Double gravitation - V horách - část 8

Jdu rovnou do firmy. Domů to mám ještě pořádný kus cesty a potřebuji rychle udělat práci za včerejšek. Potkám jen uklízečku, která mi nevěnovala ani jeden pohled. Vyjedu nahoru do pětky a seberu si ze židle svoje sako. Zamířím na toalety, abych se dal trochu do pořádku. Stáhnu si mokrou košili a vyždímám ji do umyvadla.
„Kdopak se nám to vrátil z výletu?" ozve se od dveří a já jen zvednu hlavu do zrcadla. "Naše malá kur*ička."
„Co chceš? Jsi naštvanej, že jsem ti nikdy nedal?" zavrčím na odraz Mika v zrcadle.
Přirazí mě surově na hranu umyvadla a očichá mě.
„Byl jsi celé odpoledne s ním? Jsi úplně nasáklý jeho pachem, jeho cigaretama. Je dobrej?"
„Nech mě," snažím se vyprostit z jeho sevření.
„Nedivím se mu, že si tě hned oblíbil," přejede mi rukou po nahých zádech a hřbetem ruky mi zajede mezi půlky. "Budeš hodně zklamaný, až se o něm dozvíš všechnu pravdu."
„Nezajímá mě jeho minulost," odseknu a snažím se odtlačit od umyvadla.
Chytne mě za zápěstí, přitiskne na páteř a ještě víc na mě zalehne.
„Měl jsem tě moc rád, Danieli. Byl jsi můj nejlepší přítel. Tak proč mi tohle děláš?" šeptá mi do ucha a druhou rukou mi přejede v rozkroku.
Dupnu mu na špičky prstů u nohou a konečně mě pustí ze sevření.
„Dostanu to místo. Dostanu tebe. Zničím ti život, Danieli. Počítej s tím," a s těmi slovy odejde.
Nadechnu se a otevřu dveře od kabinky záchodků. Sklopím prkýnko a sednu si na mísu. Proč se mi najednou zdá, že se mi svět právě hroutí pod rukama?

Dneska jsem ani nekouřil. Ze včerejška mám nakouřeno tak na dva dny. No, možná si dám jednu později.
Posadím se na sedačku a popíjím kafe. Podívám se ke stolu, kde mi už paní Thomsová nachystala kupu práce.
Otevřu diář a dívám se, co všechno mám dneska naplánováno.
Daniel mi musí do dvanácté donést práci, pak se to odesílá na ředitelství.
Zvednu se ze sedačky a protáhnu se.
Otevřu šatní skříň. Zašmátrám v kapse a pověsím kravatu, kterou mi včera Jeff vrátil. K žádnému obleku se mi nehodí, tak ji nechám tady do rezervy.
Nechávám si zavolat Daniela.

Sezení v kabince mi vyhovuje. Kdybych nemusel, zůstal bych tu celý den. Musím se uklidnit, protože všechno se ve mně bouří.
Přes půl roku jsem neměl nikoho, jen svou pravačku a najednou tolik zájemců, majetnických a jdoucí tvrdě za svým cílem.
Mám chuť se něčeho napít. Někdo přišel a podíval se na mě. Jen se na něj usměju a raději se zvednu. Pohled na hodinky mě vyděsí, netušil jsem, že jsem tu strávil tolik času. Skoro osm hodin a já ještě ani nezačal.
Hodím na sebe sako. Moje košile už asi nikdy nepůjde z toho zkrouceného tvaru vyžehlit. Kalhoty na mě za tu dobu dávno uschly. Sjedu do dvojky pro dva kelímky kávy. Nejsem si jist, zda mě to probudí. Za stolem sedím jako bych nevěděl, co s těmi papíry mám dělat.
Normální okno. Prázdno.
Mikovy výhrůžky. Šéfovo laskavé objetí. Patrik, který mě chce zpět.
Zvednu se a začnu ťukat čelem o sklo okna.
Běžte všichni z mé hlavy!!
Potřebuji pracovat!

Dneska to Danielovi děsně trvá. Nechal jsem si ho zavolat už před 15 minutami a on pořád nikde.
Vstanu. Dojdu si pro něj osobně. Než stihnu dojít ke dveřím, ozve se zaklepání.
„Dále," ozvu se a zůstanu stát uprostřed kanceláře.
Dveře se trochu nejistě otevřou a dovnitř nakoukne Daniel. Ptá se, jestli jsem ho volal.
„Samozřejmě, pojďte dovnitř."
Nějak se mu nechce, nakonec ale vstoupí a zavře za sebou dveře.
Když ho vidím, nevím, jestli se mám smát, nebo být na něj naštvaný za to, že se z bytu vykradl jako zloděj. Zadusím v sobě tyhle pocity.
„To má být co?" píchnu mu prstem do jeho prsou, v místech, kde jeho odhalenou kůži neskrývá sako.

Dívám se na jeho prst, zabořený mezi klopami. Najednou jsem toužil, aby mi ta holá místa zakryl dlaněmi. Tak rád bych ho chytil za zápěstí a navedl mu ruku tam, kde ji potřebuji.
„Zmokl jsem, pane," odpovím, aniž bych zvedl zrak od jeho prstu. „Nemám sebou náhradní oblečení. Paní Thomsová mi dala košili do sušárny. Bude za chvilku suchá. Omlouvám se."

Povzdechnu si. Je to zase on. Místo, aby jel taxíkem, jde pěšky. Takový kus. A v tomhle dešti.
K ukazováčku přidám i druhý prst, abych aspoň trošku víc cítil tu kůži, která mě v noci hřála.
Chvilku sleduji, jak se mu nadzvedává hrudník, pod jeho nádechy a výdechy a ještě teď mi v uších zní tlukot jeho srdce, které mě včera uspalo.
Stáhnu ruku dolů. Přejdu ke skříni a otevřu ji.
„Mám tu náhradní věci. Něco si vemte. Lepší zahnout rukávy na košili, než chodit po firmě napůl nahý."
Sednu si za stůl a raději skloním hlavu do papírů, abych neviděl nic z toho, co mě vždycky nakonec dostane.
„Potřebuji, aby vaše práce byla u mě na stole do dvanácti. Když to budete mít hotovo, můžete si ke hřbitovu zajet pro auto."
Okem mrknu, jak si navléká rukáv košile a schovává přede mnou to, co mě tak přitahuje.

Všechny jeho košile jsou snad černé. Vytáhnu si jednu bílou, která nebyla nikdy použita. Svléknu si sako a zápasím s knoflíčky u košile, abych ji mohl obléct. Cítím jeho pohled na zádech a jsem z něj ještě víc nervózní.
„Budu se snažit, pane," přikyvuji. "Auto mi vyzvedne...," zarazím se a zmlknu. To jméno by zbytečně způsobilo zhoustnutí už i tak tíživé atmosféry.
Nastrkám si košili do kalhot, aniž bych povolil pásek, nechci nic odhalovat. Cípy košile jsou zatraceně dlouhé, moje ruce musí sáhnout až tam, kam vůbec nechci. Natáhnu na sebe sako a vytáhnu z kapsy pomuchlanou kravatu. Vypadám jak celofánový papírek od bonbonu. Chtěl jsem skříň zavřít, když si všimnu notně ošoupané kravaty, pověšené přes madlo. Bezmyšlenkovitě ji stáhnu, mačkám do dlaně a schovávám do kapsy od saka. Je mi v té chvíli jedno, zda mě šéf vidí.
„Děkuji vám, pane za košili," obrátím se k němu a přistoupím ke stolu.
Ani jediná zmínka o včerejšku. Nevyčítá mi, že jsem odešel. Jakoby se nic nestalo. Pořád si něco nalhávám. Jde tu jen o sex, nic jiného. Proč bychom to měli rozebírat. Vždycky šlo jen o můj zadek, o nic jiného.

Daniel se rychle obléká. Podle mně by se do košile vešel tak dvakrát. Ale pořád lepší než nic. Dívám se, jak si ji zastrkává, jen tak narychlo a nejraději bych vstal a pomohl mu, abych si mohl sáhnout tam, kde...
Prohrábnu si vlasy a raději se znovu zaměřím na papíry před sebou.
Když přistoupí ke stolu a poděkuje, zvednu ještě jednou hlavu. Prohlédnu si ho. Je roztomilý v té velké košili. Sjedu pohledem níž. Nevím, jestli ty nerovnosti v jeho rozkroku znamenají nesrovnané oblečení, nebo něco jiného. Mírně se zachvěji.
„Můžete jít. Tu práci mi sem doneste, jak jsem říkal. Ve dvanáct tu budete spolu s ostatními, které jsem si pozval. Moc času nemáte, tak se zavřete v kanceláři a dělejte jen to, co máte."
Pokynu rukou ke dveřím a vrátím se zpět ke své práci.

V poledne všichni u něj? Proč?
Vytáhnu si fetišistickou kravatu a obmotám kolem levé ruky. Uklidňuje mě a kupodivu na něj nemusím myslet, protože ho mám u sebe. Ani nevím, jak jsem se dokázal přepnout a soustředit se jen na práci. Při představě, že by to místo získal Mike a zkoušel něco na šéfa, nebo dokonce na mě, jako svého podřízeného, se mi dělá špatně. I přesto, že se věnuji pouze práci, nenapadá mě žádná spásná myšlenka, kterou bych oslovil nebo zaujal. Jsou to samé bláboly, ohrané, otřepané. Čas běží jako splašený a začíná mě zachvacovat panika.
Kancelář o patro níž.
Minimálně deset obličejů, které mě budou pozorovat.
Mike, u kterého budu přešlapovat v kanceláři a trpět jeho narážky.
Už nikdy bych nemohl vkročit do dveří značené "Šéf".
Už zase na něj myslím. Zlomím druhou tužku. Už zase cítím návaly horka, jak se potřebuji zbavit kravaty, košile. Zvednu se a otevřu okno. Vítr mi sebral papíry ze stolu a rozmetal je po místnosti. Sednu si na parapet, zapřu se jednou nohou o rám okna a dívám se ven.
Za město. Tam k horám.
Složím jeden list do papírové vlaštovky a pustím ji dolů. Vítr ji nadzvedne do výše, pohrává si s ní a pak mi zmizí z očí. Udělám jich asi pět. Ani jedna nechce sletět na dno, všechny se drží ve vzduchu a dávají mi jasně najevo, že není nic ztraceno, že i já bych se měl zvednout, abych mohl koukat šéfovi do okna.

Jsem tak zabraný do práce, že si ani neuvědomuji, jak pokročil čas. Že se blíží dvanáctá hodina, mi připomene šum za dveřmi.
Zmáčknu tlačítko interkomu a sdělím asistentce, ať je pošle všechny dál.
Do kanceláře se mi natlačí deset lidí.
„Pane Walkere, dejte mi vaši práci." netáhnu ruku a přeberu si do něj, co mi podává. Položím to na stůl, a vzápětí beru do ruky deset obálek.
„Víte, že tři oddělení budou měnit vedoucího. Jste vybraní. Tady máte další instrukce. Zařiďte se, jak uznáte za vhodné. Za dva dny, v osm hodin ráno odjíždíme."
V obálkách je program na tři dny v horách. Kdo o nabízenou pozici stojí, bude se muset zařídit. Nezajímá mě teď, jestli někdo nemá hlídání pro pejska nebo pro děti. Mají to být budoucí šéfové.
„Dnes můžete skončit dříve, máte dva dny volno, abyste se připravili. Můžete jít."
Všichni jsou překvapeni. Nikdo to nečekal. Nemůžu si dovolit svěřit vedení někomu, kdo není spolehlivý a flexibilní. Jde tu o velké peníze. Jde tu o moji firmu.
Ani jednou jsem se přímo nepodíval na Daniela. Většina se z nich na mě usmívala, nejvíc Nowak, který si je nejspíš už svou pozicí jistý. Jeho úsměv by se měl dát patentovat jako zbraň hromadného ničení.

Převracím obálku v ruce. Tři dny v horách. Podívám se oknem ven, směrem k nim.
Už jsem tam dlouho nebyl. Ani doma. Divočina výměnou za pohodu města.
Nasaji vzduch do plic a jako bych ucítil vůni jehličí a slyšel klokotat horskou říčku, nedbajíc překážek tvořených z velkých balvanů. Zavřel jsem okno a přešel po papírech, rozházených na zemi. Musím pryč. Musím se připravit. Hory pro mě nejsou výzvou. Jsem tam skoro jako doma.
Patrik přijel s mým autem za několik minut.
„Dík," řeknu jen a otevřu mu dveře od řidiče. „Vystup."
„Chtěl jsem jet s tebou. Na to kafe. Nebo k tobě domů?"
„Potřebuji si něco zařídit. Slibuji, že se sejdeme. V pondělí. Opravdu si potřebuji něco zařídit a nepočká to."
„Danieli..." snaží se Patrik smlouvat, ale nakonec vystoupí.
Neřeknu ani slovo a sednu za volant. Papírová vlaštovka mi dopadne na přední sklo a chvilku se třepotá, uvězněná na stěrači.
Já vím. Volnost. To je to, co mi vždy vlije novou energii do žil. Být sám. Jen já a ticho.

Když všichni odejdou, rozdělám Danielovu práci a zběžně ji prohlédnu. Vypadá to dobře. Teď jen počkat, pro koho se rozhodnou. Kdybych do toho mohl mluvit. Založím jeho a Nowakovu práci do velkých obálek. Na každou napíšu jejich jméno. Zapečetím je a předám paní Thomsové. Ví, že se to musí hned doručit. Bere klíče od auta a vyráží.
Vracím se zpátky do kanceláře. Je taková prázdná. Pohledem zabloudím ke skleněné vitríně. Otřesu se při vzpomínce, kdy pod ní Daniel ležel, celý od krve.
Přejdu k oknu. Otevřu ho a podívám se ven. Už dlouho jsem nebyl na horách. Těším se, až obleču maskáče a vyrazím. Naposledy jsem je měl na sobě, když jsem byl ještě u mariňáků. Promnu si levé rameno. Tohle zranění mě vyřadilo z vojska. Jizva schovaná na boku pod levou paží.
Zhluboka se nadechnu a zadívám se dolů. Neměl jsem to dělat.
k***a, co tu chce. A s ním. Do hajzlu. Jak dlouho se mi bude Patrik motat pod nohama.

Nechávám vše za sebou. Na prahu dveří naší farmy se zjevuji bez ohlášení. Táta mě k sobě tiskne, až mi zašpinil sako. Držím ho v objetí dlouho. Mlčky, jen se slzami, deroucími se do očí. Máma taky nic neříká. Jen brečí. Jdu do svého pokoje, v podkroví a shodím ze sebe všechno to, co mě svazuje. Natáhnu na sebe jen ošoupané riflové lacláče a sejdu dolů. Hodně jsem zhubl, od té doby co jsem je měl na sobě.
„Něco dobrého ti uvařím. Vypadá to, že ti městská strava neprospívá," pohladí mě po tváři máma.
„Jasně," usměju se. „Půjdu se podívat na pastviny."
„Půjdu s tebou. Aspoň mi všechno řekneš. Vidím na tobě, že se tu nezdržíš dlouho," poplácá mě po zádech táta.
Jo, táta mě zná nejlíp.
Drobný hnědák s bílými podkolenkami mě poznal z dálky. Oddělil se od stáda a přiklusal k ohradě.
„Vezmu tě ven, starouši," pohladil jsem ho po lysině.

Využiívám dva dny volna a jedeme jsme se s Laurou podívat do svého rodného města. Nic se nezměnilo. Babička s dědou byli moc rádi, že jsme se ukázali oba. Byl jsem mezi svými a bylo mi dobře.
Sem tam se mi však do hlavy vkrádá obrázek Patrika, stojícího těsně u Daniela. Myslel jsem, že pojedou spolu. Dan však nasedl a odjel sám. Kam, nevím. Za kým, nevím. Jen doufám, že přijede včas. Že o tu práci stojí a bude se o ni bít.
Dva dny volna utečou jak nic.
Teď sedím v autě, ve svých oblíbených maskáčích, a čekám. Stojím před firmou. Jsou tu nachystané tři auta, které nás odvezou do hor.
Polovina lidí už dorazila, Nowak mezi prvními. Všichni jsou překvapeni, když mě vidí vystpovat z auta. Tak nevím, jestli to je tím, že jedu s nimi, nebo tím, co mám na sobě.
Hodím svůj cestovní vak do kufru jednoho z aut. Přejedu si rukou přes hruď. V náprsní kapse mám tři papíry. Na nich jsou jména tří nových vedoucích jednotlivých oddělení. Už vím, kdo byl vybrán.

Cesta mi trvá skoro celý den. Hnědák ale na sobě nedává znát žádnou únavu. Máme vítr ve vlasech a oba intenzivně vstřebáváme tu volnost. K sedlu mám přivázanou celtu a oboustrannou brašnu se základními potravinami a náhradním oblečením. Tu chatu najdu těsně před večerem. Nikdo tu není a je zamčená. Ustelu si na zápraží a hnědáka nechávám na volno. Vím, že mě neopustí. Zjišťuji, že už jsem si na nepohodlí dávno odvykl, tvrdá podlaha není nic moc a nemůžu usnout. S prvními paprsky, co se prodraly přes větve stromů, se probouzím. Příjemně hřejí už od rána. Opláchnu si obličej v potoce deset minut od chaty. Nejspíš už se všichni sešli před firmou a za chvíli vyrazí. Šéf bude zklamaný. Udělám si kafe a zhltnu chleba od mámy. Nechci na ostatní nečinně čekat. Dveře od dřevárny s nářadím jsou otevřené. Beru sekeru a začínám štípat nějaká polena. Jestli tu budeme tři dny, nejspíš večer zmrzneme. Nosím dřevo na verandu a skládám ho do úhledných hromádek pod okna.
Shazuji ze sebe propocené tričko a vypnu prsa směrem ke slunci. Necítil jsem sluneční paprsky na holé kůži ani nepamatuji. Je to fajn. A tahle práce taky. Potřeboval jsem se odreagovat, ušpinit si ruce a nechat je krvácet z rozdrásaných mozolů.

Zkouším to natahovat, co to jde. Probírám s lidmi, co bude a co nebude. Podívám se na hodinky. Nemůžu už čekat. Musíme jet. Jasně jsem řekl, že tu všichni musí být v osm a je čtvrt na devět.
Nowak se kolem sebe rozhlídne a neodpustí si poznámku. „Pan Walker evidentně nemá zájem o nové místo."
Mám chuť po něm skočit a rozmlátit mu ksicht. Nechám ho posadit do jiného auta, než jsem byl já. Raději. Myslím, že nůž, co mám za opaskem, by rád vykuchal jeho břicho a já bych mu v tom nebránil. Cesta není dlouhá. Většina pochopila, kde budeme a podle toho se i oblékli a připravili. Jen se musím v duchu bavit tím, jak neustále někdo z nich pokukuje po mém mundůru.
No, voják ve výslužbě. Pořád ty vlaječky a blbostičky na výložkách nosím. Jsem na ně pyšný. Vystoupíme asi kilometr před chatou. Dál musíme pěšky. Auta se vrací zpět na firmu.
Od teď bedlivě budu sledovat chování všech. I když už mám daná jména na papíru, pořád se to může změnit.
Daniel mě zklamal. Tolik se snažil a nakonec nepřijde.
Jsem z toho docela vedle.

Odkládám sekeru a obvážu si zraněnou dlaň kravatou. Myslím, že tolik dřeva bude stačit i na týden. Potřebuji se umýt, než všichni přijedou, protože moje aroma nepatří zrovna mezi voňavé kytky.
Hvízdnu na hnědáka a shodím ze sebe boty.
Než přijdou všichni ti vybraní adepti, budu zpátky.
Nasadím mu ohlávku a vyrážím dolů po stezce, kde jsem cestou sem jel kolem potoka, který se rozléval do stran a utvářel prostor tak akorát pro koně, aby se tam hezky vyválel a já s ním.
Neklušeme ani deset minut, když uslyším hlasy a nejsou zrovna jedny z nejslušnějších. Spíš se to podobá výčtu všech nadávek, které kdo zná.
Zvolňuji a přemýšlím, jestli mám sjet ze stezky nebo se před nimi vynořit jako nějaký polonahý zbojník.

Jdu rázným krokem a za sebou slyším jen brblání některých lidí. Myslím, že mě za to budou nesnášet a to ještě neví, co je čeká.
Reakce a instinkty vojáka nezmizely. I přes ten šum, který jde od mých zaměstnanců, zaslechnu praskot větví. Není to chůze člověka. Automaticky na všechny mávnu rukou jako na manévrech. Někteří pochopí, zastaví se a zmlknou. Ty, kterým to nedochází, mírně okřiknu.
Do prčic, jsou v lese a ne někde ve městě, aby tu dělali takový kravál.
Otočím se po směru zvuku a čekám, kdo se objeví. Automaticky sáhnu dozadu na opasek a ruku položím na nůž. Myslím, že o jednu z podřízených se pokouší infarkt.
Ať ale umře v tichosti a nemá kolem toho plno keců, do prčic.
„Ticho!" okřiknu je.

Zastavím koně a naslouchám.
Křik najednou ustane a je slyšet jen vítr ve větvích a pískot kroužícího sokola.
Nikdo jiný, než parta blbečků z naší firmy tady nemůže být. Nemám se čeho bát.
Pobídnu koně do kroku a nořím se ze zatáčky, kde se mi vyskytne pohled na tlupu uřícených chlapů a několika ženskýma s krosnami ve strnulých pozicích, jakoby je někdo postříkal tekutým dusíkem.
Muž v popředí, připomínající kobru těsně před tím, než vás jediným stiskem zubů pošle na onen svět, mi naježil chloupky na zátylku. Chybí mu jen dvě černé čmouhy na tváři a musím si myslet, že patří mezi mariňáky.
Přijde mi směšné, hrát si v lese na vojáky.

Nevěřím vlastním očím, co vidím. Na moment i zapomenu dýchat. Nejsem jediný, kdo je překvapen. Ženské za mnou nadšeně vzdychají a chlapi si něco šuškají mezi sebou. Sundám ruku z nože a zvednu na rameno svůj cestovní pytel. Otočím se k ostatním.
„Myslím, že jsme kompletní. Pan Walker se sem dopravil po vlastní ose."
Snažím se nemyslet a hlavně nepřipustit si ten obrázek koně, jak se vynoří ze zatáčky a na jeho hřbetě se majestátně nese Daniel.
Kdybychom byli sami, a kdybych na něj dosáhl... nejspíš by už byl na zemi pode mnou.
Takhle jen musím zatnout zuby a přemlouvat všechny mé probuzené smysly, že se nic neděje. Pohledem zavadím o Nowaka.
I přes to, že se mu evidentně nelíbí, že Daniel dorazil, neušel mi jeho pohled, kterým sjíždí Daniela od hlavy až k patě. Není to jen zášť. Je v tom něco jiného.
Ku.va fix.

„Šéfe!" vykřiknu údivem, když jsem ho poznal po hlase. „Myslel jsem, že to bude jen třídenní firemní akce na horské chatě a vy jste to pojal jako vojenské manévry!"
Popojdu až k němu a zastavím se těsně před ním, aby mu hnědák mohl strčit svou oslintanou hubu až do obličeje.
„Přijel jsem trochu dřív, nasekal nějaké dříví, ať v noci nezmrzneme a teď smrdím, jako bych se potkal se skunkem. Než se vyškrábete k chatě, budu zpátky. Jen se vyčváchneme kousek odtud v potoku."
Líbí se mi, jak na šéfa shlížím ze hřbetu koně a ležérně si položím ruku na jeho krk do hřívy.
Nemůžu se nabažit jeho překvapeného výrazu a ještě víc pohledu Mike, který mi ale spíš svléká jediný kousek oděvu, co na sobě mám.

Jeho kůň mi oslintal výložky s hodností poručíka. Jemně je otřu rukou jako by se nic nedělo a pak pohladím koně přes nozdry. Moc se mu to nelíbí, raději teda popojdu k jeho boku. Zastavím se vedle Danielovy nohy. Jemně se mu otřu ramenem o nohu.
„Jsem rád, že jsi dorazil," řeknu těch pár slov, slyšitelné jen pro jeho uši. Poodstoupím raději dál od koně, protože už po mě otáčí hlavou.
„Tak jdeme, je to už jen kousek. Zkuste se mnou držet krok. Pan Walker nás dožene."
Zvednu hlavu a pohlédnu mu do očí. Vidím v nich spokojenost a klid.
Jsem opravdu rád, že je tady.
Nečekám na ostatní a pokračuji v chůzi směrem k chatě.

Jeho dotek i přes tvrdost jeensové tkaniny je jak dotek na holou kůži. Neznatelně se zachvěji a setkám se s jeho pohledem.
Jsem rád, že jsem ho nezklamal.
Vidím ty jiskry v jeho očích, jakoby mě rád viděl. "Budu hned zpátky, pane," usměju se. Pobídnu koně a po pár krocích nacválám, abych mohl co nejdřív smočit moje tělo do tůňky. Lehnu si tam i v kalhotách, hlavu položenou na velkém placatém kameni a nechávám si masírovat proudem svůj krk. Hnědák stojí po kotníky ve vodě a chladí si nohy, sem tam se napije a ožírá kytky.
Jsem tak uvolněný.
Už jsem zapomněl, jaké to je splynout s přírodou.
Jak jsem se vůbec ocitl v pátém patře jako řádový úředník?
Protože můj otec prohlásil, že je škoda mých nápadů a mého mozku na farmě a já jsem chtěl hrozně do města.
Vyhoupnu se zpět na hřbet a jdeme krokem zpátky k chatě. Najednou se mi nechce mezi všechny ty lidi, kteří na sobě mají luxusní značky outdoorového oblečení.
Ale je tam ON. Ten, na kterém mi hodně záleží, a chci mu být na blízku, i když se na nás bude dívat devět párů očí.

Do chaty dorazíme současně s Danielem. Jen co vejde dovnitř, zmizí v jedné z ložnic, aby se převlékl. Myslím, že polovina osazenstva by tam nejradši šla s ním. Jen si můžu představovat, jak si svléká... Sakra. Nezbývá mi nic jiného, než opět skřípat zubama.
„Máte deset minut na to, abyste se ubytovali, a pak vás čekám tady," hodím svůj pytel do kouta a pohodlně si sednu do jednoho křesla. Přisunu si stoličku a hodím nohy nahoru. Parta lidí chvíli zmateně kouká, ale pak se rozprchnou a každý si hledá místo na spaní. Nowak zamíří do ložnice za Danielem.
Zamračím se.
Z kapsy vytáhnu obálku a položím ji na stůl před sebou.
JSEM UKRYTÝ V OKRUHU DO JEDNOHO KILOMETRU OD CHATY. MÁTE ČAS DO PŮLNOCI, ABYSTE MĚ NAŠLI. ZÁLEŽÍ NA VÁS, JAK SE K TOMU KDO POSTAVÍ. PŘESNĚ VE 24 HODIN BUDU ZDE V CHATĚ, BUĎ S TÍM, KDO MĚ NAŠEL, NEBO SÁM. STEJNĚ OČEKÁVÁM OD VÁS, ŽE TU BUDETE NEJPOZDĚJI V UVEDENOU HODINU."
Škoda, že neuvidím jejich reakce. Když se všichni sejdou, ukážu na obálku.
„Tady máte instrukce pro následující hodiny. Otevřete ji za deset minut.“

„Mám pokoj s tebou," postaví svou krosnu Mike vedle postele.
„Tím bych si nebyl tak jistej," odseknu a jen v trenýrkách mu batoh vyhodím z okna.
„Co jsi to udělal, ksakru!" vykřikne Mike.
„Jestli odtud rychle nevypadneš, budeš ten batoh následovat," řeknu výhružně.
„Za chvilku se vrátím."
„Jasně."
Obléknu si kalhoty, tričko a scházím dolů, kde všichni zjišťujeme, že se po šéfovi slehla zem a že pro nás vymyslel bojovou hru.
Vrátím se zpět do pokoje a do batohu si balím bundu, termosku s čajem, nůž a baterku. Moc se mi ta hra na schovávanou s mým šéfem nelíbí. Nejsem žádný stopař. Moc nechápu, co tím sleduje.

Jen co jim řeknu co a jak, zmizím. Mám deset minut náskok. Za tu dobu si najdu pohodlné místo, odkud je pěkný výhled a můžu sledovat to hemžení v lese. Pořád to ještě umím.
Už kolem mně prošlo pár lidí a nikdo si mě nevšiml.
Zpozorním.
Daniel se blíží a rozhlíží se kolem. Natahuje nosem vzduch, jakoby mě chtěl vyčenichat.

Okruh jednoho kilometru. Docela velkej flákot prostoru uprostřed divočiny. Taky už je skoro tma a co jako tady máme po tmě dělat? Natáhnu na sebe bundu.
Šéf může sedět někde na stromě a sledovat nás dalekohledem. Ty jeho frčky na maskáčích vypadaly právě.
Jeff a on. Kamarádi.
Hmm, takže asi bývalí kolegové. Už chápu, proč je takový despota.
Natáhnu vzduch do nozder. Ochladilo se. Sednu si do jehličí pod strom a otevřu si termosku.
To je ale blbá hra.
Přemýšlím, že dopiju čaj a vrátím se na chatu, rozdělám v krbu a počkám na všechny ty, co trefí po tmě zpátky, a budu si nahřívat kosti.

Daniel se usadí těsně vedle mě. Skoro nedýchám. Dívám se na něj, jak si otvírá termosku a popíjí. Podle vůně je to čaj.
Chvíli pozoruji okolí. Shon kolem nás se uklidní. Někteří to vzdají a vrací se do chaty. Ti vytrvalejší mizí ve tmě a hledají.
Ještě chvilku vyčkávám.
Daniel schovává termosku a vypadá, jako by chtěl odejít.
Obrázek, jak sedí na koni, jak se potom vrací zpátky, v mokrých džínách...
Vzpomínka na to vše znamená rychlé rozhodnutí.
Natáhnu ruku, chytím ho za kotník a zastavím jeho první krok do tmy.

Chystal jsem se vykročit do tmy, když mě něco chytlo za kotník. Fakt jsem se lekl a první mojí reakcí bylo mávnout batohem za sebe.
„k***a, šéfe, vyděsil jste mě!" vykřiknu, když moje rána vyzněla na prázdno.
Stačí mě chytit za nohu a strhnout na zem.

Reflexy získané za mé působení u mariňáků se oplatí. Uhnu před letícím batohem, mířící na mou hlavu.
Rychle škubnu rukou a Daniel letí k zemi.
Myslím, že slyším něco jako nadávky, ale ať si.
Potáhnu ho za nohu k sobě.
Chce se mi vyškubnout, ale já ho chytím rychle i za druhou nohu a zalehnu. Konečně můžu dýchat volněji. Ještě se chvíli se zvednutou hlavou rozhlížím po okolí, jestli se někdo nevrátil a nevšiml si nás.

Srdce mi buší někde v úrovni břicha. Leží na mě celou svou vahou a tlačí mi obličej do jehličí. Mě je ksakru úplně jedno, jestli nás někdo najde. Přece nejsme zločinci. Pokouším se zvednout na lokty a shodit ho ze sebe.
„To už šéfe, přeháníte!" zaprotestuji.

Chytnu ho za pusu a umlčím jeho nadávky. Ležím a vyčkávám. Rozhostilo se naprosté ticho.
Pohlédnu na hodinky. Je čtvrt na dvanáct. Dost času.

„Znamená to, že jsem vyhrál?" zašeptám do ticha. „Je za to nějaká odměna? Nemůžu si uvědomit, co na tom papíře bylo napsané."

„Špatně. Vyhrál jsem já. Já jsem tě našel a chci si vzít odměnu."
Pořád nemůžu zapomenout, že tak ráno beze slova odešel.
Že nepřišel ráno k firmě a já si myslel, že to vzdal.
Jsem naštvaný a zároveň ho chci.
Ruku, kterou jsem mu uvolnil pusu, mu posunu pod bradu a donutím ho zaklonit hlavu.
Přitáhnu se k němu blíž a zabořím nos do jeho vlasů.
Voní přírodou. Jeho vůně a jeho tělo pode mnou mě nenechává chladným.
Můj tep se zrychluje.

„Odměnu," vydechnu, když se nade mne nahne až moc blízko. „Myslíte mě? Nejsem žádná odměna!" vyjeknu, když mi dojde, o čem mluví. Skrčím koleno pod sebe a snažím se vymanit z jeho sevření. Nahmatám batoh a znovu se s ním oženu, abych ho trefil minimálně přes hlavu.

Rychle skloním hlavu a zabořím mu ji mezi lopatky. Batoh přeletí nade mnou a skutálí se do křoví. Zachytím jeho ruku, která ještě visí na moment ve vzduchu, a zkroutím mu ji za záda.
„Chci tě," zašeptám velice potichu do jeho zad.
Brání se mi, ale i jeho dech se mírně zrychlil. Využiju toho, že se nadzvedl. Pokrčím jednu nohu a zasunu ji pod jeho rozkrok. Přitisknu se na jeho ruku zkroucenou na zádech a přitlačím ho na své stehno.

Zkroutím se pod jeho tlakem a rychle se nadechnu, jak mi pomalu odkrvuje penis, který na jeho blízkost reaguje po svém.
„Bolí to," zaškemrám.

Nadzvednu se v kolenou. Moje vzrušení, které nabralo svou tvrdost během pár vteřin, kdy se dotýkám Daniela, se otře o jeho hýždě. Zadeček má napnutý a já mám chuť ho stisknout oběma rukama.

Cítím jak je vzrušený. Předává si svoje napětí přes látku do kůže a nutí mě se slabě otřást.
Taky po něm tolik toužím.
Za tu dobu jsem se ještě nenaučil, jak mám reagovat. Zůstanu ve strnulé poloze a shrábnu si do hrsti pichlavé jehličí.

Rukou, kterou ho držím pod bradou, natočím jeho hlavu a přiblížím se k němu ústy. Jemný závan mého dechu a cítím, jak se mírně zachvěje. Neodolám. Políbím ho těsně pod uchem a pak mu ho jazykem celý zkopíruji.
Každé místečko, každý záhyb jeho ucha si chci zapamatovat.

Ví o mé slabině a sprostě ji zneužívá.
Zatraceně.
Znovu se ho snažím sundat ze svých zad a nezůstat jen pasivně ležet. Chci mu polibek oplatit. Jeho nekompromisní nadvláda a jazyk na mém uchu je ale tak vzrušivá, že svoje tělo nemůžu ovládat tak, jak bych chtěl a jen tiše zasténám.

„Viděl jsem tě s ním," zavrčím, když přestanu plenit jeho ucho. „Proč tě chce?"
Ještě víc pootočím jeho hlavu k sobě a chystanou odpověď umlčím polibkem. Nemůžu snést ten pocit, že on líbal tyhle ústa. Bezděčně stisknu jeho ruku ještě víc.

„Vracel mi jen auto," syknu, když mi drtí obratle mou vlastní rukou. „Spíš co s ním máte vy!" vyhrknu a odtrhnu mu svoje ústa od jeho. Proč sem zatahuje Patrika!

„Pro auto sis měl zajít sám," zasyčím vztekle a pustím jeho bradu.
Skloní hlavu a mlčí. Čeká mou odpověď. Nedostane ji. Nechci, aby věděl, co bylo mezi námi dvěma. Mírně se pohne, aby uvolnil tlak na svém těle. Otře se o můj rozkrok a to mě probere z mé nečinnosti. Vzrušení, které mi tímto bezděčným pohybem udělal, zažene aspoň na moment všechny otázky a pochyby.

„Nevím, jestli si to pamatujete, byl jste totálně namol," zašeptám do ticha, které narušuje jen jeho rychlý dech. „Řekl jsem vám, že už nechci, aby mi někdo šlapal po srdci. A Patrik to udělal. Víc k tomu nemám co říct." Povolím svoje protestem sevřené tělo a unaveně se složím na jeho ruku. „Jen jsem chtěl, abyste mi konečně věřil. Co mám pro to udělat?"

Neodpovídám. Jen položím hlavu na jeho záda a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce.
Stejně jako tenkrát, když jsem ho objímal. Jen matně si vybavuji, co mi tenkrát říkal.
Vyprostím ruku zpod jeho těla a zajedu pod břicho. Triko mu vytáhnu z kalhot a zasunu ruku pod něj. Na tu hebkou kůži, která sálá své teplo. Pohladím všechny ty napnuté svaly.

„Neumíte si představit, jak mě vaše blízkost ubíjí," zatnu znovu pěst. „Řekl jsem vám, že vás potřebuji. Zatraceně," praštím pěstí do země. „Jsem na vás závislý. Chcete mě slyšet škemrat? Chcete slyšet, že vás chci? Tak co chcete?!"

„Chci tebe," zašeptám. Shrnu mu triko až ke krku a přitisknu ústa na jeho odhalenou páteř.

Zavřu oči. Před jeho polibky. Před jeho dechem. Před jeho přiznáním.

Pustím jeho zkroucenou ruku ze sevření a oběma rukama hledám jeho bradavky. Najdu je vztyčené, vyčkávající. Jen jemně je promnu a nechávám napospas chladu.
Už nemůžu čekat.
Brnění ve slabinách je čím dál víc intenzívnější.
Rychle rozepnu jeho kalhoty a stáhnu pod zadek.

Ovane mě chlad, a proto se mu bezmyšlenkovitě přitlačím zpět k rozkroku, abych si sebral kousek tepla.

Jeho penis okamžitě zareagoval. Puštěný na svobodu vyšel vstříc mé ruce. Jemně mu z něj prstem stírám kapičky.
Má touha po něm se zvyšuje každou vteřinou.

Vzrušení mi ovládlo podbříšek tak rychle, že jsem se pod jeho dotekem málem hned udělal. Zády mi projelo několik vln třasu, abych ustálil tu záplavu náhlého opojení.

Jazykem zanechávám vlhkou cestičku směřující dolů. Polibky na místě, celou dobu přede mnou schované, ho donutí hlasitě zavzdychat. Na víc nečekám. Obkroužím to místo, které tak vyzývavě čeká.

Prohnu pánví pod jeho vlhkým jazykem, který zavítal do místa, které se ho už nemohlo dočkat. Protáhnu si tím pohybem penis v jeho sevření a nekontrolovatelně vykřiknu, jak se o mě pokouší orgasmus.
Moc brzy, moc brzy, opakuji si.
Jsem tak plný splavující touhy, že mi chybí jen pár vteřin to tady hned ukončit.
Začnu rychle dýchat ve snaze se uvolnit.

Pohybem proti mně a výkřikem narušujícím klid okolního ticha mě úplně odzbrojil.
Přestanu tisknout jeho břicho, pustím jeho penis a pokleknu. Rozepnu si poklopec a rychle se připravím na svůj vpád.
"Klekni si na kolena."

Nadzvednu se na kolena, do kterých mě začalo píchat jehličí, a zakousnu se do kůstek na ruce.
Srdce mi buší v očekávání.
Cítím, jak mi stéká po tváři slza.
Nemůžu ovládnout své tělo, které se tak vyzývavě chvěje a tak moc po něm touží, že jsem se až zastyděl za své pocity, tak znatelné a viditelné.

Chytnu ho oběma rukama za zadek a stisknu. Mírně roztáhnu půlky od sebe a nastavím se proti němu. Najdu ten správný úhel.

Jeho blízkost je neodolatelná a rád bych mu vyšel vstříc. Vím, že to nemá rád a že musím poslušně čekat. Složím se na lokty a dotknu se hrudníku země.

Jen malinko nasunutou špičkou svého penisu si udělám místo. Ruky přesunu na jeho boky a přitáhnu si ho k sobě. Na moment přestanu dýchat, když vniknu do toho tepla. Pod tíhou pocitů dosedám na paty a přitáhnu si Daniela na svůj klín.

Stáhl si mě do klína. Jeho velikost mě zaplaví uvnitř tak náhle a prudce, že jsem vydechl bolestí. Pokusím se mu uniknout, vysednout, abych se stačil víc uvolnit. Je to pro mě moc silné a vyjedu rukou dozadu, zadrápnu se mu do stehna a dávám mu najevo svou nevoli.

Chytnu ho za prsty, které se zaryly do mé kůže, a stisknu. Natáhnu mu ruku bokem a přitisknu ji na kmen stromu, o který se ještě před chvíli opíral. Znovu ho chytnu za boky a mírně ho celého nadzvednu.

Zadrápávat nehty do kůry se mi vůbec nelíbí. Ale přesto odevzdaně nechávám položenou ruku na stromě a neovládnu svůj krátký výkřik, když si mě znovu pod tím hlubokým úhlem vezme. Pnutí z konečníku přechází dopředu, moje vzrušení nemůžu jen myslí oddálit, musím se chytit mezi nohy a silně ho stlačit, abych oddálil přicházející vlnu uvolnění.

Rukama ho vedu a donutím ho k pravidelným pohybům. Tření se stupňuje, stejně jako svírání v mém podbřišku Jemné pohupování jeho boků mi bere dech. Začínám tomu propadat. Ruce přemístím na jeho břicho a pevně ho obejmu. Zavírám oči a nechám naplno vyjít mé vzdechy.

Jeho ruce na mých bocích, určující si tempo a hloubku, mě spalují. Poslouchám ho na slovo, jen se nechám bezmyšlenkovitě ovládat, prsty svírám nehnutě svůj penis, který se pohyby mého těla sám protahuje sevřením.
Už ani nevím, jestli křičím, protože se neslyším, víčka tisknu silně k sobě a snažím se nehty vyrýt svoje jméno do kůry stromu.
Orgasmus přichází jako obvykle rychle.
Cítím, že se mi šéf vzdaluje a vypadává z tempa, které já potřebuji nutně ke svému vyvrcholení. Přemístím svou ruku na jeho paži, která mě objímá a táhnu své prsty dlouze a hluboko od lokte k zápěstí, abych ho přivedl k sobě, a sám se snažím udržet tempo, jenž mi přináší euforii do celého těla.

Vlny vzrušení, které přichází, se pomalu stupňují.
Již nedokážu nečinně čekat, až dojdu ke konci.
Musím si ho vzít svým vlastním způsobem.
Přidržím si ho a zvednu se v kolenou. Zatlačím mu rukou mezi lopatky a přitisknu ho ke kmeni stromu. Prohne se v zádech. Mé nájezdy se dostávají do svého tempa. Hloubku jeho dosedů vystřídají mé kratší a rychlejší přírazy.

Změna pozice oddálí můj orgasmus a já si tím musím znova procházet, znovu mě zaplavuje to tíživé vzrušení, od konečků prstů u nohou až po konec mého miláčka, kterého silně stisknu a tím ho odsoudím k rychlému konci. Jen slabě vydechnu a nechám si teplou tekutinu protéct mezi prsty a dál vstřebávám rozkoš, kterou mi šéf poskytuje uvnitř a nenechává mě uvolnit se.

Pár nevědomých pohybů, kdy opět ztrácím pojem o tom, kde jsem a jen vnímám tu intenzitu právě prožívaného orgasmu.
Je to spalující.
Je to s ním. Je to pro něj.
Opouštím rukama jeho tělo. Přitisknu se celý na jeho záda a přitlačím nás oba na kmen. Chytnu jeho ruce a společně obejmeme ten strom, který je tichým svědkem toho, co oba prožíváme.
Poslední pohyb.
Hlavu položím na jeho rameno a rychle oddychuji. Načechrávám mu tím vlasy, které se jemně otírají o mou tvář.

Celým tělem mi projíždí tolik energie, že nemůžu zastavit třas a pevně stisknu jeho ruce. Nehodlám je už nikdy pustit. Nebo aspoň na chvíli bych chtěl takhle zůstat.
Jen s ním pod hvězdným nebem, miliony svědků, jejichž ústa jsou němá a nikdy nás neprozradí. Přitáhnu si ho za ruce blíž, co nejtěsněji na svá záda a doufám, že vydrží těch pár minut, jen mě tak objímat, dokud se nepřestanu chvět.
„Prosím, zůstaňte semnou, jen chvilku."

Slyším jeho slova jako z dálky. Přichází ke mně pomalu a nachází si cestu do mého nitra.
Chytnu ho pevně za ruce. Odtáhnu je od kmene stromu, obejmu s nimi jeho třesoucí se tělo a znovu dosedám i s ním na své nohy.
Tu chvilku mu dám.
Tu chvilku potřebuji i já.
Kdo ví, co nás ještě čeká.

Nečekal jsem to. Nikdy bych nevěřil, že mě vyslechne. Tisknu si jeho ruce k tělu a opřu si hlavu o jeho bradu. Ty hloupé projevy mé slabosti se mi opět derou do očí, ale nedám na sobě nic znát, tma všechno diskrétně schovává.
„Děkuji, šéfe," zašeptám.

„Richard," odpovím, „aspoň pro tuto chvíli."
Sedíme stále spojení a pomalu se uklidňujeme. Aspoň to málo mu dávám jako díky, za to že mi byl před několika dny nablízku.
Jako díky za to, že je.
Nikdo na mě neměl doposud takový vliv jako on.
Přišel jako hurikán. Změnil mi život a já teď nevím co dál.
Všichni, kdo mi jsou blízcí, jsou neustále v ohrožení. Nechci, aby se mu něco stalo. Z mého zamyšlení mě vytrhlo krátké zapípání mých hodinek. Čas vypršel. Pouštím ho ze svého objetí a jemně ho nadzvednu.
Trhám ten celek na dva kusy.
Musíme se vrátit.

Setřu si rychle slzy a stahuji si na své prochladlé tělo tričko a bundu. Nechci už před ním nikdy ukázat, že jsem slaboch. Natáhnu si kalhoty. Jeho jméno mi bubnuje v uších a mám chuť ho vyslovit, ale přišlo mi to tak intimní, že jsem se neodvážil.
Jen jsem mlčel a zvedl batoh zaháknutý ve větvích keře.
„Jsem připraven, můžeme jít," přehodím si batoh přes rameno.

Překvapí mě, jak rychle se oblékne. Upravím se a otočím se směrem k chatě.
„Je za pět minut dvanáct. Musíme se vrátit."
Vydáme se zpátky.
Bez jediného slova.
Jdeme vedle sebe, každý pohroužený ve svých myšlenkách.
Na co asi myslí?
Před chatou zahlédnu jednu postavu. Peter Smith chodí okolo a volá na Daniela. Aspoň někdo, kdo má starost o svého kolegu. Dojdeme k němu.
„Páni, tys ho našel?" uznale pokývá hlavou a dívá se střídavě na mě a na Daniela.

Jdu vedle něj mlčky. Chtěl bych mu toho tolik říct. Svým překotným způsobem neucelených myšlenek, jak by se mi draly na jazyk, ale všechny je hrnu do kouta a sám sebe přesvědčuji, že je to nesmysl. Peter Smith, který se zjevuje před námi, mi sled rozrušených pocitů naštěstí zpřetrhal.
„Potkali jsme se pár metrů od chaty, když jsme se oba vraceli. Dnešní večer nemá nejspíš žádného vítěze," odpovím.
„Pan Kinney je prostě dobrej," zasměje se Smith, otočí se a kráčí k chatě.
Vykročí za ním.
„Šéfe?" zašeptám naléhavě a donutím ho na chvilku se opět zastavit.
„Danieli?" nadzvedne obočí.
Musel jsem to udělat. Jen jsem ho chytil za zápěstí, aby mi nemohl hned jednu vrazit a přitiskl mu svoje rty na jeho. Rychle, aniž bych mu dal možnost reagovat.
„Děkuji," špitnu a otočím se směrem k chatě.

Na moment zůstanu stát, překvapen jeho polibkem. Znamenám pro něj snad něco? Nebo mi opravdu jen děkoval za to, co bylo? Přejedu si konečky prstů po rtech. Zhluboka se nadechnu. Nasadím svůj obvyklý výraz šéfa a bez dalšího zaváhání vejdu do chaty.
„Jsem rád, že jste tu všichni." rozhlédnu se po lidech. „Rychle zhodnotím dnešní večer. Tohle všechno mělo svůj význam. Někteří z vás to vzdali velice brzy. Vrátili se, aniž by se namáhali mě hledat. Jen pár z vás vydrželo o něco déle a jen tři z vás mě hledali společně."
Všichni na mě hledí a nechápou, jak to všechno vím.
„Sledoval jsem vás." řeknu na vysvětlenou. „Celou dobu jsem měl přehled o tom, co se kde děje. Tři z vás dokonce stáli hned vedle mně. Stačilo natáhnout ruku."
Posadím se do křesla a jen dodám:
„Chcete vedoucí pozici. Musíte být vytrvalí a jen pan Walker mě hledal do samého konce. Dotáhnout věci do konce. Ale oceňuji ty z vás, kteří spolupracovali," ukážu na tři z nich. „Velice mě těší, že pan Smith měl starost o pana Walkera a hledal ho. I to ukazuje, jak se bude kdo starat o své zaměstnance. To je vše."
Znovu se postavím a jdu ke dveřím.
„Zítra vám řeknu, kdo získá novou pozici. Teď máte volnou zábavu. Já tu nebudu. Budu spát venku. Už mě nehledejte. Nikdo. Přijdu ráno sám."
Po těch slovech mizím za dveřmi.

Všichni mezi sebou horlivě diskutují a Smith mě plácá po ramenou a pořád dokola něco mele. Jen se usmívám, ale myšlenkami jsem jinde.
Pořád ho cítím, jeho sperma studící mě mezi nohama.
Když vejdu do pokoje, Mike si stahuje tričko a položí se do postele. Ignoruji ho. Vezmu si celtu a vyjdu z pokoje.
„Danieli, kam jdeš!" křikne za mnou.
„Být tebou, tak mě nechám na pokoji. Můj kůň kouše a dokáže jedním úderem rozdrtit hlavu takovým blbečkům, jako jsi ty," zavrčím.
Chci být sám.
Pod hvězdami. Nechat si od nich šeptat to, co před chvíli viděly, abych se ubezpečil, že se mi to nezdálo.
Opřu se o teplé tělo svého koně, který si jen odfrkne, že je rád, že mě vidí. Zamotám se do celty a myslím na něj.
Na Richarda.

Ležím pod stromy, na kopci nad chatou. Chvíli pozoruji dění dole, ale když se pomalu pozhasínají světla, otočím se na záda. Založím ruce za hlavu a pozoruji hvězdy.
Tak dlouho jsem je neviděl. Pořád jsem někde v pohybu.
Myšlenky jedna za druhou mi dělají pěkný zmatek v mé hlavě. Nevím co dřív.
Chránit Lauru a její ještě nenarozené dítě.
Dotáhnout do konce navrácení toho, co mi bylo ukradeno.
Zjistit, kdo měl prsty v tom, že máma s tátou tu nejsou.
A teď je tu i on. Daniel.
Za těch pár dní mi udělal pořádnou díru do mého srdce.
Nesmím se k němu vázat.
Nechci, aby mu někdo ublížil, jen proto, že je mi čím dál blíž. Jen proto, že mě přitahuje od prvního setkání a v posledních chvílích už to není jen živočišná touha po sexu.
Nikdo nesmí ublížit těm, co mám rád.
S touhle myšlenkou a upřeným pohledem ke hvězdám jsem se ponořil do neklidného spánku.

-------------------------------

malý dodatek navíc - berte to jako mini bonusek, podle barvy poznáte autora

„Šéfe, to jsem já, Daniel, spíte?" zašeptám do tmy. Raději jsem se zastavil v dostatečné vzdálenosti, aby mě šéf ve své vojenské obezřetnosti nesejmul nějakým pitvacím nožem.
„Co chceš?"
„Máte tu kus volnýho místa?"
„Chci být sám."
„Můj kůň děsně chrápe. Lehnu si tady."
„Když myslíš. Ale jsem unavenej. Budem spát."
„Jasně." Rozložím celtu na zem. "Říkal jsem si, že jste si za celej den v divočině kvůli krytí nemohl ani zapálit. Vzal jsem vám cigarety."
„Danieli!"
„Aha, už je pozdě na cigáro."
„Naval je."
Hodím mu krabičku i se zápalkami. Pozoruji slabý ohýnek, který ozáří šéfovu tvář. Lehnu si na zem, zabalím se do celty a založím si ruky pod hlavou.
„Máte tu pěknej výhled na hvězdy," řeknu.
„Řekl jsem, že budeme spát."
„Spíte s cigárem v puse? Nebojíte se, že se udusíte. Nebo že vám spadne cígo do postele..." „Ne, nebojím."
„Hmmm...máte rád koně?"
„Slintají a koušou."
„Chtěl byste se projet?"
„Ticho!"
„Hnědák je hodnej kůň, kouše jen na můj povel.."
„Sledujete tím něco, Danieli?"
„Nic. Vzpomněl jsem si na vaše ruce, zapřené o kapotu a jak jste se na mě díval skrz okýnko tam u hřbitova. To bylo děsivé."
„Umím být i děsivější, když nezavřeš hned hubu."
„Víc, než když jste šel v tom prachu a já viděl jen vaše boty?"
„O hodně víc." Posadil jsem se. "Mám rád, když jste děsivý. Jste tak hrozně sexy."
Ani jsem ho neslyšel a měl jsem jeho prsty kolem krku.
„Budeme spát. Čemu jsi nerozuměl?"
„Tohle už tak sexy není, šéfe," zachroptím.
„Spát!"
Mám čest se seznámit s panem nožem. "Moc pěknej nůž, pane. Už jsem tomu rozuměl." Povolí stisk a lehne si.
„Není vám zima? Můžete se schovat ke mně."
Umí tím nožem i vrhat. Zabodl se mi těsně u ucha a ještě teď slyším, jak slabě drnčí.
Znovu se posadím a civím do tmy: „Šéfe, mohl jste mě zabít!"
„Sakra, já tě netrefil?"
Okamžitě jsem si lehl. „Tak dobrou šéfe."