"Ricku!" uslyšel jsem hlas svého otce. Asi se vrátil ze své obchůzky. Jako vždy.
Natáhl jsem přes sebe župan, protože jsem právě vylezl ze sprchy, a šel pomalu dolů, ke dveřím.

[i]„Krásny západ slnka, však, Tora?“
„Mhm.“ Prikývla tá. „Posledné dni si ich všímaš čoraz častejšie.“

L. Lawliet - "L"

Věděla jsem, že se něco stane. Tušila jsem to. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem té ženě nevěřila. Nebo proto, že za poslední roky od doby, co nás Sasuke-kun opustil, se nám nepovedla žádná mise, do které on zasáhl.

Přesto jsem udělala to, o co mě –Sama žádala. Společně se Saiem a Kimin jsme vesničany odvedli na bezpečné místo až za barieru, na mýtinu, a dokonce Sai poslal Tsunade správu o tom, co se stalo, s prosbou, jestli by nekropolští nemohli, pokud nevyjde plán a Nekropole bude zničena, přijít a žít v Konoze.

Moje nervosita a podezření, co má přijít, se ještě zvyšovaly, když se zatáhlo, já uslyšela uhodit blesk a vzápětí děsivou sílu a pištění, co k nám přinášel vítr vějící z Nekropole. To byla energie rasenganu chertanu shurikenu společně ještě s něčím daleko zlověstnějším, co tady zhušťovalo atmosféru. Obklopil mě chlad a prázdnota. Cítila jsem to v každé kosti, v každé buňce.

Dostala jsem strach. Strach, který otřásal celým mým tělem. Strach o Kakashiho, Saského, ale především, což bylo překvapivé, o toho strašného, bláznivého Naruta.

„Naruto!“ proklouzlo mi přes rty.
Otočila jsem se k Saiovi a Kimin, kteří stáli poblíž.
„Musíme zpátky, musíme jim pomoc!“ křikla jsem na ně.
„Ne, je to přiliž nebezpečné,“ zamítla to Kimin.
Surově, nepříčetně jsem ji chytla a zatřásla s ní.
„To je mi fuk!“ zaječela jsem na ni.

Sai se ke mně přidal. „Kimin, neznáš nějaké jutsu, které by nás rychle dopravilo do Nekropole přes barieru nejlépe přímo na střechu knihovny? Rychlejší než kdybychom letěli na mém inkoustovém orlu?“
Kimin to nakonec vzdala. Sklonila hlavu. „To, co se tam děje nechápete. Nevíte do čeho jdete. Ten nápor síly to byla –Sama. Uvolnila svoji moc.“
„Tak ku**a víš nějaké jutsu, nebo ne?“ zatřásla jsem ještě jednou s Kimin.
„Asi vám to nerozmluvím. V tom případě ustupte. Toto jutsu dokáží pouze ti, co se v Nekropoli narodili, nebo tam strávili nějaký ten čas a to ještě ne zdaleka všichni. Člověk musí nahmátnout samotnou podstatu.“

Kimin natáhla ruku a druhou vykreslila několik symbolů. Nataženou rukou něco chytla snad vzduch. Vší silou škubla. Otevřel se otvor, trhlina, jako když máte plakát a přes něj ještě jeden a kus toho vrchního strhnete, otevře se vám pohled na plakát pod ním, a tady, tady to byl pohled vedoucí na střechu knihovny.

„Honem,“ popoháněla mě Kimin, „dovnitř. Dlouho to neudržím.“
To mi nemusela říkat. Rozeběhla jsem se, proskočila otvorem, za mnou i Sai. Cítila jsem, jak mi rychle bije srdce. Prudce jsem se zastavila. Stála jsem na střeše knihovny.

Rozhlédla jsem se. Střecha byla napůl zničená div se držela, a ač jsem se rozhlížela sebevíc a pátrala očima, kromě mě, Saie, Kakashiho a Naruta už tam nebyl nikdo. Kakashi stál a mlčky se díval kamsi do prázdna před sebe. Naruto klečel na zemi, v ruce něco svíral a hleděl do země.

„Kde je vědma?“ dostala jsem ze sebe.
Ani jeden z nich neodpověděl. Došlo mi, co se stalo.
„Ta mrcha, ta sv**e nás zradila,“ zasyčela jsem.
„Takhle o ni nemluv!“ ozval se Naruto.

Škubla jsem sebou a ztuhla. Takto drsně a zlostně mě Naruto ještě neokřikl, tedy ještě vůbec mě neokřikl. Jeho hlas byl drsný, tvrdý a smutný. Byla to výhružka.

„Sakuro-chan,“ pokračoval tentokrát už měkčeji, „nebylo by to od tebe totiž hezké, mluvit tak o mé sestře. O člověku co se obětoval. V každém mýtu, báji o vědmě se říká, jakou má nepředstavitelnou moc vševědoucí oko pro člověka. Nikde se však už neříká, že vědma bez vševědoucího oka muže žít jen 24 hodin. Poté umírá. Ona se obětovala, nebylo zbytí, obětovala se pro vesnici, pro budoucnost, pro své dva bratry. Já nedovolím, aby o ní někdo takto mluvil, zvláště když nezná ani její jméno. Sakuro, víš alespoň, jak se jmenovala?“
„Ne, netuším,“ zašeptala jsem.
„No právě, ona žádné jméno nikdy neměla,“ odpověděl.

Vstal a já si všimla, že jakoby zestárl. V jeho blonďatých, rozcuchaných vlasech jsem spatřila pár bílých pramenů a v ruce držel jakýsi přívěšek ve tvaru oka.

Epilog

Zvedl jsem baťoh. Bylo na čase jít. Udělal jsem ještě pár kroků ke dveřím. Pak jsem se však zarazil a zahleděl se k šuplíku u stolu. Leželo tam vševědoucí oko, ten malý přívěšek ve tvaru oka.

Jistým způsobem mě nehorázně přitahoval. Cítil jsem z něj ten příjemný chlad, jako by byla se mnou a radila mi, co mám dělat. Na druhou stranu jsem z něho měl nehorázný strach, strach ze síly, kterou mi poskytoval. Až příliš jsem splýval s tou mocí a cítil pocity ostatních.

Nemohl jsem unést pravdu. Pravdu o míru. To, že svět nindžů za války nemůže. Ne, kdysi byl svět lidí, lidí jako byla –Sama. Lidí, co nedokáží žádné jutsu, ale zato měli vědu. Velmi vyspělý svět, svět, který byl válkami stejně zničen. Dokud budou existovat neshody, lidé se špatnými úmysly, zloba a nenávist, budou existovat i války. Avšak kdybychom neměli negativní emoce, nevěděli bychom, ani co jsou ty dobré, čím pak bychom byli?

Ten chlad byl příjemný, ale někdy toho bylo až moc. Šuplík zamrzl a nešel otevřít.

***

„Jednou se budeš muset rozhodnout, jestli tuto sílu využiješ, nebo ne. Stejně tak moc, kterou ti dal Itachi. Mohl by ses stát tím, co zře a potřebuje své vlastní vševědoucí oko, ale pamatuj, jakmile přijmeš tuto úlohu, zapřeš sám sebe. Tvá chakra zmizí a démon v tobě zahyne."

***

Nechal jsem šuplík šuplíkem a vyrazil jsem.