Fiat Boban - 6

Trapič je to!
Tyran je to!
Vykořisťovatel je to!
Střelim ho do vesmíru!!!
To vlastně nemůžu, kdo by mi posílal výplatu...
Od rána se nic nestalo, šéfik mě honil jako nadmutou kozu a já ručičku na hodinách skoro tlačil očima, hlavně aby se hýbala rychleji. Nemohl jsem se dočkat konce pracovní doby, až už pojedu domů a budu mít svůj klid, byl jsem z práce vyždímaný víc, než hadr na podlahu, jen se mnou vytřít...

K baráku jsem přijel vyšťavený jako citrus a to mě ještě čekalo krmení té dravé zvěře. Ovšem jen jsem otevřel vstupní dveře do baráku, ocitl jsem se v mase lidstkých těl. Všichni sousedi tam stáli namačkaní na sobě a ne se hnout k výtahu nebo na schodiště.
"Co se tu sakra děje, proč tu všichni stojíte?!" Dožadoval jsem se vysvětlení.
"To ona." Zaznělo z davu a já na schodech zahlédl sedět Chidori.
Sakra! Že já ty dveře ráno nezamkl!! No prima, co teď?!
"Kde má domovnice kýbl?!" Zeptal jsem se kočkou utiskovaného davu. Nějaká rozklepaná ruka mi podala kovový kyblík. Fajn, to půjde. Svlékl jsem si mikinu a prorazil si cestičku mezi sousedy.
"Maki-san, pozor, je to nebezpečné!" Varovala me jedna pisklavá sousedka. Nedbal jsem jejího varování, svékl si mikinu a hodil jí na Chidori. Ta jen vydala neidentifikovatelný skřek, ale já jí mezitím v té mikině nacpal do kyblíku a jistil jí v rámci možností rukou. Rychle jsem vyběhl schody a pouze jsem konstatoval, že jsem ráno dveře opravdu nezamknul. Rozhlédl jsem se, jestli nikdo nekouká, ale všichni byli tak vděční, že můžou jít konečně domů, že si mě nevšímali. Rychlým pohybem, jako když vyléváte vodu z kýblu jsem chrstnul Chidori zamotanou v mojí mikině do chodby a zabouchl dveře. Ihned jsem také zamknul a šel domů si převléct ponožky, protože po celém dni v botách by ten odér složil i armádu. Ovšem než jsem se stihl převléknout, všiml jsem si pytle s granulema. No možná bych měl ty potvory nakrmit v tom, co mám na sobě, kdyby náhodou se stala nehoda, tak ať mi nezničí čisté oblečení. O mikinu jsem už beztak přišel.
Dal jsem tedy granule do misek (Ještě, že jich Nezumi donesl zásobu, alespoň jsem nemusel do jejich bytu pro ty misky z rána, to bych asi nepřežil.), koště jsem si připravil ke dveřím a šel krmit. Opět mi ta černá proběhla a vypadala celkem rozzuřeně. Já už jsem si v duchu odříkával modlitbičku, když najednou Chidori zpozorněla, ladným krokem došla k mé noze, čuchla k té smrtelně smradlavé ponožce a pak se jak podťatá složila, jemně obtočila přední packy kolem mé nohy a začala příst. No koukal jsem na to jako tele na nová vrata. Ta kočka ujíždí na ponožkách? Dobrý vědět, hned budu mít jednodušší krmení. Zatímco se mi Chidori tedy mazlila s jednou nohou, sundal jsem si ponožku z druhé a hodil ji do bytu k miskám. Chidu hned běžela za ní a já měl dostatek času za ní pohodlně zavřít dveře a hlavně – zamknout! Pak už jsem se jen doma svalil na pohovku a odpočíval. Zaslouženě. Do doby, než mi přišla smska.
Zítra tě vyzvednu v půl 7 autem, budu tě vozit do práce, když tak tvrdě makáš. Šéf
No super, to mám ještě větší radost. Nejenže mi udělá cucflek, ale ještě mě bude prudit cestou do práce a z práce? Co sem sakra komu udělal, že sem si tohle zasloužil? Už mě ze všeho bolí hlava.

Když mě v 6 ráno vzbudil budík, vypadal jsem jako zombie. Ploužil jsem se bytem, když zazvonil domovní zvonek.
"Mnoooo." Zabručel jsem do sluchátka.
"Vstávej semínko holalááááááá." Zanotoval šéf. Bylo to jako rána palicí do hlavy. Zmáčkl jsem tlačítko elektrického vrátného a pustil šéfa do baráku. Já prostě ráno absolutně nestíhal.
Šéf přišel rychleji, než jsem počítal a tak jsem mu dal pytel s granulema a instrukce na krmení koček. Kupodivu bez remcání šel krmit. Ale ten smeták si taky vzal...
Vrátil se zpocený stejně jako já včera.
[=]"Teda to by jeden nevěřil, co z toho koťátka vyrostlo... Přitom Berta je tak hodná kočka."[/] Mumlal si.
"Berta?" Nechápal jsem.
"Chidoriina máma. Naše kočka. Pan Ryuuji si vzal Chidori jako kotě od nás, manželka na koťata vyvěsila inzeráty." Vysvětloval.
"Aha, tak proto." Konstatoval jsem. Už jsem alespoň chápal, proč Ryuuji šéfovi děkoval při prvním setkání.
"No, Maki, vyrazíme? Vzhůru do práce!"
"Supeeeeer." (Troška ironie po ránu nikomu neuškodí...)

Odbila sedmá a já už dřel, až se ze mě kouřilo. Šéf mi celou dobu funěl na krk a pořád mi do toho kecal.
"Mohl byste si už jít po svý práci a dát mi pokoj při tý mojí?" Bouchly mi saze v jednu chvíli a fakt už jsem řval. Šéf jen překvapeně zvedl obočí.
"Ale Maki, já se ti snažím pomoct."
"Zatím mi pomáháte leda do hrobu!"
Umlčel mě celkem efektivně. Velice surově se mi vhl na rty. Bolelo to, dokonce mě kousl. Chtěl jsem mu oplácet, ale byl evidetně v přesile, on už si asi ranního lomcováka dal a mě se v rychlovarné konvici teprve vařila voda...
Vzrušilo mě to, nebudu říkat že ne.
"Myslím, že tohle by proteď stačilo, teď pěkně pracuj, Maki." Zavrčel šéf a odjel na židli ke svému stolu. Co to sakra mělo znamenat?! Tvářil se u toho jako tisíc čertů.
Dál jsem se věnoval své práci, když zazvonil telefon. Kolegyně ten den měla dovolenou, tak jsem na židli přejel k jejímu stolu a telefon zvedl. Volali z vedení, že na mě přišla stížnost a jestli je tam majitel našeho zastoupení. Položil jsem ruku na sluchátko a přetlumočil šeptem šéfovi kdo co chce. Chvíli vypadal, že přemýšlí a pak mi pošeptal, ať ho zapřu, že na mě nehodlá přijímat stížnosti. Trošičku mě to potěšilo, vyřídil jsem do telefonu to, co jsem vyřídit měl a vrátil se ke své práci. Den ubíhal rychle a po práci mě šéf zase odvezl jeho Chryslerem domů.
Zastavil na místě hned vedle Bobana.
Toho papírku za stěračem si nemohl nevšimnout. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, vzal papírek on a přečetl si ho. Celý zesinal, chytil mě za ruku a táhnul mě do baráku a nahoru k mému bytu.
Sebral mi klíče a všechny dveře odemykal sám, včetně bytu. Tam mě v chodbě povalil na zem, zaklekl mě a hrubě mě líbal. Bolelo to, neměl jsem tenhle styl rád, ale on vypadal, že to potřebuje, proto jsem ani nekníkl. Mlčel jsem do doby, než mě začal štípat do bradavek. To už opravdu bolelo. Snažil jsem se vykroutit, ale byl silnější než já. Hladil mě po bříšku a tahal mě za chlupatý proužek, který mi vedl od pupíku až do kalhot a do intimních partií. Celý jsem se vzrušením chvěl. A nejen vzrušením...
Zároveň s vibracema mého těla vibroval i domovní zvonek. Musel jsem se zvednout ač jsem nechtěl a šéf vrčel ještě víc.
Otevřel jsem dveře a tam stáli Ryuuji s Nezumim, celí nešťastní.
"Neměli jste být na dovolené ještě den nebo dva??" Zeptal jsem se jich bez obalu, jelikož v tu chvíli opravdu rušili.
"No nám se stýskalo po chlupáčích, navíc tam byla zima, tak jsme přijeli dřív." Omlouval se Nezumi.
"Tak alespoň už nemusim krmit, o starost míň." Oddychl jsem si a předal jim nazpátek misky, pytel granulí a klíče. Sousedi poděkovali a ruku v ruce se vydali za svýma chlupatýma mazlíčkama.
Zabouchl jsem dveře a otočil se na šéfa s nadějí v očích, ale on nevypadal, že by chtěl pokračovat v započatém díle a i mě už vlastně boule v kalhotách splaskla.
"Maki, je čas abych šel, doma mě čeká žena." Rozloučil se šéf a než jsem stihl kníknout, utekl mi. Stál jsem v chodbě jako solný sloup, když se znovu rozdrnčel zvonek. S neskrývanou nadějí jsem otevřel dveře, ale za dveřmi byl pouze Nezumi.
"Ehm, tohle je asi vaše..." Podával mi chlupatou rozsápanou mikinu a ponožku, které se naopak nestalo nic až na pár chlupů.
"Dě-d-d-děkuju." Vykoktal jsem.
"Víte, já chápu, že to krmení pro vás bylo asi náročné, přijměte prosím tohle jako omluvu." Podával mi Nezumi jednu lahvinku vína. S díky jsem ji přijal, stejně jako zbytky své mikiny a ponožku.
Víno je přeci určené k tomu, aby se pilo, žádnou parádu by mi doma stejně neudělalo, kdybych ho nechal vystavené. Došel jsem si teda pro vývrtku a lahvinku otevřel. Chvíli jsem se rozhodoval, jestli si dojít pro skleničku, nebo pít rovnou z láhve, ale nakonec jsem se rozhodl, že jsem kultivovaný člověk v rámci možností a pro tu sklenku si došel.
Když jsem byl v polovině lahve a už jsem byl více než méně načatý, zaslechl jsem z vedlejšího bytu nezaměnitelné zvuky. No jistě, mě to překazili a sami si to užívají, fakt super. A tak jsem zároveň s rytmem Ryuujiho a Nezumiho vzdychání upíjel víno. Ale po větších doušcích, než oni si dopřávali rozkoše, protože během chvíle jsem byl á mol – totálně namol...

„Nechtěli byste mě přizvat k sobě, pánové? Když už jste mi to překazili?“ Motal se mi trošku jazyk.
„No já nevim, musim se zeptat Nezumiho.“ Podrbal se Ryuuji nervózně ve vlasech a zašel do bytu. Po chvíli vyšel a kývl na mě. Bázlivě jsem vstoupil do bytu. Chidori seděla na škrabadle a velice profesionálně mě ignorovala. Marimo Ležel v obýváku na gauči a hypnotizoval svou prázdnou jídelní misku. Ryuuji mě zavedl do ložnice, kde na posteli ležel Nezumi, přikrytý pouze velice lehoučkou dekou a pouze přes ty nejnutnější místa. Ztěžka jsem polkl a posadil se na kraj postele. Ryuuji si sedl vedle mě a pomohl mi vysvléknout tričko. Nezumi se ujal rozepínání mých kalhot a jak se k tomu musel na posteli zkroutit, sjela mu ze zadečku ta lehkán deka a odhalila jeho krásný svalnatý zadek. Jen ho chytit do ruky. Vlastně proč bych nemohl... Natáhl jsem ruku a dotkl se té teplé jemné kůže, která se přímo nabízela.
„Jsi tak hedvábný.“ Blábolil jsem. Nezumi se pouze usmál a natáhl se pro polibek. Uměl skvěle líbat a já byl vzrušený ještě než na mě stihl pořádně sáhnout.
„Maki?“ Vzdychl mi do rtů.
„Ano?“ Zaměřil jsem svůj pohled přímo do jeho očí.
„Je čas na to, aby ses vzbudil.“

Zprudka jsem otevřel oči a viděl jsem nad sebou toho mladého klučinu, kterého jsem potkal na parkovišti u Bobana. Držel mi hlavu v jeho rukách a hladil mě po vlasech.
„Ren?“ Zeptal jsem se pouze v opilecké zmatenosti.
„Jsem to já.“ Přitakal.
„Jak ses dostal dovnitř?“ Snažil jsem se zformulovat smysluplný dotaz.
„Jednoduše, když odsud brácha odcházel, nechal otevřený vchod do baráku a ty máš na dveřích kliku...“
„Hmmm.“ Zabrumlal jsem a pohodlněji si u něj uložil hlavu, načež jsem brzy usnul spravedlivým spánkem násosků.