Heaven Remix II - Oheň x Voda a zubní kartáček s hrochem

„Jo, tak tady bydlíme,“ prohodil Kael a mávnul rukou k luxusní vilce ve viktoriánském stylu. „Je to pěkně snobácký,“ dodal spokojeně a bleskově vyťukal na stříbrné destičce vedle vrátek číselný kód.
„Dobrý den, vítá vá-“ ozval se úřední ženský hlas, který Kael okamžitě přerušil s nekompromisním: „Drž hubu.“
„Přístup do budovy vám byl odepřen.“
„Ale sakra!“ Kael se na chvíli zatvářil jako králík, kterému někdo oznámil, že došla mrkev. Pak si povzdechl, znuděně se opřel o vrata a spustil.
„Slíbili jsme Pánu, že nebudeme vlky, kteří rozkrádají jeho stáda, ale pastýři shánějící ztracené ovečky na správnou cestu. Zemřeli jsem mnohokrát, ale to nám nezabránilo otevřít oči a vidět. Viděli jsme světlušku, která shořela v poledním žáru a nekřtěné dítě, které zemřelo v prvním roce života. Slíbili jsme a slib plníme ve jménu Ducha Svatého. Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“
„Děkuji. Přidejte prosím své osobní informace.“
„Jsem ten, který shořel a přesto zůstal naživu. Víra mě srazila k zemi, ale fénix seslaný anděly mě ukázal správnou cestu. Nejsem beze strachu, ale spálil jsem svou pýchu a pochopil, že cíl je silnější než strach.“
„Děkuji. Co nenávidíte?“
„Nepřátele mých přátel.“
„Děkuji. Co nenávidí ta, která sklonila svou mysl k zemi?“
„Pocit, že nestačí na svůj život.“
„Děkuji. Co nenávidí ten, který zkrotil vítr?“
„Arašídy.“
„Děkuji. Přeji hezký den.“
Vrátka se otevřela a Kael pozval Willa dovnitř s lehkou úklonou.
„Arašídy? Vážně?“ otočil se na něj zrzek nevěřícně a šokovaně se otočil na šedivou destičku.
„Jo, všichni tvrdí, že to kazí ten dojem,“ protáhl Kael smutně a rozpačitě si prohrábl vlasy. „Mě se tahle komedie nelíbí, ale bohužel ty dva zase zpřísnili pravidla. Dělají to vždycky, když jdu na noc pryč, aby to na mě ráno mohli otestovat. Hajzlové.“
Prošli obloukem z růžového keře po upravované mramorované zahradní cestičce až k domovním dveřím, kde Kael prudce trhnul klikou, otevřel a zařval na celý dům: „Nástuuuuuuup!! Přivedl jsem nám novýho členaaaaaaa!“
Chvíli bylo ticho. Potom se na schodišti ozvalo cupitání. Raven nesešla úplně dolů, zůstala šokovaně stát na třetím schodě a doslova hltala Williama očima.
„A-ahojky,“ kníkla po chvíli, zrudla až po kořínky vlasů, rozpačitě polkla a zrovna když usoudila že je nejvyšší čas urychleně zmizet, doslova kolem ní prosvištěl Verneal, zabrzdil těsně před Willem a zruba z pěti centimetrů mu zíral do tváře. „Hmmm... Voda, předpokládám. Nevypadáš podvyživeně. Ale Kaele,“ otočil se s neuvěřitelně mateřským výrazem na černooděnce. „Už jsme si přece vysvětlovali, že zvířátka ne. Co když má nějaký červíky?“
„Mami, no tak! Já ho vezmu k veterináři.“
„A pokud to uděláš, zliju tě tak, že už v životě nehodíš ani jiskru,“ pozvedl Will obočí, chňapnul Verneala za něco, co se u štěňat jmenuje kůže za krkem a odtáhnul ho od sebe. Tak hele, vlastně nemám páru, co ode mně potřebujete.“
„Prachy!“ vykřiknul nadšeně Verneal a tlesknul.
„Jídlo!“ přidal se Kael a oblízl se.
„Lásku,“ šeptla Raven nábožně a barvou obličeje začala nebezpečně připomínat zralé rajče.
William se zamračil. Ne že by to proti jeho normálnímu výrazu byl nějaký rozdíl, mračil se pořád. Ale bylo to sexy. Pak natáhl ruku a bříškem prstu setřel ze zárubně dveří vrstvu prachu. Totéž provedl na druhé straně dveří, pak šedivé prsty přitiskl k sobě a promnul. Výslednou matlanici namazal Vernealovi na tvář a důrazně rozetřel. „Zde. Různé prachy, prcku,“ ušklíbnul se potom.
„Tak tomu se říká stěr, Verne,“ rozchechtal se Kael.
„Co se tebe týče,“ povzdechl si Will a otočil se na něj. „Můžu udělat palačinky. Nezaručuju výsledek, ale pravděpodobně to bude jedlý. A ohledně tý lásky.. Omlouvám se děvče, ale nejsem na holky. Zvlášť ne na permanentně rudý jahody.“
Vern s Raven se oba naráz nadechli a chystali se proti něčemu protestovat, ovšem Kael je nenechal nic říct a nadšeně zakníknul: „Palačinky! Hell yeah! Marš do kuchyně!“
Pak Williama nasměroval správným směrem a doslova ho dotlačil do pěkně zařízené místnosti obložené bílým dřevem. Nechal ho stát u kuchyňské linky, sám si spokojeně sednul na stůl a nadšeně Willa pozoroval. Ten si znova povzdechl a stáhnul si černý kabát, který hodil přes židli. Upravil si bílou košili, z kapsy černých plátěných kalhot bleskurychle vytáhl cigaretu, vložil si jí do úst a otočil se s významným pohledem ke Kaelovi. Ten se ušklíbnul, chňapnul zrzka za košili a přitáhl si ho blíž. S nesmírně hladovým výrazem si ho chvíli prohlížel, pak vydechl, stále se mu díval do očí a jemně skousnul konec cigarety. Když od něj odtáhnul rty, konec se rozžhavil. Baví mě ho štvát, ušklíbnul se pro sebe. Krom toho, i z obyčejnýho připálení se dá udělat pěkně erotická záležitost. Ať si slintá, chlapec.
William ovšem nevzrušeně vydechl kouř, s chladným výrazem sežvýkl cigaretu v koutku a rezignovaně si uvázal jedinou zástěru, která byla v domě k dispozici. Byla se srdíčky. Za chvíli se v kuchyni zorientoval, připravil si ingredience a začal se smažením.
Když začalo těsto na pánvi vonět, přiloudal se do kuchyně i Verneal. Prachovou šmouhu na tváři si umyl, ale výraz uraženého kotěte mu na ní setrvával.
„Mohli by jste mi laskavě vysvětlit, k čemu vám.. No, vlastně nám.. Tak k čemu nám to bude, že jsme kompletní?“ houknul na ně Will a plácnul na talíř první hotovou palačinku.
„Brzo bude další Aréna,“ pokrčil rameny Verneal, s mlsným výrazem mávl rukou a palačinka se záhadně vznesla z talíře a připlachtila až k němu. Spokojeně se do ní zakousl a s plnou pusou pokračoval. „Když jsme kompletní, můžeme se zúčastnit. Pokud se každý z nás dostane do finále, ideálně porazí úplně všechny, přijmou nás Krvaví andělé.“
„A kdo sakra jsou?“
Teď promluvil Kael s nábožným obdivem v hlase. „To je nejlepší gang v celý Anglii. Pokud bys patřil k nim, mohl bys klidně zemřít, protože jsi dokázal to, po čem touží každej čaroděj.“
„A o co jim jde?“
„To nikdo neví. Tedy, nikdo z vnějšku. Ale ví se, že se řídí heslem účel světí prostředky a kamkoli zavítají, zbyde po nich většinou dost krve. Samozřejmě, jen čarodějnické krve. A patří k nim jen ty totálně nejlepšejšejší machři.“
„Grál,“ ozvalo se nepřítomně za nimi. Raven stála v kuchyni v modrých šatech a s prázdným výrazem se dívala někam do dálky. „Svatý Grál.“
„Cože?“ otočili se na ní jednohlasně Kael s Vernealem a připojili extrémně nechápavý výraz.
„O-omlouvám se,“ kníkla. „Já... Já..“ Najednou úplně změnila výraz, z vyděšeného na obvyklý znechucený. „Co na mě tak čumíte?“
„Klídek maličká,“ pousmál se William.
Raven nafoukla obličej a chystala se mu sdělit, co si o takovém oslovení myslí, ale Will hned pokračoval. Mluvil klidný, tichým hlasem, jakým se utěšují zraněná zvířata. „Co jsi to předtím říkala? Mělo to souvislost s Anděli?“
Raven se na něj chvíli zoufale dívala a pak se rozbrečela. „Já.. Já nevím.“
Až na její vzlyky bylo v kuchyni absolutní ticho. Verneal s Kaelem se na ni dívali, jako kdyby se jim zničehonic objevila v kuchyni ponorka a Will ji zadumaně sledoval s podmračeným výrazem. Šustot zaslechli až po chvíli. Otočili se až když šlahouny růžového keře napolo otevřely okno.
První se vzpamatoval Verneal. Přiskočil k Raven a vrazil jí pořádnou facku. Současně ji donutil otočit hlavu k oknu a naléhavě křiknul: „Vzpamatuj se! Podívej, co děláš!“
Kael se otočil, mávnul rukou a všechny výhonky, které se stačily procpat oknem spálil na uhel. Verneal vzápětí silou vůle přitlačil okno k rámu, aby se další zeleň nemohla dostat dovnitř. William pokrčil rameny a vyslal velkou kouli vody, která se rozprskla Raven na obličeji. Ta se rozkašlala, roztřeseně se zvedla ze země a otřela si vodu z očí. „Yop, že jste všichni machři, to já moc dobře vím,“ křikla nenávistně, sjela je znechuceným pohledem a doslova utekla z kuchyně.
„Zřejmě drží dietu, protože palačinky jsou hotové,“ ušklíbl se William a postavil plný talíř na stůl.
„Ne, tady jde o to, že.. Ona nikdy nebrečela,“ odvětil zadumaně Kael. „Nikdy.“

Později večer mu Verneal s Kaelem přiřadili jeden pokoj v patře. Byl prostorný, s krásným arkýřovým oknem, které vedlo na balkónek otevřený do zahrady. Neměl s sebou žádné věci krom klíčů, mobilu a kreditky, takže skříň zatím zůstala prázdná. Verneal mu tam radši s pochybovačným výrazem strčil vzkaz nezapomeň si koupit něco na sebe, takže se Will bez zájmu sebral a vyrazil do blízkého nákupního centra, kde měli ještě otevřeno. Vrátil se za hodinu s několika naditými taškami. Většinu z nich odnesl do svého pokoje, ostatní do kuchyně. K Vernealově velké radosti mu pořídil velký balík čokoládových sušenek, Kael dostal pálivé chipsy a pro Raven měl připravenou malou krabičku, kterou měl zatím schovanou v kapse. Vyčlenil si pro sebe poličku v koupelně, kam uložil všechny svoje gumičky, černé náramky a zubní kartáček s rukojetí ve tvaru hrocha a potom se vydal do obývacího pokoje za ostatními, kde Kael právě s extrémně zlomyslným výrazem vyhrál ve člověče nezlob se a Verneal ve světle modrém pyžamu s králíčky seděl uraženě na druhém konci pohovky.
Will se usadil v křesle u krbu, promnul si spánky a zavřel oči. Otevřel je až o několik minut později, když podvědomě vycítil, že do pokoje vešla Raven. Chvíli váhavě stála ve dveřích, pak ze sebe vydala něco mezi tichým vzlyknutím a pozdravem a zoufale zírala na Williama. Ten s klidným výrazem pokývl hlavou a zavolal ji k sobě blíž. Raven si automaticky sedla na zem před jeho křeslo, jako kdyby to dělala celý život. Zrzek váhavě vztáhl ruce a položil jí špičky prstů na spánky. Cítila, jak z ní všechnu nejistotu vyplavuje čistá, chladivá energie a maličko se pousmála.
„Hej, co to dělá?“ šeptl Verneal nedůvěřivě na Kaela.
„Uklidňuje ji. Schopnost, kterou mají jen vodňáci. Četl jsem o tom, ale nikdy mě nenapadlo, že to někdy vážně uvidím,“ zamumlal Kael a pozorně sledoval Williama s Raven.
„Už je to dobrý,“ šeptl jemně William a pohladil ji ve vlasech. „Nedělej si s tím starosti. Pánové, někdo by ji měl odvést nahoru. Potřebuje se vyspat.“
„Já to udělám, stejně už taky zalehnu,“ opáčil Verneal, vzal Raven, která se pořád jemně usmívala a zjevně ji vůbec nezajímalo, kde je kolem ramen, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Takže? Co jsi zjistil?“ otočil se Kael chladně na Williama a nepřátelsky si ho měřil.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ale víš bastarde. Nejsem idiot, když si něco zjišťuju, udělám to důkladně. Čarodějové vody při tom svém uklidňování čtou myšlenky, aniž by si toho jejich oběť všimla. Jenže jak jsem řekl, nejsem idiot. Sledoval jsem tě celou dobu. Celou dobu. Jestli Vernealovi nebo Raven něco uděláš, zabiju tě,“ zasyčel a oči mu žhnuly nenávistí. Což nebyl jen řečnický obrat, hnědá barva v nich se změnila na světle žlutou během okamžiku.
„Uklidni se,“ řekl William. Do těch dvou slov vecpal veškerou autoritu svého dosavadního života, všechno, čemu ho jako budoucí hlavu rodu učili doma. Byl to chladný tón člověka, který je zvyklý poroučet. A je zvyklý, že všichni jeho rozkazy okamžitě poslechnou. V místnosti se ochladilo, oheň v krbu zhasnul a napětí bylo téměř hmatatelné.
„Nikdy,“ zasyčel Kael a veškerou svou osobností dával najevo, že jeho poslouchat nebude. V postoji, tónu hlasu, výrazu tváře, v tom všem byl absolutním opakem Williama. Chvíli se beze slova měřili.
„Uklidni se, prosím,“ dodal pak William tiše a něžně se na něj podíval.
Kael si ho chvíli pohrdavě měřil, pak si odfrkl a usadil se zpátky na pohovku. Letmo se zadíval na krb, kde se okamžitě zase rozhořel oheň, pak cukl hlavou a znechuceně sledoval strop.
„Nic jsem nezjistil, protože ona nic neví. Prostě si tu událost v kuchyni nepamatuje. A ani jsem nic zjišťovat nechtěl. Je to jen vedlejší účinek uklidňování. Jestli mi nevěříš, tvoje věc. Klidně půjdu pryč,“ opáčil Will a zvedl se.
„Nikam nejdeš,“ zasyčel Kael. „Jednou jsi do Týmu vstoupil, tak už v něm zůstaneš. A ty nám pomůžeš dostat se k Andělům, o to se postarám, hajzle,“ ušklíbl se a spokojeně si Williama přeměřil.
„Jistě,“ odpověděl zdvořile William a pobaveně se na něj zadíval. „Příště by sis měl ale rozmyslet, než se se mnou začneš hádat. Lidi to většinou.. Vyčerpává.“
Kael se na něj nechápavě zamračil, ovšem vzápětí sebou praštil na pohovku, stočil se do klubíčka a okamžitě usnul.
„Hej!“ opáčil rozmrzele William, vstal a zadíval se na něj. „A kdo tě jako teď bude tahat k tobě do pokoje?“
„Ty,“ ozvalo se panovačně černé klubko na gauči.
„Ani náhodou,“ zakřenil se Will a otočil se.
„Odnes mě, prosím.“
Nevěřícně se na něj zadíval a přišel zpátky k pohovce. Podrbal Kaela ve vlasech a povzdechl si. „Nemůžu, prcku. Nezvládl bych to. Znáš ten moment, kdy se hluboko v moři něco pohne a na pobřeží to udělá fakt velkou spoušť? Aplikuj si to na mě a pochopíš ten důvod. Dobrou noc.“
Kael se zavrtěl a nespokojeně poslouchal jeho utichající kroky na schodech.
„To není fér,“ fňukl.

V místnost byl stále cítit jemný závan cigaretové vůně. Přetočil se a zíral na strop. Celý pokoj byl utopený v modrých tónech měsíčné noci. Modrých jako vodní hladina. Ne, řekl jsem si, že už ne. Spaluje to. Lidi kolem mě. Nejsem takovej d***l, abych se zase zamiloval. Vážně ne.