SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




HL-8.Pochybnosti

Už téměř celý týden Zero trávil noci v upíří ubytovně. Dlouhé hodiny se on a krásný upír mazlili a navzájem se přiváděli k šílenství, provázejícím jejich rozkoš. Ráno co ráno se probouzel v Kanameho náruči, aby za svítání odešel. Nepochyboval, že o něm ostatní upíři vědí, ale ani jeden z nich nedal při večerním vycházení nic najevo. Ignorovali ho. Jen Ichijo Takuma po něm hodil jediný vědoucí pohled, beze slova. Jo a zlatovlasá Ruka ho propálila nenávistně-žárlivýma očima.
Když to Zero zpočátku zmínil před Kanamem, byl ujištěn, že Ichijo sice má jasno o tom, co mezi nimi je, ale je mu oddaný přítel, nedovolí si, mezi ně plést. Stejně jako Ruka, která Kanameho příliš respektuje. Potom už moc možností k řeči nedostal… Kaname oplýval talentem vyhnat Zerovi myšlenky z hlavy.

Tentokrát se Kaname probudil první. Silný, svěží, plný energie. Podíval se na chlapce vedle sebe. ‚Dnes spí dlouho,‘ pomyslel si pobaveně. Dobře věděl, z čeho je stříbrovlasý chlapec vyčerpán. ‚Brzy bude svítat.‘ Nechtěl ho budit, ale musel. Políbil ho na rty a zašeptal: „Vstávat, můj Zero.“
Zero zavrněl. „Ještě ne, je brzo…“
„Tak brzo zas ne,“ povzdechl si upíří princ. Prohrábl stříbrné pramínky vlasů a řekl: „Když teď nevstaneš, přijdeš pozdě. Ředitele by v tom případě zajímalo, kde ses zdržel…“ To Zera probralo.
„To už je vážně tolik?“
„Bude svítat, Zero…“ zašeptal Kaname. „Už musíš…“
„Jít?“ Zero se zadíval svému milenci do očí a přitulil se. „Nechci,“ prohlásil tvrdohlavě. „Proč musím pořád odcházet? Proč záleží na tom, kde jsem?“
„Nevím,“ odvětil sklesle Kaname a položil hlavu stříbrovláskovi na prsa. „Proč v tomhle světě záleží na věcech, které nám nepřejí. Vadí mi, že tolik věcí mi určuje život. Ale tohle utajování… nekryje jen mě, Zero. Uvědomuješ si, co bude, když někdo přijde na to, co je mezi námi? Tolik se snažíš držet se své lidské části a ignorovat tu upíří. Pro své lovecké kolegy se staneš lovnou zvěří. Upíři tě už teď nechtějí přijmout. Sám víš, proč. To, že se tě nechci vzdát, na mínění okolí nebude mít žádný vliv.“
„Jo… já vím.“ Zero vpletl prsty do kaštanových vlasů a přitáhl si Kanameho tvář k sobě. Políbil ho. „Vím, že to nikam nevede. Ale nemůžu přestat. Nedokážu toho nechat.“
„Ani bych to nežádal, Zero.“ Kaname se překulil na záda, upřel zrak na nebesa své honosné postele. „Nechci o tom přemýšlet. Vždycky, když na to myslím, připadám si hrozně bezmocný.“
„Ty a bezmocný?“ uchechtl se mladý lovec.
„Víš, že v tomhle nejde o sílu,“ napomenul ho Kaname. „Vždycky a v životě každého je něco silnějšího, než je on a jeho přání. A každý ten člověk – nebo upír – se musí rozhodnout, kde je hranice mezi jeho možnostmi a tou silnější věcí. A pak záleží na něm, jestli ji překročí. Může získat, i ztratit.“
„Teď mluvíš jako Yagari-sensei,“ pronesl Zero pochmurně, když dlouho promýšlel slova svého milence. „Stejně složitě a depresivně.“
„Prý jsem takhle uvažoval už jako dítě.“
„Tos musel být vážný dítě.“ Zero se otočil na břicho a otočil tvář k upírovi. „Asi ses za tu dobu moc nezměnil.“
Kaname se pousmál, ale jinak se ani nehnul. „Asi vážně ne,“ přitakal po chvíli.
Zero na něj ještě chvíli hleděl, pak se neochotně zvedl. „Už půjdu,“ oznámil tiše. Když se posadil a chtěl vstát, ucítil paži kolem pasu a polibek mezi lopatkami. Pak uslyšel tichý hlas: „Zero, pro mě to není hra. Chci, aby to bylo víc… oficiální… Ale nevím, jestli tu hranici někdy dokážu překročit.“
„Možná je to dobře,“ hlesl Zero. „V sázce je hodně. Tvá pověst, postavení… Nechci, aby ses zničil zrovna pro mě.“
Kaname se ostře nadechl, ale mladý lovec už se mu vymanil, v rychlosti se oblékl, ale než odešel, vrátil se k němu pro horký polibek.
„Přijdeš večer?“ zeptal se, jako vždy, když Zero opouštěl jejich hnízdečko lásky. A stříbrovlásek odvětil obvyklou odpovědí: „Zkusím to po hlídce. Hezký den, Kaname.“
„I tobě, Zero,“ zavrněl upír. Vychutnal si poslední polibek a vzápětí osaměl.

„Dobré ráno, Zero-kun!“ přivítal ho ředitel s obvyklým nadšením. „Něco tu pro tebe mám. Nechal mi to tu pro tebe Yagari-sensei. Dnes vám odpadají hodiny etiky, protože odjel. Máš si to prostudovat,“ podal chlapci knihu v kožené vazbě. „Pak ji s tebou probere. Je to součást tvého loveckého výcviku,“ dodal, když viděl Zerův pohled.
‚Stále jsem lovec upírů,‘ říkal si Zero. ‚I přesto, že miluju Kanameho, jsem lovec. On taky nepřestane být upírem. Co mě to napadlo, vybrat si zrovna jejich prince…“ zasténal v duchu. Mlčky usedl vedle Yuuki, knihu odložil stranou. Po celou dobu snídaně přemýšlel o svém podivném vztahu k urozenému upírovi. Jak se to vlastně stalo? Jak to mezi nimi vzniklo?
Jeden den ho nenáviděl. A druhý večer se s ním takřka na veřejnosti miloval. A ještě se nechal kousnout. Jen tak mu to dovolil. Copak by to kdykoli jindy připustil?
‚Ne,‘ rozhodl se Zero, ‚tohle není samo sebou. Něco mě zblblo. Nemohla to být jeho krev?‘ napadlo zmateného mladého poloupíra, který si nevěděl rady se svým milostným životem. A nemohl jít za žádným dospělým, aby mu poradil. Technicky vzato si nemohl promluvit ani s nedospělým, to si uvědomil, když se Yuuki zeptala ředitele, proč ‚Kaname-senpai‘ v pátek odjíždí.

Teprve pak mu došlo, co slyšel a celý vnitřně ztuhl.
‚On odjíždí… a neřekl mi to?‘
Šokem oněmělý Zero nejdřív nevnímal ředitelovu otázku. Hlas slyšel, ale slova si nedokázal uspořádat, natož aby jim rozuměl.
„Zero!“
Teprve rána do stolu ho vzpamatovala. A první, co viděl, byl zmatený a ustaraný pohled ředitele Crosse.
„C-co je?“ zeptal se nechápavě.
„Zero… v poslední době,“ povzdechl si Cross, „jsi nějak… divný. Stalo se něco, o čem bych měl jako tvůj opatrovník vědět?“
Stříbrovlásek překvapeně zamrkal. Ředitel na něm snad něco poznal? A on se tak snažil nedat nic najevo… Očividně je mizerný herec. Krátce si odkašlal a odpověděl: „Nic se nestalo. Všechno je v pořádku.“ ‚Když pomineme, že každou noc trávím v posteli upířího prince a pro toho upíra nejsem dost důležitej, aby se mi zmínil, že mě opustí,‘ dodal pro sebe hořce. ‚Tohle myslel, že neví, jestli tu hranici dokáže překročit. Prostě se mnou o důležitých věcech nemluví.‘
‚Vždyť jsi sám řekl, že to je dobře,‘ napomínalo jej svědomí. ‚Že nechceš, aby se pro tebe zničil.‘
‚Vždyť o něm vlastně nic nevím!‘ chtěl se Zero hádat. ‚K čemu mi je, že znám jeho vůni a chuť, že vím, jak krásně líbá a jak má nádherný tělo, když vlastně nejsem součást jeho života?!‘
‚A co od vašeho vztahu vlastně čekáš?‘ opáčilo svědomí jízlivě a zmlklo.
„Abych odpověděl na tvou otázku, Yuuki, Kaname mi řekl, že obdržel od rodiny Aidou pozvánku na ples. Je to tradiční záležitost čistokrevných upírů a pro mladé dědice, jako je právě Kaname, především politická věc. Vztahy mezi čistokrevnými rody jsou velmi složité,“ vzdychl. Rád by řekl dětem více podrobností, ale vysvětlení, že na onom plese pravděpodobně dojde k tomu, že si Kaname bude pod tlakem okolních rodů nucen vybrat mezi jejich dcerkami a neteřemi budoucí manželku, by Yuuki určitě rozrušilo.
Dobře si všiml její pozornosti k mladému upírovi. Ne, že by jí nepřál štěstí. Ale ona a Kaname… to přece nejde. A on nepotřeboval utěšovat zlomené dívčí srdíčko, k těm starostem, které mu teď dělal Zero.
Že by z onoho plesu a hrozby vnadných upířích dcerunek kolem Kanameho měl větší ujímání právě on, ředitele nikdy nemohlo napadnout.

Od té doby, co s Yagarim Zera zavřeli do kobky, se chlapec změnil. Přestal nasazovat na Kanameho – no, to považoval za zlepšení. Byl mlčenlivý, no, to byl vždycky, ale nehádal se, přestal být tak protivný. Samé pozitiva, řekl by kdokoli jiný. Ale Cross byl vždycky podezřívavý. To, že Zero vypadal kolikrát u snídaně zasněně a při večeři, než oba mladé odeslal na hlídku na pozemcích školy, naopak nedočkavě… Ani už se z hlídky neulíval, jak mu mezi čtyřma očima sdělila Yuuki…
Chlapcova změna byla tak zřejmá, že ho prostě muselo zajímat, co se v jeho životě přihodilo tak převratného.
Takový znalec života, jako on, by prostě předpokládal, že se mladík možná zamiloval, ony příznaky tomu dokonce odpovídaly… Jenže po opatrném hovoru s Yuuki, kdy vyzvídal, jestli Zero dostal Valentýnku, jestli si o něm dívky nepovídají, či se dokonce s nějakou nevídá, si řekl, že tím to nebude.
Jak od dívky vyrozuměl, žádná z jejích spolužaček se o Zera do takové míry nezajímala, naprostou jejich pozornost vlastnila Noční třída. A mladý lovec se o ničem nezmínil ani před Yuuki.
‚Jakoby to souviselo pouze s tím pobytem v Měsíční věži,‘ přemýšlel. ‚Copak se tam něco stalo, aby…‘
„Otče?“ přerušil jeho myšlenky Yuukin hlas. „Můžu se na něco zeptat?“
„Hm?“ vzpamatoval se. „Copak je, Yuuki?“ Rozhlédl se. „Kde je Zero?“
„Říkal, že se jde připravit do školy,“ vysvětlila dívka. „Napadlo mě... Chci se zeptat, jestli sis všiml, jak se teď Zero změnil?“
Muž se podivil. Věděl, že je jeho adoptivní dcerka bystrá a všímavá, ale když už si tohohle všimla ona, za jak dlouho to dojde jiným? Třeba jistému profesoru-lovci?
Nedělal si iluze. Yagari Toga byl tvrdý. Neměl by slitování ani se Zerem, svým bývalým žákem. Chlapec je naživu zřejmě jen proto, že nezačal útočit na všechny okolo. Útok na Yuuki nebyl hlášen proto, že on sám Yagariho uprosil. Kdyby toho nebylo, Zero už by byl po smrti.
„Řekni mi, Yuuki, upřímně…“ oslovil ji, aniž odpověděl na otázku, „napadl tě Zero v poslední době?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Yuuki. Vypadala překvapeně, jako by si to uvědomila až teď… „Vlastně, od toho večera u bazénu už ne. Nevím, co se s ním stalo, ale začal se chovat nezvykle. A po Valentýnu se změnil úplně. Vážně je to divné. Měla bych si dělat starosti?“ podívala se na otce.
„Myslím, že už si je děláš,“ usmál se na ni muž. „Ale přenech tyhle starosti mně, ano, Yuuki? Máš povinností víc než dost.“
„Myslíte, že si Zero našel… jiný zdroj?“ zašeptala zneklidněně. Cross sebou škubl, toto řešení jej nenapadlo. Ale to by znamenalo, buď někoho z akademie, nebo z města.
„Všimla sis, že by Zero odcházel často do města?“
„Pokud vím, tak vůbec ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Kromě toho nákupu předevčírem a to jsme byli celou dobu spolu. Jen mě překvapovalo, že skoro nemluví, jakoby pořád o něčem přemýšlel… A potkali jsme Ichijo-senpaie,“ vzpomněla si ještě. „Nemluvili jsme s ním, ale Zero se k němu choval jinak než obvykle. Jindy by ho hned vyslýchal, co dělá mimo školu, teď na něj jen pokývl a šel dál! Chová se... úplně jinak!“

Yuuki si téměř zoufala. Zero se jí vzdálil, navzdory své vrozené odtažitosti jí byl vždy blízký a považovala ho téměř za skutečného bratra a věděla, že jemu záleží na ní. Teď jí připadalo, že Zerovi je ukradený celý svět. Nevěděla, co si počít, tak se v bezradnosti pokusila pěstounovu pozornost nasměrovat k chlapci, jehož proměna jí nepřipadala normální.
„Pokud nehledá zdroj krve ve městě, musí to být někdo ze školy,“ uvažoval ředitel nahlas. „Zajdu na ošetřovnu, jestli se neobjevilo větší množství závratí, omdlení, nebo podezřelých zranění. I když… to by mi sestra hlásila,“ rozhodl se. „Ale zajdu tam hned. Tomuhle musíme přijít na kloub. A Yuuki, nikomu se o ničem nezmiňuj. Ani Zerovi.“
„Proč ani jemu?“ zarazila se.
„Pro jistotu,“ odvětil a vstal. „Možná nejde o nic závažného. Později si s ním promluvím, mezi čtyřma očima.“ Počkal, dokud Yuuki neodešla na své vyučování a zamířil na školní ošetřovnu.
Školní sestra byla jednou ze starých členek Asociace lovců upírů. Zamlada aktivní lovkyně byla samozřejmě obeznámena s přítomností Noční třídy, Zerovým stavem a dbala na to, aby jí nic neuniklo.
Ředitel Cross se od ní dozvěděl pouze několik nepodstatných věcí. Kromě dvou nevolností z jídla a jedné mdloby, způsobené počínajícími ženskými problémy dospívající studentky, došlo na škole pouze k lehčím zraněním při hodinách tělocviku a rvačce mezi dvěma rozhádanými spolužáky o společnou vyvolenou.
Odešel do své kanceláře s rozporuplnými pocity.

Zero dorazil do svého pokoje rozmrzelý a trochu zmatený. Vztah s Kanamem jej sice na jednu stranu dělal šťastného, ale spousta detailů, o nichž věděl, i když jim nerozuměl, kořenila ten vztah a jeho pocity nejistotou. Neměl Kanameho jistého. To věděl a nemohl si pomoci, aby necítil jisté zklamání. Ani netušil, jestli spolu vlastně chodí, nebo jen mají poměr. Nechtěl, aby to bylo jen fyzické. A zdálo se mu, že Kaname sám se nemá k tomu, aby jejich vztah-nevztah pojmenoval.
A teď navíc Kaname odjíždí na nějaký ples a ani se nezmíní! Nic jako: ‚Promiň, Zero, v pátek se nemůžeme vidět, jsem pozvaný na jednu akci,‘ nebo aspoň: ‚V pátek v noci za mnou nechoď, už něco mám!‘
Zero naštvaně uhodil do stěny svého pokoje. Prasklinu v omítce ignoroval. Pak klesl na postel. Hrdlo mu zaplavovaly slzy, ale nechtěl se tomu poddávat. Ale nemohl si pomoct, prostě mu bylo líto, že věci vypadají jinak, než jaké jsou. Asi si přál něco, co doopravdy nemůže mít a proto se tak rychle spokojil s tímhle polovičatým vztahem.

Večer nadešel rychle. Hlídku Zero neodbyl, ani nespěchal, tentokrát se do ubytovny Noční třídy vůbec netěšil…
No, napůl. Ta druhá polovina reagovala jako vždy. Bezohledně vůči Zerově psychickému rozpoložení toužila po Kanameho blízkosti a ve vzpomínkách vykreslovala ty nejhezčí chvíle, které spolu strávili.
Nešťastně si povzdechl. Není to jeho rozhodnutí, jít za ním, ujišťoval se. Je to ta divná závislost, která mě k němu táhne. Prostě nedokáže odolat. Je na Kanamem závislý.
‚Na něm? Nebo na krvi, kterou mi dává?‘ napadlo ho. ‚Může to opravdu být jen krví?‘
Zero si opravdu našel ‚jiný zdroj‘. Kaname se občas neudržel a při vyvrcholení Zera kousl. Jako vynahrazení jemu dovolil, aby se z něj trochu napil. Zároveň ho to zbavovalo té nesnesitelné žízně, která už se dala vydržet, místo, aby mu otravovala život. A nehrozilo, že znovu napadne kohokoli, nejen Yuuki.
‚Snad to všechno nedělá jen proto, abych někoho nekousl? Bojí se o někoho? O Yuuki?‘ napadla Zera další možnost, proč by s ním mladý upíří princ chtěl být. Mít jeho žízeň pod kontrolou. Další důvod, proč si najednou připadal využitě.
Pomalu se coural k zadnímu vchodu ubytovny a po schodech do patra, ke Kanameho pokoji.

Zaklepal, nikdo se neozval. No, to nebylo poprvé. Neměli dohodnutý přesný čas, kdy má Zero přijít, nebyl očekáván v určitou hodinu, prostě když mu to vyšlo…
‚Ani na mě vlastně nikdy nečeká,‘ táhlo utrápenou myslí stříbrovlasého poloupíra. ‚Kdybych třeba vůbec nepřišel, záleželo by mu na tom?‘
Položil ruku na kliku, ale nějak se neměl k tomu, aby ji stiskl. Poprvé za dobu, co se s mladým Čistokrevným stýkal, vážně zvažoval, že noc stráví sám. Byla to ironie. Ráno nechtěl odejít a teď vážně přemýšlel o tom, že už dovnitř nevkročí.
O pár kroků dál vrzly dveře. Mladý blondýn vyšel ven, zelenýma očima si změřil očividně nešťastného milence svého vedoucího.
„Kiryiuu-kun,“ oslovil ho. „Kaname odešel do ředitelny, ale přijde. Jdi dál, vrátí se brzy…“
Když se k němu obrátily uštvané šeříkové oči, zarazil se. Zmocnil se ho dojem, že něco není v pořádku. Neodolal, musel se zeptat.
„Něco se stalo?“
„Potřebuju…“ tichý hlas mladého lovce upírů se trochu zadrhl, „potřebuju si s někým promluvit…“

Ichijo Takuma moc nechápal, co se mu Zero snaží říct. Vlastně pochopil jen to, že v jeho vztahu s Kanamem něco neklape.
Takže ho po chvíli zarazil: „Ehm, Zero-kun, počkej chvíli. Moc tomu nerozumím. Vy jste se pohádali?“
„Ne, nehádáme se,“ zavrtěl hlavou Zero. Posledních deset minut svěřoval blonďatému upírovi své pochybnosti, poté, co prvních deset minut mlčel, nevěda, jak začít, vůbec neřešil, proč si chce promluvit právě s ním. Asi mu pomáhalo vědomí, že Ichijo o nich dvou ví.
„Já… se snažím říct… Nevím, proč jsme se dali dohromady. Nejsme si rovni v žádným ohledu, když jsme spolu, moc toho nenamluvíme… Nemyslím, že se dá říct, že bysme spolu chodili. A jestli je to jen fyzický… nevím, jestli to tak chci. Já… nemyslím, že mi to bude stačit. Jenže… mám taky pocit, že vztah s Kanamem je pro mě droga. Nedokážu přestat. Nechci přestat. I když mě to ničí.“
„Pak byste si měli promluvit,“ řekl Takuma, sotva se mu podařilo skrýt ohromení. Myslel si, že chápe vztah svého přítele Kanameho. „Možná, že Kaname má podobné pochybnosti. Ve vztahu, ať už je jakýkoli, je lepší o problémech mluvit. Mlčením nezmizí. Běž za ním, Zero-kun. Mluvte spolu, jinou radu pro tebe nemám.“
Zero přikývl a vstal. Přešel ke dveřím a otevřel. Pak se ohlédl. „Děkuju, Ichijo-senpai,“ pronesl mírně. „Myslím, že to teď zvládnu.“
„Když si zase budeš potřebovat promluvit,“ řekl Takuma a sám se divil, proč mu to nabízí, „zastav se. I kdybych nemohl poradit, vyslechnu tě. A umím mlčet.“
„Děkuju,“ řekl Zero ještě jednou a vyšel ven.
A ztuhl leknutím.

Kaname se zamyšleně ubíral na svou kolej, v hlavě si přehrával rozhovor s ředitelem Crossem. Nejdřív s ním probíral onen odjezd na ples, pak se mu nějak povedlo zabrousit k Zerovi a jeho podivnému chování. To Kaname zpozorněl.
Zero je pro něj příliš citlivá půda. Riskuje pro něj vše a nemůže dát najevo své pocity… Bohužel Cross je příliš bystrozraký.
Sotva vešel do ubytovny a vkročil na schodiště, ucítil důvěrně známou vůni – Zero. Pousmál se. Těšil se na svého stříbrovláska.
Rychle dorazil do svého pokoje… byl prázdný. Ani v něm Zerovu vůni necítil… podivné. Vždyť do koleje vešel. Kde tedy je?
Slyšel vrznout dveře u sousedního pokoje. ‚Třeba ho Takuma viděl,‘ napadlo ho. Vyrazil ven… a strnul.
Jeho milovaný právě vycházel z pokoje jeho přítele.

„Zero,“ zasyčel. Jeho upíří podstata vypustila ven žárlivost a majetnický pud. Viděl, že se jmenovaný zarazil, když ho uviděl, ale bouřící emoce ho nezastavily.
„Můžeš mi vysvětlit, cos dělal u NĚJ?“ mluvil tiše, ale ostře.
„Povídali jsme si,“ odpovídal Zero trochu zmateně. „Ichijo-senpai říkal, že jsi u ředitele. Stalo se snad něco?“
„Ne,“ Zerova upřímná odpověď Kanameho trochu uklidnila. „Pojď dovnitř, musím ti něco říct.“ Počkal, až stříbrovlásek vejde, pak střelil pohledem na dveře Takumova pokoje. Žárlivost ho ještě pořád neopustila.

„Tak, co se děje?“ zeptal se Zero. Posadil se do křesla. Nespouštěl oči ze zjevně rozzlobeného upíra. Odvážil se k otázce: „Kaname… proč se zlobíš?“
Kaname se nadechl a zavřel oči. Vší silou se snažil zatlačit svou vnitřní bestii zpět do hloubi nitra. Neměl důvod se na Zera zlobit, ale nemohl si pomoci, žárlil.
„Já se nezlobím,“ zalhal mírným hlasem. Přešel ke křeslu a sklonil se k Zerovi pro polibek, který mu mladík ochotně oplatil. Okamžitě ucítil, jak se jeho vnitřní démon zklidnil. Byl by Zero tak ochotný, kdyby si začal s někým jiným?
„Zero,“ vzdychl. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen… je mi nepříjemné pomyšlení, že jsi v pokoji někoho jiného.“
„Cože?“ užasl Zero. „Chceš říct, že sis myslel… Kaname, já bych přece… Potřeboval jsem s někým mluvit a nebylo s kým!“
„Něco, o čem si nemůžeš promluvit se mnou?“ zeptal se Kaname, stále klidně. Jemně hladil Zerovu tvář prstem.
„Ichijo-senpai mi řekl, že si mám promluvit s tebou,“ pokrčil rameny. „V hlavě se mi honí spousta věcí a nemám na ně odpovědi.“
„Jakých věcí, Zero?“
„No…“ tady se mladík zarazil, pak sebral odvahu. „Řekni mi… co podle tebe mezi námi je?“
Tohle mladého urozeného upíra dost zaskočilo.
„Myslel jsem, že jsme tohle téma probrali,“ řekl zamračeně. „Co se ti nezdá?“
„Já…“ Zerovi se znovu zadrhl hlas, Kanamemu to neušlo a zneklidněl. ‚O co jde? Tváří se divně…‘
„Nikdy tě nenapadlo… chci říct…“ Zero vypadal čím dál zoufalejší. „Nevím, jak to mám říct…“
„Prostě to řekni,“ povzbudil ho Kaname.
„Je to jen fyzický?“ zeptal se prostě. „Jenom tělesná věc? Nebo něco víc? Jak mám nazvat to, co mezi náma je?“
„Aha,“ hlesl Kaname. „Chceš specifikovat náš vztah.“
„Nechci na tebe v ničem tlačit. Ale potřebuju mít jasno. Potřebujeme si promluvit, Kaname,“ naléhal jemně Zero. „Nevím, jak ten tlak zvládáš ty, ale já už to v sobě nedokážu dusit. Ta nejistota je strašná.“
„Už tomu rozumím,“ vzdychl Kaname. „Ty máš… pochybnosti.“
„Ty ne?“ zeptal se Zero zmateně. „Tobě to stačí… tak jak to je? Nebo to prostě moc řeším?“
„Nepřemýšlím o tom,“ přiznal Kaname. „Je to jednodušší, než se týrat pochybami.“
„Takže já se týrám a ty popíráš,“ uzavřel to Zero. „Hezké. Ale já to nedokážu dělat donekonečna, Kaname. Co s tím?“
„Řeknu to jednoduše, Zero,“ přistoupil k němu Kaname. Zdvihl mu bradu, aby mohl pohlédnout do šeříkově fialových očí, „nevím, co to způsobilo, ale miluju tě. Rozumíš? Nechci řešit, proč. Chci to jen cítit a prožít. Nezajímá mě, jak k tomu došlo.“
„Ty mě... miluješ?“ zašeptal Zero. Tohle nikdy od nikoho neslyšel. Bál se tomu najednou uvěřit, i když si to přál…
„Myslel jsi snad, že se s tebou scházím jen kvůli posteli?“ podivil se naoko Kaname. „Zero, pro mě to není jen fyzické. Myslel jsem, že to víš.“
„Jo…“ šeptl Zero, pohled dávno utopený v rubínových očích krásného upíra. „Nevím, proč tak vyšiluju. Promiň.“
„Nezlobím se,“ zašeptal Kaname. „V pořádku. Pojď ke mně.“ Přitáhl Zera k sobě.

Kaname vedle něj už tiše a pokojně oddechoval, ale Zero nedokázal usnout. Přemýšlel. Poté, co si to mezi sebou tak nějak vysvětlili, jej Kaname vzal do postele. Polibky a doteky po celém těle mu dokazoval, že to, co řekl, myslí vážně.
Zero si nemohl pomoct, zvažoval i to, co se mezi nimi dělo. ‚Děláme dost věcí,‘ uznal rozpačitě. ‚Ale ještě pořád jsme ne… No, nevzal si mě. Nechce? Nebo čeká, až něco naznačím?'
Pak si položil odlišnou otázku. ‚Chci to já? Patřit mu úplně? Nosím na krku jeho značku, ale zcela mu nepatřím. Stojím o to vůbec?‘ Zero se bál odpovědět sám sobě. Tak jen dlouho hleděl na svého upířího milence, dokud mu oči nezavřel spánek.

5
Průměr: 5 (2 hlasy)