Home-cože to? (11.kap.) Home-team

Začala sedmá směna oficiálního zápasu sezóny. Můj tým prohrával o jeden jediný bod, takže to bylo dost vyrovnané, což jsem zprvu vůbec nechtěla přijmout. Asi to holt nebyli naši letitý rivalové jen tak pro nic za nic. Zatím žádného z nováčků, tedy prvňáčků, nepustil trenér Cooper do pole, tedy kromě arogantního šmouli. Chytač Lio mě tím pádem při každé příležitosti obdařil pohrdavý úšklebkem, což mi taky nepřidalo na kráse. Stále jsem ťukala nohou o zem a snažila se telepaticky spojit s trenérem. Bohužel v jeho případě to je jako ladit HBO na černobílé televizi. Nehnul ani brvou a to při žádné chybě v poli, ať už naší nebo domácích. Tomu říkám nervy.

V polovině sedmé směny se však, k překvapení všech sedících na lavičce, pootočil a upravil si kšiltovku do jiného úhlu. Přitom se koutkem jednoho oka podíval na mě a pak zase zpět na tu bídnou stále trvající remízu. Ta byla způsobena hlavně díky mistrovskému nadhazovači Jimovi Moorovi, kterého za celý zápas ještě nepřešel původní úsměv. Už jsem byla s nervy v kýblu, chtěla jsem ukázat něco, za co by se jeho úšklebek hodně rychle vypařil. Alan mě celou dobu sledoval a snažil se mírnými posuňky přesvědčit manažerku Emmu, aby se pokusila u trenéra zajistit výjimku. Ta ale brzy pochopila Cooperův záměr a proto jen kývla a mrkla na nesmělého prváka.

„Parkere! Připrav se, půjdeš na odpal!“
„Rozumím, trenére!“

„Tak tohle bude stát za to,“ komentoval moje jiskření modrých očí Alan a Bart raději poposedl blíž ke zdi lavičky. Možná jsem byla až moc nadšená, ala já si nedokázala prostě pomoct.
„Chudák, Pan nadhazovač.“
„Nechtěl bys být na jeho místě, co?“ Zeptal se Alan a ušklíbl se na mírně znuděného Barta.
„Občas na něm bývám při tréninku a ani to není příjemný,“ odpověděl mu nadhazovač číslo dvě, který se mnou většinu času trénuje nadhozy a odpaly. Znuděnej je vždycky a za každých okolností a tak mi to nepřišlo divný, že by mu něco jakože vadilo.
„To jsem tak hroznej nepřítel?“ Zeptala jsem se a upřímně mě ta odpověď zajímala. Bart se po mě jen podíval svým klidně hnědým pohledem a nahlas vzdychl. Pak se trochu pousmál do mého vyděšeného kukuče, který jasně říkal, jestli ti ubližuju tak promiň.
„Spíš mě děsí tvůj modrej pohled, Reve.“
„Nemyslím to zle, jen se prostě soustředím,“ bránila jsem se uraženě a nasadila si na hlavu modrou ochrannou helmu. Musela jsem dát pozor, abych si nijak nehnula s hnědou krátkou parukou.
„Potom nikdy nechci zažít tvůj výbuch hněvu,“ dodal skepticky Alan a Bart viditelně přikývl. Nafoukla jsem trochu zrudlé tváře, natáhla si modré rukavice a sevřela v nich svou přidělenou pálku. Nemělo cenu se s nimi moc dohadovat, v tomhle byli nerozlučná dvojka.

Nadechla jsem se.
Je tu moje chvíle… nemíním je zklamat!

Nastala výměna útoku a obrany. Naši schopní polaři alias Kyle a spol. se vrátili na lavičku a jen pár z nich se oblékli jako já. Konkrétně jako první pálkař se upravil Frenk, jeho švihy pálkou byly dobré, lepší než u ostatních druháků. Jako druhý se připravil kapitán Harry, jehož sebekontrola na pálce byla až zničující. Obdivoval jsem to, ale můj styl byl jiný. Harry odpaloval nejlépe z celého našeho týmu, tedy když jsem nepočítala sebe samozřejmě. Trenér na třetí místo vybral mě. Ostatní se tvářili, jako že hodně riskuje, ale já chtěla dokázat, že jsem jistota a ne risk. A to za každou cenu.

Frenk zvládl svou úlohu proti esu soupeřova týmu na dvojku. Dostal se díky tečované špatně chytatelné střele na první metu, což bylo spíš štěstí než jeho vybroušenými schopnostmi.

Kapitán měl zprvu také problémy, ale při druhém nadhozu dokázal, jak moc je zkušený a vynikajícím pálkařem tohohle proslaveného týmu Havranů. Jim z něj neměl moc velkou radost a tak jen z nechutí a váhavým úsměvem sledoval dva nepřátelské běžce ve svém poli.
Byli jsme blízko, hodně blízko výhře, teď jsem měla v rukou náš zbývající osud hry. Znovu jsem se nadechla a zase vydechla, když oznámili mé jméno v éteru, vyšla jsem k domácí metě. Tým domácích si mě posměšně prohlížel a snažili se mě zařadit do nějaké pomyslné kategorie druhořadých hráčů.

„Tohle je jako co?“ Křikl jeden soupeřův polař a šťouchnul pobaveně do druhého. Ten s ním nadšeně souhlasil spolu s ostatními v poli. Ještě, že jsem jim neviděla do obličejů.
„Možná chtěj prohrát rychleji,“ poznamenal ten druhý o poznání klidnější a chytřejší.
„Jen ho vyzkoušej, Jime,“ křikl ten, co mluvil první a postavil se do pokleku.

Dělali si srandu a měli keci obvyklého kalibru ale tihle hoši mě nebrali tak úplně na lehkou váhu. No, tak přeci jen to bude nějaká zábava. Miluju, když všem arogantním polařům naráz zvednu oči k nebi.

Sledujte mě, blbečci!