SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (15.kap.) Batter

„Jak jsi…?“ Začala jsem, ale pokračování věty se z mých úst jaksi vypařilo. Lio se jen ušklíbl.
„Myslíš si, že jsem jen arogantní šlechtěnej princ, kterej si nevšímá ostatních.“
„Rozhodně nemáš páru o týmovým duchu.“
„Nikdy tě nenapadlo, že je to spíš naopak.“
„Nic o mně nevíš, tak laskavě zavři hu…!“ Křikla jsem a bezmyšlenkovitě mu jednu vrazila do obličeje, což nepřekvapilo jen mého sparing partnera! Kluci byli pár sekund v šoku zvaném surprise. Nečekala jsem, že to ještě někdy někomu udělám, ale stalo se! Brzo mé hlavě došlo, že tohle jsem dělat neměla.

Vždyť nevědí, že si holka, ty blbko! Pozdě…

„A ty snad něco víš, hajzle!“ Křikl na mě vytočeně Lio a než jsem stačila vstřebat myšlenku nebezpečí, přistálo mi něco kostnatého a velkého na tváři! Takovou bolest jsem v obličeji ještě necítila! Spustily se mi slzy a z nosu mi tekla hořká teplá tekutina. Skoro jsem z toho náhlého pocitu omdlela. Tedy kdyby mě nechytil za límec, zhroutila bych se jako pytel brambor. „Vůbec si neuvědomuješ, co…!“

„Lioneli!“ Křikl na svého bratra najednou Jack! Jeho přísný pohled mě vyděsil, a nejen mě. Lio se uklidnil a znovu nasadil ledovou masku. Pustil můj dres a udělal pobaveně krok zpět. Nedokázala jsem se udržet na nohou a tak jsem padla na kolena a jednou rukou si přikryla obličej. Musela jsem to přemoct, musela jsem se sebrat a nebrečet… Už jen ten pohrdavý pohled od Lia mě dostal zpět na nohy a do mých modrých očí nalil hněv.
„Raději si zameť před vlastním prahem, než začneš odsuzovat druhý, Perkere.“
„Před mým prahem nic neleží, Millere, “ vrátila jsem mu to a byla připravená vrazit mu klidně další.
„Protože ti to ještě nedošlo,“ řekl Lio a už byl, na rozdíl ode mě, klidný jako horský potůček.
„Co jako?“
„Že tvoje úžasný odpaly jsou jen odrazem tvojí arogantní a sebestředný povahy.“

Najednou mi dělalo problém udržet v ruce kovovou pálku. Nevím proč, ale za těch pár minut hrozně ztěžkla. Semknula jsem rty k sobě a přivřela modré rozbolavěné oči, které byly stále trochu skleněné. Naštěstí jsem všechnu slanou vodu nenápadně odstranila rukávem a dala si záležet na tom, aby si toho nikdo nevšiml. Tohle překonám a všechno bude fajn a moje odpaly se stanou legendární zbraní tohohle týmu, což už stejně tak nějak jsou. A to vůbec nebyla žádná arogantní nebo sobecká myšlenka či plán, jen prostě… to tak je… A ať mi Lionel Miller políbí prdel!

Tak a teď mu ukážu, co znamená být opora a jistota týmu Modrých havranů! Hajzl, se ještě bude divit! Nebyla jsem úplně v pořádku díky stále trvající bolesti na levé straně obličeje, ale mé tělo se z prvotního šoku dostalo celkem rychle. Protáhla jsem ještě stále ztuhlé rameno a protřepala lehce pravou ruku, na kterou jsem se lehce nespokojeně podívala.

Ach jo, snad ještě vydrží chvíli v klidu.
Jasně, že vydrží… Musí.

Tohle teď postačí k tomu, co musím udělat. A to nutně udělat. Vítěz může být jen jeden z nás, a bohužel… ten modrej d***l, co mě nasral a rozladil, je na stejné straně barikády, jak mi sám pobaveně připomněl. Takže vlastně nemám, jak vyhrát. Ne v baseballu… a ne nad ním. Za tohle bude jednou pikat. O to se postarám a to osobně a s plnou parádou.

...

„Je v pořádku, dát si před tak důležitým odpalem, do držky s hlavním chytačem?“ Optal se mě soupeřův chytač gorila Lukas. Jeho kamenný obličej mi v tuhle chvíli přišel spíš vtipný, než že bych z něj byla vyděšená. To asi ta rána do hlavy, změnil se můj obzor vnímání. Pousmála jsem se.
„Můj výkon to nijak neohrozí, se neboj.“
„Výborně,“ řekl a přikleknul si nezáživně do své hráčské pozice. Já se postavila s klidem před něj a cvičně párkrát promáchla. Tak tohle bude zajímavé… Pak mě ale něco napadlo, ušklíbla jsem se.
„Řekni mu, že chci vybrat jeho nejtěžší a nejrychlejší nadhoz.“
„Ta rána zjevně posunula nějaké kolečko,“ poznamenal Lukas pobaveně, ale vůbec se neusmál.
„Víc než jedno,“ poznamenala jsem a dál pokračovala trochu ledověji. „A teď už do mě, nebo jich přeskočí dost na další pěkně mířenou ránu.“
„Jak je libo.“

Černý kůň je tady! A teď vám předvede správný odpal v podání mladé ženy s brýlemi, které zrovinka nemá. Ještě, že tuhle skutečnost neznají, a to ani jednu její část. Vydechla jsem poslední nervózní vzduch, vyvolaný tím šmoulou a Pan Vztek pomalu odtékal do zadních částí mozku. Tímhle posledním odpalem získám poslední body a můj tým po tomhle dlouhém teplém dni konečně vyhraje. Dám to a budu za hrdinu zápasu, tedy alespoň za jeho druhou polovinu. To se mi dost líbí. Mě tedy stoprocentně jo.

****

„Gratuluji k výhře, Harry.“
„Děkuji za dobrou hru.“
„Vadilo by ti, kdybych hodil řeč s vašimi prváčky?“
„Mám za to, že máš zájem jen o jednoho.“
„Neboj se, nikoho ti neukradnu.“
„Pochybuji, že by se ti to povedlo.“
„Umím být neodolatelně přesvědčivý.“
„Dělej, jak myslíš, ale laskavě kroť svoje stařecké postřehy.“
„To, že dělám?“
„Nejen to,“ řekl Harry a vzdychl. „To, jak si oťukáváš lidi kolem sebe, se mi taky moc nezamlouvá.“
„Páni, já ti ale ležím v žaludku,“ řekl Jim a ušklíbl se. „Dobře, slibuji, že mladíkům nic neudělám.“
„Běž už.“
„Zatím se měj.“

...
„Zdravím, můžeme hodit řeč?“ Otázal se nás, když se lehkým krokem dostal od Harryho až k nám. Zrovna jsme balili všechno naše přivezené vybavení, což byla naše úloha jako nejmladších, a skládali jsme ho do boku autobusu.
„Na čerstvě poraženého máš podezřele dobrou náladu,“ poznamenal Alan, ale spíš, než by se mu posmíval, se divil jeho veselému rozpoložení. Popravdě se mi na něm taky něco nezdálo.
„Vážně? Mě nikdy žádný pocit nevydrží moc dlouho.“
„Aha, tak to jsi unikát.“
„Díky.“
„To nebyla pochvala, jen abys věděl,“ řekla jsem a pousmála se. To zřejmě byla chyba, jelikož se na sekundu jeho pohled změnil a skenoval mě od hlavy až k patě. Připadala jsem si v tu krátkou dobu úplně nahá. A navíc se mi zdál být někým úplně jiným. Co je to jen za hrozný pocit, který mi svírá hrudník? Kapitánovy Mad Dragons, teda Jimovy čokoládové oči se rychle zúžily a jemný nedostatek světla v podobě stínu je zabarvil do ledově černé barvy. Nervózně jsem polkla a čekala.
„Hmm.“
„C-co je?“ koktala jsem, jelikož další ránu bych dnes už nezvládla. Ta od Lia stále bolela jak čert.
„Nic,“ řekl jen Jim a dál si mě se zájmem prohlížel. Vážně své pocity rychle střídal, no děs.
„Chtěl jsi něco?“ Zeptal se po tiché chvilce Bart, když už mi začal být ten pohrdavý zkoumavý pohled nepříjemný. Jim jen zavřel tmavě hnědé oči, prohrábl si černé vlasy a vzdychl. Upravil si kšiltovku a otočil se bokem ke slunci. V jeho tváři se opět nacházel klid a vyrovnaný mír. Pousmál se koutkem úst a zase přešel do modu, který mě mátl a děsil zároveň. Kdo je sakra tenhle kluk ve skutečnosti?

„Jen vás poznat, Barte Lee.“
„Jak to, že znáš jeho jméno?“
„Dokonce znám i posty, Alane Taylore,“odpověděl mu Jim klidně, a když se k nám přiblížil i ten modrovlasý šmoula idiot, zaměřil se na něj. „Ale, náš geniální chytač Miller mladší.“
„Lionel,“ řekl Lio chladně a všechny kromě mě sjel pohrdavým arogantním pohledem. Takže těžká ignorace. Co by si taky někdo jako on mohl zvolit, že jo.
„O, moje chyba,“ řekla omluvně Jim, ale jeho obličej se nezměnil. Měla jsem toho dost!
„Přišel si se do nás navážet, nebo co?“
„Zajímavé,“ poznamenal jen a zahleděl se do mých očí. Pak se podíval po svém týmu a vzdychl. Dal si ruce do kapes a protáhl si krk ze strany na stranu. „No nic, už musím,… takže mě omluvte. Zatím.“

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Co Reve vrtá hlavou a co jí trochu hlavu provrtá, dneska trochu delší dílek Laughing out loud

Batter - pálkař,je člen družstva v útoku, který zaujal své místo v území pálkaře.

5
Průměr: 5 (3 hlasy)