Home-cože to? (18.kap.) Catch

Osobnost je systém, stejně jako tělo. Nikdo z nás si ani jedno bohužel nevybírá. Takže svobodná volba při narození odpadá. Což není dost fér, ale co zmůže jedinec jako já? Změnit osud, a dokonce změnit ten svůj? Jo, proč sakra ne?! Změním ho ve svůj prospěch! Smůlou zůstávalo moje tělo, myslím z biologického hlediska. V tuhle chvíli jsem dokonce měla dvojitou smůlu.

„Bože, celou dobu si…!“ Vykřikl nejupravenější kluk z celého mého týmu a udělal krok od sprchy. Bylo jasné, že se chce každou chvíli otočit a nevěřícně to jít vyslepičit prvnímu, koho potká. Nechtěla jsem čekat, až se to stane, a tak jsem, bez jakéhokoliv studu, přiskočila ven ze sprchy k němu a chytila ho rázně za zápěstí!
„Leny, počkej!“ Řekla jsem ostřeji, než bylo v plánu, ale jeho to vůbec nepřekvapilo, jen ho to trochu přišpendlilo na místě. Možná to bylo i tím, že jsem na sobě pořád nic neměla. „Vysvětlím ti to!“ Pokračovala jsem a byla odhodlaná ho nepustit, i kdyby mi dal ránu do obličeje. Leny se zamračil, což bylo samo o sobě dost strašidelné, a přitom se snažil vykroutit svou ruku z mého sevření, které bylo vzhledem k tréninku s pálkou dost pevné a tvrdé.
„Co chceš vysvětlovat?!“ Optal se tvrději, než jsem u něj byla zvyklá. Je vážně hodně naštvaný, to došlo i mně. Možná, že mi šanci ani nedá… Bože, on ale musí! „Snad si nemyslíš, že zavřu oči?!“
„Prosím. Jen mě vyslechni, Leny,“ prosila jsem, jelikož jsem byla zoufalá. Nesměl to říct, prostě ne. Chci takhle tady ještě zůstat, zůstat a hrát s lidmi, které miluju. Nečekal, že se k němu z ničeho nic přilepím a obejmu ho kolem pasu tak, aby mi nemohl utéct. Nezajímalo mě, že jsem nahá, ani to, jak hloupě u toho vypadám. Teď mi záleželo jen na jediném, aby mi dal šanci. „Když to uděláš, přijmu jakékoliv tvé rozhodnutí,“ šeptala jsem dál, ale rozhodla se nebrečet. Jen se mi trochu zlomil hlas, ale slza mi neukápla a ani neukápne. To prostě ne! Přesto, prosit teď musím… „Prosím.“
.
…
Chvíli bylo ticho. Jen stále tekoucí sprcha se ozývala někde v zákoutí mé hlavy. Na jednu stranu to bylo dobré znamení, protože to znamenalo, že Leny přemýšlí. Sevřela jsem ho pevněji a neodvažovala se vzhlédnout. Prostě jsem své tělo a hlavu zabořila do jeho hrudi a s napětím čekala na jeho verdikt.
„Dobře, ale…“ začal, zasekl se a já zaslechla, jak těžce polknul. Nechápala jsem to a tak jsem zvedla stále mokrou tvář k té jeho, teď tak blízké a… rudé?
„Ale co?“ Zeptala jsem se, aniž by mi došlo, kde se právě nacházíme a v jaké pozici. Zvláštní pozici. To zřejmě mému blond kolegovi došlo už před nějakou dobou, proto si trochu odkašlal a řekl.
„Nejdříve se obleč,“ řekl mi stále trochu rudý a snažil se udělat krok ode mě. „Počkám venku.“
„Díky, Leny,“ skoro jsem to vypískla a objala ho ještě pevněji. Pak mi došlo, co dělám a trochu se rudá odtáhla od jeho těla. Natáhla jsem se pro bílý ručník a s mírným úsměvem si ho obmotala kolem sebe. Leny se na chvíli otočil a pak na moji usměvavou tvář poznamenal.
„Ještě si nevyhrála, tak neděkuj.“
.

„Chceš, abych začala tady?“ Zeptala jsem se venku před klubovnou, když jsem už zase byla ve svém převleku. Leny si mě chvíli prohlížel, a to dost detailně, a pak jen nespokojeně vzdychl.
„Ne. Půjdeme do kavárny za rohem,“ řekl mi a vyrazil, já ho bez námitek následovala a usedla na místo, které v té kavárně tak rychle vybral. Myslela jsem, že to bylo náhodou, ale ukázalo se, že tu sedává často a pravidelně. To asi nejspíš kvůli tomu sexy blond majiteli, který stál za pultem a mrkal na nás. Anebo taky kvůli sexy modrookému pinglovi… ten byl, ale o třídu výš.
„Nechápu, že mi to nedošlo dřív,“ prohlásil Leny, když nám přinesli objednávku. No, já musela svůj stres zajíst zmrzlinovým pohárem, a tak jsem se do něj hned pustila a nechala Lenyho, ať se vymluví ze svých nespokojených myšlenek. „Vždyť si malá a máš větší a kulatější zadek.“
„Tak dík,“ řekla jsem a dál pojídala po velkých lžičkách studený pokrm.
„Víš, jak to myslím,“ řekl trochu omluvně Leny a pak ukázal na můj dobře zamaskovaný hrudník a pokračoval ve svém skenování. „Navíc nemáš ani nijak velká prs…“
„Fajn chápu, nemusíš zabíhat do detailů!“ Přerušila jsem ho razantně a trochu nafoukla tváře.
„Tak, vysvětluj, Parkerová.“
„Jsem River,“ opravila ho pyšně a trochu se narovnala. „Reve je moje přezdívka ze základky.“
„River... River Parkerová. Jo, to k tobě sedí,“ řekl Leny a trochu se pousmál. Já mu ho vrátila.
„Dobře, začnu tím, že miluju baseball. A jsem ochotná udělat cokoliv, abych ho mohla hrát.“
„Slovu cokoliv dáváš úplně nový rozměr,“ poznamenal a těžce vydechl, když si vzpomněl na tréninky.
„To budu považovat za kompliment, Leny.“
„To byl kompliment, River,“ líbilo se mi, jak vyslovoval mé pravé jméno a tak jsem pokračovala.
.

V dalších dvou hodinách jsem mu sdělila všechny své důvody, kvůli kterým jsem se rozhodla v převleku proniknout do týmu Blue Ravens. Vcelku mě beze slova poslouchal a jen mírně natáčel hlavu. Občas si prohrábl blond patku a zatvářil se dost rozpačitě. Nedokázala jsem určit ani odhadnout, co udělá ani jaký trest mi vymyslí.
Stačilo jen, aby přišel do naší klubovny a sundal mi tričko. Nebo možná nemusel udělat nic, jen říct všem, že tohle malé stvoření je holka. V našem týmu a holka?! Hnali by mě holemi a vidlemi. Při mé smůle bych skončila na hranici za čarodějnictví.

Hrůza, jen na něco takového pomyslím.
Snad budu mít alespoň jednou v životě štěstí.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla ten pekelně těžký a rozpálený oxid uhličitý ze svého pomláceného dívčího těla. Nebyla jsem si jistá Lenyho konečném rozhodnutím, ale menší pozitiva mi v hlavě vyskakovala. Přeci jen je tenhle homosexuální maniak nejlepší volbou, jako ze všech mých kluků z týmu, kdo to mohl zjistit. Přesto, jak sám řekl, neměla jsem vyhráno. Polkla jsem a čekala na jeho finální verdikt, který schválně prodlužoval pomalým usrkáváním bylinkového čaje.
Cukalo mi v koutku pravého oka a nedokázala jsem sedět klidně. Každou minutou jsem byla víc a víc naštvanější a ten blond Píchzadkář na mě jen provokativně čučel a sem tam si olízl své dost svůdné rty, čímž mě vytáčel ještě víc. Věděla jsem, že teď musím být zticha a podřídit se jeho hře na to, kdo vybouchne jako první. Můj limit se ale docela rychle blížil. Asi za dalších pět minut položil hrníček na stůl a dal si důležitě nohu přes nohu. Polknula jsem.

„Upřímně, nevím, co ti na to mám říct.“
„Nemusíš říkat nic,“ poznamenala jsem a zakroutila hlavou v záporném gestu, které skoro na celé planetě znamená to samé. Chudáci Bulhaři. „Ani mě… ani nikomu jinému.“
„A to proč?“ Zeptal se a tak nějak, chtěl vědět důvod. Jasně, žádný mu, zrovna já, nedám.
"Protože chci hrát. Chci hrát s vámi a dostat se na mistrovství.“
„To je velkej cíl.“
„Dokážu to! To ti slibuju,“ byla jsem odhodlaná a tak jsem i mluvila. Leny to poznal a vydechl.
„Musím si to promyslet, River,“ řekl a zvedl se. Vytáhl z kapsy dvaceti-dolarovku a položil jí na náš stolek vedle svého prázdného hrnku. „Do té doby si to nechám pro sebe.“
„Jo, to… to docela chápu,“ přiznala jsem a kousla se do rtu. Trochu mi klesla hlava a dojíst ten pohár se mi už nechtělo. Ovoce na dně už stejně plavalo v rozteklém šejkru.
„Uvidíme se zítra na hřišti,“ poznamenal ještě Leny a odešel z kavárny. Já zůstala sedět a stále hleděla do zmrzlinového poháru.