Home-cože to? (2.kap.) B-tým

To, že jsem prošla kvalifikací a dostala se do týmu, ještě neznamenalo úplné vítězství. Přeci jen mi rychlý běh dělal trochu potíže a tak jsem byla zatím zařazená do Béčkového týmu. Měla jsem ale jasný cíl a to byla hlavní sestava téhle školy.

Trénovala jsem každý den po škole a zjistila, jak je to tvrdé a těžké být hráčem. Přesto jsem to nehodlala jen tak vzdát a tak jsem běhala víc, než všichni ostatní. Hlavně taky proto, že jsem čekala, až budou sprchy úplně prázdné a já si budu moct umýt delší hnědé vlasy schované chytře pod kšiltovkou.

"Ty si Reve Parker?" Lekla jsem se při sundavání bot v šatně po celodenním odpalování. Ve dveřích stál starší kluk s nakrátko střiženými tmavými vlasy a taškou přes rameno. Prohlížel si mě zeleným pohledem jako by hledal chybu.
"J-jo," odpověděla jsem a postavila se k němu čelem.
"Zblízka vypadáš ještě menší."
"A ty seš jako kdo?" Optala jsem se naštvaně. Nerozhodilo ho to ani na okamžik a klidně odpověděl.
"Harry Lopéz. Třetí ročník."
"K-kapitán Blue Ravens," hleděla jsem na něj jako na osmý div světa a strašně se snažila nevypadat okouzleně. Pousmál se.
"Zdá se, že si něco zaslechl."
"T-to jo. Chtěl si něco?"
"Zítra hraje Béčko proti Áčku. Je to jen na rozptýlení hlavního týmu před důležitými zápasy, ale..."
"Ale co?"
"Hlavně je to taky proto, aby se vybrali tak dva nový hráči."
"T-tím chceš říct, že... Bezva!"
"Jseš si sebou nějak jistej."
"Nezklamu!" Vyšlo ze mě tak rychle, že jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, jak hloupě to zní. Nechovej se jako školačka při hře na babu! Harry se ale jen pousmál a dal se na odchod s pobaveným úsudkem.
"Budu se těšit, co předvedeš."

****

Tohle nemůžeme vyhrát. Prošlo mi hlavou hned potom, co jsem před sebou viděla nastoupený hlavní tým této školy. Nejen, že byli vyšší, ale i vzhledově z nich šel větší strach a respekt, než z nás prváků. Polkla jsem a snažila se na to nemyslet. Výška přeci není všechno.

Trenér Cooper odpískal začátek a všichni zaujali svoje pozice. Jako první přišli na pálku hlavní borci. To mě docela vyděsilo, ale přesto jsem neztrácela naději.
"No tak se předveďte, zelenáči!" Křikl na nás jeden culíkář s povýšeneckým hnědým pohledem. Jeho zrzavý spoluhráč, co měl jít po něm, smířeně vzdychl.
"Ale no tak, neděs je tolik, Frenku."
"Sklapni, Felixi! Rozdrtím je tak jako tak!"
"Neříkáš tohle vždycky, zlato?" Ozval se zvesela dobře upravený blonďák s delšími vlasy, upravenými do stylové patky.
"Zavři hubu, úchyláku!"
"Moc ho dneska nedráždi, Leny. Víš, že je citlivej."
"Citlivý já rád. Moje hruď je celá tvoje, Medvídku Frenký."
"Ty jeden...!" Frank odhodil pálku a užuž se chystal tomu blonďákovi rozbít hubu, když tu se ozval řev z kraje hřiště.
"Harrisy, Halle, Greenwoode! To by stačilo. Soustřeďte se nebo vás nechám do večera jen běhat! Je to jasný!" Okřikl je strašidelným hlasem trenér Cooper, až mi přeběhl mráz po zádech.
"Ano, trenére!" Oznámili sborově a postavili se do pozoru.
"Harrisy, odpal to!"
"Bez problému, trenére."

"Je po nás," oznámil nám nadhazovač Bartholomew Lee a jeho nejlepší kámoš ze střední Alan Taylor se k němu přidal.
"Jo jsme odepsaní."
"Přestaňte fňukat! Takhle nesmíme uvažovat!" Okřikla jsem je a byla připravena seznámit je s mou strategií.
"Tobě se to nějak kecá. Dáš snad Home-run i proti těmhle gorilám?" Zeptal se mě Bart skepticky. Já jen vzdychla.
"Klidně. Hlavně klídek. Prostě jim nesmíme dovolit skórovat."
"Jak jako?" Optal se Alan, kterému došlo, že mám plán.
"Dvakrát se tref naschvál mimo a pak ho dostaň sliderem."
"Jak víš, že umím...?" Řekl překvapeně Bart a Alan mu položil ruku omluvně na rameno.
"Řekl jsem mu to dneska ráno."
"Prostě to udělej. Věř mi," dodala jsem vážně a při delším pohledu do Bartových hnědých očí jsem věděla, že mám vyhráno. Vzdychl a rozhodl se udělat to, co jsem mu poradila.
"Fajn ale pak si nestěžujte," pousmála jsem se a plácla si s Alanem jako výraz vítězství. Oba jsme se vrátili do pole a s nadšením očekávali na začátek hry.