SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (30.kap.) Run-Down

Vážně dorazil. Upřímně, čekala jsem, že spíš začne sněžit. V tomle ohledu jsem ho asi dost podcenila. Jim Moore měl očividně pár skrytých kvalit, o kterých věděl málokdo. A ještě méně lidí bylo schopno si jich všimnout. I mně to dělalo velké problémy a to mám od přírody lépe vyvinuté pozorovací schopnosti než většina obyvatel země. Tedy když mám zrovinka brýle na nose.
Ach jo. Už jsem nemohla utéct nebo se vymluvit, navíc nevypadal, že by se své cesty vykoupení chtěl tak lehce vzdát. Proto jsem vzdychla a se svěšenými rameny nastoupila před půlkou školy do jeho tmavě modrého mercedesu. Snob jeden namyšlenej se ještě nezapomněl tvářit jako zamilované štěně, a tak se vážně zdálo, že máme rande. Ach jo, cítila jsem pár rozpálených nožů v zádech od ženského přihlížejícího obecenstva. 
 

.
.
 “Kam mě to vlastně unášíš?” zeptala jsem se a stočila hlavu ke svému osobnímu řidiči.
 “Do sousedního města.”
 “Doufám, že tam máte kavárnu.”
 “To je naše první zastávka,” přiznal a na to jakou měl káru, jel zcela podle pravidel, tedy pomalu.
 “Tam mě hodláš nalomit?”
 “Jako každou,” oznámil, jako by se nechumelilo. Alespoň se mě nesnažil okouzlit zbytečnostmi.
 “Všechny nenalomuje horká čokoláda.”
 “Říká jedna z těch, co jí miluje,” pousmál se a věděl, že se trefil do černého. Což zase nebylo tak těžké v mém případě nezkušené a s jeho zkušenostma s holkama. Do čeho jsem to zas spadla.
 “Hm... no vlastně... to je tak trochu pravda.”
 “To neznělo jako tvoje obvyklá sebejistota.”
 “Válečné zranění a zrada od vlastní jednotky, tě trochu uzemní,” přiznala jsem a trochu svoji tvář otočila na opačnou stranu. Přeci jen nemusel vidět a vědět všechno jako o mě. Třeba to, že tohle téma bylo pořád jako otevřená zlomenina.
 “Na první pohled se nezdálo, že ti to nějak moc vadí.”
 “Taky nemělo.”
 “V tom případě, dobrá práce.”
 
 Jeli jsme dlouho bez zbytečných řečí. Jim očividně věděl, kdy má zachovat tíživé, ale potřebné ticho. Za což jsem byla vděčná. Skoro z celého ubíhajícího výhledu z auta jsem měla velký prd. Nemohla jsem si vzít brýle a prozradit tak svou poslední slabinu. Proto mi zbývalo jen mžourat a dělat jako že obdivuju okolí i pozůstatky z dob minulých, na které mě Jim upozorňoval.  V mém oku a hlavě jsem to pojmenovala shluk čmouh. Nevšiml si toho k mému štěstí, k čemuž hodně přispěl fakt, že řídil. Jsem to ale blbá bytost, když mi to došlo až teď.
 
.

 
****
 
 Skutečně mě vzal do nejbližší kavárny v jeho rodném městě Harmony Hope Café, která byla pojmenována podle nejznámější kavárny v Japonsku. Majitel byl asi velký obdivovatel a zároveň jeho strýc, což mi přiznal hned u prvního šálku čokolády. Netipovala jsem ho na starousedlíka, který by z vlastní vůle zůstal na jednom místě. Ale bylo to tak. Kavárna, po mém dlouhém podrobném pohledu, vypadala vcelku dost snobsky. Nechci odsuzovat zbytek světa, ale rozhodně měla vyšší úroveň, než ty, které jsem do dnes navštívila. Cítila jsem se vážně pod psa, taky se mohl trošičku držet zpět, vždyť mám na sobě jen školní uniformu. Ale to zřejmě neuměl a ani nechtěl. Na jednu stranu to bylo docela příjemné. Jeho přesvědčení a celá tahle naše situace, já... dlouhou dobu jsem nebyla na rande. A tímhle prostředím vysoké úrovně jsem byla hodně okouzlená. K tomu všemu miluju horkou čokoládu a ta, kterou mi přinesli, byla úžasná a lahodná. Cítila jsem, jak mi trochu rudnou tváře, dech mi příjemně zpomaluje a také jak se celkově uvolnilo moje namožené svalstvo.
 
 “Děkuju.”
 “Zatím si dostala jen čokoládu,” poznamenal jemně Jim a prohlížel si mou spokojenou tvář.
 “I tak... jsem vděčná.”
“ Co uděláš, až tě vezmu do šatny?”
 “Udělám: Baf!” řekla jsem a naschvál vyskočila opičí grimasou ze židle. Pak jsem se jen zasmála vlastnímu vtipu beze smyslu a zase si sedla a usrkla svou skvělou čokoládu. Jim se pousmál.
 “Aby po tobě něco nehodili.”
 “Já odpálím všechno!” poznamenala jsem ostře a věděla, že ve hře nikdy neminu. Jak ho to jen mohlo napadnout. Já přeci jsem mistr v odpalování a... Jim se jen ušklíbl.
 “Tak jsem to nemyslel.”
 “Fajn, jedna nula.” prskla jsem a trochu zrudla. To mi taky mohlo dojít, že nemyslí baseball. Jim se ale očividně bavil tím, že já nemyslím na nic jiného než na hřiště a pálku.
...
 “Takže, hádám, že už chceš vyrazit,” řekl mi asi za deset minut a já jen souhlasně no spíš nadšeně až šíleně přikývla. Rychle jsem do sebe kopla zbytek a už se shýbala pro tašku.
 “Hlavního bodu se nemůžu dočkat.”
 “Tak nadrženou holku jsem na rande ještě neměl.”
 “Tak to nemáš moc zkušeností,” přeci jen provokovat umím stejně jako on. Jim pochopil.
 “Necháme těch dvojsmyslů a hurá za týmem. Už je čas.”
 “Dobře.”
 
.
****
 
 Na hřiště to autem trvalo jen pět minut a tak jsem ani neměla čas se pořádně připravit na to, že prožiju trénink s úplně jiným týmem a ještě k tomu s týmem bývalých soupeřů. Největším mínusovým faktem zůstávalo, že tenhle tým to věděl. Věděl, že jsem holka. Jim mě opravdu zavedl hned do šaten, kde už byli někteří jeho spoluhráči převlečeni do dresů a někteří polonazí zvedli hlavu od zavazování bot. Bylo mi najednou dost divně, jelikož pokukovali jen po mně. Jim, stojící vedle mě, je pozdravil, jakoby se nechumelilo a já se odvážila udělat to samé.
 
 To první, co zrychlilo můj tep a vrátilo mě tak do kůže, byl pohled na kovovou krasavici stojící v rohu šatny. Moje tvář měla známou barvu nervózního a nedočkavého upocence, který čeká před porodním sálem na to, zda bude mít holčičku nebo chlapečka a taky na to, zda vše dopadne tak, jak to v těchle situacích dopadá. Tedy dobře a bez komplikací.
Vzdychání mi v tuto chvíli vůbec nepomůže, a proto jsem ho úplně vynechala. Co bych určitě ale uvítala, bylo jemné a svěží podrbání na zádech, což mi bohužel nikdo nedopřeje. Naposledy mě takhle drbal maximálně táta a to bylo někdy na základce. Od té doby se mých zad žádné prsty nedotkly, což je na jednu stranu dost smutný. Ale vrásky si z toho nedělám, ale hledat si chlapa jen kvůli drbání se mi zdá zbytečný.
 
 Docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem zaregistrovala otázku, kterou mi celou dobu Jim pokládal.
 “Co?”
 “Ta je hodně mimo, kapitáne,” řekl nějakej blonďák s dost krátkýma vlasama. Jim mu odpověděl.
 “To bude z oslepující zamilovanosti.”
 “Nezačínej zase s tím, že ti podlehne každá,” přidal se další, nějaký zrzek. Ten ale vypadal, že mě nechce nijak vyprovokovat. Na rozdíl od těch dvou.
 “Ona rozhodně není každá,” pokračoval Jim. Blonďák mu ironicky přitakal.
 “To očividně není.”
 “Souhlas. Jdeme hrát, nebo co,” vložila jsem se do toho a trochu si prohrábla znuděně vlasy. Tímhle mě nerozhodí, na partu sakrastických kluků jsem zvyklá. To, že jsem se nijak neurazila, je zdá se trochu zklidnilo. Začali dělat, jako že nic a dál se oblíkali a dolévali si láhve vodou. Jim mě sjel očima.
 “Nejdřív se asi budeš chtít převlíknout. Tady.”
 “Ty znáš mojí velikost?”podivila jsem se a vzala si od něj dres s číslem sedmnáct, bůh ví proč.
 “Nebylo to tak těžké,” řekl Jim a mrkl na mě s jasným cílem balitele dívčích srdcí.
 “Tys mě viděl v tom andílkovi, co?”
 “Byl to zážitek na celý život.”
 “Skvělí,” poznamenala jsem ironicky a odložila si tašku se sáčkem na volnou lavičku.
 “Šatna je tvá. Za deset minut na hřišti,” řekl Jim a já jen přikývla na souhlas. Pak jsem osaměla.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud příběh a osud River pokračuje.

Run-Down = obranný trojúhelník

5
Průměr: 5 (4 hlasy)