Home-cože to? II.S.D. (6.kap.) Balk

„Mám místo v nižší profesionální lize?!“
„Ano. Doporučil jsem tě jako jednoho ze čtyř. Teď je na tobě, zda to přijmeš,“ přiznal Chaplin a bylo vidět, že moje nadšení sdílí všemi pěti smysly. Teď by se hodil nějaký ten vtip nebo pád ze dveří.
„Na rozmýšlení moc nejsem, ale čekejte kladnou odpověď,“ řekl jsem a pobaveně se usmál.
„Každému dávám týden na rozmyšlenou, Streame. Pro všechny případy.“
„OK. Nebudu vám brát vaše zaběhlé zvyky.“
„Fajn. To je vše. Můžeš se vrátit na trénink.“
„Díky, Pane.“
.
Po takovém rozhovoru se mi vždycky na hřišti daří dvakrát lépe než obvykle. Čehož si samozřejmě všimli všichni moji spoluhráči a začali se vyptávat, co se jako děje. Nemuseli to ze mě dolovat příliš dlouho, navíc jsem se tak trochu s tím chtěl vytáhnout. Většinu z nich to dostalo do varu a plácali mě nadšeně do ramenou a zad. Ty zbylí jsem neřešil. Může být něco krásnějšího. Jasná odpověď zní, nemůže. A to den ještě nekončil. Jak skončím s nadhozy, kterých mám udělat ještě padesát dva, půjdu za Lee do kavárny, kde má brigádu a společně vyrazíme do kina. Jo, už se nemůžu dočkat.
.

****

.
Ve chvíli, kdy mi řekla těch pár slov, ve mně zamrzla veškerá krev a vzduch se mi zasekl v plicích. Tak tomuhle se říká šok a totální rozladění a to sedím na kafé židli, která vás má uvolnit. Asi dvě minuty jsem ani nemrkl a pak cítil, že mi obličej tvaruje na tváři nehraný dojatý úsměv.
„V-vážně…?“ Zeptal jsem se jen, abych si ověřil, zda mám sluchovod v pořádku. Přikývla a napodobila můj šíleně šťastný úsměv. Nedokázal jsem z ní a její existence zpustit oči.
„T-to… To je skvělý, Lee!“
„J-jo?“ Zakoktala překvapeně a upravila si sukni, jejíž cíp celou dobu lehce žmoulala v ruce.
„Jo! Přímo báječný!“ Skoro jsem to křičel. „Ví to ještě někdo? Co tvoje máma?“
„Ne… já… Chtěla jsem to říct nejdřív tobě.“
„Super! Tak to… bude nadšená! Stoprocentně budou šťastný!“
„Asi…jo…“
„Co ti je? Stalo se něco? Něco není v pořádku s mi…?“
„Ne. Vše je v pohodě, jen…“ zaváhala, ale nakonec pokračovala. „Bála jsem se trochu, víš…“
„Čeho?“
„No, že tě to vyděsí a naštve a… A že budeš chtít, abych šla…“
„Nikdy!“ Vyhrkl jsem tak rychle, až se Lee trochu lekla. „Jak tě to vůbec napadlo?!“
„Já… nechtěla jsem… narušovat tvoje plány.“
„Jaký plány. Žádný nemám, vždyť ani nevím, kam…“ zarazil jsem se v půli věty. Pak mi docvaklo, co tím plánem Lee myslela. Pozorovala mě a trpělivě čekala. Teď jí bylo jasný, co mi proběhlo hlavou a s čím budeme muset svést boj. A že pěkně drsný boj.
Polknul jsem a musel sám v sobě přiznat, že baseball tak trochu plán byl. Tu představu jsem miloval a nedokázal si dlouhá léta představit, že bych dělal něco jiného, než hrál svou zbožňovanou hru profesionálně. Lee na mě viděla moje stoupající pochopení a smutně se pousmála.
…
.
„Nemusíš nic dělat, Darrene,“ začala jemně a přisunula se. „Ani tě nenutím něčeho se vzdávat. Jen mi přišlo správné, abys to věděl,“ položila mi ruku na mou a skoro se zdálo, že mě utěšuje. To fakt dělat nemusela. Nemusela, protože jsem byl chlap a to dost silný a férový. Ani to moc nebolelo, ani to nebylo nepříjemné. Čekal jsem všehochuť pocitů a ono nic. Ale věděl jsem, co teď chci a nechci a co je a není důležité.
„Lee, já se přeci ničeho nevzdávám,“ řekl jsem odhodlaně a zcela rozhodně a vážně se jí zahleděl do zelených překvapených očí. „A rozhodně ne toho úžasného plánu, který nosíš v břiše.“
„Darrene…“ řekla a dojatě a rozbrečela se. Objal jsem jí a cítil úžasný pocit na prsou.

Já… Já budu táta. To je jako sen. To je můj nový a ten nejskvělejší plán.

Den na to jsem řekl trenérovi Chaplinovi, jak se věci mají a s úsměvem jeho nabídku odmítl s tím, že sezónu se budu snažit dohrát včetně Nároďáku. Taky jsem ho poprosil, ať spoluhráčům nic o Lee a odmítnutí ligy neříká a klidně si vymyslí nějakou blbinu. Třeba, že pozdě odevzdal formulář nebo se zranil na houpačce na hřišti za rohem. Chaplin jen smířeně pokýval hlavou a přijal moje rozhodnutí bez zbytečných komentářů. Zklamání jsem však z jeho obličeje snadno přečetl i beze slov. Bylo mi to ale jedno i to co si o tom momentálně myslí.
Měl jsem budoucnost tedy jistou. Krásnou a spokojenou, dokonce jsem už věděl, na co se těším ze všeho nejvíc. A to přeci na to, až budu učitel a táta zároveň.

.

**** O osmadvacet let později ****

„Nech mě hádat. Zdrhnul si od Nároďáku kvůli tomu, že mamka rodila mě, že jo?“
„Do černého.“
„Takže si přišel o profesionální kariéru… kvůli mně.“
„Nechci, abys to tak brala. Byla to moje volba a...“
„Stejně jsem to tušila, tati.“
„Ničím jsem to nenaznačil, tak jak bys…“
„Způsob, jakým si mě učil byl… no prostě, poznala jsem, že si to miloval. A stále miluješ,“ řekla River a vesele se usmála. „A právě proto to uchvátilo i mě, víš,“ dodala a se stejnou vášní se podívala po skřínces pálkami a rukavicemi. „Dívala jsem se na to jak ti září oči štěstím a chtěla jsem to taky.“
„Ty si vážně skvělá…“
„Ta nejlepší.“
„Děkuju.“