SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 04

Inky - kapitola 04

Konečně nadešel den "D" nebo spíš "P", "p" jako ples, případně jako "B" jako bál... či blbec, ale to je fuk. Velká školní hala v přízemí se proměnila k nepoznání. Všude tu byly stoly plné jídla, pití, zákusků a malých jednohubek, ať již slaných nebo sladkých. Tahle hala však nebyla jediná co se změnilo, ještě tu byly dvě hlavní tělocvičny, které se proměnily. Všude bylo vymezené místo pro tančení a všude byly také porotci, kteří hledali nejlepší taneční pár.

Přesněji řečeno, dva taneční páry. Jeden pro "dobro" a druhý pro "zlo". Kostýmy měli lidi opravdu krásné, převážně tu však byly lidi ve světlých barvách. Mezi výjimky jsem patřil třeba i já a byl zrovna v hlavním sále a cpal jsem se nějakou jednohubkou, když jsem zaslechl nadšený křik. Nebylo těžké uhodnout co jej způsobilo, Princezna. Jen jsem si povzdechl. Otráveně jsem se otočil jejím směrem, zrovna vcházela do sálu. Její šaty byly úchvatné.

Byly čistě bílé a několika perleťovými krajkami po celé délce sukně, která sahala až na zem. Vršek měl celou přední část osázenou perlami, rukávy byly krátké a "nafouknuté". Ruce měla až nad lokty kryté bílými rukavicemi. Na zádech pak měla připevněná velká křídla z peří. Musím říct, že vypadala věrohodně. Na krku jsem si pak všiml většího stříbrného křížku. Vlasy měla zčesané do polo drdolu (kus vlasů byl volný) a koukalo z něj několik bílých per. No když to zkrátím, vypadal jako nafintěný anděl. Jediné co se mi na ní líbilo, byl ten kostým.

Všimla si mě, něco zašeptala svému doprovodu, který tvořil nějaký kluk v béžovém obleku a zamířila si to ke mně. Bylo mi jasné proč, chce mě provokovat. Inky tu totiž ještě nebyl, jinak bych ho dávno potkal u zákusků. Nezúčasně jsem si nalil džus. "Hmmm.... jablečný."

"Jak se vám líbí můj kostým?" zeptala se mě sladce.
"Je nádherný... bez vašeho obličeje." Její tvář se zkrabatila vztekem.
"Nějak jsem si tu nevšimla vašeho.. bratrance." moje uši nemohly přeslechnout jed v jejím hlase.
"Oh? Vážně?" lhal jsem.
"Jaké škoda." hrála přehnané zklamaní. "Doufala jsem, že budu moci svojí andělskou silou porazit velké zlo."
"Oh, vážně?" opakováním své odpovědi jsem ji lehce naštval.
"Slyšela jsem, že nesehnal žádnou partnerku. Jaká škoda."
"Oh, vážně?" já ji tak rád štvu.
"Co vy víte?" zlostně na mě zasyčela.
"Dvě věci." a ukázal jsem jí 'V'. "Za prvé, hrdinové chodí až na poslední chvíli." Položil jsem sklenici na stůl s přehnanou silou. "Za druhé. ...." Tady jsem se výhružně a sexy, po Inkovsku samozřejmě, usmál. "Čím delší rukavice žena má, tím větší je to mrcha!" na poslední slovo jsem dal patřičný důkaz.

S těmito slovy jsem jí opustil, když se za mnou ohlédla, byl jsem dávno někde v davu. Její tvář teď byla tváří démona. Já se protlačil davem a vytratil se na chodbu k oknu. Otevřel jsem ho a nechal večerní vzduch proudit dovnitř. Opřel jsem se o rám okna a zavřel oči.
"Mohu se přidat?" ozvalo se vedle mně. To mě vytrhlo z polospánku a já se poplašeně postavil. "Kdo....?" zíral jsem na kluka, kterého jsem tu nikdy neviděl, ale přesto mi připadal povědomí.
"Bývá dobrým zvykem se představit, než se druhých zeptáte na jméno." stroze odpověděl na moji nedokončenou otázku.
'Ten bastard....' "Bývá dobrým zvykem druhé neděsit k smrti." otráveně jsem odpověděl a dostal jsem nečekanou odpověď. Smál se. "Eh?...?"
"Hahaha..... Ano, ano, ... já vím, je to takový můj zlozvyk." Lehce si vydechl. "Jmenuji se Koukimi a vy?" přátelsky se usmál, ale já měl pocit, že se mě chystá v příští chvíli zakousnout.
"J-Já jsem Kasshy. Těší mě." Koukimi se tak jako já předtím opřel o rám okna. Já pozoroval jeho tvář, něco na ní bylo divného. Podíval se na mě, "Děje se něco?"
Panikařil jsem. "Nene..... to nic.... jen... jen si vás nedokážu někam zaškatulkovat....."

"Nedivím se, jsem Princeznin bodyguard." a zahleděl se zpátky do dáli. 'Co? Její bodyguard?... Hmpf.' Aby to nevypadalo trapně, nebo spíš ještě víc trapně, opřel jsem se o okraj okna. "Přijde."
"Em? Cože?" teď mě dostal.
"Ten kluk... Inkari, přijde." řekl to s naprostou jistotou.
"Jak to můžete vědět?" řekl jsem jako bych mu nevěřil.
"Vím to."
"Vy se znáte?"
"Viděli jsem se jednou."
"Tak jak si můžete být tak jistý?!..... Hej, ve škole se nekouří!"
"Nebuď taková sralbotka." a až moc vnikl do mého soukromého prostotu a donutil mě se zahnout dozadu jak moc se nade mě naklonil. 'Ten fakt není normální!'
"Je to ten typ člověka." řekl, jako by to všechno vysvětlovalo a ještě navíc něco tak triviálního. Narovnal se a vyfoukl kouř přímo do mého obličeje. *Kuck.. kuck....!!* On se jen temně smál. "Aaah... Naše temná hvězda dorazila." a nechal mě se tam dusit kouřem.

Když jsem přestal kašlat jak tuberák, běžel jsem za ním. Nikde jsem ho však nezahlédl, naopak jsem zahlédl Inkyho a .... "Pane Bože!... Kdo je to?" Ta dívka co vedle něj kráčela, snad nemohla být člověkem. Inky vypadal normálně v černém obleku, ale ten na druhý pohled vypadal trochu podivně.... hrozivě. Rozdíl byl v malých detailech. Kalhoty měli trochu jiný střih, sako mělo dlouhé šosy, bylo rozepnuté a ukazovalo pod sebou světle béžovou až pískovou vestu. Na saku byl zvláštní vyšší postavený límec. Bílá košile byla u krku nařasená a převázaná černou tenkou mašličkou s dlouhými konci. Vlasy měl vzadu zhruba v úrovni krku svázané taky černou tenkou mašlí.

Inky byl suma sumárum, až na tu nebezpečnou atmosféru okolo, normálně oblečený, ale ona... Její šaty byly rudo-černé a šla z nich taková zvláštní síla, nebyla ani zlá ani dobrá, spíš jen divná. Nejdřív mě překvapily boty, byly to vysoké černé kozačky s rudým šněrováním až nahoru. Sukně jí sahala jen ke kolenům a pokud se mi zdálo, že Princezniny šaty jsou samý volánek, tak tady jich byla celá četa. Nařasené a rudě nebezpečné. Sukně navíc měla "ocásek", celá zadní polovina sahala k zemi a byla taky nařasená a volánková. Horní část těla byla tvořena korzetem, který měl dole delší roztřepené a drápovitě vypadající střapce. Korzet byl ve předu rudý a vypadal jako by byl udělán ze šupin. Měl 6 tenkých ramínek, které svým rozložením připomínaly pařáty. Nad zápěstím měla rudý pruh látky uvázaný tenkou černou šňůrkou, takže to tvořilo jakousi náhradu za rukavice.

Těsně okolo krku měla náhrdelník, rudého motýla, který měl stejná křídla jako Inky ve své démonické podobě. Šňůru náhrdelníku tvořila nařasená tlustá stuha ovinutá zase černou šňůrkou. To však nebylo vše co bylo úchvatné, její vlasy.... vypadala jak odvážná školačka... se dvěma copánky, ale jakými. Na vrcholku hlavy byl středně velký rudý motýl a jeho dva "ocásky" ovíjeli její dva volné culíky. Ve vlasech měla ještě navíc vpletené červené perly nebo nějaké jiné kuličky. Na tváři měla jen lehký make up, ten však dal vyniknout její přirozené kráse a neměla brýle. Šla vedle Inkyho a držela ho za předloktí, tak jak se drží hlavní aktéři svatby. Všichni jim ustupovali a i plac na tančení byl najednou liduprázdný.

To temné šumění, kterého jsem si před chvíli všiml bylo ve skutečnosti šeptání. Nikdo nevěděl kdo ta krásná ... ne překrásná dívka je. Hudba už dávno ustala a světla ze světlometů se teď zaměřila čistě jen na ně. Najednou jsem si uvědomil, že v dálce slyším hudbu. Byla nejdřív tichá a pár se začal pomalu pohybovat. Jejich pohyby byly plynulé a lehké. Hudba postupně sílila a začala být slyšena i v odlehlejší části sálu. Nikdy jsem podobnou hudbu neslyšel, byla taková ...zvláštní. Jak jsem jí naslouchal cítil jsem podivný chlad a úzkost, ale i skrytou touhu. Celý tanec a výrazy v jejich tvářích ještě posilovaly celý dojem. "Eh....?" třebaže byla hudba tichá, poznal jsem že ustala.

A jako hrom se hudba zase ozvala, a jako hrom to i znělo, až jsem nadskočil. Celý tanec i celá atmosféra se změnila, naprosto. Tóny byly hluboké a tajemné, bylo to jako být v kostele a poslouchat nejen hudbu, ale i její ozvěnu. Hudba byla také rychlejší a tím i pohyby tanečního páru. Ten teď vířil po parketu jako bouře a vichřice dohromady a celé obecenstvo bylo naprosto uchváceno. Nikdo z nich nemohl spustit oči. Bylo těžké uvěřit, že nějaký tanec může být tak rychlý a.... agresivní.

Čím déle jsem je pozoroval, což nebylo problém, neboť mě jejich tanec dokonale pohltil, tím víc jsem měl pocit, že spolu bojují. Jen místo zbraní používali taneční kroky, byla to dokonalá bitva... nebo válka? Ať už to bylo cokoliv, bál jsem se, ale přitom jsem nechtěl utéct, ani se bránit. Chtěl jsem vše vidět do konce, za každou cenu! Ať to způsobilo cokoliv, připadala mi teď hudba výhružná, oznamující nebezpečí i touhu. Náhle však ustala a jako na signál, jsem se probudil a zalapal po dechu. 'To .. to jsem vážně zapomněl dýchat!?!' Podobně na tom byly i ostatní, někteří dokonce padli na zadek.

Dívka teď stála a hluboce oddechovala a Inky před ní poklekl a políbil jí ruku. 'T...Toudai...?' Až teď mi došlo, kdo to je. Byla to ona., ta dívka ze zastávky. 'Inky.... jak jsi....?' Nedokázal jsem domyslet svoji myšlenku, neboť mě z ní vytrhlo šťouchání a pohyb okolo mě. Všichni se hrnuli k páru. Zástup lidí se náhle zarazil. Věděl jsem proč, Inkyho pohled vystačí za tisíc slov. "Sakra.... Tak uhnete už!!" láteřil jsem, když jsem se prodíral dopředu. Konečně jsem se dostal na volnější místo a mohl vydechnout úlevou.

Dneska mám asi štěstí na mizející lidi. "Už zase..." vzdychl jsem si. Lidé okolo mně se pomalu vytráceli a šeptali si o fenoménu, kterému byly svědky. 'Tak co,... co uděláš teď? Inky?'
Inky a Toudai teď byli venku na zahradě. Inky ji nesl v náručí, neboť jí nohy vypověděli službu. Držela se ho okolo krku a koukala kamsi dolů. Její dech už byl pravidelný. "Tančila jste výborně." řekl Inky, neboť to ticho mezi nimi ho dráždilo.
"A...Ani ne." stydlivě ze sebe vykoktala.
"Jste příliš skromná." První pokus o rozhovor se nezdařil, opět nastalo ticho. "Tamhle si můžete na chvíli odpočinout." řekl Inky a ukázal na jeden z několika altánků v zahradě okolo školy. Toudai jen přikývla. 'Eh? Proč se mně teď drží větší silou?'

Inky ji lehce posadil na lavičku uvnitř a sedl si vedle ní. "Bylo to krásné." řekla Toudai.
"Ah." odsouhlasil Inky.
"Tohle je naposledy co se vidíme, že?"
"Co tím myslíte?" zeptal se jí překvapeně Inky.
"Já... vím proč jste si vybral mě." nervózně si pohrávala s prsty.
"Nerozumím vám." Inky se naklonil a zahleděl se jí do tváře. Začala se červenat.
"Šlo o pomstu. Chtěl jste se pomstít Princezně, že?" Inky jí nedokázal odpovědět.
"N-Nemusíte nic skrývat. Vím to. Byla bych naivní, kdybych si myslela, že mě máte rád. Princezna má vše, co já nemám..." zvedla se a přešla do středu altánku. "Je to kvůli Kasshymu, že? Slyšela jsem, že ho Princezna odmítla.... a vy jste jeho bratranec a... nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady." třásla se. Těžko říct zda únavou, chladem nebo kvůli něčemu jinému.

"Já... já, ale vůči vám necítím žádnou zášť. Jsem ráda.... jsem ráda za tu lež. Protože to byla... byla ta nejkrásnější lež, jakou mi kdo řekl. Byla jsem šťastná..... " položila si ruce na hruď.
"Děkuji." chystala se odejít, ale Inky ji zezadu objal. Ruce měl okolo jejího pasu a hlavu si opřel o její rameno. "Nemusíte nic předstírat..." jemně se ho snažila odstrčit, Inky se však nedal.
"Máte pravdu. Šlo o pomstu." Toudai hlasitěji vydechla. "V něčem jsem vám však nelhal. Když jsem řekl, že jste kokonem, mluvil jsem pravdu. Když jsem řekl, že jste krásná, mluvil jsem pravdu...."
"A kde jste tedy ... lhal?" tiše se ho Toudai zeptala.
"Nikde,... byly jen věci, které jsem vám neřekl." o něco pevněji ji objal, ale ne tak, aby jí to bylo nepříjemné.
"Já.... já..." nedokázala nic víc říct. 'Co to chci vlastně říct? Co? Že ho miluji?' Při posledním slově se jí ještě víc rozbušilo srdce.

Ať jsem se po sále procházel jak jsem chtěl, nikde jsem je nenašel. Ne, že bych jim chtěl něco říct, chtěl jsem jen... chtěl jsem je jen vidět. Když si teď vzpomínám na jejich tanec, měl Inky v očích výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděl. Byl takový... něžný, ale zároveň smutný. 'Tak přišlo to "potom", co? '


Do bálu zbývalo už jen pár dní. Zrovna jsem pekl buchtu s čokoládou. Inky má totiž pěkně mlsný jazyk. Bylo zrovna něco před půl devátou večer, když se Inky objevil v kuchyni. Hned mě překvapil veselým pobrukováním jakési melodie. 'Huh?'
Sedl si automaticky ke stolu, opřel si lokty a položil hlavu na dlaně. Pořád si něco pobrukoval a vypadal duchem mimo. 'Koukám, že ta jeho akce musí jít přesně podle plánu.' V duchu jsem si povzdechl. 'Hlavně to nepřežeň, Inky.'
Dal jsem před něj talíř sušenek, ale když jsem se po 10 minutách do kuchyně vrátil, sušenky tam pořád byly i s Inkyho pobrukováním. 'E-Eh? Co mu je? Snad se....! Tohle už vyžaduje těžkou techniku!' Popadl jsem svoji kuchařku a majzl ho vší silou do hlavy. Myslím, že jsem zaslechl něco křupnout.
"Aaaargh!" zařval konečně probuzený Inky. "Za co?!?!" a třel si rukama hlavu.

"Ah. Už je ti lépe?"
"'Ah. Už je ti lépe?' víš co mi s tím můžeš!! Co tě to sakra popadlo? Auu."
"Jak mě? Snad tebe! Už je to víc jak deset minut co jsi doma, pobrukuješ si nějakou melodii a vůbec si nevšímáš sušenek."
"Eh?!" Chvíli střídavě koukal na mě a na sušenky, jako by nevěřil tomu co se stalo. "Hups." řekl nevinně a podrbal se na hlavě. "Tak to hned napravíme." a pustil se do sušenek. Jen jsem nevěřícně zakroutil hlavou a vzdychl.
"Nepřežeň to." přisedl jsem si k němu.
"A co?" ukousl kus sušenky.
"Víš moc dobře co myslím!" opře jsem se o opěradlo židle. "Myslím Toudai, Toudai."
"A co je s ní?" Inky mě pořád nechápal a nejspíš to ani nehrál. Jako Inkubus asi těžko může něco vědět o srdci a citech k jiným. Pokud do citů nepočítáme chtíč.
"Hele, nechci ti to kazit ani rozmlouvat. Jen si dej bacha na to co říkáš, ale .... hlavně co děláš! Slíbil jsi mi, že jí nic špatného neuděláš." Na to Inky souhlasně přikývl.
"Nic špatného jí nedělám, pouze říkám pravdu."
"Ano, to je hezké." podrbal jsem se na nose. 'Jak mu to jen vysvětlit....Mmm.'
"Víš co je láska?" zeptal jsem se ho přímo.
"Hmmm....." chvíli se zamyslel. "Takový to do 18 nepřístupno...." Nevím jestli to byla otázka nebo odpověď.

"Eh? .... No to... zrovna není správná odpověď." a nervozně jsem se zase podrbal na nose.
"Ne? A co je to?" Inky mi teď připomínal nevinné malé dítě, které se chce dozvědět něco, na co jeho mozek ještě není mentálně připraven.
"Jak to popsat?.... Ono to vlastně ani moc nejde.... Ale má to několik typických znaků." Inky ho obličej byl plný očekávání a já si začal připadat trapně. 'Už chápu jak si připadají učitelé.... jen třicetkrát hůř... Oi oi.'
"Takže, obecně láska patří k lidským citům. Zamilovanost je jakýmsi předstupněm lásky. Vyznačuje se podivným lechtavým pocitem v.... někde v těle, nejčastěji v břiše. Jo v břiše..." jak já si připadal jak ten největší tupec pod sluncem. "Lechtání?... Jako pírkem?"
"Co?... Jo, asi tak, asi tak. Další část je, že když jsi blízko toho, do koho jsi zamilovaný, nejde ti mluvit. Jsi nervózní a nevíš proč. A když se .... třeba dotknete, ucukáváš, aniž bys věděl proč." na chvíli jsem se odmlčel, protože jsem nevěděl jak pokračovat.
"Podle toho co jsi zatím řekl jsem naprosto nezamilovaný." a vzal jsi další sušenku a cumlal ji v puse.
"Těch příznaků je víc. Třeba... třeba... jo! Kdyby byla v nebezpečí, šel by jsi ji zachránit? I kdyby to znamenalo, že při tom možná zemřeš."
"Jsi se zbláznil? Proč bych to dělal?" první větu vykřikl, ale ve druhé si už nebyl zdaleka tak jistý. Zkroušeně si do židle sedl. 'Já to tušil. Tohle není dobrý.... nebo je?'
"Inky. Dobře mě teď poslouchej." Snažil jsem se na něj nenaléhat. Po chvíli lehce zvedl hlavu a zahleděl se mi do očí.

"Sem si jistý, že se ti tohle nebude líbit, ale... pokud možno rozejdi se s ní. To znamená...." přerušil jsem jej dřív než se stačil zeptat. "..., že se přestanete v podstatě stýkat. Jen si sem tam odpovíte na pozdrav, nebo občas trochu popovídáte." Inky ho tvář se krabatila.
"Říkám to pro vaše dobro, vás obou."
"Co ty můžeš vědět!!?"
Zvýšil jsem hlas, ale nekřičel jsem. "Třeba to, že jsi Inkubus a ona člověk. Ty budeš žít ještě kolik tisíc let po tom co ona zestárne a zemře. To vážně se chceš dívat na to jak ona stárne a ty zůstáváš věčně mladý!" Inky na mě zíral a pak si začal kousat spodní ret.
"Snaž se to pochopit.... a prosím do roka se s ní rozejdi. Věř mi, ... tohle nemůže dopadnout dobře."
Inky na mě něco křičel.... "Kasshy.... Kasshy!!"


"Eh?" cukl jsem sebou, až jsem málem vylil obsah své sklenice. "Cože?" koukl jsem se vedle sebe. Někdy během svých myšlenek jsem se stáhl do kouta haly a tam zíral do sklenice. Teď vedle mě stál Ryu. "Senpai!"
"Ten tanec tě musel vážně pohltit, co?"
"E?... Ah, ano, ano ... Bylo to úžasné!" zmateně jsem odpovídal.
Senpai se vedle mě opřel a upil ze své sklenice. "Máš partnerku?"
"Co? Kdo? Já?" překvapeně jsem se zeptal.
"No sloup toho moc nenatančí." jízlivě senpai odpověděl.
"Nemám." a přikrčil jsem se, protože mě jeho jízlivost naštvala. 'Senpai tu určitě taky nikoho nemá, ta jeho jízlivost a přísnost... nikdo ji nesnese.'
"A vy senpai?"
"Taky nemám." ... 'Já to tušil.'
Uchechtl se. "Jako dva vlci samotáři. Co si jít zavít na měsíc?"
"Eh?"
"To byl vtip." řek úsečně a upil ze své sklenice. 'Aha... haha... vážně?'

"Zdá se, že se naši úchvatní ďáblové vrátili." řekl senpai a ukázal k jednomu bočnímu vchodu. Nejraději bych se k nim rozběhl, ale když tu byl senpai, vypadalo by to trapně. Byl to však senpai kdo odešel první. Stejně jsem se k nim nedostal, hala se zaplnila dalšími lidmi, neboť se blížilo vyhlášení vítězů. Ředitelka školy po boku zástupců a dalších učitelů komentoval dnešní večer. Nad pódiem bylo velké LCD, kde se často promítají různé filmy, protože je hala využívána pro různé akce. Teď tam probíhalo přehrávání několika momentů z večera.
"A nebudu to již dále oddalovat." řekla paní ředitelka a na LCD se objevil velký nápis. "Nebe x Peklo". "Vítězným párem za Nebe je pár číslo.... 6! Nebeská krása!" dav se rozkřičel a zahlušil jakýkoliv další komentář. Mě bylo jasný, že to bude Marie a ten kluk.
Pár se dostavil na pódium a Marie sladce mávala všem okolo a posílala vzdušné polibky. Já se radši kryl za ostatními, aby na mě žádný nepřistál, i když to bylo dětinské. Když se dav trochu uklidnil mohla paní ředitelka pokračovat. "A za Peklo je tu pár číslo..... 45! Rudý motýl!" řev mi připadal ještě hlasitější než předtím. Naschvál jsem koukal na Marii a rozhořčení na ní bylo znát, ale velmi rychle jej zamaskovala.

Na pódium vyšli Inky a Toudai. Nejdříve se uklonili paní ředitelce a učitelům a pak publiku, které tleskalo. "Oba vítězné páry získávají zájezd do horkých pramenů a každý pár sebou může vzít ještě další 2 účastníky, neboť každý lístek je pro 4 lidi!" Ten řev byl vážně k neudržení. Ani jsem nevěděl co vlastně v duchu říkám, neboť jsem neslyšel vlastní myšlenky. Radši jsem ze sálu zmizel, já už měl dost.

Konečně okolo mně bylo ticho. "Ach, ticho...." A natahoval jsem uši, abych si to užil. Protáhl jsem se a rozhodl jsem se trochu projít po zahradě než půjdu domů. Bylo po vyhlášení, svoje jsem si užil, najedl jsem se a napil naprosto zadarmo, co víc chtít. Jak jsem se tak procházel mezi stromy všiml jsem si někoho, ale než jsem se stačil potichu vypařit, ten dotyční si mě všiml. "Ah, Ryu-senpai. Také jste už nemohl ten řev vydržet?" On jen němě přikývl. "Jen si na to vzpomenu už to slyším." snažil jsem se vést konverzaci. Ryu však nic neříkal.
'Co teď?' Odpovědí mi byl Ryuúv pohyb, stál teď přímo nade mnou. "Eh? Sen---Mhmmm!" zbytek věty byl pohlcen jeho polibkem.
'Senpai!!' Líbal mě chtivě a ... trochu i nenasytně. Rukou mi vjel pod košili a přejížděl po kůži. 'Senpai je tak jemný....' já ho objal a oplácel jsem mu líbání stejnou měrou. 'Senpai...'
Jeho ruka rejdila na mé hrudi a já si to naprosto užíval. Najednou jeho ruka zajela až moc nízko. 'CO!!?! Co to...?!' Tohle jsem si už líbit nenechal. Zatnul jsem pěst a vší silou jej udeřil do žaludku, jeho zachroptění mi řeklo, že jsem uspěl. Prudce jsem ho od sebe odstrčil a utíkal jsem pryč.

Zastavil jsem se až když jsem byl dost daleko od školy. Prudce a rychle jsem oddechoval a pořád jsem nemohl věřit tomu co se stalo. Myšlenky se mi honily jedna za druhou, až jsem je nedokázal od sebe rozlišit. Zbytek cesty domů jsem dojel autobusem a hned jsem zamířil do koupelny. Sprchoval jsem se neobvykle dlouho, ale i potom jsem měl pocit, že stále cítím Ryuův dotek. "Já věděl, že zdrhneš dřív!" zavolal za mnou Inky. Vůbec jsem si nevšiml, že se už vrátil.
"Už toho bylo na mě dost." vymlouval jsem se.
"Dobrý večer..." ozvalo se za ním. "Cože?!--- T-Toudai? Co tu děláte?" zakřičel jsem a až pozdě jsem si uvědomil, že tu stojím v županu.
"Inkari vám nic neřekl...?" zmateně se Toudai zeptala.
Podezíravě jsem se na Inkyho podíval, ten se jen nervózně drbal na hlavě. "Že bych zapomněl.... hahaha..."
"Buďte tu vítána." formálně jsem přivítal nenadálou návštěvu. "Dáte si sušenku?" a už jsem si to mířil do kuchyně.
"To jsou ty o kterých jsem vám vyprávěl." slyšel jsem Inkyho z chodby. Jen jsem se tomu usmál. Než se dostali do kuchyně už byly na stole a já měl na sobě něco přijatelnějšího než župan. Toudai si dala ještě čas a Inky nemohl vynechat horkou čokoládu, já jsem si udělal teplý čaj.

"Gratuluji k vítězství."
"Ach... To spíš Inkarimu, to on udělal nejvíc práce..." Toudai se červenala. Ohledně její krásy Inky rozhodně nepřeháněl. Místo brýlí měla kontaktní čočky a i make up udělal své..
"Bez vás by to nešlo. Kasshy, slyšel jsi? Horké prameny! Jedeš taky!"
"Hahaha... dobře, dobře... jinak bych ti musel každý den poštou posílat balíky sušenek." popichoval jsem ho a on jen uraženě cumlal sušenku. Na očích mu však bylo vidět, že to jen hraj. Ještě chvíli jsem se takhle bavili a pak se rozešli spát. Společně jsem pak připravili Toudai její pokoj. Inkyho jsem navíc zamkl v pokoji, aby Toudai mohla mít klidné sny. Inky vztekle brblal, ale když padla zmínka o zákazu sušenek už bylo ticho.
Toudai i já jsem se mu mezitím za dveřmi tiše smály a jak Inkyho znám, on taky. Jak rád jsem se svalil do postele, hodiny ukazovali něco po půl druhé ráno. Únava byla tak veliká, že jsem se nestačil ani zaobírat tím incidentem v zahradě.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak 4. kapitolka ... spíš kapitola je přes 6 stránek dlouhá (snad potěší Laughing out loud). Snad jsi to užijte tak jako díly předtím. Už tady se objevují první zádrhely a ještě víc se to zauzluje Wink Mám pocit, že jsem to trošinku uspěchala, takže pokud najdete nějakou významnější pravopisnou chybu, neváhejte mi to sem napsat Wink

4.933335
Průměr: 4.9 (30 hlasů)