Inky - Kapitola 15

Ráno jsme museli vstávat brzo, protože odjezd z horkých pramenů byl plánován na poledne. Když jsem se probudil, byl Inky pryč. Trochu mě to zabolelo, ale věděl jsem, že je to tak lepší. Protáhl jsem se a šel jsem najít ostatní. Byli v kuchyni a Yoji jim servíroval svoje kuchařské pokusy. Na inkuba, který byl skoro celý život v archivu, mu to šlo víc než dobře.
Se všemi jsem se pozdravil a vyměnil takové ty ranní zvyklosti. Zamyšleně jsem se podíval na Ryua, který si povídal s Toudai a Flurr. 'Jak mu to říct...?' Už jsem nad tím přemýšlel, ale nijak jsem si nedokázal naplánovat, jak to říct a kde, natož při jaké příležitosti.
Jen jsem si povzdechl. Seiyak mi položil ruku na rameno a řekl: "Hlavu vzhůru, vždyť se sem snad ještě vrátíte. U nás budete mít dveře pořád dokořán!" Jen jsem unaveně přikývl. Měl jsem však pocit, že to, co řekl, nebylo to ,co ve skutečnosti chtěl říct.

Po snídani jsem poslal Tatsu Doshiho zpátky k němu do hor. Jen Seiyak se s ním příliš srdečně nerozloučil, ani se mu nedivím.
"Tak, teď jsme na řadě my!" Rozhlédl jsem se okolo. Díval jsem se na známé tváře, ale přesto mi připadaly jiné, dospělejší. "Nezapomněli jsme na nic?"
"Kasshy?" zeptala se mě Flurr. Přikývl jsem, že naslouchám. "No... nemohl by jít s vámi Generál?" Začala a já tušil, že to nebyla ta otázka, kterou původně zamýšlela. "Toudai říkala, že tam máte moc dobrou medicínu a klid a ... a... ." Nervózně střihala ušima.
Lehce jsem se zasmál. "Klidně s námi jít můžete. Pomohli jste mým kamarádům a ukázat vám náš svět je to nejmenší, co pro vás můžu udělat."
Flurr jásala. "Pokud to Generálovi nebude vadit." Obrátil jsem se na něj. "Myslím si, že se tady beze mě na chvíli obejdou." Odpověděl a pokrčil rameny.

"Ještě si sebou vezměte Washiho." Řekl Inkyho otec. "Jeho křídla stále potřebují zdravotní péči a navíc ti to sám řekl. Dokud nesplatí svůj dluh, neopustí tvoji přítomnost." Lišácky se na mě usmál a já nervózně přikývl. "S tím nic nenadělám." Pokrčil jsem rameny.
Takže naše skupina se rozšířila o další členy, Washiho, Flurr a Generála. Stoupl jsem si doprostřed nádvoří, nadechl jsem se a ladně jsem rozpažil ruce. Pode mnou se začal vykreslovat kruh, zářil modrým světlem a já cítil, jak jeho energie prostupuje do mě.
Za chvilku modré světlo zmizelo a na zemi zůstal kruh. "Nastupovat!! Odjezd za pět minut!" Neodpustil jsem si laškování. Dívky vstoupily do kruhu nedůvěřivě, zato chlapská část vešla, jako by o nic nešlo. Washi se pořád mračil. 'Zajímalo by mě, jestli má vůbec mimické svaly.' V duchu jsem pokrčil rameny a pokračoval jsem v rituálu.

Spojil jsem ruce jako při modlení a kruh se znovu rozzářil. Světlo postupně nabíralo na intenzitě, až nás pohltilo. Když jsem přestal cítit proudění, zaměřil jsem se na jediné místo, na malý chrám s tajným vchodem.
Světlo zmizelo a objevili jsme se před chrámem. Zhluboka jsem vydechl a otočil jsem se. "Jak se cítíte?"
"No, nebylo to nejhorší. Trochu divný, ale dobrý." Vyjádřil Ryu pocity ostatních. Podíval jsem se dolů. Všichni Kato-Sagové se proměnili do králičí podoby. Toudai vzala Generála jemně do náručí. *To... to není nutné!* Bránil se. "Ne, ne! Vaše tlapka je stále velmi vážně zraněná, musíte se šetřit!" Napomenula ho sestersky Toudai.

"Tak to vypadá, že se vytvořila nová telepatická pouta." Usmál se Inky a vysvětlil to Toudai. *Tohle bude ještě zajímavé.* Řekla Flurr a vyskočila Toudai na ramena a natáhla se jí za krkem.
V lázních nás překvapila policie. Přesněji řečeno postarší detektiv se svým asistentem. "Počkat! Vy jste ti pohřešovaní hosté! Jsem detektiv Mitsu a tohle je můj společník Chijin." Ukazoval nám při tom svůj průkaz. "Jsem rád, že jste v pořádku, ale mám pro vás několik otázek!"
"Ano, pane detektive. My víme, že jsme tu způsobili rozruch." Začal jsem vysvětlovat. "Stalo se však mnoho událostí, a to v dost hektickém tempu. Jestli jde o výdaje spojené s vyšetřováním, tak je samozřejmě zaplatíme." Mluvil jsem klidným, vyrovnaným hlasem. Asistent si nás mezitím pečlivě prohlížel a dělal si v hlavě poznámky.
"O to tu nejde." odpověděl. "Prosím, následujte mě." Nedalo se nic jiného dělat. Přemýšlel jsem, co uděláme, říct jim pravdu nepřicházelo v úvahu.

Ohlédl jsem se na Washia, zatím vypadal klidně, ale bál jsem se, aby po nich nevyjel a nepokusil se je zabít. Inky mi zašeptal: "Nech to na mě, moje síly se už vrátily." Přikývl jsem a intuitivně jsem si zkontroloval obvazy na rukou. I když jsem své síly nepoužíval, pořád jsem cítil, jak ze znaků proudí energie. Občas jsem si připadal jako topení s rozbitým regulátorem.
Inky do místnosti vstoupil první. Ani ne za pět minut se vrátil. "Co jsi udělal?" zeptal se ho Ryu.
"Ale jen jsem jim trošku poupravil vzpomínky." Nikdo se ho radši neptal na detaily. Vydali jsme se rovnou do pokojů, sbalit si věci.

Rozhlédl jsem se po místnosti, vše bylo tak, jak jsme to tu zanechali. Jelikož jsem si v den příjezdu nechal vybalování na další den, nebylo třeba toho moc balit. Zaslechl jsem Toudain výkřik.
"Nech mě být!"
"Kam jsi to zmizela?! Okamžitě mi to řekni! Co jsi s kým dělala!!?" křičel na ni její snoubenec Kazaki.
"To tě nemusí zajímat! Není to tvoje starost!!"
"Víš jak bylo tvým rodičům, když se tě nemohli dovolat!! A co já!"
Toudai se zarazila. "Rodičů je mi líto, vysvětlím jim to. Ty jsi mi ukradený!" Chytil ji za ruku. "Pusť mě!" Protože ji nepustil, vrazila mu facku, až se otočil a leknutím ji pustil. Rozzuřila ho a on přestal brát na cokoliv ohled. Ryu však jeho běsnění utnul už v zárodku a mrštil s ním o zem. "Okamžitě vypadněte!" Zahřměl na něj a obranně se postavil před Toudai. Kazaki vrčel, ale když si všiml cvakajícího Fafa, zachvěl se. Jeho zadnice si jeho zuby pořád dobře pamatovala.
"Proč nechápeš, že jsem si o tebe dělal starosti!"

"Něco, co nikdy neexistovalo, nelze chápat." Odpověděla mu příkře Toudai a vrátila se do pokoje. Faf za ní odhopsal. Vše jsem s lehkým úsměvem pozoroval a když okolo mě Kazaki procházel, zašeptal jsem: "Jak se sedělo?"
Vztekle se na mě otočil, ale to jsem už odcházel a pohvizdoval jsem si.
Konečně jsme měli všechno sbaleno. Generál ležel v přenosné tašce, ve které byl předtím Faf. Toudai mu tam dala ručník a převázala mu obvazy. Sice protestoval, ale bylo mu to stejně prd platné.
Zaměstnanci lázní na nás divně koukali, hlavně když viděli, co máme na sobě. Pokud jde o Washia, tak každá holka nebo žena se za ním ohlédla. Měl na sobě totiž jen kalhoty a tu červenou šerpu, takže jeho svaly byly volně ke zhlédnutí. Na každého, kdo se mu objevil za zády, hned vrčel a odradil tak všechny od jakékoliv konverzace.

"Washi, není třeba být tak nepřátelský. Lidé tu jsou celkem milí." Vysvětloval jsem mu, jak to u nás lidí chodí. Nakonec moji přednášku zhodnotil: "Váš druh je až moc důvěřivý.", a zanechal mě tam stát. 'No... něco na tom je.'
Protáhl jsem se a rozhlédl jsem se po hale. Co mi dřív připadalo úžasné, se teď jevilo fádně a nezajímavě. 'Připadá mi, že jsme v Be-Sekai byli dlouho, ale teď ... jako by to byla jen chvilka.' Všiml jsem si kradmých pohledů a šeptání. 'Až se tam příště stavíme, musím přinést Yojimu nějakou moji oblíbenou kuchařku a Seiyakovi taky nějakou knížku. Jaká četba by se mu tak mohla líbit? Má toho hodně...'
"Nechte mě být!" zaslechl jsem výkřik. 'Marie...?' Úplně jsem na ni zapomněl. Otočil jsem se a viděl jsem, jak utíká od nějakého muže v obleku.
Nevím, co si to mumlal, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Marii jsem našel, jak klečí a pláče. Přišlo mi to divné, nikdy jsem ji neviděl plakat. "Kou... kimi..."

Shodil jsem ze sebe horní část hakami a přehodil jsem to přes ni. Vylekaně se otočila. "Kasshy??" Rychle se zvedla a snažila se zamaskovat slzy. Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml. "Co tu děláš?"
"Zrovna se chystáme domů." Postavil jsem se vedle ní a dal jsem si ruce za hlavu. "Proč jsi přišel?" Zeptala se mě a pevněji sevřela moji košili.
"Viděl jsem tě utíkat před tím chlapem. Vypadala jsi vyděšeně, tak jsem to nemohl nechat jen tak."
"To už jsi zapomněl, jak jsem tě ponížila!!" Vykřikla na mě.
"Nezapomněl." Řekl jsem klidně. "A jsem ti za to vděčný." Překvapeně se na mě podívala a já jí pohled oplatil úsměvem. "Kdybys to neudělala, nikdy bych nepoznal tolik skvělých lidí."

Chvíli jsme se jeden na druhého dívali. "Co to hodit za hlavu a posunout se dál?" Navrhl jsem jí. "Ah, tady jsi!" Zaslechl jsem toho muže, který Marii tak vyděsil. Kráčel k nám jistým krokem a usmíval se. "Už je čas jít."
Marie se zamračila a ještě pevněji sevřela moji košili. "Netušil jsem, že má Princezna tak starého fanouška." Zeptal jsem se ho cynicky. Zastavil se a dal si ruku do kapsy. Patrně tím vyjadřoval svoji nadřazenost.
"Nejsem jen její fanoušek, ale jsem také jejím snoubencem."
"Tak staromládenec?" Nadzvedl jsem provokativně obočí. Marie se na mě vyděšeně podívala. "Pozor na jazyk, mladíku. Mohlo by tě to hodně stát."
"Určitě ne tolik, co bych si nemohl dovolit." Odpověděl jsem mu drze.
"Víc, než si umíš představit, kluku." Zamračil se. Chvíli jsme se takhle pozorovali. Ptal jsem se sám sebe, kde se ve mně ta drzost a troufalost bere. 'Musí to být těmi znaky a vůbec tím vším co se teď nedávno stalo.'

Muž se pootočil a pohlédl na Washiho, který ho už nějakou dobu pozoroval. Zamračil se ještě víc. "Čekáme tě u auta!" S těmito slovy odešel. Všiml jsem si, jak se Marie na Washiho dívala. "Doufala jsi v Koukimiho?"
Trhla sebou. "Ne, jen jsem si ho s ním spletla. Nic víc." Otočila se ode mě. "A to ti mám sežrat?" Zeptal jsem se jí naštvaně. "Vážně jsi špatná lhářka." Kousla se do dolního rtu. Dal jsem si ruce do kapes. "Ale ptát se nebudu."
Uchopil jsem ji jemně za ruku. "Pojď." Řekl jsem a táhl jsem ji za sebou.
"Hej, Kasshy, kde jsi byl?" Ptal se mě Ryu. "Jen jsem tu narazil na spolužačku." Představil jsem ji, i když to nebylo moc potřeba. "Viděla jsem vás na plese. Vaše šaty byly překrásné, naprosto úchvatné." Toudai se s ní dala do hovoru. Marie jí s úsměvem odpovídala. Do náruče se jí vetřel Faf. "Co je to za druh?"

"Ale, jen nějaká směska." Mávl nad tím Inky rukou. "Marie!" zavolal ji vysoký hlas. "To je matka, už musím jít." Vrátila mi košili. "Je to moc krásný králíček." Fafa položila na zem. "Uvidíme se ve škole!" Zavolal jsem za ní a zamával jsem.
"Kdo to byl?"
"Moji ..." Chtěla říct kamarádi, ale rozmyslela si to. "...spolužáci."
Nasedala do auta, když se ozval jeden z matčiných bodyguardů, alias typická gorila v černém. "Hele, ty! Co ty tu chceš?!" Kráčel k nim Washi a ty dva, co na něj doráželi, lehce setřásl.
"Co tohle má znamenat!" Rozkřičela se Mariina matka. Marie rychle vystoupila a šla Washimu naproti. "Brzdi, chlapče!" Pan Hiningen mezi ně vstoupil. "On..." Než to mohla Marie doříct, popadl ho Washi za rameno a strhl ho stranou. Zmohl se jen na výkřik.
"Vaše."

Tohle bylo poprvé, co slyšela Washiův hlas. "Ah, děkuji." Vzala si kapesník, nato se otočil a bez jediného slova odešel. Hiningen se zvedl a mnul si rameno. "Kdo to sakra byl?"
Marie se jen otočila, nastoupila do auta a jakékoliv otázky ignorovala.

Autobus jsme stihli jen tak tak. Naštěstí nám Washi pomohl. Je však pravda, že to dělal čistě z povinnosti. Trochu pochybuji, že by to udělal z vlastní vůle. Patří totiž k rodu bestií, je těžké s nimi vyjít a většinou to jsou samotáři. Když matka porodí, vrhne nebo jak tomu oni říkají, tak své dítě opatruje tak asi rok, pak ho prostě opustí, ať se o sebe postará samo.
Přišlo mi to kruté, ale v přírodě to vlastně funguje podobně. Vyznačují se také vyšší agresivitou a velkou silou. V autobuse vzbuzoval zvědavost, všichni koukali na jeho svalnaté tělo a myslím si, že řidič dlouze přemýšlel, jestli ho má do autobusu vůbec vzít.
Ve vlaku jsme naštěstí měli větší soukromí. Jelikož jsme peníze neutratili za žádné suvenýry, bylo jich dost na koupi Washiho lístku. Cestou jsem mu vše vysvětloval, jak to tu funguje a co je co. Každý jsme přidali něco svého a Inky ho pořád škádlil různými poznámkami. Jestli ho to štvalo nebo ne, to nevím, nikdy totiž nezměnil svůj zamračený výraz.

Konečně jsme se dostali domů. Toudai se rozloučila a jela autobusem domů. Sluníčko už zapadalo a mě bolely nohy. "Ah, konečně doma." Položil jsem kufry a chtěl jsem otevřít. "Špatný klíč?" Zkusil jsem to znovu, klíč byl správný, ale do zámku nešel.
Najednou se dveře otevřely a za nimi stál starší komorník. Vyvalil jsem na něj oči. "Pan Kasuka, že?" otázal se. "Jo, to jsem já. Vy jste?"
"Jsem Alexander, komorník vaší tety lady Hakary. Prosím, pojďte dovnitř."
'Teta?' Mohl jsem čekat jen to nejhorší.
Teta byla starší dáma, byla často zamračená a velmi uzavřená. Mluvila se mnou vždy stroze a vlastně mi nalinkovala celý život. 'Vsadím se, že mi jde zase něco předhodit!' Začal jsem se cítit neuvěřitelně popuzeně a naštvaně.
Kufry jsme nechali v předsíni. Teta byla v obývacím pokoji v dolním patře. Spolu s ní tam byla ještě jedna dívka. Vypadala starší než já.
"Zdravím, tě tetičko, nečekal jsem, že přijedeš. Připravil bych něco k snědku."

"Také tě ráda vidím, ale neuškodilo by, kdyby ses alespoň převlékl." Příkře se na mě podívala. "Ano, tetičko." Odešel jsem se převléknout. Vrátil jsem se v normálních kalhotách a bílém tričku a našel jsem obývák plnější o další osoby. "Vidím, že zde s tebou bydlí přátelé." Okomentovala jejich přítomnost.
Obzvlášť přísně si prohlížela opodál stojícího Washiho, který se opíral o zeď. Jeho vzhled ji pobuřoval. "Jsou to moji spolužáci."
Posadil jsem se naproti tetě. "Můžu vědět důvod tvojí návštěvy?" Úkosem jsem se podíval na dívku. Měla na sobě fialovou školní uniformu s nařaseným límcem a zlatým vyšíváním. Emblém školy tvořila rozvitá růže.
"Už jsi pomalu mužem a je načase, aby ses začal ohlížet po té pravé."
"Aha." Skočil jsem jí do řeči. "A tahle má být moje snoubenka?" Zvedl jsem podrážděně obočí.

"Prosím, pamatuj na své dobré vychování!" Napomenula mě.
"Náhlé a neohlášené návštěvy, natož výměna zámku, také nepatří k slušnému chování." Odpověděl jsem drze. Zaslechl jsem zahihňání. "Váš synovec se zdá být divoch." řekla krátkovlasá blondýnka.
"Tato dívka je na své bývalé elitní dívčí škole tou nejlepší studentkou, nejen ve výsledcích, ale i ve společenském chování. Její otec ji sem poslal na novou školu. Jelikož se dobře známe, požádal mě, abych jí byla oporou. Bohužel jsem teď vytížena záležitostmi ve firmě. Tak mě napadlo, proč by nemohla bydlet u tebe. Bude to dobré i pro tebe. Pokud vím, dívčí společnosti ses vždy vyhýbal. Jsem si jistá, že si budete dobře rozumět."
"Co když nechci?" Otázal jsem se příkře. Teta nadzvedla obočí. "Jsem si jistá, že by si to moje sestra přála."

"Jsem si jistý, že by mě do ničeho nenutila!" Odpověděl jsem bez jakéhokoliv rozmýšlení. "Myslím jen na tvé dobro."
"To je úctyhodné, ale možná by neuškodilo, kdyby ses na něj na chvíli vykašlala!" Teta se na mě polekaně podívala, můj rozhořčený tón hlasu ji překvapil. "Momentík!" Všichni mě pozorovali, zmizel jsem do vedlejší místnosti, odkud se pak ozývaly hlasité zvuky. Když jsem se vrátil, měl jsem rudé čelo.
Sedl jsem si a omluvil jsem se: "Omlouvám se, tetičko. Jsem po cestě unavený a tvůj náhlý příchod spolu s ní mě rozrušil. Klidně tu může bydlet, když bude ctít pravidla."
Teta přemýšlela. "Když je toto vyřešeno, co mi představit své přátele." Při pohledu na Waishiho její hlas znejistěl.

"No, už bylo na čase." Řekl Inky, postavil se rovně a uklonil se. "Jsem Angelo Demario di Inkari, ale klidně mi říkejte Inky."
"Já jsem Ryu Saory." Jemně kývl hlavou.
Teta i dívka pohlédly na Washiho, ten však mlčel. "Vy se nepředstavíte, mladíku?" Washi na ni pohlédl, odlepil se ode zdi a řekl: "Washi."
Dřív, než se do toho mohla vložit teta, řekl jsem: "Jmenuje se Washi... Haya-sa, Washi Hayasa." Teta si ho podezíravě prohlížela. "Myslím, že je teď řada na ně. Já jsem Kanesa Tanechiová. Ráda vás poznávám." řekla světlovláska a uklonila se.

"Byla bych také ráda, kdybys mi vysvětlil důvod svých obvazů!" zeptala se mě přísně teta.
'Sakra, úplně jsem na ně zapomněl.' Chvíli jsem přemýšlel. "Jen jsem si je popálil. Nějací kluci týrali Generála..."
"Generála?"
"Ach, to je takový králík. ... No, má popálenou tlapku, tak jsem ho vzal s sebou. Zrovna spí v kotci."

"Králíček, jak roztomilé." pronesla povznešeně Kanesa. 'Jsem zvědavý, co by říkala, kdyby ho viděla v jeho skutečné podobě.'
Po dalším rozhovoru jsem tetu vyprovodil. Unaveně jsem si povzdechl. 'Bezva, holka na krku. To jsem opravdu potřeboval.' Šel jsem do pokoje vybalit si. 'Ještě že jsem tetu přesvědčil, že ty popáleniny nejsou nic vážného.'
Pohlédl jsem na hodiny, bylo něco po půl desáté. Ještě jsem zkontroloval Generálovu tlapku. "Jak je? Bolí to ještě?"
*Už je to lepší, ale nemohu s ní pořádně hýbat.* Zastřihal ušima. *Ten nový člověk, je to přítel?*
"No, řekněme, že nepřítelem není."
"Copak vypadám jako příšera?" zeptala se mě sladce Kanesa.
"Slyšela jsi někdy o klepání!?" Vyjel jsem na ni. Ignorovala mě. "Mluvíš s ním, jako by ti rozuměl."
"Rozhodně je vnímavější, než někteří jedinci!" Otočil jsem se a dokončil jsem jeho obvaz.

"Ach, tihle dva jsou tak krásní!" rozplývala se nad Flurr a Fafem. "Jak se jmenují?" Naklonila se nad ně. "Ten černý je Fafrire, ona je Flurr."
"Plánujete chov?"
"Ne!" Odsekl jsem. Zahihňala se a vzala si Flurr do náručí. Hladila ji a najednou vyjekla. "Aaah... ona mě... !!" Odhodila ji na postel a koukala na tu teplou skvrnu na oblečení. Vyprskl jsem smíchy a ona beze slova vyběhla z pokoje.
*Pff... taky nic nevydrží.* Ukázal jsem Flurr zvednutý palec, protože jsem se nemohl přestat hihňat. Ještě jsem narychlo, s Inkyho pomocí, zařídil Washiho pokoj.
"Washi?" Otočil se na mě. "I když ti poleze na nervy, pokus se to s klidem přejít."
"Neudělám nic proti mistrově přání." tón jeho hlasu mě fakt znervózňoval.
"Ne, Kasshy! Prostě Kasshy, ano?"
Přikývl a já jsem mu ještě v rychlosti vysvětlil, co se jak používá. Do postele jsem se dostal kolem jedenácté.

Další den jsem se vykašlal na školu. Potřeboval jsem si ještě odpočinout a hlavně jsem se chtěl ujistit, že Washi z domu neudělá kůlničku na dříví. Kanesa mi po ránu hned lezla na nervy, stěžovala si na snídani, že co to je. Očividně byla zvyklá na jiný servis. Než se nadála, Inky jí to sebral a s Ryuem se o to bratrsky podělil.
Což jsem považoval za velmi podezřelé, ale v záchvatu smíchu mi to bylo úplně jedno. ”Hele, jestli nechceš jíst moje jídlo, tak si běž na snídani, kam chceš!”
”Pff... Mám radši francouzskou kuchyni.”
”Nám je to jedno, viď, Ryu? My se pro její porci klidně obětujeme.” Ryu se začal dusit smíchy a Inky se hihňal.
”Nemohu uvěřit tomu, že vy jste takový hrubián!” Zakřičela a postavila se.

”Tak to si začněte zvykat, dámo! Tady není nikdo … zrovna normální.” Informoval ji Ryu. Při posledním slově mi zamrazilo v zádech. 'Musím to co nejdřív vyřídit, nebo se z toho zblázním.' Podíval jsem se na Washiho, pořád žádná změna.
'Myslím, že by nebylo od věci naučit ho nosit něco pořádného.' Koukl jsem se na kalendář, který mi visel na stěně. Otočil jsem ho. 'Už jen něco přes dva měsíce do letních prázdnin.' Docela jsem se těšil. Plánoval jsem, že tu budeme všichni bydlet. 'Když už můžu volně cestovat mezi našimi světy, co pozvat i Inkyho rodinu?'
Z krás plánování mě vytrhl Kanesin jekot, otočil jsem se a nemusel jsem hádat, co se stalo. ”Hodná holka, hodná!” Chválil Inky Flurr, která si z ní udělala privátní patník. Vztekle vyběhla z místnosti.

*Pitomý zvíře...! Cc.* Zvedla hlavu a nechala se drbat pod krčkem.
Snídaně nakonec skončila mírumilovně, Kanesu jsem už nezahlédl, jen jsem zaslechl zvuk motoru. 'Konečně odjela, teď tu bude chvilka klidu.'
”Tak, všichni jsou pryč.” Dal jsem ruce v bok, když odešel i zbytek. ”Dneska ti všechno pořádně vysvětlím. Včera to byl jen takový rychlokurz.”
*Můj pane?* Ozval se Faf svou obvyklou frází. ”Copak, děje se něco?”
*Generál zmizel.*
”Zmizel?” Sedl jsem si na bobek.
*Jakmile vstoupí Kato-Sag do nového území, vždy jej prozkoumá.* Vysvětlovala mi Flurr. *Vzhledem k okolnostem a tvojí přítomnosti se to rozhodl učinit až dneska.* Přikývl jsem, že zatím chápu.
*Ale jeho pachová stopa končí u tohoto zadního pokoje.* Fafrir k němu dohopsal.

”Tady bydlí Kanesa.” Dveře byly zavřené, tak jsem použil náhradní klíč. Že bych si dělal starosti s tím, že lezu do cizího, a ještě k tomu dívčího, pokoje, to mě vůbec nenapadlo.
”Generále?” Zavolal jsem. Fafrir i Flurr začali čenichat kolem. *Tady stopa končí.* Postavili se u postele. Nebylo tam však nic ke zkoumání.
'Kam mohl zmizet? Nemyslím si, že by se jen tak ztratil.'
”V ruce držela divný předmět.” Řekl najednou Washi. Na jeho divný, hrubý a nepřátelský tón si snad nikdy nezvyknu. ”Divný předmět? Jak to vypadalo?”
Zdálo se mi, že se na chvilku zatvářil rozpačitě. Začal se rozhlížet, až nakonec ukázal na tašku. ”Něco jako tohle.”

”Aha, takže měla tašku. Nejspíš si v ní nosí malířské potřeby, teta říkala, že je velmi nadaná malířka.” Zarazil jsem se a mohl jsem slyšet, jak se mi v hlavě otáčejí kolečka. ”To ne! Generál musel vlézt do té tašky, protože z ní cítil smrad z barev a chtěl to prozkoumat!”

Kanesa se vezla v limuzíně. 'Zatracený zvíře! … A oni!' Při vzpomínce na Inkyho ještě víc sevřela pěsti. Najednou zaslechla kýchavý zvuk. ”Eh?” Taška, která byla na vedlejším sedadle, se zachvěla a vykoukla z ní králičí hlava. Generál se konečně probral. Nejdřív chtěl prozkoumat ty divné pachy a když se do tašky dostal, praštila ho do nosu tak silná vůně, že to s ním šlehlo.
Vůbec si ani neuvědomil, že s ním někdo hýbe. Podíval se okolo sebe a zastřihal ušima. Jeho pohled spočinul na Kanese. Ta na něj také koukala jako na zjevení. 'Tak proto ta taška byla těžší než normálně.'
Zhrozila se. ”Jestli jsi tam něco sežral!” Generál neváhal a vyskočil z tašky. Limuzína zastavila na semaforu a trhla sebou. Takže místo hladkého přistání spadl Generál na záda. Sice to byl zkušený válečník, ale jak zjišťoval, tahle podoba nebyla zrovna bytelně stavěná. *Klid...?! To zrovna, je to tu stejně nebezpečné jako u nás!*

Popadla ho do rukou. ”Ty musíš být ten Generál.” Prohlížela si ho a zkoumala jeho obvázanou packu. ”No, vracet se nebudu! Vezmu tě u nás na veterinární ambulanci.” Dala si ho na klín, ale předtím si přes sebe přehodila deku, která byla v autě.
*Veteri... co? Proč se mi to ani trochu nechce líbit?* Ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, nikde neviděl cestu k úniku. Mohl jen čekat.

”Fafrire! Vysvětli zatím Washimu co a jak. Já jedu najít Generála!” Vyskočil jsem na kolo a šlápl jsem do pedálů.
*Ano... můj pane.* Mohl jen koukat, jak mizím v dáli. Flurr si stoupla vedle něj. *Co nám to máš vysvětlit?*
*Dobrá otázka...Něco vymyslím.*

'Sakra! To snad nemůžu mít chvilku klidu!' Nadával jsem, když jsem jel ulicí. 'Kde ta škola vlastně je? Sakra!' Konečně jsem narazil na turistickou mapu. Nebyla mi moc platná, pomohla mi však najít nejbližší informační centrum.
”Promiňte. Nevíte, kde je tu elitní dívčí škola?” Paní za přepážkou na mě koukala jako na delikventa. ”Kterou máte na mysli? Ve městě jsou dvě.”
”Dvě? Pane bože!” Po krátkém dohadování jsem od ní dostal instrukce.
'Aaaah! Proč musí být od sebe tak daleko?!'

”Kaneso, ten je tak roztomilý!” rozplývaly se nad Generálem její nové spolužačky. Do téhle školy chodila sotva týden.
”Je mého spolubydlícího, musel mi skočit do tašky.”
”Spolubydlící?”
”Můj otec mi zařídil, přes jednu jeho známou, bydlení tady ve městě. Je to její synovec či co. Je to děsný hrubián a nevychovanec! Nemluvě o jeho kamarádíčcích!”
Ostatní dívky si ji však dobíraly dál, ptaly se na různé věci a ona jim stroze odpovídala. Generál jí ležel na klíně a nejraději by si zacpal uši, začala ho z nich bolet hlava.
Kanesa se nakonec zvedla a odnesla ho na veterinu. ”Co se mu stalo s tlapkou?” zeptala se mladá veterinářka.

”Nevím, není můj. Vím jen to, že ho nějací kluci týrali.”
”Chudáček.” Dávala dolů obvaz, aby si mohla tlapku prohlédnout. Generál se cítil trapně a svěsil uši. Podrbala ho mezi nimi. ”Tady se nemusíš ničeho bát.” Krásně se na něj usmála. Na tlapku se zamračila. ”To je strašné!” Sice měla svůj tvar, ale kůže byla svraštělá a zarudlá a srst úplně pryč.
”Kruté!” Dodala Kanesa a podívala se na Generála. Ten v klidu držel. ”Je zvláštní, že se nebojí lidí. Po takovém zážitku bych si jakýkoliv kontakt dvakrát rozmyslela.” řekla veterinářka, když mu do kůže jemně vmasírovala olejíček.
”Tak, mazat dvakrát až třikrát denně.” vysvětlovala a něco nad stolem kutila. Generál se naježil a poposedl si. *Proč mám z tak milého člověka najednou takový divný pocit?*
”Pro jistotu mu dám ještě něco proti infekci.” Jakmile ji Generál uviděl, jak tam stojí s injekční stříkačkou, dal se na zběsilý úprk. Pokoušeli se ho chytit, ale Generál skákal jak šílený, až nakonec zmizel pod skřínkou.

”Už jsem viděla hodně zvířecích pacientů, ale ještě žádný z nich neměl takový panický strach.” Generál se pod skřínkou třásl. *Co je... proč se bojím? V-Vždyť je tak milá... a ... a...*
”Co teď?”
”Nejdřív ho musíme uklidnit. V lednici tu mám mrkev, ještě že jsem ji dneska ráno na tržnici vzala.” Opatrně mu ji dala před skřínku. ”Nejspíš to bude chvíli trvat, tak běžte na hodinu, já se o něj...” Ohlédly se po chrupavém zvuku. Generál šťastně spořádával mrkvičku a vůbec se nestaral o nic v okolí.
”To bylo rychlé.” Veterinářka se zamyslela a přikradla se k němu. Nějakého malého štípnutí si Generál vůbec nevšiml, ale uvědomil si její přítomnost. Otočil se na ni a když uviděl její spokojený výraz, zacukaly mu nervózně uši. ”Šikovný kluk.” Radši nad tím nepřemýšlel a pustil se do mrkve.

Když mu ji brali, nechtěl ji pustit a tak se natáhl do celé své délky. Nakonec to byla mrkev, co povolilo. ”Možná bude lepší ho nechat tady.”
Na to Generál nečekal a vyrazil z pootevřeného okna pryč. *Ne, ne!*
”Hej!” Křičela za ním Kanesa.
Zastavil se až v zahradě. *Uf, uf...* Špatně došlapoval na zraněnou packu. *Jak to? Nějaký dřív nepoznaný instinkt?* Unaveně se natáhl do křoví a usnul na půl ucha.
Kanesa se zastavila a oddechovala, zvonek už dávno ohlásil první hodinu. ”Pitomý zvíře!” Rozhlížela se kolem. 'Co se vlastně starám?' Otočila se a vydala se do třídy.

”Chci jen vědět, jestli tu nestuduje holka jménem Kanesa Tanechiová!” Snažil jsem se školníka přimět k řeči. ”Hele, kluku, odpal!”
Za mnou zastavilo auto a z něj vystoupila dívka. Měla na sobě modrou uniformu. ”Sakra! A naschvál to musí být ta druhá škola!!” Zařval jsem a znovu jsem mohl jet. Takhle jsem po městě už šaškoval aspoň tři čtvrtě hodiny. 'První hodina už musela začít!'

Kanesina třída byla v přízemí a ona seděla u okna. Učitelka jim vyprávěla něco o renesanci, ale ona znuděně koukala z okna. Renesance byla jejím oblíbeným obdobím, takže o ní věděla víc než dost. Pořád myslela na toho králíka. 'Divný králík... Směska?... Nebo čistokrevný chov?'
Při vzpomínce na jeho tlapku se zachvěla. 'Jak někdo může být tak krutý?' Zaslechla štěkot. 'Zase ten školníkův pes... Pes!' Prudce se postavila a vyhlédla z okna. ”Děje se něco, slečno Taneshiová?”
”Ten pes, není to lovecký druh?”
”Ano, pokud vím, tak je.”
”Vždyť ho zakousne!” Vyskočila z okna a utíkala za zvukem.

Pes štěkal u křoví, byl ale moc veliký a tak mohl jen hrabat. 'A školník nikde!' Nadávala v duchu.
*Co je tohle za tvora?* Generál zalezl víc do křoví.
”Nech ho být! Jdi pryč!” Křičela, ale pes ji neposlouchal. *Slečna Kanesa?* Hodila po něm kámen, minula, ale pes si jí všiml. Zavrčel a zaštěkal. Vylekaně ustoupila. *No počkej!*
Generál vyskočil z křoví a hopsal mu před čumákem. Pes po něm vyrazil. Ona jen vyjeveně koukala. Generál se otočil.
*Nenechám se zostudit obyčejným zvířetem!* Vyskočil do vzduchu a šermoval packami. Psa to vyvedlo z míry a ucouvl. Kato-Sag však nepřestával útočit a pořád vyskakoval.
Pes zavrčel a také zaútočil. Generál však uhnul a skočil mu pod břicho, tam se mu zakousl do zadní nohy a držel. Pes skučel a zmítal se. Po chvilce ho pustil a pes s kulháním a staženým ocasem zmizel.

Seděl na zemi a oddechoval. *To by bylo, aby mě porazil takový slaboch!* Kůže na tlapce mu popraskala a začala krvácet. ”Už chápu, proč ti říkají Generál.” Jemně ho vzala a položila si ho na rameno.
Jakmile poznal veterinární ambulanci, zacukal sebou, ale to ho už pořádně držela. ”To je mi, ale statečný králík.” Komentovala jeho výkon veterinářka. Generál se hrdě vypjal a obě se srdečně zasmály.
Zazvonilo na konec první hodiny. ”Hmm... Nikdy by mě nenapadlo, že rytíři nosí králičí kožíšek.” Sice nechápal, co tím myslí, ale necukal sebou, když ho nesla do třídy. Tam si lehl vedle její lavice a spokojeně oddechoval.

Konečně jsem našel tu správnou školu. 'Uf.. uf...Konečně jsem tady.' Zazvonil jsem, ale nikdo se neozýval. Nezbývalo mi, než přelézt plot. Připadal jsem si jako zloděj, ale nebral jsem na to ohled. Hlavní dveře byly otevřené a já vstoupil. Prostor byl veliký a točité schody vedoucí do prvního patra mi přišly jako z nějakého paláce.
”Co tu děláte?” Zakřičela na mě starší paní. Rychle jsem se uklonil. ”Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl. Potřebuji však nutně mluvit s Kanesou, prosím, dovolte mi s ní mluvit!” Má upřímná omluva ji trochu odměkčila a řekla: ”Dobře, počkejte však, až zazvoní na přestávku.”
Odvedla mě ke dveřím její třídy. Čekání bylo nekonečné, ale mohl jsem si konečně trochu vydechnout.
Nejraději bych tam vběhl v době zvonění, musel jsem však počkat, až vyjde učitelka. Moje přítomnost ji překvapila, ale nedal jsem jí příležitost mi klást otázky. ”Kaneso!” Všichni se na mě otočili.

”Kasshy? Co tu... aha, hledáš Generála.”
”Takže je s tebou!” Přiběhl jsem k její lavici a ulevilo se mi, když jsem viděl Generála v pořádku. Sedl jsem si na kolena. ”Tak já si ho vezmu.”
”Ne!”
”Eh?”
”Potřebuje klid!” V krátkosti mi vysvětlila, co se toho rána stalo. Té části s veterinářkou jsem nemohl věřit, tedy dokud jsem neviděl jeho vyděšený výraz, když se zmínila o injekční stříkačce. To byl hned vzhůru. Prskal jsem smíchy a Generál se snažil splynout s dekou, na které ležel.
”Generál? To je pěkně pitomé jméno pro králíka.” řekla jedna její spolužačka.
”Jo.” Přidala se jiná.
”Mě... se to jméno líbí.” Ozvala se drobná dívenka. Měla krátké medové vlasy, které se na konci kudrnatily. ”Je... Je to hodně statečný králík. Zahnal školníkova psa.” Před zraky ostatních se schovala ze velikými kulatými brýlemi.

”Momory má pravdu!” Razantně zakročila Kanesa. ”Kdybyste viděli, jak ho hnal! Ten pes si už na žádného králíka nikdy netroufne!”
Momory se rozpačitě usmála. ”Není tohle střední?” Zeptal jsem se, protože Momory byla o hlavu menší než ostatní. ”Je velmi inteligentní a milá. A má výborný hudební sluch a taky umí krásně zpívat. Proto chodí do vyššího ročníku.”
”To ne...” Červenala se.
Znenadání zazvonilo na další hodinu. ”Ach, radši už půjdu.” Popadla mě za rameno a její úsměv se mi ani trochu nelíbil. ”A proč? Sotva jsi přišel. Vlastně nám budeš užitečný.”
'Au...'

”Momory, máš kreslit a ne se červenat!” Lehce ji napomenula.
”Ale on...” Ještě víc se schovala za plátnem.
”Malujeme model, mo-del! Tak ukaž, co umíš!” Momory s nejistým úsměvem přikývla.
'Tohle je trapné...'
*Děje se něco?* Zeptal se mě Generál, který ležel vedle Kanesy. Seděl jsem na nízkém stolu a měl jsem na sobě jen svoje spodky. 'No pamatuješ si na to co jsem Fafrirovi říkal v pramenech?'
*Ano, pamatuji.*
'Tak tohle je hodně podobné.'
”Kasshy, přestaň se šklebit!”
”Hai- hai- ....” Zamumlal jsem. Díval jsem se na Kanesu. Nejdřív mi přišla strašná, ale teď, když si povídala s Momory a podporovala ji, začínal jsem ji vidět v jiném světle.
'Generále?'
*Hmm?*
'Co si myslíš o Kanese?'
*Je to velmi … zajímavá osoba. Toho psa odháněla, třebaže věděla, že jí může ublížit a navíc neměla nejmenší důvod mi pomoci.*

'No, vlastně měla.' Nechápavě naklonil hlavu. 'No, víš... ono je těžké dívat se, jak je někomu ubližováno. Tak to.. prostě chtěla zarazit.'
*Stejně nechápu.* S těmito slovy si položil hlavu na natažené packy a usnul. 'Musí být pořád unavený a tohle tělo s jeho vlastním tempem asi nestíhá.'
Neuvěřitelně se mi ulevilo, když hodina malování skončila, tedy přesněji řečeno tři. ”To je fakt nádherné!” Chválil jsem jejich obrazy. Dokonce mě jejich učitelka pozvala na další sezení, musel jsem však velmi zdvořile odmítnout.
”Radši už půjdu.”
”Počkej, svez se s námi. Chtěla jsem Momory, ukázat kde teď bydlím.”
”T-To není nutné. Nechci být na obtíž.” Sotva jsem ji slyšel, jak mluvila potichu.
”O čem to mluvíš?”
”Ale, ale... Samozřejmě, že mi to nevadí.”

Projet se limuzínou bylo bezva. Momory měla Generála na klíně a ten si užíval její drbání za ušima. 'Kato-Sagové tohle musejí asi milovat.'
”Když mi dáte chvilku, upeču sušenky.” Vstoupil jsem do dveří a začenichal jsem. 'Co to...?'
”Smrdí to jako kouř.” Řekla Kanesa.
”Kouř?!” V hlavě jsem viděl, jak Washi stojí před hořící linkou a přemýšlí, co s tím. Vběhl jsem do obývacího pokoje, protože jsem tam zaslechl nějaké hlasy a vytřel bych podlahu, nebýt koberce. ”Seyiaku! Yoji! … V-va-va-vaše veličenstvo!” Křičel jsem.
”Ahojky. Řekli jsme si, že bychom se zastavili.” Usmál se na mě Inkyho otec a vyfoukl dým z dlouhé a tenké dýmky. Všichni na sobě měli černý oblek v dandyho stylu (elegantní oblek aristokrata z 19. století) a lišili se jen maličkostmi. Yoji neměl klobouk a měl motýlka. Seiyak měl kravatu a jeho vesta měla tmavě fialovou barvu, vlasy měl svázané větší a také tmavě fialovou mašlí. A jako vždycky si četl.
Jejich otec kouřil (proto ten smrad), měl vycházkovou hůl se zlatou koulí a jako jediný měl i černý cylindr.

”Děje se něco, Kasshy-senpai.” zeptal se mě Yoji, na jehož klíně se nechávala Flurr mazlit. ”Vůbec nic... A co tu vlastně děláte?” Musel jsem na odpověď však počkat, neboť mi zrak padl na Washiho v růžové zástěře, jak jim servíruje čaj. Musel jsem si protřít oči a štípnout se, abych se přesvědčil, že nemám noční můru. Bohužel to byla krutá realita.
*Můj pane, vždycky jste něco takového nosil, tak...* Snažil se mi to Fafrir vysvětlit.
”Ale nechodil jsem tu v růžový!!” Vyskočil jsem na nohy a odtáhl jsem Washiho dál. Z kuchyně, kam jsem ho zatáhl, bylo už jen slyšet moje zmatené vysvětlování.
”Dámy, prosím dovolte mi napravit moji nevychovanost.” Jeho veličenstvo se jim dvorně uklonilo. ”Jmenuji se Angelo Demario di Kamichi a toto jsou mí dva synové.”
Seiyak odložil knihu a také se uklonil. ”Jsem nejstarším synem mého otce. Jmenuji se Angelo Demario di Seiyak.” Yoji to trošku zpackal, neohrabaně se zvedl z křesla a upustil Flurr na zem.
”Ah! … Já-já jsem Angelo Dema-demario di Yoji.” Uklonil se přitom jak malá holka a červenal se.

”Prosím, omluvte Yojiho, je nejmladší a před krásnými dívkami se velmi stydí.”
”Ne, ne. Vůbec nic se nestalo!” Najednou si uvědomila, jak malá se vedle nich cítí. ”Já jsem Kanesa Tanechiová.” Trochu ustoupila, aby povzbudila Momory. Ta se za ní krčila a když uviděla Yojiho, začala se červenat ještě víc.
”J-Jmenuji se Momory Shikisi. T-Teší mě.” Hluboce se jim uklonila. Yoji se jí panicky také uklonil. ”Také mě těší.” Momory a Yoji na sebe s červenáním koukali a nevěděli, co dál říct.
”Ach...” Posteskl si Kamichi a byl na kolenou. ”Už i můj třetí syn tak rychle vyrostl.” Dokonce snad i plakal, nebo to aspoň hrál, u něj jeden nikdy nevěděl.
”Třetí?” zeptala se Kanesa.
Zvedl se a usmíval se, jako by se nic nedělo. ”Ano, mám tři syny. Prostřední zde bydlí.”
”Ach! Ten nevychovaný mameluk...!” Pozdě si uvědomila svá slova. ”Ehm... Já...”

”Máte naprostou pravdu.” Poklekl před ní a sevřel její ruce. 'Eh?' Nasadil smutná psí očka.
”Můj vlastní syn mě nenávidí! A já, jeho otec, jej tak miluji!” Pokud chtěl ještě něco říct, nestihl to, protože ho Inky praštil školní aktovkou.
”Ty se divíš?! Jsi horší než šváb!” Zahřměl Inky, který se teď vrátil ze školy.
”Zlomil jsi svému otci srdce!”
”To ti mám jako věřit! Stejně žádné nemáš!” Povzdechl si a otočil se na Kanesu. ”Tohle dělá pořád! Tak si toho nevšímej.” Mávl nad ním rukou, sebral zakrvácenou tašku a odešel do pokoje. Ryu se mezitím pozdravil s Momory a bratry.
Vplížil jsem se do místnosti. Washi na sobě měl konečně něco lidského, přemluvil jsem ho, aby alespoň nosil košili. Rukávy mu byly těsné, tak je utrhl a měl ji rozepnutou. Myslím si, že jeho bodové ohodnocení na stupnici sex appealu ještě vzrostlo.

Momory z něho byla vyděšená, ale Yoji ji velmi rychle uklidňoval. Po následující hodině zmatků a stěhování nábytku v kuchyni jsem uspořádal večerní piknik. Podával jsem studenou kuchyni a sušenky a jako výborný doplněk se hodila objednaná pizza.
Byl jsem zase unavený, ale neuvěřitelně šťastný. Rozhlížel jsem se kolem a poznával jsem, kolik úžasných lidí, démonů i inkubů je okolo mě. Ryu zavolal Toudai, která se k nám před chvilkou přidala. S rodiči se jí to podařilo urovnat, řekla jim, že jí mobil ukradli a kdesi cosi.
Lhaní nebylo pěkné, ale jinak to nešlo. Kanesa si povídala se Seiyakem, Momory s Yojim a vůbec všichni se dobře bavili. Generál se rozpovídal o svém vítězství nad psem, ale o svém zážitku na veterinární ambulanci pomlčel a já jsem mu to nekazil.

Kamichi přestal kouřit a Washi... no, ten jako obvykle mlčel a mračil se. Po piknikové večeři Inky s Ryuem pomohli s nádobím a uklízením. Jejich otec si mě vzal stranou.
”Asi se ptáš, proč jsme tu?” Stáli jsme na verandě a on vyfoukl kouř. Vždycky vypadal tak bezstarostně a teď jako by ho něco trápilo. ”To taky.” Odpověděl jsem. ”A taky hlavně jak? Myslel jsem... tedy, podle knih by přes bariéru mělo jít přejít jen za asistence Sou Kashiho.”
”Ano, to je pravda. Jelikož jsem ten nejmocnější inkubus na světě, mám svůj vlastní způsob, jak přejít.” Vyfoukl další obláček dýmu a znělo mi to unaveně. ”Potřeboval bych, aby tu moji synové na chvíli zůstali. Je to jen dočasné, nemám v úmyslu ti je hodit na krk.”
”Děje se něco? Jestli vám mohu pomoci...” Kamichi mě něžným úsměvem umlčel. ”To, že přijmeš mé syny, je víc, než bych směl po tobě žádat.”
”Šíš... nač ten formální tón.” Podrbal jsem se na hlavě. Zasmál se. ”Tolik mi připomínáš Inkyho. … Je to hezké jméno.”
”A...ani ne. Jen mě to tak napadlo, vůbec mi nechtěl říct svoje, tak jsem mu musel něco vymyslet.”
”Ale jeho jméno už znáš.” řekl mi tajemně. 'Jak..?' Rychle jsem svoje rozrušení zamaskoval zakašláním. ”To..to bych neřekl. Strašně s tím předtím nadělal.” Trochu jsem se od něj otočil a snažil jsem se vypadat nenuceně.

”Byl bych hlupák, kdybych to nevěděl.” Zamyšleně se zahleděl na tmavé nebe. ”Neboj se, Inky mi nic neřekl. Poznal jsem to.” Řekl při pohledu na můj zrudlý obličej.
”Nemohu vrátit čas... a ani bych to nechtěl.” Čím dál tím víc vypadal unaveněji. ”Zklamal jsem ho a nejen jeho... všechny tři své syny. Byl jsem jim špatným otcem.”
”Ne, určitě jste výborným otcem. Dáváte do toho všechno a ... a … já nikdy pořádně nepoznal svého otce. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo asi sedm a pak mě vychovávala teta. Ten čas... co jsem strávil s vámi, byl jako … připadal jsem si, jako bych někam patřil. Jako bych měl konečně rodinu. Otce, který je sice ztřeštěný, ale moudrý. Taky staršího bratra ke kterému mohu vzhlížet a taky jednoho, který mi leze na nervy a... mladšího brášku, kterého můžu chránit a vést ho.”

Rozpačitě jsem se zatvářil a začal jsem se červenat. ”Ty taky, Kasshy, když jsi přišel, nebyl jsme si jistý, zda jsi nepřítel nebo přítel, ale uchvátila mě tvoje osobnost.” Přešel trochu dál po verandě a pokračoval, dokud nedošel na její konec. Následoval jsem jej. ”Tvá přítomnost mi připomněla časy, kdy byl Inky ještě dítě. Zámek byl tehdy plný dětského smíchu a všem okolo prováděl různé žertíky a … pokud vím, tak je všechny předal Yojimu.”

Pozoroval jsem ho, jak se hihňá. Otočil se na mě a v jeho očích se mísil smutek s radostí. ”Děkuji ti, že jsi mi připomněl tak krásné časy.”
Připadal jsem si celý nesvůj. ”T-To nic nebylo.” Vysoukal jsem ze sebe. Mávl rukou a v záplavě rudých jiskřiček se objevila kniha. Vypadala celkem obyčejně. ”Chci, abys měl tuto knihu.” Vzal jsem si ji a prohlížel jsem si její obal. Byla v kůži a neměla žádný popisek ani název. ”Eh?... Nejde otevřít.”
”Je na ní časový zámek.”
Podezíravě jsem se na něj podíval. ”To si ji můžu otevřít až pod stromečkem?” zeptal jsem se ho ironicky. Překvapeně se na mě podíval, bylo jasné, že moji poznámku nepochopil. ”Noo... to ti myslím stejně nepomůže, ale zámek je nastaven na zítřejší ráno.”
”Ráno? Proč si ji nemohu otevřít už teď?”
Povzdechl si, bylo vidět, že mi nechce odpovědět. ”Něco se tam u vás děje!” Sevřel jsem pevněji knihu. ”Ano, máš pravdu.” Odpověděl po chvíli. ”Jde o politiku a já … je chci toho ušetřit.”

Přikývl jsem. ”Rozumím, nebudu se už ptát.” Zvýšil jsem hlas: ”Ale... jestli budu moci něco udělat, musíte mi slíbit, že mi o tom řeknete!”
Usmál se a řekl. ”Slibuji.” Zakroutil jsem hlavu a zvedl jsem malíček. Zmateně udělal totéž a já je zahákl. ”Takto se u nás vážou sliby. Jestli ho porušíte, budete muset sníst tisíc jehel.” Můj potěšený úsměv u něj vyvolal polekanou reakci.
”Teď už musím jít.” Vyvolal si ve vzduchu kruh, který se nejdřív otáčel a pak se propadl do prostoru. Když chtěl zmizet, zarazil se a otočil se na mě. ”Kasshy...” Vyčkával jsem, ale zbytku jsem se nedočkal. ”Buď opatrný.”
Jeho poslední slova mi ležela v hlavě a nemohl jsem se zbavit pocitu, že se schyluje k něčemu … Ze zachmuřených myšlenek mě vytrhl vysoký jekot. ”Ach ne, už je půlnoc!” To byla Momory, ještě jsem si na její hlas nezvykl.
”Je neuvěřitelné, jak ten čas letí.” řekla Toudai. ”Já jsem našim zavolala, že tu přespím.”
”Ale moji rodiče...”
”Bude to dobré, určitě.” Uklidňoval ji Yoji.
”Momo...” peskovala ji lehce Kanesa. ”Už jsem tvým rodičům dávno volala, že tu budeš spát. … Tedy, že u mě, ale to je jedno.” Lišácky se usmála. Skoro těžko jsem dokázal věřit tomu, že tohle je ta stejná Kanesa jako ta, kterou jsem viděl ráno. Očividně jsem nebyl sám, komu se představa bydlet s někým cizím nelíbila.
”Místa je tu dost.” Uklidňoval jsem ji. Zatímco si holky sháněly pyžama, my kluci jsme jim připravili matrace. Momory spala v pokoji s Kanesou a Toudai měla dostat stejný pokoj jako předtím. Tedy, tak jsme to plánovali, ale holky uzavřely alianci, a tak spaly v jednom pokoji.

Z pro mě nejasného důvodu jsem měl pocit, že tam chtějí kout pikle, zapiklé i předpiklé. Tak jsem její pokoj dal Seiyakovi a Yojimu. Kato-Sagové už dávno spali v kotci. 'Musím koupit ještě jednu klec, nebo se tam umačkají.' Protáhl jsem se a zívl jsem si.
”Kde je pan Kamichi?” zeptala se mě Kanesa.
”Už musel odjet.”
”Eh? Tak pozdě?”
”No, bude teď mít hodně práce a jelikož se s jeho syny dobře znám, požádal mě jestli, bych je tu nenechal chvíli bydlet.”
”Seiyak tu bude bydlet?” Vyjekla a já si nemohl nepovšimnout její radosti. Pokusila se situaci napravit. ”Tedy, chci říct, musí to být těžké, mít pod střechou najednou tolik lidí a bez ohlášení.”
”Už si začínám pomalu zvykat a moje návštěva u nich taky byla dost náhlá a neohlášená.” Kanesa zamířila k sobě do pokoje. ”Kaneso...” Otočila se. ”Víš, omlouvám se za ráno i včerejšek. Nemohli bychom to zkusit znovu?”
Chvíli neodpovídala. ”Jmenuji se Kanesa Tanechi, a vy?”
Doširoka jsem se usmál. ”Jsem Kasshy Kasuka. Těší mě, že vás poznávám.”

Než jsem ulehl, vytáhl jsem tu knihu zpod polštáře. 'Co v ní tak může být?' Najednou mě ruce začaly pálit a já jen tak tak udržel výkřik. 'Co se to?!' Bolest rychle ustala, ale moje srdce ještě pěknou chvíli bušilo jako o závod. 'Má ta kniha něco společného s těmi znaky?' Položil jsem ji na noční stolek.
'Pokud ano, proč mi to Kamichi neřekl hned? Jaký měl důvod?' Hodiny neodbytně ukazovaly půl jedné. Nemělo cenu přemýšlet. Usnul jsem a měl jsem podivný sen.
Stál jsem ve tmě a pode mnou byl složitý kruh. Nepoznával jsem styl, jakým byl kreslen. Na rozdíl od ostatních, které jsem kdy viděl, byly jeho linky zaoblené a jakoby načančané. Holčičinou to však nepáchlo, spíš tu byla podivná směsice elegance i pohrdavosti.
Otočil jsem se a uviděl jsem za sebou kříž. Jeho světlo zahánělo tmu a uklidňovalo mě. Přišel jsem blíž a dotkl jsem se měkkého světla. Sežehlo moji kůži a já se s křikem probudil. Budík hlasitě oznamoval nenáviděnou část dne – ranní vstávání.