Jak bych si to přál! (3.část)

Zavřely se dveře. Winry se o ně opřela a ještě malou chvíli poslouchala zvuk chaosu a nepokoje. Byla překvapena, co dokáže jedna vražda vykonaná jedním mužem. Zaslechla Mustanga, jak mluví s někým drsným a pak jak odchází vojáci a nahrazují je uklízeči.
Neměla strach, ale špatný pocit. Nikdo nevěděl, po čem ten vrah skutečně jde, ani Ed to nevěděl. To jí možná trápilo nejvíc. Vzdychla a odešla ode dveří. Prošla se nečině dvakrát po pokoji a pak se posadila na postel. Co když se něco stane Edovi? Zakroutila hlavou! Nechtěla na to myslet!
„Jak toho hlupáka znám snaží se přijít na pravdu.“ řekla si a položila hlavu do peřin. Vždycky, když na něj pomyslela, rozbušilo se jí srdce. Její tváře mírně zrudly a její krásné modré oči se přivřely. Tento pocit zkazila jen vzpomínka na muže, který je tu navíc.
Roy Mustang.
Ze srdce ho nesnášela, ale nemohla nic dělat. Ed mu věřil, i když to tak skoro nikdy nevypadalo. Opět zakroutila hlavou a zvedla se. Přešla ke stolu a sedla si na židli. Vzala kousek papíru a začala na něj cosi čmárat.

„Drahá babičko, na centrále došlo k vraždě, ale jinak se tu nic zlého neděje...“ přečetla si tu větu ještě jednou a pak papír zmuchlala a hodila ke koši.
„Blbost, musím začít jinak!“ vzala další papír a zkusila to znova.

„Ahoj babi, na centrále je plno tajuplný pozdvižení, jako třeba vraždy bankéře...“ opět zmuchlala papír.
„To není ono!“ vzala další čistý papír.

„Babi, nic zvláštního se tu neděje. Docela se nudím, ale Ed mě občas rozptýlí. Třeba dneska mě vzal do strašidelného zámku, kde byla umělá mrtvola...“

„Ne! Sakra, proč nemůžu napsat normální dopis?!“ byla s té vraždy víc mimo, než si byla ochotná přiznat. Proto, když psala, nedokázala tu událost přeskočit, nebo se o ní ani náznakem nezmiňovat. Její babička není hloupá, hned by to prokoukla. Musela se uklidnit. Nádech, výdech, nádech...
„Zvládnu to!“ řekla hlasitě a chopila se pera.

„Milá babičko. Zjistila jsem, proč jsou centrály tak nudné. Nic se tu neděje. Jediné pozdvižení tu jsou úředníci, kteří občas zakopnou a rozhází důležité dokumenty. Jo a Ed mi poslední dobou leze na nervy s tím, jak houby dělá. Těším se, až tě znovu uvidím. Tvoje milovaná vnučka Winry.“ přečetla si to ještě dvakrát, než uznala, že tento dopis vyhovuje. Usmála se a vložila ho do obálky. Zalepila jí a rozhodla se, že jí půjde hodit do schránky ještě teď. Oblékla se a opustila místnost.

Věděla, že poštu na centrále použít nesmí a tak se vydala z velké budovy do města. Náměstí bylo kousek, přesto v ní vyrost počáteční strach. Uklidňovalo jí jen to, že bylo poledne a nikdo se zdravím rozumem by jí nenapadl. A taky protože má v jedné kapse ten největší klíč, který má na utahování hodně velkých šroubů. Vzdychla a zvedla hlavu tak, aby každý, koho potká, nenapadlo, že je vystrašená holčička. Ani se nenadála a už byla na náměstí, našla poštu a vhodila tam svůj dopis. Oddechla si a šla pomalým a klidnějším krokem. Ulice byly stejnak plné. Jak zahlédla hlavní bránu centrály přestala se bát úplně... To možná dělat neměla.
....
„Zdar, mladá slečno.“ řekl ženský hlas z jedné temné uličky. Winry se za ním otočila. Oddechla si, když zjistila, že je to jen nějaká žena. Postava vyšla ze stínů a ukázala se tak v celé své kráse. Byla opravdu nádherná to Winry rozhodilo nejvíc.
„Děje se něco, madam?“ zeptala se, když zase mohla mluvit. Žena se na ní usmála.
„Co by se mělo dít? Jen jste mi přišla nějaká smutná a tak jsem si řekla, že vás rozveselím.“
„Vážně, ale já nejsem smu...“
„Je v tom kluk, že?“ Winry se zarazila a přestala mluvit. Dívala se na ženu a nakonec kývla na souhlas.
„Na to není lék, madam.“ chvilku bylo ticho, než se žena opět pohnula a přerušila tak nervózní atmosféru. Vzala Winry za ruku a táhla jí pryč od brány. Měla opravdu sílu.
„Neboj se. Mám nápad.“
„Jaký? Já nechci! Pus mojí ruku!“ Winry sebou začala šít, ale nepomáhalo to. Byla bezmocná a tak se nechala táhnout temnými ulicemi a čekala, co udělá její únosce.

Jak se chodba uklidnila, začal v jistém pokoji zajímavý rozhovor. Dva, už muži, promlouvají jeden k druhému o informacích, které vědí.
„Tak, začněte.“ řekl Ed a posadil se na kraj postele. Mustang si ho prohlídl a hodil po něm povýšenecký obličej.
„Jestli si dobře vzpomínám, tak já mám vyšší hodnost.“
„Nezamlouvejte to, tady jde o vážnou věc!“
„Já to nezamlouvám, vojáku!“ řekl Mustang a praštil pěstí do stolu. To Eda zmátlo. Ztichl a podíval se radši jinam.
„Když jsem vstal, zaslechl jsem vedle v pokoji tlumený výstřel a následně dopad těla na zem.“ řekl Ed a podíval se zpět na Mustanga. Ten přivřel oči, ale nic neřekl. „Chtěl jsem tam jít a ověřit to, ale vrah měl stejné myšlenky.“
„Jak to myslíš?“
„Přišel si ověřit, že ho někdo zaslechl.“ to Mustanga zaujalo a trochu i vyděsilo. Podíval se na svůj stůl a zjistil, že tam něco chybí. Přešel tedy k němu a prohlédnul ho pozorněji.
Chyběla tu jedna složka!
„Byl v tomto pokoji?“
„Ano, pane.“ odpověděl Ed. „Zalezl jsem pod postel a čekal, co udělá.“
„A?“
„Přešel k vašemu stolu a chvíli se tam přehraboval.“
„Našel, co hledal?“
„Těžko. Vzal jsem to jako první.“ řekl Ed a natáhl se po svém kufru, kam schoval tajnou složku. Pak ji podal Mustangovi. Ten se po ní natáhl... Ed v poslední chvíli stáhl ruku! Mustang to čekal.
„Chceš vědět, co obsahuje?“
„Jak jinak. Našel jsem jí ráno a pak když jsem vedle někoho slyšel, schoval sem to. Neměl jsem čas si to přečíst... Pane.“ řekl Ed a vstal. Přešel ke stolu a položil na něj složku. Mustang stál bez hnutí vedle něj. Cítil v krku zvláštní hořkost, věděl moc dobře, čím to je. Ed si neuvědomoval, co s ním jeho blízkost dělá a proto neuhnul pohledem.
„Tohle není jeho první oběť, to jistě víš.“
„Vím. Ale jak..."
„Je to desátá oběť, Edwarde.“ řekl a Eda tak zarazil v půlce věty. Mustang se vzdálil od stolu a s klidem si svlékal uniformu. Ed dál zaraženě stál u stolu.
„Mají ty vraždy nějaký smysl?“ zeptal se po chvilce.
„Jen jednu. Všichni se shodovali povoláním. Byli to vojáci starající se převážně o účetnictví a bankovní převody.“
„Nic víc nevíme?“
„Bohužel ne... Neřekl jsi mi, co se dělo dál.“ Ed se podíval svému nadřízenému do očí a snažil se v nich najít náznak bezstarosti. Marně.
„Věděl, že se tam schovávám a možná i to, že jsem tu složku uložil jinam.“
„Mluvil jsi s ním a viděl si ho?“ řekl Mustang a čekal na Edovu odpověď.
„Mluvil, ale neviděl jsem mu do obličeje, protože měl masku. Ani postavu bych neurčil, měl ji zakrytou pláštěm.“ Mustang se ani nedivil. Tenhle vrah není idiot. Byl připraven.
„Co ti řekl?“
„Řekl: Přišel jsem tě varovat Zeptal jsem se, před čím a on odpověděl: Před ním... Nepochopil jsem, co tím myslel.“ Mustang se zatvářil překvapeně. Před ním...?
„Tebe to rozhodilo a vrah zmizel v kouřové bombě.“
„Jo.“ řekl Ed a shodil ze sebe modrou uniformu. „Na co by vrahovi byly informace o těch, co zabil?“
„Nevím, ale na něco asi ano... Co mě trápí víc je, jak mohl vědět, že je mám já?“ to Eda nenapadlo a tak se tvářil ještě víc zmateně. Byl i trochu vystrašený, ale jen trochu. Nesnášel pocit nevědomí. Mustang četl jeho pocity ve tváři, ale nevyvracel mu je. Sám cítil něco podobného. Tahle situace bude těžká nejen kvůli vraždám a vrahovi...
....
„Edwarde?“
„Ano?“
„Netrápí tě ještě něco?“ Ed věděl, že je strašně průhledný, ale až tak.
„Vlastně jedna věc...v poslední době se chováte nějak divně, myslím jako ke mně.“
„Takže sis toho všiml? Slečna Winry tě podcenila.“
„Cože?“ podivil se Ed. On s Winry mluvil o něm.
„Myslela si, že to nevidíš.“
„Co nevidím? Jen jsem řekl, že se chováte divně.“
„Alespoň nehraj, že to nevíš!“ řekl Mustang přísně a přešel pár kroky blíž k Edovi. Ten trochu znervózněl, ale zachoval si bílý obličej. Sledoval reakce svého nadřízeného a nedokázal si je vysvětlit. Klepaly se mu ruce, byl celkově neklidný. Jakoby se přemáhal, pořád se kousal do rtu a...
„Pane bože.“ řekl Ed a vykulil oči.
„Došlo ti to brzo. Skoro jsem myslel, že ti stojím na hlavním kabelu pro přemýšlení.“ řekl Mustang, ale nehnul se ze svého místa. Nevěděl, co Ed udělá, ale nic dobrého to nebude.
„To není vtipný! Chcete tím říct, že máte...“
„Že mám pro tebe slabost, ano to mám. Ale jsem dost cvičený a civilizovaný na to, abych to držel na uzdě! Nikdy se mi to nevymklo kontrole!“ jeho vlastní slova ho uklidnila na tolik, že Ed už navenek nezahlédl žádnou rozpolcenost.
„Dokažte to!“ řekl Ed a čekal, co Mustang udělá.
Ten přešel až těsně k němu a předklonil se. Jeho obličej se dotknul toho jeho v místě, kterému lidé říkají čelo. Párkrát se o něj otřel a zase se odtáhl.
„Spokojený?“ řekl Mustang a sledoval, co to s Edem udělalo. Jeho obličej zrůžověl a jeho dech byl zrychlený. Jak si ale všiml klidné tváře Mustanga, uklidnil se.
„Já...“ ozvalo se zaklepání na dveře. Byl už pomalu čas na večeři, ale...
„Dále.“ řekl Mustang. Ve dveřích stál voják.
„Pane, máme zprávu, že váš ženský doprovod se ještě nevrátil z města.“
„Winry šla do města, a proč?“
„Za účelem korespondence.“ odpověděl voják.
„Kdy odešla?“ zeptal se Mustang.
„Když ustal ten chaos na patře.“ řekl voják.
„Takže prakticky ráno.“
„Ano.“
„To je divný.“ řekl Ed a přidal se tak do rozhovoru. „Ona by se v téhle situaci nikde nezdržovala.“
„Měl by si to jít ověřit.“ řekl Mustang a posadil se ke stolu. „Něco tu ještě dodělám.“
„Dobře. Jdeme.“