Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 6. 1/2 Sen

,,Adriane... Co to s tebou zase je?''
,,Co je to za hlas? Čí je to hlas. Proč mám kolem sebe tolik černa. Kde to sem? Kdo sem? Proč tu jsem sám? Je tu někdo! To jsem tu opravdu jen já a někdo jiný? Ha... Co je to za světlo padající na má záda. Je tak teplé a něžné. Odkud jde. Proč přede mnou utíká? Kam mě vede? Jsem unavený, ale jdu dál za světlem. Támhle je východ. Už to neni daleko. Už jen pár kroků. Už jen kousek, krok, dva...'' co asi může stát za tím světlem. ,,To je nádhera.'' vydechnu. Co je to za místo? Je tak nádherné plné života. Ptáci, lesní stvoření, motýli, ryby skákající do výšky a ... je tu nějaká žena. Mladá žena s černými dlouhými vlasy, svázanými do culíku. Má nádherně zářivě červené oči. Stejné jako Milianovi, že by byla jeho sestrou? Neni moc stará tak dvacet, dvacet pět let. Má nádherné šaty. Bílé bez rukávů jakoby ustřihli rukávy i s nadhrudní částí šatů. Nahoře jsou lemovány červenou stuhou po celém obvodu. V útlém pase taky, ale tam je u zakončení ještě dlouhý volný pruh podél levé strany šatů. Pod pravým ramenem, má taky červenou stuhu připevněnou na uzel, od kterého volně vlaje zbytek stuhy o šířce palce a délky až k zápěstí. Celkově je menší než já a to o hlavu. Tváří se tak nějak smutně jako by měla z něčeho strach.
Kolem mě je malá louka plná kytek, motýlu a dalšího hmyzu a zvířat.
Procházím loukou až k té ženě, ale hlavou se mi honí plno otázek. Zastavím se u ní a dívám se na její krásné a nejspíš i jemné vlasy.
,,Ahoj, mohu ti nějak pomoct.'' zeptala se a otočila se směrem ke mě, aby na mě lépe viděla.
Trochu mě zaskočila netušil jsem, že o mě ví. ,,Ehm... Ahoj... myslím, že bys i mohla.
Totiž ... jsem tu poprví a... popravdě ani nevím jak jsem se sem vlastně dostal, neznám tohle místo.'' vykoktám ze sebe.
,,Tak to je zajímavé, nebývá časté aby se sem vůbec někdo dostal. Pokod to tu neznají, ale to nevadí. Ráda tě tu provedu Adriane.'' a usmála se.
Asi se mi trochu zapařil mozek, protože mi nějak špatně reaguje. Moc pomalu reaguje. Ale i tak se mi do mysli po úmorné cestě doplahočí několik otázek. Jak to, že zná mé jméno? Jak jsem se mohl dostat sem, když podle ní je toto místo špatně nalezitelné?
,,Odkud znáš mé jméno?'' zeptal jsem se odhodlaně.
,,Ani nevím, prostě se mi vybavilo jako u všeho ostatního.'' Jako u všech?
,,Jak se vlastně jmenuješ?''
,,Jsem Kory.'' odpověděla prostě, jako kdybych to věděl, ale zrovna teď se mi to nevybavovalo.
,,Pojď za mnou.'' vyzvala mě a já jen pak viděl jak se otáčí a míří kam si mezi stromy a v duchu si říkal odkud ten hlas znám.
Z úvah, či co to bylo, mě probouzí Koryn jemný a vlídný hlas.
,,Pojď Adriane.'' Tentokrát němě její hlas následuju a po asi třech minutách chůze vycházím na malou téměř neviditelnou stezku. Vedla mě, ale jinudy. Šli jsme stéle hlouběji do lesa až k okraji další, ale o hodně větší louky v jejímž středu byl starý, prastarý strom, ale plný života. Na něm, na jeho větvích, se to hemžilo vším živým zvířatami, ptáky spívali, plazy, mláďata dováděla, ale... Všude to kvetlo jen ten strom neměl ani jeden květ, ani jeden zelený list jako by byl již připravený na měsíční noc (zimy).
,,Co je tomu stromu?''
Kory koukla na strom a velmi smutným hlasem řekla: ,,Ten strom nekvete,'' to vidim, ale proč nekvete. ,,protože nemá důvod kvést.''Tak to můj mozek nějak nepobírá.
Podívám se na Kory. Stále se dívá na strom, musí cítit můj pohled, protože vidím jak něco zašeptala. Nedoneslo se to ke mě. Místo toho jako by pokračovala, ale zřetelněji.
,,Dvě země proti sobě válčí, protože si myslí, že za ty stvůry může ten druhý, ale pravda je taková, že ty stvůry se probudili sami nebo jim k tomu někdo před pětisty lety pomohl. Válka se blíží a tenhle strom toto místo zmizí navždy. Až zmizí pak nebude jediného místa kde by mohlo žít dobro.'' Nerozumím jí už v ničem. To neni možný? Válka, fakt to řekla. Zamžikal jsem očima.
Rozhlídnu se kolem sebe, abych se trošku uvolnil a všímám si jakého si kamene do něho bylo cosi vytesáno, ale nejde to přečíst.
,,Co je na tom kámen?''
Kory vypadala, že váhá hodně váhá jestli mi to má říct.
,,Je to pověst. Pověst o prorodství jenž se opakuje.'' zašeptala tak smutně, že bych se nedivil kdyby jí stekla slza z oka.
,,Jak opakuje? To neni možný nebo ano?'' nechápu to. Sakra! Co tím má namysli opakuje.
,,Bohužel je to tak. Nikdo si tu dobu před tím nemůže pamatovat. Tahle planeta byla podle pověstí scela vyhlazena od všeho živého a to až po rostliny. Nic nepřežilo a nyní se to bude opakovat pokud se nenajde někdo. Kdokoliv kdo zná a dokáže zvrátit to dávné prorodství.'' nadechla se, jemně si promnula obě oči jen na krátko se zadívala na kámen.
,,Dvě města, dvě země spolu proti sobě bojují. Však až jeden vítězem se stane, padne jako poslední muž rukou dávného spojence. To je část prorodství, jenž vypráví o tom co se stane. Jen... dosuď se nenašel ten komu patří ta další část. Ten kdo žil a jako jediný přežil dobu před koncem a začátkem.'' Nó to je trošku jiná dávka. Sedám si na trávu a nejsem schopen cokoliv říct cokoliv jinýho dělat. Jako by mi ta informace zavařila mozek ještě víc než už je. Pak mě, ale něco napadne.
,,Proč mi to vlastně říkáš?''
Kory natáhne ruku směrem ke stromu, došla k němu a zlehka se ho dotkne.
,,Protože si jediný. Kdo možná má na dosah ruky víc něž si jen můžeš myslet. Cítím, že možná to budeš ty kdo odhalí celé prorodství, ale nevím jak ani proč zrovna ty.'' Aha takže zase nic než snad jen planý řeči.
,,Je čas aby ses vrátil.''zaznělo nečekaně.
Překvapeně se zaseknu s uvažováním a jen se snažím najít náznak toho, že si dělá Kory ze mě legraci, ale nic nevidím a to i když se ke mě otočila.
,,K-kam vrátil?''
,,To uvidíš sám.'' usmála se a já se propadl do černoty ze které jsem ani ne před dvěma hodinami vyšel.