SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (3.díl)

Roky plynuly a z mých mladých přátel vyrostli dospívající lidé. Bylo hezké je pozorovat při cestě vzhůru. Při jejich pádech. Bylo to poučné. Dokonce i pro Bijuu jako sem já. Yume dodělala školu a stal se z ní genin. Za rok to dotáhla na chunina. V celku sem na ní byl pyšný. Na to, že jí bylo 15let, byla dobrá. Její léčitelské dovednosti byli jedny z nejlepších v Listové. Hodně krát jí šlo o život. Osud ji pěkně zkoušel, to musím uznat. Ale vždy sem to nějak zvládl, a když ne já tak mě předběhli Uzumaki nebo Namikaze. S těch dvou jednou něco bude! Už tenkrát sem to věděl.

„Yume, Kitsune! Víte, co? Zítra jsou oslavy!“ přiběhla jedno krásného klidného dne Uzumaki. Její úsměv byl pozorovatelný už z dálky.
„Vážně? Půjdeme tam, prosím!“ řekla Yume. Její dlouhé bíle vlasy svázané do jednoduchého culíku se zatřpytily. Ofina společně s kratšími vlasy ji padaly přes velké zelené oči. Pohled na ní mě uváděl do transu, který se poslední dva roky nedokázal pochopit. Vždycky jsem cítil větší nárazy svého srdce. Bolelo to! A to docela dost. Co je to sakra se mnou?! Nadával sem si v duchu.
Vždycky, když sem byl tak rozladěný, přišel na scénu ten idiot! Bouchnul mě do zad a usmál se, když zahlídl, že se červenám. Také z nepochopitelných důvodů.
„Ale copak, že by náš pan bezcita měl rád Yume?“
„Sklapni, Namikaze!“ Dal ruce nad hlavu a udělal grimasu vzdávajícího se muže. Ten kluk mi snad nikdy nepřestane lézt na nervy. A přesto...
„No tak, hoši, nechte si svoje výlevy!“ promluvila Uzumaki.
„Rázná jako vždy, že Yume?“ řekl Namikaze. Jmenovaná se jen usmála a přikývla.

Oslavy lidí byly vždy něco unikátního. Nejen, že slavili úplné blbosti, ale ještě ke všemu se jim to líbilo. Nedokázal jsem skrýt své znechucení. Yume se ke mně naklonila a vzala mě za ruku. Nedokázal jsem něco v sobě ovládnout. Byl jsem nervózní. Už zase. Možná měl Namikaze pravdu? Ne, to je blbost! To bych snad poznal ne? Jistý sem si zrovna nebyl.
„Aspoň hraj, že tě to baví. Tváříš se jako kaktus.“ řekla a jemně mě políbila na tvář. No, to sem k jejímu pobavení zrudl ještě víc. Když se konečně chýlilo ke zdárnému konci, byla už tma. Společně s Namikaze a Uzumaki jsme se vydali domů. Hlasitě jsme si povídali a hádali se, když tu sem to ucítil. Zastavil sem se! Namikaze se zatvářil vážně. Už dávno poznal, že mým instinktům má věřit na sto procent.
„Kde?“ zeptal se. Ani sem se mu nesnažil lhát.
„Dva nahoře, tři před námi. A tři za námi.“ řekl jsem. Bylo mi jasný, že to bude horký, protože sem se před nimi nemohl přeměnit, jako pokaždé to ale nějak zvládli i bez mojí větší pomoci. Tohle ale bylo jiné!
Naráz se na nás vrhli. Byli rychlí a přesní! Měli jsme, co dělat, abychom se jim ubránili. Trvalo to dlouho, ale dostali nás. Všichni mí mládeži leželi na zemi. Začal sem mýt strach. Ale ne o to jestli umřou! Spíš o to, že nemám na vybranou.
„Zabijte je! Všechny!“ řekl jeden z nich. Tak to už sem nemohl. Podíval jsem se na Yume. Ta se jen usmála a pokývla. Přeměnil jsem se. Všechny zraky se na mě upřely. Nevnímal jsem je!
„Zabít?........Tak to sotva!“ řekl jsem a následně je rozsekal na kousky. Všude bylo spousta krve a maso? Jo to tu leželo taky. Když sem skončil, přistoupil sem k Yume. Opatrně, sem ji nadzvedl hlavu. Byla hodně zraněná. Přetočil sem svojí hlavu tak, abych hleděl na Uzumaki. Ta si mě chvíli nevěřícně prohlížela.
„Prober se! Teď tě potřebuje!“ řekl sem. Vzala to. Strach ji přešel! Přistoupila ke mně a začala Yume uzdravovat. Nechal jsem ji v jejích rukou a rozhodl se rozhlédnout se po okolí. Namikaze mě následoval.
„Jsi fakt to, co si myslím?!“
„Jo...jak to hodláš vzít, Namikaze?“
„Yume to ví?“
„Už od začátku.“ přivřel ty svoje modrý oči.
„Co tu vlastně děláš?“
„Do toho ti nic není, Namikaze!“
„Ale je! A jestli mi nehodláš slušně říct pravdu, tak si přehodnotím svůj názor na tebe!“ teď jsem přivřel oči já.
„A to je jaký názor?“
„Nejsi špatný. To já vím! Ale...“
„Ale co?“
„Něco špatného děláš!“ odfrknul jsem si.
„Nesnaž se mě poučovat! Si jen lidské mládě!“ To ho rozladilo na tolik, že zapomněl na svůj prvotní strach a jednu mi vrazil. Tohle sem nečekal.
„Najednou sem jen lidské mládě? Tohle nezkoušej! Nebo ti to oplatím!“ narovnal jsem se a utřel si kapičku krve. Měl sílu. Na 17let. Viděl jsem, že ho něco žere.
„Co tě štve?“
„To, že kluka, kterýho sem měl za přítele, se mi vysmívá a shlíží na mě jako na něco nepodstatného!!“ škublo ve mně, on řekl přítele. Zatvářil sem se zahanbeně. Namikaze si mě vážil a že mu řeknu to, co sem řekl.
„Mrzí mě to.“ Ani já nečekal, že se mi z úst dostane někdy taková věta. Po chvilce ticha a prohlížení sem jim řekl pravdu. Vzali to. Oba a slíbili, že nic nepoví. A já si v tu chvíli uvědomil, jak moc sem se v lidech mýlil.

Asi za měsíc po této události přišla Uzumaki k Yume domů. Poprvé sem na ní neviděl zářivý úsměv. Proč? To sem se dozvěděl za okamžik.
„Můj otec se potřebuje vrátit do naší rodné vesnice a já slíbila, že půjdu s ním.“
„To je dobře ne?“ řekl jsem. Nechápal jsem problém. Yume se zamračila a jednu mi střelila. S Uzumaki to ale překvapivě nic neudělalo. Čekal jsem, že vyletí a jednu mi taky natáhne nebo alespoň něco řekne. Ale ona nic. Začínal jsem chápat, co jí asi leží v hlavě. „Ty si mu to neřekla, viď?“ Její tmavě šedé oči překvapeně vzhlédly. Po chvilce se vyhnula očnímu kontaktu a řekla: „Ne.“ vzdychla.
„Ale řekneš mu to, že jo?“ přidala se Yume starostlivě. Uzumaki upřela svoje zraky na podlahu.
„Já...?“
„Kushino! Musíš mu to říci! Musíš se přeci rozloučit!“ zakřičela Yume tenkým hláskem. Divil sem se. Takhle naštvanou sem ji viděl poprvé. Najednou se její výraz změnil na lítostivý. „Vždyť ty ho milu...“ zadržel sem ji. Právě včas! Někdo do baráku skočil oknem.
„Nazdárek, jak se vede?“ Namikaze se rovnou drze posadil a čekal, jestli mu Yume přinese čaj. Ta se otřepala a hrála jako by nic neřekla. Uzumaki se ani nesnažila hrát šťastnou. Toho si Namikaze samozřejmě všiml. Byla pro něj mnohem víc než jen kámoška, ale to už vím hodně dlouho.
„Stalo se něco, Kushino?“ zoufalí úsměv ho nepřesvědčil. Hádku sem očekával.
„Ale nic...“
„Jak nic?! Vždyť si brečela!“ její líčka najednou dostala nachově rudou barvu. Odvrátila se, aby se nemusela dívat do těch modrých očí.
„Neusnadňuješ mi to.“ pořád se zoufale usmívala. Když narovnala hlavu, byly viditelné proudy slané vody.
„Co se...?“
„Promiň!“ jak to dořekla, vyskočila oknem a uháněla pryč! Namikaze na nic nečekal a běžel za ní.

Minato
Co se to sakra děje? Potom, co Kushina utekla od Yume se mi v hlavě objevila právě tahle myšlenka. Co se to sakra děje?
Uháněl sem za ní. Byl jsem sice rychlejší, ale stejnak sem jí ztratil z dohledu. Sakra! Co teď? Uklidni se, přemýšlej! Kam by mohla jít? Je rozrušená a něco jí trápí. No jasně! Bliklo mi hlavou. Je určitě poblíž těch klouzaček, na kterých jsme si hráli jako malí. Otočil jsem se a uháněl na druhou stranu. Moje srdce se uklidnilo až ve chvíli, kdy spatřilo důvod svého bití. Kushina seděla na jedné z laviček. Hleděla s uslzenou tváří do dálky. Její dlouhé rudé vlasy ve mně vzbuzovaly touhu se jí dotknout. Najednou jako by mi zamrzly nohy. Nedokázal sem se hnout z místa. Nejhorší bylo, že sem věděl proč. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Cítil sem, jak se mi do tváří vlévá červeň. Přitom sem od ní nedokázal odtrhnout oči.

Kushina
Díval se na mě a já poznala, že se červená. Já na tom byla stejně. Chtěla sem mu říci spoustu věcí, ale přece jedna z nich převažovala. Ta, která znázorňovala moje city. Musí to vědět! Musím mu to říct dřív, než odjedu ale jak. Najednou udělal pár nesmělých kroků blíž ke mně. Kleknul si přede mně a vzal mě za ruce.
„Proč mi neřekneš, co se děje?“ Hleděla jsem do jeho modrých očí neschopná mu odpovědět. Přesto se mi jazyk rozpohyboval.
„Já...musím se vrátit. Nevím na jak dlouho ale...“ Zahlédla jsem v jeho pohledu lítost. Potom se ale nečekaně usmál. Sklonil svojí hlavu se zlatými vlasy a položil mi jí do klína. „Odpusť.“
„Co bych ti měl odpustit, Kushino?“
„To, že sem ti to neřekla dříve. Já jen, neměla sem odvahu.“
„Odvahu si neměla na víc věcí a já vlastně taky ne.“ škublo ve mně, když se rychle zvedl a zastavil svá ústa u těch mých. Zčervenala sem. Přivřela jsem oči. Věděla jsem, že si se mnou hraje a čeká, kdo to vzdá jako první. Překvapivě to byl on. Chytil mě za bradu a políbil mě.

Minato
Nedokázal sem to už nadále v sobě zadržovat. Políbil jsem ji. Nejdřív jemně a pak víc. K mé radosti spolupracovala. Dokonce přestala brečet. O to mi šlo. Když jsme se od sebe odtrhli, podíval se na mě a usmála se. Já jí to oplatil.
„Nevím proč, ale miluju tě, Minato Namikaze. Strašně moc.“ řekla po chvilce a vypadal, že jí spadla obrovská zátěž z ramen.
„Tak tohle tě trápilo? Vždyť to bylo zbytečné. Já miloval vždy jen tebe a to se nezmění.“ moje slova jako by jí dala novou odvahu. Opět se zatvářila jako liška, které něco vyšlo.
„Jak můžu vědět, jestli si náš budoucí Hokage, nenajde nějakou jinou babu, když je stejnej jako jeho uchylnej učitel?!“ začal jsem ji lechtat. Tohle přehnala. Svíjela se tak dlouho dokavaď na mě nespadla. Začali jsme se smát.

Kushina
Pomohl mi vstát. Políbil mě na tvář a já ho vzala za ruku. Společně jsme se vydali zpátky k Yume a Kitsunemu. Určitě jsme je vyděsili. O to byli víc rádi, když nás spatřili ruku v ruce na svém prahu domu.
Druhý den jsem se s nimi všemi rozloučila a v doprovodu svého otce odešla z Listové vesnice. Minato mi slíbil, že až se vrátím, bude už hokáge. Usmála sem se a políbila ho na rozloučenou. Pak z dálky sem na něj naposledy zavolala.
„Miluji tě a opovaž se si namluvit jinou holku dokavaď budu pryč, jasný!“ hodil jeden s těch svých úsměvů a já poznala, že by na mě čekal klidně celý život.

Kyuubi
Když Uzumaki odešla Yume s toho byla víc nešťastná než Namikaze. Ne, že by mi na tom nějak víc záleželo, ale jedno mi to taky nebylo. Život šel ale dál. Oba mí přátelé se od té doby hodně snažili, aby dosáhli toho, co slíbili. A abych je mohl pochválit, taky se jim to obou podařilo.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Pokráčko Laughing out loud I když tohle se nejspíš čekalo...
To dál bude možná zajímavější....je starší, takže brát trošilinku ohledy Laughing out loud pls

5
Průměr: 5 (2 hlasy)