SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (4.díl)

Namikaze Minato, ve svých dvaceti letech dosáhl titulu Hokage. Yume Aimi, se ve svých osmnácti letech stala nejlepším lékařským ninjou v Listové. A já, dospíval sem nenápadně s nimi. Ani nevím proč ale na sázku, kterou sem před deseti lety složil, sem si ani nevzpomněl. Velký podíl na tom měla právě Yume, do které sem se za ten pouhý čas zamiloval. Věděla to a dávala mi jasně najevo i své pravé city. Jsem s části zvíře a nedokážu ovládat svoje touhy po ní, a proto sem jí jednoho večera požádal o její tělo. Každý zdravý člověk by na to řekl, že sem jí znásilnil, ale to nebyla pravda. Ani ona to tak tenkrát necítila. Milovala mě a chtěla to stejně jako já. A tak se to prostě stalo.

Dlouho sem si myslel, že Namikaze zůstane sám. Mýlil jsem se! Asi týden na to, co jsem začal tzv. chodit s Yume, se do Listové vrátila známá osoba. Její úsměv byl pořád stejný. Od ucha k uchu. Rudé vlasy, dlouhé a nespoutané jako ona sama. Vyrostla v mnoha ohledech. Nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml. Jak jsme ji s Yume zahlédli, nemohli jsme ji asi pět minut spustit z očí. Namikaze byl na tom hůř. Ten ji už nikdy nedokázal dostat z hlavy.
„Ahoj...“ Na to jediné se v té chvíli zmohl. Ubohé co? No jo, je to jen člověk. Připomněl mi Yomiin obličej. Ona ale taky nebyla zrovna nejvýřečnější.
„Ahoj, ráda tě vidím.“ A to bylo všechno. Pak se na sebe zamyšleně dívali. Pochopil sem a nenápadně se s Yume vypařil. Od té doby byli Uzumaki a Namikaze spolu. Nejdřív spolu jen chodili a pak ji jednoho večera před námi požádal o ruku. Ona samozřejmě přikývla. Nepřišlo mi na tom nic extra. Pro mou malou Yume to byl ale úžasný zážitek. Mluvila o tom ještě týden. Bylo to skoro k nevydržení. Věděl jsem totiž, že tuhle věc jí dát nemůžu už tak sem dost riskoval, když sem se do ní zamiloval. Bylo to těžké. Hlavně když sem se o tom s ní bavil. Pochopila to, jako vždy mi ustoupila. V jedné věci však nepolevila a já věděl, že nepoleví.
„Miluji tě.“ to říkala často. „A to se nezmění, ať uděláš nebo řekneš cokoliv.“ Věděl sem, že to myslí naprosto upřímně. Ale to já z nepochopitelných důvodů také.
Rada Bijuu mě párkrát přišla zkontrolovat. Naštěstí si ničeho nevšimli. Umím totiž skvěle hrát. Tak jo, občas se někteří z nich tvářili podezřele, ale nikdy nic konkrétního neřekli. Myslím, jako o tom, že se jim něco nezdá. Prostě se vždycky shodli, že podmínky splňuju. To je vše!

Jeden s posledních slunných dnů byl narušen zaklepáním na dveře.
„Šel by si otevřít, prosím.“ řekla Yume. Zrovna připravovala oběd. Vzdychl jsem a zvedl se. Už když sem vzal kliku, zmocnil se mě zvláštní pocit. Předzvěst něčeho strašného! Nakonec sem otevřel. Stál tam sám Yondaime Hokage.
„Jaká čest, že jste nás poctil svou návštěvou, pane.“ nemohl jsem si odpustit ten sarkasmus. On se zvesela přidal.
„Taky jsem poctěn vaší nečekanou přítomností, mistře.“ ani se nezeptal a vstoupil. Už sem to ani neřešil. Pořád stejný parchant. Namikaze se posadil na moje místo a pustil se do rozmluvy s Yume. Mého rozhořčení si ani za mák nevšímal.
„Mám nové zprávy, které si nechci nechat pro sebe!“ nadhodil s úsměvem na rtech. Zdál se šťastnější než obvykle. To mě zaujalo.
„To by mě zajímalo, co tě dostane do větší extáze, než máš běžně?“
„To bys neuhodl?!“ Yume se ne nás usmívala při pohledu plném blesků. Otočila se zpět ke sporáku.
„Kushina je těhotná.“ řekla a tím nás oba dva dostala ze stavu beztíže.
„Těhotná?“ Namikaze si mě pobaveně prohlížel.
„Mám ti popsat, jak k tomu dochází?“ měl jsem chuť ho propíchnout pohledem, pak mě ale napadla skvělá narážka.
„To znamená, že z našeho prcka bude otec?“ teď mi chtěl vrazit on. V tom se zdálo, že si něco uvědomil.
„Otec? Kitsune, já budu táta!“ zvedl se a začal objímat každého v místnosti. Jeho eufórie štěstí se teď projevila v největší podobě. A kdo to schytal nejvíc? Já! Myslel jsem, že mě snad umačká! Idiot jeden! Jak někdo může být tak hodně šťastný jen z toho, že má přijít další potomek na svět? Navíc mě to v jistém smyslu znervózňovalo. Nedokázal jsem přijít na to, s čeho to mám.
„Měla by sem přijít na oběd. Mluvila jsem s ní.“ řekla Yume. Bylo na ní vidět, že překypuje štěstím. Já osobně jsem cítil spíš zmatek. Namikaze si mě zvědavě prohlížel.
„Co na to říkáš? Myslím jako vážně.“ Co mu na tohle mám odpovědět? Ty lidi jsou fakt zvláštní.
„Čekáš nějaký moudro?“
„Říkám vážně!“ chvilku jsem ho zkoumal pohledem a pak zavřel oči.
„Myslím, že je to skvělá zpráva. Nový život je vždy něco neuvěřitelného. Přináší sebou hodně štěstí a nové naděje... A něco ve mně mi říká, že se hodně věcí změní.“ na poslední slovo jsem dal nepatrný důraz. Namikaze si toho všiml. Na jeho tváři se začalo rýsovat něco jako obava. Nechtělo se mi zatím říkat nic konkrétního. Já sám si tím pocitem ještě nebyl jistý ale něco sem přesto věděl, že se bude týkat toho chlapce! Chlapce? ...jak mě napadl...?
....
Vstupní dveře se otevřely!
Najednou...jako by mi to něco řeklo. Něco ve mně. Co se to sakra děje?
Někdo vstoupil! Namikaze k osobě přispěchal! Z mých úvah mě vytrhla až Yume. Její starostlivý obličej nešel přehlédnout.
„Kitsune? Stalo se něco, vypadáš vyděšeně?“ taky, že sem! A jak! Musím se uklidnit!
„Ale to nic. Jen sem si na něco vzpomněl.“ povedlo se mi zpomalit srdeční funkci. Teď byla v normálu, to Yume přesvědčilo, že mi nic není. Po usmála se a šla přivítat dalšího hosta s tím nezvaným. Já se pomalu nejistě otočil, ale nic jsem neřekl. Zatím.
Uzumaki si mě všimla a pomalu váženými kroky přistoupila ke mně. Sedla si a upřela na mě svoje zraky. Já se koutkem oka podíval na její břicho. Bylo už dost vyvinuté. Hádal bych tak druhý až třetí měsíc těhotenství. Ona se usmála, jako by mi četla myšlenky.
„Druhý měsíc, Kitsune. Ještě chvíli a budou o tobě vědět čtyři lidé.“ nedokázal jsem ji opětovat úsměv. Pořád mě na tom celém něco vyvádělo z míry. Uzumaki to na mě poznala. Položila hlavu na stranu.
„Něco není v pořádku, viď?“ Namikaze a Yume na mě tázavě pohlédli. Už to asi nedokážu skrývat. Vzdychl jsem.
„Nemůžu se zbavit pocitu, že se něco stane a...něco mi říká, že s tím souvisí to nenarozené dítě... Neumím to vysvětlit, jasný! Některé věci, co se nám Bijuu dějou nedokážeme ani mi sami vysvětlit! Prostě máme občas divný pocit nebo se nám v hlavě objevují zvláštní myšlenky.“ dívali se na mě a poslouchali. To, co jsem říkal, je znepokojovalo. Ticho přerušil ten nejzvědavější.
„Jaký zvláštní myšlenky?“
„Třeba to, Namikaze, že to dítě je chlapec.“odpověděl jsem a sledoval jeho reakci. Vzal ten fakt dobře. Holky na tom byly hůř. Pohlédl jsem na Uzumaki. V tu chvíli mi došlo jak to, že vím, že je to chlapec. To on! On. KONEČNĚ TO DO SEBE ZAPADÁVALO.
„Chtěl si říct, bude chlapec! A jak to vůbec víš?“
„Dalo by se říci, že mi to řekl on.“ tak tohle Namikazeho dostalo.
„Kdo a jak řekl?! Vždyť....“ zmlkl a já pochopil, že mě pochopil. Pěkně blbá úvaha! Zatvářil se nevěřícně.
„Tím on myslíš to nenarozené dítě?“
„Ano.“
„Ale jak...?!“
„Telepatie... Nenarozené děti, ty citlivější, s ní komunikují... Ne, však s každým. Nechápu, proč si vybral mě?!“ tohle jsem asi říkat neměl. Namikaze si mě s tím nejpřísnějším pohledem, co sem u něj zatím neviděl, prohlížel. Pak se jakoby podíval z okna, aby se uklidnil.
„Co ti ještě řekl?“ zeptal se už normálně.
„Nic. Jediné, co mi nacpal do hlavy je fakt, že je chlapec... Mám se ho na něco zeptat?“ nevěřícně si mě prohlídl. Lidi, všechno se jim musí vysvětlovat. A navíc sem se ho chtěl taky na něco zeptat ale...
„Nemůžu s ním totiž mluvit bez fyzického kontaktu. Proto se ptám?“ dodal jsem.
„Ty s ním chceš mluvit, že jo? …….Tak proč se rovnou nezeptáš Kushiny?“ nevěřícně kroutí hlavou, jakoby to jestli se jí můžu dotknout záviselo na něm. Jeho grimase sem se musel zasmát.
„Uzumaki?“
„Mě je to jedno, klidně se mě dotkni.“ řekla a vyhrnula si dlouhé tričko. Otočil jsem se čelem k ní a pomalu natahoval ruku nad její břicho. Dotkl jsem se její teplé kůže a zavřel oči.

„Nemusíš se mě bát, jsem přítel tvé matky…………..proč si mi vnuknul myšlenku? Proč by mělo záležet na tom, jestli si kluk nebo holka...? Slyšíš mě...?“ řekl jsem.
„Slyším.“ odpověděl mi hlas.
„Proč to všechno? Proč mluvíš zrovna se mnou?“ hned sem přešel k věci, i když asi moc brzo. Překvapivě mi odpověděl, ba co víc, přímo na mojí otázku.
„Nevím... Máš v sobě něco...něco, co mě poutá.“
„Poutá?“ Kdyby mi viděl do tváře, viděl by zmatený liščí obličej.
„Neumím to vysvětlit.“ pokračoval jemně dál. V jeho hlase bylo něco, co sem nedokázal sám vysvětlit.
„S tebou se fakt těžko mluví, prcku.“
„S tebou taky, pořád se mě na něco ptáš a sám nic nevysvětlíš.“ To už mi vyznělo trochu ostřeji. Jako bychom se už dávno znali a prostě spolu vedli sarkastickou konverzaci.
„Ty si nějakej drzej na to, že ještě nemáš pořádně vyvinutý tělo!“
„To ty taky a kolik už ti je, řekni?!“ docela hustě mě sundává. Přemýšlím.
„Už si to ani nepamatuju.“
„Nekecej!“ To už nevydržím.
„Nekecám! A vůbec, proč se s tebou hádám?!“
„Baví tě to. Stejně jako mě... Ty to necítíš?“ Najednou jako bych na jeho imaginárním obličeji zahlédl úsměv.
„Mám s tebe divný pocit, jestli myslíš tohle!“
„Já ho mám taky a nevím proč! Možná proto sem na tebe poslal tu myšlenku.“
„Je to zvláštní, ne každý dítě dokáže takhle komunikovat...a to nemluvím o nenarozených dětech.“
„Tímhle mě moc neuklidníš!“ Ani sem tě uklidnit nechtěl. Já...
„Děsím sám sebe.“
„Proč?“
„Ten pocit, kterej mám od tý doby, co si nablízku, se teď dostal na maximum!“
„Co s toho plyne?“
„Nedokážu se dostat ven, myslím jako s tvé mysli!“ Celou dobu se o to pokouším a nic. Jakoby mě něco drželo.
„Já nechci, abys odešel.“ Jeho hlas byl prosebný. Uvědomil sem si, že mě drží on.
„Teď mě poslouchej, prcku! Musíš mě pustit, nebo líp, vyhoď mě ze svý hlavy!“
„Ale, já sem tu sám a už mě to nebaví!“ Jak mu to mám sakra vysvětlit?!
„To se zpraví za pár měsíců, ty se narodíš a budeš mýt spoustu společnosti!“
„A ty?“ Jeho otázka mě zaskočila.
„Já tu budu taky!“
„Slibuješ?“
„Jo slibuju a teď...!“
„Tě vyhodím!“

Jak to dořekl, strčil do mě takovou silou, že sem se na židli docela převrátil a spadl na záda. Tak tohle sem nečekal! A zřejmě ani mí pozorovatelé.
„Ten kluk má ale páru…“ Nikdy bych nevěřil, kdybych to teď na vlastní kůži nezažil. S mírným úsměvem na rtech jsem se postavil a rozhlédl se po přítomných. Nesmáli se! No jak jinak, taky všechno musí brát vážně. No...i když...ten kluk? Pořád mě jeho případ děsí. Ale to jim vykládat zatím nebudu.
„Co se stalo?“ zeptal se mě Namikaze. Byl napjatý, ale snažil se to zakrýt. Přede mnou to však neutajil. Uzumaki seděla stále na židli u stolu. Z jejího výrazu se dalo vyčíst jen jedno: Obavy! Moje milá Yume na mě zamračeně hleděla. Nelíbilo se jí, že se usmívám, když jde o vážnou věc...A taky, že šlo... Jenom mi na tom přišlo něco směšného. Co to bylo? Sám nevím. A to mě žere!
„Nic moc. Jen jsme kecali.“ Neuvěřili tomu. Tak hloupí zase nejsou a navíc znají moje manýry. Ale zkusit sem to musel.
„Co ti řekl, Kitsune?“ zeptala se Yume. Moje oči se stočily jejím směrem. Přivřel jsem je. Úsměv však nepohasl.
„Hádali jsme se.“
„COŽE!“ odpověděli sborově. Jejich reakce mě nepřekvapovala. Byl jsem dost upřímný.
„Jo, když nad tím tak přemýšlím, byl dost ostrej, až nevychovanej...“ vzdychl jsem. „Věděl, co chce!“ to poslední sem řekl skoro šeptem. Přesto to Namikazemu neuniklo.
„A co chtěl?“ optal se. Dívky se podivily... Moc se mi odpovídat nechtělo, i když odpověď jsem znal.
„Abych...s ním zůstal.“ vylezlo ze mě nakonec. Neřekl jsem to moc nahlas. Skoro šeptem. Přesto mi ta věta zněla v hlavě hlasitěji než cokoliv jiného. Jako bych jí s plna hrdla zařval. Takovou měla sílu.
„Zůstal? Moje dítě si tě asi fakt oblíbilo.“ řekla Uzumaki a hlasitě se zasmála. Konečně se někdo uvolnil. Začal jsem si myslet, že mě všichni stáhnou s kůže pouhým pohledem. Atmosféra začala řídnout. Namikaze se uvolnil a posadil se naproti mně. Jeho pohled byl ale pořád zamyšlený. Yume donesla na stůl veliký hrnec a nandala nám polévku. Potom se usadila vedle Namikazeho a dali jsme se do jídla. Obědy od Yume každý miloval. Ale nejvíc já.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

A tu je další částička Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)