Jsem jen šílený démon, né? (6.díl)

Minato
Nemůžu uvěřit tomu jak to pořád i přes svou inteligenci nechápe. Zatracenej Kitsune!
Za okny jsem zpozoroval kouř!
Co to je? Vypadá to jako pouliční rvačka. No to mi ještě scházelo! Na dveře někdo zaklepe. Vejde jeden z mích podřízených.
„Pane, mám pro vás zprávu!“ z jeho hlasu je cítit naléhavost. Kývnu na souhlas. „Zvěsti nelhali, mezi námi žije démon, pane! Několik mužů ho dokonce našlo a teď ho...“
„Jestli se mu něco stane, budete se mi za to zodpovídat!“ možná sem to řekl ostřeji než sem chtěl, protože na mě začal nevěřícně koukat.
„Co máme udělat?“
„Nic! Jdu to vyřešit osobně!“ tahle situace si žádala mou přítomnost. Věděl jsem to, něco ve mně s tím ale nesouhlasilo.

Kyuubi
Po tom strašně důležitém rozhovoru s Namikazem jsem se rozhodl trochu si provětrat hlavu. Slíbil jsem, že nebudu dělat nic nenápadného a tak sem cestoval jako obyčejný člověk. Pěšky! Velká nuda! Nic proti vám, jen to není můj způsob. No nic.
Lidi měli pořád stejný plíživý pohledy. Na to sem si zvykl, když mě to na jednu stranu štvalo. Šel jsem dál dlouhou ulicí a prohlížel si různé lidské charaktery. Od dětí až po dospělé. Od hrubých až po milé a příjemné. Všichni byli něčím zvláštní, originální. Při té myšlence mi na tváři vyrostl úsměv. Vždyť já tu obdivuju lidskou rasu. Jaká ironie.
....
V tom sem úplnou náhodou zahlídl v davu pár jedinců, kteří se tvářili jinak. Nespouštěl jsem je z dohledu. Bylo jich kolem dvaceti. Taková chátra a tváří se jako, když se vás snaží zabít.
Došlo mi to! Oni mě naháněli, utvořili kolem mě nenápadně kruh. Co teď? Hlavně neudělej blbost. Než sem se stačil rozmyslet, ty, co ke mně byli nejblíže, mě kopli. To se opakovalo několikrát. Věděl jsem, že nesmím zaútočit a tak mi nezbývalo nic jiného než se nechat mlátit od někoho, kdo je slabší než já. Bude to tak lepší.
Najednou sem na sobě pocítil její pohled. Pohled zelených očí. Blbost! Ona tady není, je někde z Uzumaki. Baví se a smějí se spolu. Všechno šlo hladce, tím mám na mysli, že asi si mě jen náhodně vyhlídli na bitku. Jo to sem si myslel, dokud na mě někdo z nich nepromluvil.
„Dobře poslouchej, Démone!“ a sakra! Namikaze mě zabije. „Za to, že ses opovážil vstoupit mezi nás a dokonce pár z nás zabít, si zasloužíš smrt!“ jak statečná a dojemná řeč. Moc se mu nelíbilo, že se při ní usmívám. Jen ať zuří. „Co se tak šklebíš, Démone! Prohrál si!“ teď se usmál on. Pche, jako by smi mohl ublížit, ty červe! Dál jsem ale hrál svou roli.
„Něco mi říká, že tu došlo k omylu, člověče.“ zase sem se pousmál a pomalu se zvedl. Nepřesvědčilo je to a kopali do mě dál. Je to zbytečné, tímhle mě nezabijou ba ani neporaní.
Něco se změnilo, když pár z nich tasilo svoje meče.
Proč mi je tak divně. Přece ani meč mě nedokáže zabít, jo ale může, když si v lidský podobě. Sem to ale deb*l! Počkat oni chtějí...chtějí mi probodnou srdce. Co teď nechám se zabít? To sotva! Ale jak se jich mám zbavit? Slíbil jsem Yume, že ať udělají cokoliv, nebudu se jim mstít ani je zabíjet! Hloupej slib! Ale co bych pro ní neudělal. Chytil jsem se za srdce, divně tlouklo. Usmál sem se. Aha! Takhle to je, já sem...dokážu pro ní zemřít! Chápu. Už rozumím. Svému zmatenému srdci. Zavřel jsem oči... Yume...
Zvuk olova pronikající živou tkání. Je to divné ale nic necítím... Ne, to není mož...Bál jsem se otevřít oči! Ten strach je ale nakonec otevřel!

Stalo se něco, co jsem nečekal! Čerstvá krev tekla po mém překvapeném obličeji. Překvapení se změnilo! Přišlo zděšení! Krev nebyla moje! Patřila dívce! Dívce, která mě milovala! Dívce, jejíž dlouhé bílé vlasy, teď doruda zabarvené, vlály v posledním – mrtvém větru. Dívce, kterou jsem miloval! Moje slova? Je v nich najednou tolik něhy a jemnosti...zranitelnosti!
Zavrčel jsem! Zařval jsem! Slyšeli to! Lidé se trochu vzdálili. Obstoupili mě a mrtvé tělo mé milované. Já si jich ale nevšímal. Nedokázal jsem spustit oči ze svého anděla. Anděla v kaluži krve! Při tom pohledu se mi podlomily kolena, jako obyčejnému slabému smrtelníkovi. Nevnímal jsem to! Natáhl jsem ruku k její napohled studené tváři. Dotkl jsem se jí zlehka, jako by byla s porcelánu.
„Studená...“ zašeptal jsem. Jasně, že je studená, ty hlupáku! Vždyť je mrt...! To slovo?! Proč ho nemohu vyslovit? Proč sakra?! Ona je mrtv...no tak, už to skoro mám! Mrtv...! Sakra!Mrtv...!
„Yume je mrtvá.“ řekl mi známí hlas. Jakoby věděl, že s tím slovem zápasím. Zvedl jsem hlavu. Něco mi stékalo po tvářích. Přiložil jsem konečky prstů k obličeji. Pohlédl na ně a následně je olízl. Je to slané. Lítost? Napadlo mě. Říká se...lidé tomu říkají slzy...Slzy? Já mám slzy? Nemožné, vždyť jsem démon! Já nemám lítost! Ani lásku? Pohled mi zabloudil k jejímu tělu. Musel jsem se sám sobě vysmát. Vždyť jsem ji miloval... Miloval jsem! Mám lásku! Ale v tom případě mám i lítost. Vzhlédl jsem a otevřel uslzené oči. Naučili mě to, oni všichni. Lidé... Všichni nejsou zas tak špatní...Yume. To jméno mi spustilo náhlou bolest v hrudi!

Stál vedle mě, jako jediný se nebál. Nic jiného jsem od něj ani nečekal. Díval se na mě a pak na nehybné tělo. Čekal jsem, co udělá. Koneckonců je to Hokage. Dovolil jsem mu, aby se dotknul Yumina těla, jakoby to její stav mohlo nějak změnit!
„Opravdu je mrtvá, Kitsune.“ řekl příkře. Bolest v jeho hlase probouzela mou vlastní. Nedokázal jsem mu na to nic říct. Co bych také říkal.
Proudy slz se násobily. Pláč nechtěl ustat. Srdce bolelo jako nikdy předtím. Měl jsem pocit, že umírám. Jako, kdyby mě něco zevnitř zabíjelo. Ubíralo mi to na životě! Moje tělo podle toho na to reagovalo. Ani jsem se nehnul! Pak se ale něco zvrtlo a já se začal třást. Namikaze si toho všiml.
„Je mi...je mi to strašně líto, Kitsune. Nedokázal sem to.“ jeho vina mi v tu chvíli přišla tak nicotná. Přivřel jsem oči, unavené od věčného odkapávání slané vody. Konečně jsem se zmohl na větu.
„Musím pryč, Namikaze.“ zašeptal jsem. Nesnažil se mě ani přemlouvat. Sklopil hlavu.
„Pokud jsi se tak rozhodl.“ jeho věta měla vyjít mile a jemně, přesto jsem v ní zaslechl i trochu zklamání. Zklamal jsem? Opravdu?
„Ale čím?“ řekl jsem nahlas. On asi opravdu zná mé myšlenky. Zase mi s klidem odpověděl.
„Vzdal jsi se tak rychle, Kitsun... Ale pokud to vidíš jinak.“ Hleděl jsem na něj. Byl jsem až do teď slepí? Já vidím muže. Předtím tu nestál. Nebo ano? Nevím. Usmál jsem se.
„Vyrostl s tebe moudrý muž, Namikaze.“ vzdychl jsem. „Škoda.“ dodal jsem. To slovo ho zaujalo.
„Škoda čeho?“
„Nebudu mít tu čest, poznat tvého syna.“ Moje hlava! Už je to tady! Nesmím, ne tady! Musím pryč než se přestanu ovládat! No tak, zvedni se a zmiz! „Omlouvám se, musím jít. Než udělám něco strašného.“ To bylo poslední, co jsem mu řekl. Zvedl jsem se a vzlétl. Za pár minut byla Listová malá jako mravenec. Už sem dost daleko? Ne!........Dál to ale nestihnu! Sakra!
Moje ruka už byla z půli liščí. Neměl jsem moc na vybranou. Proti mně se objevila jeskyně, jako kdyby skála věděla, že potřebuju pomoc. Neváhal jsem a vletěl do ní. Hluboko ve skále sem se sesypal.

Měnil jsem se! Moje lítost a bolest se měnila na nenávist. Nedokázal jsem to zastavit. Na jednu stranu jsem ani nechtěl. V hlavě se mi objevil slib! Vzpomínka na to, co mi řekla naposledy. Yume...Její jméno vytvářelo trhlinu v mém srdci. Tak velkou, tak bolestivou. Bolest mi připomínala slib, který sem jí dal. Těsně než mi umřela. Slib? Tak hloupý slib! Sakra!
Změnu v lišku jsem potlačoval pár dní. Myslel jsem si, že to přečkám a ono to samo ustoupí. Ale ono to neustupovalo. Čím víc sem si to přál, tím víc to bolelo. Byl jsem na pokraji zhroucení. Nechtěl jsem porušit slib, který sem dal milované osobě ale ani sem nechtěl zešílet s ubohé lidské lítosti! Tak co?! Co mám sakra dělat?! Asi dobrovolně zešílím. Usmál sem se. Jen kvůli tobě, milá Yume.

„To bych nedělal.“ Hlas jako by mě dostal s transu. Prudce sem se otočil. V temnotě stála osoba. Muž! Ani sem si ho nevšiml. Třeba jen blouzním. Ne to určitě ne! Na to je to moc reálné a mimo to, ten pocit už sem jednou měl.
„Kdo si, už sem tě někdy potkal, že jo?“ každé slovo jsem vyslovoval stěží. Cítil jsem, jak ve mně bublá ta nenávist. Jestli tu zůstane tak to odnese. Nevypadal na to, že ho to nějak trápí.
„Jen si mě zahlídl...a přesto si to pamatuješ? Jak obdivuhodné.“
„Hele, člověče. Nechci být nevychovaný, ale jestli nechceš, abych tě zabil, tak raději zmiz, ano!“ moc ho to nerozhodilo. Skoro se dalo říct, že to věděl. Moje proměna se zase ozvala tentokrát silněji. Mlátil jsem sebou o zdi jeskyně doufajíc, že se zřítí. Marně! Pak sem se různě kroutil na zemi. Musel na mě být hroznej pohled.
„Proč s tím tak zápasíš? To je necháš jen tak?“ jakže? Rozuměl jsem dobře? On! Pak mi bliklo.
„Ty si ten, co mě tenkrát viděl, jak lítám nad Listovou!“ to on mě prásknul! To kvůli němu Yume...! Její jméno se mnou otřáslo! Sakra! Bolest zvýšila nenávist! Napůl jsem byl liška.
„Ano to jsem. Dovol Kyuubi no Kitsune, abych se představil. Jsem Uchiha. Uchiha Madara a mám pro tebe návrh.“