SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (7.díl)

Kushina
Po hodině se ozval výbuch. Byl silnější než tan předešlí a šel z opačné strany. Lekla jsem se, když se kouř rozptýlil a odhalil mi obrovskou rudou lišku s devíti ocasy.
„Kitsune...?“ zašeptala sem. Váhavě jsem udělala krok dopředu. Co se sakra stalo? Proč utočíš na vesnici? Ten pocit nevědomosti nesnáším! Rozběhla jsem se k místu, odkud přišel první výbuch. Můj dech se zrychloval. Neměla jsem takovou výdrž. Jsi těhotná, ty blbko! Chovej se podle toho! Zpomalila jsem, břicho mě bolelo. Moje plíce byli v jednom ohni. Moje tělo mě zrazovalo. Zrovna teď! Přesto jsem v rychlé, pro mě rychlé chůzi dorazila na místo. Bylo tam hodně lidí. Kolem něčeho se sdružovali, kolem někoho. Když sem je všechny obcházela a procházela, všimla jsem si jejich obličejů. Byli smutné. Ne! Když sem obešla posledního člověka, naskytl se mi ten pohled. Pohled na mrtvé tělo Yume. Minato stál nad ní a hleděl na místo, kde řádila liška. Neovládla jsem se. Slzy jedna přes druhou putovaly po mých tvářích. Přistoupila jsem k ní. Podlomila se mi kolena. Tiše sem brečela a proklínala celý svět.
„Je to zlý, Kushino. Moc zlý!“ Jeho věta mě donutila vzhlédnout. Pohlédla jsem tam, kam směřoval jeho pohled. Obrovská liška! Dostala jsem vztek!
„To on?!“ neotočil se.
„Ne. On ne.“ odpověděl s klidem. Pak mi to došlo. Včera mi Minato říkal, že Kitsuneho někdo zahlídl. To znamená. Ale ne...!
„Ona...! Kvůli němu?!“
„Ano.“ V tu chvíli mi vše došlo. Bolest se mísila za stresem. Bylo ho najednou moc. Příliš! Cítila jsem bolest v oblasti břicha. Byla ale jiná než do teď.
„Minato, já...“ Ve chvíli kdy se pode mnou objevila tmavá skvrna, nebylo pochyb. „Já rodím!“ ve chvíli, když sem to vyslovila, něco se dralo na povrch. Něco ve mně chtělo ven. Moje mysl nedokázala myslet na nic jiného.

Minato
Kitsune mě svým rozhodnutím, přivedl do strašné situace. Buď ho nechám, ať se pomstí, nebo ho zastavím, jak? To nemám zdání! Možná?
„Minato, já...“ S přemýšlení mě vytrhl její hlas, který se najednou změnil. „Já rodím!“ Ta věta! Nevím jak je to možný ale v tu chvíli jsem zapomněl na Konohu. Moje žena rodí! Vydal jsem potřebné rozkazy a odnesl ji do nemocnice.

Na sále snad byla věčnost. Nemohl jsem tu sedět věčně, když sem pohlédl z okna, rozhodl jsem se!
„Promiň, musím jít.“ zašeptal sem a zmizel v oblaku kouře. Při cestě mě napadla hrozná možná alternativa. Musel bych se ale vzdát všeho. I toho, co miluju nejvíce. Pohled mi spadl na lišku.
Udělám to!
Pro ni, ženu jeho. Pro něj, přítele jeho. Pro ně, lidi vesnice... Pro něj, jediného milovaného syna! Vzdychl a rozběhl se k démonovi.

Kitsune
"Madara? Návrh?“ odpověděl jsem. Asi mi ta proměna leze na mozek. To jméno znám, ale ta osoba, co ho nesla je už dávno po smrti.
„Ano. Propůjčíš-li mi svou sílu, pomstím za tebe tvojí drahou.“ hrklo ve mně, jakoby to část mě chtěla. Toužila po tom! Ne nesmím! Musím odolat svým nutkáním.
„Ani mě nehne, ty mrtvolo!“
„Dobrá tak tedy po zlém! Démone!“ otevřel rudé oči, kterých by se zalekl i démon mé úrovně. Nenávist se dostala na povrch. Moje mysl se zatemnila! Objevila se liška!

Minato
K něčemu jsem se rozhodl. Teď jen udělat přípravný obřad. Věděl jsem, že za to zaplatím a to hodně! Přesto jsem to hodlal podstoupit. Po cestě sem viděl spoustu padlých a zraněných lidí. Byl to otřesný pohled. Najednou se přede mnou zjevil jeden s lékařských ninju.
„Pane, dobrá zpráva. Narodil se vám syn.“ oznámil z vesela. Něco mě donutilo se pousmát, i v takovéto situaci. Moje srdce najednou tlouklo rychleji. Narodil se. Můj malý sen! Po chvilce jsem se vrátil do reality díky ohlušujícímu výbuchu. Přivřel jsem oči.
„Přines ho sem.“ řekl jsem přidušeně.
„Co prosím, Pane?“ pak se zatvářil chápavě. „Novorozeně na bitevním po...!“
„Okamžitě mi přines mého syna!“ víc už sem neřekl. Shinobi se poníženě uklonil a zmizel.

To, co musím udělat je strašné a nikdy si to neodpustím. Přesto ale budu doufat, že ty mi jednou odpustíš. Můj maličký. Dokončil jsem přípravy a přivolal svého oddaného společníka. Naproti Lišce tak stála velká žába.
Chci, abys to věděl, Kitsune! Chci, abys věděl, kdo tě zastavil. Chci, abys věděl, že tě v tom nenechám! Za chvíli se objevil ten ninja. V ruce nesl malí uzlíček. Podal mi ho a já ho s opatrnosti přijal. Poručil jsem mu, ať zmizí a nikoho za mnou neposílá.

Kushina
Ta bolest byla strašná. Cítila jsem takoví tlak a ta pitomá doktorka ječala: Tlačte, tlačte, že sem si připadala jako úplný idi*t! Trvalo to dost dlouho, než tlak povolil a já uslyšela první hlasy svého dítěte. Najednou jakoby ze mě vše opadlo a já slastně oddechovala. Otřeli to malinké stvoření a v dece mi ho položili na hruď. Bylo tak nádherné. Moje dítě. Můj krásný chlapeček. Ležel vedle mě a prohlížel jsi mě.
„Já...já jsem tvoje maminka.“ zašeptala jsem. Až na hlase sem poznala svojí únavu. Do teď sem ji nezaznamenala. Hypnotizovali mě totiž ty jeho modré oči. Krásné velké modré oči. Jako ty Minatovi. Kde vůbec je? Myšlenky mi přeskočili k jinému tématu.
„Kde je Minato?“ někdo ke mně přistoupil.
„Na bojišti má paní. Bojuje se strašlivým netvorem.“ v tom sem si vzpomněla. Kitsune a obrázek velké lišky. Chtěla jsem se zvednout, ale něco ve mně škublo a donutilo mě zase si lehnout.
„Já...“
„Měla byste odpočívat, vše se zlepší, uvidíte.“ zašeptal ten hlas. Nechtěla jsem ho poslechnout. Moje tělo mě ale zradilo. A tak jsem se opět věnovala malému chlapečkovi, který se na mě uculoval.

Někdo přiletěl do pokoje a dožadoval rozhovoru se mnou. Přikázala jsem, ať ho nechají. Přistoupil k mé posteli a klekl si.
„Je mi to strašně líto, Plním jen rozkazy vašeho manžela.“
„A ty zní!“ přicházela jsem k sobě. Můj hlas už byl silnější.
„Přivést jeho narozené dítě, madam.“
„Cože?!“
„Omlouvám se.“ Praštila jsem volnou rukou do peřiny.
„Ten idi*t! Co si to o sobě sakra myslí?!“ podívala jsem se na nového človíčka. Nevím jak, ale jeho pohled mě uklidňoval. Vzdychla jsem. Měla sem pocit, že mi něco říká.

„Udělej, co říká, mami.“

Ta věta se s čista jasna objevila v mé hlavě. Vzpomněla jsem si na Kitsuneho slova. S lítostí v srdci a odporem k tomuto příkazu jsem podala své jediné dítě tomu muži. Ten se mi jen uklonil a zmizel. Já se v tu chvíli zhroutila a začala brečet. Něco hrozného se stane. Teď už to vím.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku, další díl Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)