Koncertní sázka

"Nesnášim svojí práci, sakra!" Nadával jsem zvtekle a mlátil do volantu. To bylo jediné, co jsem mohl v koloně dělat. Střídal jsem jedničku, brzdu, jedničku, brzdu a jedničku pořád dokola. Občas se mi poštěstilo a mohl jsem tam dát dvojku. Ale to jen v opravdu výjimečných případech. Nesnášim dopravní situaci ve Strašnicích o půl páté. Všichni vyjedou s autama do ulic a zahltí je. Semafory celou tu mačkanici plechů ještě umocňují a sem tam se najde idiot, co neumí jezdit rovně a nerozezná červenou od zelený a někam to napálí. To pak ještě jako třešničku na dortu musíte pouštět sanitky, policajty, hasiče a mopedy. Nervózně jsem poťukával do volantu a hypnozitoval hodiny na palubce.

16:40

Už je to 10 minut, co jsem vyjel z kanceláře a ještě pořád jsem se nedostal ani na jižní spojku, natož na Háje! A to mám být za 20 minut nachystaný v zákulisí a připravený zpívat. To asi těžce nedávám. Vzteklý jako vykoupaná kočka jsem praštil pěstí do klaksonu a vytroubil idiota, co mimo přechod lezl mezi auta, hlavně před to moje. Nadskočil leknutím a pak si začal ťukat na čelo, jako kdybych tady ten blbec byl já. Voprsklý chodci.
Když jsem se vymotal z té Strašnické kolony a najel konečně na jižní spojku, sešlápl jsem plyn na podlahu a začal simulovat F1. Ovšem ne na dlouho. Informační tabule hlásala jasný nápis červenou barvou.

No super, ještě toho trochu. Ale tak já budu sjíždět o sjezd nebo dva dřív, tudíž bych se té koloně měl vyhnout. Hnal jsem svoje malé autíčko co to dalo. Ovšem tryskovou jízdu jsem si neužíval dlouho. Viděl jsem před sebou štos aut, kterým blikala výstražná světla. Supeeer. Šel jsem okamžitě na brzdy, začal podřazovat a taky jsem zapnul výstražná světla, aby mi řidič, co jel za mnou, náhodou nevjel do kufru. Pozorněji jsem si prohlédl tu šňůru aut a došel jsem k závěru, že tady zkejsnu ještě hodně dlouho. A čas běžel...

16:50

Těžce jsem nestíhal, ale už jsem alespoň sjížděl z jižní spojky. Úsek, který mám jindy za necelou minutu jsem jel skoro celou věčnost. Za sjezdem byly silnice volnější a tak jsem to hnal. Zbývalo 10 minut a já měl cestu minimálně na 15 minut. Bylo to k zbláznění. Jako šílený jsem šlapal na plynový pedál, ignoroval jsem dopravní značení doporučující rychlost, kterou jsem překročil už v okamžiku rozjezdu na semaforu. Na červenou, jen tak mimochodem. Snad jsem se alespoň pěkně usmíval, aby z toho byla dobrá profilová fotka na facebook, za ty prachy...

16:55

Byl jsem blízko, byl jsem sakra blízko a přitom tak moc daleko. Celý šílený jsem ignoroval vše kolem sebe a jel jen za jediným cílem. Už jsem projížděl přes kruhové objezdy před Hájema, když hodiny ukázaly ten nechutný čas .

17:00

"Sakra! Sakra! Sakra!" Řval jsem jako pominutý a svojí riskantní jízdu jsem ještě více zostřil. Už jsem byl tak blízko, tak strašně blízko, viděl jsem budovu modré školy, kde se konalo hudební vystoupení. Byla tam karaoke soutěž a my jsme byli ne moc známá skupina, pozvaná jako hosti. A já nestíhal! Naprosto jsem nestíhal! Absolutně jsem nestíhal! Hnal jsem to přes parkoviště na plný plyn. Po volných místech jsem nekoukal, protože parkování by mě stálo další čas.

17:02

Zahájení určitě už začalo a já se jako smyslů zbavený šílenec řítil na plný plyn k budově, před kterou postávala spousta lidí. Zapřel jsem se dlaní o klakson na volantu a ještě víc přidal plyn. Auto se rozeřvalo a překvapení lidé si mě konečně všimli. Také si všimli toho, že nebrzdím, ba naopak. Vyděšeně začali utíkat od vchodu a hlavně z vyasfaltované cesty, po které jsem se řítil. S výrazem šílence jsem kousíček před vchodem dupl na brdy, vyřadil a zatáhl ruční brdu. Brzdy zaskřípaly, kola se zablokovala a auto brzdilo. Trochu mě to hodilo na palubní desku, ale jelikož jsem byl zapřený stále rukou o klakson, nebylo to nic hrozného. Za mnou vznikala černá brzdná dráha z mých pneumatik a ve vzduchu se vznášel pak spálené gumy.
Bez přemýšlení jsem vytrhl klíčky ze zapalování a vyskočil z auta. Lidé okoli si viditelně oddychli.
"Dejte mi na ten vrak pozor." Křikl jsem do davu a nasadil sprint do budovy.
Jazyk jsem měl na tričku a plíce asi ještě v autě, ale statečně jsem běžel do tělocvičny, kde se soutěž pořádala.
"Pryč! Pryč! Pryč!" Křičel jsem ze zbytků vzduchu na lidi v hale, kteří se mi pletli do cesty a neúmyslně se snažili zpomalit můj postup. Při tak hlasitém projevu se masa lidí rozestoupila a nechala mě relativně v klidu proběhnout.
Sakra, proč ty zatraceně těžké nohy nemůžou běžet rychleji?! Sotva jsem popadal dech, ale už jsem pomaličku zatáčel do uličky, vedoucí k tělocvičně. Neměl jsem teď nárok zpomalit. Potil jsem se a opravdu akutně se mi nedostávalo vzduchu.
Uslyšel jsem první tóny předehry důvěrně známé písně. Zpíváme píseň Poison Kiss od Quartet Night. Sice v té skupině jsou zpěváci čtyři a my jen tři, ale já zpívám dva hlasy – Kurosakiho Ranmaru a Camuse. Kotobukiho Reijiho zpíval můj kamarád Sho a Mikazeho Ai zpíval můj příležitostný milenec Kai.
Předehra už skoro končila, když jsem rozrazil dvoukřídlé dveře do tělocvičny a viděl kluky na pódiu. Asi už byli domluvení, jak si rozdělí mé hlasy, protože se t vářili celkem jistě. Já jsem ale věděl, že se jim do toho nechce a proto jsem se snažil ještě trochu zrychlit svůj už tak rychlý sprint.
V duchu jsem děkoval organizátorům, že mezi židličkami nechali dvě uličky. Vybral jsem si tu po pravé straně a hnal se k provizornímu pódiu, kde mezitím Sho už zpíval první větu.
"Give in to temtation."
Ihned na něj další větou navázal Kai.
"My promise to you."
Teď měla přijít moje věta a já už viděl, jak se Sho nadechuje. I když mě viděl a věděl o mé rychle se přibližující existenci, byl si zároveň vědom toho, že můj mikrofon stále leží na pódiu připravený na zemi. Vyřkl moji větu.
"I rock you hard."
Přesně v tu chvíli jsem předvedl ukázkový skok na pódiu. Fajn, skok jsem vychytal, ale přistání ne. Z doskoku jsem přešel plavmo do krkolomného kotoulu a skončil jsem na lopatkách. Ovšem s mikrofonem v ruce.
Srdce mi splašeně bilo a opravdu se mi nedostávalo vzduchu z toho dlouhého sprintu. Před očima se mi dělaly hvězdičky, ale já se i přesto nadechl, co mi pichlavá bolest v hrudníku dovolovala, zadržel dech a zazpíval svojí větu.
"With my deep emotion."
Úplně jsem tím ohromil Kaie, který se zrovna tu větu chystal zazpívat, ale včas se zarazil. Měl jsem vteřinku na vydechnutí, když se Sho ujal své další věty.
"Koe wo kikasete."
Znovu jsem překonal bodavou bolest a vymáčkl ze sebe další větu.
"Kami wo nabikase."
Slzy mi šly do očí, bolelo to. Jak v mém hrudníku, tak moje lopatky, na které jsem tvrdě přistál. Kluci si všimli, že stále ležím a zpívám vleže, zatímco mi pomalu tečou slzy. Kai zpíval svojí větu.
"Ah, lesson of the night."
V tu samou chvíli mi Sho nabídl ruku, kteru jsem vděčně přijal. Kai na mě úplně kašlal a věnoval se svému výkonu.
V polosedu, držíc Shoovu ruku jsem zvedl mikrofon ke rtům.
"Slowly, slowly."
Sho mě táhl nahoru na nohy a mezitím s vypětím všech sil držel hlas při své větě.
"Yasashii hidarite."
Koukal jsem mu upřeně do tváře a navazoval na něj svou větou.
"Karamaru migite."
V duchu jsem ale nadával. Proč sakra musim mít dva hlasy, které jdou navíc střídavě mezi hlasy kluků? Akutně bych si potřeboval odpočinout a vydechnout se. Ještě stále jsem pořádně nepopadl dech a při zpěvu jsem bolestně musel zadržovat dech a mačkat zpěv až z paty.
Kai se na mě otočil.
"Ai no ikiba wo."
V jeho očích byla zlost.
"Sagashite."
Procítil jsem svoji část, ale z Kaiova pohledu jsem byl zmatený.
Sho do mě trochu drcl, aby se ujistil, že na nohách stojím opravdu pevně a jsem konečně připravený na choreografii.
"Tokei wa hora mi nai furishite."
Trochu jsem se prokřupl, abych zjistil, jestli jsem opravdu v pohodě a mezitím zpíval svou část.
"Tsuite koi yo ari no mama."
Opravdu nebylo zbytí, musel jsem jít do choreografie, pokud jsem nechtěl zkazit výstup. Lopatky mě bolely, ale dalo se to vydržet.
Kai se mezitím dostal k mé levé ruce a zpíval jednu ze svých sólo vět.
"Mune ni mimi wo atetemina yo."
Narovnal jsem se a zazpíval svou část.
"Omae to no kyori no kodou ga."
V tu samou chvíli se Kai po mé levé ruce a Sho po ruce pravé nadechli a společně jsme zazpívali tu krásnou část.
"Feeling, feeling, feeling, ah..."
Zvedli jsme všichni levé ruce a začali houpat boky.
"Kuruwasetai poison kiss."
Stiskl jsem mikrofon a vychutnal si tu chvilku, kdy po překvapení obecenstva uhodil pouze jeden hlas a vyskočil o krok vpřed.
"Rocking hard, rocking hard."
Jako mávnutím proutku sme opět všichni tři se mnou v čele spustili.
"Torokete poison kiss."
Sho stiskl víc mikrofon. Tahle část pro něj byla trošku náročná.
"More and more and."
Dál už jsem ho doprovodil já.
"Towa ni poison kiss."
Zatímco Kai táhl svou část, ze které mě vždy bolely hlasivky, jen jsem ji slyšel.
"Aaaah."
Ihned sklouzl do zpěvu.
"Kokoro no mama."
Kluci srovnali jednu lajnu se mnou, natáhli jsme všichni levé ruce před sebe a zakroužili boky.
"Ataeyou poison kiss."
Máchl jsem levou rukou do prostoru a pohlédl na obecenstvo vybízivým pohledem.
"Love wo kanjiro. Love ni moero."
Při další větě se ke mě přidal Kai.
"Love wo shinjiro."
Při další už jsme opět zpívali všichni tři.
"Love is all" Quartet Night!"
Všichni současně jsme nadskočili. Miloval jsem tuhle část. Srdce mi divoce bušilo a já si to užíval.
Dál jsme s klukama skákali a užívali si naše vystoupení, i já už dokonce popadal dech, ale neušel mi ten nezvyklý chlad z Kaiovi strany. Sice jsme nebyli oficiální milenci, vlastně to o nás nevěděl nikdo, ale takhle zle se na mě ještě nikdy nedíval. To byl jako naštvaný za to, že chodím do práce a holt mě nepustili dřív? Nebo za to, že jsem porušil snad všechny možné předpisy abych sem dojel co nejdříve? Věřte mi, kdybych měl možnost jet po chodníku jen abych to stihnul od začátku, jel bych...
Trochu mě to od Kaie mrzelo, ale Sho na mě mrkl ať si nic nedělám z jeho chování a užívám si to. Nechápal, co mezi námi je, ale neušel mu Kaiův ledový pohled.
Dozpívali jsme. Dohrála hudba. Následovala úklona rozjásanému davu. Holky v předních řadách slintali. Aby ne, jsme fešáci.
Ještě jedna úklona a odcházeli jsme z pódia. Přenechali jsme prostor soutěžícím.
Byl to úžasný pocit a být to na mě, ještě chvíli bych zpíval.
Kai se ani neohlédl a hnal to k šatně. Sho se otočil na mě.
"Jdeš do šatny?"
"Ne, jdu si přeparkovat auto, stojím před vchodem." Usmál jsem se na něj. Doufal jsem, že tam auto ještě stojí, jelikož jsem ho v tom spěchu ani nezamkl.
"Půjdu s tebou." Nabídl se Sho a já byl za jeho společnost vděčný. Trošičku se mi točila hlava, ale to byl asi ten adrenalin v krvi.
Pomalu jsme se proplétali mezi zástupy lidí až ke vchodu.
"Tak kde stojíš?" Usmál se na mě Sho a věnoval mi svou plnou pozornost. Mlčky jsem natáhl ruku. Sho sledoval její dráhu. Hned před prosklenými dveřmi těsně u schodiště stálo moje auto a jak se zdá, spoustě lidí překáželo tím, že ho museli obcházet.
Sho vyprskl smíchy.
Nechápavě jsem se na něj podíval.
"Co je?"
Plácal se do stehen a tekly mu slzy.
"Ale nic, jen... jen... Ježíši, vždyť to vypadá, jako bys tu to auto jen tak odhodil! Navíc jak jsi rozrazil ty dveře, běžel přes tu tělocvičnu, ten skok, ten rádoby kotoul na lopatky abys vzal mikrofon a stihl svojí větu! To je úžasný!" Vybuchly mu šťastné emoce.
"To není moc úžasný, když jsem si pomalu ohobloval gumy, málem srazil stádo lidí, nezamkl si auto, pochroumal si kotník a praštil se do lopatek. A jako bonus jsem nestihl svou první větu, další jsem zpíval z polohy ležmo a choreografie šla z většiny do kytek." Vypočítával jsem své ¨zásluhy¨.
"A to ani nemluvím o překročení rychlosti, jízdě na červenou a ohrožování chodců." Přisolil jsem si ještě trochu do rány.
Sho jen vyjeveně zíral.
"Téda, neřekl bych do tebe, že jsi takový číslo." Rozesmál se.
Jen jsem se ušklíbl a sedl si do auta. Kupodivu nic nechybělo. Oddychl jsem si. Nastartoval jsem a začal jsem couvat od vchodu. Pěkně pomaličku, abych nikoho neohrozil, už nebylo kam spěchat. Sho seděl vedle mě.
Soustředil jsem se na řízení, když přesně v tu nejvíc vypjatou chvíli mi zakručelo v žaludku. Znělo to jako řev dinosaura a Sho chytil kompletní výtlem. Smál se, až mu tekly slzy.
"Víš co, Daiki? Zvu tě k sobě na véču, co ty na to?" Pozval mě naprosto upřímně. Otvíral jsem pusu abych s díky odmítl. Byl jsem utahaný a i přes tu vzdálennost jsem slyšel svojí postýlku, jak mě volá. Jen položit hlavu na polštář a usnout. Jenže můj žaludek byl jiného názoru a velmi, opravdu velmi hlasitě souhlasil. Sho mě poplácal po rameni a navigoval mě k sobě domů. Bydlel kousek ode mě, takže to ani nebyla moc zajížďka. Cestou domů ve druhém směru už byla jižní spojka průjezdná a tak byla cesta relativně i rychlá.

Večeře byla úžasná! Netušil jsem, že Sho tak dobře vaří. Nacpal jsem se k prasknutí a nebyl jsem schopný absolutně ničeho, jen se svalit na pohovku a těžce oddychovat. Sho se jen uculoval.
"Chutnalo?"
"Moc." Pokýval jsem a užíval si to blažené pohodlí. Bylo mi krásně a oči se mi pomalu klížily.
Vlastně ani nevím jak, ale usnul jsem.

Nemám rád zavazování očí, ale bylo to tak strašně vzrušující. Cítil jsem, jak mi utahuje ten šátek vzadu a trochu jsem sklonil hlavu, abych mu tu práci ulehčil. Nic nevidět bylo mučivé, ale burcovalo to mé smysly na maximum. Zhluboka jsem se nadechl, když mi přes hlavu stáhl tričko. Chtěl jsem cítit jeho horkou kůži na své. Dotkl se mých bradavek a já se prohnul v zádech, vybízejíc mu své růžové hroty. Cítil jsem na nich jeho dech. Vzal mi jednu mezi zuby a jen tak si jí tam žmoulal. Hlasitě jsem zasténal. Můj problém v kalhotách už dosahoval maximálního rozměru. Všiml si toho a rozepnul mi kalhoty. Stáhl jsem hýžďové svaly, abych se z toho úžasného pocitu svobody neudělal. On se jen lišácky usmál a vzal do ruky tubu, slyšel jsem cvaknutí a naskočila mi husí kůže. Pak jsem ucítil ten chlad na svojí dírce. Vykřikl jsem.
A můj vlastní výkřik mě probudil.

Podíval jsem se dolů, jak Sho klečel mezi mýma nohama a s trochou gelu na prstech mě připravoval. To jsem ale přes ten zatracenej šátek neviděl. Je fajn mít tak živý sny, fakt že jo.
"Sho, co to sakra děláš?!" Chtěl jsem se bránit, ale jak jsem zjistil, měl jsem i svázané ruce. To ve snu nebylo! Nic jsem neviděl, ani jsem se nemohl bránit.
"Sho." Zaškemral jsem, když se ve mě pohly jeho dva prsty.
"Je krásné, když říkáš moje jméno takovým tónem." Dýchl mi teple Sho na můj stojící problém. Otřásl jsem se blahem.
"Sho." Vzdychl jsem.
"Prosím."
"Co prosíš, Daiki? Co bys chtěl?" Zeptal se mě Sho a špičkou jazyka mi dráždil dírku na špičce mého údu.
"Víc." Vzdychl jsem pouze a zvrátil hlavu. To, že jsem neviděl jen umocňovalo můj prožitek.
Sho mě nastěstí netrápil, vzal mě do pusy celého a začal mě sát. Byl to tak opojný pocit, že jsem bez zábran vzdychal nahlas.
"Už tak dlouho jsem tě chtěl, Daiki." Promluvil Sho do improvizovaného mikrofonu, pevně mě držíc u kořene.
"Máš mě." Vzdychl jsem v tom vzrušeném stavu.
"Chci tě mít jen pro sebe, ne jako Kai, kterému je to jedno."
Zpozorněl jsem. Zvedl jsem hlavu k opěradlu tak, abych si mohl pohybem hlavy sundat šátek.
Podíval jsem se do Shoových očí.
"O co jde, Sho?! A jak víš o mě a Kaiovi?!" Zavrčel jsem. Začal jsem zapomínat na své vzrušení a Shoovi tři prsty ve mě byly též nečinné.
"Kai se se mnou vsadil. Prý, když dorazíš a zazpíváš, můžu tě dnes večer mít." Špitl Sho.
Šokovalo mě to. Kai se vsadil o mě?! A mě se nikdo nezeptá?!
"Pusť mě!" Štekl jsem na vyděšeného Shoa.
"Ne!" Odporoval mi. To mě překvapilo.
"Ne! Nedělám to kvůli sázce! Chci, abys byl můj. Kai tě má jen na zábavu, já to ale myslím vážně!" V jeho očích se objevily slzy.
Přemýšlel jsem. Vypadal, že to myslí vážně a s Kaiem jsme byli jen příležitostní milenci. Proč nevyměnit chvile sexu za chvile romantiky a sexu? Aniž bych cokoli řekl, opřel jsem se zpět do gauče a víc se narazil na Shoovi prsty. Jeho výraz v tu chvíli vypadal jako výraz dítěte, kterému koupíte oblíbené lízátko. Vrhl se na mě se vším, co měl.
Ač byl dravý, byl zároveň i něžný. Nebyl jsem na to zvyklý, ale po několika měsících jsem se naučil přijímat i něhu a lásku. A nakonec jsem za to byl i rád.
V duši jsem cítil, že jsem se do Shoa zamiloval. Krásný pocit.
A ještě něco... Z toho dne mi přišly tři fotky s pokutou za překročení rychlosti a jízdu na červenou...