SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Krvavá květina - 1 - Semeno

„Hej, Kouki,“ zavolal na mě blonďatý spolužák.
„Nazdar, co je?“
„Jdu s dalším klukem na slepé rande. Budou tam tři středoškolačky v roztomilých uniformách. Chybí nám jeden do počtu, půjdeš taky?“ Můj kamarád kolem sebe rozhazoval rukama nadšením.
„Promiň, ale už něco mám.“ Omluvně jsem se usmál.
„Neříkej mi, že deš zase hrabat hlínu,“ řekl naprosto otráveným hlasem.
„Já mám svoji zahradu rád,“ odpověděl jsem trochu uraženě.
„Jeden večer to bez tebe vydrží.“ Tahal mě za ruku.

„Sice to říkáš, ale ve skutečnosti mě tam chcete jen jako hlavní lákadlo večera.“ Vysmekl jsem se mu.
„Nebuď takový asociál,“ škemral blonďák.
„Prostě nejdu, nebudu vám tam dělat návnadu. Sorry.“ Hodil jsem si tašku přes rameno a odcházel z prázdné třídy.
„Jaká kytka ti řekne 'Miluji tě.'? Zahazuješ svoji skvělou šanci na přítelkyni!“ křičel za mnou, ale já mu jen zamával na rozloučenou.

Šel jsem domů. Lidé mě nikdy příliš nezajímali. Nevadili mi, ale jejich společnost jsem nevyhledával. Mnohem raději jsem trávil čas ve své malé zahradě u ubytovny. Měl jsem tam spoustu malých květin, které mě každý rok obdarovaly svojí krásou.
'Kdo potřebuje „Miluji tě“?' pomyslel jsem si, když jsem si zouval boty. Tašku jsem hodil na postel, zhltl malý sendvič a už jsem se soukal do montérek a rukavic. Hlavu jsem přikryl šátkem a pevně ho uvázal pod krkem. Má zahrádka se prostírala na slabých několika metrech čtverečních, ale pečoval jsem o ni s nehynoucí láskou.
Nejvíce ze všeho jsem miloval červené kamélie, které byly ozdobou zahrádky. Pěstoval jsem je ve formě větší bonsaje. Každé ráno k nim přivoním a potěším se jejich krásou. Mám i jiné květiny jako jsou tulipány, gerbery, růže a karafiáty a všechny v oranžové nebo červené odrůdě.
Bylo to trochu zvláštní, lidem to tak aspoň připadalo. Mně to naopak zvláštní nepřišlo, i když to mohlo být zvláštní, když uvážíme důvod této posedlosti. Plevel jsem trhal nemilosrdně ven i s kořeny. Zastřihl jsem trochu kamélii a potřebné květiny zalil. Konec mé práce mě odměnil pohledem na čisté záhony.
Cestou zpátky do pokoje jsem se pozdravil s dalšími spolubydlícími a šel se vysprchovat. Léto bylo horké více než obvykle.
„Jestli se za chvíli neochladí, začnu potit krev,“ řekl jeden spolubydlící, když mě míjel.
„Fakt, jo? To já bych radši … “ odpověděl mu jeho společník, ale zbytek věty jsem už nezaslechl.

V pokoji jsem se pustil do učení. Jelikož jsem byl vždycky chytrý a učivo ze školy jsem si dobře pamatoval, neměl jsem nikdy žádné větší potíže. Nejeden víkend jsem strávil doučováním svých spolužáků i jiných lidí z dalších tříd. Protáhl jsem se. Byl pátek a před sebou jsem měl celý víkend.
Než jsem si lehl do postele, vytáhl jsem ze šuplíku herbář. Příští týden pojedu se třídou do nedalekého lesa, kde určitě najdu další skvělé rostliny, nejvíce však doufám v nalezení jisté květiny. Mám ji na speciální kartě v plastovém pouzdře z měkkého materiálu, kterou nosím i do školy. Vejde se mi do peněženky a během let se stala mým malým talismanem pro štěstí.
Nepodobala se žádné známé květině. Rudá jako krev, rozvitá jako lilie, ale okvětní lístky byly střapaté a sladce voněla i po patnácti letech sušení. Znovu jsem přičichl k její magické vůni. Před právě patnácti lety jsem se jako šestileté dítě ztratil v lese. Lidé mě všude hledali, ale marně, našli mě až za několik hodin. V ruce jsem držel právě tuto květinu, ale nedokázal jsem si vzpomenout, kde jsem ji našel.

Za moji menší ztrátu paměti asi mohla boule na hlavě. Chvíli byl kolem toho rozruch, ale ten brzy ustal. Nikdy jsem ji nikomu nepůjčil, ani nedovolil přičichnout, byť mě o to holky často prosily. Nejspíš v tom byl ten můj problém. Ta květina mi učarovala a neustále jsem toužil po tom najít další takové květy. Chtěl jsem poznat to místo, kde jsem ji našel.
Ještě naposledy jsem k ní přivoněl a pak šel spát. Tu noc jsem měl zvláštní sen. Běžel jsem tmavým tunelem, zastavil jsem se až před podivným šedivým stromem. Kmen byl suchý a vypadal mrtvě. U koruny však bylo světlé místo, které ještě žilo. Mezi zeleným listím jsem uviděl svoji květinu.

„Ne!“ Rukou jsem se natahoval po květině, ale sen se už rozplynul. Prudce jsem oddechoval a byl celý zpocený.
„Byl to jen sen … ?“ Sevřel jsem třesoucí se ruku.
„Ta květina … roste v jeskyni?“
Žádné rostliny s barevnými květy nerostly na tmavých místech, to bylo biologicky nemožné, ale …
„Oni mě našli u jeskyně.“
Zadíval jsem se ven na nebe.

***

V den odjezdu do hor jsem byl nervózní. Naším cílem byl smíšený les, kde jsme měli hledat určité rostliny, stopy zvířat a vůbec seznámit se s lesním prostředím. Poslední dny jsem toho moc nenaspal. V hlavě jsem pořád myslel na tu jeskyni.
'Květiny v jeskyni?'
Čím víc jsem na sen vzpomínal, tím víc se ztrácel.
'V tomhle lese jsem se jako kluk ztratil, možná tu přeci jen najdu nějakou stopu.'
Nejdříve jsem svým spolužákům pomáhal postavit stany. Učitelé nám vysvětlili pravidla týdenního tábora. Všichni se musí vrátit do deváté večer a každý musí mít u sebe speciální vysílačku, jelikož mobilní telefony na tomto místě selhávaly. Hned na to byla večeře a pak volný čas. Ten jsem využil pro malou procházku.
Šel jsem lesní cestou, kudy chodili návštěvníci a orientoval jsem se podle turistických značek. Navzdory lesní kráse jsem neustále hledal vzpomínky na rodinný výlet, kdy jsem se ztratil. V hlavě jsem měl jen pár orientačních bodů, ale ty nebyly příliš užitečné. Z pohledu dítěte se všechny stromy zdály veliké nebo cesty dlouhé.
Sedl jsem si na okraji pěšiny a přemýšlel. Brzo se budu muset vydat zpátky. Jemně zavál větřík a přinesl vábnou vůni. Ztuhl jsem. Tuhle vůni jsem znal. Provázela mě už patnáct let. Vyrazil jsem proti větru dál do lesa. Dostával jsem se stále hlouběji a hlouběji. Rozrazil jsem křoví a ocitl se na malém paloučku před ústím jeskyně.
'Jeskyně … '

Polkl jsem. Pomalým krokem jsem k ní přišel. Vanul z ní vítr a přinášel jemnou vůni. Vstoupil jsem. Na cestu jsem si svítil baterkou a svůj květ jsem jemně tiskl v kapse. Jeskyně se zdála hluboká. Z krápníků občas stekla kapka a roztříštila se o kameny, či spojila s malou louží. Byla mi zima. Krátký rukáv ani třičtvrteční kalhoty nebyly do jeskyní vhodné oblečení.
Sandály mi občas uklouzly na hladších kamenech, ale jinak jsem neustával v postupu. Tunel se nijak nerozděloval a nemusel jsem se bát, že se tu ztratím. Dech se mi začal srážet a nějak jsem poznal, že jsem u konce své cesty. Světlo dopadlo na šedivou kamennou stěnu.
'Kořeny … ?'
Vypadalo to, jako by z kamene rostl nějaký strom, ale zdál se být mrtvý. Pomalu jsem světlo zvedl výš. Kámen se štěpil a z díry vyčníval ten podivný kmen. Na zem visely prohnuté větve jako u smuteční vrby. Došel jsem až k vrcholu stromu a nestačil se divit. Byl tam jeden jediný rudý květ. Ten, který jsem tak dlouho hledal.
Přistoupil jsem blíže a natáhl po něm ruku. Kůra stromu se najednou pohnula a zíral jsem do obličeje. Ztuhl jsem, neschopen chápat situaci.
„Ty … “ promluvila tvář.
Zkroutila se do hněvu.
„Ty!“ zařvala.
Křičel jsem strachem a snažil se utéct, ale nohy mi podkluzovaly na mokrém kamení.
„Vrať ho!“

Z větví se vyklubaly dlouhé vlasy, které se po mně sápaly.
Nejspíše jsem však měl štěstí v neštěstí, nedosáhly daleko. Hnal jsem se jeskyní, dokud jsem nebyl venku a pak jsem běžel ještě dál. Nakonec jsem nohou zavadil o kořen stromu a spadl. Rychle jsem oddechoval a otáčel se dozadu. Nikdo mě však nehonil.
„Co-co to bylo? Jako člověk … “
Ještě dlouho jsem se nedokázal pohnout, tělo mi úplně ztěžklo.
„Musím to všem říct! Něco divného je v jeskyni!“
Pomalu jsem se zvedl a klopýtal lesem. Netušil jsem, kde jsem. Vyzkoušel jsem vysílačku, ale z té se neozýval ani šum. Mobilní telefon byl taky úplně bez signálu. Našel jsem si klacek a pomáhal si s ním při chůzi. Na prvním velkém kameni jsem si rád sedl a odpočinul.
'Co to vlastně bylo?'
Začínal jsem o svém zážitku pochybovat. Něco takového přeci není možné. Žádný strom nemůže růst v jeskyni a nikdo nemůže být ve skále. Nebyl to jen špatný žert? Strašně rád bych tomu věřil. Vzal jsem do ruky svoji rudou květinu. Naštěstí se jí při útěku nic nestalo. Úlevně jsem vydechl a radši pokračoval dál v cestě. V táboře mě jistě už hledají.
Brzy jsem narazil na pěšinu a v dálce jsem zahlédl i pár lidí. Šli mým směrem. Mával a volal jsem na ně. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem je uviděl. Vypadali jako lidé ze středověku. Jednoduchá jednobarevná kimona, slaměné klobouky a táhli za sebou prázdnou káru.
„Em … Promiňte,“ začal jsem nesměle „nevíte, kterým směrem je lesní středisko? Blízko tábořím se svojí třídou a nějak jsem se ztratil.“

Skupinka lidí čítala šest osob, dva dospělé muže, tři mladíky a jednu dívku.
„Lesní středisko? Co to je? Nikdy jsme o ničem takovém neslyšeli a moje rodina tu žije již po generace,“ řekl nejstarší muž.
„Tvé oblečení je zvláštní. Z jaké země pocházíš?“
„Z jaké země? Tohle je přeci Japonsko, ne? A já jsem Japonec.“ ukazoval jsem na sebe prstem.
'To se tu točí nějaký film nebo skrytá kamera?' ptal jsem se sebe naštvaně.
„Toto je země jménem Japonsko, ale my jsme jen obyčejní rolníci, nikdy jsme neviděli tak zvláštní oblečení.“
„Ale tohle je úplně obyčejné … “
Mojí řeč přerušilo mohutné zakručení. Dívka se chichotala a mladíci též.
„Proč nám svůj příběh neřekneš nad miskou teplé rýže?“

***

Jídlo bylo prosté, ale výborné. Ti lidé žili v malé vesnici blízko úpatí hory. Věnovali se hlavně pěstování zeleniny a menšímu pastevectví ovcí. Pořád jsem přemýšlel, kde to vlastně jsem. Vůbec jsem nechápal, co se stalo. Sotva před hodinou jsem byl v děsivé jeskyni a když jsem z ní vyběhl, ocitl jsem se snad v minulosti? Vypadalo to tu tak. Dřevěné domy, střechy zatížené kameny, místo dveří jen závěs a malé ohniště uprostřed domu.
„Odkud vlastně jsi, chlapče?“ zeptal se mě nejstarší muž, očividně dědeček nejmenších přírůstků rodiny.
„Z Tokya.“
„Tokyo, to musí být nějaká malá vesnice. Nikdy jsem o ní neslyšel.“
'Malá vesnice?!' Neměl jsem slov.
„To je hodně legrační oblečení!“ řekla malá holka, které už padaly mléčné zuby.
„Máte nějaké festivaly!“ Tahal mě za ruku jen o něco málo menší kluk.
„No, máme festivaly a různé slavnosti.“
„Vyprávej! Vyprávěj!“ žadonily děcka.
Než jsem však mohl začít, vtrhl do domu nějaký mnich. V ruce držel kovovou hůl houjou, kolem druhé ruky měl stoosmykorálkový růženec a velmi se mračil.
„Nepřibližujte se k démonovi!“
V domě zavládla menší panika. Děti křičely a utíkaly ke svým rodičům. Žena se skrývala za svého manžela, který v ruce držel sekeru.
„Hej, co se děje?“ Nechápavě jsem se rozhlížel.
„Odporný démone, mě svojí lidskou kůží neošálíš!“ Namířil ke mně rukou s růžencem zatnutou v pěst.

„O čem to sakra mluvíte?“ Prudce jsem se zvedl.
„Nemá cenu zapírat, démone! Tvůj odporný zápach tě prozradil!“
„Můj zápach?! Včera jsem se koupal!“
„Zmiz, zlý přízraku!“ Hodil po mně papírové svitky. Instinktivně jsem se kryl, ale papíry do mě jen narazily a nic se nestalo.
„Jak je to možné?!“ zavolal starý mnich s vyholenou hlavou.
„Vyslechnete mě někdo?“ Rozhlížel jsem se po obyvatelích domu.
„Nemožné, cítím z tebe démonickou auru a přesto mé svitky nereagují.“ Mnich se chytil za bradu.
„Vypadám snad jako démon?“
„Kdo jsi, chlapče?“ Namířil proti mně svoji hůl.
„Jmenuji se Kouki, přišel jsem sem teprve před chvíli. Nejsem žádný démon, jsem člověk.“
„Jak tedy vysvětlíš svůj démonický zápach? Je snad možné, že jsi potkal nějakého démona a ulpěl na tobě jeho pach?“
„No … Potkal jsem takového divného chlápka v kameni.“
„V kameni? Ty jsi byl v jeskyni lesního démona?“ Mnich byl zhrozen.
„Asi jo, byl takový divný … “
Mnich ke mně přiskočil a stiskl mi ramena. Poplácal mě po hlavě a celého mě prohlížel.
„Hej, co to děláte?“
„Čistý zázrak. Vešel jsi do jeskyně lesního démona a přesto ses vrátil živý a zdravý. Odpusť mi mé unáhlené chování.“ Poklonil se mi.

„Jmenuji se Mitoku a jsem mnichem v místním malém chrámu. Můj rod po celé generace střeží toto místo a snaží se lidi chránit před démonem z lesa. Otec zakladatel mého rodu kdysi v jeskyni zapečetil strašlivé stvoření, které terorizovalo okolí.“ Mnich si sedl na zem.
Obyvatelé domu se očividně uklidnili a děti teď na mě zíraly ještě upřeněji.
„Prosím, mladý muži, vyprávěj mi o tom, co jsi viděl v jeskyni.“
„No, já … sledoval jsem takovou příjemnou vůni … tak jsem šel do jeskyně a tam jsem ho našel. Nejdřív jsem si říkal, že mě jen matou oči, ale pak jsem ho uviděl. Vypadal jako by rostl ze skály a snad i spal. Náhle se vzbudil a sápal se po mně. Utíkal jsem a no … skončil tady. Ten démon … on vypadal, jako by umíral.“ skončil jsem své malé vyprávění.
Mnich se zasmál a tekly mu slzy.
„Konečně, tak jsem se nemýlil, ten strašný démon brzy opustí tento svět.“
„Jak to můžete říct! Jak někomu můžete přát smrt!“ rozčiloval jsem se.
„Mýlíš se, chlapče! Nech mě vyprávět ti příběh o tomto démonovi, neboť se zdá, že máš milosrdné srdce.“
Trochu jsem se uklidnil a děti přisedly blíže. Všechny milovaly vyprávění příběhů.
„Je tomu již deset generací, co tento lesní démon řádil v místních hvozdech. Miloval lidské maso a křik jeho obětí. Ženy, muži, děti ani staří lidé nebyli ušetřeni jeho hněvu. Kdo do lesa vstoupil, už se nikdy nevrátil.
Mnoho udatných mužů se snažilo lid osvobodit od jeho zla, ale nikdo neuspěl. Až jednoho dne se objevil starý mnich v doprovodu svých sedmi synů. Slíbil lidem, že je tohoto zvířete zbaví. Celých sedm dní a nocí pracovali na přípravách.
Pak nadešla noc nového měsíce. Všude byla tma, avšak tyto muže vedla Buddhova ruka. Ničeho se nebáli. Nejmladšímu z bratrů nebylo více než tobě, chlapče.“
Ukázal na šestiletého chlapce, který se schoval za svojí sestrou.

„Tu noc byl všude klid, ani sova si netroufala houkat. Starý mnich se postavil démonovi sám a vyzval jej na souboj. Jeho spravedlivý hněv vzrostl, když viděl, kdo z nevinných lidí se stal jeho večeří. Na zemi se válela hlavička novorozeného dítěte.“
Děti vyjekly hrůzou, dokonce i těm starším běhal mráz po zádech.
„Mnich a démon spolu bojovali. Zdálo se, že je mnich zatlačován hlouběji do lesa, zatím to však byl démon, kdo byl veden do pasti. Sedm bratrů připravilo silnou pečeť, do které démona lapili. Řval jako nejsilnější jarní bouře. Vzpouzel se, ale nedokázal se osvobodit.
Bratři jej zatlačili do hluboké jeskyně, kde jej jejich otec spojil se skálou. Lesní démon čerpal sílu z lesa a když byly jeho kořeny, tedy nohy, odděleny od lesa, jeho síla slábla. Životy vesničanů byly zachráněny, avšak za krutou cenu. Démon z posledních sil, které mu ještě zbývaly, probodl šest bratrů, sedmý a nejmladší syn byl zachráněn svým otcem, který však přišel o svoji ruku a později i život.
Silou vůle a s pomocí Buddhovou zajistil svému poslednímu synovi bezpečný odchod z jeskyně. Démon se však mohl stále osvobodit, neboť pečeť byla před koncem přerušena. Syn přísahal svému otci, že nedovolí, aby se démon osvobodil. Každou noc se před jeskyní modlil. Činil tak po tisíc nocí.

Avšak ani to nebylo dost. Démon byl mocnější, než kdokoliv předvídal. Kouzlo, které jej mělo spojit se skálou a navždy zahubit, postupovalo jen velmi pomalu. Poslední bratr se tedy rozhodl v tomto kraji usadit a dohlížet na les.
Během let se však o jeskyni roznesly různé zvěsti a mnozí dobrodruhové se rozhodli s démonem skoncovat. Marně je lidé varovali, nikdo z nich se nevrátil. Démon je všechny omámil svojí sladkou vůní a pozřel.“
Děti se teď choulily do jednoho klubka.
„Démon však slábne a brzy se jej nadobro zbavíme. Sám na to dohlédnu, jako desátý potomek mého rodu.“
Se zamračeným pohledem jsem ho poslouchal.
„Snad jsem tě, chlapče, přesvědčil o tvém omylu cítit soucit s tímto nelidským tvorem. Může trpět, může cítit bolest, ale tento záludný tvor zahubil mnoho nevinných lidí. Nenech se jeho vzhledem oklamat. Není nic než tvor z temnoty.“

***

Všichni spali na podlaze. Nebyl jsem na to zvyklý a tak jsem pořád nemohl usnout. Přemýšlel jsem o mnichově příběhu. Byl skutečně tak krutý? Rozhodně nebyl člověk a nejspíše mě chtěl zabít.
'Ale jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem? Tohle musí být podruhé, co tu jsem. Jak se můžu vrátit domů?'
Vytáhl jsem rudou květinu z kapsy a prohlížel si ji. Pořád krásně voněla.

***

Ráno přišlo příliš brzy. Rodina i vesnice nebyla špatná a já stejně neměl kam jít. Když tu zůstanu, možná se mi podaří najít cestu zpátky.
'Zajímalo by mě, co dělají ostatní.' Určitě po mně pátrají. Policie, hasiči a záchranáři. Celá země po mně pátrá. V ulicích visí moje obličeje a koukám na každého z televizní obrazovky. Lidé mi vystavěli pomník na památku. Vznikl kult … to už jsem radši brzdil a začal se znovu věnovat zahradě.
Sice nepěstovali okrasné květiny, ale to mi nevadilo. Blížilo se poledne a mladší dívky nám na pole nesly obědy. Rád jsem si sedl do stínu velikého stromu na vyvýšeném kopci s výhledem na vesnici. Rýžové placky byly čerstvé.
„Co je to tmavé místo?“ ukázal jsem k démonovu lesu.
Většina území byla zelená, ale někde uprostřed se rozprostíral černý flek.
„To je nečisté území. Osídlili ho démoni, nikdo se tam neodváží vkročit.“
„Možná je to jen nějaká stromová nemoc.“
„Nemoc?“ zeptal se starší muž z jiné rodiny.
„Přesně tak. I stromy mohou být nemocné, tohle může být zrovna ten případ. Pokud se s tím nic neudělá, nebo aspoň nezjistí příčina, celý les může zemřít.“
„Ne, to je určitě dílo démonů!“ Ostatní farmáři na mě vztekle brblali, co to povídám za nesmysly.

Po zbytek dne se ke mně chovali chladně. Ignoroval jsem je. Ani večer to nebylo lepší. Dívali se na mě, jako bych měl nějakou nakažlivou nemoc. Štvali mě. Tu noc jsem opravdu nemohl usnout.
Zvedl jsem se tedy a šel se projít. Na cestu jsem si vzal svoji baterku, kterou jsem pečlivě skryl před obyvateli vesnice. Ještě by mě nazvali čarodějem. Při chůzi jsem kopal do kamenů. Znovu jsem ucítil tu vůni. Démon musel lákat nějakou oběť. Polkl jsem a šel za vůní. Byla to jeho vůně, která mě sem zavedla, tak určitě bude vědět, jak najít cestu do mého času a světa.

Plížil jsem se jeskyní jako neohrabaný ninja. Baterkou jsem si svítil před sebe. Zase jsem ho našel ve skále s mírně svěšenou hlavou a zavřenýma očima. Pozorněji jsem si ho prohlížel. Vlasy měl dlouhé a světlé. Ve tváři vypadal na dvacet, možná trošku víc. Ze skály koukala jen horní část torza a hlava, vše ostatní bylo v kameni.
Vzal jsem do ruky kámen a hodil ho po něm. Trefil jsem ho do čela.
„Argh! Co se-? Ty!“ Natáhl se po mně vlasy, ale než se ke mně dostal, rozprskly se na prach.
Znovu vykřikl bolestí a třásl se. Na obličeji měl tetování v podobě tesáků na obou tvářích.
„Mnich měl pravdu, jsi fakt slabý.“
Vrčel a mračil se na mě.
„Takže ses vrátil. Měl jsi využít své šance.“ Zbytek vlasů se svěsil, ale byl jistě připraven zaútočit, když budu neopatrný.
„Už mě nezastihneš nepřipraveného.“ Oddechoval.
„Vrať mě zpátky,“ řekl jsem.
„O čem to mluvíš?“
„Nehraj si na idiota. To tys mě sem zatáhl před patnácti lety a teď znova. Koukej mi ukázat cestu domů!“

„Na tu dobu si moc dobře pamatuji. Přišlo sem malé dítě. Tak snadná kořist, ale … nikdy v životě by mě nenapadlo, že mi ukradneš jednu moji květinu.“ Vzteky mě probodával pohledem.
„Myslíš tohle?“ Vytáhl jsem svůj rudý poklad z kapsy.
„Vrať mi ji!“ Sekl po ní vlasy, ale nedosáhl.
Jeho síly ho pomalu opouštěly.
„Ne tak rychle, démone! Koukej mi říct, jak se dostanu zpátky domů!“
„Jak mám vědět, kde je tvůj domov?“
„Moc dobře to víš, zatáhl jsi mě sem, když mi bylo šest. Když jsem utíkal, dostal jsem se domů, ale teď jsem zůstal tady! Co to má znamenat!?“
„Nevím, o čem mluvíš! Z téhle jeskyně vede jen jeden východ!“
Vztekle jsem sykl a utíkal zpátky k východu. Démon mi nemohl ublížit. Pokud od něj budu dále než pět metrů, tak jsem v bezpečí.
„Kruci, má moji květinu a já se ho nemůžu ani dotknout!“ Démon mě v duchu proklínal.
„Hej, ty pitomý démone, nikam to nevede!“ Hodil jsem po něm ve vzteku kámen.
„To není možné. Přišel jsi sem, tak musí být cesty ven!“
„Z jeskyně se možná dostanu, ale ne do svého času a světa!“
„Už vím, ty musíš být nějaký šílenec! Jinak by ses sem už nikdy nevracel!“
Pěnil jsem vzteky. Začal jsem zhluboka dýchat.

„Dobře, ještě jednou,“ řekl jsem, když jsem se uklidnil.
„Vidíš tohle oblečení?“ ukázal jsem na své světle modré tričko, džíny a botasky.
„Ano, všiml jsem si. Musíš být z hodně vzdálené země. Nic takového jsem nikdy neviděl,“ připustil démon nerad.
„Ta země se jmenuje Japonsko.“
„Takže jsi odsud?“ démon zněl překvapeně.
„Ano, ale z jiného času … nebo světa … něco jako alternativní skutečnost.“
Prohlížel si mě pohledem 'Máš v hlavě mozek?'.
„Je to pravda. Podívej.“ Pohodil jsem v ruce baterkou.
„Hodně podivná lucerna?“
„To je baterka a funguje na elektrickou energii uloženou v bateriích.“
„Podivnými výrazy mě neošálíš.“
„Sakra, je to pravda.“
„Komu na tom záleží?“
„Mně na tom záleží!“ zařval jsem.
Démon si zacpával uši vlasy.

„Tys mě sem dovedl, tak mi taky ukážeš cestu zpátky do mého světa.“
„Proč bych jako měl?“ Natočil hlavu do boku a vysunul bradu.
„Dobře~ V tom případě ti je jedno, co se téhle květině stane?“ Zamával jsem s ní.
„Opovaž se jí dotknout těma tvýma špinavýma prackama!“
„Takže je důležitá.“
Démon se v rámci možností nahrbil a vrčel ještě víc.
„Co chceš?“
„Ukaž mi cestu domů do mého světa,“ řekl jsem nekompromisně.
„I když mi to řekneš, vůbec nevím, o čem mluvíš. Možná tě sem přivedla vůně mých květin, ale nemám žádnou kontrolu nad tím, kdo sem přijde a kdo ne.“
„Takže nemůžu jít domů?“
„Vypadá to tak- Hej! Vrať se!“
Démon se snažil vyprostit z kamene.
„Vrať mi tu květinu! Žádnou nesmrtelnost ti nedá!“
Zarazil jsem se, tak jako démon.
„Co jsi to říkal?“
Tentokrát se snažil démon do skály schovat. Přišel jsem trochu blíž.
„Co jsi to říkal?“ Zopakoval jsem svoji otázku.
„Jen to, co lidé křičeli, když se mě chystali zabít. Všichni šli po mých květinách.“
„Cožpak tě lidé nechtěli zabít, protože jsi sužoval celé okolí?“
Démon se rozesmál. Mít volné ruce, popadal by se za břicho.

„To jsi slyšel? To ti řekli? Vlastně to dává smysl! Lidé věří kdejaké pověře. Je to tak jednoduché.“ Bouřlivý smích vystřídalo chmurné pochechtávání.
„Co se stalo?“
„Chceš to vědět? A proč ti na tom vlastně záleží? Proč tě zajímá minulost jednoho démona?“
„Jen … chci slyšet ten příběh i z jiného pohledu.“
Démon chvíli mlčel a pak se dal do vyprávění: „Je tomu už mnoho let, co jsem obýval tenhle les. Lidé sem chodili pro dřevo, na lov, sbírali plody a milovali se v křoviskách.“
Zrudl jsem v obličeji.
„Šmíráku.“

Uchechtl se.
„Ani nevím, čím to začalo, ale najednou začali přicházet lidé s úmyslem mě zabít. Bránil jsem se a zabil je. Bylo to jen spravedlivé. Jenže přišli další a další. Nemělo to konce. Nikdy jsem nebyl silný v boji. Vzpomínám si, že jeden boj byl obzvlášť ošklivý. Vím o něm jen jedno, v tom boji jsem poprvé ochutnal lidské maso.“
„Tak jsi lidožravý démon.“
„Jestli si myslíš, že mi lidské maso chutnalo, tak jsi na omylu. Bylo to to nejodpornější jídlo, jaké jsem kdy jedl. Ale dávalo mi sílu a já ji potřeboval, abych zabil ty, co šli po mně, musel jsem jíst maso padlých, abych přežil.
Než jsem si toho všiml, změnil jsem se. Neměl jsem však čas nad tím přemýšlet. Přišli nějací mniši a ten starý dědek mě spojil s touhle skálou.“

Pohlédl na své kamenné údy.
„Takhle zemřu do pár let. Změním se v chladný kámen. Kdybych věděl, že mám takhle zemřít, nechal bych je, aby mě zabili.“
Pozvedl hlavu.
„Slyšel jsi můj příběh, tak teď vypadni. Jsi příliš daleko a já příliš slabý na to, abych tě sežral.“
„Jak jsi myslel tu změnu?“
Přes obličej mu přeletěl smutný a zasněný pohled.
„Ne vždycky jsem byl démonem. A teď jdi, z tvého hlasu se mi dělá špatně.“
Proti tomu jsem nic nenamítal. Z jeskyně jsem byl prochladlý. Noc v lese nebyla o moc teplejší. Otřásl jsem se zimou.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Na chvíli jsem opustila lázně i anděli a po čtení mangy The Ice-Cold Demon's Tale od Suguira Shiho. Kdo mangu zná, jistě pozná podobné části. Nechtěla jsem však opisovat, ale jen prostě mě to napadlo a nějak nechtělo pustit, tak jsem udělala svojí (krutější) verzi příběhu. Celý příběh má 26 stránek (skoro), ale rozdělila jsem ho pro vás (a pro své sadistické já) na tři části. Každý díl přidám po týdnu (tedy podle dnešního data středa mínus sinus kosinus).

Příběh: Chlapec Kouki žije celkem poklidný školní život, ale místo holek se zajímá o svoji rudou zahrádku. Největší radost mu však dělá podivný květ, který našel před 15 lety, ale je pořád svěží a nevykazuje žádné známky usychání. Neustále touží najít místo, kde roste a to se mu možná i zdaří, neboť se třídou jedou do hor, kde se kdysi ztratil a nejspíše i květinu utrhl.
Jeho vzpomínky jsou však matné a nejasné. Při procházce v lese však ucítí vůni té červené květiny, která však vychází z jeskyně. Najde na konci jeskyně svoji květinu, nebo ho čeká jedno velmi ošklivé překvapení?

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlas)