Seděl jsem na policejní stanici na jedné dřevěné lavičce naproti automatu s kávou a tupě sledoval, jak z něho vypadl papírový kelímek 0,3 ml s reklamou na jakési sladké tyčinky. Kelímek s tradičním zakvrdláním vypadl a ozval se i onen známý zvuk „bzzzzzzíííí“ to, jak přístroj do kelímku lil horkou vodu s práškem. Automat utichl a já sebral nápoj a přikryl ho plastovým víčkem s takovým tím, co já osobně nazývám dudlík. No, co jiného by to bylo, bez urážky, vypadá to jako dudlík, člověk to cucá jako dudlík, nejlepší je, když má ještě zlozvyk to celé rozkousat.
Vím, už zase si dělám kafe, jenže tentokrát to bylo za naprosto jiným účelem. Dnešního rána, ne teď už asi včerejšího, mě kafe mělo vzbudit, tentokrát to byla jen chabá náhražka za několik piv a panáků. Kromě toho jsem měl vážný spánkový deficit. Minulou noc jsem se nevyspal, tuhle noc jsem nespal a něco mi říkalo, že v následujících hodinách k tomu také nedojde.
Bylo pozdě, nebo brzy ráno, za sebou jsem měl psaní zprávy a vyplňování formulářů s paní Novákovou. Policistka Nováková vypadala na moderní mladou ženu s abstraktním účesem, na jedné straně s téměř vyholenou hlavou a na druhé dlouhými zrzavými vlasy. Měla jak rebelka několikrát probodané uši i pod spodním rtem piercing a to vše kontrastovalo s jejím povoláním, chováním i schopností ovládat počítače. Skutečně, ta holka ťukala do klávesnice třemi prsty a mezitím jsem měl tu čest poznat jejich 101 otrávených pohledů. Když jsem se jí pak po druhé představil a snažil se vysvětlit, že jsme vlastně kolegové, začala na mě ječet, že jsem idiot, proč jsem to neřekl hned a že takhle to bude muset dělat celé znova. Hádám, že jsem měl štěstí, že ministerstvo vnitra nezkrouhnulo rozpočet ještě na míň a Nováková ten formulář psala na počítači a ne na stroji.
Moc pochopení k situaci nemělo ani zbytek osazenstva policejní stanice. Měl jsem za sebou 5 výslechů, z toho všechny nebyly na bázi hodného a zlého poldy, ale spíše zlého a zlejšího. Moje hodnost a práce jim byla u šumáku, mohl jsem se ohánět průkazem BIS podle libosti, ale bylo mi to k ničemu. Chovali se jako by byli z vnitřního a jakmile si ověřili, kdo jsme, nepustili nás, ale vyhrabali při tom na nás snad i kolik jsme toho na oslavě Práškových čtyřicátinách vypili. Znovu a znovu do kolečka se mnou probírali, co se na té lodi stalo, až jsem myslel, že z toho zešílím. Sakra, nebyli to právě oni, kdo nás žádali o pomoc s tím případem? Copak David nepodával hlášení a nedostali jsme od nich ty složky? Tak proč se najednou tito policisté tváří, jako kdyby nic? Někdo z ÚKBSOS úřadu komunikace BIS s okolním světem, což nebyl skutečný název, jen tomu tak všichni od nás říkali, to zatraceně zmršil a dopadlo to tím nejhorším způsobem… Ach jo, kancelářský hovada…
„Takže abychom si to naposledy ujasnili, vy tvrdíte, že váš…“ policista si odkašlal v náznaku něčeho nevhodného a přitom se jeho špekaté břicho natřásalo jako kopec rosolu. „Přítel jste agenti BIS,“ dokončil větu.
„Ano, ale čistě technicky označení agent jako příslušník zpravodajské služby v Evropském měřítku není správný. Toto označení je platné jen v Americe,“ opravil jsem ho, ale policista jen mávl rukou, že na takový fakt zhluboka kašle.
„Jo, jo jste agenti BIS v utajení, kteří řeší ty vraždy těch teploušů.“
„Neříkejte jim tak. To je diskri…“ skočil jsem mu do toho, ale ignoroval mě. Proč se tak blbě ptá, vždyť tenhle fakt už si ověřili? Ach, jo, já snad umřu! Pomoct!
„Vyšetřujete to tak, že ze sebe děláte volavku. Dnes jste se kvůli krytí měli sejít s panem Michalem Šedivým a Ondřejem Heřmanem na té lodi. Dát si dvou-rande,“ na to byl další výsměch ze strany policisty. „S vaším parťákem jste se měli sejít dřív, abyste mohli probrat věci ohledně případu, když jste však dorazil na místo, spatřil jste, jak váš parťák zavraždil Michala,“ shrnul to celé.
„Jo… teda ne… tady chci říct, až na tu vraždu. Neviděl jsem, že by Michala zabil. Viděl jsem ho jen sklánět se nad zesnulým, to je něco úplně jiného,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ale myslíte si to,“ ryl do mě dál.
„Ne,“ křikl jsem a druhý policista jeho parťák pochybovačně nadzvedl obočí a já v duchu zaúpěl.
„Opravdu, protože já na vašem místě bych si to myslel,“ dál a dál se šťoural ve vosím hnízdě. Ta sama situace byla pro mě těžká a ještě musím tohle podstupovat! David byl můj kolega, můj nadřízený, můj mentor, můj přítel a možná to nebylo správné, ale také člověk, do kterého jsem se zamiloval. David byl člověk, kterému bych až do teď beztvarostí svěřil svůj vlastní život a teď… a teď… „Pověste mi, co se stalo jeho druhé manželce?!“
„Zemřela,“ odpověděl jsem dutě.
„Jak?“ tázali se dál policisté a ve mně hněv už, už začal bobtnat. Co to u všech chtějí jako naznačit?! To jako, že David Jitku zavraždil?! Co to jsou k***a za sr***y! Co si to vymýšlej?! David ji miloval, tak moc! Vím, jak strašně se ho dotkla její smrt. David a Jitčin vrah! To bylo nemožné. Je však pravda, že dosud jsem si myslel, že by nebyl schopen vůbec nikoho z civilistů zabít, ale i když bych teď připustil, že Michala zabil, zabít Jitku, by bylo něco úplně jiného.
„Nevím, to je přísně tajné,“ zavrčel jsem.
„Kdy?“ doráželi dál.
„Já nevím!“ měl jsem toho dost.
„Bude to přesně za měsíc tři roky,“ odpověděli si nakonec policisté sami.
„Není to jedno? Co na tom záleží?! Když už se hrabáte v naší minulosti, tak už jste si ověřili, že mluvíme pravdu a jsme z BIS. Proč nás tedy nepustíte!“ změnil jsem téma.
Jeden z policistů jen pokrčil rameny, druhý mi řekl, že jim je jedno, jestli obyčejní homouši, nebo homouši, kteří jsou zároveň jejich kolegové, či matka Tereza. Oni nedostali žádné upozornění, správy nic o našem vyšetřování a i kdyby ano, tak jim je to fuk. Pro ně jsme prostě hlavní podezřelí a šmitec. Takto se odvíjely všechny výslechy a mělo být ještě hůř.
Nyní mi konečně dopřáli trochu oddechu, a tak jsem seděl na lavičce a lil do sebe kafe, když za mnou přišla Nováková a věnovala mi jeden z těch jejích otrávených pohledů. Matně si vzpomínám, že měl číslo 53, ale nejsem si jist.
„Můžete jít,“ zabručela.
Překvapeně jsem zamrkal. Chvíli trvalo, než ta informace přešla od uší do mozku a já si uvědomil, co ve skutečnosti řekla. V tu chvíli na mě musel být asi dost komický pohled, ale ona nehnula ani jedním svalem na své tváři.
„Co jen tak? Najednou? Co se stalo?!“ mluvilo ze mě překvapení, ale také i strach, protože jsem znal policejní taktiky, věděl jsem, že nikdy jen tak o 180 stupňů neotočí, když se nestane něco zásadního a v tom případě nic dobrého.
„Váš přítel se přiznal,“ prozradila.
„Můj přítel, CO?!“ zalapal jsem po dechu a můj žaludek udělal přemet. Vnitřnosti se mi sevřely a u srdce mě zabolelo. Hlava se mi vyprázdnila a to celé najednou nahradila jen jedna myšlenka: Proč?! Ne, skutečně proč? Jestli je nevinný, tak proč se přiznávat, a jestli je, není lhaní to, co zločinci dělají? Mlčet a nechat vše na svém právníkovi je nejlepší cesta, jak se z takové šlamastiky dostat ač je člověk vinen či nikoli, tak proč?
„Váš přítel se přiznal k té vraždě, ale tvrdí, že vy jste o ničem neměl tušení. Jen váš využil na chvilkovou zábavu.“ Zábavu? Byl jsem jeho zábava?! Využil… Nedokázal jsem tomu uvěřit. Člověk, kterému jsem tolik věřil, Hajman, David, že by…
„Mohl bych si s ním ještě promluvit?“ zeptal jsem se dutě.
„Jistě, abych byla upřímná, tak jsme s tím částečně i počítali. Žádné jeho doznání, že v tom nejste nijak zapletený, nebude mít větší váhu, než když uvidíme vaší společnou interakci po jeho doznání,“ přiznala, otočila se na patě a zamířila směrem k výslechové místnosti. Neodpověděl jsem ji, jen ji v tichosti následoval. Bylo zvláštní, že mi tohle řekla, jestli skutečně chtěli mojí reakci a ne něco, co by mohli dva podezřelí na ně nahrát, ale tak asi neočekávala, že to bylo něco, co by mohlo ujít člověku s třemi doktoráty.
David seděl zpříma na židli, ruce položené na prázdném stole před ním a pohled upřený do protější stěny. Na tváři měl svůj neproniknutelný výraz. Nevypadalo to, že by ho nějak hryzalo svědomí, ba naopak od toho večera, od toho, který jsem se tak teď snažil tolik vytěsnit z hlavy, vypadal v celku vyrovnaně.
Policisté nás zdánlivě nechali o samotě, ale jak řekla Nováková, není lepší důkaz než naše společná interakce. V pravém horním rohu místnosti byla kamera, která snímala skoro celou místnost. Posadil jsem se naproti svému parťákovi a zahleděl jsem se mu do očí. On udělal úplně to samé.
„Proč?“ zachraptěl jsem svoji otázku číslo jedna a vyjádřil tak všechny své obavy, svoji nechápavost, zděšení, úzkost a pocit zrady, všechno to, co mě skličovalo, vřelo ve mně, křičelo bez úst a hlasu.
David na moji otázku reagoval svoji vlastní: „Věříš tomu?“
Věřím do pytle čemu?! Tomu že zavraždil Michala, tomu, že zabil Jitku, tomu že se mnou bez potíží manipuloval a manipuluje, tomu že je hajzl a vrah?! Tomu, že v tom celém není nijak zapleten a tím pádem ani já? Vrah, vrah… ty samé ruce, co se mě dotýkaly, že, že… ne, není možné, jen se uklidni a uvažuj. Myslet si, že je David úplně nevinný, by bylo směšně naivní, ale chybné by bylo se také domnívat, že je vinen v plném rozsahu. David něco skrýval. Tu noc, kterou jsem si teď tolik vyčítal, předtím než jsme… někde byl a neřekl mi, kde byl a co dělal. Byl unavený a utrápený, pokládal mi divné otázky a ježíš… Pane Bože! Za tu noc, za tu noc jsem nemohl jen já. David, jeho rozpoložení… A byla to noc po dni, co Michal zmizel a David mi vlastně neřekl, kde byl a neřekl mi vlastně nic. Myslel jsem si, že komunikuje s místní policií a podává hlášení, ale jak vidno tak ne, nebo to skutečně byla jen náhoda a někdo z ÚKBSOS to povoral? Byl jako první na místě činu a celý od krve, jako nějaká zrůda z levného hororu. Na druhou stranu jeho doznání smysl nedávalo. Jak již jsem zmínil, ač vinen či nikoli, proč se přiznávat? Navíc to nevypadalo, že by teď bylo svědomí to hlavní, co ho souží, pokud něco. Proč když jsem ho na té lodi přistihl, řekl, že se ho snažil zachránit, aby to celé popřel? Proč by mi vůbec volal, kdyby ho zabil? Abych mu snad pomohl s tělem?! Kdy by zavraždil všechny ty objeti? Možná neměl alibi na Michalovu smrt, ale co se týče všech těch ostatních, vím, že byl předtím na misi na druhé straně republiky, dvě tři hoďky tam a zase zpátky, jen aby vytvořil dojem, že to nebyl? On je jeden z těch co to vyšetřuje, proč by se toho případu chopil a přislíbil účast BIS, kdyby byl pachatel? Chtěl, snad mařit vyšetřování? Jestli je tomu tak, tak by si přeci nevzal svědka -Mě-. K čemu já bych mi byl dobrý. Ne, ne to byla kravina, David do toho celého byl nějak zapletený, ale ne tímhle způsobem. Nabízela se však tedy otázka: Jakým? Co se vlastně stalo?
„Nevím, nevím, čemu mám věřit,“ odpověděl jsem upřímně. „Nechápu to. Proč jsi jim řekl, že jsi to udělal?“
„Možná proto, že asi tak docela nejsem člověk, který sis celou dobu myslel, že jsem,“ řekl a pokrčil rameny v náznaku lhostejnosti, zkoušel to hodně zakrýt, ale při těch slovech na chvíli jeho neproniknutelná maska povolila a já na malý okamžik spatřil strach, únavu, napětí a bolest, spoustu bolesti.
„Nebo naopak. Možná jsi, možná jsi až moc,“ na tyto má slova se David zamračil. Olízl si rty a prohrábl vlasy.
„Romane ne! Nedělej to. Jdi pryč, jdi ode mě, uteč!“ tentokrát jsem v tom slyšel jasný rozkaz, hrůzu i prosbu.
„Takže mám pravdu?!“ nadzvedl jsem šibalsky jedno obočí.
„Nedělej to! Z toho nevyjde nic dobrého,“ žádal mě dál.
„Teď to není dobré. Jak by mohlo být ještě hůř? Jsi lhář, Davide, jsi lhář až do morku svých kostí. Ještě že srdce není kost, ale sval,“ na to jsem se zvedl a odešel. Už nebylo co víc říct. Měl jsem vše, co jsem potřeboval.
„Romane ne! Prosím!“ křikl za mnou, škemraje. Mohl však žádat jak chtěl, já jsem ho stejně nehodlal poslechnout. Kdo si sakra myslel, že jsem?! To se skutečně domníval, že bych to nechal plavat, že bych ho nechal shnít v base za něco, co tak docela nebyla úplně jeho vina, že nechám lidi na pospas možnému vrahovi, že nebudu chtít vědět pravdu?!
Vyšel jsem z policejní stanice do jedné z chladných letních nocí. Bylo by dost poetické napsat, že Praha je město, které nikdy nespí a je pravda, že sem tam v noci na nějakého človíčka natrefíte, i na pár aut a pořád funguje částečně veřejná doprava, ale přeci jen je najednou ticho a prázdno. Veřejná doprava… Kolik je tak hodin, pojede už nebo ještě metro? Mrkl jsem se na hodinky. 3:40 bezva takže ne! Kam to já vlastně chci?
Logicky by moje první kroky měly směřovat za Ondřejem, jako možnou další obětí, jestliže je vrah stále na svobodě, jenže po tom, co se dnes stalo a co si pravděpodobně Ondřej o nás dvou teď myslí, sotva bude poslouchat a k tomu je noc. Každého, kdo by mě tahle ráno vzbudil, jen aby mlel o tom, jak jsem v nebezpečí, bych sám nakopal do ř**i. Také bych si teď šel nejraději lehnout a nechal těžkosti na zítřek, ale to by mohla být osudná chyba a zase někoho stát krk. Ok, takže co jiného?
Dobře, tak začnu z jiného konce. Ač vinen či nikoli, David něco skrývá a já jsem si jistý, že základní otázkou k rozluštění toho všeho je: „Kde do pytle byl tu zpropadenou noc po dni, kdy se Michal ztratil, kde byl, že se vrátil v takovém stavu, pokládal tak divné otázky, nechal se líbat a brečel mi v náručí, protože tak to ve skutečnosti bylo!?“ Tu noc jsem se nechal sám sebou a svými pocity unést a neuvědomil si a nepochopil to, ne ani teď to dost dobře nechápu, ale jsem tomu pár krůčků blíž, jen kdyby to nebylo po žhavých uhlících. A pak den potom, kdy se takhle vytratí a neřekne mi, kde byl, se stane to, co se stalo… Sotva náhoda. Takže první kroky stejně povedou do našeho bytu, a pak možná do jeho práce, jestli najdu něco, nějakou stopu, kde se toulal, nebo co se stalo.
Vykročil jsem tedy směrem k zastávce, abych věděl, co tu jezdí za noční autobusy, ale už ve dvou věcech jsem se spletl. Ulice nebyly tak zatraceně prázdné, jak bych si přál. Několik kroků od policejní stanice jsem ucítil chladný kov v zádech. Nasucho jsem polkl. Bezva a teď mě zastřelej v náhodném přepadení nedaleko policejní stanice. Jak příhodné! Pomyslel jsem si sarkasticky. Jak jsem si ho mohl nevšimnout?!
„Je mi líto, ale vybral sis na loupež člověka, který u sebe nemá ani vindru, a ještě je nedaleko policie. Naštěstí jsem ještě nespatřil tvoji tvář, ani tě neslyšel, pokud máš trochu rozumu, tak se sebereš a uteč, dokud můžeš,“ poradil jsem mu a snažil jsem se, aby to znělo sebevědomě a vůbec tak vystrašeně, jak jsem byl, což nebylo jednoduché s pistolí na zádech. Neznámí však nehodlal využít mé rady, ale ani zatím nezmáčkl kohoutek. Na zádech jsem cítil mírné škubání. Ruka se mu třásla. Otázka však byla proč? Strach, nejistota, nervozita, vztek… těžko říct. „Poslyšte, ať jste v jakkoli špatné životní situaci, tohle to rozhodně nezlepší, ale právě naopak. Přeci nechcete zbytek svého života strávit ve vězení.“
„To je mi úplně u pr**le! Jediné co chci je tvoje a tvého přítele mrtvola!“ zaječel na mě vzteky bez sebe majitel zbraně, kterou jsem cítil mezi lopatkami. Poznal jsem ten hlas a v žilách mi ztuhla snad všechna krev.
„Ondřeji,“ zachraptěl jsem.
„Ne drž hubu! V té špatné životní situaci, jak jsi to nazval, jsem jen díky tobě a jemu. Když jsem vás spatřil a uvědomil jsem si, že jste jako my dva… když jsme vás spatřili na chodbě ten den, co jste se přistěhovali, řekli jsme to Bedřichovi a holkám… když Bedřich nevrhl tu party a holky se uvolily, že vás pozvou a celé to uskuteční… když jsme vás poznali, mysleli jsme, že… že jsme konečně našli přátelé, spřízněné duše… ale… ale místo toho jste jen dva vrazi, dva zkurvení vrazi!“ Ondřej mluvil přerývaně s dlouhými odmlkami, jak lapal po dechu. Jeho hlas byl nakřáplý, až jsem téměř cítil z něho hořkost jeho slzy. Takže takhle to bylo?! Ondřej s Michalem nás zahlédli na chodbě, Bedřich navrhl party a holky nás našly a pozvaly. To v parku byla jen přetvářka, vše už bylo naplánováno dopředu… My s Davidem, že jsme stejní jako on s Michalem, nebo jsme působili stejně, a to jako v čem?!
„Ondřeji, já vím, že to tak teď nevypadá, ale po okolí pobíhá sériový vrah. Zabíjí lidi jako ji ty, jako byl Michal a jeho mrtvoly tu byly dřív, než jsme se nastěhovali. Přišli jsme, abychom to zastavili, ne naopak. Já vím, je to těžké, a že se tomu dá blbě věřit,“ začal jsem pomalu argumentovat, aby Ondřeje uklidnil a já si zachránil holý život.
„Jo skutečně, tak proč vás zabásli?! Proč jste hlavní podezřelí, jestli jste sami policajti?!“ To byla skutečně moc dobrá otázka, kterou jsem si neustále v hlavě pokládal, ale bez valného úspěchu na nalezení její odpovědi.
„Protože to někdo pravděpodobně dost zvoral,“ povzdechl jsem si. Mohl jsem mu lhát, mohl jsem mu říct, že David je na stanici, ale ne jako podezřelý, ale diskutuje s policisty naše další kroky, to by však bylo dost krátkozraké. Taková informace se dá dost rychle ověřit, a pak bych ztratil hodnověrnost již navždy.
„Jo to by mohl říct zatraceně každej,“ štěkl na mě.
„Jo to by mohl,“ souhlasil jsem snaže se stále zachovat klid, který jsem neměl. „A taky by to každý asi udělal, bez ohledu na to, jestli to je pravda, nebo ne, když na člověka míříš zbraní a chceš ho zabít. Také to zní jako docela chabá výmluva. Vím, jak směšně to zní, sám být tebou, bych tomu rozhodně nevěřil, ale… ale pokud se rozhodneš mě zastřelit, tak se mi při tom dívej do očí.“ Pomalu jsem se otočil a zahleděl se do těch jeho zarudlých a uslzených. „Udělej to a vezmi na vědomí, že pokud jsem mluvil pravdu, zemřel další nevinný a je to jen tvá vina. Přijmi skutečnost, že jsi špatný člověk jako ten vrah. Udělej to a přijmi to, že pokud jsem nevinen, zabil jsi člověka a stejně pomstu nevykonal, přijmi, že tě zavřou a ty nebudeš mít šanci to napravit. Ten vrah jde po párech, jestli mě zabiješ a já jsem nevinen, není těžké uhodnout, kdo bude na řadě, a ujišťuji tě, že není těžké zavraždit člověka, který bručí.“
Nastalo delší ticho. Ondřej nedal svou pistoli dolů, stále na mě mířil, a pořád také nevstřelil. Bezradně na mě zíral a jeho oči mě prosily o slitování, jako bych snad já držel revolver. Sledoval jsem ho, jak svádí vnitřní boj a neopovážil jsem se už ani o jediný milimetr pohnout. Cokoli mohlo být zapálením roznětky. Čekal jsem ohlašující ránu a náhlou bolest v hrudi, to se však nestalo. Nevystřelil a neskácel jsem se k zemi, nevykrvácel jsem na ušmudlaný chodník a nezemřel. Ondřejova ruka nakonec klesla dolů.
„Jdi, běž,“ zachraptěl přemožen sám sebou.
„Co, cože?!“ vydralo se mi z úst.
„To není milost, ani si nemyslím, že bys byl nevinný, jen… Já nemůžu… já nemůžu, i když vím, co jsi zač…“ zavrtěl zlomeně hlavou, jako by tomu sám nedokázal uvěřit.
„Ne, nevíš, ale já vím, kdo jsi ty. Jsi dobrý člověk,“ smutně a s hořkostí na jazyku jsem se usmál.
„Ne, jen zpropadenej slaboch a zbabělec,“ zasyčel vztekle.
„Slaboch a zbabělec, to sotva?! Něco takového je daleko těžší, mnohem lepší, než se zprvu může zdát,“ pravil jsem a postupně udělal ještě dva kroky k němu. Pomalu natáhl ruce, které spočinuly nakonec na těch jeho a na zbrani, kterou jsem mu ji nakonec pomalu sebral a strčil jsem si jí za kalhoty. Neptal jsem se, kde ji sebral a jestli má zbrojní pas, nechal jsem to být. „Děkuju,“ zašeptal jsem do ticha noci.
„No jo, tak už ztichni a vypadni, běž, chci být sám se svým hněvem a smutkem,“ poslal mě pryč, s tónem a slovy, které zněly tak zlomeně, zničeně a rozbitě. Toužil jsem mu pomoct, ale nemohl. Ondřej měl pravdu, byl skutečně čas jít, a tak jsem šel.