Uvařil jsem večeři a chvíli čekal, poté jsem svojí porci i snědl a tu jeho schoval, že si jí ohřeje, až dorazí.
Rozvalil jsem se na gauči a pustil si telku. Dávali nějakou děsivou kravinu o upírech. Hodiny běžely. Ta hloupost v televizi skončila a já se jal do pročítání souborů. Hodiny běžely. Několikrát jsem Davidovi volal, ale vždy tam měl záznamník, měl jsem chuť do něj zaječet, že se se záznamníkem nebavím, ale k čemu by to bylo dobré? Hodiny běžely. Nakonec jsem si sedl ven na terasu, v ruce svíral mobil a hleděl dolu na rozsvícené město.
David přišel kolem čtvrté ráno. Tvář mu zdobil stejně malátný a tupý výraz, jako byl ten můj.
„Ty nespíš?“ znělo to překvapeně.
„Ne,“ odpověděl jsem tiše. Zlost, strach, starost, energie k tomu, abych Davidovi jednu vrazil, nebo mu alespoň vynadal, že se mi neozval, byl nedostupný a nechal mě si myslet, že se mu třeba něco stalo, ze mě již vyprchaly před několika hodinami.
David beze slova si sedl na jednu plastovou židli vedle mě. Nebo bych měl spíš říct: svalil. Vypadal unaveně a ustaraně. Oba jsme ponocovali. Já jsem si dělal starosti a on… Co vlastně dělal on?!
„Kde jsi byl?“ zeptal jsem se.
„Dlouhý příběh,“ pokrčil rameny zdánlivě bezstarostně, mohl to skrývat, jak chtěl, ale já poznal, že ho něco trápí. Vůbec nebyl ve své kůži. „Myslíš, myslíš si, že jsem špatný člověk… že lidé jsou špatní, když pro záchranu toho koho milují, jsou schopni všeho, i když nevědí, jestli jim to nakonec jejich lásku zachrání?“ zeptal se mě náhle a já se zamračil. To byla zvláštní otázka. Byla mi nějak povědomá, jako by mi ji už někdo položil, ale jestli jo tak, kdo kdy, a proč si to nepamatuji?
„Ne,“ odpověděl jsem prostě.
„Myslíš, že lidé jsou špatní, když ji ztratí a chtějí ji pak pomstít?“ pokračoval David dál v těch svých podivných otázkách.
„Nevím, lidé jsou lidé. Nejsou sami o sobě ani zlí ani dobří. Dav nelze posuzovat, lze jen jednotlivec, a i tam je to spekulativní,“ pokrčil jsem rameny.
„Myslíš, že jsem zbabělec, kdybych…“ začal zase, ale já ho to nenechal dokončit.
„Nemyslím si, že jsi zbabělec ani špatný člověk. Myslím si, že jsi člověk, který toho již hodně ztratil, a který je teď dost unavený, a tak přemýšlí nad blbostma,“ zabručel jsem podrážděně. David se na to pousmál a viditelně pookřál, jako bych řekl nějakou světobornou moudrost.
„Měli bychom si jít lehnout,“ přitakal mi nakonec.
Na to jsem se měl zvednout a jít spát, ale najednou se mi nějak nechtělo. Líně jsem zabručel. Patrně to mělo znamenat něco na způsob: „No, jo.“ Nicméně jsem se k odchodu do postele nechystal.
„Jak chceš, já jdu spát,“ oznámil mi a zase se opět zvedl. Přišel až ke mně a sehnul se. Co to sakra dělá? „Dobrou noc, sladké sny,“ popřál mi a políbil mě na čelo.
Ztuhl jsem. Proč? Proč to zatraceně David udělal?! To bylo tak jemné, hřejivé láskyplné. Připomněl mi to tak moc čas, kdy jsem byl ještě hodně malý, předtím než se naši pohádaly, předtím než moje matka onemocněla. Časy, kdy mi máma dávala pusu na čelo, než jsem šel spát, abych se nebál strašidel a mohl klidně odpočívat. To nebylo gesto, které byste čekali od muže, jako byl on, k jinému muži, možná leda tak ke svému dítěti, nebo manželce. To nebylo jako v onen pátek, nebo tehdy v obchoďáku, kdy jsme předstírali před ostatními, kdy nás podmínky a okolí donutilo. Tentokrát jsme byli v soukromí, nemuseli jsme si na nic hrát, nijak se přetvařovat… a stejně to udělal.
Po celé mé bytosti se rozlilo příjemné teplo, které jako by s Davidovou opětnou nepřítomností mělo rychle zase zmizet, a já si uvědomil, že to nechci dopustit. David se narovnal a hodlal odejít. V ten okamžik mi ruka vystřelila nahoru, chytl jsem jeho modrou kravatu. Myslím, že jsem si v tu chvíli pořádně ani nebyl vědom, co vlastně dělám. Jen jsem prostě náhle chtěl, aby nikam neodcházel, aby byl tam se mnou, abych ho měl na blízku. Stáhl jsem ho zpátky dolů, až se naše nosy navzájem dotýkaly, a pak jsem překonal i poslední centimetry. Stiskl jsem svými rty ten jeho spodní, a pak ucítil jemný tlak z Davidovi strany, a všechno to bylo tak příjemné. To teplo, ta blízkost druhé osoby, ty dotyky, ty polibky… a tak špatné, tak moc špatné! Co to u všech svatých dělám! Byli jsme oba muži, kolegové a on můj nadřízený, sakra! Neměl jsem ho políbit a on mi to už vůbec neměl začít oplácet, a i když jsem věděl, jak moc je to špatné, nedokázal jsem jen tak přestat. Co to do mě vjelo? Co to do nás obou vjelo?
Davidovi polibky byly slané, jako by brečel, přesto ani on nepřestal a nedostrčil mě, snad dokonce i na opak. Byl to on, kdo přešel k ohryzávání čelisti, odstraňování šatstva, a byl to právě on, který nás oba dostal z terasy na moje letiště. Mezi tím šeptal slova omluvy, jako by snad za to celé mohl jen on. Jako kdybych nenesl vinu. Možná to celé vyvolal on tou svojí pusou na dobrou noc, ale já ho měl nechat jít. Neměl jsem ho stáhnout zpět, neměl jsem cítit, co jsem cítil v uplynulých několika posledních dnech. Myslel jsem si, že to nic není, že je to celkem nevinné, ale nebylo. Byl jsem v domnění, že je to jen blízké přátelství, s blízkým přítelem, můžete společně žít a necítit se sám, jenže netoužíte po tom, aby to byla skutečnost. Netužíte se ho dotýkat, objímat a líbat. Jak naivní jsem byl! Nenapadlo mě, že by to mohlo být opětované, či že David je po té delší době se mnou trochu zmatený, či cokoli, co k takovéto situaci nakonec vedlo, ale tom mě ani za mák neomlouvá. To já to potřeboval, to já to chtěl, nebo snad ne?! Nebo snad ne?! Nenapadlo mě, že by ty omluvy se nemusely vázat jen k té noci.

Druhého dne jsem myslel, že nevstanu, ale povinnost mě volala. Bylo mi jasné, že pokud nepřijdu do práce, nebo pokud přijdu jen o minutu později, Tlusťoch mi udělá ze života peklo, nebo mě okamžitě vyhodí, vzhledem jak se tvářil na můj včerejší předčasný odchod. Vyhazov jsem si nemohl dovolit, zvláště po tom, kdy to konečně včera tady v McDonaldu začalo být zajímavé. Tak jsem se nadopoval kafem a doufal, že to nějak holt přežiji. Přežít! Jak se ukázalo, bylo to ještě těžší, než se na první pohled jevilo. Do práce jsem dorazil v čas, čili jsem Tlusťochovi nenechal žádnou záminku k jakékoli akci, stejně bylo práce nad hlavu. Bolelo mě celé tělo, v hlavě jsem měl duto a každou chvíli jsem měl neodbytnou touhu si zívnout.
„Vášnivá noc?“ zeptal se mě Váňa nad mým pátým šálkem kafe.
„Vášnivá?!“ málem jsem se zadusil. „Nevím, jak to myslíš.“
„Ale no tak, nedělej se, mám dobrý pozorovací smysl. Včera jsi odešel předčasně, a dnes jsi nezdravě bledý s kruhy pod očima a piješ jedno kafe za druhým,“ pokračoval Váňa a já na něho němě hleděl, snažíc se usilovně nemyslet na včerejší noc. „Jaký byl? Jaký si byl ty? Líbilo se ti to?“
„Jaký byl kdo? Líbilo se mi co?“ snažil jsem se hrát blbého a přitom ve mně vše vřelo. Moc dobře jsem věděl, co tím myslí, a po každém jeho slově mě bodlo svědomí. Váňa obrátil oči v sloup v náznaku, že natvrdlejšího člověka snad nepotkal.
„Nedávej mi tenhle telecí obličej. Ty, David a…“ Ach můj Bože! Aď to raději ani nevyslovuje. Ta noc se neměla stát, neměla, ať byla jak moc příjemná o osvobozující, nemělo se to stát. Ježíši, já se k tomu vracet nechci!
„Ne, ne,“ začal jsem prudce vrtět hlavou. Lhal jsem, až se mi z pusy prášilo. „To není, nebylo…“ začal jsem překotně. „Vím, jak to vypadá, ale… Kristova noho! Vždyť víš, že jsme dva agenti a pátráme po tom vrahovi. Jen předstíráme pár, proč bychom…“ neměl jsem slov. Ano to, že to předstíráme, neznamená, že ve skutečnosti jsme… ano, neznamená, ale pro moji smůlu Váňa měl dobrý odhad.
„To se přeci nevylučuje. Navíc viděl jsem vás na té party, viděl jsem, jak jste se líbali i jak se na tebe dívá. Říkej si, co chceš, ale on toho moc předstírat nemusí,“ tvrdil sebevědomě Váňa. To bylo skutečně směšné a ze všech lidí zrovna on! Co pak mám od té noci na zádech velkou ceduli: „přišel jsem o panictví a to s mým šéfem“?
„Váňo, David je náš expert přes krytí. Kdyby chtěl, přesvědčil by tě, i že je Německá sedmiletá holčička na školním výletě,“ to bylo dost nadsazené prohlášení, ale jinak pravdivé, proč však mi to v hlavě znělo tak hořce?
Váňa se na mě pouze uličnicky zazubil a provokativně pokrčil rameny. „Když myslíš.“ Nastalo chvilkové ticho, než Váňa opět promluvil. „To máš jedno, chtěl jsem s tebou vlastně mluvit o něčem úplně jiným,“ řekl a obezřetně se kolem sebe rozhlédl. To zbudilo mojí zvědavost. Mohlo by to mít něco společného s tím, co jsem si včera vyslechl? Mohlo to mít spojitost s tou hádkou?
„Včera ti někdo vyhrožoval.“ Váňa překvapeně zamrkal, ale pak přikývl.
„Nevím, jak to víš, ale jo. Ten někdo byl Ondřej.“
„Ondřej!?“ tentokrát jsem byl překvapený já.
„Možná se o nic nejedná, ale byl docela dost vyvedený z míry. Myslel si, že můžu za zmizení jeho přítele, že jsem mu něco udělal. Za nic nemůžu, přísahám,“ bránil se Váňa okamžitě. „Třeba už se zase objeví, ale napadlo mě, že byste o tom měli vědět, protože jestli…“
„Jestli je to náš vrah, Ondřej bude další na řadě,“ dokončil jsem Váňu v náhlé děsivé realizaci.
„Už zrušil Ondřej to dnešní dvou rande?“ chtěl vědět Váňa.
„To je dneska?!“ vyděšeně jsem vykřikl.
„Jasně, ty jsi zapomněl,“ zasmál se a já sprostě zaklel. Pak však zvážněl.
„Řekl jsem mu to, řekl jsem mu. Samozřejmě, že neví, kdo jste, ale poslal jsem ho za vámi. Možná proto Ondřej ještě tu schůzku nezrušil. Chce tam přijít sám a poptat se.“
„Možná,“ kývl jsem, „nebo možná na nějaké dvou rande neměl vůbec myšlenky.“
„Tohle na mě ve vzteku hodil. Nevíš, co to může znamenat?“ zeptal se mě Váňa a podal mi černou šachovou figurku jezdce. Šachová figurka to znamená hru, partii, symbol královské hry, možná hry o všechno, souboj myslí. Černá je barva smutku, v Evropské kultuře to není zrovna barva pozitivní, symbol temnoty, zla. Jezdec pak značí pozici, není to figurka v šachách nepodstatná, není to obyčejný pěšák, ale ani dáma. Patří mezi lehké figury. Má zajímavý způsob pohybu: přesune o dvě pole svisle nebo vodorovně a poté ještě o jedno pole kolmo na původní směr – cesta připomíná písmeno L. Jezdec je jedinou šachovou figurou, která se může pohybovat i přes ostatní šachové kameny. Jestli tohle Ondřeji dal vrah, pak skutečně odpovídá profilu, který jsem vypracoval. Mělo by mě to těšit, ale ne. Je totiž pravda, že ten vrah si s lidmi rád hraje a je inteligentní, hodně inteligentní. To nebyly fajn zprávy.
„Nic dobrého,“ odpověděl jsem. „Co ti řekl, když to po tobě hodil?“
„A tohle si sežer, zrůdo,“ opakoval Váňa slova Ondřeje. Ondřej byl v domnění, že za zmizení Michala může Váňa, takže tu figurku tedy skutečně měl od toho, kdo Michala unesl a Michal byl skutečně v ohrožení, skutečně za jeho zmizením někdo stál. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré.
Hned tedy po tomhle rozhovoru jsem se chopil telefonu a volal Davidovi. Jednak jsem se ho musel zeptat ohledně srazu na ono dvou rande, které vůbec dvou rande pravděpodobně nebude, a jednak jsem mu to všechno, co jsem se dozvěděl, musel říct.
David očividně neměl dobrou náladu. Měli jsme se sejít na Dvořákovém nábřeží, nebo jak se to skloňuje. Plán byl jet na romantickou vyjížďku lodičkou po Vltavě. Chtěl po mně, ať skončím dřív v práci, abychom to ještě předem mohli projednat, já však nemohl. Tlusťoch by mě přerazil vejpůl, nebo rovnou vyhodil.
„To nejde, už včera jsem byl mimo práci, když to udělám znovu, už ji mít nebudu,“ snažil jsem se mu to vysvětlit a přitom jsem si uvědomil, že to s mojí matkou včera vlastně neví. „Šef…“
„Já jsem tvůj šéf a tohle je tvá práce, tak pohni tou svou sexi zadnicí,“ rozkázal a mobil ztichl. David to položil. Nepřipouštěl žádnou další diskuzi. To mě šokovalo. Šokovalo mě, že Hajman dokázal být občas takhle protivný. Šokovalo mě, že mě takhle usekl. Šokoval mě tón a nakonec šokovala mě i ta slova: „…tak pohni tou svou sexy zadnicí.“ Co to u všeho bylo? Kam zmizela úcta, a respekt, který ke mně choval? Toť k šéfům, s kterými se vyspíte, asi vše. Stejně mi ta věta vyhrávala pak poté ještě několik hodin v mé hlavě. Jako rozbitá deska.
A slyšel jsem to v hlavě, když jsem jel na onen sraz. Na nábřeží bylo uvázáno několik lodiček, těžko říct, která z nich byla ta naše. Čekal jsem, že David už bude někde na břehu nervózně přešlapovat, ale když jsem se rozhlédl kolem, nikde jsem ho neviděl. A co teď? Nikde tu není, nevím, kam mám jít, mám mu zavolat? Hlavně, že jsem tu měl být dřív a dostat tak vyhazov! Ještě teď, když mu zase zavolám, by mi mohl vynadat, že mu pořád volám a kdo to ty provolané hodiny bude platit, no stát, který už minulý rok nám chtěl snížit rozpočet. Nicméně s**u na nějaké daňové poplatníky, kterým hrozí akorát to, že předou a pár korun. Kašlu na voly politiky a je mi u toho mého sexy zadku jedno, že dostanu zase vynadáno. Jestli je skutečně Michal s Ondřejem v ohrožení, pak si ty sví prachy můžou strčit někam.
Opět jsem mu volal a zase k dispozici byl jen záznamník. Co teď? Tak jsem chvíli stepoval na místě a přemýšlel, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že se porozhlédnu kolem, třeba tu David někde je a čeká, jen neslyšel vyhrávat mobil.
Když jsem procházel kolem zakotvených lodí, na kostkami dlážděné zemi před jedním molem železo dřevěným můstkem k jedné lodi jsem šlápnul do jakési rudé skvrny. To nebylo nic divného, prostě nějaká špína od roztáté zmrzliny, limonády, kdo ví. Avšak dostal jsem z toho zlý pocit. Ta skvrna měla hustotu a barvu krve. Fuj!
Pohlédl jsem na tu loď, a pak jsem se obezřetně rozhlédl. Všude docela dost lidí, ale všichni si celkem hleděli svého, takže vlastně nikdo nikde. Bezva alespoň něco. Vešel jsem na palubu. Ta loď… s kajutou. Teď když jsem byl na lodi a smysly jsem měl maximálně napjaté, soustředěné, myslím, že jsem uslyšel nějaký hluk z podpalubí. Tak jsem se tam po kradmu vydal. Cesta dovnitř byla volná, nebylo zamčeno, ale kéž by bylo. Pohled, který se mi naskytl, se mi navždy vryl do paměti. Navždy mě poznamenal.
Po linoleové podlaze se se rozlévala rudá v tomto množství až černá tekutina, byla částečně na stěnách i nábytku. Stopy rukou ukazující zuřivý boj o život. Uprostřed té spouště leželo tělo. Muž kolem třicítky. Michal! Byl v hrozném stavu, téměř k nepoznání. Pleť, která by měla jinak oranžovo-růžovou barvu, byla bílá jako papír, pravděpodobně od nedostatku krve. Krve, která byla všude kolem, včetně jeho džin a světlemodrého trička, které bylo jí nasáklé. Co jsem viděl, bodných ran mohlo být kolem čtrnácti. Ohromné množství, většina z nich nebyla smrtelná, byly zbytečné. To by ukazovalo na vraždu v afektu, zlosti, nebo tu byla ještě horší varianta, neznámý chtěl, aby Michal trpěl a vyžíval se v tom. Tomu odpovídala i Michalova tvář, zamrzlá v zoufalém šklebu. Oči upnuté prosebně nahoru na muže nad ním, a souhlasila s tím i pozice těla. Nohy roztažené a ruce ještě v posmrtné křeči svíraly Davidovo sako. Ano, čtete správně, můj kolega tam stál nad zesnulým s ústy a rukama od krve.
Nepodíval se na mě, stále věnoval pozornost mrtvému, ale já moc dobře věděl, že moji přítomnost zaznamenal, protože sebou poplašeně trhl, ale pak s klidem, ze kterého mi běhal mráz po zádech, pravil: „Snažil jsem se ho zachránit.“
„Aha,“ vydechl jsem. Snažil se ho zachránit, to dávalo smysl. To do té situaci vnášelo trochu světla a převracelo první dojem, který byl… který byl no, jako by vám někdo náhle vrazil dýku přímo do srdce. Ta věta mě uklidnila, ale nedokázala úplně uhasit požár otázek, zmatení, hrůzy a všeho zlého, co člověka jako první napadne v takové situaci. Nedokázala úplně potlačit představu, která byla tak zatraceně zkurvená, že jsem tu možnost raději chtěl někam hluboko zakopat do sebe a přijmout jakoukoli jinou variantu, ale nedokázal jsem to.
David napřáhl ruku k Michalovi a zavřel mu prázdné oči. Nastalo dlouhé ticho a ani jeden z nás se nepohnul, jako by se z nás staly sochy. Ani jeden z nás nevěděl, co dělat, a jen jsme čekali na reakci toho druhého, ta však nepřicházela. Nakonec to byl on, kdo udělal první krok, a to doslova. David ke mně vzhlédl, přes zakrvácené rty mu prošlo něco jako: „Romane, já…“ a udělal směrem ke mně drobný krůček. Instinktivně jsem couvl. Nedal na své tváři nic znát, ale pochopil.
Položil si jednu ruku na ústa, jako by se snažil sám umlčet, a druhou si prohrábl krátké černé vlasy, ale rty si neolízl, jak jsem ho to viděl udělat už tolikrát. Kdo by také chtěl cítit onu hořkou kovovou chuť krve, která ještě není jeho?! Blé! Už tak v té spoušti vypadal jako dost velký psychopat, a to gesto by tento dojem ještě víc podpořilo. Olíznutí rtů a prohrábnutí vlasů, dvě gesta, která jsem tak dobře v Davidově pojetí znal. Dělal to vždy, když byl rozčílený a snažil se uklidnit, vždy když čelil něčemu těžkému, vždy když byl v špatné situaci, nebo někdo jiný byl, na kom mu záleželo, vždy když cítil napětí a všechny ty pocity s tím spjaté. Dva pohyby, mi tak známé a které měly na mě vždy uklidňující účinek, ne však teď, ne s tímto spojením, výjevem, co se mi naskytl. Nyní se mi z toho otočil žaludek vzhůru nohama.
Z dálky jsem zaslechl záchranářkou sirénu.
„Zavolal jsem je před pár minutami, než jsi přišel, ale pro něj evidentně příliš pozdě. Měl jsem spíš zavolat policisty s pohřebákama. Ušetřili bychom si čas,“ řekl David se stále stejným klidem, který mi naháněl strach.
Neodpověděl jsem, nereagoval jsem. Nevěděl jsem jak. Vlastně abych byl upřímný, tak od prvního okamžiku, kdy jsem sponzoroval svého přítele nad mrtvým Michalem, jsem měl pocit, že se ze mě stala skutečně socha, nebo figurka bez života, bez mozku, bez inteligence, schopnosti porozumět a vnímat okolí. Obestřel mě dutý pocit a malátnost s rezignací. Pro to abych uklidil po bombě, která ve mně explodovala, když jsem prošel do té kajuty. Stal jsem se hadrovou panenkou, se kterou si mohli lidé dělat, co chtěli, kdy chtěli.
Dovnitř naběhli záchranáři a první, co je zajímalo, byl samozřejmě Michal. Když pak konstatovali jeho smrt, začali se zajímat o mě a Davida. Nebránil jsem se, nechal jsem se vyvést nahoru k záchranářským vozům a důkladně prohlédnout. Za nějakou dobu poté přijela policie a za nimi podle času schůzky i Ondřej. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo, což mu bylo řečeno, jakožto příteli oběti. Když to slyšel a viděl, jak nás strkají do bílých škodovek s černým nápisem: POLICIE, aby nás odvedli k výslechu, věnoval nám jeden krátký letmý pohled, plný záště, vzteku, doutnající nenávisti a zhnusení. Vzpomněl jsem si, co mi řekl Váňa, než jsem sem jel. Řekl jsem mu to, řekl jsem mu. Samozřejmě, že neví, kdo jste, ale poslal jsem ho za vámi. To bylo sice hezké, ale teď jeho slova pro Ondřeje dostala jiného významu, než měla. Nebylo těžké uhádnout, co si tak Ondřej o nás s Davidem musí teď myslet. Nebyl jediný!