Marionette - Kapitola 2.

>Helois< Takže… vlezli jste do školy?
>Marionette< Jo. Nebo spíš… skoro.
>Helois< Jak skoro??
>Marionette< No, skoro.
>Helois< Povídej, vysvětluj, přeháněj.
>Marionette< Jak to vysvětlit nějak slušně… no dejme tomu, že…

Stál na trávníku potaženém jinovatkou a vzhlížel na školu, jež se tyčila proti němu ze tmy. Měsíc byl zrovna v té nepopsatelné fázi, kterou nikdy žádný malíř nenamaloval na žádný obraz, protože by to vypadalo, že neumí namalovat úplněk. Ale i tak ozařoval město a Remyuuovi cestu ke škole.
Hlasité heknutí za zády ho donutilo se otočit. Na trávu dopadl Madarame a svalil se na záda, jak neudržel rovnováhu. O okamžik později doskočil i Hibari a společně s Remyuuem vytáhli blonďáka na nohy. Madarame si odhrnul vlasy z očí a kýchl.
„Je mi blbě,“ přiznal se. Remyuu se nedivil. Madarame nikdy nesnášel alkohol příliš dobře. Chlácholivě ho poplácal po zádech.
„Vážně by ses měl naučit, kdy máš dost!“ ušklíbl se.
Hibari přikývl. „Nemuseli bychom tě tak často tahat ze škarpy. A taky bychom si tak často nemuseli čistit boty od tvých zvratků!“
Madarame utrousil nějakou nadávku Hibariho směrem, načež se nejistě napřímil a zády se opřel o plot. Opodál doskočili na zledovatělou trávu zbylí dva kluci. Holky za plotem nevypadaly, že by se jim nějak zvlášť chtělo přelézat plot, obzvlášť když byli našňořené jak na molo.
„Počkáme tady!“ řekla bruneta, která přišla s Madaramem. Remyuu povytáhl obočí, když se s pomocí svých kamarádek přes plot přehoupla i Kanako a jen tak tak udržela rovnováhu při dopadu.
„Já jdu s váma,“ usmála se svůdně a Remyuu měl pocit, že zpátky přes ten plot ji bude muset tahat on. Madarame se ale mezitím napřímil a rázně vyrazil ke škole.
Hibari mezitím trošku vystřízlivěl díky studenému vzduchu. Nenápadně se přiblížil k Remyuuovi.
„Bude to průser jestli nás tu někdo chytí!“ zamumlal, ale Remyuu jen pokrčil rameny.
„Máš nahnáno?“ zeptal se posměšně a prohrábl si tmavé vlasy. Hibari raději mlčel.
Došli ke škole, ale vyhnuli se hlavnímu vchodu a pokračovali podél zdi až k zadní části školy z níž trčela přistavěná budova jako přebytečná končetina. Jednalo se o dílny, které byli ke škole připojené jen plechovou střechou chráněným chodníčkem.
I tak krátká cesta ale byla pro Madarameho moc. Opřel se o kmen opodál stojícího stromu a rozeblil se jako alík. Remyuu se při zvuku jeho dávení otřásl odporem, ale zároveň Madarameho trochu litoval. Stačilo mu málo a už zvracel tak, že se kolik prozvracel až na pokraj bezvědomí. Hibari tvrdil, že jeho tělo se ve všech směrech zaseklo na úrovni třináctiletého školáka a není tak schopné zpracovávat alkohol. Ale stejně to byl vždycky on, kdo ho pak vlekl domů.
Kanako se otřásla a koutkem oka mrkla po Remyuuovi. Ten se v rozjařené náladě otočil k dílnám a opřel se zády o zeď, zatímco Hibari váhavě vyšel k Madaramemu, aby zjistil, jak na tom je. Popravdě řečeno, nebyl na tom nijak zvlášť dobře.
„Vezmu ho zase zpátky, oukej, Remyuu?“ houkl na něj a z jedné strany Madarameho podepřel. „No tak, vstávej, June, klidně mi zase zeblij boty, ale nehodlám se nechat nachytat na školním pozemku v tuhle hodinu!“
„S*ru na tě, Hibari. Už nikdy k tobě nejdu na žádnej mejdan. Vždycky skončím takhle!“ zasténal Madarame. „A příště tě pobliju od hlavy až k patě!“
Remyuu si zapálil další cigaretu a sledoval, jak Hibari s potutelným smíchem vede Madarameho zpátky k plotu. Pokrčil rameny, když zachytil Kanačin pohled.
Zbylí dva kluci mezitím přešli k budově a něco si tam pro sebe šeptali. Kanako přešla k Remyuuovi a založila si ruce na prsou. „Tak co? Rozjedeme nějakou drsnější zábavu?“
Remyuu povytáhl obočí. Byl přiopilý, ale na rozdíl od téhle holky si udržel alespoň minimální příčetnost. Už otvíral pusu, aby jí odpověděl, když vtom k němu přistoupila a donutila ho couvnout ke zdi. Zaraženě zamrkal, když ho chytila za černou koženou bundu a políbila ho tak prudce, až se zátylkem udeřil o zeď.
„Hej, hej,“ zamumlal, když se od něj odtáhla.
„Co je?“
„Myslíš, že tohle je nejlepší místo na tohle?“ zeptal se, ale v duchu si pomyslel, že na školním pozemku to ještě nedělal a vůbec by mu nevadilo to vyzkoušet.
Poraženě se nechal znovu políbit.
V tom se ozval třesk skla. Ucukl a odtáhl si dívčino zápěstí zpod bundy. „Co děláte, vy k*****i?“ zahulákal na dvojici, která se opodál právě královsky bavila při pohledu na rozsypávající se skleněnou tabuli, která ještě před okamžikem vyplňovala okno dílen. Opilá mátožnost se mu najednou vykouřila z hlavy a najednou byl střízlivý jako abstinent po ránu.
„Nedělej herečku,“ houknul na něj jeden z vandalů, zrovna když se shýbal pro další kámen, ale jeho společník ho zarazil. Remyuu se zarazil a vůbec nevnímal Kanako, která se ho chytila za loket a opile se hihňala při pohledu na vysklené okno. Nejistě potáhl z cigarety a dým rychle zase vyfoukl.
„Pojďme dovnitř! Ti deb*ílci z výtvarky dělaj, jako by to bylo bůhvíco extra… tak se podíváme!“ řekl jeden ze dvojice. Remyuu je chtěl poslat do háje, ale to už jeden rukou zabalenou do bundy vymlátil střepy po okrajích okna a vlezl dovnitř. Druhý mrkl na Kanako, která Remyuuovi visela z lokte jako laciná kabelka.
„Jdeš taky, kotě?“ zeptal se slizce. „Bude sranda!“
Remyuu nebyl schopen říct, která část na vloupačce do výtvarných dílen přesně je SRANDA, ale Kanako omámená alkoholem se znovu zahihňala. Normálně by o kluka jako byl onen vandal ani okem nezavadila, obzvlášť, když měl po ruce materiál jako Remyuu, ale teď nebyla tak zcela při smyslech.
„Tak jo!“ vykvíkla a Remyuu měl najednou strašnou chuť jí něco vchrstnout do tváře, aby jí probral. Místo toho se ho Kanako pustila a vrávoravě přešla k černovlasému vandalovi, který jí gentlemansky nabídl své rámě, jako by jí vedl na ples.
Remyuu zasténal, když se Kanako protáhla oknem. O okamžik později se ozvala hlasitá rána, jak sebou Kanako švihla na zem. Zasténal znovu, protože i když mu to bylo dost proti srsti, přece jen to byla jeho holka a on ji tam nemohl nechat s těmi blbečky samotnou a vrátit se zpátky ke zbytku bandy.
Proto se zapřel dlaněmi o parapet a přehoupl se do místnosti, kde se v záchvatu smíchu válela Kanako. Remyuu se rozhlédl. Ateliér se utápěl ve tmě a jediné světlo tam vydával mobil jednoho vandala a blikající kontrolka požárního hlásiče na stropě. Okny sem vnikal minimální přísvit měsíce.
„Vstávej, ty tele,“ zavrčel směrem ke Kanako a chytil ji za loket v pokusu vytáhnout ji na nohy. Kanako se ale podle všeho na zemi zalíbilo, protože odmítala spolupracovat.
Remyuu pohodil hlavou, protože do očí mu stále klouzaly prameny tmavých vlasů. Takhle si večer rozhodně nepředstavoval. Čekal, že skončí zase jednou v pokoji Hibariho rodičů, jako už častokrát. A ne ve školním ateliéru s vymláceným oknem a opilou přítelkyni u nohou.
Uslyšel třesk, který zněl jako něco hodně křehkého v okamžiku střetu s podlahou. Ohlédl se a zamžoural do tmy, kde rozeznával temné obrysy dvou postav.
Přešel k nim, s rozvahou a opatrně, aby do něčeho nevrazil, nebo něco čirou náhodou neporazil. Když se dostatečně přiblížil ke dvojici, zjistil, že jim u nohou leží střepy něčeho, co mohla být při vší Remyuuově představivosti váza.
„Vy jste fakt k*****i!“ vyštěkl Remyuu a rozmáchl se rukou ve které svíral cigaretu směrem k podlaze. „Jedna věc je vlízt na školní pozemek! Druhá je tady dělat bordel! Bude z toho akorát průser!“
„Hele, uklidni se!“ obořil se na něj jeden z kluků, ale to se Remyuu už otočil a vrátil se zpátky ke Kanako.
„Vstávej. Padáme odsud!“ zamumlal a chytil ji za zápěstí. Vytáhl ji na nohy a odfrkl si, když zavrávorala a chytila se jeho bundy, aby znovu neskončila na zemi. Naposledy potáhl z cigarety a típl jí o roh poblíž stojícího stolu.
Kanako něco zahučela, ale Remyuu ji postrčil k otvoru v okně.
„No tak, Remyuu, chci si užít nějakou srandu!“ odporovala mu, ale on ji nesmlouvavě dotlačil až na parapet. Při seskoku na zledovatělou trávu uklouzla, ale tentokrát už se udržela ve stoje a tak ji Remyuu jen podepřel a vedl pryč.
„Měli byste od tamtu taky vypadnout, jestli nechcete mít problémy!“ houkl směrem do dílen, ale už se nezdržoval, aby zjistil, jestli na jeho radu ti dva vandalové nějak reagují.
„Zlato, ty se na mě zlobíš?“ zeptala se Kanako. Remyuu jí neodpověděl, protože Kanako měla zavražděníhodnou schopnost pamatovat si všechno, ať už by byla sebevíc opilá. A že teď už měla naváto dost. Alkohol se jí v krvi nějak rozležel a ona se mátoživě klátila vedle něj.
Remyuua napadlo, jak i ta sebehezčí holka ztrácí v jistém stupni opilosti své kouzlo.
Pomalu ji odvedl k části plotu, která nebyla tak vysoká a vysadil ji přes něj. Kanako se zasmála, když z druhé strany plotu přiběhly její kamarádky a pomáhaly jí dolů. Remyuu dopadl na chodník a hned přešel k Hibarimu, který se s povzneseným úšklebkem díval kamsi k pouliční lampě, kde Remyuu rozeznal obrysy zvracejícího Madarameho.
„Proč tyhle akce vždycky skončí nějak takhle?“ zeptal se Remyuu zamyšleně, zatímco Hibari se pokoušel otřít si boty o trs trávy obalené jinovatkou.
„Asi nám není souzeno užít si dokonalou pařbu,“ pokrčil rameny. „Mimochodem, kde zůstali ti dva?“
Remyuu se kysele ušklíbl. „Hrají si na frajery a pokoušejí se srovnat se zemí ateliér, takže jsme se radši vrátili, než tam udělaj něco, při čem bych byl nerad, kdyby mě načapali.“
„Takže je tam necháme?“
Remyuu pokrčil rameny. „Jejich smůla. Teď bych se staral spíš tady o Pana Poblijóna!“
Madarame si na chviličku udělal pauzu v odporně znějícím dávení. „Jdi někam, Myuurine!“
„Hele, moc rád vidím, že vytahujete svoje přezdívky, ale měli bychom odsud zmizet!“ připomenul jim Hibari, ale uštěpačně se usmíval. On sám se neměl moc čemu smát, protože i on měl svojí přezdívku, kterou by si do životopisu rozhodně nenapsal.
Naštěstí Madarame naposledy zakašlal, otřel si pusu hřbetem ruky a pomalu se zvedl na nohy. Chvíli to vypadalo, že zase padne na všechny čtyři, ale zelenkavá barva, kterou měl v obličeji po chvilce přešla a on se chabě usmál. „Myslím, že už nemám, co zvracet!“ informoval je.
„To jsme fakt nemuseli vědět, Madarame, ale dík za informaci!“ ušklíbl se Remyuu a pomalu vyšel ulicí. Kanako nechal na starosti jejím kamarádkám. On už měl večer tak jako tak zkažený a to netušil, že to nejhorší teprve přijde.

Remyuu byl donucen se probudit hned z několika důvodů. Prvním bylo prudké světlo, které do pokoje pronikalo právě roztaženými závěsy. Druhým byl hlasitý klasický rock, který zněl z kuchyně. Třetím důvodem byly dva páry pekelně ostrých drápů, které se mu zarývali do nahé hrudi.
„Sundej ze mě tu prašivou kočku!“ vyštěkl ostře a prudce se posadil. Kočka, protože to samozřejmě byla kočka, mu drápy zaťala ještě hloub do kůže, aby se na něm udržela a podrážděně zaprskala.
Remyuu zvíře popadl za pružné tělo a pokoušel si jí odháčkovat z hrudníku. „Ty jedna malá…“ syčel ještě temněji než kočka, která se ho tak křečovitě držela, a zatínal zuby bolestí. Konečně zvíře povolilo sevření a pustilo se. Remyuu kočku zhnuseně odstrčil na postel a prohlížel si čtyři shluky krvavých škrábanců, které mu zanechala na hrudi. Kočka se mezitím způsobně usadila na hrbol jeho kolen, několikrát si olízla tlapku a začala si čistit kožich za uchem.
Remyuu si povzdechl, vysoukal se zpod deky a protáhl se.
Vysoká okna mu do pokoje vpouštěla široké pásy slunečního světla, které naznačovalo, že možná trochu zaspal, ale vrásky si kvůli tomu nedělal. Chytil kočku trůnící na posteli, šoupnul si jí pod paži a přetáhl zářivě červený přehoz přes uválenou deku a polštář. Přešel po podlaze z medově hnědého dřeva až k nástěnnému zrcadlu. Na okamžik se na sebe zadíval.
„Budu muset Hibarimu říct, aby ty svoje akce pořádal o víkendu…“ zamumlal, když si přejel hřbetem volné ruky po tváři. Vlasy měl rozcuchané, pohled zastřený ranní ospalostí a mírnou kocovinou.
Kočka, kterou svíral v podpaží netrpělivě mňoukla a švihla ocasem. Remyuu jí podrbal mezi ušima a vyšel z pokoje. Přeběhl přes chodbu rovnou do prostorné kuchyně. Tam stál u sporáku asi čtyřicetiletý muž v triku ACDC, se zástěrou okolo pasu a s dlouhými vlasy staženými červeným šátkem z čela. Na pánvičce smažil několik vajíček a prozpěvoval si k tomu refrén písničky, která řvala z rádia stojícího na lince.
„Ránko, Shine!“ pozdravil ho Remyuu, odložil kočku na linku vedle kazeťáku a sám se posadil na barovou stoličku k pultu.
Muž se otočil a pohlédl na Remyuua přes obroučky brýlí, které měl posazené na kořeni od několika zlomenin pokřiveného nosu.
„Ale, ale, kdopak nám to vylezl z kanafasu!“ zasmál se muž a stáhl pánev z plamene.
„Nech si vtípky. Není mi nějak světově!“ zahučel Remyuu a promnul si spánky. S vděkem přijal sklenici ledové vody.
„V kolik ses včera vrátil?“ zajímal se jeho společník, když shrnul vajíčka z pánve na talíř.

Jmenoval se Katanayagi Shintaro. Remyuuovi rodiče pracovali věčně mimo město a proto mu nahrazoval jak matku, tak otce a vlastně i takového strýčka, kterému se mohl svěřit téměř se vším. Shintaro chodil na stejnou školu jako Remyuův otec a během let se z něj stal rodinný přítel, proto mohli Remyuuovi rodiče odjet z města s klidem na duši s tím, že Shintaro se o jejich pubescentního syna postará.
„Pozdě. A proto bych příště uvítal, aby mě příště nebudila Darmošlapka!“ odfrkl si Remyuu a natáhl se po příboru. Byl asi jediný člověk na světě, který miloval teplé snídaně i když měl kocovinu. Jiní by jen při pohledu na talíř mastných vajíček běželi k nejbližšímu kbelíku, mezi takové se řadil například Madarame, ale Remyuu měl žaludek vyzděný a vybetonovaný navrch.
„Můžu za to, že si tě oblíbila jako škrabadlo?“ pokrčil rameny Shintaro, přitáhl si svoji porci a posadil se naproti Remyuuovi. Darmošlapka, zmiňovaná, černobílozrzavě strakatá kočka při zvuku svého jména zvedla hlavu a tázavě mňoukla.
„Ty se vůbec neozývej! Ještě jednou a nechám ti ty drápy fakt upilovat!“ pohrozil jí Remyuu vidličkou. Darmošlapka vznešeně vstala, přeťapkala přes stůl až k Remyuuovi a zvědavě mu přičichla k talíři. Když zjistila, že se nejedná o maso ani jinou laskominu, uraženě ohrnula čumák, seskočila z linky a jako pravá dáma odešla.
„Takže? Cos včera prováděl, Remyuu?“ zeptal se znovu Shintaro.
Remyuu neutrálně pokrčil rameny. „Byli jsme u Hibariho… no a pak jsem šel domů.“
„Nezníš moc přesvědčivě. Nějaké moje vnitřní já mi říká, že bych ti asi neměl věřit!“
Remyuu se zazubil a ulomil si kus chleba, který si namočil do nedopečených vajíček. „Ale o ták, Shine! Jsem tvůj nejoblíbenější kmotřenec! Nemůžeš na mě donášet našim!“
„Tak zaprvé, jsi můj JEDINÝ kmotřenec. A zadruhé… vážně myslíš, že bych donášel tvýmu tátovi? To se mě tedy dotklo!“
Remyuu pokrčil rameny. „Raději si budu dávat pozor. Minule táta zuřil, když se mu doneslo, co se dělo o HIbariho…“
„Kdo by se mu divil, že?“
Shintarou se zašklebil a pohledem zavadil o hodiny. „Nechci ti do ničeho kecat, Remyuu, ale podle všeho nestíháš,“ poznamenal. Remyuu se ohlédl. Shintaro měl jako vždy pravdu. Proto prudce vstal a za poklusu k myčce si do úst vyškrábl poslední zbytek vajíček.
Vběhl zpátky do pokoje, kde se mu na posteli rozvalovala Darmošlapka a popadl z ramínka černou školní uniformu. Když se soukal do úzkých kalhot, zazvonil mu mobil. Spěšně mrkl na displej. Kanako. Neobtěžoval se hovor zvednout. Pořád na ní byl naštvaný kvůli včerejšku.
„Já padám! Dík za snídani, Shine!“ houkl z chodby, když popadl tašku přes rameno.
„Měj se. A žádné další průšvihy, jasné?“
„Jasné!“
Ale tak úplně jasné to zase nebylo…

>Helois< Jáj, Shintaro vypadá jako dobrej borec..
>Marionette< Taky že je.
>Helois< Musíš mít doma veget, když vaši nejsou věčně doma.
>Marionette< Jak se to vezme. Ale je fakt, že mám pořád volnej byt.
>Helois< Hehe, cítím prasečinky…!
>Marionette< Co si o mě myslíš?!
>Helois< Jen to nejlepší~!