Marionette - Kapitola 23.

>Marionette< Kanako mě vydírala, že to řekne všem ve škole, ale to by mi nevadilo, vzhledem k tomu, že to už Hibari a Madarame věděli.
>Helois< Takže problém byl v tom, že by to řekla vašim.
>Marionette< Jedna věc je to říct kámošům, jiná zdroji příjmů.
>Helois< Kdyby tě tak slyšeli.
>Marionette< A navíc tady pořád byla Kamishiro.
>Helois< Copak? Nelíbila se ti představa zlomeného nosánku?

Shimeji poznal, že jim to řekl v okamžiku, kdy je viděl přicházet do školy. Stáli s Kamishiro před třídou a na něčem se domlouvali s Kuriri-sensei. Trojici zaregistroval spíš periferním viděním, ale náhlý pohyb ho donutil otočit se za nimi. Madarame na něj zamával a přitom se šklebil jako sluníčko. To naznačovalo dvě věci. Že už je zase s Tetsuhirem a… tou druhou si nebyl jistý, dokud si nevšiml Hibariho všeříkajícího pohledu. Ten pohled přímo křičel: Vím, že spíš s mým nejlepším kamarádem.
Remyuu se stydlivě pousmál a uhnul pohledem. Shimeji si odhrnul rezavé vlasy z očí a sledoval ho pohledem dokud ho Kamishiro neokřikla, ať jí věnuje pozornost. Shimeji se otočil zpátky k ní.
Trojice prošla okolo nich a zmizela ve své třídě.
Shimeji přemýšlel. Při tom se ale tvářil, že horlivě poslouchá, přikyvoval a občas zamručel na souhlas.
Tak Remy jim to řekl. Nikdy by to do něj netipoval, ale v duchu ho musel obdivovat. Pohledem sjel ke své nejlepší kamarádce, která zrovna něco vysvětlovala Kuriri-sensei. Pořád necítil tolik odvahy, aby jí to řekl. Tipoval, že na to by potřeboval přinejmenším brankářskou helmu a ocelový poklopec. Ani si netroufal hádat, jako moc by bolel kopanec botou s ocelovou špičkou.
Povzdechl si a promnul si krk.
„Kuriri-sensei?“ ozval se najednou a Kamishiro překvapeně zmlkla uprostřed slova.
Černovlasá profesorka přikývla, že poslouchá.
„Jak dlouho myslíte, že bude muset ještě R-Watanabe muset chodit do ateliéru? Řekl bych, že už se tam napracoval dost. Okno je zasklené, po vodě ani památka, staré výkresy vyklizené, dokonce uklidil i tu zaneřáděnou skříňku za paravánem a to je co říct!“ Shimejiho vnitřní démon se potutelně zachechtal. „Pokud si dobře pamatuju, vytřel jsi zbytky toho prach ze skříně jeho zády, když jsi ho tam klátil!“ zavolal na něj, ale Shimeji potřásl hlavou a jeho hlásek zahnal.
„Ty se ho zastáváš, Shimeji?“ podivila se Kamishiro a povytáhla obočí.
Kuriri-sensei vypadala stejně překvapená jako Kamishiro. „Musím říct, že tam udělal docela dost práce, ale myslíš, že už to stačilo?“ ujišťovala se. Shimeji pokrčil rameny, protože se mu nechtělo říkat, že jeho přítomnost si sice moc užívá, ale špatně se mu dodělávají chybějící práce, když na něj z vedlejší lavice zvědavě pokukuje jeho přítel.
„Ještě si to promyslím,“ řekla nakonec Kuriri a odhrnula si z čela tmavé vlasy.
Shimeji se usmál. „Díky.“

Bouchly dveře, ale Shimeji neměl potřebu se otáčet. Zíral na odporný paraván a pečlivě překresloval prašnými křídami detail jeho otřesného květovaného vzoru. Pokoušel se přitom nemyslet na to, co za tím paravánem před dávnem prováděl. Zamyšleně sáhl po další křídě, když se otevřely dveře do samotného ateliéru.
„Zdravím, kluci,“ houkl, aniž by odtrhl oči od odporného květu, který vypadal jako ilustrace z publikace o masožravých rostlinách.
Za jeho zády se ozvaly kroky.
Věděl, že nepřijde sám. Prostě to nešlo. Oni potřebovali obhlédnout situaci, prohlédnout si ho ze všech možných úhlů a pokud možno nakouknout i pod ty svrchní slupky jeho charakteru, aby posoudili, jestli je pro jejich nejlepšího kamaráda vhodný. Bohužel netušil, jak si povede.
Otočil se až v okamžiku, kdy se Remyuu posadil na lavici přímo před něj. Jeho gesto přímo volalo Přestaň mě ignorovat, ten paraván ti neuteče.
Což byla mimochodem pravda.
Shimeji si povzdechl a otočil se k němu zády, čelem k Hibarimu a Madaramemu, který se zubil jako sluníčko. Hibari měl na tváři neutrální výraz. Hibari vlastně v mnoha ohledech působil jako Švýcarsko. Neutrální ve všech směrech, pouze čekal na kterou stranu se přikloní vítr, ale zároveň inteligentní na to, aby směr toho větru vytušil.
Opřel se lokty o dřevěné opěradlo židle a zkoumavě se na ně zadíval.
„Takže?“
Ta otázka oba dva překvapila. Shimeji však protočil oči.
„Ale no tak, nebudeme si hrát, že nevíme, o co tady jde. Nejlepší kamarádi přišli zhodnotit subjekt. Nebo má vaše přítomnost ještě nějaký jiný důvod?“
Madarame pohodil hlavou, odsunul si tmavě šedý klobouk z očí a koutkem oka mrkl na Hibariho. Ten stále upíral pronikavě zelené oči na Shimejiho, který jeho pohled zaujatě opětoval.
Hibari se nakonec ušklíbl. „Odhaleni.“
Nálada v místnosti najednou povolila jako kdyby sklapla natažená pastička na prázdno.
Madarame se znovu usmál, až se Shimeji v duchu podivil, že mu z toho ještě nepovolily koutky. Madarame se ovšem, usadil na katedru do tureckého sedu a opřel se o překřížení svých kotníků. „Pořád tomu nemůžu uvěřit!“
Shimeji povytáhl obočí a ohlédl se po Remyuovi. Ten však jen pokrčil rameny.
„To je.. to je…“
Remyuu si založil ruce na hrudi. „Madarame, radši tu větu nedokončuj, bůhví, co by z tebe vypadlo…“ zavrtěl hlavou, ale v duchu křepčil radostí. Tohohle okamžik se bál, zdálo se ale, že všechno půjde v pohodě.
Hibari vyhlédl oknem pavilonu. Bylo to to okno, které tehdy v noci vysklili. „Je to něco jako naše povinnost jít si očíhnout, kvůli komu nám Remyuu poslední týdny pravidelně odříká nejrůznější akce,“ řekl. Shimeji se nervózně usmál. Hibari však pokračoval. „Vzhledem k tomu, že Tetsuhiro už jsme si s Remyuem prohlédnout byli, byl jsi automaticky na řadě.“
Shimeji povytáhl obočí. „Není to spíš tím, že o mě jste se dozvěděli teprve včera?“ zeptal se s tak zvonivým sarkasmem v hlase, že i Hibari uznale pokýval hlavou.
Madarame, jež byl pořád obalenou tlustou vrstvou štěstí, nebyl na takové ironií přetékající rozhovory zvědavý. Posunul si klobouk do čela a zvědavě se naklonil dopředu.
Remyuu se v duchu pomodlil, protože tušil, jak bude konverzace pokračovat.
Shimeji ovšem Madarameho tak dobře neznal a tak čekal na první otázku s naprostým klidem.
„Kolikrát už jste spolu s Remyuem spali?“
Remyuu se dlaní chytil za čelo, Shimejimu ta přímá otázka ale naprosto vyrazila dech. Překvapeně zamrkal a prohrábl si prsty ofinu, takže si zrzavé prameny vytáhl zpod sponky a musel si je znovu shrnout dozadu.
„Ehm… teda…“ vykoktal nejistě a zoufale se ohlédl na Remyua. Ten se však cítil dost trapně sám, takže nevěděl, co by mu na to řekl.
„Teda, předpokládám, že jste spolu spali, ne?“
Hibari se otočil zpátky k oknu, aby nebylo vidět, jak se směje. Opřel se o parapet a tiše se chechtal jako hyena. Bylo to k popukání. Madarame se navenek tvářil jako naivní a upřímný chlapeček, ale ve skutečnosti byl co se týkalo cizích lidí dost sadistický.
Malý hajzlík, dalo by se říct. A nebylo to na něm vidět. Proto to byl pro většinu lidí šok. Navíc spousta lidí ho neprohlédlo. Prostě ho považovali za přitroublíka, který je nevhodně kladenými otázkami nechtěně přivedl do rozpaků.
Madarame se zamyšleně zadíval ke stropu. „Řekl bych, že jo, protože Remyuu má díky Kanako frekvenci nasazenou dost vysoko a podle toho, jak jste spolu dlouho… i když je pravda, že není zrovna slast se srovnat s tím, být najednou dole…“
Madarame mluvil tak konverzačním tónem a přitom každé jeho slovo bylo jako vržený kámen. Remyuu měl najednou chuť se zahrabat hluboko pod zem. Předešlého večera mu to nepřišlo, ale najednou to bylo něco jiného.
Shimeji si zapnul poslední sponku a znovu se ohlédl po Remyuovi.
„Třikrát,“ řekl náhle do ticha. Remyuu měl pocit, že ho to slovo srazí z lavice.
Teď se zatvářil překvapeně pro změnu Madarame. Shimeji neměl na tváři ani náznak úsměvu, v duchu se však šklebil od ucha k uchu. Tak takhle ty na mě, ty malej blonďatej sadisto. No, uvidíme, kdo z koho.
„Dvakrát u Remyua a jednou tady,“ kývl směrem k paravánu.
Madaramemu přes tvář přeletěl náznak stínu, ale hned se znovu usmál. Remyuu si hlasitě povzdechl. Blonďák však ještě nevynesl poslední krtu. Chtěl zjistit, co Remyuův přítel všechno snese.
„Ale líbá dobře, viď?“
Kdyby za tou větou nebylo viď, nebyl by se nad ní Shimeji ani nepozastavil. Ale to viď tam bylo. Prudce se otočil na židli a vytřeštil na Remyua tmavě hnědé oči.
„Remyuu?“
Remyuu zvedl ruce v obranném gestu. „T-to nic nebylo, já jenom… teda on… byla to jenom jedna pusa a…“ koktal, i když věděl, že každým slovem si kope hrob.
„Proč?“ zeptal se nechápavě Shimeji, ale Remyuu moc dobře poznal ten podrážděný tik, který mu škubal obočím.
„No… teda…“
Madarame už se v tu chvíli zvedal a nenápadně couval ke dveřím.
Vyrazili téměř ve stejnou chvíli. Remyuu po něm skočil, ale Madarame byl o chloupek rychlejší a rozrazil dveře do předsíňky. U dalších dveří už měl dvoumetrový náskok, Remyuu však svůj původní skok vyrovnal elegantním smykem a vyklopýtal z ateliéru za Madarame téměř bez zpomalení. Prudce zabočil směrem k plotu, který odděloval pozemek školy od chodníku. Shimeji i Hibari přešli k oknu, kde měli pěkný rozhled na sto metrů trávy i samotný plot. Železné plaňky stály zasazené v betonovém obrubníku a nebylo zrovna jednoduché ho přelézt, pokud jste nevěděli jak na to.
„Remyuu se drží dobře,“ poznamenal Shimeji uznale.
„To teda,“ přikývl Hibari.
Řeč byla o zákroku, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč rugby. Remyuu se pokusil Madarameho srazit k zemi jednoduše tím, že po něm skočil. Byla to dokonalá rybička a Madarame jí unikl jen o vlásek. Remyuu se ovšem nehodlal jen tak jednoduše vzdát, plynule přešel do kotoulu a pokračoval v běhu.
„Zdá se mi to, nebo si teď stihl přehodit ofinu?“ zeptal se nevěřícně Shimeji.
U plotu nastal problém. Madarame měl náskok a proto už byl nahoře, když Remyuu k plotu dorazil. Remyuu mu chňapl po nohavici, Madarame se mu však vytrhl a seskočil dolů. Na okamžik se zastavil a vesele na Remyua skrz mřížoví zamával.
Shimeji úplně viděl, jak se v Remyuovi vaří krev. Proto ho nijak nepřekvapilo, když se Remyuu chopil dvou ocelových planěk a jediným plynulým pohybem se vyhoupl na plot.
„Trochu jsem čekal, že ty tyče ohne a proleze skrz ten plot,“ zamumlal Hibari.
Madarame na druhé straně plotu se samozřejmě vyděsil a proto rychle pelášil pryč. Remyuu seskočil na chodník a rozeběhl se za ním, až jim zmizel z očí.
Shimeji i Hibari mlčeli. Všechno se to seběhlo v rozmezí jediné minuty a tak v místnosti najednou zavládlo ticho.
Hibari si po chvíli povzdechl a odhrnul si z čela pramen nagelovaných vlasů. „Myslíš to s Remyuem vážně? Nebo myslíš, že to on myslí vážně s tebou?“ zeptal se.
Shimeji pokrčil rameny. „Já nevím. On na tohle asi není moc zvyklý, co?“
„Co myslíš? Vztah?“
„Hm.“
„No, bůh ví, doteď ještě v žádném dlouhodobějším nebyl, ale třeba je nejvyšší čas začít,“ řekl Hibari a otočil se od okna. „Asi bych měl jít za nima, abych se ujistil, že Remyuu Madarameho nesežere zaživa,“ dodal. Už stál ve dveřích, když se Shimeji znovu ozval.
„Madarame… on to myslel vážně?“
„Madarame je strašlivý šťoural a rád si Remyua dobírá. Nesmíš v tom vidět nic osobního.“
Shimeji přikývl a byl rád, když se dveře za Hibarim zavřeli. Tak. První audienci přežil. To bylo dobré znamení. Zamyšleně se vrátil k oknu a pousmál se při vzpomínce na ukázkovém kotrmelci, který Remyuu předvedl bez toho, že by zpomalil nebo dokonce zastavil při svém pronásledování.
Bohužel teď ho čekala ta horší část.
A ta část měla kované špičky bot.

Bylo to snad poprvé v historii, co se Shimeji vyvlékl z návštěvy v Osace. Byla pravda, že hodně na jeho rodičích zapracovala i Sayuri, ale jinak si tu výsadu vydobyl téměř sám. Znamenalo to pro něj dva dny a jednu noc ve volném bytě. A bylo mu jasné, jak ty dny využije.
Bylo to víkend po Remyuově velké akci s Tetsuhirem a Madaramem a Remyuu se stále opájel vlastním úspěchem a úlevou, která ho přepadla po tom, co se jeho dva nejlepší kamarádi setkali s jeho přítelem. Byla pravda, že to nedopadlo tak, jak čekal a nakonec Madaramemu vymáčel hlavu v umyvadle, ale jinak byl spokojený.
To Shimeji na tom byl podstatně hůř.
„Ale no tak, bude jen naštvaná, ale určitě ti nic neudělá! Jsi její nejlepší kamarád a nejlepším kamarádům se končetiny nelámou!“ zamumlal ospale Remyuu a poposunul se, aby se mu pohodlněji leželo.
Shimeji si tragicky povzdechl a prohrábl mu ofinu. Remyuu ho vzal za zápěstí a ruku mu od svých vlasů stáhl pryč. Shimeji mlaskl, ale věděl, že nemá cenu se s ním hádat.
„A ty se nebojíš? Pokud vím, tak tobě vyhrožovala, že ti něco udělá, když si se mnou začneš!“
„Už jsem zvládl kmotry a nejlepší kamarády. Kamishiro už mi takovou starost nedělá.“
„Blázne!“
Shimeji chvíli sledoval obrazovku, na níž už přes hodinu běžel nějaký film. Netušil o čem je, kdo je hlavní hrdina, ani jestli to má být parodie, nebo měl režisér jen hodně špatný smysl pro humor.
Remyuu vypadal, že každou chvíli usne.
Shimeji ho pohladil po tváři. „Nechceš jít do postele?“ zeptal se. Remyuu však zamručel, že ne.
Seděli, oprava, Shimeji seděl na pohovce, zatímco Remyuu ležel opřený o jeho bok a ospale mžoural jako čerstvě narozené štěně. Byl zachumlaný do deky, ale stále odmítal jít do postele.
„No tak, to chceš spát tady?“ zamumlal Shimeji tiše, odpovědí mu ale bylo jen neutrální zabručení a Remyuovo přitulení. Zavrtal se hloub do deky, převalil se na bok a skončil tak na Shimejiho klíně.
Shimeji si povzdechl, posunul se na gauči a přitáhl si Remyua výš, aby to pro oba bylo pohodlnější. Remyuu zavrněl jako kočka a Shimejiho v ten okamžik napadlo, že on a Darmošlapka toho mají společného víc, než původně myslel.
„Budeš tady spát sám, protože já jsem tu párkrát usnul a vždycky mě z toho ráno bolela záda,“ upozornil ho a popotáhl deku tak aby si přikryl nohy.
„Myslím, že horší než ráno po sexu to nebude,“ zahučel Remyuu někam do hlubin Shimejiho trička. Shimeji ho plácl přes rameno.
„A koho myslíš, že to bolí víc? Mám na zádech škrábanců, že bych na ně potřeboval kalkulačku!“
„Aspoň nemusíš snídat ve stoje…“
„Budu muset, pokud bude Kamishiro v hodně špatné náladě.“
„Užij si to…“
Ta poslední věta zněla až podezřele zpěvavě. Shimeji mu hrábnul do vlasů a potměšile se ušklíbl. „Abys věděl, já tě do pokoje neponesu. Strhl bych se s tebou!“
Remyuu se zvedl na loktech, které zabořil Shimejimu do břicha a prudce zvedl hlavu. Shimeji bolestně zamžikal, ale soustředil se na Remyuovu tvář. Ten ho k jeho obrovskému překvapení objal okolo krku.
„Remy?“ zeptal se po několika nehybných okamžicích, kdy cítil jeho horký dech na uchu. Remyuu však mlčel.
Trvalo to asi půl minuty, než se Remyuu, stále mlčky znovu svezl do jeho klína, zachumlal se do deky a jak se dalo očekávat, usnul. Shimeji si povzdechl a přemýšlel, jestli ho má nechat spát a nebo jestli ho má probudit a doufat, že se mu v polospánku podaří ho odvést do svého pokoje.
Jemně mu odhrnul vlasy z čela. Remyuu to prostě nesnášel. Ale zrovna nebyl ve stavu, kdy by mu odporoval.
Vždyť on mu za ten kopanec do zubů stojí, napadlo ho.
Povzdechl si. Bál se jen jediné věci. Jestli ho tohle rozhodnutí nebude stát nejlepší kamarádku. Kamishiro měla prostě takovou povahu. A on pořád nevěděl, jestli mezi těma dvěma může beztrestně vybírat. Uvědomoval si, že čím déle to odkládá, tím to bude horší.
Remyuu to řekl hned dvěma nejlepším kamarádům, klukům, a riskoval při tom, že ho odsoudí. A on to o sobě věděl pár měsíců a ne několik let jako Shimeji.
Ten kluk měl prostě odvahu a Shimeji se nemohl ubránit hlubokému obdivu.
„Jak jsi to dokázal, Remyuu? Kde jsi na to vzal odvahu, no?“ zeptal se ho a natáhl se po ovladači. Vypnul televizi a místností se rozlehlo ticho. Jen hodiny na stěně tikaly a Remyuu tichounce oddechoval.

>Helois< Jůů, Mari-kůn se tulí!
>Marionette< Ty aby sis to neodpustila, co?
>Helois< To si piš, že si to neodpustím. Stejně mám pocit, že reaguješ přehnaně. Jak jsi tam toho malýho pronásledoval… až mi ho bylo líto.
>Marionette< Krypl jeden proradném. Měla jsi to vidět.
>Helois< Já nevím, kdo na něj večer předtím skočil, aby mu ukázal, jak dobře umí líbat.
>Marionette< To, ale přece…!