SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 25.

>Helois< Kamishiro to pěkně vzalo, co?
>Marionette< A Kanako se toho rozhodla jemně řečeno zneužít.
>Helois< Měl jsi nechat svojí kočku, aby ji roztrhala.
>Marionette< Myslím, že vzhledem k okolnostem bych to zvládl sám.
>Helois< O tom nepochybuji.

Kamishiro seděla na lavičce, hlavu v dlaních a jedním uchem poslouchala, co jí Kanako vykládá. Dívka z vedlejší třídy jí vykládala jakousi pohádku, jak jí Remyuu podvedl a vysmál se jí, že jí chtěl donutit žárlit a jiné nesmysly, ale i kamishiro věděla, že Remyuu to s Kanako skončil už dávno a ta malá mrcha jen nebyla schopná přiznat, že dostala kopačky jen proto, že je… mrcha…
Mezitím ale přemýšlela. Zklamal jí. Strašně jí zklamal, ale zároveň věděla, že si za to může sama.
Bylo jí líto, že jí to neřekl dřív, že to před ní tajil ze strachu, že se jí to nebude líbit, bude mu to vyčítat, nebo mu dokonce nějak ublíží. Protože Kamishiro prostě byla taková. Horká hlava.
Zamyšleně postrčila špičkou boty kamínek, který jí ležel u nohy.
Zakládala si na tom, že je drsná holka. Proto jí to neřekli. Vyhrožovala Remyuovi, ať to ani nezkouší, Shimejimu ať se s těmi kluky krotí a takhle to dopadlo.
Vykopala si vlastní hrob.
Ale nehodlala to Shimejimu odpustit. Byla jeho nejlepší kamarádka. Kdyby jí to řekl hned, spolkla by svou ješitnost, protože tak to kamarádi, a obzvlášť ti nejlepší, dělají!
Vzhlédla ke Kanako, která rázovala sem a tam a pořád ty dva očerňovala ze všech možných úhlů. Pomalu vstala, uhladila si sukni. Zvedla z lavičky svou tašku a upravila si její popruh, aby byli hezky vidět všechny placky s hrdiny z anime a mangy.
Kanako se na ní otočila a upřela na ní silně podmalované oči.
„Takže? Půjdeš do toho se mnou? Ti dva jen dělají zmatky a ubližují lidem!“
Kamishiro k dívce přestoupila blíž. Na tváři měla směsici smutku a… pohrdání.
„Ubližují lidem?“ zavrtěla hlavou. Kanako byla o něco vyšší než ona, ale i tak se jí nějakým záhadným způsobem podařilo dívat se jí přímo do očí.
Kanako čekala, co bude dál, ale Kamishiro se otočila a vyšla parčíkem směrem k domovu.

Cestou se znovu rozbrečela. Nemohla za to. prostě jí to bylo líto. Z kapsy vytáhla mobil a zjistila, že má pět zmeškaných hovorů od Shimejiho a dvě esemesky. V jedné stálo: Promin. V druhé: Zlobis se na me?
Jistě, že se zlobila!! Byli nejlepší kamarádi a on jí lhal! Šest týdnů jí lhal!
Ach bože, vždyť oni spolu trávili tolik času, kolikrát v tom ateliéru byla s nimi, kolikrát je byla zkontrolovat a pořád mezi nimi neviděla nic než… jakousi symbiózu. Vypadalo to, že si na sebe zvykli jenom protože museli, ne kvůli nějakým sympatiím. Možnost, že by se dali dohromady, i když před tím Remyua kolikrát varovala, jí vůbec nepřišla na mysl. Remyuu přece zničil tolik jejich práce! Tolik Shimejiho práce!
Vždyť se seznámili, alespoň podle Kuriri tak, že Remyuu hodil dokonalou želvičku v mokrém ateliéru a většinu času strávil obalený prachem, stěžujíc si jako důchodce v supermarketu.
A stejně se nějakým způsobem dali dohromady.
Proboha, vždyť Remyuu byl d***ař! Jak mohl být najednou s klukem?!
Kamishiro zamyšleně přešla přes silnici a zamířila k jejich domu. Nikdo by neměl být doma, ale když tak mohla říct, že jí není dobře. A to jí skutečně nebylo.
Přemýšlela, jak ten pocit formulovat.
Jedno slovo jí ale přímo bušilo do čela.
Podvedená.
Nebyla znechucená, nic takového, ale prostě měla pocit, že jí ti dva podvedli.

„Mám pocit, že jsem to totálně pohnojil,“ povzdechl si Shimeji a zoufale si prohrábl rezavé vlasy. Seděl v ateliéru za katedrou, hlavu v dlaních. Remyuu ho naprosto chápal. Dost ho překvapilo, co překvapilo, šokovalo ho, když ho Kamishiro málem srazila na chodbě a přitom, světe, zboř se, brečela. Pořád jí bral jako tvrďačku a najednou tohle.
„Ani se necítím líp, že jsem jí to řekl. Naopak, je mi hůř, protože jsem jí rozbrečel! Nikdy jsem jí neviděl brečet! Nebrečela ani když jsem jí řekl, že jsem gay, ani když jí během jednoho zápasu jedna holka přerazila čelist!“
„Přerazila čelist?“ povytáhl obočí Remyuu.
Shimeji pokrčil rameny. „Bylo jí dvanáct a dodneška je ráda, že se jí to zahojilo tak, že nemá bradu jako boxer. Mimochodem, ten západ vyhrála.“
Remyuu cítil, jak se mu orosilo čelo.
„A tuhle holku jsi rozbrečel? No to potěš…“ povzdechl si a promnul si spánky.
„Netuším, proč se prostě nenaštvala. Proč jí to tak vzalo?“
„Byla do tebe zamilovaná, takže…“
„Ale no tak, neber si to zle, ale před tebou už jsem pár kluků měl. A nemyslím, že by Kamishiro měla žárlit zrovna na tebe!“
Remyuu vstal z lavice na níž seděl a přešel ke katedře. Opřel se o její okraj a nechápavě se na Shimejiho zadíval.
„Jak zrovna na mě?“ zeptal se nejistě.
Shimeji se na okamžik zatvářil samolibě a zapomněl na jejich momentální situaci. „Řekněme, že tu byla jistá konkurence…“
K jeho překvapení Remyuu nehnul ani brvou. „Jo, ale i když tu konkurence byla, nezbylo po ní nic jiného než pomyslné zářezy na tvé pelesti a heleme se, budeme spolu dva měsíce! Jak dlouho že jsi byl s tím svým posledním frajerem? Jednu noc? Nebo i ráno po tom?“
Shimeji se ušklíbl.
„Každopádně, co budeme dělat s Mai? Myslíš, že zůstane uražená dlouho?“ pokračoval Remyuu stále tím konverzačním tónem, zvedl ze stolu tužku a nervózně s ní začal ťukat na stůl.
„Kdo ví,“ zamumlal Shimeji a znovu se lokty opřel o desku stolu. „Nikdy jsem ji takhle neviděl. Neodpovídá mi na esemesky a myslím, že kdybych za ní šel, ani by mě nepustila dál.“
„Nemá mě ráda,“ řekl Remyuu. Shimeji pomalu vzhlédl.
„Hm?“
„Na tebe a ty tvoje úlety už si zvykla, ale mě rozdýchat nemůže, proto se naštvala,“ pokračoval Remyuu a prohrábl si tmavé vlasy. „Je to určitě kvůli mně. Možná bych za ní měl zajít a omluvit se, nebo tak něco…“
„Omluvit za co? Promiň, že jsem začal chodit s tvým nejlepším kamarádem a nezeptal jsem se tě, jestli smím?“
„Já nevím.“
„Já taky ne. A to je na tom to nejhorší…“

Šli dlouhou ulicí částí města, kterou Remyuu neznal. Bylo to na Západě a tam vlastně neznal skoro nic. Jeho svět pokrýval Východní město a kus Dublinu, kam občas jezdíval s tátou.
Najednou si nebyl svým rozhodnutím tak úplně jistý. Co tam sakra bude dělat? Ometat se okolo Shimejiho a překážet? Nebo bude sedět v koutku a přihlížet, jak ostatní pracují. Každopádně, bral to jakousi oběť jejich vztahu.
Shimeji si jeho nervozity všiml. „Bojíš se?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že ne. Tohle jsem si vymyslel sám, nemám důvod proč bych se měl bát!“ potřásl Remyuu uraženě hlavou. Shimeji se usmál.
„Mluvil jsem se Sayuri. Budou tam na nás čekat.“
„To mě mělo uklidnit?“
„Říkal jsi, že nemáš strach!“
Remyuu si něco zamumlal pod vousy a zarazil si ruce hluboko do kapes bundy. Shimeji si povzdechl a prohrábl mu tmavé vlasy, až mu vepředu přepadli do očí, takže Remyuu musel zastavit, aby si vlasy znovu urovnal a on viděl na metr před sebe.
„Jak vlastně Aloners fungují? Co jsou zač?“ zeptal se po další chvíli tiché chůze.
Shimeji si povzdechl a na prst si začal natáčet drát sluchátek.
„Jak to jen říct. Jsou… no, asi by se dalo říct divadelní soubor, ale nevím, jestli je to nejlepší název. Je to prostě banda talentovaných děcek, které si dávají dohromady vlastní představení. Strejda jednoho z nich se stará o divadlo Hitoga, takže je tam nechává zkoušet.“
„A teď si vymyslí jen tak muzikál?“
Shimeji pokrčil rameny. „Většina z nich umí i zpívat, alespoň tak mi to Sayuri říkala. Takže nějak dohromady to dají,“ řekl.
To je přesně ten typ lidí, pomyslel si Remyuu, u kterých mi nezbývá nic jiného než je obdivovat. To on si nikdy nedokázal jít za svými sny. Zato oni, Shimeji nebo třeba Kamishiro. Ti měli svůj cíl a byli ochotni se kvůli němu porvat.
„Bude tam Mai?“ zeptal se Remyuu náhle.
Shimeji zavrtěl hlavou. „Od té doby, co jsem jí to řekl se tam neukázala. Stejně jako na výtvare ve škole.“ Remyuu cítil bodnutí viny, ale neměl čas se tím příliš zabývat, protože to už stanuli před jednopatrovou budovou.
Nebyla honosná jako hlavní Tamayorijské divadlo, které stálo ve Východním městě. Dům to byl jednopatrový s trochu fádní šedivou omítkou, která si místy olupovala, ale jinak se zdálo, že je to místo udržované dobře. Okna byla čistě umytá, nikde nevisely provazce pavučin ani se neválely prázdné plechovky.
Hlavní vchod byl zamčený, Shimeji ho proto minul a zahnul za roh podél zdi. Prošli úzkou uličkou až k zadnímu dvoru, kde postávala pokuřující postava. Kývla jim na pozdrav, když Shimeji strčil do zadních dveří a vešel dovnitř.

Sotva vešli, Remyuovi bylo jasné, že to je to místo, kde ho nenechají jen tak postávat v koutě. I když bylo teprve devět hodin, všude byl ruch, šramot a křik. Remyuu se hned po prvním kroku dovnitř musel prudce sehnout, aby ho nějaký procházející muž nevzal po hlavě štaflemi.
A nad tím vším se nesl tlumeně znějící rytmus hudby a tichý, vysoko zpívající hlas.
Shimeji ho chytil za rukáv a s jistotou, kterou získal roky praxe se proplétal mezi porůznu rozestavěnými rekvizitami a hemžícími se lidmi. Prošli krátkou chodbou až do zákulisí. Remyuu tipoval, že cestou mohli potkat tak patnáct lidí, ale stejně se zdálo, jako kdyby se všude něco dělo.
Mělo to atmosféru.
Shimeji ho zatáhl k černé oponě, která právě teď oddělovala zákulisí, kde se kupily hromady látek a různých jiných věcí, které na místech jako je divadla prostě objevují, od jeviště. Přistrčil ho blíž k oponě a na okamžik si přitiskl ukazováček ke rtům. Na to se natáhl přes Remyuovu hlavu a o kousek oponu poodtáhl.
Remyua na okamžik oslepila ostrá záře jediného reflektoru, která ozařovala dokonalý kruh uprostřed jeviště. To bylo až na klavír a jedinou dívku prázdné. V hledišti, alespoň podle toho, co bylo vidět skrz prudké bílé světlo, sedělo nějakých dalších deset lidí. Někteří sledovali dívku na jevišti, jiní se bavili mezi sebou a zdálo se, že jeden dokonce spí.
Dívka, kterou Remyuu viděl jen zezadu, zpívala. Stála v ostrůvku světla, ruce za zády, nohy mírně rozkročené, aby měla těžiště přesně uprostřed těla. Žádná přehnaná gesta, která se objevovala v hudebních filmech. Žádné rozpřažené ruce ani hluboce zakloněná hlava. I když k tomu hlasu by se hodila. Zpívala pomalou anglickou písničku jejíž instrumentál se linul z velkého reproduktoru, který stál pod jevištěm.
Remyuu cítil Shimejiho dech na krku, ale nevnímal ho.
Skončila. Neozval se žádný potlesk. Tady to prostě brali jako hotovou věc. Umíš? Dobře. Neumíš? Dveře jsou támhle. Dívka se protáhla a ze zápěstí si stáhla gumičku, kterou si vyvázala hnědé vlasy do vysokého ohonu.
„Tak co?“ houkla do hlediště a zamžourala skrz ostré světlo. „Mohli byste to vypnout? Nic tady nevidím!“ dodala. Jako odpověď jí bylo hlasité cvaknutí, kdy velký reflektor zhasnul a rozsvítila se obyčejná světla.
Remyuu zamžoural do o poznání tlumenějšího světla.
„Co na to chceš slyšet, Kyo? Pořád je to stejné. Zpíváš dobře, o tom žádná,“ ozvalo se z hlediště a na jeviště se vydrápal kluk, pardon, další dívka s kraťounkými černými vlasy v klučičí baseballové bundě a volných džínech. „Ale pořád ti to trochu ujíždí na nižších tónech. Nemám pravdu, Kaoru?“
Mladík sedící v první řadě, který si doteď pročítal jakousi knížku, vzhlédl a přikývl.
„Přesně jak Meg říká. Musíš ty hloubky vypilovat,“ řekl a znovu sklonil hlavu ke knížce.
„To je Kaoru, dalo by se říct, že je vede. Je mu dvaadvacet a chodí na uměleckou univerzitu. Studuje tam něco s hudbou, co přesně už si nepamatuju. Skládá jim všechny písničky,“ ozval se Shimejiho hlas Remyuovi u ucha. „Ta černovlasá holka o které sis určitě v první chvíli myslel, že je kluk, to je Meg. Nikdo neví, jak se ve skutečnosti jmenuje. Je to hlavní tanečnice,“ pokračoval, když se dívka čím dál víc rozohňovala nad svou kritikou.
„Dává to Kyouko docela vyžrat, co?“ nadhodil Remyuu tiše.
Shimeji se uchechtl. „A heleme se, ty si Kyouko pamatuješ?“
„Tak moc abych vytlačil veškeré vzpomínky mě to na Midoriaki zase neštvalo,“ ušklíbl se Remyuu při vzpomínce na jejich první společnou práci. S Kyouko, nejmladší Homurovou párkrát mluvil, ale že by se nějak sblížili, to se říct nedalo.
„A heleme se, kohopak to tady máme?“ Oba dva se otočili téměř současně.
Sayuri měla vlasy sčesané dozadu a spletené do volného copu. Přes rameno měla přehozené koště a držela ho jako kdyby to byla puška. Shimeji se nervózně usmál. Někdy ho jeho vlastní sestra dost děsila.
„Ahoj, nee-chan,“ pozdravil ji.
„Budete dělat dvakrát víc než ostatní, protože kvůli vám sem přestala chodit Kamishiro. Fajn?“ Ta otázka byla zbytečná. Na světě neexistovala síla, která by se s ní přela, navíc když přes rameno držela nabité koště.
„Jasně,“ přitakal patolízalsky Remyuu a nervózně si prohrábl tmavé vlasy.
„Mimochodem, jak je na tom Kamishiro?“ pokračovala Sayuri a odhodila si z čela zrzavou ofinu.
Shimeji pokrčil rameny. „Nemluví se mnou. Ani mě nezdraví. Takže asi pořád trucuje,“ povzdechl si a vyhnul se dívce nesoucí hromadu oblečení.
„Tak ji to trochu vzalo, no,“ řekla Sayuri a usmála se. „Kdo by jen tak překousl, že jeho nejlepší kamarád si začne s někým o kom si všichni myslí, že ho nesnáší.“
Shimeji se zašklebil. „Nech mě zamyslet se. Já nevím, třeba TY!“
„Ale no tak, já jsem extrémně shovívavý člověk, navíc když spolu začali chodit Seiji a Shirogane, už dávno bylo jasné, že se nesnáší a já se s nimi zdaleka nebavila tak jako teď. Každopádně, pokud je skutečná kamarádka, jako že je, tak si to nechá projít hlavou a nakonec to nějak přes srdce přenese.“ Nato se otočila a zamířila kamsi do zadní části zákulisí. Shimeji si povzdechl.
„No doufám, že ví o čem mluví,“ zamumlal si spíš pro sebe než pro Remyua. Ten ho soucitně pohladil po rameni.
Shimeji se posmutněle usmál. Volba mezi Remyuem a Kamishiro by byla těžká a on pořád nevěděl, koho by si vybral.
„Pojď něco dělat, ať tu celý den nestojíme jako trubky,“ chytil ho Remyuu za ruku. Shimeji ho chytil a donutil ho couvnout do stínu mezi dva dlouhé závěsy opony. Remyuu překvapeně vyjekl. Shimeji se sklonil a políbil ho. Remyuu sevřel jeho rukáv a v duchu doufal, že tam udělají alespoň něco.

Aloners byl čtrnáctičlenný soubor složený z osmi holek a šesti kluků, přičemž všichni byli ve věku od čtrnácti do pětadvaceti. Jak se ukázalo, Kyouko byla opravdu vycházející hvězdička. Uměla zpívat, uměla tancovat a hlavně uměla hrát.
Kromě ní bylo v souboru jen pár výraznějších tváří. Například Meg. Tmavovlasá dívka se oblékala jako kluk, ale nikdo se na ní nedíval jako na podivínku. Mluvila o sobě dokonce i v mužském rodě. K Meg neodmyslitelně patřil Kiyoteru, její světlovlasý, trochu plachý nejlepší kamarád.
S tím se Remyuu seznámil hned první den. Omylem do něj vrazil v uličce pod jevištěm.
„Omlouvám se!“ Remyuu o krok couvl a přeměřil o rok mladšího chlapce zkoumavým pohledem. Kiyoteru překvapeně zamrkal a prudce se odtáhl. Z rukou se mu vysypalo několik předmětů, které opatrně nesl do zákulisí.
Jak Remyuu tak Kiyoteru se sehnuli a snažili se je v šeru posbírat.
„Tady,“ natáhl k němu Remyuu ruku v níž svíral neonově žlutou flashku. Kiyoteru nasucho polkl a nervózně se rozhlédl. Nejistě si prohrábl světlou kštici a něco nezřetelně zakoktal.
Remyuu nechápavě povytáhl obočí.
Takhle stáli naproti sobě dobrou minutu. Remyuu byl každou vteřinou zmatenější.
„Ehm, Watanabe-kun,“ ozvalo se za ním velmi diskrétní odkašlání. Remyuu se ohlédl. Stála za ním Kyouko a na tváři měla ten nejdokonalejší vyjednávačský výraz jaký kdy Remyuu viděl. Odhodila si dlouhé hnědé vlasy přes rameno a vzala mu z dlaně USB přípojku.
„Jsi tu první den, takže tady asi moc lidí neznáš, ale na tohle bychom tě měli upozornit raději hned,“ řekl a natáhla ke Kiyoterovi ruku. Ten vypadal, že se úlevou rozpláče. Nastavil dlaň a Kyouko mu do ní flashku pustila asi z třiceti centimetrové vzdálenosti. Kiyoteru si ji zastrčil do kapsy a úlevně se na Kyouko usmál.
„Kiyoteru nesnáší fyzický kontakt s cizími lidmi,“ řekl Kyouko a lehce se vyhoupla na jeviště.
„Vážně?“ podivil se Remyuu a upřel na Kiyotera překvapený pohled.
Kiyoteru stydlivě přikývl. „Nemůžu si pomoct… prostě…“ Otřásl se odporem. Remyuu nad tím jen povytáhl obočí.
„Jak to budeš dělat až budeš mít holku, chlapče?“ zavrtěl nad tím hlavou.
Kiyoteru se očividně osmělil. „Zatím jsem uvažoval nad gumovými rukavicemi nebo variantou bez holek, když jsme u toho,“ dodal s jistým sarkasmem v hlase.
Remyuu si založil ruce na hrudi. „Je to tak vidět?“ zeptal se se zájmem.
Kyouko nad nimi si přisedla na bobek a lokty se opřela o kolena. „Strašně,“ přitakala dřív než to stihl Kiyoteru. Remyuu se ušklíbl.
„Okoukané z domova?“ nadhodil.
„To nepopírám,“ pokrčila rameny Kyouko.
Kiyoteru překvapeně protáhl obličej. „Ty se znáš s jejím bráchou a Nanami-kunem?“ podivil se.
„Matně,“ připustil Remyuu. To už ale na Kiyotera volal někdo ze zákulisí a ten se (velice opatrně) protáhl okolo Remyua a vyrazil tím směrem. Kyouko sedící na jevišti se zájmem naklonila hlavu na stranu.
„Proč tady děláš?“ zeptala se a upřela na něj zelené oči, rodový znak všech tří sourozenců Homurových.
„Chci pomoct?“ zkusil to Remyuu, ale Kyouko pohrdlivě mlaskla a mávla nad ním rukou.
„Ale no tak, viděla jsem, jak ses ksichtil, když jsi dělal u nás na škole, tak proč i tady? Je to kvůli Shimejimu?“ zajímala se.
„A proč ty se o to tak zajímáš?“
„Máme to v rodině,“ zazubila se dívka a narovnala se. „Chceš něco prozradit?“
„Hm?“
„Dřív nebo později budeš potřebovat někoho s kým by sis mohl promluvit. Takže kdybys měl zájem, klidně přijď.“
„Skoro se neznáme.“
Kyouko se usmála. „Vem si to takhle. Chodíš s mladším bratrem nejlepší kamarádky mého staršího bratra. Jsme v podstatě jedna rodina.“

>Helois< Je smutný, že si musel vybírat mezi tebou a svou nejlepší kamarádkou.
>Marionette< Povídej mi. Měl jsem pocit, jako kdybych byl zloduch všech zloduchů.
>Helois< Ale přece nemohla čekat, že se jednoho dne zamiluje do ní, no ne?
>Marionette< V tomhle místě konverzace bych jen mlčky pokrčil rameny.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

V tuto chvíli bych se chtěla omluvit za případné chyby, nemám čas to po sobě procházet, protože za čtvrt hodiny odjíždím na celý víkend na soustředění s komořinou a já jsem byla tak hodná a dala vám sem další kapitolu Marionette.
Asi jste si všimli jednorázovky Waking up alone. Pokud ne, mrkněte se na ní.
K téhle kapitole: Kamishiro je smutná a Remy se Shimym jdou poprvé k Aloners... seznamujeme se s pár novými lidmi. Například s Meg a Kiyoterem, kteří už se objevili ve Sparklessovi: Double Bangovi, ale tady je První Setkání. Meg je super... prostě ji mám ráda. Pokud vás zajímá, jak vypadá, tak TADY
Ale dneska bude ilustrací víc. Jsoui velké, takže by se mi blbě vkládaly sem na a-m, takže je máte na originále v deviantu. Další je ehm... tvůrčí exces s velmi dostačujícím názvem Vzpoura ukeů Zlý, zlý Remyuu =D
A samozřejmě Kiss chart na kterou jsem řádně hrdá. Průřez povídkami ze série Disturbing Dreams (ano, už to má název a mám pocit, že v angličtině zní sprostě). Echoes hrdinové jsou úprostě ňuf... už se těším, jak je budu psát. Kiss chart .
Co bych dodala? Užijte si kapitolu a komentujte ♥

4.960785
Průměr: 5 (51 hlas)