Marionette - Kapitola 3.

>Marionette< No, prasečinky prozatím přeskočíme…
>Helois< V té větě se mi MOC zamlouvá to slovo PROZATÍM! ♥
>Marionette< Tak chceš vědět, jak to bylo dál?
>Helois< Jasně, jasně! Pokračuj, pokračuj!
>Marionette< Určitě?
>Helois< Určitě!! Šup, šup, ať se co nejrychleji dostaneme k těm prasečinkám!
>Marionete< Takže, jak jsem říkal… totiž psal.. den po té akci jsem dorazil do školy pozdě…

Vběhl do školy přesně v okamžiku zazvonění. Neobtěžoval se něčím tak nedůležitým jako přezouváním a kluzem pokračoval rovnou do chodby na jejímž konci měli třídu. Měli Fukujimu. Znovu. Ředitel se jim letos pomstil tím, že ho měli tři dny v týdnu hned první hodinu na chemii nebo biologii.
Remyuu byl možná frajer a nad věcí, ale ani on se nechtěl dostat k Fukujimovi blíž, než by musel.
Smykem zabrzdil před třídou a vpadl dovnitř. Ihned ho zarazil tichý šum. O Fukujimovy hodiny bylo většinou hrobové ticho. Zarazil se a zadýchaně se rozhlédl.
Všechny oči se rázem otočily k němu.
„Ááh, Watanabe se konečně rozhodl, že nás poctí svou návštěvou!“ ozvalo se od katedry. Remyuu k ní pohlédl a zjistil, že vedle Fukujima stojí ředitel, na tváři výraz podobný staré sešněrované botě. Remyuu s ředitelem nikdy neměl žádné problémy, proto ho zarazil chlad, který mu čišel z hlasu.
„Pane řediteli?“ zeptal se nejistě a vešel do třídy. Pátravě se rozhlédl po spolužácích v naději, že se dozví, co se vlastně děje. Madarame a Hibari, kteří seděli v lavicích za sebou jen neutrálně krčili rameny. Ředitel Remyua zarazil ještě než stihl udělat první krok ke své lavici.
„Chtěl bych si s tebou promluvit, Watanabe!“ řekl chladně a vyšel ke dveřím. Remyuu nechápal. Ještě víc nechápal, když ho ředitel pevně popadl za loket, jako by se bál, že mu Remyuu uteče a začal ho vléct ze třídy.
Remyuu ještě stihl vrhnout poslední zoufalý pohled ke svým nejlepším kamarádům, když se dveře zabouchli a on s ředitelem stanul na chodbě.
„Pane řediteli, co se…“ začal, ale ředitel pobouřeně mlaskl. Remyuu v předklonu klopýtal chodbou a pokoušel se vyrovnat svůj nejistý krok. Ředitel byl postarší, o hlavu menší pán a proto Remyua stahoval k zemi.
Jeho kancelář byla v prvním patře a Remyuu se jen modlil, aby si na schodech nerozbil ústa. Naštěstí se to obešlo bez větších defektů a tak o dobré dvě minuty později seděl v křesle před ředitelovou katedrou a nervózně se ošíval.
Ředitel se usadil za stůl a unaveně si promnul spánky, načež probodl Remyua zlostným pohledem. Remyuu si nejistě poposedl a mezi prsty mnul masivní stříbrný kroužek, který nosil na pravém ukazováčku.
„Takže, Watanabe, máš tušení, proč jsem si tě sem dneska pozval?“ zeptal se ředitel a na svém otáčivé židli se předklonil. Remyuu byl rád, že ho od ředitele dělí široký stůl.
„Nevím, jestli pozval je to pravé slovo…“ zamumlal Remyuu. Ředitel podrážděně udeřil dlaní do stolu, až hrneček s tužkami poskočil.
„Watanabe!!“ zahulákal.
„Netuším, pane!“
Remyuu měl pocit, jako kdyby měl místo páteře ocelovou traverzu, která ho nutila sedět rovně jako prvňáčka. I když se choval jako frajer, přece jen v něm byl řádný kus respektu vůči dospělým.
„Víš, Watanabe, nemám rád, když někdo lže!“
Remyuu se ošil. „Dobře, možná tuším, ale rozhodně to nevím jistě,“ připustil neochotně, když mu ostré píchnutí ve spánku připomnělo včerejší incident. Ale přece nemohli vědět, že tam byl.. a když už… nebyl tam přece sám! A nikde neviděl ani Kanako ani ty dva blbce.
„Už jsi byl někdy ve výtvarných dílnách?“ zeptal se ředitel a poklepal konečky prstů o desku stolu.
„No… máme výtvaru v kreslírně v hlavní budově…“ zamumlal Remyuu a nervózně si otřel dlaně o černé kalhoty. Takže jeho podezření bylo správné. Ale pořád tam byla otázka, jak na něj přišli.
„Na to jsem se neptal!“
„Ne, pane.“ Remyuu ani nemrkl, i když lež byla očividná. Ředitel o jeho noční návštěvě ateliéru podle všeho dobře věděl.
„A jak se tedy v dílnách ocitlo tohle?“ zeptal se ředitel a vytáhl jeden ze šuplíků svého stolu. Chvíli v něm něčím šramotil, načež vytáhl malou zalaminátovanou kartičku. Laminát byl na jedné straně naprasklý a proto byl text pod ním mírně rozpitý.
Remyuu s bolestným zasténáním identifikoval kartičku jako vlastní občanku.
Zběžně se popleskal po kapsách, jako kdyby se tam mohlo její dvojče nějakým záhadným způsobem mohlo nacházet a vysekat ho tak z kolosálního průs**u.
Pak ho však pravda udeřila do tváře s razancí bouracího kladiva.
Kanako. Když se po něm včera sápala v ateliéru, občanka, kterou nosil jen tak v kapse, mu musela vypadnout.
„No…“ zamumlal, protože si uvědomoval, že je usvědčen. V duchu si udělal poznámku, že Kanako při nejbližší vhodné příležitosti úkladně zavraždí. Pomalu úkladně zavraždí.
„Já…“
„Odpovězte mi na jednu otázku, Watanabe.“
„Ano?“
„Byl jste včera večer v ateliéru?“
„Ano, pane.“ Remyuu pochopil, že nemá cenu zapírat. Jeho občanka byl jednoznačný důkaz jeho viny. Jen mu hlavou vrtala jedna věc.
„A pane?“
„Co?“
„Můžu se ještě před pokračováním tohohle nepříjemného rozhovoru na něco zeptat?“
„No, posluž si.“
„Proč mi z občanky kape voda?“

První co Remyuu po vstupu do ateliéru předvedl, byl epický držkopád. Uklouzl na mokré podlaze a jak široký tak dlouhý se s hlasitým čvachtnutím rozplácl na podlaze. Bolestně zasténal a pomalu se zvedl na loktech, aby zjistil, co se vlastně stalo.
To, co uviděl ho šokovalo.
V dílnách bylo vyražené jedno okno a střepy se leskly roztroušené po zemi. Také váza se jako Hromada hliněných odštěpků povalovala u protější zdi, ale spíš ho zarazil fakt, že v místnosti stálo několik centimetrů špinavé vody.
Nejistě se vyhrabal na nohy a zoufale se otočil, aby se ujistil, že kalhoty má nasáklé jako houbu. „Co se tu stalo?“ zeptal se nechápavě. Ředitel ho popostrčil do místnosti a Remyuovi nezbylo nic jiného, než udělat několik dalších čvachtavých kroků do místnosti.
Cítil, jak mu prosakuje do bot, ale neodvážil se říct slovo protestu.
Prohrábl si vlasy, až mu od nich odlétlo několik kapek.
„Ale, ale, pachatel se vrací na místo činu!“ ozvalo se mu po pravé ruce. Otočil se a zjistil, že na katedře sedí v tureckém sedu profesorka výtvary, právě dostudovaná Kuriri. Krátké černé vlasy měla sgelované z čela a vzadu rozčepýřené, jako kdyby jí v nich hnízdili vrabci.
„Co se stalo? Včera…. včera… ta voda tady…“ zakoktal Remyuu nechápavě a přešlápl z nohy na nohu. Z botách měl nepříjemně mokro.
„Co se stalo? Tamto se stalo,“ pokrčila rameny Kuriri a kývla směrem ke stropu. Remyuu zaostřil pohled na bílou krabičku s červeným blikajícím světýlkem. Požární hlásič.
Sklonil hlavu v stojaté vodě na podlaze a znovu pohlédl na hlásič.
„Tady hořelo?“ zeptal se pomalu.
„Přímo hořelo ne. Ale tomu hlásiči stačí kouř a spustí.“ Kuriri ho probodla ledovým pohledem, který byl ještě o to efektivnější, že ho vrhla přes vrchní obroučku brýlí.
Remyuu přejel očima přes místnost. Kromě Kuriri-sensei v ní byli ještě jeden člověk. Kluk zhruba v jeho věku, který měl zrzavé vlasy vysponkované dozadu a na krku měl pověšená velká sluchátka. Seděl na lavici v rohu třídy a nevypadal, že by se mu chtělo dolů.
„Pokud by tě to zajímalo, za všechno může jistý idiot, který uznal za vhodné típnout cigaretu přesně nad košem s vyřazeným papírem. Překvapivě žhavý popel, který tam spadnul papír zapálil, začalo to tak nějak hořet a… zbytek vidíš sám.“
Remyuu měl pocit, jako kdyby ho někdo udeřil něčím hodně velkým a tvrdým do hlavy. Měl za to, že na sebe bere vinu jen za vysypané okno a trochu pošramocený interiér ateliéru a ne jeho absolutní likvidaci. Za kterou navíc.. mohl on sám.
Byl to on, kdo ledabyle a podle všeho ne tak úplně, zamáčkl cigaretu o roh lavice. Mohlo se klidně stát, že kus žhavého popela spadl do papíru a rozhořel se až po tom, co on s Kanako odešel. A ti dva si toho buď nevšimli, už byli pryč, nebo je to nezajímalo.
Ale tak jako tak, pro Remyua to znamenalo jediné. Byl v průs**u a mohl si za to úplně sám.
„Doufám, že si uvědomujete, jak vážný problém tady máme.“
Remyuu mdle přikývl.
„Budu o tom muset informovat vaše rodiče. Ještě dneska se dostaví do školy.“
„To asi nebude tak úplně možné,“ poznamenal Remyuu a v duchu hodnotil škody. Voda, která měla uhasit hořící ateliér, rozmáčela na co jen dosáhla. V duchu proklínal nainstalovaný systém, který při sebemenším náznaku požáru skropil celou místnost několika stovkami litrů vody. Ateliér byl jediné místo, kde to takhle fungovalo, vzhledem k tomu, že místnost byla nacpaná hořlavým materiálem a ve vedlejší místnosti byla navíc kotelna. Remyuu netušil, proč je zrovna tam, ale nikdy ho to netrápilo tak, aby se někoho ptal.
„Jak to, že to nebude možné?“ zeptal se ředitel a stál na prahu, aby si nenamočil leštěné polobotky.
„Máma je zrovna teď na služebce v Okinawě,“ pokrčil rameny Remyuu.
„Tak přijde váš otec!“
„Ten je zrovna teď v Dublinu,“ zamumlal Remyuu. Kluk sedící na desce lavice opodál se ušklíbl. Remyuu se necítil nijak zvlášť příjemně. Zadek kalhot měl nasáklý vodou, stejně jako boty, a kromě toho, že byl až po uši v průšvihu, za který si zase jednou mohl úplně sám, měl zničenou občanku.
„Děláš si ze mě srandu, Watanabe?!“ vyštěkl ředitel a pohodil hlavou tak prudce, až se mu přehodilo těch několik vlasů, které měly maskovat jeho pleš.
„To bych si nedovolil, pane!“ zvedl Remyuu ruce v obranném gestu a couvl, čímž rozčeřil hluboké louže a natáhl si do boty ještě víc vody.
Kuriri na katedře si povzdechla a projela si nagelované vlasy rukou s nalakovanými nehty. „Takže… jak hodláš odčinit to, co jsi tady udělal, Watanabe-kun?“ zeptala se chladně. Remyuu se k ní otočil a naprázdno polkl.
„No… zaplatím škody a budu až do konce střední po škole?“ zeptal se s nadějí.
Kuriri se krátce štěkavě zasmála. „Jo, to určitě. Rodiče ti zacvakaj řešení všech problémů a sám si jen pár měsíců posedíš každý den ve škole hodinu navíc? To určitě! Ne! Tohle překračuje všechny meze! Nejraději bych nechala tady pana ředitele, aby tě bez slitování vyloučil, ale víš… mám měkké srdce. Proto ti nabízím obchod.“
Remyuu v duchu zkřížil prsty a přál si hodně štěstí.
„To, co jsi tady udělal, si odpracuješ!“
Remyuu to očekával. Remyuu s tím počítal. Ale stejně vyjeveně pohodil hlavou, protože mu tmavé vlasy klouzaly do očí. „Jak prosím?“
„Rukama. A koštětem. A mopem. A spooooustou času!“ vysvětlila mu mladá profesorka a rozmáchlým gestem ukázala na zmáčenou třídu. „Všechno tady uvedeš do původního stavu. Ta voda nám zničila spoustu tvorby a spoustu materiálu. Všechno a tím myslím VŠECHNO, bude jako když jsi sem včera přišel!“
„Ale…!“ vyjekl Remyuu, ale ředitel si hlasitě odkašlal. Na tváři měl vážný výraz někoho, kdo má spoustu práce.
„Už jsem se s Kuriri-sensei dohodl. Tohle je tvoje jediná šance, Watanabe. Buď tohle a nebo vyhazov ze školy. Já teď musím zpátky do kanceláře, ale ty se tady se sensei dohodneš na podmínkách tvého trestu, pak mi to přijdeš nahlásit a vrátíš se zpátky do své třídy!“

Remyuu seděl na jedné lavici a zoufale poslouchal svůj rozsudek. Ještě zoufaleji očima přejížděl přes tu spoušť okolo sebe. Najednou si uvědomoval, jakou blbost předešlého večera udělal.
„Takže… budeš sem docházet každý den hned jak ti skončí škola. Kromě hodin kreslení tady provozuju ještě kroužek pro zájemce, kteří sem chodí po škole. V podstatě je tenhle ateliér otevřený až do šesti večer a kdokoliv sem může přijít a kreslit nebo malovat. Než tady s tím budeš hotový, přesuneme se do hlavní budovy. A ty tady mezitím budeš pracovat, Watanabe. Rozumíš?“
Remyuu poraženě přikývl.
„Sem se vrátíme, až zlikviduješ tu nejhorší spoušť.“
Další přikývnutí.
„Nějaké dotazy?“
Remyuu zavrtěl hlavou.
Kuriri seskočila ze stolu, až to čvachtlo, minula ho a zastavila se až ve dveřích. „No, tak se domluvte mezi sebou a pak tady zamkněte!“ houkla ještě, než vyšla ven. Remyuu nechápavě zamrkal.
„Cože?“ nechápal, ale to si kluk sedící na lavici v rohu odkašlal, aby ho na sebe upozornil.
Remyuu se otočil a poprvé si ho pořádně prohlédl. Zrzek se mezitím zvedl a opatrně doskočil do louže. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo nenamočit si nohavice kalhot, zatímco Remyuu byl zacákaný až po kolena.
„Jak myslela domluvte?“ zeptal se Remyuu. Jeho společník udělal několik kroků přes místnost a zastavil se před ním. Byli skoro na chlup stejně vysocí.
„Ona se o tom Kuriri-sensei vlastně zapomněla zmínit, co?“ protáhl zamyšleně a mezi prsty mnul drát od sluchátek. Remyuu nechápavě zamžikal.
„Co přesně mi zapomněla říct?“ zeptal se opatrně.
Upřel se na něj pár tmavě hnědých očí. „Kuriri-sensei tě tu odmítá nechat samotného zatímco tu budeš uklízet. Takže na tebe budu dohlížet.“
„Cože?! Copak jsem malej spratek, co potřebuje dozor?“ Po odchodu profesorky se Remyuuovi vracela ztracená sebedůvěra. Naproti němu stál jeho stejně starý vrstevník a tak už nemusel provinile klopit oči k zemi.
„Víš… ta voda mi zničila polovinu hotových prací na talentovky na univerzitu. Několik měsíců práce je v tahu. Obvykle jsem v podstatě nekonfliktní člověk, ale v tuhle chvíli mám chuť ti rozbít ksicht, ty povýšenej bastarde. Takže se postarám, abys to tady uvedl do původního stavu!“ Jeho tón přešel od klidného konverzačního k tichému a nebezpečně znějícímu.
S poslední větou ho popadl za límec košile. „Rozumíš?“ zeptal se pomalu.
Remyuu si uraženě odfrkl, ale ruka svírající jeho límec mu na statečnosti nepřidala. Nakonec přikývl. Nikdy neměl v úmyslu něco takového udělat!
„Fajn.“ Stisk povolil a jeho právě odhalený bachař od něj o krok ustoupil. Naštvaný výraz ho rázem přešel a po tváři se mu rozlil úsměv. „Takže dneska po škole se uvidíme.“
Remyuu byl tou změnou zaskočen.
„Jen tak mimochodem,“ dodal. „Víš vůbec, jak se jmenuju, když jsme u toho?“
Remyuu k vlastní hanbě zjistil, že neví. Ten kluk chodil do vedlejší třídy, ale Remyuu se nikdy o lidi kolem sebe moc nezajímal, pokud nenosili podprsenku velikosti D nebo je neseznámil nějaký jeho kamarád.
Zavrtěl proto hlavou. Jeho společník potřásl ryšavou hlavou a zašklebil se.
„Jsem Shimeji. Kaeda Shimeji. Tvoje nejhorší noční můra v budoucích měsících!“
Remyuu si prohrábl tmavé vlasy. „Jsi na mě hodně nasranej?“
Shimeji se stále usmíval, ale rázně přikývl. „Nejraději bych tě zabil. Ale nezbývá mi nic jiného, než se to pokusit dohnat a užít si tvoje mučení, když k tomu mám možnost. Jako častému návštěvníkovi ateliéru mi u Kuriri-sensei projde prakticky cokoliv!“
„Mám to brát jako výhružku?“ zeptal se opatrně Remyuu a přejel Shimejiho pohledem od hlavy až k patě.
„Přeber si to jak chceš. Ale dneska přesně ve tři budeš stepovat přede dveřmi s kýblem a mopem!“
Remyuu měl hodně nepříjemný pocit, že Shimeji ho bytostně nenávidí. Ale ani se mu nedivil. Pohled na rozmáčená díla všude okolo něj ho uváděl do silné deprese. Tohle vážně nechtěl. Zničit několik měsíců perné práce.
A tak se rozhodl, že i když se mu to pravděpodobně bude hnusit už ten první den, pokusí se tuhle práci nějak překousnout.

>Helois< Ahááá, tak takhle se to zvrtlo! Já si říkala… z té školy jste hned vypadly, takže…
>Marionette< Jo. Průšvih jak hrom. A nejhorší bylo, že jsem VĚDĚL, že za to vážně MŮŽU.
>Helois< Áh, Mari-kun, ty ses cítil provinile?
>Marionette< Dalo by se to tak říct. Bylo mi to fakt líto…
>Helois< No, ale dál, nechci poslouchat tvé nářky. Chci prasečinky!
>Marinette< Ty jsi fakt hrozná, víš to?
>Helois< Už jsem to párkrát slyšela!