SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 32.

>Helois< Tys vážně psal Asmodea podle vztahu s tím tvým bojfrendem? Co všechno to smilstvo, svedené milenky a pak až milenec, který ho odsoudil za jeho hříchy…
>Marionette< Ano?
>Helois< Ahá. Takže taková krapítek metafora.
>Marionette< Krapítek.
>Helois< Proč jsi nechtěl, aby tě slyšel?
>Marionette< Spím s ním. Dělal jsem s ním věci, který jsem netušil, že vůbec dokážu. Proč si nenechat něco v záloze?
>Helois< Jak jsi vlastně myslel ty něžnosti? Co se stalo?
>Marionette< Však uvidíš.


Do představení zbývaly dva týdny. Remyuu ležel na své posteli, nad tváří si držel štos not, ale jednotlivé znaky nevnímal. Zíral do prostoru mezi vlastním nosem a papírem a byl… mimo.
Nechápal, kde se to pokazilo.
Prostě se to… pokazilo.
„Remyuu?“
Ani se neunavoval podívat se ke dveřím.
„Nech mě být.“
„Víš, že nemůžu. Mám teď službu.“
Yoshino se opřel o futra a založil si ruce na hrudi.
„Jdi někam,“ odbyl ho Remyuu a nechal si klesnout noty na tvář.
„Ale no tak. První rozchod vždycky bolí. Myslím první… jako s klukem. Musíš se přes to prostě dostat,“ povzdechl si Yoshino a pokusil se oklepat si z nohavice Remyuovu kočku.
„Jak by ti bylo, kdyby tě nechal Ichigata?“ odsekl ostře Remyuu a zatnul pěsti.
„Asi by mi to bylo líto, vzhledem k tomu, že jsem se k němu nastěhoval, ale on není můj první vztah, takže by to pro mě asi nebylo tak hrozný.“
Remyuu se konečně obtěžoval si z očí stáhnout štůsek papírů a upřel na Yoshina zarudlé oči. „Tak jak ti bylo, když ses rozešel se svým prvním?“
Yoshino se na okamžik zamyslel a pak pokrčil rameny. „Kdo ví. Už je to víc jak deset let, takže se to těžko posuzuje. Ale rozhodně jsem to tak nehrotil.“
„Já to nehrotím. To vy to hrotíte, když se u mě střídáte jako kdybyste se báli, že si tu přes trám hodím oprátku!“
„Kdyby ses viděl, nedivil by ses nám.“
Remyuu unaveně uhnul pohledem a znovu si zakryl oči notami. Yoshino ještě chvíli stál ve dveřích, než si opět povzdechl, sklonil se, zvedl si Darmošlapku do náruče a vrátil se do kuchyně, kde měl rozpracovaný návrh novostavby.

Stalo se to čtyři dny poté, co se Remyuu Shimejimu svěřil o své identitě Marionetteho. Ty čtyři dny strávil naprosto šťastně. S Aloners zkoušel a navzdory svým obavám, že svoje party zazpívá, ale nezahraje, vedl si překvapivě dobře. Shimeji sice trucoval, protože ho nikdy neslyšel zpívat naživo, ale podporoval ho v tom. Pro Remyua nastala naprostá idyla.
I když se v Akabaře rozneslo, že se přidal k Aloners, nikdo se do něj neobouval. Propadl se z nejvyšších vrstev hierarchie do jakési střední třídy a nikdo neměl potřebu se tím zabývat. Jediní, kdo si z něj trochu utahovali byli Hibari a Madarame, ale těm to trpěl, vzhledem k tomu, že to přece jen byli jeho nejlepší kamarádi.
Bohužel pro Remyua, někdo si toho všeho všiml.

Kanako se zlostně zahleděla na letáček Aloners, který před ní ležel na stole. Všechno ji to žralo. Chtěla, aby se Remyuu po jejich rozchodu užíral, aby litoval, že ji nechal, chtěla cokoliv jako oplátku za tu potupu, kterou jí připravil na školních chodbách. Nakonec z toho rozchodu vyšel líp on.
„Už se zase užíráš, Kano?“ povzdechla si Itsumi, která se rozvalovala po Kanačině posteli a společně s další dívkou si pročítaly jakýsi plytký dívčí časopis. „Nech toho buzíčka plavat.“
Kanako se prudce otočila. „Já se neužírám. Jen mě štve, jak je spokojenej.“
Všechny dívky v pokoji vzhlédly. Dohromady jich tam bylo šest, všechny z Remyuovi třídy a Kanačiny partičky pochlebovaček. Kanako seděla za stolem, nohu pře nohu, ruce založené na prsou. V pokoji vládla ponurá nálada. Tedy, až do toho okamžiku se tam rozléhalo veselé klebetění, ale když Kanako rozhodla, že teď bude ponurá nálada, tak ponurá nálada prostě byla.
„Chápete to? On si mě pustí k vodě kvůli klukovi! A jak dlouho už s ním je? Vždyť Remyuu s nikým nevydržel víc jak dva týdny!“ vrtěla nechápavě hlavou, ovšem ne tak rázně, aby si rozcuchala dokonalý účes.
„Tak mu to třeba s holkou nevydrželo právě protože je na kluky,“ začala jedna z jejích kamarádek, ale Kanako ji rázně okřikla. „Zmlkni, Haru!“
„Třeba jim to taky nevydrží,“ pokrčila rameny Itsumi. „Remyuu to nevydrží a zase mu s někým zahne. Je to pořád ten samej kluk. Tygr svoje pruhy nezmění.“
Kanako překvapeně zamrkala a prudce se na svou nejlepší kamarádku otočila. „Cos to řekla?“
„Tygr svoje pruhy nezmění?“ zopakovala Itsumi nejistě. Tu větu slyšela nedávno v díle nějakého svého oblíbeného seriálu a nějak se jí zalíbila. A teď měla konečně šanci ji použít. I když je pravda, že z úst toho nabušeného svalovce zněla přece jen o poznání lépe.
„Takže Remyuu podvede i tohohle?“ ujišťovala se Kanako a na tvář se jí kradl škodolibý úsměv.
„Možná,“ dodala Itsumi pro jistotu, aby jí pak někdy nemohlo být vyčteno, že něco slíbila a ono nic. „Možná ho podvede. Přece jen je to Remyuu.“
„I když to vypadá, že s Kaedou to myslí vážně,“ řekla Haru, která byla ihned umlčena dalším z Kanačiných zlostných pohledů.
„Jakou by asi dalo práci ty dva dostat od sebe…“ zamyslela se nahlas Kanako. „Respektive nahlodat toho zrzavého frajera. Nebylo by tak těžké uvěřit, že Remyuu mu někde zahýbal.“
„Kanako, to snad…“ Tentokrát Haru ani nedokončila větu.
„Na čí jsi straně, Haru?“ okřikla ji Kanako znovu. „Ten hajzl mě podvedl a zesměšnil před celou školou. A teď se má fajn, zatímco já jsem polovině školy pro smích!“
Haru raději sklonila hlavu zpátky k časopisu, který si pročítala. Věděla, že nemá cenu se hádat.
„Takže ty je chceš rozeštvat, Kano?“ zaculila se Itsumi potěšeně, protože právě ona Kanako ve většině podlostí podporovala. „To je ale vážně zlé.“
Kanako pokrčila rameny, jako kdyby jí to bylo upřímně jedno. „A co já s tím. On si to zaslouží.“
Itsumi se na posteli posadila a odhodila si světlé vlasy přes rameno. „Jakpak to chceš zařídit?“ vyzvídala s nadšením, které by většinu lidí spíš než co jiného znechutilo. „Chceš Remyua nějak nalákat, aby Kaedu podvedl?“
Kanako zavrtěla hlavou a při tom usilovně přemýšlela. Takhle už zavařila spoustě kluků, ale Remyuu na to byl moc chytrý a navíc jak se zdálo, o dámy ztratil zájem.
„Tady bude stačit šeptanda. Trousit drby. A ony už se k tomu jeho šamstrovi nějak dostanou.“
Haru už chtěla nějak protestovat, ale nakonec ji zarazil vlastní pud sebezáchovy. Ne nadarmo se říkalo Kdo není s námi, je proti nám. A to Haru nechtěla. Za žádnou cenu nechtěla být proti Kanako, obzvlášť když viděla, jak plánuje pomstu proti klukovi, kterého ještě před nedávnem opěvovala jako nejúžasnějšího a nejdokonalejšího muže na světě.
Věděla, že to bude průšvih, obzvlášť pro Remyua.
Ale nezbylo jí nic jiného než věřit, že Kaeda bude natolik loajální a uvěří spíš Remyuovi než pomluvám.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Remyuu nechápavě zamrkal a odhrnul si za ucho pramen tmavých vlasů.
Stáli proti sobě v ateliéru. Shimeji na něj upíral pohled tak chladný, že i tučňák by si na něj vzal kulicha. Remyua z toho necitelného výrazu mrazilo.
„Shimeji, co to má…“
„Odpověz mi, Remyuu. Odpověz mi na mojí otázku.“
Remyuu se nechápavě zamračil a rozhlédl se. Ateliér už se zase používal k běžným hodinám výtvarky a tak se na vyklizených stolech a skříních opět začaly kupit hromádky kreseb a maleb. Ve vzduchu se vznášela směsice uměleckých vůní, které Remyuu ještě před několika měsíci nemohl vystát, teď si je ovšem oblíbil, protože mu připomínaly Shimejiho. Pach terpentýnu, staré barvy a papíru. Nikde nebylo ani stopy po té potopě, kterou Remyuu způsobil.
„To myslíš vážně?“
„Smrtelně vážně.“
Pro Remyua, který se ve vztahu se Shimejim skutečně snažil, byla ta otázka ránou pod pás. Nemohl uvěřit, že se Shimeji skutečně ptá.
Na okamžik nebyl schopen vypravit ze sebe kloudné slovo. Otevřel pusu, ale nakonec si jen skousl ret a uhnul pohledem. Věděl, že to mu na věrohodnosti moc nepřidá, ale proboha, vždyť on na věrohodnosti přidat nepotřeboval, vždyť on se chystal říct pravdu!
„Ne, nepodvedl jsem tě. Spokojený?! Jak jsi na to vůbec přišel?“ vypravil ze sebe nakonec a s každým slovem získával čím dál tím větší jistotu, takže konec věty už byl dostatečně rozčilený.
„Tohle je Akabara, všichni ví, kde se co šustne!“
Byla to rána pod pás.
„Cože?“ hlesl Remyuu a znělo to ublíženěji než chtěl. „Ty mě obviňuješ na základě nějaké pomluvy?“
Shimeji nehnul ani brvou. Na tváři měl pořád ten chladný pohled, nepostupitelnou masku. Remyuu hledal v jeho tmavých očích alespoň po jiskřičce pochybností, Shimeji však vypadal, že si je úplně jistý.
„Ty mě tady obviňuješ, že jsem tě podvedl, jenom protože jsi zaslechl nějaké drby?“ zeptal se znovu Remyuu a o krok od Shimejiho couvl. „A i když jsem ti právě řekl, že jsem to neudělal, stejně mi nevěříš!“
„Nebylo by to poprvé, cos to udělal,“ pokrčil Shimeji rameny a popotáhl si rukáv, jako kdyby ho Remyuu už nezajímal.
„Ale tohle přece… je něco úplně jiného…“ Remyuu cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. „Já jsem tě vážně nepodvedl! Tak mi krucinál věř!“
„Co je na tom jiného? Víš, už jednou jsem se v tobě zklamal.“
Ahá, tak tady ti to karma oplácí, pomyslel si Remyuu. To máš za to, že jsi platil Kanako za její mlčení. Musel jsi přece čekal, že se to jednou obrátí proti tobě.
„Shimeji…“
„Jak mohla vzniknout pomluva, kterou mi nezávisle na sobě potvrdilo skoro deset lidí?“ Shimeji zvedl hlas, ani nevěděl jak.
„Cože? To ses nejdřív vyptával než ses zeptal na rovinu mě?!“ Remyuu se nevěřícně zamračil.
„A ty se mi divíš?“
Remyuu cítil nahořklou chuť potupy. Tak takhle je to mezi nimi s důvěrou?
Vůbec si neuvědomoval, že Shimeji si tím vším byl ještě míň jistý než on a nevěděl si rady. Remyuu tohle dělal už dřív a už jednou v tomhle vztahu nebyl upřímný. Proč by nebyl podruhé?
„Tak proč se mě ptáš, když mi teď stejně nevěříš?!“ Remyuu se vztekle otočil a sebral ze stolu své školní sako. Shimeji ponuře sledoval, jak si ho spěšně natáhl a vyšel ke dveřím.
„Já…“ začal, ale Remyuu se otočil.
„Ale prosím tě, vidím ti na očích, že mi nevěříš, Shimeji, nemusíš se přetvařovat.“
„Remyuu, počkej...“ Shimeji si zničehonic uvědomil, že Remyuu už se s ním nehodlá bavit.
„Nenamáhej se.“
Nezapomněl pořádně prásknout dveřmi. Vztek z právě proběhnuté hádky mu vydržel skoro až domů. Čím víc se však blížil k domovním dveřím, tím si uvědomoval, co se právě odehrálo.
Chtěl mu říct Miluju tě. Plánoval to. Už na to byl připravený… a najednou tohle…
Remyuu vešel do prázdného bytu a zavřel za sebou. Opřel se zády o dveře a pomalu se po nich svezl až k zemi. Zaklonil hlavu a zadíval se ke stropu. Takže tohle je konec. Přitáhl si kolena k hrudi a objal si je rukama, načež se čelem opřel o vlastní překřížená předloktí.
Nikdy se po rozchodu neužíral. Nikdy mu to nebylo líto. I když stejně jako tentokrát to byl on, kdo řekl poslední slovo. Ale tentokrát v tom bylo něco jiného.
Bylo mu špatně už jenom z toho pomyšlení.
A mohl za to hlavně on. Třeba by se to vyřešilo, kdyby neodešel. A třeba by mu Shimeji věřil hned, kdyby předtím nepodváděl jako kdyby neměl nastat zítřek a už jednou mu nelhal. Vlastně ne jednou. O Marionettem se mu taky nezmínil a leckdo by přitom řekl, že něco takového patří mezi věci, které by o sobě měli partneři, potažmo milenci vědět.
Ale byl to přece Shimeji, který uvěřil těm pomluvám!
Remyuovi z toho třeštila hlava, zatímco po tvářích mu kanuly první slzy.
Darmošlapka nejistě postávala ve dveřích do obýváku a nervózně mrskala ocasem ze strany na stranu. Nakonec se opatrným krokem vydala ke svému páníčkovi a zkusmo se mu hlavou otřela o kotníky. Když nereagoval, obešla ho a stulila se do klubíčka vedle něj.

Ani nevěděl, jak se dostal do postele. Ale každopádně to bylo právě tam, kde ho našli Ichigata se Shintarem. Remyuu mezitím stihl upadnout do těžké apatie. Když v zámku hlavních dveří zarachotily klíče, nenamáhal se ani zvednout hlavu.
V chodbě se ozvaly hlasy. Shintaro byl podle všeho uprostřed nějaké zajímavé historky, protože ho občas přerušil Ichigatův smích. Zamířili do kuchyně.
„Myuurine?“ ozvalo se po chvíli.
Remyuu se přetočil na druhý bok a přitáhl si Darmošlapku, která mu do toho okamžiku chrupkala za zády do náruče jako kdyby byla plyšové zvíře.
„Myuurine!“
Ozvaly se kroky blížící se k jeho pokoji. Remyuu zaslechl krátké vrznutí dveří, jak je někdo otevřel dokořán.
„Myuurine, jdeš…“ začal Ichigata, ale zarazil se. Nastal okamžik ticha.
„Remyuu?“ zeptal se opatrně a tentokrát už mu hlas sklouzl do starostlivého tónu hodného kmotra. „Co se stalo?“ pokračoval, i když zrovna jemu to muselo být jasné.
Neměl chuť odpovídat. Stejně, co by mu řekl? Rozešel jsem se s klukem kvůli kterému jsem změnil orientaci? Ne, to by vůbec neznělo ublíženě.
Ichigata zřejmě pochopil, že nemá cenu Remyua přemlouvat. Opatrně za sebou zase přivřel dveře a vrátil se do kuchyně. Remyuu jasně slyšel, jak něco řekl Shintarovi, který okamžitě přestal šramotit s nádobím.
Remyuu se bál, že se mu budou pokoušet promluvit do duše, naštěstí jim došlo, jaký by asi měli úspěch (to jest žádný) a přenechali to kvalifikovanějším osobám.
„To nic, Remyuu, prostě se přes to musíš nějak dostat. Brzo to bude zase fajn. Najdeš si… holku, kluka, co budeš chtít,“ usmál se chlácholivě Madarame a postavil před Remyua hrnek čaje. Ichigatovi a Shintarovi se nějak podařilo vytáhnout protestujícího Remyua z postele a posadit ho ke kuchyňskému stolu, kde už si ho převzali Madarame a Hibari.
„Dík, June, ale mám pocit, že tohle jen tak nepřejde,“ zamumlal Remyuu a nejistě přejel prsty po hrnku. Madarameho ho bylo tak líto, že ani nekomentoval jméno, kterým ho Remyuu oslovil.
„Ale uvidíš, že přejde. Všechna zlomená srdíčka jednou přebolí,“ řekl Hibari, který stál u lednice a hledal něco, čím by mohl Remyuovi zvednout náladu.
„Jo, tobě se to mluví, když máš holku a jsi v pohodě,“ odsekl Remyuu ublíženě a sklonil oči zpátky ke kouřícímu čaji.
„Hele, tak jeho ignoruj, ale já vím o čem mluvím.“
„Jo, jasně, když se s tebou rozešel Tetsuhiro, tak to všechno přešlo. Nebo počkej, já zapomněl, že vy jste se k sobě zase vrátili!“
Madarame a Hibari si vyměnili zoufalý pohled.
„Ale vím jak ti je. Ze začátku jsem na tom byl stejně!“ zkusil to ještě jednou Madarame. Remyuu ho zpražil tak ponurým pohledem, že raději zmlkl.
„Co se vůbec stalo?“ zeptal se po chvíli Hibari a konečně z lednice vytáhl velký kelímek čokoládového pudingu. Strhl víčko, postavil ho před Remyua a demonstrativně do něj zabodl lžičku.
„Nějak jsme se.. chytli,“ řekl Remyuu po krátké odmlce a chytil lžičku, která tak provokativně vězela v hnědé mase pudingu. „Ošklivě.“
„Kvůli čemu?“
Remyuu se opět odmlčel a polochtal puding koncem lžičky. „Já…“ začal nejistě a přemýšlel, jak by to vysvětlil. „Teda… on někde slyšel, že… jsem ho podvedl.“
Madarame a Hibari se po sobě překvapeně podívali. Darmošlapka využila chvíle jejich nepozornosti, vyskočila na barový pult a přecupkala až k misce s ovocem, kde se začala se zájmem očichávat hrušku. Hibari ji chytil pod břichem a nechal ji, aby se mu drápky zaháčkovala do košile na rameni. Na parapetu za oknem se ozvalo tiché cvakání prvních kapek, které naznačovaly pořádnou průtrž mračen.
„A tys…“ začal Hibari opatrně a za každou slabikou byl slyšet pomyslný otazník.
Remyuu prudce zavrtěl hlavou. „Ne. Ne! A to je právě to! Ani vy my to nechcete věřit!“
„Musel jsi čekat, že se taková pomluva dřív nebo později objeví. Vždycky se objeví,“ pokrčil rameny Madarame.
Remyuu si povzdechl a strčil si do pusy lžičku pudingu. „Já vím. Ale i když se objeví, nemusí jim přece všichni věřit. Ovšem v tomhle případě tomu tak je. Nikdo mi nechce věřit, že jsem mu nezahnul. A můžu si za to sám.“ Znovu cítil, jak se mu do hlavy navaluje ten nepříjemný pocit viny a smutku.
„Jestli ti nevěří, tak je to jen jeho vina.“ Madarame zkusil tu starou utěšující větu: On si tě nezaslouží a neví o co přichází. Remyuu ovšem nebyl třináctiletá školačka, aby to na něj fungovalo.
„Je to vina nás obou, ale byl jsem to já, kdo odtamtud odešel.“ Remyuu se zhluboka nadechl a v duchu napočítal do desíti, protože to by jeho ego neuneslo, kdyby se rozbrečel před svými nejlepšími kamarády.
„Takže… co teď budeš dělat?“ ozval se Hibari, zatímco hladil Darmošlapku, která předla jako motorek, po hřbetě.
„Co by… zas budu sám. Možná si časem zase někoho najdu…“ pokrčil rameny Remyuu a stále se soustředil na potlačování slz, které se mu draly do očí. „Ale spíš si dám pauzu. Nějak… se necítím na další vztah.“
„Taky aby ses cítil, když jste se rozešli před pár hodinami.“
Remyuu přikývl. „Jo, možná máš pravdu. Ale každopádně… se s tím budu muset smířit…“ Zopakoval to, co mu říkal jak Hibari, tak Ichigata. V tu chvíli se mu to ale nezdálo moc proveditelné.

>Helois< Teda. Tak takový obrat jsem nečekala.
>Marionette< Já v tu chvíli taky ne.
>Helois< Stejně si myslím, že ti měl věřit. Přece jen jste spolu chodili, no ne?
>Marionette< Kdybys mě znala, taky bys mi nevěřila.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Ehm... tak, co říct k téhle kapitole. Respektive jak vám zabránit, abyste mě neukamenovali zaživa?
Vážně nevím, protože za tenhle díl si to rozhodně zasloužím. Po návratu z tábora jsem se nějak nemohla rozepsat, tak jsem si řekla: Ale kurňa, nebudu to už dál protahovat, schyluje se k tomu už jakou dobou, tak to tam dám. A dala.
Tahle kapitola je napsaná naprosto hrozně. Prostě se mi nelíbí celkový pocit z téhle kapitoly. Přijde mi to takové zmatečné, ale možná je to tím, jak už jsem Marinku dlouho nepsala. Bůhví. Já jsem se ale vážně snažila, takže mě neodsuzujte.
Jak už jsem zmínila, tohle se chytalo už dlouho. Anó, je ti tak, plánovala jsem to, mňahahá. Jen jsem si pořád nebyla jistá jak to podám a jak to vysvětlím, aby to nevypadalo jak z nějaké béčkové mangy (jak to stejně dopadlo). Mari se mi celkově zvrhává v béčkovou záležitost. Už se nemůžu dočkat, až to dopíšu.
Nuž, ale vy si užijte kapitolku a pěkně (nenávistně) komentujte ♥
A ještě bych chtěla poděkovat těm z vás, které mi napsaly na tábor dopis nebo pohled ♥

4.90244
Průměr: 4.9 (41 hlas)