SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 40. : Finále!

>Helois< Co se vlastně ještě bude dít?
>Marionette< Už se pomalu blížím ke konci.
>Helois< Uuuž?
>Marionette< Bohužel.
>Helois< Ale asi nemůžu chtít, aby se vám něco zajímavého dělo pořád, co?
>Marionette< Ještě toho trochu.


Pomalu se rozednívalo. Nebe na opačné straně řeky už viditelně světlalo a bledlo z temně modročerné k té podivné šedorůžové směsici letního svítání. Pootevřeným oknem se do pokoje neslo tiché švitoření ptáků, kteří už si procvičovali hlasivky ve větvích. V místnosti jinak vládlo naprosté ticho, jen občas přerušené zašustěním látky.
Remyuu ležel na boku, jednu paži založenou pod hlavou a užíval si ten okamžik naprostého klidu. Shimeji vedle něj poklidně oddechoval, rezavé vlasy měl spadané do tváře a podle všeho si užíval zaslouženého spánku. Přiznal se Remyuovi, že co se rozešli, špatně spal. Remyuu to naprosto chápal. On sám spal jen díky tomu, že skoro každý den přišel ztrhaný ze zkoušky u Aloners, která byla fyzicky náročnější než dvě hodinky v posilovně.
V nohách postele ležela do klubíčka stočená Darmošlapka, která byla ze Shimejiho návratu snad ještě nadšenější než Remyuu. Celý večer se od Shimejiho odmítala hnout a Remyuu tušil, že by ji z postele nedostal ani koštětem.
Remyuu se usmál, opatrně si přitáhl deku ke krku a poposunul se blíž k Shimejimu.
Byl tak strašně rád, že jsou zase spolu. Když si namlouval, že už ho nepotřebuje, úplně zapomněl na ten pocit, který měl z jeho přítomnosti.
Natáhl ruku a jemně Shimejimu odhrnul vlasy z očí. Shimeji se ze spánku sotva znatelně zamračil, ale neprobudil se. remyuu mu pramínek zrzavých vlasů zasunul za ucho a dál se kochal tou tváří, která ho donutila od základu se změnit.
Ať si říká kdo chce, co chce, tentokrát už jim to musí vyjít.
Byl to pravděpodobně poslední den, kdy měl Remyuu volný byt. Jeho máma totiž po dlouhé úvaze a konzultaci se Shintarem a Ichigatou zažádala ve společnosti, kde pracovala o přeložení. Jako důvod uvedla, že by se ráda víc věnovala synovi a to moc dobře nejde, když je pořád v Okinawě.
Naštěstí byla Remyuova matka ve firmě nepostradatelnou a tak její šéf ustoupil a zařídil ji stálé místo v Tamayori. Paní Watanabe teď neměla v popisu práce ani dlouhé služební cesty.
Remyuu za to byl rád. Jeho vztah s matkou se až překvapivě zlepšil a tak měl radost, že s ním bude trávit víc času, i když kvůli tomu přišel o tu svobodu, kterou do té doby měl. A o věčně prázdný byt. To byla pravděpodobně jediná věc, která ho mrzela. Že nebudou mít se Shimejim už žádnou zašívárnu.
A tak se rozhodl využít alespoň poslední den, kdy měl byt volný. Paní Watanabe totiž naposledy odjela do okinawy vyřídit si nějaké pracovní záležitosti a měla se vrátit až následujícího dne večer. Remyuu prostě nemohl nechat tuhle příležitost nevyužitou.

Poprvé od toho dne, co se k sobě vrátili, Shimejiho pozval k sobě domů. Ten večer se mezi nimi neodehrálo nic, co by bylo v televizi nutné vysílat až po desáté hodině, ale stejně to byl důležitý krok, pokud se chtěli vrátit do starých kolejí.
A tak, v půl páté ráno, Remyuu stále ještě ležel v posteli s doširoka otevřenýma očima a vůbec mu nevadilo, že druhý den budou muset oba vstávat do školy.
Naposledy se zadíval Shimejimu do tváře, než uznal za vhodné pokusit se alespoň na ty dvě hodinky usnout. Přitulil se k němu blíž a pohodlněji se zavrtal do deky. Darmošlapka ležící v nohách postele sebou zazmítala, jak ve snu honila nějaké ubohé zvíře a přetočila se na záda.

Když se probudil, nechápavě zíral na místo, kde měl technicky vzato ležet Shimeji. Zamračil se, zvedl se na loktech a rozhlédl se. Na prostěradle byl stále ještě zřetelný otisk lidské postavy, teď v něm však vesele pochrupovala černá kočka. Remyuu ospale zamžoural a prohrábl si zcuchané vlasy. Hodiny na nočním stolku ukazovaly sedm hodin ráno, do pokoje ale už oknem dopadaly široké pásy slunečního světla.
Vykulil se z postele, protáhl se a urovnal si o číslo větší triko, které nosil společně se svisle pruhovanými tepláky místo pyžama. Nevrle se zaškaredil na krásný den za oknem, načež bosky vyrazil do kuchyně. Teprve u dveří si uvědomil, že se ve vzduchu vznáší melodie Barcelony od Queenů. Nechápavě prošel chodbou a nakoukl do kuchyně.
„Dobré ráno.“
Shimeji seděl už oblečený u kuchyňského stolu, sako školní uniformy přehozené přes opěradlo židle a v rukou svíral učebnici historie. U sporáku zády ke dveřím stál Shintaro, pohvizdoval si do rytmu písničky, jež se linula z prastarého kazeťáku, a smažil topinky.
„Ahoj,“ pozdravil nejistě a vešel dovnitř. Hned za ním vběhla do místnosti Darmošlapka, přeťapkala celou místnost až ke Shimejiho židli, kde se odrazila a ladným obloukem mu vyskočila na klín. „Co tady děláš?“ zeptal se.
Shintaro se k němu otočil a kývnul mu na pozdrav. „Co bych tady dělal? Snídani.“
Remyuu vešel dovnitř a políbil Shimejiho na tvář. Zrzek se na něj usmál.
„To vidím, že děláš snídani, ale proč jsi tady?“
Shintaro pokrčil rameny. „Ani nevím. Asi ze zvyku. Pořád si nemůžu zvyknout, že už tady nebudeš sám.“ Poposunul si brýle s kostěnou obroučkou výš na nose a povzdechl si.
„Neříkej mi, že ti to zabrání sem skoro každé ráno chodit a vyvařovat mi,“ zašklebil se Remyuu. Shintaro udělal gesto, jako kdyby chtěl říct A vůbec mě to nemrzí.
„Nemáte za chvíli školu?“ zeptal se najednou a pohlédl na nástěnné hodiny.
„Ještě máme trochu času,“ zavrtěl hlavou Shimeji a pokusil se vstát, což se mu s kočkou přišpendlenou na klíně příliš nedařilo, protože tak riskoval poškození části anatomie, na níž si dost lpěl. Remyuu se mezitím vrátil do pokoje a převlékl se do školní uniformy. Na okamžik se zastavil před zrcadlem a uhladil si vlasy. Pod očima měl jasně viditelné kruhy z nevyspání. Kdo by se mu divil po dvou hodinách spánku. Vlastně po hodině a půl, protože asi v půl šesté ráno se Darmošlape přestalo líbit v nohách postele a zavrtala se do deky mezi Remyua a Shimejiho.
„Budeš snídat?“ ozvalo se mu za zády. Remyuu se otočil a spatřil Shimejiho s jeho kočkou pod paží, jak se opírá o futra dveří.
„Vyčistím si zuby, něco zhltnu a můžeme jít.“
„Tohle nikdy nepochopím. Jak si někdo může čistit zuby ještě před snídaní?!“ zavrtěl Shimeji nechápavě hlavou, vešel dovnitř a volnou rukou Remyuovi odhrnul vlasy za ucho.
„Chceš se hádat hned po ránu?“ zakřenil se Remyuu .
Shimeji povytáhl obočí. „Proč ne?“

Kamishiro seděla jako socha, ruce založené na hrudi, nohu přes nohu a poslouchala. Jen občas slabě kývla. Na tváři měla neutrální výraz, který budil dojem, že je jí to, co slyší úplně jedno. Někdo, kdo ji znal, by ovšem hned poznal, že v Kamishiro se vaří krev.
Poklepala si zeleně nalakovaným nehtem na tvář a na okamžik upřela pohled k oknu.
Dívka, která seděla naproti ní skončila svou řeč a nejistě se na ní zadívala.
„Mai-san?“ zeptala se nejistě.
„Hm?“ Kamishiro vzhlédla, jako kdyby ji vytrhla z hlubokého zamyšlení.
„Jen jsem chtěla, abys to věděla.“
„Proč já?“ Kamishiro se zamračila až se jí kůže na čele nakrabatila.
Haru se na ni podívala tím dívčím pohledem, který byl pro kluky zcela nečitelný. Kamishiro okamžitě pochopila. A usmála se.
„Ahááá,“ protáhla pobaveně a skousla si ret. chvíli se sama pro sebe pohihňávala, načež se zvedla a urovnala si skládanou sukni školní uniformy.
Haru se zvedla taky a široce se na Kamishiro usmála.
„Když už tak spolu přátelsky konverzujeme, nechtěla by sis k nám přisednout na oběd? Od té doby, co se nebavíš s Kanako jíš sama, ne?“
Společně vyšly z prázdné třídy a zamířily směrem k učebně fyziky.

Remyuu a Shimeji stáli před jednou ze tříd a jen si užívali společnosti toho druhého. Pořád se toho nějak nemohli nabažit. Jako kdyby bez sebe nebyli několik týdnů, ale několik let. Madarame a Hibari (a vlastně i Kamishiro) (popravdě řečeno se k tomu názoru začal přiklánět i Shintaro) (a buďme upřímní i Yoshino a Ichigata, kteří si to samozřejmě nemohli odpustit) si z nich dělali legraci, že jsou jako novomanželé na líbánkách.
Byla zrovna polední přestávka, což byla během dne jedna z mála chvil, kdy na sebe měli čas.
Lidé okolo nich procházeli a nevšímali si jich. Prostě už si na ně zvykli. Bóže, tak máme na škole gaye. Máme na škole gaye, kterým je jedno, co si o nich kdo myslí a netají se tím. Tenhle fakt nedokáže středoškoláka zarážet zase tak dlouho. Jednoduše to tak bylo.
Ve škole vládl překvapivý klid a nic nenaznačovalo, že by tomu nemělo být v příští minutě.
Ovšem ono tomu v další minutě už být nemělo, protože někdo pořád neměl vyřízené účty.
Kamishiro vešla do třídy 2A a rozhlédla se. Tvářila se, jako kdyby přišla půjčit kružítko a tak si ji nikdo zvlášť nevšímal. Navíc do té třídy chodil její kluk, tak proč by za ním nemohla zajít.
Problém nastal ve chvíli, kdy zamířila ke Kanačině partičce, která seděla u jedné lavice co nejdál od katedry. kanako seděla v jejich středu, obtočená okolo Toumy jako liána. Kamishiro se zaškaredila, ale ani to ji neodradilo. Došla až k nim. V tu chvíli se jejím směrem začali otáčet první udivené pohledy. Obzvlášť Hibari a Madarame si vyměňovali tak nechápavý pohled, že vypadali jako ti malí buldočci s vypoulenýma očima.
Kamishiro se zastavila až těsně před skupinkou asi osmi lidí. Všichni se na ní podívali s různými úrovněmi opovržení ve tváři.
„Mugenaki, můžeš na chvíli?“ řekla pomalu a jednotlivé slabiky zněly jako výstřely z pušky.
Kanako si odhodila dlouhé černé vlasy přes rameno a podívala se na ní pohledem, který většina lidí uštědřuje věcem, jež objeví našlápnuté na své podrážce. Kanako si Kamishiro změřila od špiček vysokých bot až po blonďaté vlasy s občasným pramínkem světle zelené.
„Máš nějaký problém, Mai?“ zeptala se tak sebevědomým tónem, až Kamishiro cítila, jak se jí z toho vzteky kroutí prsty na nohou. Pořád se ale snažila udržet si klidnou tvář.
„Mám. A chci ho s tebou probrat,“ přikývla blondýna.
Kanako se zasmála, jako kdyby rozhovor s Kamishiro byla ta poslední věc, kterou měla právě chuť udělat. „No, to máš smůlu. S někým jako ty já čas marnit nebudu. Jdi si to vyřešit se svým přitepleným kamarádem…“ To byla ovšem osudová chyba.
Kamishiro byla v karate dobrá. Vážně dobrá. A i kdyby byla jen začátečník, stejně by proti ní Kanako neměla šanci. Takhle to ale aspoň mělo styl.
Drapla jí za límec uniformy a až s překvapivou silou ji vlekla ke dveřím. Na prahu ji hrubě vrazila dlaní mezi lopatky a strčila ji do chodby.
Zbytek třídy jen nechápavě zíral.
Kamishiro si založila ruce na hrudi a postavila se proti Kanako, která si ublíženě mnula krk. „Jdi za nima a řekni jim, kdo může za ty pomluvy, že Myuurin Shimejiho podvedl.“ Mávla rukou směrem k Shimejimu a Remyuovi, kteří stáli opodál.
Kanako se zatvářila znechuceně. „A proč bych měla?“
V příští chvíli narazila tváří proti zdi. Kamishiro se s ní nepárala. Jednou rukou jí svírala paži zkroucenou za zády a druhou jí tlačila rameno proti stěně. Kanako bolestně zakňourala, ale Kamishiro stisk nepovolila.
Z okolních tříd nejistě vykukovali ostatní studenti.
„Řekla jsem,“ Kamishiro jí paži sevřela ještě o něco silněji, „abys jim vysvětlila, jak to bylo a když už v tom budeš, rovnou by ses jim za to mohla omluvit.“ Kanako však nevypadala, že by se jí chtělo mluvit. Po tvářích jí tekly slzy. Napůl bolestí, napůl ponížením, ale rozhodně ne slzy z lítosti.
„Jak moc si na té ruce lpíš? Vždycky jsem totiž chtěla zjistit, jak moc je potřeba k tomu, aby praskla kost. Protože i když vím, že bych to zvládla, nikdy jsem to nezkoušela.“
To už Kanako začala viditelně nervóznět. Protože Kamishiro mluvila klidně. A to bylo o hodně děsivější, než kdyby na ní křičela.
„Co myslíš? Která kost povolí dřív? Předloktí nebo paže?“ Kamishiro ztlumila hlas ještě o několik volume a znovu přitáhla Hanačinu paži o něco výš.
„Jsi blázen, nebo co?“ dostala ze sebe nakonec Kanako.
Kamishiro se zasmála. „Ne. Jen mám ráda, když jsou věci uzavřené.“ Nakonec uznala, že už toho bylo tak akorát. Odtáhla Kanako ode zdi, pustila jí paži a za rameno ji hrubě strčila směrem k Shimejimu a Remyuovi. Pořád jí ale stála za zády, jako kdyby jí chtěla naznačit, že jí nedělá problém jí přirazit proti zdi ještě jednou.
Remyuu i Shimeji zavřeli pusu, kterou měli oba dva dokořán a čekali. Oběma už dlouho bylo jasné, kdo za pomluvy může, ale slyšet to od Kanako mělo jiný význam. Ponížit ji.
„Takže?“ zeptal se Remyuu a vykouzlil úsměv. Kanako po něm šlehla nenávistným pohledem. Remyuu přemýšlel, jak kdy tomuhle stvoření mohl dovolit překročit práh svého bytu.
Kanako mlčela, proto si Kamishiro za jejími zády odkašlala.
A tak byla uzavřena i ta poslední záležitost. Vlastně skoro poslední.

„Asi chápu, proč jste mě s Kamishiro tak nenáviděli,“ řekl Remyuu zamyšleně a opatrně se vyhnul díře v dláždění chodníku. Shimeji se na něj usmál.
„No vidíš. Ale naštěstí ses z toho vyhrabal včas.“
„Jasně. Hezky jsem se vybarvil.“
„A co ti k tomu stačilo? Pár týdnů vytírání v ateliéru.“
„A jedna pusa,“ dodal Remyuu pobaveně. Shimeji se na chvíli zastavil a zaklonil hlavu, jako kdyby ho na pomalu nemnoucím nebi něco zaujalo. Remyuu se zastavil o několik kroků před ním a nechápavě se na něj zadíval. Shimeji tam prostě jen tak stál, ruce zastrčené do kapes, na krku pověšené velká sluchátka, zrzavé vlasy stáhnuté sponkou z čela a jen tiše zíral na oblohu. Remyuu se koutkem oka zahleděl vzhůru, jestli mu něco neuniká, když vtom Shimeji promluvil.
„Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že budu chodit s Watanabe Remyuem a že to bude vážný vztah, asi bych se mu vysmál do tváře.“ Sklopil čokoládově hnědé oči zpátky ke svému příteli, který se při těch slovech pocítil náhlé rozpaky.
„A co pak mám říkat já?“ odfrkl si Remyuu a potřásl hlavou.
„Proč? Tehdy jsi mě klidně minul na chodbě a ani jsi nevěděl, jak se jmenuju.“
„No právě. Navíc je tady ten fakt, že jsi kluk.“
„To už ti snad nevadí, ne?“
Oba se po sobě podívali, načež vyprskli smíchy. „To by byl docela problém, kdyby mi to vadilo, nemyslíš?“ nadhodil Remyuu a zastavil před přechodem. Na semaforu zářila červená, proto zmáčkl knoflík, aby dal semaforu vědět, že by rád přešel na druhou stranu.
„No, dalo by se to tak říct,“ přikývl Shimeji a zastavil se vedle něj. Zastavil se blíž, než musel a tak se Remyua lehce dotýkal ramenem.
Remyuu se usmál. Bylo to. Změnil se. Změnil se do morku kostí. Už nic v jeho životě nebylo jako dřív. A najednou nechápal, jak se svým starým životem mohl být spokojený. Když se na to díval zpětně, propadal se jen hlouběji a hlouběji do žumpy. A Madarameho, Hibariho a vůbec všechny ve svém okolí táhl s sebou.
Byl egoistický, do sebe zahleděný d***ař, který byl rád, že má prázdný byt a provedl každou špatnost, která byla možná. Nevážili ničeho, co měl. A teď…
Měl přítele. Přítele, kterého miloval a který miloval jeho. A kvůli tomu bylo úplně jedno, že to je kluk.
Měl úžasné staré kamarády, kteří ho podrželi i ve chvílích, kdy by se sám na sebe nejraději vykašlal. Měl úžasné nové kamarády, které by nikdy nepotkal, kdyby se neodhodlal ukázat, co v něm je.
Měl skvělou rodinu. Víceméně rodinu. Každopádně měl tři otce. A ty dva nepokrevní by nevyměnil za nic na světě, protože pro něj byli skoro víc než vlastní táta.
Měl talent, který se konečně nebál ukázat na veřejnosti.
A měl kočku, která se ho konečně nepokoušela při každé možné příležitosti sežrat.
Na semaforu blikla zelená.
„Kam vůbec jdeme?“ zeptal se Shimejiho, když odbočili z hlavní ulice.
„Uvidíš.“
„Dneska jsi nějak tajnůstkářský, Shimeji.“
„O to jde.“
Shimeji se zastavil před italskou restaurací a najednou chytil Remyua za zápěstí. Chvíli si ho jen zkoumavě prohlížel, zatímco Remyuu pod jeho upřeným pohledem rudl jako rak. Měl na sobě černou košili a světlé džíny. Shimeji mu totiž řekl, aby se oblékl neformálně.
„Co se děje?“ zeptal se nechápavě.
Shimeji míst odpovědi otevřel dveře do restaurace a jako gentleman je podržel Remyuovi otevřené, aby mohl vejít dovnitř. Remyuu se zvědavé rozhlédl, ale to už ho Shimeji vzal kolem ramen a vedl ho k jednomu stolu.
Remyuovi to bylo jasné v okamžiku, kdy uviděl Sayuri.
„Shimeji…“ začal a ohlédl se po něm, jeho přítel se na něj však jen pousmál. Byl bledý jako stěna, ale snažil se tvářit sebevědomě. Remyuu cítil, jak stisk na jeho rameni povážlivě zesílil.
Zastavili u jednoho z kulatých stolů. Shimeji se zhluboka nadechl a volnou rukou si odhrnul z čela zbloudilý pramen zrzavých vlasů. Remyuu se na něj povzbudivě ohlédl.
Pochopil, že tohle mělo být Shimejiho gesto naprosté důvěry.
„Mami, tati, tohle je Remyuu.“

>Helois< A to je všechno?
>Marionette< To je všechno.
>Helois< Moc hezká pohádka.
>Marionette< Děkuju.
>Helois< Vážně stálo za to si na to vyprávění počkat.
>Marionette< To jsem rád.
>Helois< Ale jak to, že už je konec?
>Marionette< Protože budoucnost věštit neumím. Seznámil jsem se jeho rodiči před týdnem.
>Helois< Takže je tu možnost pokračování?
>Marionette< Já osobně doufám, že se nám už nikdy nestane nic, co by stálo za to vyprávět.
>Helois< Škoda. Ale bůhví…
>Marionette< Hlavně to nezakřikni.
>Helois< Neboj. Už budu muset jít. Ségra potřebuje jít na počítač.
>Marionette< Jasně, chápu. Uvidíme se.
>Helois< Měj se. A moc s tím svým bojfrendem nezlobte.
Uživatel >Helois< se odpojil z konverzace.
Uživatel >Marionette< se odpojil z konverzace.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak a je to tady. Finito. 195 stránek, víc jak 105 tisíc slov a asi 610 tisíc znaků. Zkrátka Marionette, druhá povídka ze série Disturbing Dreams.
Trvalo mi to přes rok, ale je to za mnou. Narozdíl od Sparklesse jsem Marionette psala občas pod tlakem, často jsem měla tvůrčí bloky a psaní mě občas značně nebavilo. Navíc mě přepadl takový splín, protože jsem měla pocit, že se Marionette nemůže vůbec srovnat se Sparkiem, kterým jsem si nasadila laťku dost vysoko. Ale ke konci psaní jsem uznala, že jistou hodnotu má právě i Marionette.
Marionette byla postavená na jednoduché myšlence: Frajer č.1 bude muset pod nějakou záminkou muset pomáhat frajerovi č.2 v ateliéru. No a pak se začali nabalovat ostatní detaily. Dvanejlepší kamarádi, dva kmotři, šílená kočka, děravý charakter hlavního hrdiny, prolínání se Sparklessem a tak nějak se mi to pěkně spojilo. Víte, abych byla upřímná, původně měl Remyuu umět malovat a Shimeji by na to náhodou přišel. Ale názor jsem změnila vloni v listopadu, když jsem se sestrou, mámou a tetou byla v Brně na lyrikálu Kudykam a naprosto mě uchvátil Vojta Dyk, kterého jsem viděla poprvé naživo. A v ten den jsem se rozhodla: Ne, Remyuu bude umět zpívat!
A tak jsem do Marionette zapojila i jeden ze svých projektů Fool's Hell. Ještě vám sem ale přidám jednu perličku z tvorby.
Fool's Hell je hodně starý projekt. A právě z něj jsem čerpala většinu jmen. A jak to původně bylo?
Remyuu byla foolshellský pseudonym pro fešáka jménem Kuroku Homura. A ten často dělal duety s Noboruem, jehož skutečné jméno bylo Shiragone Seiji. Nezní vám to nějak povědomě? Mňahahá. To ale jen tak okrajově, abyste viděli, jak moc pokřivená moje mysl je.
Ale jinak, abych to tady neprotahovala do nějakého sáhodlouhého románu: Moc bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste komentovali. Vám ostatním samozřejmě taky, ale vy se mi zobrazujete jen jako anonymní číslíčka na statistice, takže vám nemůžu poděkovat přímo.
Zjistila jsem, že klientela čtenářek se obohacuje o nové tváře, ale mé staré čtenářky se jaksi pomalu vytrácejí. Myslím tu starou grupu, která se mnou byla od začátku Sparklesse. Pokud se tak správně dívám, zůstala mi tu Widlicka a Alesn. (Pokud jsem někoho přehlédla, tak se omlouvám.)
Nuž, ale budu muset končit. Jsem ráda, že jsme se pomalu dobrali až ke konečné kapitole a doufám, že jsem vás alespoň trochu zabavila.
Takže čauky mňauky, uvidíme se u pokračování Double Bangu a potom u Two Weeks ♥

4.98
Průměr: 5 (50 hlasů)