Marionette - Kapitola 6.

>Helois< Stejně je sranda, žes byl takovej pitomec a nakonec jsi s ním skončil v posteli.
>Marionette< No, pro mě to moc sranda nebyla. Dost to s tebou zamává, když se s někým vyspíš a ráno si uvědomíš: A k***a, právě jsem pohřbil svou heterosexualitu patnáct metrů pod zem!
>Helois< Chňáá, už se těším, na podrobný popis jak jsi **** a jak on **** a pak jste ****!
>Marionette< HEJ! Žádný podrobný popisy nečekej! A navíc, nechtěla bys nejdřív třeba vědět, jak jsme se k TOMU vůbec dostali?
>Helois< Tak povídej, povídej, jsem napnutá jako kšandy!

Remyuu ležel v posteli a civěl na strop, jako kdyby ho v životě neviděl. Bylo několik hodin po půlnoci, ale on pořád nemohl usnout. Stále musel o něčem přemýšlet. Respektive musel přemýšlet o vlastní sexualitě. Příšerně ho vyděsilo, že hned dva kluci z jeho blízkosti se přiznali k tomu, že…
Otřásl se při té představě. Dva kluci spolu.
Posadil se na posteli, skopl si deku z kolen a vyhrabal se ze zmuchlaného prostěradla. Přešel k počítači a palcem u nohy stiskl tlačítko START na bedně stojící na zemi. Počítač zavrčel a ve tmě pokoje zablikaly aktivující se kontrolky monitoru, klávesnice a grafického tabletu.
Rozsvítil lampičku a přitáhl si židli ke stolu. Sotva se mu načetla plocha a všechny ikony, poklepal na ikonu internetu. Na chvilku zaváhal, než se prsty rozeběhl po klávesnici.
Počítač jemně vrněl a Remyuu se nervózně rozhlížel, jako kdyby ho mohl někdo načapat při tom, co se právě chystal udělat.
Vlastně ani nevěděl, co si od toho slibuje.
Obrazovka konečně blikla a Google mu vyplivl několik tisíc odkazů. Remyuu si podepřel bradu rukou a roloval stránku dolů, očima těkaje po jednotlivých titulcích.
Konečně narazil na něco, co vypadalo vcelku slibně. Rozkřikl odkaz a stránka potemněla. Na černé obrazovce se objevily řádky plné světlých znaků. Remyuu klikl na jeden z odkazů a rozbalila se mu první stránka mangy. A tak se dal do čtení.

Asi po deseti minutách seděl dobrý metr od počítače, oči vykulené a bradu div že ne pod stolem. Představoval si lecco, ale tohle ne. Bylo to jako přejetá kočka na silnici. Nechutné, ale přesto od toho nemohl odtrhnout oči.
Nakonec to mohl vypnout až po skončení první kapitoly. To už měl ale oči jako dva pingpongové míčky. Prudce se ohlédl, když mu za zády vrzly dveře. Chvíli neviděl nic, než si všiml zeleného odlesku pár centimetrů nad zemí. Darmošlapka. Měkce přeťapkala přes pokoj, ladně vyskočila na stůl a stočila se do klubíčka přímo uprostřed Remyuova tabletu, přičemž na něj vrhala pohled, který přímo říkal: Vím, co jsi dělal a odsuzuju tě za to.
Remyuu se otřásl a rychle se vrátil na výchozí stránku. A pro jistotu vymazal právě prohlíženou stránku z historie. Znovu se otřásl. Dobře. Teď už má představu, jak to zhruba musí vypadat.
Jediná věc o které pochyboval byla možnost, že ještě kdy cokoliv pozře.

Chápal, že se může kluk zamilovat do kluka.
Chápal, že spolu můžou mít nějaké čachry machry.
Ale nechápal, proč spolu dobrovolně spí.
Podle toho, co v noci četl to muselo bolet. Muselo to být nepříjemné. Trapné. A… a… a nechápal, proč ho všechno tohle napadalo, když se po něm sápala jeho přítelkyně a prováděla mu zběžnou kontrolu mandlí.
Otřásl se a pokusil se od ní odtáhnout. Kanako pohodila vlasy a zatvářila se ublíženě, načež si narovnala námořnický šátek uniformy. „Co se děje, zlato? Dneska jsi nějaký mimo!“ řekla a odhrnula Remyuuovi vlasy z čela. Remyuu něco zamručel, posadil se na zídku a zalovil v kapse po krabičce cigaret. Madarame sedící opodál po něm střelil zkoumavým pohledem. Od toho okamžiku, co se přiznal po Remyuuovi pokukoval, jako kdyby hodnotil každou jeho reakci a hledal náznak hněvu nebo nechutenství. Remyuu samozřejmě nic takového ke svému nejlepšímu kamarádovi necítil… snad jen mírné rozpaky, které doufal, že po pár dnech přejdou.
Zapálil si cigaretu a zamyšleně potáhl. Když to vzal kolem a kolem, víc ho zaráželo Shimeji odhalení než Madarameho. Madarame byl přece jen drobný blonďák u kterého se nabízelo, že bude na kluky. Dobře, byl i na holky, ale ta první skutečnost ho nezarážela tolik jako u Shimejiho.
Protože Shimeji… Shimeji…
Vyfoukl cigaretový kouř a zadíval se skrz něj na nebe, po němž se kromě obtloustlého holuba ploužilo jen pár vybledlých cárů mraků. Levou ruku pomalu přestával cítit, jak se mu okolo ní obtočila Kanako a znemožňovala jeho krvi cirkulovat.
Za pár minut měl vyrazit opět do ateliéru a zase si tam hrát na posluhovačku. Už měl vytřené podlahy a probranou a rozlepenou polovinu výkresů z velké skříně. Paraván vysušil, pohovku vysušil, závěsy vysušil.
Sklouzl očima k čerstvě vypraným černým kalhotám, které ráno ještě jakoby natruc párkrát přejel válečkem, aby na nich neměl bílé žmolečky špíny. A dnes se v nich zase posadí do prachu, sloupané barvy a různých smetíček, které ho opět obalí jako kukla a on si bude moct prát znovu.
„Remyuu, nemohl by ses z toho úklidu ulít? Vyrazíme si a trochu si užijeme!“ zašvitořila Kanako a natáhla se pro tabákem prosycený polibek. Remyuu si povzdechl, shrnul si z očí dlouhé tmavé vlasy a zavrtěl hlavou.
„Nemůžu. Ten průser už je tak pořádnej, jenom bych přikládal do kamen.“ Trochu ho vytočilo to, že zrovna Kanako škemrá, aby se ulil, i když za to vlastně může ona.
„Poslední dobou jsi strašnej vzorňák!“ obvinila ho Kanako naštvaně a pohodla černou hřívou.
Remyuu pokrčil rameny. Na to neměl, co říct.
„Dřív by ses na to zvysoka vykašlal a vysmál se ředitelovi do tváře!“ pokračovala Kanako a Remyuu se donutil odtrhnout oči od její hrudi. Ano, mentalitu měla jako degenerovaný křeček, ale tělo měla fajn, to se jí muselo nechat. „A teď tam každý den po škole naklušeš jako hodný kluk a úplně tak zabíjíš náš vztah!“
Remyuu se chtěl zeptat, jaký sakra vztah, když je celý založený jen na jisté symbióze; on měl někoho na otlapávání, Kanako se mohla chlubit, že chodí s Watanabe Remyuem. Takt o prostě bylo, je a bude. Nakonec si však poznámku ušetřil, když zachytil Hibariho klidný pohled, který mu trochu zchladil žáhu.
Místo peprné odpovědi tedy jen vzdorně pohodil hlavou a znovu potáhl z cigarety.

V ateliéru objevil místo Shimejiho Kamishiro. Seděla na starém kanapi, nohy ve vysokých šněrovacích botách měla přehozené přes jednu opěrku a přes oči měla položenou rozevřenou knihu. Remyuova přítomnost ji vůbec nevzrušovala. Vlastně se ani nehnula.
„Zdravím,“ pozdravil Remyuu rozmrzele a rozhlédl se. „Kde je Kaeda?“ Neměl nějak zvlášť chuť být v Kamishiřině přítomnosti sám déle, než bylo potřeba.
Kamishiro mávla rukou na níž jí zachřestilo několik náramků. „Shimeji dneska nedorazí. Má nějakou práci doma. Musí s něčím pomoct svojí starší ségře. Takže tuhle práci pro dnešek hodil na mě,“ zamručela podrážděně.
„No bezva,“ broukl Remyuu a odložil si tašku na jednu z lavic.
Kamishiro si stáhla knihu z očí. „A myslíš, že já jsem z tebe nějak zvlášť na větvi?“ zeptala se a povytáhla obočí.
„Jsi na mě n*****á, protože jsem ti zničil ty práce?“ zeptal se.
Kamishiro se vzepřela na loktech a zamyšleně si promnula bradu. Chvíli na něj zamračeně hleděla, než kývla směrem ke skříni. „Víš, kolik jsem tam měla prací?“ zeptala se.
Remyuu pokrčil rameny.
„Asi sedm. Většinu si nosím domů. A víš, kolik tam toho měl Shimeji?“
Remyuu najednou začínal chápat, odkud vítr vane. „Asi o něco víc…“
„Šestatřicet. Připravuje se na přijímačky na uměleckou školu a teď musí začít skoro od začátku. Zátiší, portrét, kompozice, linoryt… navíc, jak jsem koukala na ty vyřazené práce, většina je jeho. Možná to na první pohled není vidět, ale teď musí být v hluboké depresi…“
Remyuu se obkročmo posadil na židli naproti pohovce a opřel se o opěradlo. „Takže ty jsi na mě naštvaná kvůli němu!“
Kamishiro si povzdechla a poraženě přikývla. „Je to můj nejlepší kamarád. Je přirozené, že se zlobím, když vidím, jak jsi mu hodil šutr do toho jeho vzdušného zámku!“
Remyuu se na ní zamyšleně zadíval. Kamishiro mu upřený pohled opětovala žlutě kočičíma očima. Nakonec se Remyuu odvážil zeptat na věc, která mu vrtala hlavou už od včerejška.
„Mai, tobě se Kaeda líbil, že jo?“
Kamishiro překvapeně zamrkala. Chvíli mlčela a tvářila se tam kamenně, že i chrlič byl oproti ní veselá kopa, ale nakonec si unaveně povzdechla, vytáhla se do sedu a přehodila si nohu přes nohu. Kamishiro zarytě ignorovala předepsané normy uniformy, protože měla až po kolena vysoké šněrovací kanady a sukni zkrácenou o dobrých deset centimetrů.
„Jak jsi na to přišel?“ zeptala se a podepřela si bradu dlaní. Do tváře se jí svezl pramínek odbarvených vlasů, ale ona ho jen ledabyle odfoukla stranou. Remyuu pokrčil rameny.
„Intuice,“ řekl nakonec. Kamishiro povytáhl levé obočí.
„I když tě vlastně nechápu.“
„Aha, jasně. Takže Shimeji už ti to řekl,“ přikývla Kamishiro, když si spojila Remyuovi řeči do souvislostí. Remyuu přikývl a otřásl se, při vzpomínce na Shimejiho nepříjemně zkoumavý pohled, kterým jakoby se mu provrtával pod úhledně pěstovanými vrstvami ležérnosti. Kamishiro si zelené nalakovaným nehtem poklepala na nedávno rovnátek zbavené zuby.
„Řekl mi to, když nám bylo čtrnáct,“ řekla pomalu. „Líbil se mi. A tak jsem se ho pokoušela nenávidět jako nějakého teplouše, co mi zlomil srdce, ale prostě to nešlo. Je to můj nejlepší kamarád, tak jsem se s tím nějak naučila žít.“
Remyuu naklonil hlavu na stranu. Chápal, jak to myslí. On sice do Madarameho zamilovaný nebyl, ale stejně by ho mohl obviňovat, že jim tak dlouho lhal. Ale prostě nemohl, protože byli kamarádi už moc dlouho.
„A navíc, říká se, že každá holka by měla mít kamaráda gaye,“ ušklíbla se Kamishiro.
„To je dost povrchní názor, ne?“ povytáhl obočí, ke své zlosti obě dvě, Remyuu. Kamishiro si odfrkla. „Myslíš, že ty můžeš mluvit o povrchnosti? Ty, který chodí s holkou jen proto, že má krátkou sukni a déčka?“
Remyuu jí sjel pohrdlivým pohledem. „Že zrovna ty mluvíš o sukni. Mám šálu, která je na šířku rozměrnější než ta tvoje!“ Kamishiro pohoršeně prskla a znovu se sesula na pohovku, načež se začetla do knížky, kterou si předtím zakrývala oči.
„Jo a ještě něco, Watanabe,“ ozvala se po chvíli.
Remyuu si zrovna zapínal knoflíček na rukávu košile, ale otočil se. Kamishiro na něj namířila prstem s nalakovaným nehtem a probodla ho žlutohnědým pohledem.
„Co?“
„Drž se od Shimejiho dál. To že jsem se smířila s tím, že je gay neznamená, že bych se smířila i s jeho šamstrem!“
Ozvalo se něco, co by většina zoologů zařadila někam mezi štěkot lišky a kojota. Bohužel, to vyštěknutí vyšlo z hrdla Remyuovi a mělo představovat sarkastický smích. Ten byl ovšem přidušen silně staženým hrdlem a tak se ozval jen napůl v jakémsi štěkavém paskvilu, nad kterým Kamishiro povytáhla obočí. „Proč bych se o d něj držel dál? Já mám holku jestli sis nevšimla! A navíc jsme si moc nepadli do oka, což pro nikoho není překvapení!“
Kamishiro ho chvíli mlčky pozorovala, než pokrčila rameny a znovu sklonila oči ke knize. Remyuu se otřásl, aby si z ramen dostal to nepříjemné nevypálené napětí a vykasal si rukávy, aby se až po lokty mohl ponořit do zaprášených stohů starých papírů.

Remyua překvapilo, když si ho Shimeji následujícího dne vytáhl o velkou přestávku ze třídy. Pořád to bylo tak nějak rozpačité, protože věděl, že každou chvíli, co s ním tráví, se vystavuje naprosto seriózní kritice, jakožto osoba potencionálně přeříznutelná. Po tom, co četl tu pochybnou mangu tehdy večer nemohl z hlavy dostat představu, že žádný kluk na světě, byť heterosexuál, je v bezpečí. Remyuu v duchu proklel všechny shounen-ai a yaoi spisovatelky a mangaky, ale před třídu za Shimejim přece jen vyšel.
„Jak sis to včera užil s Kamishiro?“ zakřenil se Shimeji a upřel na Remyua pobavený pohled zpoza pramenů zrzavých vlasů. Remyuu začínal chápat, proč je nosí vysponkované nahoru. A že on měl ohledně tohohle pochopení, protože sám přes vlasy občas, zvlášť když bylo hodně větrno, téměř neviděl.
„Láskou mě div nesežrala. Dneska spolu jdeme na kafe a dortík,“ ušklíbl se pochmurně Remyuu, trochu zaskočen Shimejiho dobrou náladou. Za ty dva týdny, co se s ním znal trochu líp ho snad takhle neviděl.
„To ona vždycky,“ přikývl chápavě Shimeji a kývnul na okolo procházející dvojici svých spolužáků. „Ale o tom až jindy. Chtěl jsem ti říct, že se ti trochu mění plán práce po škole.“
Remyuu překvapeně zamrkal. „Tím chceš říct, že mi končí trest?“ zeptal se s jasně čitelnou nadějí v hlase. Shimeji to samozřejmě postřehl a jen se škodolibě zašklebil.
„To by se ti líbilo, co?“
„To nepopírám,“ pokrčil rameny Remyuu.
„Ne, tak jsem to vážně nemyslel. Za svoje hříchy budeš pikat ještě hodně dlouho, zvlášť pokud to bude záviset jen na mně,“ zavrtěl hlavou Shimeji a začal si na prst natáčet šňůru od sluchátek.
„Takže?“
„Kamishiro ti říkala, že pomáhám ségře, že?“ ujistil se Shimeji.
Remyuu přikývl. Tahle nepodstatná informace mu z nepochopitelného důvodu v paměti uvízla. Nějak se nepídil po tom, jak přesně jí pomáhá, ale pamatoval si to. „Jo, zmínila se o tom.“
„U nich na škole se pořádá školní festival a já tam pomáhám s… dejme tomu výzdobou, ale starám se třeba i o konstrukci hlavního jeviště a tak. No a jelikož mi tak budeš užitečnější, než když se budeš v ateliéru hrabat v bordelu, promluvil jsem s Kuriri-sensei a ona nenamítá nic proti tomu, abych tě využil jako svého otroka.“
Remyuu sebou trhl. Shimejim po tváři přeletěl náznak stínu.
„Ty jsi tak nadrženej, že slyšíš dvojsmysly i v tomhle,“ zeptal se posměšně. Remyuu se chtěl hádat, že ten dvojsmysl tam byl asi stejně nenápadný jako slon na třešních a navíc byl řečen moc brzo po Shimejiho odhalení.
Nakonec zůstal jen u dost ublíženého pohledu a neartikulovaného zvuku, který mohl znamenat lecco.
„Budu to brát jako souhlas,“ pokrčil rameny Shimeji, usmál se a sjel Remyua zase tím znervózňujícím pohledem. Remyuu ho začínal podezřívat, že mu to dělá naschvál.
„Souhlas čeho?“ zděsil se Remyuu náhle, když mu věta doputovala do mozku.
„Souhlas, že se mnou půjdeš pomoct na ten festival,“ odpověděl Shimeji s ledovým klidem a založil si ruce na prsou. Remyuu si odfrkl.
„Tak hele, o tomhle v té dohodě nebylo ani slovo. Uklidit ateliér. Tečka. Konec.“
Ticho, které mezi nimi zavládlo, bylo ohlušující. I okolo procházející studenti zmlkli, když vycítili palčivou atmosféru, která se pomalu, jako podzimní mlha, rozlézala po chodbě. Remyuu vzdorovitě hleděl Shimejimu do očí a odmítal uhnout pohledem jako první. Shimeji vypadal, že v duchu musí sám sebe přesvědčovat, aby Remyuovi nějak vážně neublížil. Napadalo ho spoustu lahodných způsobů, jak by si vybil svůj vztek a konečně ukojil hlodavou touhu po odplatě. Většina těch nápadů končila Remyuovou smrtí, ale s tím se byl Shimeji ochotný smířit.
„Tys vůbec nepochopil, o co tady jde, že?“ řekl pomalu a rozvážně. Po jeho dobré náladě jako by se zaprášilo.
„Pouč mě.“
Stáli naproti sobě, oba rozhodnutí neuhnout pohledem jako první, protože tak by ukázali vlastní slabost. Shimeji zatínal nehty do drátu od sluchátek a riskoval tak jejich nenávratné poškození.
„Tady nejde o to, abys vrátil ateliér do původního stavu. Ty si máš vyžrat to, co jsi udělal. A tím myslím všechno!“ Zazvonilo, ale ani jeden se nepohnul. Remyuu se zuřivě soustředil na černou zorničku uprostřed čokoládově hnědé duhovky, kterou mezi rezavými prameny Shimeji vlasů sotva viděl, oči ho pekelně pálily, ale nehodlal se jen tak vzdát.
„Víš, většinou když s někým takhle dlouho držím oční kontakt, nakonec spolu ten večer skončíme v posteli,“ prohodil najednou Shimeji. Remyuu se zebe vyrazil cosi mezi vyjeknutím a pohrdlivým odfrknutím, couvl a chtě nechtě modré oči upřel do země. Až příliš pozdě si uvědomil, že Shimeji to řekl přesně kvůli tomuhle.
„Ty jeden…“ zasyčel, ale Shimeji se ušklíbl.
„Dneska jdeš se mnou do Midoriaki. A bez řečí. Čekej na mě v půl třetí před školní branou, dobře?“ Remyuu neměl možnost mu odpovědět, protože Shimeji se naposledy posměšně ohlédl a nechal ho stát na prázdné chodbě.
Zatnul pěsti a Shimeji měl jediné štěstí, že pohledy nemůžou zabíjet, protože v tom případě už by byl mrtvý jako plechovka tuňáka.

„Kanako, já za to nemůžu! Prostě tam musím jít!“
„Fajn, tak si jdi! Když ti na tom záleží víc než na mě!“
Kanako se zasekla v jakémsi podivném módu, kdy její mozek odmítal možnost, že Kanako opravdu není ubohá opuštěná chudinka, na níž její kluk kašle kvůli nějakému festivalu. Remyuu jí prostě nebyl schopen přesvědčit, že on si vážně nemůže vybírat. Buď půjde, nebo se může rozloučit se životem a svým podílem v rodinné firmě.
Jediný důvod, proč se jí pokoušel uklidnit byl… velice povrchní a pokud by ho kdy před někým vyslovil nahlas, pravděpodobně by schytal pořádnou facku. Remyuu si to moc dobře uvědomoval (taky to nehodlal někomu vyprávět), ale v duchu na to byl trošičku pyšný. Neměl potřebu se vázat.
„Ale no tak! Přece se kvůli tomu nebudeme hádat, Kanako!“
„Jdi do háje, Remyuu. Za poslední dva týdny jsem tě sotva viděla! Asi se na tebe vykašlu, víš?! Mám na víc!“ Remyuu se chtěl hádat, ale mlčel. S tichým povzdechem si přes hlavu přetáhl košili školní uniformy a vyměnil ji za vodorovně pruhované triko. Kanako seděla na kraji jeho postele, ruce založené na hrudi, černé vlasy dokonale přehozené přes rameno.
„Děláš, jako kdybych tě zazdíval naschvál! Jen si vzpomeň, kvůli komu jsem do toho ateliéru vůbec vlezl,“ řekl nakonec. Okamžitě poznal, že přestřelil. Kanako uraženě lapla po dechu, vstala a bez jediného slova vyšla z pokoje. Remyuu o okamžik později uslyšel bouchnutí vchodových dveří.
S povzdechem si natáhl džíny a utáhl si pásek na doraz, aby mu nepadaly. Nebylo mu to příliš po chuti, ale na kluka měl dost malý obvod pasu, takže mu kalhoty byli buď krátké, nebo by se do nich vešel dvakrát.
Hmátl na věšák a stáhl z něj koženou bundu. Už se tam vážně nemohl dočkat.

Shimeji držel několik pomyslných rekordů. Kromě několika nepodstatných, jako například člověk, který vydržel nejdéle zírat Remyuovi do očí byl asi jediným člověkem na světě, který mohl nosit kšandy a s čistým srdcem říct, že vypadá dobře. Studentky vycházející ze školy se pohihňávaly, což Remyuovi připadalo dost patetické. Měl chuť se na ně neslušně obořit: Je to gay, proboha!
Ale pochyboval, že to by to hihňání zastavilo. Pořád byl Shimeji metr osmdesát vysoký, sedmnáct let starý středoškolák. I kdyby byl mimozemšťan a vypadal jak vypadal, holky by se při jeho míjení hihňaly.
„Dal sis na čas,“ upozornil Shimeji Remyua sotva dorazil. Remyuu nevrle zamručel a prohrábl si tmavé vlasy. Shimeji se ani nepodíval, jestli jde za ním, otočil se a vyšel ulicí směrem k centru města.
„Musíme na autobus. Midoriaki je na druhé straně řeky, pěšky by nám to trvalo věky,“ prohodil. Remyuu znovu zamručel. Vyhlídka na dlouhou cestu a ještě delší práci s jediným člověkem na světě, kterého by si nejraději od těla držel násadou od lopaty, mu na náladě nepřidala.
Ano, oba byli rozhodnuti si ty následující společné týdny co nejvíce zpříjemnit.

>Helois< Koukám, koukám, vy dva jste si vyloženě padli do oka.
>Marionette< Haha. Moc vtipný.
>Helois< Já se nesměju…
>Marionette< To bych ti radil. Byla to docela síla. Znáš ten pocit, že máš chuť toho druhého přetáhnout něčím hodně těžkým po hlavě? A pokud možno opakovaně?
>Helois< Jojo, to znám.
>Marionette< Tak přesně takový pocit jsem z něj měl.
>Helois< Něco mi říká, že ti moc dlouho nevydržel…