Michaelův meč 01.

KAPITOLA 1


zapadlá ulička v ještě zapadlejším městě, kdesi v Evropě, léta páně 1828

Noční klid spícího městečka rušil jen liják, a vítr skučící v uličkách.
Zanedlouho však ticho narušily kroky jdoucí směrem od doků. Postava zahalená do pláště s kapucí staženou hluboko do čela šla směrem k jediné, doposud otevřené krčmě.

Když otevřel dveře hostince, pustil dovnitř i vítr, který pozhasínal pár svící. Hostinský i pár hostů, kteří ještě dopíjeli své džbány, zvedli hlavu.
Bylo nezvyklé přijít takhle pozdě v noci a co víc, hostinský chtěl už zavřít, a neměl náladu na další nezvané hosty.
Ovšem než stačil něco podotknout, cizinec přešel ke stolu v rohu a sedl si zády ke stěně, čelem ke vchodu.
Jakoby na někoho čekal, pomyslel si hostinský. Nu což, snad si dá jen korbel piva a půjde.
Přešel proto ke stolu a už se chtěl zeptat na objednávku, když v tom si cizinec sundal kápi z hlavy.
Hostinský ucukl, jako když ho uštkne had.

Cizinec byl vychrtlý, tváře měl propadlé únavou, bledé jak smrt, ale v očích mu hořely plameny lojových svící, jako by mu hořely samy oči.
"Džbán vody a nocleh," řekl cizinec ledovým hlasem s divným přízvukem.
"Zaplatit máš jistě čím, pane."
Cizinec si odhrnul plášť a vytáhl váček s mincemi. Jednu vyndal a hodil ji hostinskému.
"Všechno, co si budete přát, vzácný pane," zahlaholil a uklonil se tak, až se nosem skoro dotkl stolní desky.
"Jen džbán vody a nocleh," cizincův hlas zledovatěl ještě víc.
"Jistě, jis..."
"Počkej," přerušil ho cizinec, "kde je tu nejbližší vysvěcený chrám?"
"Eh? Chrám? Myslíš kostel?" poškrábal se hostinský na bradě.
"Nejbližší je v Idaře, 20km odtud na západ. Je to tady kolem největší město."
"Dá se tu někde sehnat kůň?"
"Ale jistě to není problém."
"Dobrá. Ráno mi ho opatříš. Pokud to uděláš, dostaneš další dva zlaťáky."
Hostinskému zasvítili oči ještě víc. A znovu se hluboce uklonil. Pak odešel splnit cizincovy požadavky.
Ten si sedl tak, že úplně splynul se stíny a kdo by nevěděl že tam někdo je, tak si ho ani nevšimne.

Mezitím venku z uličky vedle hostince vyšla další postava. Soudíc, že muž uvnitř měl dostatek času, vyšla směrem k hostinci.
Když vstoupila, opět se ke dveřím stočili zraky všech přítomných.
Hostinský už v duchu úpěl, co se to dneska sakra děje?!

Ovšem než stačil něco podotknout, postava už nestála u dveří, a taky cizinec neseděl na svém místě. A co víc, hostu který seděl nejblíže dveří, najednou uletěla hlava a gejzír krve pokropil všechno okolo.
Asi na vteřinu se jakoby zastavil čas. Pak začala mela. Kamarádi bezhlavého chudáka pojali podezření, že za jeho smrtí je nově příchozí a doufaje ve svou přesilu, vrhli se na něj.
Bohužel zatarasili cestu cizinci, který měl na něho taky spadeno. První chudák vběhl přímo do rány a napřažené pěsti už se vyhnout nemohl. Ta mu proletěla hlavou, až to křuplo.
Dalšího chytl levou rukou za rameno, a pravý loket mu zabořil doprostřed páteře. Lehce ho nadzdvihl a otočil. Vzápětí se rozlétl na kusy.
Ovšem ani nově příchozí nezahálel. Prvního čistě rozpoltil kopem mezi nohy, druhému urval obě ruce.
Zbylým návštěvníkům došlo, že mají co dělat s nestvůrami a tak se snažily rychle uklidit z cesty.
Hostinský vzal roha už dávno.
Během vteřiny byla krčma prázdná až na dva muže kteří stáli v tichosti naproti sobě a evidentně jim nevadilo, že u nohou mají kusy těl, a že ze stropu se tu a tam odlepila nějaká zapomenutá část těla a s mlasknutím dopadla na zem.

Svit pár svící které se nestihly zhasnout, ozařovali tuto děsivou scenérii.

Zanedlouho začala krčma hořet jasným plamenem a o pár metrů dál doskočila na dlažbu postava. Zvedla se, hluboce si oddechla, a stáhla si kapuci do čela.
"Nikdy ses do toho neměl plést, Uzieli," pronesla a v očích jí vzplál skutečný oheň. Pak se otočila a zmizela ve tmě.

soukromý palác archanděla Gabriela, Šesté nebe, o několik let později

Gabriel si uvědomil, že už potřetí obchází stůl. Založil si ruce za záda, aby si v jednom kuse nepohrával s pečetním prstenem.

"Kdybych to tušil, tak bych tomu samozřejmě zabránil!" uslyšel Michaelův podrážděný hlas a otočil se.
Pohlédl na velitele Jeho vojsk sedícího ve vysokém vyřezávaném křesle s kusem mokrého hadru na čele.
Vedle něj seděl Rafael, archanděl uzdravování, a hladil ho po hřbetu ruky.
Naproti seděl Raziel a v prstech žmoulal konec svého copu.
Zády k němu, opřený o opěradlo pohovky, stál Sariel a civěl na složitě vytkávanou kresbu na koberci.
Atanael seděl na konci stolu a mračil se na Michaela, jako by byl samotný Lucifer.

"Chtěl jsem jenom vědět, jak mohl někdo tušit kde se skrývá, a jen tak si ho odnést", zavrčel Atanael.
"Nevím, sakra! Prostě šel a vzal si ho!" rozkřikl se Michael
"Tak pozor!" otočil se jindy mírný Sariel a bylo vidět, že ho to pěkně sžírá.
"Proč se vztekáš? Má právo to vědět stejně jako my ostatní. Prostě sis nechal vyfouknout jednu z nejcennějších zbraní, která ti byla dána, a nic o tom nevíš. Napadá mě hned několik výrazů pro někoho jako ty – a korunovaný vůl se mezi nimi vyjímá jako kompliment."
"Cos to řekl?!" chtěl se zvednout z křesla, ale Rafaelova ruka jej zatlačila zpátky.
Před dalšími urážkami a hádkami je zastavil Gabriel.

"Můžete na chvilku sklapnout a rozumě uvažovat?! Už dávno spolupracujeme, už dávno jsme přátelé, udělali jsme společně pár věcí, za které by nás každý soud okamžitě stáhl z kůže. Přesto jsme si vždycky věřili. Když se teď začnem mezi sebou žrát jako psi, tak je konec. Jistě je to obrovská katastrofa pro celé nebe, když se ztratila jedna z nejmocnějších zbraní, ale neměli bychom spíš uvažovat kdo a proč?"
"To se možná za chvilku dozvíme. Nejsem zase takový korunovaný vůl a hned potom co jsem se to dozvěděl, jsem vyslal Zofiela." otočil se na Sariela.
"Tak doufejme, že se vrátí aspoň s nějakými zprávami." podotkl až do této chvíle mlčící Raziel.
Pak se každý z nich pohroužil do svých vlastních myšlenek a kdo ví jak dlouho by takhle setrvali, kdyby se nerozrazily dveře.

Dovnitř vletěl Zofiel, jako by měl za sebou hejno démonů.
Pokud si až do teď všichni přítomní mysleli, že to nejhorší mají za sebou, pohled na Zofielovu tvář je přesvědčil o opaku.
"Víno a rychle!" zvolal Gabiel, "a ty si pojď sednout, vypadáš jako by tě pronásledovalo samo Peklo."
Když se Zofiel trochu uklidnil a vyprázdnil dvě číše vína, podíval se na všechny přítomné.

"Pánové, katastrofa je mnohem větší než si připouštíte."
"Nebylo sice snadné všechno zjistit, ale někteří z nižších démonů začali slavit "svůj velký triumf", takže jsem to z nich mohl dostat," nalil si další džbán a na jeden zátah ho vypil.
"Máš setsakramentsky dobré víno, Gabrieli."
"První věcí je, že na západě povstal někdo, kdo chce po pádu Lucifera vést démonské hordy."
"To už tady bylo od jiných a nikdo neuspěl. Dokonce i Azazel, Asmodeus a jiní výše postavení se vzdali vlády. Jediný, z vyšších který se o to pokusil byl Belzebub, ale ten se velmi rychle odporoučel k ďasu," odfrkl Atanael.
"To je sice pravda, ale nikdo z nich jim nedal příslib."
"Jaký příslib?" Gabrielovi začali pomalu ale jistě vstávat hrůzou vlasy na hlavě.
"Příslib toho, že když s dotyčným půjdou, tak rozlomí 66 pečetí a osvobodí Lucifera."
Ticho by se najednou dalo krájet.

"A vzhledem k tomu, že jediná zbraň, která Lucifera uvrhla do Propasti, a která jediná ho mohla znovu po vzkříšení zastavit, byla ukradena, tak mu začali věřit a přísahat mu věrnost."
"d******e práce!" vykřikl Michael a bouchl pěstí do stolu.
"No výborně. To se vážně povedlo! Můžeš mi aspoň vysvětlit, proč jsi ten meč schovával na zemi v nějakém kostele místo toho, aby jsi ho měl na očích?!" zařval Atanael a neměl daleko k tomu, aby Michaelovi jednu vrazil.
"Protože tady nemám jistotu, že někomu nerupne v bedně a nezačne kvůli němu vzpouru. Pokud vím, tak se vzpourama TY už nějaké zkušenosti máš, ne?"
"To bylo nutné, a každopádně je lepší potlačit nějakou hloupou vzpouru, než ztratit věc, která má klíčový význam pro Království.“
"Dost!" zkřivila se Gabrielova tvář vztekem.
Atanael ignoroval blesky v jeho očích a napřímil se.
"Všichni jsme kvůli němu v maléru, zvlášť po tom s čím přišel Zofiel, a ještě popichuje. Všichni teď budem platit za jeho neschopnost!"
"Řekl jsem dost!" nikdo nepostřehl pohyb ruky, ale Atanael byl vzápětí rozplácnutý na protější zdi, a Michael se i s převráceným křeslem válel na zemi.
Všichni ostatní jen udiveně otevřeli ústa. Gabriel byl z těch, kteří se za jakýchkoliv okolností chovají klidně.
"Bavíte se dobře? Co se to s vámi děje? Vždyť jste přece elitou Království, a hádáte se tu jako dvě děvky o chlapa," zdušený hlas archanděla zněl jako vrčení šelmy.
"Klidně vám ještě přidám, jestli chcete."
"Nerozčiluj se, vždyť to nebylo myšlené vážně," zasáhl Rafael.
Dvě zelené dýky probodly archanděla uzdravování skrz naskrz.
"Nebuď tak shovívavý Rafaeli, máme tu problém obrovských rozměrů a nemám náladu na to poslouchat dva idioty, kteří si chtějí rozbít huby."
"Vstávejte a začněte se chovat rozumně," řekl už o něco mírněji.
"Promiň Miky," oslovil Atanael Michaela přezdívkou, jakou mu mohli říkat jen nejbližší.
"Já se taky omlouvám Nae," oplatil mu Michael.
"Teď, jestli jste se vy dva už uklidnili, tak by nám snad mohl Zofiel dopovědět, co ví."
"Jo. Takže jméno onoho nového vůdce je Lilith," další číše vzala za své.
Ještě že se andělé tak snadno neopijí, problesklo mimoděk Razielovou hlavou.

"Lilith?! To není možné!! Osobně jsem ji přikovával ke Skále zatracení!" vykřikl Sariel a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.
"Má pravdu i já u toho byl, porazili jsme tehdy společně její vojsko," přidal se Michael.
"Zofieli jsi si tím jistý? Pokud ti to ještě nedošlo, tohle není soutěž o největší katastrofu," podotkl Gabriel.
"Bohužel. Sice jsem ji osobně neviděl, ale mám dost důkazů. Vyslal jsem pár svých nejlepších ke Skále, a ta je skutečně prázdná. A vím taky, kdo to udělal. Byl to ten stejný, který ukradl i meč. Raquel."
"Ten zablešený parchant!! Já věděl, že mu mám tu palici urazit, když jsem mohl!!" začal se Atanael opět vztekat.
"V tom případě by jsme nebyli ale o nic lepší než "oni"," podotkl Raziel.
Atanael chtěl zřejmě pronést opět něco pichlavého, ale pohled do Gabrielových zelených očí jej zastavil.

"Bohužel všechno je to pravda. Mám to z ověřených zdrojů. A jak sis myslel, veliteli, Uziel je mrtev. Zabil ho Raquel když se ho snažil zastavit," povzdechl si Zofiel a vyprázdnil poslední číši.
"Uziela je mi líto. Měl jsem ho vážně rád," popotáhl Rafael
"Hlavně nezačni bulet, Rafe. To opravdu nepotřebujem," zpražil ho Michael pohledem.
"Ale když ono to vypadá, že bude další válka," popotáhl znovu, a podíval se na Michaela svýma bezelstnýma modrýma očima.
Nikdo nikdy tomuhle pohledu neodolal.
Michael pohladil Rafaela po tváři, pocuchal mu vlasy a políbil ho na čelo.
"Já vím Rafaelku, že to vypadá bledě, ale stále máme naději. Když se nám podaří zabránit rozlomení pečetí, získáme nějaký čas k nalezení meče."
"No to se lehčej řekne, než udělá," rýpnul si Sariel, za což si vysloužil Michaelovo zamračení.
"Tak dobrá. Víme, co jsme potřebovali vědět, takže je na čase se dát do práce. Najít Lilith, zabránit rozlomení pečetí, najít meč." uzavřel debatu Gabriel.

Konec 1 kapitoly