Michaelův meč 06.

Kapitola 6

Šesté nebe, Gabrielův palác, o několik dní později

"Už jsem se rozhodl. Bude to pro momentální situaci nejlepší řešení," řekl Gabriel hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.
"Stejně se mi tam moc nechce," zamručel Michael.
"Mám tam někoho, kdo by nám mohl pomoct. Hlavně proto, abyste si vy tři vzpomněli, co se vám kruci stalo," zamručel Gabriel.

Před několika týdny se Michael i Atanael najednou objevili přesně v místě, odkud se ztratili. Oba v pořádku, oba zdraví. Oba si nic nepamatovali ani z doby kdy byli ve Sférách. Raziel se pokoušel něco najít, ale přišlo mu, že jim někdo schválně v mozku vytvořil velmi silnou bariéru, kterou nepřekonal ani on a která bránila jakýmkoliv vzpomínkám.
Což bylo v nynější situaci možná i dobře.
Znal jen jednoho mága, který by tohle dokázal, ale to hned zavrhl. Jednak byl mrtvý a jednak to byl jejich úhlavní nepřítel.
Sariel se stále nezměnil, mluvil, jen pokud to bylo nutné, a choval se tajnůstkářsky. Andělé si mysleli, že ho návrat obou přátel změní, ale bylo to spíš horší. A Raziel začínal mít čím dál tím větší podezření. Podpořené ještě tím, že ač se Zofiel snažil sebevíc, nemohl o tom, co se Sarielovi vlastně stalo, nic najít.

Gabriel se proto rozhodl, že je vezme na Měsíc, kde vlastnil jeden z paláců a kde ukrýval někoho, kdo by jim mohl pomoct.
Nikdo z nich tam ovšem nechodil, pokud nemusel, protože to bylo osamělé místo.

"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Víš, že chci taky odhalit pravdu, ale co když se stane něco nepředvídaného, pokud se odstraní bariéra, která jim blokuje paměť?" zeptal se, možná až moc odměřeně, Raziel.
"Samozřejmě, je to někdo, kdo se v tom vyzná, a pokud by hrozilo nebezpečí ihned by přestal," odpověděl Gabriel a dlouze se na Raziela zadíval.
"Takže jsme domluveni. V noci se tu sejdem a společně se přeneseme na Měsíc. Teď se jděte připravit. Razieli ty tu ještě počkej," zastavil osloveného.
"Co se děje, Razieli?" zeptal se Gabriel, když všichni odešli.
"Proč jsi mi to neřekl? Tak důležitou věc? To mi tak málo věříš, že jsi mi nemohl říct, že na Měsíci tajně někoho schováváš? Kolikrát jsme tam už byli? Kolikrát si tam byl ty sám?! A já si říkal, proč tam pořád chodíš, i když se tam nikomu jinému nechtělo!" zvolal Raziel a v hlase mu zněla směsice podrážděnosti, naštvanosti a ukřivděnosti.
"Žárlíš?" zeptal se zkoumavě Gabriel.
"Nemám právo žárlit a... Ano, kruci, ano, žárlím! Spokojený?!" vykřikl.
Gabriel k němu přešel, objal ho kolem pasu a podíval se mu do očí.
"Jsi rozkošný, když žárlíš," zavrněl.
"Tímhle mě neuchlácholíš," zamručel Raziel.
"Skutečně?" zeptal se pobaveně Gabriel a políbil ho. Jemně, zlehka.
"No tak jo. Zase jsi vyhrál. Ale stejně chci slyšet odpověď," řekl už klidnějším hlasem Raziel.
"Vysvětlím ti to až na místě. Každopádně nemáš důvod žárlit. Nikdy jsem s ním nic neměl."
Pak ho pustil a poslal Raziela se připravit na cestu.

Měsíc, Gabrielův palác, pozdě v noci

"Tohle je Hija." představil Gabriel svého chráněnce ostatním.
Tohle asi nikdo z nich nečekal.
Raziel si uvědomil, že už moc dlouho hledí do hloubi zlatistých očí. Neuvěřitelné duhovky v barvě zlata a topasů, orámované velice dlouhými, tmavými řasami, které přímo hypnoticky přitahovaly pozornost. Zářily jako dvě hvězdy pod záplavou kobaltově modrých vlasů, které byly volně rozpuštěné a sahaly až do půli zad. Rovněž tvář byla neobyčejně krásná. Úzký nos, plné rty, jemná pleť. Jestliže byl Sariel považován za jednoho z nejkrásnějších andělů, tak si nedokázal představit, jak by ohodnotili Hija. Byl asi o půl hlavy menší než Gabriel a měl útlou postavu schovanou ve stříbřitém rouchu, přepásaném v pase stříbrným opaskem, které zahalovalo celou postavu a přesto dovolovalo plně rozvít fantazii.
"Zdravím vás, pánové." pozdravil jemným hlasem Hija.
"Půjdeme zadní stranou," řekl Gabriel a vedl je stezkou, jež byla na opačné straně než ta, kterou běžně chodívali.
Pomalu šli k paláci širokou alejí, nebo spíše lesem, a cestou Gabriel vysvětloval Hijovi situaci. Celý prostor kolem téhle strany paláce obklopoval les, tvořený stromy vzácných druhů. Mnohé z nich kvetly. Často narazili na potok nebo jezírko s vodou čistou jako sklo.
Park kolem paláce byl vlastně nadále lesem, ale již kultivovaným. Byly v něm uřezány suché větve, odstraněny výmoly a upraveny stezky. Od skutečného lesa jej ohrazovala kamenná zeď s branou z kovaného železa. Vrch brány zdobil spletitý ornament s motivy bojujících draků. Raziel si ještě všiml, že brána byla opatřena klepadlem ve tvaru vlčí hlavy, což znamenalo, že sídlo patří mágovi.
Když přešli až k zadní straně paláce, která byla naprosto oddělená od té hlavní, Hija znal už celou situaci.
Posadili se pod obrovskou jabloň a Hija řekl:
"Pokud to nedokázal pan Raziel, pak já těžko něco zmůžu. Slyšel jsem o vás pane, jste nejlepším mágem, jakého Království kdy mělo. Jste pro mě velkým vzorem."
Kdyby nebylo šero, přísahal by Gabriel, že se Raziel začervenal.
Z dalšího rozhovoru je vytrhlo zvláštní zaržání, které se ozvalo nalevo od nich.
"Jestli mě na chvilku omluvíte," řekl Hija a odešel na tu stranu.
"Tak co?" zeptal se Gabriel.
"Je tohle vůbec možné?!" zeptal se Michael.
"Kdo, kdo to vůbec je?" zeptal se Sariel a zajíkl se.
"Popravdě řečeno, důvod proč jsem vám o něm až dosud neřekl, byl slib, který jsem dal jeho otci. S tím také souvisí to, proč ho schovávám a nepouštím do Království. Je synem Uziela a obyčejné smrtelnice," pověděl zamyšleně Gabriel a díval se na místo kudy Hija odešel.
Rafael se zmohl jen na hlasité vydechnutí, Michael s Atanaelem vykulili oči a Sariel potřásl hlavou.
"Tak to se nedivím, že jsi o tom mlčel. A chápu to. Přesto mě to překvapilo. Nečekal jsem, že Uziel má syna a už vůbec ne tak neobyčejného," zamyšleně řekl Raziel.
Z dalších úvah je vyrušilo zašelestění trávy a vzápětí se znovu objevil Hija, který přešel zpátky k nim.
"Naji dělal problémy. Noha se mu sice dobře hojí, ale musel jsem ho oddělit od stáda, protože neustále vyvolává souboje a zraňuje nejen sebe, ale i ostatní," řekl na vysvětlenou Gabrielovi.
"Jsem rád, že to není nic horšího," odpověděl.
Když viděl jak ostatní udiveně hledí, řekl na vysvětlenou: "Hija pro mne chová jednorožce."
"Neskutečné," vydechl Sariel s obdivem a Hija se mírně začervenal. "všichni přece vědí, že jednorožce nelze chovat v zajetí. Nikdy jsem si ani nevšiml, že by jsi je tu někde měl, i když vím jak moc je máš rád."
"To proto, že tahle část paláce je naprosto oddělená od té hlavní a nikdo se sem nikdy nepřiblížil," odpověděl Gabriel.
"Víš co, zavolej mi některého," pobídl ho s úsměvem Gabriel.
"Chci si užít aspoň chvilku radosti a taky ukázat někoho ze svých oblíbenců ostatním."
"Může být Safír?" zeptal se a oči mu ještě víc zazářily. Sariel s Razielem se do nich nemohli vynadívat.
Pak hvízdl tak pronikavě, až sebou trhli.
Tohle taky nečekali.

Za chvilku uslyšeli dusot a před nimi se zastavil jednorožec. Byl opravdu nádherný. Jeho srst měla barvu tmavnoucí oblohy. Nohy, ohon, hříva a zvláště roh se leskly zlatem. Safír přešel k Hijovi a strčil do něj sametovým nosem. Ten ho začal hladit. Safír potěšeně zafrkal a ohnul šíji. Na jednorožce byl hodně velký, jen o málo menší než Razielův hřebec. Měl široké plece a svalnaté nohy. Vedle jednorožce vypadal Hija ještě víc nadpozemsky a Raziel si začínal uvědomovat, že to začíná být až moc nebezpečné. Podíval se nenápadně po ostatních a zdálo se mu, že Sariel asi myslí na to samé. Rafael seděl jako u vytržení a Michael s Atanaelem se už z prvního okouzlení začínali vzpamatovávat. Obával se ovšem, že jeho to tak rychle nepřejde.
"Mluví?" zeptal se znenadání Sariel a natáhl k jednorožci ruku. Ten po něm zašilhal černým okem, ale nechal se pohladit.
"Málo a nerad," odpověděl Hija.
"Myslel jsem, že jednorožci budou hodně upovídaní – na bytosti," řekl Sariel.
"Jednorožci nepatří mezi božská Zvířata," vysvětloval.
"Ale někteří se osedlat dají. Já na Safírovi jezdím."
Sledoval jeho nadšený výraz a pomyslel si, že by se nechal třeba i zabít, jen aby ho viděl, jak jede na hřbetě toho zvířete.
"Škoda, žes nepřivedl svého koně, pane. Mohli jsme se projet."
"Sariel."
Hija na něj tázavě pohlédl.
"Stačí Sariel. Nemusíš mne oslovovat pane," řekl.
"Každopádně bychom měli jít už dovnitř," podotkl Gabriel.
"Jejda! V téhle liduprázdné pustině jsem úplně zapomněl na slušné chování! Měl jsi mě hned upozornit, Gabrieli," obrátil se na osloveného a vyskočil z lavičky.
"Příliš dobře ses bavil," odvětil.

Interiér byl vybaven prostě, ale vkusně. Na stěnách visely alchymistické tabule, několik porůznu rozhozených magických knih a pomůcek připomínalo, čím se obyvatel zabývá.
U stolu je obsluhovali fauni, kteří vypadali potěšeně, že jejich pán má tak velkou návštěvu.
Při večeři se nálada u stolu uvolnila a Gabriel si s potěšením všiml, že z ostatních už opadává předchozí šok a všichni se začínají bavit. Už dlouho se necítili tak uvolněně a příjemně. Hija byl neskutečný společník, a i když návštěvy nemíval, choval se naprosto skvěle. Dokázal poutavě vyprávět, vtipkovat, odpovídat na různé otázky a poslouchat.
Čas ubíhal tak rychle, že nikomu z nich ani nepřišlo divné, že se noc přehoupla k ránu.
Když se pak všichni přesunuli ke krbu a posadili se do křesel uvědomili si, že nechtějí, aby tento den skončil.
Později se postupně Rafael, Michael a Atanael odebrali do ložnic, které už pro ně byli připravené.
Gabriel seděl vedle Hija a bavili se o problému v Království a o Hvězdě záhuby, Raziel si prohlížel magické knihy a Sariel seděl v křesle vedle krbu s kalichem znamenitého vína. Sledoval ohněm zrůžovělou Hijovu tvář a cítil se šťastný jako nikdy v životě.
Ještě dlouho takhle seděli a bavili se o všem možném, než i je přemohla únava a postupně se každý z nich vydal do svých ložnic.

Někde v Pekle, zhruba ve stejnou dobu, kdy archandělé dorazili na Měsíc

"Impozantní," pravil Asmodeus s obdivem. "Udělals na mě dojem. Jak jsi je získal?"
Azazel, šéf pekelných vojsk a nejlepší úkladný vrah, jakého kdy Peklo zrodilo, vycenil zuby v úsměvu a jizva se mu ošklivě roztáhla.
"Profesionální tajemství. Ale musím přiznat, že jsem na ně opravdu pyšný."
"Máš důvod," uznal Prohnilý chlapec.
"Mimochodem, viděl je už Lucifer? Asi by ho to taky potěšilo," zeptal se.
"Nebyl čas. Navíc teď uklízí, kde se dá, takže jsem mu o nich ještě nestačil říct. A vůbec, jak to, že nejsi s ním?" zeptal se.
"Ech, to je složitější. Řekl, že mu kazím morálku a potřebuje si ode mne odpočinout," odpověděl popravdě a poškrábal se na hlavě.
"Každopádně mu o nich řekni, bude nesmírně potěšen."
"Mám to v plánu."
"Ale stejně. Já se chlubil svými džiny, ale ty jsi mi tedy vytřel zrak. U všech ďasů, vždyť jsou to velcí Galla! Ti se přece nedají zkrotit!"
"Trpělivostí a prací…“ zamručel Azazel, potěšený Asmodeovou reakcí.
"Spíše karabáčem a železem."
"To taky," připustil.
Stáli na malém prostranství u Azazelových kasáren před desítkou obrovských, zlověstných démonů, považovaných za absolutně nezvladatelné – velkých Galla. Jejich ploché tlamy a vyčnívající tesáky byly pomalovány neumělými znaky a symboly. Červenou barvou – čerstvou krví. Nad nimi svítila krví podlitá bělma očí a v jejich zřítelnicích planulo holé šílenství a zběsilá touha zabíjet.
"Hmmm. Když se tak nad tím zamyslím, budou vůbec k užitku? Vždyť jsou to divoké bestie, které se pustí do každého a do sebe navzájem, když je popadne amok. Myslíš, že je dokážeš všechny udržet, i když nebudeš na blízku?" zeptal se pochybovačně Asmodeus.
Azazel zakroutil hlavou.
"Jsou neuvěřitelně odolní vůči bolesti a námaze, pohrdají slabostí, životem i smrtí, není v nich ani špetka dobra, lítosti nebo vyšších citů. Nerozlišují mezi dobrem a zlem. Jsou ztělesněním agrese a nenávisti. Ale jedno dovedou – sloužit až fanaticky tomu, koho uznají za svého pána. A jsou inteligentní, zdání klame."
"Vskutku?" podivil se Asmodeus.
"A koho tedy uznávají za svého pána a jak to dávají najevo?"
"Vyber si některého."
Asmodeus se prošel a vybral jednoho na konci řady.
"Třeba tohoto."
"Představ se!" poručil Azazel.
"Duruk," promluvil démon hlubokým, mručivým hlasem, který snad ani nemohl vycházet z hrdla, ale někde z hloubi útrob.
"Pověz mi, Duruku, proč mi sloužíš?"
Po démonově hrubé tváři přelétlo něco, co by se dalo považovat za úsměv.
"Projevil ses jako velký zabíječ, krutější a bezohlednější než já. Odvěký zvyk mi káže sklonit před tebou hlavu a vylít krev na obětní kameny. Kdo probudí strach v srdcích Galla, stane se jejich pánem. Nenávidím tě, ale zdechnu za tebe nebo na tvůj příkaz, protože takové jsou naše tradice."
"Tos ho mohl naučit. Každého z nich," ošil se Asmodeus.
"Duruku, víš, s kým teď mluvím?"
Galla přikývl.
"Pan Asmodeus. Majitel sítě heren a bordelů v Pekle. Říkají mu Prohnilý chlapec, protože v chlastu, neřesti a cynismu chce utopit osamělost a marnost svého života. Za to tebou pohrdáme, ale skláníme se před tvou odvahou, krutostí a ignorování smrti, Asmodee.
"Hádám, že tohle jsi ho nenaučil, Azazeli," zavrčel podrážděně Asmodeus.
Azazel chtěl něco dodat, ale byl přerušen hlubokým chraptivým smíchem.
"Tak to se vážně povedlo," řekl známý hlas a ze stínů vystoupil Lucifer.
"Pane," oslovil ho Azazel a sklonil hlavu.
"Nevím, co je na tom k smíchu," zamručel Asmodeus a vystrčil bojovně bradu.
"Copak, žere tě, že mluvil pravdu?"
"Pfff," odfrkl Asmodeus.
"A vůbec, myslel jsem, že jsi šel urovnávat spory,"
"Všechno urovnáno. Přemýšlím, co vymyslím příště, protože usekávání nebo napichování hlav už je nuda. Dnešní démoni při mučení nic nevydrží a vždycky rychle pojdou," řekl nešťastně Lucifer.
"Navíc si kdekdo začíná stěžovat na zápach zetleného masa. Jeden se snaží udělat pořádek a ani nemá pořádně jak. Každopádně si mě překvapil. Vycvičit Galla není jenom tak. Máš mé uznání," kývl směrem k Azazelovi.
"Pro vaše potěšení všechno, můj pane," odpověděl Azazel.
"Mimochodem, zajímalo by mě, co řekne o mě," řekl Lucifer.
"Duruku, víš, kdo teď přišel?" obrátil se Azazel na obra.
"Vládce Pekla. Jeden z nejmocnějších. Před mnoha lety byl uvězněn v Propasti. Když se vrátil, začal zabíjet každého, kdo nesdílí jeho názor nebo kdo se mu nějak zprotiví. Jsi známý svou výbušnou a agresivní povahou, kterou na tobě obdivujeme a skláníme se před tebou."
"Mno, to se mi líbí," mlask spokojeně Lucifer.
"Až bude potřeba, přijdu si pro některého. Mimochodem co mi radíš jako odborný mučitel?" obrátil se na Azazela.
"Mě pomáhá pálení. Nejlepší jsou chodidla a dlaně. A taky uřezání uší," odpověděl Azazel.
"Hmmm. Určitě vyzkouším," s těmito slovy se obrátil a odcházel.
"Asi, nebudu čekat věčně. Přirostly ti tam snad nohy?!" zamračil se Lucifer, když zjistil, že ho Asmodeus nenásleduje.
"Jo, jasně, už jdu," zamručel Asmodeus, kývl na Azazela a vydal se za Luciferem.
"Pomaleji by to nešlo?!" zahulákal Lucifer a tvářil se značně výhružně. Dobrá nálada ho evidentně hodně rychle přešla.
"Vždyť slyším, tak nekřič," odsekl Asmodeus, když ho konečně došel.
"Neodmlouvej! Uvědom si, s kým mluvíš!" zasyčel Lucifer a chytl ho za paži tak silně, že mu málem zlámal všechny kosti.
Tentokrát to hodně bolelo a z Luciferových očí vyčetl, že to myslí skutečně vážně a není to laškování.
"Pusť. To bolí. A dobře, omlouvám se. Stačí?" vyrážel ze sebe Asmodeus a doufal, že to Lucifera uklidní, protože jinak bude bez ruky.
Ten ho naštěstí vzápětí pustil, ale stále se na něho výhružně díval.
"Měl bys znát své hranice. Poslední dobou se mi nelíbí, jak se mnou mluvíš," zavrčel Lucifer a vydal se ke svému drakovi, který stál nedaleko.
Asmodeus si povzdechl a díval se za Luciferem. Nechtěl být vůči němu takový, ale od té doby, co se objevil Michael s Atanaelem, nebylo s Luciferem k vydržení. Byl protivný, podrážděný, hrubý. Neustále si na někom vyléval zlost a ani k Asmodeovi se nechoval o moc líp.

Gabrielův palác na Měsíci, o několik hodin později

Pozdě odpoledne, když se všichni najedli a znovu probrali situaci v Království, se Hija odebral učinit potřebné přípravy, které k celému obřadu potřeboval.

"Může jít první z vás," řekl, když se asi za hodinu vrátil zpátky.
"Já půjdu," řekl Sariel a zvedl se z křesla.
Chtěl jít jako první a měl proto dobrý důvod. Věřil totiž, že se Hijovi nepodaří dostat se přes bariéru, kterou si nad ránem znovu vytvořil, protože tušil, že tu, co měl předtím, by mohl lehce prolomit, když už byla narušena od Raziela.
Sice nebyl tak dobrý a zkušený mág jako Raziel, ale s manipulací vzpomínek a vytváření ochranných bariér měl moc dobré zkušenosti a taky měl toho nejlepšího učitele. Navíc pokud půjde první, nebude Hija tak citlivý a vnímavý a je možné, že mu něco lehce unikne.
Nevěřil, že by byl lepší než Raziel a že by jeho bariérou dokázal proniknout.

Když vešli do pokoje, uviděl, že se skutečně dobře připravil. Rozhodně to bylo jiné než u Raziela.
Spousta složitých symbolů, které nikdy neviděl a které mohly nezasvěceným připadat jako čáranice, se vznášely v kruhu kolem složitého obrazce, který byl nakreslený na zemi. Místnost byla zcela zatemněná a světlo vydávalo pouze několik tlustých svící. Vzduch byl těžký, protkaný směsicí různorodých pachů, přesto nebyl nijak nepříjemný.
"Svleč se prosím a sedni si doprostřed kruhu," řekl potichu Hija, jako by nechtěl narušit tu podivnou atmosféru, která v místnosti panovala.
Sariel učinil, jak mu řekl, nechal si na sobě pouze bederní roušku a sedl si do tureckého sedu na složité obrazce, které začali hned hřát.

"Potřebuju, aby ses dokonale uvolnil a nechal svou mysl klidně plynout," řekl Hija tiše, stoupl za Sarielova záda a položil mu ruce na ramena.
Sariel se pod tím dotekem uvolnil a i když to neplánoval, až příliš lehce pustil Hija k sobě do hlavy.
Tomu se začali před očima útržkovitě odvíjet scény posledních několika dnů jako film.
Sariel při jejich včerejším prvním setkání, při debatě s Gabrielem, u sebe v paláci, v Zahradách, s jinými anděly a mnohé podobné.
Některé vzpomínky vypadaly až moc bezstarostně, až moc jednoduše.
Hija se pomalu rozhodl jít ještě hlouběji. Chtěl se dostat až k onomu dni, kdy Michael s Atanaelem zmizeli s Gabrielova paláce.
Když se mu to po pár minutách podařilo, věděl, že tohle bude vážně zapeklité. Bariéra byla velmi dobře propracovaná, složená z několika různých vrstev, které byli více či méně propojené. Dostat se skrz to bude vyžadovat hodně trpělivosti a znalostí. Začal tedy pomalu rozplétat a odkrývat jednotlivé vrstvy, ale zdálo se mu, jakoby se Sariel snažil o přesný opak.
Velmi, velmi opatrně se sunul dopředu a prozkoumával každičký milimetr, aby neudělal chybu a bariéra se znovu neobnovila. Pak už by asi neměl sílu jít znovu od začátku.
Když se dostal zhruba za polovinu, začaly symboly v kruhu rudě zářit. Znamení toho, že bariéra byla vytvořena za pomocí černé magie.
Sariel věděl, že je zle. Ať se snažil sebevíc, Hija se stále prodíral kupředu a nevypadalo to, že by se jen tak zastavil. Navíc mu nepomáhal ani vzduch, který otupoval jeho smysly a ani symboly, které mu nedovolily se pohnout stejně jako Hijovy ruce na jeho ramenou. Taky si nikdy nepomyslel, že by mohl být až tak dobrý. Dokonce lepší než Raziel a možná i lepší než "on".
Byl v zoufalé situaci, tak zoufalé, že se začal modlit za zázrak.
Ten ale bohužel nepřišel.
Místo toho, po několika hodinách vyčerpávající práce, se Hijovi konečně bariéru podařilo prolomit a odhalil tak to, co mělo zůstat raději skryto.
Viděl Sariela, jak v onen den vchází do pokoje, jak vytváří bariéru kolem dveří, ruší tu, která je kolem postele a do vzduchu pak kreslí rukou složité obrazce sloužící pro vyvolání.
Viděl stín a taky toho, kdo z něj vystoupil.
Byl to Belial.
Pán černé magie, Doktor smrti, který před Luciferovým pádem způsoboval v řadách andělů nemalou zkázu. Lucifer ho sice neměl moc rád, ale v tomhle případě se řídil heslem "přítele měj blízko, nepřítele ještě blíž". Ovšem při válce, ve které byl Lucifer poslán do propasti, byl zabit i Belial. A to samotným Razielem, takže o tom nikdo nepochyboval.
Přesto ho teď, prostřednictvím Sariela viděl až moc živého. A nepochyboval o tom, že by to nebyl on.
Dlouhé stříbrné vlasy, oči barvy bouřkového nebe, úzké rty, vysoký, štíhlý a s tvrdou tváří aristokrata. Byl to povrchní, panovačný, arogantní parchant, který si nejvíc ze všeho užíval pitvání andělů, a když nebylo zbytí, i démonů, ať už byli živí či mrtví. Vyráběl z jejich krve různé lektvary, orgány prodával na černém trhu, kůži a vlasy na různé ozdoby nebo jako předložky. Hodně andělů ho přirovnávalo k Azazelovi a on je za to ještě víc nenáviděl. Považoval Azazelovo mučení za barbarství a plýtvání drahocenným materiálem. Na rozdíl od Azazela mu nešlo o to, jak způsobit co největší bolest, ale o to, aby hlavně vnitřnosti byly co nejmíň porušené. Takové andělské srdce mělo pro genomské démony nevyčíslitelnou cenu.

Dál se ovšem už nedostal, protože ho to tak vyděsilo, že pustil Sariela a nevědomky povolil koncentraci, čehož okamžitě Sariel využil, vyskočil na nohy a Hija přitiskl ke stěně.
Chytl ho za ramena a to tak, že mu bolestivě zarýval nehty až do masa.
"Nikdo se o tomhle nesmí dozvědět! Nikdo!" vyrážel se sebe Sariel a v hlase mu zněla hysterie.
Hija se ho polekal. I když ho včera viděl poprvé, slyšel zvěsti o tom, že byl nejkrásnějším a nejušlechtilejším andělem v Království.
To, co teď ale před ním stálo, byla pološílená troska, která sotva stála na nohou, v hlase mu zněla hysterie a oči se leskly šílenstvím.
Když se nedočkal odpovědi, zatřásl s ním tak prudce, až se Hija praštil hlavou o stěnu a zasténal bolestí.
Tohle zjevně na Sariela zafungovalo, protože se najednou odtáhl a šílený lesk v očích vystřídalo překvapení. Jakoby sám nevěřil tomu, co udělal.
Pak se svezl na kolena a objal Hija kolem pasu. Obličej mu zabořil do roucha a začal plakat. Usedavě, pronikavě. Byla v tom veškerá bolest a frustrace, kterou cítil. Hija ho hladil po hlasech a uvažoval, co se mu mohlo stát tak strašného, že z toho krásného a mírného anděla se stalo něco takového.
Po delší době, kdy se zdálo, že musel vyplakat snad oceán slz, zvedl k Hijovi hlavu a podíval se mu do očí.
"Omlouvám se, moc se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Jen jsem to musel udělat," mluvil trhaně a zajíkal se.
"O čem to mluvíš, Sarieli? Co jsi musel udělat? Komu jsi ublížil? Když mi to řekneš, uleví se ti. Takhle se nemůžeš trápit," řekl Hija.
"Nemůžu ti to říct, prosím nenaléhej. Jen jsem se snažil, aby bylo všechno jako dřív. Michael s Atanaelem jsou přece v pořádku a to je důležité, ne? Nic jiného nikdo vědět nepotřebuje," řekl Sariel a do hlasu se mu začala zase vkrádat hysterie.
Hija si klekl, aby se mu díval přímo do očí a vzal jeho hlavu do dlaní.
"Pokud budeš takto pokračovat, utrápíš se a nikomu tím nepomůžeš. Ale dobrá, věřím, že jsi měl dobré úmysly a taky ti chci pomoct. Neřeknu to nikomu. Zatím. Pokud uvidím, že jsou ostatní nebo ty v ohrožení, nebudu váhat," mluvil tiše, ale důrazně.
"Děkuji ti. Slibuju, že nikoho neohrozím a pokud by tomu tak bylo, zničím radši sám sebe," oddychl si Sariel a zavřel úlevně oči.
"To nedělej. Spolu to nějak zvládneme," uslyšel ještě Hiju a pak ucítil, jak ho políbil na čelo.
Překvapivě otevřel oči, ale to už Hija vstával a vypadalo to, že jejich konverzace je tímto uzavřena.
"Měl by ses obléct a jít zpátky. Své slovo dodržím a nikomu nic neřeknu. Musím ovšem ještě prozkoumat Michaelovu a Atanaelovu mysl," řekl, když šel směrem ke kruhu, kde začal vykreslovat nové obrazce.
"Dobrá, ještě jednou ti děkuji," řekl Sariel, když byl oblečený a připravený k odchodu.
"Počkej ještě," zastavil ho Hija, "jen jednu věc mi prosím řekni. Byl to skutečně on?"
Sariel se na něj dlouze zadíval a bylo na něm vidět, že s odpovědí váhá. Přesto se rozhodl, vzhledem k situaci, že by mu měl odpovědět aspoň na tohle.
"Ano. Byl to Belial, ale na víc se mě prosím neptej. Nechci ti lhát," povzdech si a posmutněle se na něho podíval. Pak vyšel za dveří a potichu za sebou zavřel.

Hija se ještě dlouho potom díval na zavřené dveře ponořený do svých vlastních myšlenek, o kterých věděl, že mu nedají nějakou dobu spát. Měl moc otázek a rozhodl se, že Sariela přinutí, aby mu na všechny odpověděl. Chtěl ho vidět zase se usmívat tak jako ve vzpomínkách, které viděl, protože i když už teď nepochyboval o tom, že byli uměle vytvořené, přece jen z některých cítil skutečnost.
S povzdechem se otočil zpátky ke kruhu a pokračoval ve vytváření symbolů.
Čekalo ho ještě moc práce.

Kdesi na Zemi, zhruba v době, kdy Azazel ukazoval Asmodeovi své Galla

V podzemní kamenné místnosti, která vypadala jako sklep a kde to páchlo zatuchlinou a výkaly, stáli v kruhu čtyři postavy zahalené od hlavy až k patě do černých rubášů.
Stěny byly pomalované symboly a pocákané krví. Ze stropu vysely řetězy, na kterých byly na hácích zavěšení čtyři lidé. Dvě ženy a dva muži. Všichni neskutečně pořezaní a všichni už očividně dlouho mrtví. Postavám to ale nijak zjevně nevadilo. Jedna z nich se oddělila a přešla k mrtvole úplně nalevo. Ze záhybů pláště vytáhla kratší meč a bez větší námahy tělo z háků odsekla. To spadlo se zaduněním na zem a zůstalo ležet v podivně zkroucené pozici. Na hácích zůstala vyset kůže s kusem masa. Pak postava přešla k jednomu ze symbolů namalovaných na stěně a přiložila na něj ruku. Začala mumlat nějaké zaklínadla, dokud se stěna neproměnila v černou díru, ze které vylezly tři bestie, kterým se stěží dalo říkat zvířata. Bylo to vysoké asi jako vlk, hlavu to mělo jako hyena, ale bylo to celé holé, místy dokonce odpadávala i kůže a odhalovala tak shnilé maso, které obalovalo kosti. Velké ostré zuby a krví podlité oči celou hrůzu ještě dokreslovaly.
Přesto se postava, která je vyvolala, sklonila a jedno z těch "zvířat" poplácala po hlavě.
"Večeře," řekla a zachechtala se.
Bestie na nic nečekaly a za chvilku už bylo slyšet mlaskání, srkání, praskání kostí a trhání masa.
Když se postava vrátila zpátky ke zbylým třem, se kterými situace ani nehnula, promluvila ta, která z nich byla nejvyšší.
"Ještě tři. Ještě tři a naše dílo bude dokonáno. Pak se stanu pánem všeho a ukážu světu skutečného vládce," prohlásila fanaticky.
"Ano, budeme Vás následovat kamkoliv, náš pane!" zvolaly naráz ostatní tři postavy a na důkaz svých slov poklekly.
Postava se začala ďábelsky smát a ve smíchu byl cítit triumf.

Konec 6 kapitoly