Michaelův meč 07.

Kapitola 7

Někde v Tokiu, bar Calisto, pozdní odpoledne

Velký a rozlehlý bar byl v tuhle chvíli úplně prázdný. Na tom nebylo nic divného. Do otevírací hodiny chybělo ještě pár hodin, takže ani personál nijak nespěchal. U baru tak seděl osamocený muž a sledoval velkou televizi puštěnou nad barem. U sebe měl otevřenou láhev nejdražší whisky, už zpola vyprázdněnou a krabičku cigaret.
Momentálně ale sledoval přimhouřenýma očima zprávy, kde mladá hlasatelka se smutným výrazem ohlašovala světu tragédii a na pozadí běžely scény jako z hororového filmu.
"...byla oznámena nejvyšší pohotovost na celém území Ruska. Stále se neví, co může za tuhle obrovskou katastrofu, ani kolik ještě bude obětí. Spekuluje se o výbuchu tří jaderných elektráren a následné poškození jedné z největších chemiček v zemi, ze které unikl jedovatý plyn. Všechny cesty do a ze země jsou momentálně uzavřeny pod pohrůžkou smrti, kdo poruší tenhle příkaz..."
"Pff. To snad nemůžou myslet vážně. Jaderné elektrárny a chemička? Hlupáci," odfrkl si muž a pořádně si nahnul z láhve.
"...na celém území panuje obrovský strach a chaos, který ještě umocňují zvláštní jednotky, jež bez milosti popravují všechny, kteří nespolupracují. Lidé v místech, jež nebyly zatím tolik zasaženy, se shlukují a zabarikádovávají ve velkých budovách jako jsou nemocnice, školy, kostely a snaží se uniknout jedovatému plynu, který se šíří vzduchem. Všechny větší města už byla zcela uzavřena a izolována a ti, co přežili, jsou zavíráni do speciálních kontejnerů, aby se zjistila nákaza..."
Najednou se muž u baru narovnal a zpozorněl.
"To si snad ze mě děláš prdel! Nevím, jestli ti přeskočilo, ale měl bys vypadnout," zavrčel a znovu si lokl z flašky.
"Takhle vítáš své zákazníky? Samaeli?" ozvalo se někde ode dveří.
"Jestli neumíš číst, tak se to nauč. Netušil jsem, že někdo ve tvém postavení se to ještě nenaučil. Ale abych ti dokázal svoji dobrosrdečnost, tak ti to klidně přečtu. Je tam napsáno: "Otevřeno od 22:00 hodin". Mám tě ještě naučit poznávat hodiny?" odpověděl odměřeně Samael.
"Pozor na jazyk, ty hade! Mohl by jsi přijít o něco jiného než o ruku," zavrčel muž a najednou stál u baru.
"Tvé výhružky na mě neplatí, Lucifere! S tím jdi do hajzlu," odfrkl Samael a nespouštěl oči z obrazovky.
"...momentálně jsme obdrželi informaci, že počet obětí se vyšplhal na 12 567 a tohle číslo stále není konečné. Prosíme všechny, aby..."
Co chtěla moderátorka říct, už se nedozvěděl, protože se televize vypnula.
"Hej! Tady jsi na mém území a nebudeš si to dělat, co se ti zlíbí!" zamračil se Samael a poprvé se na Lucifera pořádně podíval.
Měřili se kosými pohledy a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet.
Pak se Samael otočil zpět a znovu upil z flašky. Lucifer si sedl vedle něho, ale tak, že se zády opíral o bar. Z kapsy košile vytáhl balíček cigaret. Jednu vyndal a zbytek balíčku nabídl Samaelovi. Ten se napřed jen zamračeně podíval, ale pak si jednu vytáhl, i když měl svoje vlastní před sebou.
Vzápětí Lucifer neznatelně mávl prstem, a za chvilku se nad muži vznášel cigaretový dým.
"Takže co? Asi tu nejsi jen proto, aby jsi mi nabídl cigaretu. Nevím, co touhle návštěvou sleduješ, navíc když se navzájem nesnášíme, a pokud vím, přísahal jsi, že když mě ještě jednou potkáš, tak mě vyponkluješ do Propasti," prolomil ticho, které už bylo nesnesitelné, Samael a potáhl.
"Ani nevíš, jak moc velkou radost by mi udělalo, kdybych ti teď mohl zakroutit krkem. Ne, počkat, myslím, že urvat ti hlavu by bylo lepší," zavrčel Lucifer a taky potáhl.
"Che. Vážně? A co ti v tom brání, ty pekelný zablešenče?" otočil se znovu na Lucifera Samael a sledoval ho přimhouřenýma očima.
"Být tebou tak si skutečně dávám na ten jazyk pozor," zavrčel Lucifer a taky se k Samaelovi obrátil čelem.
"Hmm... a co mi jako uděláš, co?" protáhl Samael a vyplázl na Lucifera jazyk, "v Pekle ti ty výhružky možná žerou a ty si tam připadáš děsně důležitý, ale mě nevystrašíš. I když jsem slyšel, že jsi zesílil po tom, co tě ta praštěná d***a dostala z Propasti."
Chtěl se otočit zpátky a baru a vzít do ruky flašku, ale už to nestihl.
Vůbec to nepostřehl, ale najednou stál Lucifer nad ním, jednou rukou mu svíral zápěstí a tou druhou ho držel za vlasy na temeni a hlavu mu táhl dozadu.
"Laskavě drž tu svoji nevymáchanou hubu. Přišel jsem kvůli naléhavé situaci a nemám náladu se tu přít s nějakým kreténem, který nemá všech pět pohromadě," zuřil Lucifer.
Jenže Samael nebyl jen tak někdo, koho by Luciferovy výhružky a síla mohli zastrašit. A i když měl jen jednu ruku, stále byl mohutnější, silnější a zkušenější než Lucifer. Proto se nehodlal jen tak lehce vzdát.
Povolil svaly a roztáhl nohy. Lucifer, který s tím nepočítal, si musel udržet vlastní rovnováhu, protože náhlá změna Samaelovi pozice ho setrvačností táhla směrem dopředu na něj.
To ovšem Samael chtěl.
Vyškubl mu ruku a na oplátku ho stejně chytl za zápěstí. Nohama se zapřel o ty jeho, a pak si naráz stoupl a přišpendlil Lucifera k baru. Lucifer se ovšem taky nehodlal vzdát tak snadno. Stále držel Samaela za vlasy a nohama se ho snažil podrazit. Na chvilku to vypadalo, že by se mu mohlo podařit Samaela sundat, ale vzápětí ho opět do zad tlačila hrana baru. Takhle ani nemohl použít žádnou magii, protože by v téhle blízkosti mohl ohrozit i sám sebe.
I když to byla pro něho neuvěřitelná potupa, být v takové pozici.
Jenže kvůli okolnostem to musel chtě nechtě překousnout. Navíc věděl, že Samael se na nic víc nezmůže.
"Na to, abys mě porazil, budeš muset ještě trochu vyrůst, ty pekelný smrade," zavrčel mu do tváře Samael, "a pusť mi ty vlasy."
"Ani mě nehne, protože já tě už porazil. Mám všechno, co jsi chtěl kdy ty. A navíc, stejně mě budeš muset pustit, protože zabít mě nemůžeš. Pak si řeknem, kdo by měl vyrůst, parchante," vrátil mu Lucifer a vlasy mu svíral čím dál tím víc, až měl Samael pocit, že ho skalpuje. Ani on ovšem nezahálel. Svíral mu zápěstí tak pevně, že normálnímu člověku by ho nejspíš už dávno urval.
Tak tam stáli opření o sebe měříce se nenávistnými pohledy a prudce oddechující.
Pak se Samael trochu uvolnil a povolil sevření. Přiblížil svou tvář ještě víc k té jeho a zadíval se mu do očí, což nebyl až takový problém, vzhledem k tomu, že byli stejně vysocí.
"Nenávidím tě víc než cokoliv nebo kohokoliv jiného na světě. Tak moc, že jsem byl ochoten se spojit s těmi nafoukanými opeřenci a zabránit té špíně, aby tě vysvobodila z Propasti. A nedělal jsem to jen kvůli tomu, že si hrozil zničením Země a já bych tak přišel o živnost. Prostě tě nesnáším a měl bych tak od tebe pokoj. Dokonce jsem kvůli tvému zničení obětoval i paži. Na druhou stranu jsem ale docela rád, že se to nakonec té mrše podařilo. Rozhodl jsem se totiž, že si s tebou trochu pohraju. Chci tě ponížit, srazit tvou hlavu, donutit tě prosit a škemrat. Ale nechci toho docílit mučení nebo soubojem. Chci tě ošukat. Tvrdě, nekompromisně. Jako tu nejposlednější děvku z nejzaplivanějšího pajzlu. Chci ti to udělat tak, že mě potom budeš prosit, abych ti to udělal znovu. A jestli mě nasereš, tak přísahám, že ti ho tam narvu hned teď a tady a vyšukám z tebe duši," vrčel mu do tváře Samael.
"Můžu tě ujistit, že tohle se nikdy nestane. Nedopustím, aby na mě špína jako ty někdy šáhla. A pochybuju, že bys vůbec věděl kam mi ho strčit nebo jak mi to udělat. A donutit mě abych prosil? Nebuď směšný," prskal Lucifer.
Ze Samaelova hrdla se vydralo zavrčení.
"Navíc mi nic neuděláš, protože si zvědavý, proč jsem přišel a proč jsem vlastně nedodržel svůj slib ohledně Dne hněvu," pokračoval nenávistně Lucifer.
"Jo a ty ode mne patrně něco potřebuješ, protože jsi mě ještě nezabil. I když pochybuju, že by se ti to podařilo," oplatil mu stejně láskyplně Samael.
Chvíli ještě stáli a jeden na druhého hleděli.
Pak se beze slova pustili a každý si sedl tak jako před tím.
Lucifer pak vytáhl znovu cigarety a jednu Samaelovi nabídl. Ten ji přijal, jako by před chvílí mezi nimi nic nestalo. Pak mlčky kouřili a Samael si párkrát pořádně přihnul, takže za chvilku měl flašku skoro prázdnou.
Jako první prolomil ticho Samael.
"Hajzle."
"Kreténe," oplatil mu stejně Lucifer.
"Tak fajn. Takhle se daleko nedostaneme, takže proč jsi přišel?" zeptal se s povzdechem Samael a kapituloval. Věděl, že nemá jinou možnost. I když to nedával najevo, a chvástal se všemi těmi slovy, tušil, že pokud by Lucifera naštval ještě víc, mohl by ho skutečně zabít. Zvlášť teď, když byl Samael v nevýhodě, protože mu chyběla jedna ruka a, i když si to nerad přiznával, byl teď Lucifer daleko silnější než před tím. Zřejmě se musel hodně ovládat, aby to za těchto okolností neudělal.
Takže to musel přetrpět.
"Konečně jsi začal používat mozek? To budu muset oslavit," řekl posměšně Lucifer.
Samael se na něj jen zamračil, ale nic neřekl.
"No, zrychlím to, abych mohl co nejrychleji vypadnout. Nějak to tu začíná smrdět. Viděl jsem, že jsi sledoval zprávy. Předpokládám, že nejsi tak zabedněný, abys věřil tomu, že za tohle může nějaká jaderná katastrofa," začal Lucifer.
"Samozřejmě, že si to nemyslím. Napřed jsem uvažoval, že by to mohla být tvoje práce, ale vzhledem k tomu, že si se tu objevil, tak bych řekl, že ne," odvětil Samael.
"Pff. Za co mě máš. K něčemu takovému bych se nesnížil. Mám svou hrdost," odfrkl Lucifer.
"To skutečně máš," rýpl si Samael.
Tentokrát to byl Lucifer, který nechal poznámku bez povšimnutí.
"Souvisí to s tím Michaelovým proklatým mečem. Zatracený opeřenec, měl by si svoje věci hlídat víc. Každopádně předpokládám, že asi nevíš, co kromě toho, že dokáže otevírat bránu do Propasti, ještě umí? Pomocí velmi složitého zaklínání a tajných svitků, které byly samozřejmě taky ukradeny, dokáže otevřít průchod Jezdcům," odpověděl si sám na svoji otázku Lucifer.
Samaelovi, který si zrovna dopíjel poslední lok, zaskočilo. Tohle překvapilo i jeho.
"To si děláš prdel! A to o tom Michael nevěděl?! Idiot. Já věděl, že ti zatracení opeřenci budou dělat jen problémy! Sakra! Až ho uvidím, tak mu urvu hlavu. Idiot. Nechávat něco takového na Zemi v nějakém chrámu. k****n! Nakopu mu prdel!" láteřil Samael a Lucifer se musel chtě nechtě pousmát.
"Tak teď už je mi to jasné. Zřejmě se pokouší otevřít jeden z průchodů o tohle je následek. Něco takového se musí příčit i tobě. Někdo ti leze do zelí a ty máš evidentně nahnáno z toho, že by ti někdo mohl ukradnout tvůj trůneček. Ale stejně. Co po mě chceš? A taky, jaká je šance, že se jim Jezdce skutečně podaří vyvolat? Mnoho hlupáků to už zkoušelo a nikdo neuspěl. Přece jen nejsou jen tak pod nějakým obyčejným zámkem," zeptal se Samael, když se trochu uklidnil.
"No, Jezdci jsou i na mě trochu moc, to je pravda. Navíc můj Den hněvu je oproti nim jako procházka růžovou zahradou. Taky jsem se rozhodl, že se svým ničením ještě chvilku počkám. Víš, docela se mi zalíbilo mučení, takže rychlá smrt je pro mne nudná a kdybych teď dostál svého slibu ohledně Dne hněvu, tak bych se docela nudil. Navíc usiluju ještě něco jiného, ale to t. Každopádně po toě nemusí zajímat. Po tobě chci, abys zjistil, kde se můžou schovávat. Musí to být někde na Zemi, kde mají klid a nikdo je neruší při rituálech," řekl Lucifer, ale spíš než prosba to byl příkaz.
„A co se týče tvé otázky ohledně toho, jestli to můžou dokázat. Vzhledem k tomu, že mají ty svitky, tak si troufám říct, že ano. Ale i kdyby ne, pořád můžou vyvolat ještě něco jiného. Něco co by mělo raději zůstat navždy pohřbeno. Doufám, že víš na co narážím,“ dodal ještě a upřeně se na něho zadíval.
Samael ten pohled vydržel.
"Za normálních okolností bych tě poslal do hajzlu, ale tohle je snad ještě horší problém než ten tvůj zatracený Den hněvu. Kruci, když jsem zmizel na Zem, tak jsem doufal, že od vás všech budu mít pokoj. No, a napřed si to sem nakráčí ti dva opeřenci a donutí mě jim pomoc, načež skončím bez ruky, a pak se objevíš ty, můj největší nepřítel, a donutíš mě pomoct znovu. K čertu. Doufám, že vás po tomhle už nikdy neuvidím. A vůbec, neslyšel jsem slovíčko prosím,“ zabručel Samael, když se od Lucifera odvrátil.
"Tak hele. Abys věděl, je mi úplně odporné tu sedět a vykládat si s tebou a ještě od tebe něco chtít. Naneštěstí nemám jinou možnost. Navíc mě čeká ještě jedno nepříjemné setkání, takže jsem radši začal tím nejhorším. A můžeš být rád, že ti to říkám v klidu, takže zase neprovokuj," vrčel Lucifer.
"Chceš jít za opeřencema? A neprovokuju, když ale někdo něco chce, tak většinou poprosí," řekl se Samael.
"Jistě. Pěkně si sezobou, co nadrobili. A pak se postarám o to, aby se nic podobného znovu neopakovalo," řekl Lucifer a rty se mu zkřivily do posměšného úšklebku. Poznámku o prosbě nechal bez odpovědi.
"Hmmm," zamručel Samael a podíval se na Lucifera přimhouřenýma očima.
"No, to je vše, kvůli čemu jsem přišel. Až budeš mít nějaké informace, tak dej vědět a já za tebou někoho pošlu," řekl Lucifer a zvedl se ze židle.
"Ale, ale, proč nepřijdeš sám? Je to jen kvůli tomu, že mě nesnášíš, nebo i proto, že se bojíš, že bych svou výhružku splnil?" zeptal se posměšně Samael.
"Ty si nedáš pokoj?!" prskl Lucifer a opět stál naproti Samaelovi, ale tentokrát mu sevřel dolní čelist a sklonil se těsně k němu.
"Varuju tě. Tohle ti pořád procházet nebude. A abys to pak nebyl ty, kdo bude škemrat a prosit."
"Ale, ale, že by i na velkého šéfa přicházely choutky? Moc dobře vím, že to chceš stejně jako já, jen si to nechceš přiznat. Ale jestli teď budeme spolupracovat, tak víš, jak to skončí," protahoval provokativně Samael.
"Nikdy! Na to zapomeň! Ty jsi ten poslední, na koho bych vlezl!" zuřil Lucifer.
"Vážně?" zeptal se posměšně Samael.
A pak udělal něco, co Lucifer zase nečekal.
Chytl ho za krk, přitáhl si ho blíž a pak tvrdě políbil. Spíš než polibek to bylo kousnutí, při kterém poranil Luciferovi ret, a pár kapek krve mu ulpělo na rtech.
Pak ho pustil a Lucifer uskočil. Tolik nenávisti v jeho očích Samael snad ještě neviděl.
"Mmm. Chutnáš docela dobře," prohlásil posměšně Samael, když si slízl krev ze rtu.
"Sbohem Světlonoši a věř tomu, že příště, až se uvidíme, tak tě tak snadno nepustím," řekl vážně Samael a pevně se Luciferovi zadíval do očí.
"Nápodobně a k tomu ti ještě připočítám ten dnešek, hade," zuřil Lucifer a měl co dělat, aby se ovládl. Pak se otočil a zmizel ve stínech.
"Budu se těšit. A velmi," zašeptal ještě Samael do stínů a pousmál se.
Pak se taky zvedl ze židle a odešel na druhou stranu.
Potřeboval se uklidnit.
Setkání s Luciferem ho rozrušilo víc, než dával najevo.

Gabrielův palác, Šesté nebe, o několik dní později

Už to bylo asi týden, co se vrátili z Gabrielova paláce na měsíci.
Sice se nedověděli nic důležitého, ale přece jen se posunuli kousek dál a Raziel musel žasnout nad Hijovou schopností magie a slíbil mu, že ho brzo navštíví.
Sám sebe přesvědčoval, že to bude jen z čistě pracovního hlediska.

Když se vrátili, tak Sariel se přece jen trochu vzchopil a byl výřečnější než před tím. Sice ho Raziel podezíral, že něco tají, ale zatím to neřešil. Hija jim totiž řekl, že má Sariel psychický blok a sám si upravil paměť, aby zapomněl na hrůzu, kterou prožil. Taky zdůraznil, že by nebylo dobré jakkoliv zkoušet jeho vzpomínky vyvolat, protože by mu to mohlo způsobit těžké poškození mozku. Ani slůvkem se nezmínil o tom, co se ve skutečnosti při odhalování Sarielových vzpomínek stalo. V každém případě doporučil, aby se zatím vyhýbal jakémukoliv stresu. Taky mu řekl, aby za ním nejméně jednou do týdne přišel. Oba ale věděli, že skutečný důvod návštěv je jiný.
Michael s Atanaelem na tom byli trochu jinak. Vzpomínky na to, co se stalo, když se dostali do Sfér, vyvolat nešli, protože tam jednoduše nebyly. Prostě jako by někdo vzal deníček, kam si píšete své každodenní příhody, a pár stránek vašeho života z něho vytrhl.
Raziel to přičítal dlouhému pobytu ve Sférách, Hija si tím tak jistý nebyl, ale to si nechal pro sebe. No, a o tom, co se stalo, když se oba léčili, musel taky zalhat a říct, že se přes bariéru nedostal, protože moc dobře věděl, co by tam našel. A to nemohl dopustit.
I přesto všechno, ale odcházeli z paláce v lepší náladě, než když tam přišli.

Dobrá nálada jim ovšem moc dlouho nevydržela.

Samozřejmě, že i k nim se dostaly zprávy ohledně toho, co se děje na Zemi, ale na rozdíl od Lucifera ještě nevěděli, že za to může Michaelova hvězda.

Taky se v Nebi začaly šířit nepokoje. Někdo začal popravovat anděly žijící v Prvním Nebi a všech se začala zmocňovat obava.

"Souhlasím, abychom vyslali Zofiela," řekl Gabriel, když řešili situaci ohledně Prvního Nebe, při které se už stihli pohádat.

Každý měl jiný návrh.
Raziel chtěl navštívit Lucifera, protože bordel v Prvním Nebi dával za vinu jemu. Michael chtěl zase vyslat do Prvního Nebe vojsko, aby ho celé prohledali. Atanael chtěl První Nebe rovnou celé zavřít a vyhlásit na vraha odměnu. A Sariel chtěl vyslat Zofiela, aby v tichosti zjistil, co se děje. Zatím jediný Rafael se nevyjádřil.

"Sice mi není jasné, proč se o tom už dávno špehové nedozvěděli. To jim rozhodně nedělá dobré jméno. Prozatím se spokojím s vysvětlením, že jde o naprosto výjimečnou situaci. A co ty, Rafe? Máš nějaký návrh? Jako jediný si nic neřekl," obrátil se Gabriel na Rafaela sedícího v křesle.
Ten si po Gabrielově otázce začal rozpačitě škubat rukávem.
"Zkusme si promluvit se Serafielem."
Gabriel sebou trhl. Laskavé oči archanděla Uzdravování na něj hleděly s nejistotou.
"Existuje šance, i když vím, že mizivá, že on nadále rozmlouvá s Pánem. Možná se dozvíme něco, co nám pomůže nebo nás alespoň povzbudí," řekl tiše Rafael.
'Z nás všech jediný Rafael neztratil dar víry. I když tu Pán není, stále doufá, že nám může pomoct,' pomyslel si odevzdaně Gabriel. 'Pro mne je rozhovor se Serafielem zhruba na stejné úrovni jako debata s nohou od stolu.'
"V pořádku, navštívíme Serafiela," řekl přesto.
Slyšel, jak ostatní svištivě nabrali dech.
Serafiel byl vůdcem serafínů, nejvyšších v nebeské hierarchii. Jejich jméno znamenalo Planoucí, protože byli stvořeni z ohně. Stáli kolem Trůnu jejich Pána a zdržovali se jen v jeho blízkosti. Stali se jeho osobní stráží, bytostmi mocnými, avšak nahánějícími hrůzu. Proto byli cizí i pro výše postavené anděly.
Když Pán opustil Království, vzal si je sebou, nechal tam pouze Serafiela, který tvrdil, že je s Ním ve spojení, ale choval se a mluvil jako blázen. Setkání s ním nepatřili v žádném případě k příjemným zážitkům, pomatený serafín byl mírný a přívětivý asi jako tornádo nebo atomová bomba.
"Tak jdeme, pánové, ať to máme za sebou. Sarieli, ty bys tu měl raději zůstat. Vzhledem k tvému stavu nevím, co by ti setkání s tím bláznem mohlo způsobit," otočil se Gabriel na Sariela.
"Právě jsem ti to chtěl navrhnout. Díky," přijal z povděkem Sariel.
"A vy ostatní, zvedněte zadky," obrátil se na ostatní.
Archandělé neochotně vstali.
Michael si něco brumlal pod vousem, Atanael se mračil jako bubák, Rafael se tvářil, jako by mu Gabriel řekl nějakou úžasnou zprávu, a Raziel si jen povzdechl.
Na nádvoří mezi šumícími vodotrysky a složitými vzory vykládanými bazény, ve nichž plavaly Gabrielovy exotické hydry, je očekávali jejich koně.
Pohled na ně byl dech beroucí.
Razielův hřebec byl štíhlý a elegantní, jeho srst se leskla stříbrem a blankytem. Vedle něj stál Rafaelův, nejmenší z nich, přesto nejkrásnější, štíhlý a plavý s očima stejně laskavýma jako ty Rafaelovy. Za ním stál Michaelův bojový kůň, mohutný a velký v barvě rzi. Vedle něj stál Atanaelův hnědák, stejně vysoký jako ten Michaelův, ale štíhlý a elegantní jako Razielův. Gabrielův kůň, který jim vyšel naproti, byl vysoký, štíhlý s neposkvrněně bílou srstí. Sarielův chyběl, protože Sariel přebýval u Gabriela a koně si nechal doma. Když potřeboval, Gabriel mu půjčil některého ze své stáje.
Gabriel přešel ke svému koni a pohladil ho po hlavě.
"Pojedeme do Sedmého nebe," řekl.
"Nechci pochybovat o tvé moudrosti, archanděli, ale je to skutečně dobrý nápad?" uslyšel v hlavě Gabriel.
Tak jako skoro všechny bytosti, ať už nebeské nebo pekelné, i koně dokázali mluvit. Komunikovali myšlenkami, ale jejich mluva byla někdy tak komplikovaná, že jim často nikdo nerozuměl.
"Momentálně jsme v pozici, kdy nemáme moc na vybranou," povzdychl si Gabriel.
"Vypadá to, že dnešní den je jako jitro po bitvě. Jedněm přináší radost, druhým starost. Ty a tví přátelé trpíte, já a mí přátelé jsme v dobré náladě. Někdy je lepší být koněm než knížetem."
"Když to říkáš," povzdechl si znovu Gabriel a pak naskočil do sedla.
Ostatní archandělé už čekali.
Kovanou modrou branou vyjeli z Gabrielovy rezidence. Slunce pozlatilo dlažbu, stejně tak jako věžičky, střechy a kupole jednotlivých budov. Všechno hrálo pestrou směsicí barev a dotvářelo tak krásnou siluetu celé čtvrti, která byla pokládaná za jednu z nejkrásnějších v celém Šestém nebi. Štíhlé věže se vypínaly vysoko do oblak, zahradovité terasy a visuté mosty vypadaly jako křehké cukrové ozdoby, které vytvořil ten nejzručnější cukrář. Do toho všeho se v kruhu tyčilo šest nejkrásnějších paláců, jež patřily archandělům. A i když byly postavené docela daleko od sebe, byla jejich velikost vidět z jakéhokoliv místa v Šestém nebi.
Gabriel zatajil dech. Přestože touto ulicí jel už nesčetněkrát, stále se na tu krásu nemohl vynadívat. Cítil se poněkud klidnější a černé myšlenky ustoupily do pozadí.
Na ulicích vládl čilý ruch. Jezdci míjeli vozy a nosítka, ve stínu podloubí se procházeli pěší. Mnozí je uctivě zdravili.
Když dojeli na konec ulice, pobídli koně do cvalu.

Cval zmírnili, až když přijeli před bránu do Sedmého nebe. Obrovská, zlatem a stříbrem tepaná brána se složitými obrazci a symboly vzbuzovala sama o sobě úžas.
Když jí pak projeli, ocitli se v aleji okouzlujících parků, sadů se stromy života, studánek s léčivou vodou, fontánami radosti a loukami. Všude se nesla vůně myrty.
Konečně se uprostřed zeleně objevili štíhlé siluety sedmi věží Jeho Paláce. Jejich střechy jakoby plály a stěny oslepovaly zrak bělostí mramoru a leskem křišťálu.
U vchodu na prvním nádvoří mlčenlivě hlídalo dvanáct gryfů. Byli větší než draci a připraveni rozsápat každého vetřelce, který by chtěl neoprávněně vstoupit do Paláce.
Archandělé, kteří měli právo předstupovat bez pozvání před Trůn, projeli kolem mlčenlivých gryfů, kteří je upřeně pozorovali.
"Jestli jim jednou hrábne, roztrhají nás na cucky," utrousil polohlasně Michael.
"Nedokázal bys je zadržet, Michaelku? Ty, velký bojovníku?" rýpl si Atanael.
"Kušuj. Jednoho bych možná zadržet dokázal, ale tucet? Pff. Nebuď blázen, ty by nedokázal porazit nikdo. Vsadím se, že by vyhráli i proti Azazelovým bojovým drakům. Ale i tak, jsou nádherní. Ty linie, to rozpětí křídel. Paráda! Dal bych všechno, kdybych mohl mít pár z nich ve svých bojových řadách!" rozplýval se Michael a Atanael jen protočil očima.
"By mě zajímalo, jak by sis je chtěl udržet," popichoval dál Atanael.
"Nejsem žádný floutek, abych si nedokázal udržet pořádek ve svém vlastním vojsku!" rozčílil se Michael.
"Jistě, jistě, pane velký veliteli," mávl Atanael rukou a zašklebil se na něho.
Bylo vidět, že Michaela provokuje schválně.
Ten se na Atanaela zašklebil a se svým koněm přejel až těsně k tomu Atanaelovu.
"Copak, copak, slyším ve tvém hlase žárlivost? Snad bys nechtěl nastoupit na mé místo?" oplatil mu posměšně Michael.
"No rozhodně bych si aspoň líp hlídal své věci," vrátil mu Atanael.
"Zase budeme řešit tuhle věc?" načertil se Michael.
"Pokud vím, ještě jsme ji nedořešili," odsekl Atanael.
"Hned oba dva sklapněte, nebo vám jednu vrazím!" ozvalo se výhružně za nimi.
Když se pak oba otočili, spatřili naštvanou Gabrielovu tvář, jak je probodává očima.
Oba radši proto zmlkli a zbytek cesty jeli mlčky.
Když dojeli na poslední nádvoří, sesedli z koní a vstoupili ohromnou branou do Paláce.
V mlčení procházeli přepychovými komnatami, až se zastavili před Trůnní síní.
Gabriel beze slova otevřel dveře.
Uvnitř je uvítal žár a monotónní hukot plamenů. Na posledním schodku pod opuštěným Trůnem seděl Serafiel. Horním párem tenkých křídel si kryl dlouhou hlavu, spodním párem měl ovinuty nohy a prostřední se svitem rozvinul, při pohledu na příchozí.
Vypadalo to, jako by jeho tělo bylo zformováno ze samotného ohně. Celá postava jakoby bez ustání plápolala. Vycházela z ní záře, ale přesto neosvětlovala místnost, ani neosloňovala zrak.
Serafín dal hlavu na stranu a upřel na archanděly obrovské netečné oči.
"Hroutí se most, po kterém kráčíte, páni andělíčci," zaslechli svištivý šepot.
"Co zde pohledáváte?"
Gabriel namáhavě polkl.
"Prohlašuješ, že hovoříš s Pánem," začal a nadějí, že se mu netřese hlas.
"Potřebujeme radu ohledně věci, která zmizela a taky ohledně..."
Větu nedokončil, protože ho najednou přehlušil strašlivý smích deroucí se ze Serafielova hrdla.
"Ovečky moje. To je nadělení. Ale běžte si poplakat někam jinam. Tohle je Palác našeho Pána, žádná poradna. Zachtělo se vám rady? Já vám jednu dám. Pokory je vám potřeba moji slavíčci, protože zlé časy přicházejí zásadně bez pozvání."
"Dobrá, jdeme odsud. Blábolí nesmysly jako vždy. Stačí ti to, Rafaelku?" pokrčil rameny Gabriel a podíval se na Rafaela.
Ten kývl hlavou, ale neřekl nic.
"Neuvěřitelné," podivil se Serafiel a se svistem rozepjal horní pár křídel. Proud horkého vzduchu se jim opřel do těl a rozevlál jim vlasy.
"Poradíte si sami, srdnatí slavíčci? Máte můj obdiv. Jste přece mocní. Ale ještě než odejdete, zazpívejte si se mnou a vzdejte Pánovi hold!"
"Rychle pryč!" křikl Raziel, ale Serafiel se už vztyčil. Zamával třemi páry křídel a zvedl tak horký vichr.
Pak jakoby zaburácel živý uragán.
Ohlušení archandělé, kteří se sotva drželi na nohou, hledali naslepo východ ze sálu, zatímco se k nim blížil ohnivý vír.
"Kde jsou ty zatracené dveře!" zaklel Michael a začal nadávat.
"Rafaeli, kde jsi?" zeptal se trochu hystericky, když zjistil, že už ho nedrží za ruku.
"Tady jsem, hned za tebou," ozvalo se zakašlání za jeho zády.
"No tak, páni slavíčci! Zpívejte se mnou!" ozvalo se zaburácení za jejich zády, až měli pocit, že jim prasknou bubínky.
"Ten magor nás tu zaživa upeče! Gabrieli, našel jsi už východ?!" ozval se Atanael nalevo od Michaela.
"Snažím se!" zařval Gabriel, zčásti proto, aby přehlušil okolní burácení.
Bezmocně šátral rukama po stěně a začínal být hodně zoufalý.
'Hlavně klid! Hlavně klid!' přesvědčoval sám sebe.
Pak najednou zakopl a bolestivě si narazil koleno o něco tvrdého na podlaze.
'To je přece práh!' zaradoval se.
Zvedl se a nahmatal kliku.
"Našel jsem dveře! Tudy!" křikl na ostatní.
Pak se do nich opřel a otevřel je. Žár se vyvalil do chodby a dovnitř proniklo trochu nádherně chladivého vzduchu.
"Sem!" volal Gabriel.
Jeden po druhém pak archandělé vybíhali ze sálu, dusící se a lapající po dechu.
Jako poslední vyběhl Michael následován Rafaelem a Gabriel za nimi, s úlevou zabouchl dveře.
"Ten rapl nás chtěl udusit a osmažit!" sípal Michael a snažil se popadnout dech.
"Proč jste sakra nic neudělali?!"
"Měl jsem snad zničit celý sál?" oddechoval o stěnu opřený Raziel.
"To se teda povedlo. Totálně mu přeskočilo! Sem už nikdy nejdu!" sípal na zemi sedící Atanael.
"Omlouvám se, že jsem vás k tomu přesvědčil. Myslel jsem, že nám pomůže," špitl Rafael, opřený o Michaelova záda.
"No pomohl nám aspoň provětrat plíce," odvětil Michael a položil se jeho ruce kolem svého pasu.
Rafael se s povděkem přitiskl na Michaelova záda ještě víc, i přesto, že byl pořádně cítit kouřem.
"Hlavně, že se nikomu nic nestalo," podotkl Gabriel, když se mu trochu zklidnil dech.
"Ale stejně. Co ho to popadlo? Doposud se přece choval docela klidně," ozval se znovu Rafael.
"To nevím. No nic, pojďme. Tady stejně už nic nevyřešíme. Vyšleme Zofiela a uvidíme," řekl zamyšleně Gabriel a pomalu se odebrali ven, kde na ně čekali koně, aby je mohli odvést zpátky domů.
Cestou Gabriel stále přemýšlel o tom, co mělo znamenat to Serafielovo vystoupení. Zdálo se mu, jakoby ten šílenec věděl víc, než si mysleli, a jeho reakce věštila příchod mnohem horšího neštěstí, než byla ztráta Michaelova meče a podivných vražd v Prvním nebi.

Konec 7 kapitoly