Michaelův Meč 11.

Kapitola 11

Peklo, východní část, o několik dnů později

Před několika dny dostali Lucifer a ostatní zprávu od Baala tykající se svitků a talismanů. Docela to překvapilo i jeho, s tímhle nepočítal a zase mu to zkazilo jeho původní plány. Teď ale musel řešit jiný problém. Po hodinách neustálého pátrání a špehování, zjistili, kde by se mohl svitek nacházet. Údajně byl skrytý u jednoho ze soudců, který byl Luciferovým zapřisáhlým nepřítelem, proto nebyla možnost pokusit se vyjednávat mírovou cestou. Rozhodl se tudíž poslat tam jednotku vojáků pod vedením Razaha, který momentálně převzal velení po nepřítomném Baalovi, a ukrást jej.
Tiše, bez zbytečných scén.
Nechtěl, aby to způsobilo rozruch, protože přece jen to bylo pořád tajemství.
Probral tuhle záležitost samozřejmě i s Gabrielem a ten, i když s nelibostí, souhlasil.
Měl totiž nepříjemný pocit, že vyslat Havrany není kvůli utajení úplně ten nejlepší nápad.
Nemohli totiž vědět, kdo je zrádce a komu můžou věřit.
Už bylo zcela jasné, že za vyvražděním andělů z prvního nebe musel stát někdo hodně dobře vycvičený v tajných jednotkách a tudíž museli být daleko víc obezřetní. Samozřejmě, že mohli podniknout protiopatření, jenže to by znamenalo vyslýchání a jiné věci, které by mohli vyvolat otázky. Jenže Lucifer si byl svou jednotkou jistý, a proto neváhal ani chvilku. Ale aby aspoň utišil Gabrielovy obavy, rozhodl se, že přistoupí na jeho návrh a pošlou s jednotkou nestranného pozorovatele, který by dokázal posoudit situaci a přinést důležité informace.
Samozřejmě, že pokud by měl u sebe Baala, dalo by se to řešit ještě jinak, ale teď nebylo zbytí.
Jenže i Lucifer se může občas zmýlit...

Razah seděl na lavici v jedné z venkovních hospod a nervózně ťukal prstem na těžký dubový stůl. Ze svého místa se díval na pec uprostřed zastřešené plochy. Hospodský a jeho pomocníci pobíhali sem a tam, protože v tuhle hodinu tu bylo docela narváno. A i když se tu i vařilo, tak si kromě kořeněného piva nic neobjednal. Nějak neměl chuť.
Byl zvyklý scházet se s klienty na rušných místech, zvlášť po tom, co začal pracovat jako špion, ale až takhle veřejně? Pomalu v nejrušnější části téhle oblasti?
"Tohle je záloha," uslyšel najednou hlas svého klienta. "Není samozřejmě moc velká, aby se ti s ní nevyplatilo vypařit. I když si prokázal už mnohé služby, přesto jsi pořád Havran a musíš se ještě hodně snažit, abychom ti věřili úplně. Navíc je tu pořád riziko, že tě chytí a donutí mluvit. Zbytek dostaneš samozřejmě po splnění úkolu."
Uslyšel cinkání a pak ucítil v dlani chladné, těžké mince.
Démon zvedl zrak.
Svého zákazníka neznal a v souladu s etikou své profese a zdravým rozumem nežádal, aby tomu bylo jinak. Muž mu na první pohled připadal poněkud zženštilý, měl pěknou, jakoby zlatem poprášenou tvář s výraznými lícními kostmi a smyslnými rty, ale jeho jantarové oči byly tak studené, až i ostříleného démona zamrazilo.
"Rozuměl jsi všemu?"
"Ano, pane."
"Tady máš dvě lahvičky."
Klient sáhl do kapsy svého drahého hábitu.
"Jednu, maximálně dvě kapky pro každého, nezapomeň."
"Jistě, pane," kývl démon.
"Nezklameš?"
"Ne, pane."
Ani za nic na světě by nechtěl zklamat ty ledově chladné jantarové oči.
"Dobrá. Dám ti vědět, kdy si máš přijít pro odměnu."
"Díky."
S těmito slovy se muž zvedl, ladně proplul kolem stolů a zmizel ve tmě.
Razah si zhluboka oddechl a napil se piva. Jestliže neměl před schůzkou moc velkou chuť na jídlo, teď ho přešla úplně.
Každopádně neměl moc na výběr. Když se rozhodl zradit, věděl, do čeho jde, a věděl, že nebude cesta zpět. Pokud na něho přijdou, tak ho bez milosti zabijí. Ne, vlastně ne. Napřed si ho podá Baal, a pokud z něho něco zbude, tak ho dorazí Lucifer. Přesto ten, kdo tahal v pozadí za nitky, byl tak přesvědčivý, a i když ho ještě neviděl, tak měl z něho takový strach, že by bez váhání souhlasil se vším, co by přikázal. Přesto ho trochu štvalo, že vůbec neví, proč to dělá. I když věděl, že základní pravidlo je nepokládat otázky, mohli mu aspoň trochu nastínit, oč jde. Napřed to vyvraždění andělů, pak hledání svitků a teď to bude masakr mezi odvěkými nepřáteli.
Ne, že by litoval toho, co udělal, ani jak se rozhodl, ale přece jen by byl rád něco víc než jen nájemný vrah a kus hadru.
S povzdechem do sebe kopl zbytek piva a hodil odpočítané mince na stůl. Zítra ho čekala náročná práce.

Les byl hustý. V korunách vysokých, liánami ovinutých stromů poletovali ptáci, mezi kmeny se občas mihlo nějaké drobné zvíře. Dole mezi stromy panoval věčný stín, protože paprsky slunce ani měsíce nemohli proniknout skrz tak husté stromové větvoví. Na zemi pod spadaným listím a nízkým podrostem byla spousta suchých větviček, ale žádná z nich nezapraskala pod podrážkami vojenských bot.
Karim s potěšením vdechoval vůni lesa. Byl to skvělý pocit být zase v akci, navíc když ho tímhle úkolem pověřil sám Gabriel, a to jako jediného z celé Zofielovi jednotky. I když on už tam oficiálně nepatřil. Při poslední akci si totiž těžce poranil obě křídla a levou ruku měl skoro nepoužitelnou po ošklivé spálenině, takže byl pro výzvědnou a zabijáckou jednotku v tomhle stavu nepoužitelný.
Proto ho velice překvapilo, když si ho onen den k sobě Gabriel zavolal s velice naléhavým a diskrétním úkolem. Bude působit jako nestranný pozorovatel v Baalové jednotce špehů, protože Gabriel měl podezření, že mezi nimi je jeden nebo i několik zrádců. Domluvili se s Luciferem, že ho představí jako pojistku, která bude fungovat, když by něco selhalo, aby mohl podat rychlé informace. Vzhledem k tomu, že tohle byla velmi, velmi ošemetná situace, mělo tohle vysvětlení šanci na úspěch, aniž by to vyvolalo nějaké zbytečné otázky. Navíc pomohlo i to, že byl zmrzačený a proto v něm nikdo neviděl žádnou hrozbu.
Každopádně Karim si rozhodně tuhle šanci nechtěl nechat ujít, proto se rozhodl udělat cokoliv, aby splnil svou povinnost a taky sobě i jiným dokázal, že i když je mrzák, stále může fungovat jako plnohodnotný voják.
Ze zamyšlení ho vytrhl Razahův hlas.
"Tady začíná Halovo území," oznámil.
"Od této chvíle si hlídejte záda, dělejte svou práci, kryjte jeden druhého a hlavně žádné hrdinské činy, které by vás mohli jakkoliv prozradit. Pokud vás někdo chytí nebo se jinak prozradíte, jste v tom úplně sami, jasné?" vysvětloval tiše a na každého se pevně podíval.
"Pokud narazíte na nepřítele, pokuste se mu vyhnout. Žádné rozbíjení palic, žádné provokace, žádné zabíjení. To je rozkaz!"
Karim nepochyboval o tom, že Razah je dokonalý voják a vůdce, přesto mu někde v podvědomí blikalo varovné červené světýlko a něco mu říkalo, že by ho neměl spouštět z očí.
"Elathan, Mathim, Rosier a Balberith zůstanou tady a budou hlídat. Ostatní kupředu!"
Ovšem neušli moc daleko, když je zastavil Remuel, který šel vpředu a kontroloval případné nalíčené pasti.
"Bariéra. A zatraceně dobře maskovaná," procedil skrz zuby.
"Postarej se o to."
Malý démon s modrými vlasy staženými v týle vytáhl z hluboké kapsy několik nevelkých amuletů. Dlouho se mezi nimi přebíral, až nakonec vybral šest, které pak bral jeden po druhém do ruky a zvolna s nimi mával ve vzduchu.
"Nadstandardní magická bariéra. Do pr**le s ní. Je na zakázku a kurevsky dobrá. Ten, kdo ji vystavil, chce něco k***a dobře schovat," mračil se.
"Nechci slyšet, že to nejde," zasyčel Razah.
"To jsem neřekl, jen že to půjde na ho**o."
Po dalších neúspěšných pokusech a kletbách se Razah rozhodl, že nemá cenu dál pokračovat a zkusí, jestli výš nebude bariéra trochu slabší a nedalo by se projít tudy.
"Dobře. Prubnu to," odpověděl na návrh Remuel.
Když po dlouhé době přistál, tekl z něj pot.
"Tak co?"
"Je to možné. Sice hodně vysoko a je to těžké, ale dá se tam dostat," odpověděl zadýchaně Remuel.
"Fajn. Konečně. Karime, ty čekáš tady, ostatní se mnou. Remueli, ty jako první a uděláš nám průchod." zavelel Razah.
Nevěděl sice, jestli dělá dobře, když tady Karima nechává čekat, přesto nechtěl riskovat neuposlechnutí rozkazu, protože by to znamenalo otázky. Ale ti čtyři věděli, co mají dělat, a pokud by došlo k nejhoršímu, snadno by ho umlčeli. Andělský mrzák nemá moc šancí proti zdravému perfektně vycvičenému démonovi.
A taky neměl čas se tímhle zatěžovat. Už tak ztratili spoustu času a neměl ani ponětí, jestli na sebe neupozornili pokusy projít přes bariéru. Navíc pro jeho plán na ně nesměli přijít dřív, než bylo potřeba. Přesto byl tak vzrušený z toho, že má cíl na dosah, až se neubránil krutému úšklebku. Naštěstí byli všichni zaměstnáni Remuelovými pokyny, takže si toho nikdo nevšiml.

Pleskání křídel dávno utichlo. Les klidně šuměl. Ptáci poletovali z větve na větev, malá zvířata přebíhala mezi kořeny stromů. Karim ležel ukrytý v houští. Nevšímal si okolí, přesto jeho vycvičené smysly automaticky reagovali na sebemenší podnět. Slyšel bzučení hmyzu, šelest o sebe se otírajících stébel, jemné šustění listů, když po nich přeběhlo nějaké malé zvíře. Proto tlumené prasknutí větvičky slyšel ještě dříve, než mezi stromy zaznamenal pohyb.
Karim znehybněl, a jak jen mohl, stáhl se do útrob stínu, protože procházeli kolem něho. Napočítal čtyři démony. Tím si byl jistý, protože andělé při pohybu vydávají charakteristický zvuk, když se jejich peří otírá o sebe, kdežto kožnatá křídla ne.
Pohybovali se ostražitě a zachovávali naprosté ticho.
Když prošli kolem něj a zašli za stromy, utichl i jejich krok. Ne proto, že by se vzdálili, ale protože se zastavili. A Karim vycítil šanci. Netušil, co se to děje, ale jeho pocit neklidu narůstal. Začal se tím směrem blížit. Ostré trny mu poškrábaly obličej, svalů se zmocňovala křeč, ale přesto se při pohybu neprozradil sebemenším zvukem. Konečně se připlížil natolik, aby narušitele viděl a slyšel. To, co viděl, jej však natolik překvapilo, že málem zapomněl i dýchat. Byli to ti čtyři démoni, které Razah nechal čekat zhruba v polovině lesa. Jména si nepamatoval, ale to byl teď ten nejmenší problém.
Vysoký snědý démon s jizvou na čele vydával rozkazy.
"Rozdělíme se. Vy dva vlevo, já s Elathanem vpravo. Žádné slitování a žádní zajatci. Moc to nepřehánět a neupozorňovat. Jde jen o to, aby se Razah mohl nepozorovaně dostat k tamté věci a pak rychle zmizet."
Pak jim podal obě lahvičky a sám si z jedné ukápl dvě kapky.
"Jen dvě, jasné? Tu druhou pak použijete na mrtvoly. Nezapomeňte, že tam musí v první řadě najít nás a Razaha."
Když si pak každý z lahvičky ukápl do dlaní a přetřeli si tváře a čela tekutinou, Karim musel skousnout ret, aby nevykřikl.
Démoni se totiž začali měnit. A to ne jen tak ledajak, ale na čtyři členy andělské Zofielovi jednotky známé jako Šeolité, kteří byli zapřisáhlými nepřáteli Baalovi jednotky a už od počátku věků se vraždili na všemožné způsoby.
Karimovi po zádech stékal ledový pot. Už tušil, oč tady běží, a potvrdil si Gabrielovi obavy. Pokud se mezi Havrany objeví tihle čtyři démoni maskovaní jako Šeolité, bude to krvavá řežba.
Chtěl něco udělat, věděl, že musí něco udělat, jenže se cítil tak strašně bezmocný. Poprvé zalitoval, že tuhle práci dostal. Proč si Gabriel nevybral někoho schopnějšího? Bylo to snad jen ze soucitu? Aby mu ukázali, že má naději, a pak to šlo všechno do hajzlu? Proč se to muselo tak kurevsky zvrtnout? Měl přece jen pozorovat a zapisovat, ne čelit skutečné hrozbě.
A Karim věděl, že nemá šanci. Dokonce ani s využitím překvapivého momentu by ve svém stavu a jen s dýkou v ruce nedokázal porazit čtyři perfektně vycvičené démony. Jednoho snad, dva nanejvýš, ale všechny určitě ne.
Varovný signál v jeho hlavě řval ostošest, ale Karim mohl jen bezmocně zatínat pěsti.
'Musím přijít na nějaký způsob, jak varovat jednotku,' uvažoval Karim.
Avšak ani jedna z myšlenek, které mu běhaly hlavou, mu žádný proveditelný způsob nenapověděla.
Pak se démoni shlukli blíž k sobě, ten snědý vytáhl něco z kapsy a najednou všichni s lupnutím zmizeli.
Karimovi v tu chvíli spadla čelist.
Přenesli se pomocí artefaktu, který používají pouze nejvýše postavení mágové. Touhle silou se taky přemísťovali nejvyšší andělé a démoni, jenže ti k tomu artefakt nepotřebovali.
Karim zakroutil hlavou a vyskočil na nohy.
Vytáhl komunikátor, jenže bariéra musela rušit i signál. Byl zoufalý.
Rozběhl se proti bariéře a vší silou do ní narazil. Bylo to, jakoby narazil do zdi. Zkusil to ještě jednou. A znovu. A ještě. Šílený vztekem a zoufalstvím bušil pěstmi do bariéry, ovšem ta se ani nehnula. Nakonec po ní vyčerpaně sklouzl na zem a nemohl ani popadnout dech.
Zvedl hlavu a nenávistně se podíval na oblohu nad sebou.
Když se mu trochu uklidnil dech, zvedl se, natáhl ruce a začal opatrně ohmatávat povrh neviditelné překážky. Nepatrně se podvolovala, dovolila, aby do ní vtiskl první články prstů, ale hlouběji byla tvrdá jako ocel. Karim vzdychl. Pořádně se zasekl a snažil se po hladké stěně vyšplhat vzhůru.
Bylo to horší, než očekával. Už po několika metrech ucítil palčivou bolest v prstech, která mu vystřelovala až do ramen. Navíc po předchozích pokusech se mu začala výrazně ozývat zraněná ruka a nakonec jeho tíhu neunesla a on se pustil. Tvrdě narazil na zem, až si vyrazil dech a zazvonilo mu v uších.
Chvíli ležel omráčený a pak se zvedl. Musel přemýšlet. Přece musí být nějaký způsob, jak téhle katastrofě zabránit.
A les si dál klidně šuměl.

Gabrielův palác na Měsíci, v tu samou dobu

Asmodeus se znuděně procházel mezi stromy a nízkým podrostem v Gabrielově zahradě na Měsíci. Občas kopl do kamínku, který mu stál v cestě, občas utrhl nějaký list nebo trávu, která se mu připletla pod ruku.
Pořád byl naštvaný, že mu Lucifer přidělil tuhle práci.
'Půjdeš na Měsíc a pořádně to tam prozkoumáš. Dostaneš ochranný talisman. Pro jistotu. Jsem si jistý, že tam Gabriel někoho nebo něco skrývá, a ty jsi jediný, na koho se můžu spolehnout. Ber to jako rozkaz,' ještě teď si vybavil Luciferova slova po vášnivé noci plné drsných hrátek, při kterých mu chtěl dokázat, že nějaký načančaný andílek nikdy nemůže zastoupit jeho místo a dát mu to, co on.
Taky nevěděl přesně, co tady hledat. Je fakt, že narazil na pár hodně silných bariér, které mu zabránily jít dál, jenže ho to nijak nezajímalo. Přemýšlel dokonce o tom, jestli se nevrátí zpátky s tím, že nic nenašel i za cenu toho, že se Lucifer naštve a nebude se s ním bavit.
S těmihle myšlenkami došel až na kraj lesa, za kterým se rozprostírala menší mýtina s jezírkem a nízkým vodopádem.
Asmodeus se zarazil na místě a nevěřil vlastním očím.
Nebyla to ovšem nádherná krajina, ani křišťálově průzračná voda, která ho zbavila dechu. Bylo to to stvoření, které stálo ve vodě a nechalo na sebe dopadat kapky vody z vodopádu.
Ta jemná, hladká pokožka, nádherná šíje, kulatý zadek, dokonale tvarované boky, ty ruce, záda, nohy, všechno bylo až neuvěřitelně dokonalé.
Rázem zapomněl na celého Lucifera i na svůj úkol, zapomněl na to, že byl před chvilkou naštvaný a chtěl se obrátit a odejít. Zapomněl na všechno a jen se soustředil na to stvoření před ním.
Nepřál si teď nic jiného, než aby se otočilo a podívalo se na něho. Vzedmula se v něm touha a spalující rozkoš, cítil pnutí v rozkroku a mozek mu vypovídal službu.
Chtěl to křehké tělo vidět pod sebou, jak se zmítá rozkoší a sténá blahem. Zatínal nehty do dlaní tak moc, že si ani nevšiml, že mu z nich odkapává krev.
A tohle ho prozradilo.
Najednou se anděl - 'je vůbec možné, aby to byl anděl,' problesklo mu mimoděk hlavou - otočil a svýma nádhernýma očima se podíval směrem k místu, kde stál narušitel.
Když Asmodeus viděl v těch krásných očích strach, zastyděl se a ani nevěděl proč.
Najednou nechtěl udělat nic z toho, co před chvílí plánoval. Měl pocit, že ho musí chránit a za žádnou cenu nechtěl, aby odešel.
Proto před sebe smířlivě natáhl ruku na znamení, že přišel bez jakýkoliv postraních úmyslů.
"Nechci ti ublížit. Prosím, neboj se mě a neutíkej," řekl tiše a nejjemněji jak mohl a měl pocit, že mu musí vysvětlit, proč tady je a kdo je.
"Jsem Asmodeus a poslal mě sem Lucifer, protože měl podezření, že tady Gabriel něco skrývá. Teď když jsme spolu uzavřeli dohodu, měl pocit, že Gabriel nehraje tak úplně fér, a chtěl zjistit, co za tím je. Ovšem pokud nebudeš chtít, tak nic o tobě neřeknu," vysvětloval opřekot, ale už se nezmínil, že to Lucifer je ten, který má tajemství a nehraje fér.
"Věřím ti. Popravdě jsem něco takového čekal. I Gabriel tušil, že ošálit Lucifera nebude tak snadné," odpověděl tiše a s lehkým úsměvem, zatímco vyšel z jezera a zabalil se do lehké deky, která ležela pohozená na jednom kameni.
"Jmenuji se Hija a omluv mé strohé oblečení. Nečekal jsem tak vzácnou návštěvu," dodal s lehkou úklonou.
"To já se omlouvám. Ani vlastně nevím, co tu dělám. Popravdě mě Lucifer dost naštval, když mě sem poslal, a už jsem byl na cestě zpět, když jsem narazil na tebe," vysvětlil Asmodeus s lehkým pokrčením ramen a byl rád, že se mu vrací zpátky jeho klid.
"A ještě pořád jsi naštvaný a chceš odejít?"
"Hmmm, naštvaný možná ano, ale s tím odchodem si to rozmyslím," protáhl a přivřel oči.
"Máš zraněné ruce. Ukaž, ošetřím ti je," mávl rukou a ukázal na pár kamenů, na kterých se dalo pohodlně sedět.
Asmodeus bez zaváhání překonal těch pár kroků a postavil se přímo před Hija, který byl asi o půl hlavy menší než on.
Takhle zblízka byl ještě krásnější a vůně jeho pokožky rozechvívala každý Asmodeův nerv v těle. Přesto si nic nedovolil a poslušně si sedl na kámen. Pak přivřel oči a nechal Hiju ať mu ošetří zranění, které si sám způsobil.
Ty jemné ruce, které se ho dotýkali, vlasy, které ho občas polechtaly, všechno tohle vnímal tak intenzivně, až měl pocit, že jestli zůstane déle, tak se buď zblázní, nebo udělá to, na co myslel předtím.
Ze zamyšlení ho vytrhl až Hijův tichý hlas.
"Myslím, že už je to v pořádku. Do večera rány zmizí úplně."
"Díky. Ale dělat si to nemusel. Nehledě na to, že jsi mě ještě nenahlásil. Co kdybych ti chtěl ublížit?"
"Pokud bys chtěl, už dávno bys to udělal, a taky si protiřečíš, protože před chvílí si přece řekl, že mi ublížit nechceš. Každopádně bychom asi tuhle situaci nějak vyřešit měli, ne?" pousmál se Hija a Asmodeus v duchu zaúpěl a zanadával si, jak se do toho zamotává.
"Vím, co se děje, takže tohle vysvětlovat nemusíš. Gabriel mě pravidelně informuje a navíc jsem měl na starost Sarielův, Michaelův a Atanaelův zdravotní stav. Jen mě zajímá, jak chceš řešit tohle."
"Hmmm, sám nevím. Každopádně, není ti tady poněkud smutno, když si tu tak sám?" odvrátil Asmodeus řeč na to, co ho momentálně zajímalo nejvíc.
"Ale, ale, sám velký pekelný kníže si o mě dělá starost? To snad ne," zasmál se Hija a Asmodeus se za to v duchu proklínal, ale navenek se zamračil.
"Promiň, nechtěl jsem si tě dobírat, jen je tahle situace celá postavená na hlavu a nemohl jsem si to odpustit. Stále ale čekám na odpověď," omlouval se se smíchem Hija.
"Abych ti tedy odpověděl. Zatím o tobě nikomu neřeknu, pokud ty nepovíš o mně. A pokud chceš, budu tě tu navštěvovat," pokrčil lhostejně Asmodeus rameny, i když odpověď, na kterou čekal, mu tak lhostejná nebyla a zvedl se na znamení odchodu.
"Myslíš to vážně?" zeptal se překvapeně Hija, chytl Asmodea za cíp košile a vážně se na něho podíval.
Asmodeus se otočil k Hijovi čelem a zadíval se do těch očí.
Teď by položil život za ten jeho. A proto musel hned odejít. Ano, chtěl se sem vrátit a to co nejdřív, ale musel si napřed utřídit myšlenky.
Zvedl ruku, ale hned ji zase pustil zpět.
"Myslím to vážně. Pokud chceš, budu tě sem chodit, pokud to půjde, každý den navštěvovat. Samozřejmě bez toho, aby to někdo věděl," odpověděl zcela vážně.
"A co Lucifer?"
"S ním už to nějak vyřídím. Přežil jsem i horší věci."
"Já nevím," zdráhal se Hija. "Přece jen, je tu velké riziko, že na to někdo přijde. Gabriel sem sice nechodí tak často a předpokládám, že teď se tu bude objevovat ještě míň, ale nikdy mi neříká, kdy přijde. Prostě se objeví a je tu. Nevím, co by se stalo, kdyby přišel třeba teď a takhle nás tu viděl."
"Takže nechceš?" zeptal se zklamaně Asmodeus.
A Hija jeho zklamání cítil. I když to Asmodeus na sobě nedal znát, Hija cítil, že se musí hodně přemáhat. Ten muž ho svým způsobem fascinoval. Tak jako ho Sariel překvapil svou jemností a krásou, Asmodeus ho přitahoval svou drsností, nespoutaností a vášnivostí, kterou z něho cítil. A přestože znal jeho neblahou povahu, osobnost a slyšel o něm dost historek na to, aby věděl, že je to velmi nebezpečný muž, chtěl ho poznat víc. Třeba dokáže to jeho chladné a prohnilé srdce trochu vyléčit.
"Chci. Budu rád, když přijdeš znovu. Ale mám dvě podmínky. Budeme se scházet pouze tady, a když řeknu, že máš odejít, tak odejdeš. Bez žádných otázek," řekl vážně Hija.
"To je víc, než můžu chtít," odpověděl Asmodeus a v duchu si oddechl.
"Takže zase zítra," dodal Hija na rozloučenou a pustil mu košili.
"Zítra. Budu se těšit," odpověděl Asmodeus zcela upřímně.
Pak se otočil a za chvilku zmizel Hijovi z dohledu.
Ten ještě chvilku seděl na kameni a zamyšleně hleděl do stromoví.

Když se Asmodeus dostal dostatečně daleko, zastavil se a předklonil. Měl pocit, že se udusí. Nevěděl, co bude dělat, nevěděl, co řekne Luciferovi a ani co bude zítra. Jedna jeho část byla znechucená svým chováním a jednáním, ta druhá byla zmatená.
I když poznal spoustu andělů a démonů a ne jednoho si vzal, ať už násilím nebo dobrovolně, a i když byla spousta těch, kteří se mu líbili, nebo mu naopak slibovali nehynoucí lásku a věrnost, i když znal hodně těch, i výše postavených, kteří si udržovali stálý vztah a snad by se tomu při troše štěstí dalo říkat láska, i když byl dlouholetým Luciferovým partnerem, ať už před jeho pádem a potom po jeho znovuobnovení a žárlil na Sariela a byl naštvaný, když mu Lucifer nevěnoval dostatečnou pozornost, nebo naopak mu prokazoval úctu menší než švábovi, což ho vždycky naštvalo, přes to všechno, přes tyhle pocity, přes to, co cítil k Luciferovi, přes to, co v životě udělal, přes to všechno, kým byl, v momentě, kdy ho uviděl, kdy s ním promluvil, pocítil něco víc. Něco mu sevřelo srdce a zabránilo mu dýchat. Byl to snad náznak lásky? Toho citu, kterému lidé a andělé tak velebí? Toho citu, kvůli kterému byli války i mír? Citu, kvůli kterému se i z drsných mužů stávají pouhé loutky? Nesmysl!
On je přece jeden z nejvýše postavených knížat pekla a druhý nejobávanější démon!
Navíc má Luciferovu přízeň, což už to samo o sobě mu zajišťuje úctu a postavení.
Jenže, co bylo to, co pocítil? Co znamenaly ty jeho řeči? A sliby? To přece nebyl on!
Byl tak zmatený!
Ale zpátky už nemohl. Musel se sebrat.
Třeba to nakonec dopadne tak, že se jednoho dne neudrží, Hija znásilní a ten ho pak už nebude chtít nikdy vidět.
S touhle představou a myšlenkami plnými zmatku prošel bránou, která ho měla donést zpět do Luciferova paláce.

Konec 11. kapitoly