SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost (3.)

Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost
Kapitola třetí: Milosrdné lži

Kay spokojeně pozoroval jak se jeho svěřenkyně a adoptivní dcery cpou jeho pověstnýma palačinkami. Navzájem si byly tolik podobné a zároveň v jejích očích byl vidět ten lesk, co kdysi spatřil u Divy. A ty rysy, které tolik připomínaly Saju…
„Tak holky, jděte si urychleně sbalit pár hadrů.“ rozkázal, když dívky už jen bezvládně visely přes opěradla židlí a mnuly si plná břicha.
„Hadrů?! H-A-D-R-Ů?!“ podívaly se na sebe v naprosto identickém, zlobném výrazu dívky a zuřivě se pak otočily na svého otčíma.
„Prostě si jděte sbalit a nekoukejte tak.“ zvedl do výšky ruce Kay v obraném gestu a pak se smíchem začal umývat nádobí. Kolem očí už měl mnoho vrásek od smíchu a koutky úst mu neustále cukaly směrem nahoru. Dívky odešly s brbláním nahoru.
Crrrr. Crrrr. Crrrrr.
„Kay Otonashi. Prosím?“
„Kayi, tady Alan. Saja se vzbudila.“
Muž ztuhl se sluchátkem u ucha. V kuchyni jakoby najednou bylo hrobové ticho kromě zurčení puštěného kohoutku. Umyvadlo se začalo pomalu plnit vodou.
„Kayi?“
„A-ano?“
„Vypadá to, že Haji se o ni už postaral, máme to snímek. Bude, ale trvat asi tak dva dny než ji dokážeme vystopovat, pokud se nebudou přesunovat. Co chceš, abychom udělali?“
„Přiveď ji a přeprav Davida s ostatníma sem.“
Sluchátko na druhém konci oněmělo, Kay zastavil vodu, která už pomalu začala přetékat z umyvadla a zhroutil se na barovou židli.
„Taaaatiiiii! Pospěš! My už jsme sbalené!“ zahučela vysokým hlasem prosebně Sajame.
„Jo, tatiii!“ přidala se Divane a obě s taškami přes ramena seběhli dolů.
„Tati!“
„Nikam se nejede. Vaše teta se vrací domů.“ zašeptal Kay a vzhlédl do vytřeštěných očí mladých dívek.
____________________________________________________________

"Haji." mrmlala ze spánku Saja a oslovený se na ni se soucitem díval. Z neznámého důvodu si vzpomněl na jednu bouřkovou noc. Bylo to asi týden po jeho příchodu do ZOO.

*
"Haji! Haji! Haji, kde jsi?!" křičela trochu netrpělivě mladá dívka rázující si to po celém domě.
"Haji! Tak vylez už!" vrčela a otvírala dveře pokojů v chodbě.
"Sajo, copak se děje?" usmál se na ni tenkrát Joell sedící za stolem ve své pracovně.
"Otče! Nevíš kde je Haji? Nemůžu toho kluka najít. Tak moc mě zlobí! Proč jsi ho sem přivedl, papá?"
Joell se srdečně zasmál starým smíchem a z úst se mi linul nasládlý dech nedokouřeného doutníku. Z rohu místnosti, skrytém přivislým gobelínem vyšel Haji.
"Haji!" zakřičela pobouřeně Saja a její dlouhé vlasy jí neupraveně poletovaly okolo tváře. Haji ji mrzutě sledoval. V začátcích ji nesnášel. Jeho rodina se ho vzdala. A to všechno kvůli ní... Opustil svou rodinu. Zradil ji.
"Pojď se mnou! Slíbila jsem ti, že tě naučím na čelo, ne? A co další věci? Jsi tak nevzdělaný! Tak pospěš!"
Vyrhnula se k němu, popadla ho za ruku a táhla ho pryč. Byla o tolik starší než on a přesto nacházel sílu se jí vytrhnout. Znechuceným, vzdorovitým pohledem dítěte se podíval na Joella. Ten si ho s mírným pobavením, však s nesouhlasem v očích měřil. Haji se bezeslova otočil v znaku pochopení a vydal se za vytřeštěnou dívkou, za kterou práskl dveřmi. *

Vzpomínka mu vyloudila na rtech mírný úsměv. Jak moc ji tenkrát nenáviděl! S postupem času kdy z něj rostl muž se toho tolik změnilo. A od té osudné noci kdy se vše zbortilo a zároveň nastolila nová éra jejich života teprve. Nelitoval ničeho. Sledoval tělo šestnáctileté dívky, která na světě chodila už tak dlouho. A on ji už tak dlouho doprovázel.
Pohladil ji po vlasech a ona se pod jeho dotykem nepatrně zachvěla. Něžně jí setřel krůpěje potu na čele. Miluje ji. Uvědomoval si to už bezmála šedesát let co na ni čekal. Těch posledních třicet však ještě více. Po tom co se jí tenkrát přiznal v troskách divadla. Připomínkou prozměnu té noci mu bylo jen jedno křídlo jež mu vyrasilo když se stal Chevalierem.
Obdivoval tu dívku, ženu před ním. Šla stále dál a dál za svým cílem a pohlížela jen na dobro druhých. Jenže také zraňovala. Zraňovala ho a stále sti to vyčítala. S bezvýznamným pocitem vinny se díval jak jeho láska spí až nakonec opět otevřela oči a posadila se.

"Vzpomínám si na vše." zašeptala a zděšeně se roztřásla.
"Už úplně na vše."
"Haji..." vzlykla a po tvářích jí opět stékaly slzy, které viděl už mnohokrát. Vždy se cítil prázdný. Ztracený a bloudící. Ale ve chvíle kdy se probouzela z dlouhého spánku na tu chvíli kdy opět žila, ožil i on. Aspoň tak mu to připadalo. Po tolika letech se v něm objevili kousky emocí a citů, které ztratil odchodem od rodiny a jejím spánkem. Natáhl se a opatrně ji objal. Objal jí tou paží na níž měl znetvořenou ruku, stále připomínající mu Chevalierovi povinnosti.
"Proč jsi tak dlouho se mnou, Haji?" zašeptala po chvíli, když si zabořila obličej do jeho ramene. Slzy mu namáčely frak v němž neustále chodil jako kdysi bylo zvykem.
"Jsem Chevalier." zašeptal trochu chladně.
"Che-va-li-er?" hláskovala pomalu.
"Ublížila jsem ti, že?"
"Ne. Neublížila." zašeptal a hlavu si jemně a nejistě položil do jejích vlasů. Bylo to první gesto, kterým se jí vůbec kdy přiblížil.

Dodatek autora:: 

Takže Milosrdné lži jsou zde. Sorrry moc moc sorry, že to tak děsně dlouho trvalo a ještě je to krátké. Ale jak vidím, ani o prázdninách nestíhám a musím přiznat, že jsem neměla ani náladu na tohle psát. Máte to tu. Snad se bude líbit. A díky všem. Smile

4.57143
Průměr: 4.6 (7 hlasů)