Náctiletá láska - 3. kapitola - Amelia a první krůčky

Vztah s Ameliou byl takřka nepopsatelný. Až na drobné věci, co Ed nevěděl, co si o nich myslet. Patřily mezi ně otázky na plukovníka. Chvíli ji podezíral, že ho využívá, aby se k němu dostala, ale nebyla to tak docela pravda. Otázky nebyly přímo na něj, zněly spíš takhle nějak… : „Jak dlouho se znáš s plukovníkem?“, „Co si o něm myslíš?“, „Jste dobří přátelé?“ a poději, když už se lépe znali to bylo: „Jaký s ním máš vztah?“, nebo například „Nemyslíš si, že je hezký? Já ani ne… ale ty?“ Ed jí často odsekával, na tohle téma se s ní odmítal bavit, takže pak také snadno přehlédl ten její potměšilý úšklebek nad jeho reakcí.
Ale začínalo to chvílemi být opravdu divné. A to ho čekalo ještě tolik „radostných“ chvílí. Poprvé, kdy si začal myslet, že má s ním v plánu také jiné věci bylo, když zase překousl svou pýchu a šel si pro radu za plukovníkem. V poslední době to bylo pro něj méně a méně bolestivé. Nikdy by ani nevěřil, jak dobrý z něj nakonec může být přítel. Už kdysi ho považoval za důvěryhodného, nyní dokonce za přítele? Bylo to vůbec možné? Ale třeba za to mohly ty věčné řeči Amelie, že by s ním měl lépe vycházet a přimhouřit oči nad tím, že je o dost starší než on. Sto nic umořilo i osla a také Ed byl k plukovníkovi trochu vstřícnější a snadněji se mu polykala jeho pýcha, aby ho například poprosil o jeho názor.
Nyní se ho potřeboval zeptat, co by asi měl dát dívce za dárek, když jí chce jen tak udělat radost. Jestli květiny budou stačit. Ale to co uviděl mu vyrazilo dech. Amelia seděla na plukovníkově stole a cosi mu vzrušeně vykládala. On se na ni díval trochu nedůvěřivě, ale byli dost daleko, takže neslyšel pořádně jejich rozhovor. Dolehly k němu jen některá slova. Zaslechl také svoje jméno. Nakonec seskočila ze stolu, pokrčila rameny a řekla. „No, abyste potom nelitoval. Zamyslete se, třeba zjistíte, že je to moc dobrý nápad, víte kolik dam tam můžete potkat?“ vypadala lehce rozzlobeně. Co se tu stalo? Ed se šel raději zas rychle schovat. Pak dělal, že teprve přišel.
„Ahoj, Amelie, kde ses tu vzala? Šla jsi za mnou?“ zkusil to nějak schovat, že kus rozhovoru viděl.
„Ede? Páni, co tu děláš? Jdeš za plukovníkem?“ zeptala se ho se zářivýma očima. Ed se jen lehce usmál. Rád ji viděl v takové náladě.
„No… tak trochu… ale neodpověděla jsi mi, co jsi tu dělala ty,“ řekl Ed tichoučce. Pořád jí někdy moc nerozuměl.
„To není důležité, pojď, určitě máš teď volno, ne? Nepůjdeme do veřejných lázní?“ řekla vesele a chytila ho za obě ruce. Pak se k němu lehce s úšklebkem naklonila a zašeptala: „Do smíšených…“ Ed jako na povel zrudnul.
„A… Amelio, co to povídáš?!“ vyjeknul.
„Proč ne? Chodí tam hodně lidí, třeba tam potkáme někoho známého…“ pronesla tajemně. „A navíc, jsem tvoje dívka. Než si spolu začneme něco víc, ráda bych, abys mě viděl nahou. Chci vědět, jestli ti budu vyhovovat, nebo ne,“ a krátce na něj mrkla.
Chvíli to rozdýchával. Avšak mu skutečně imponovalo, jak je zkušená. Nestydí se… chce aby ji viděl… nakonec pomalu přikývnul. Amelia potěšeně tleskla rukama. „Výborně! Budu se těšit, půjdeme tak za… hodinku?“
„Dobře… vyzvednu tě doma, ano?“ odpověděl Ed a povzdechnul si. Tak trochu z toho neměl dobrý pocit.
Zašel domů a vzal si věci, co nejspíš budou potřebovat z těch, co nejdou si půjčit. Vzal si také své oblíbené mýdlo. Nakonec se cítil docela dobře, že tam půjdou. Ameliu vyzvednul tak, jak slíbil. Po cestě si povídali a Amelia na chvíli po cestě zpozorněla. Ed se trochu podivil nad její reakcí. Když se chtěl rozhlédnout, co se to děje, vyběhla k jedné výloze. „Jee, Ede! Podívej se na tenhle dortík!“ řekla vesele a ukazovala na dortíky, co byly vyfocené za výlohou. Nechápal, co na něm vidí. Vždyť byl úplně obyčejný.
„Takové dorty mám ráda,“ odpověděla vesele. Pak tam chvíli okouněla, Ed byl trochu otrávený, ale napadlo ho, že až jí bude chtít udělat radost, koupí jí právě takovýhle dortík. Alespoň je to dobré vědět. Pak se Amelia otočila a rozhlédla, usmála se na něj. „No, nebudu zdržovat, půjdeme?“ zeptala se a chytla ho za ruku. Ed sebou trošku cuknul, ale nedal svoji ruku pryč.
Došli až do lázní. Zaplatili, vzali si věci, a pak se Ed krátce zarazil, když viděl, jak z jednom regálu leží modrá uniforma. Kdopak tu asi je? A pak ho napadlo, co když se ten rozhovor co měla Amelia s plukovníkem týkal právě lázní? Převlékárny byly oddělené, teprve samotné koupele byly spojené. Ed si začal svoje věci dávat vedle této uniformy. Zhluboka si povzdechl a pak se na uniformu zadíval, lehce k ní naklonil hlavu a hned ucítil plukovníkovu vůni. Takže tu skutečně je… celý zčervenal, když si uvědomil, že ho uvidí s Ameliou, jak se spolu koupají. Nebo snad… že ho uvidí nahého? A proč si vůbec pamatuje jeho vůni? Řeči Amelie musely opravdu obsahovat nějaký jed, jinak by si takových maličkostí nikdy nevšímal. Trochu se zamračil, ta holka je docela děsivá, ale třeba to nedělá schválně… třeba by se s plukovníkem začal více bavit tak jako tak a povšimnul si těchto maličkostí i normálně.
Svlékl se tedy, dal okolo sebe ručník a nakouknul dovnitř, skoro nikdo tu nebyl, až na dva stařečky v koutě a maminku se svými dvěma potomky. V jedné ruce měl vědro s vodou. Opatrně se rozhlížel, ale v tom na něj někdo skočil. „Edooo!!“ ozval se veselý výkřik, až upustil vědro a spadnul z něj ručník.
„A… Amelio!“ vyjeknul, a ihned se ponořil do vody. „Co to děláš? Takhle mě lekat…“ zabublal do vody. Dívka se k němu s úsměvem naklonila.
„Ale no tak, Ede, vždyť je to legrace…“ bránila se. Ed se začal rozhlížet po plukovníkovi, Amelila měla v duchu škodolibou radost, kdyby jen Ed věděl… pak chvíli jen tak seděli ve vodě a povídali si.
Amelia se celou tu dobu dívala kolem, a pak zahlédla, jak plukovník vychází ze sauny. Už tak tu bylo docela horko, a ještě je tu sauna? Zajímavé… „Ede, co když ti umyju záda?“ nabídla se hned ochotně. Ed trochu zčervenal, ale to se dalo splést s rozehřátí z teploty vody.
„Tak… jak chceš…“ zamumlal. Amelia se jen usmála.
„Chvilku tu počkej, pro něco si zajdu. Jen se tu hezky opři a odpočívej…“ zašeptala a pak se zvedla a odešla. Ed zavřel oči, a chvíli jen tak relaxoval.
Za chvíli za sebou slyšel hlásek Amelie. „Tak jsem tady!“
„Ah, jistě… tak jo, dej se do toho,“ odpověděl jí, ani se na ni nepodíval. Pak na svých zádech ucítil ty ruce… bylo to zvláštní, nebyly to jemné dívčí ručky? Jak jen… rychle se otočil.
„Plu… plukovníku?!“ vyjeknul.
„Co se děje?“ nechápal Roy.
„No… vy… jak to?!“ dostal ze sebe pomalu.
„Tady Amelia mě požádala, jestli bych ti neumyl záda… prý jí hrozně pálí ruce, když používá tvé mýdlo, tak jsem myslel, že…“ a pak bylo ticho. Oba se na ni podívali.
„Omlouvám se Ede. Já jen… chtěla jsem splnit co jsem ti slíbila, ale tohle jsem si včas neuvědomila. Prosím, dovol mu to, je to jen umytí zad,“ špitla a smutně koukala do země, jako kdyby ji skutečně mrzelo, co se stalo. Edovi jí bylo líto.
„Tak dobrá. Jak chceš,“ protočil Ed oči. Opět se natočil zády k plukovníkovi a dovolil mu to.
Plukovník věnoval Amelii zmatený pohled, začal tušit, že tohle nebude jen tak. Amelia jen pokrčila rameny a usmála se. Pak někam zmizela.
„Máš zvláštní přítelkyni, Fullmetale,“ začal Roy konverzaci, zatímco se mu věnoval.
„Já vím. Někdy je zvláštní, ale jinak je moc milá, proto s ní jsem,“ odpověděl mu Ed nevzrušeně, i když s každým jeho dotykem mu tlouklo srdce jako blázen víc a víc. Bylo mu tohle všechno divné. Jen je asi nervózní, že se ho dotýká muž, což by mělo být nepříjemné, ale jaksi… není. Ano, tím to určitě bude! Pak jen zavřel oči a plně si užíval doteků, ačkoliv byly od jím nenáviděného plukovníka. Tedy… kdysi nenáviděného, nyní to byl dobrý a osvědčený spojenec a v poslední době samozřejmě také docela přítel. A to doufal, jak si to tu s Ameliou užijí. Po chvilce se vrátila.
„Ede! Proč to plukovníkovi nevrátíš? On ti tak pečlivě umyl záda…“ řekla hned, když je viděla, jak sedí vedle sebe a povídají si.
Ed nebyl chvíli schopný slova. Ale pak uznal, že má pravdu. „No dobrá… pokud o to ovšem stojí,“ poznamenal Ed trochu otráveně.
„Ale jistě, pokud se budeš snažit, tak o to opravdu stojím,“ řekl Roy s úsměvem a Ed byl zas potopený ve vodě a cosi bublal.
Amelia si sedla vedle a pozorovala to. Mile se usmívala. Ed po ní vrhal pohledy typu, že jí při nejbližší příležitosti přizabije. Ale snažil se plukovníka vydrhnout, co jen mohl a tak, aby to nebylo nepříjemné. Vždyť on se také předtím snažil. Amelia pečlivě studovala jejich výrazy a přemýšlela, jestli všechno bude tak, jak by si přála. Ale když viděla, jak je plukovník Mustang plně uvolněný a jemně se usmívá, řekla si, že on by na její plán mohl přistoupit časem dobrovolně… všechno chce čas… a i ona svůj plán pro vás postupně odhalí, pokud ho ještě netušíte.

______________________________________________________________

Děsivé, není-liž? XD
A zde moje fanfikce^^