Nechat se zabít přítelem nebo nepřítelem ? 1

Noční můra už zase.Stále a stále do kola.Nevím co dělat.Je mi sice už devatenáct, ale když se mi to zdá už od osmi let, a pokaždé v té noční můře zemřu, tak je mi s toho na nic.Chtěl bych aby mě z toho někdo dostal a byl semnou a nenechal by mě do toho znovu v klouznout. Sem obyčejný samotář sice né tak úplně sám,však jen Mikelangelo je jediný který mě snáší i s mou nepřátelskou tváří a snaží se mi nějak pomoct,ale stále neví jak ,nedávám mu totiž moc příležitostí a on se stále nevzdává.Je o tři roky starší a drží se mě jako klíště.
Za těch jedenáct let co se známe sem si na to zvyknul a jelikož se mi v té době každý vyhýbal jediný „Mikelo“ mi zůstal jako kamarád.I když mam někdy chuť ho zabít a tu mívám velmi často, přesto mě zachránil.Tak mu to tak trochu dlužím.Bydlí semnou a to mě někdy přivádí k šílenství.Na druhou stranu sem rád že nejsem sám.Hlavně je to z toho důvodu že má o mě strach.Jednou se stalo že sem se probudil ze slzami v očích.Bylo to v době kdy mi bylo tak patnáct a Mikelo mě uviděl a věděl že mě takhle nesmí nechat ,nechat samotného.Tak a takhle to bylo.To je další důvod proč bydlí s semnou a myslím že jeden z nejdůležitějších.
„Ni-chan!“ozvalo se z kuchyně.
„Co je, a neříkej mi „Ni-chan“! Zařval sem.Nedávno mě takhle začal oslovovat a já za boha nevím proč.Moje jméno je „Nikola“ (původ je francouzský proto místo „c“ je tam „k“ a zní žensky).Normálně mi říkal „Niku“. Zařval sem na něj protože sem byl až na druhém konci chodby ve svém pokoji.Dlouho mi to nedalo a zvedl sem se a šel za ním ,co chce.Když sem došel do kuchyně, hned na mě spustil.
„No to ti to trvalo, co si dáš k večeři a proč ne, je to roztomilejší“.
„Nevím ,udělej co chceš a prostě nechci abys mi tak říkal JASNÝ !“zasyčel sem na něho a to poslední slovo sem málem zařval.
„No fajn ,jak chceš,jak chceš Ni -chan.“
Neměl sem náladu se sním hádat tak sem se spokojil jen s hlasitým výdechem.Ještě sem stále stál ve dveřích a pozoroval co dělá.Nakonec sem si sedl ke stolu a za nedlouho byl ten stůl zaplněný jídlem.Mikelo byl vážně dobrý kuchař.To ho při nejmenším zachránilo od smrti.Bez něho bych se asi nejspíš nenajed.
Při večeři jsme si povídali o všem možným a ani jsme se nehádali ,jako obvykle.
Nerad to přiznávám, ale většinou vyhraje on.Přestane mě to totiž bavit se sním dohadovat a tak ustoupím.S nacpaným břichem si jdu sednout do měkkého, rozkládacího křesla v obýváku a Mikela nechám samotného v kuchyni aby to uklidil.Já vím sem sv** ě.
„Ale no tak Ni-chan, proč to pokaždé musím uklidit já sám?!
„Protože já všechno platím a jestli tu chceš bydlet musíš si to nějak zasloužit.Už ti to říkám po několikátý tak už se neptej a sem Nik.“
Jen nafoukl tvářičky a začal umívat nádobí.

„Ty spíš? „zeptal se mě.
„Už ne“stále sem měl zavřené oči a mračil se.Ucítil sem na tváři něco ledového a tak sem otevřel oči.
„Na pivo, proč spíš tady?“ nechápavě se na mě podíval.Já si toho však nevšímal a vzal sem si pivo který mi přines.
„Dík“ bylo jediné co od demě uslyšel.Sedl si vedle na gauč a vyčkával jestli mu ještě něco nepovím.Povím vám měl to teda ale trpělivost, ale dočkal se.
„Třeba se tady konečně vyspím.“ vydal sem ze sebe.
„Snad máš pravdu“ a zavřel oči jako já.V celém domě panovalo ticho a já pochvíli usnul.To sem rači neměl dělat, protože sem se probudil se slzama v očích.Bylo mi jasný že mě přitom Mikelo viděl.Stále však čekal co se bude dít a díval se na mě tím ustaraným obličejem.Zvedl sem se
s křesla, utřel si oči a šel do kuchyně napít se vody.
„Si v pořádku?“ zeptal se mě ustaraně.
„Jo“pohlédl sem na něj a malinko sem se usmál aby neměl obavy, to mi však moc nepomohlo.Po tváři mi zase začali téct slzi.Mikelo zareagoval okamžitě a objal mě.Nebránil sem se a stočil sem ruce kolem něj.
Druhej den na to sem šel do školy.Začal sem chodit na vysokou a Mikelo zas do práce.Pracuje v jednom baru.Je to dost populární bar v celím městě.
Člověk by čekal že tam bude pracovat až bůh ví do kdy.Podařilo se mu domluvit že, ho úderem určité hodiny někdo vystřídá.Zato, ale musel chodit do práce brzo ráno.Já chodil později do školy tak mi vždy něco připravil a já to jen pak sněd.Doma sem byl většinou dřív než on.Než se vrátil domů učil sem se.Někdy sem ho poprosil jestli by mi nepomohl.Chodili jsme na stejnou střední a měl u maturit ten nejlepší výsledek ze všech.Kdyby chtěl mohl jít dál, ale jeho to spíše táhlo k baru.Zato já prolít jen tak tak.Nevím jakým způsobem sem se dostal na vysokou ale dostal.Sem rád.Né že bych byl úplně bl**j to ne jen je to na vysoký trochu těší než sem si myslel.Nedávno mě Mikelo začal „doučovat“.Chtěl sem skončit na vysoký, to sem ale ještě nevěděl že by mě to stálo život.Mikelo mě donutil se s nim učit a že to dotáhnu do konce, když sem s tím jednou začal.
Poslední hodina už byla u konce a já se chystal k odchodu.Cesta ze školy mi trvala asi patnáct minut a tak sem chodil pěšky.Zato on to měl do práce hodinu.Jezdil do práce autem.Mím autem.Jelikož já nepotřebuju do školy autem, a on na nový nemá dohodli jsme se že ho bude používat on.Řidičák máme oba tak je to v poho.Doma sem si odložil věci a převlékl se.Obyčejně bych si sedl k učebnicím a knížkám.Dnes si to však štráduju do baru.Děje se to skoro pravidelně v pátek.A dnes je pátek.Abych nestrávil skoro celej zbytek dne v baru, tak jdu pěšky.Mam to přes celý město.Provětrám si mezitím hlavu.Doma bych se asi unudil, Mikelo má v pátek vždy delší šichtu.Ta atmosféra v baru je mi příjemná.

„Čau“ pozdravil sem Mikela, který právě umíval skleničky.
„Hoj, jak to šlo ve škole? Právě utřel poslední skleničku a ďábelsky se na mě usmál.Já už věděl co to znamená „jestli si to zkazil zabiju tě!“.Psali jsme dnes test s češtiny a on mě pár dní před tím učil.Nechtěl mi dát pokoj.Nakonec jenom s jeho pomocí sem to zvládl.
„Zvládnul sem to, jo a dík jenom díky tobě, ale nekoukej na mě takhle.Nesluší ti to.“ provokatérsky sem ho probodl očima a usmál se.
„Promiň, ale dneska končím až o půlnoci.Kluk který se má semnou vyměnit dneska něco má a dřív to nestihne tak se budeš muset nejspíš vrátit domů sám. Tedy pokud tu nechceš zůstat.“
„Zůstanu, co bych dělal doma.Jen mi asi budeš muset něco uvařit.“ nevině sem se na něho usmál a čekal na jeho reakci.
„Asi tě budu muset naučit vařit.A nechceš si rači někam zajít? Je to lepší.“ prohodil mezi naléváním vody do sklenky na víno pro mě.Piju víno to je samo sebou, dneska ale nemám chuť na alkohol.
„Nechci jíst něco jiného, nechutná mi to tak dobře jako od tebe.“ a s nafouknutýma tvářičkama sem usrkával obyčejnou vodu.
„Tak když je to takhle, rád ti něco uvařím.“ nahodil úsměv který sem u něho vyděl jen když byl hodně šťastní.Byl sem za to rád a čas se rychle krátil ke konci.Zbývali asi tak dvě hodiny do půlnoci, tak sem se zvadl a došel sem až do rohu místnosti kde byli gaučový sedačky.Lidé jakoby žili v noci a přes den spali.Čím víc přibývalo minut tím víc lidí sem začalo chodit.Naštěstí pro mě spíše tančit a k baru.Měl sem tedy prázdnou celou sedačku.Mikelo si mě nevšímal a pokračoval v práci, měl jí víc a víc.Po chvíli sem se natáhl po celí její délce a dobrá nálada v baru nebrala konce.Najednou sem uslyšel pomalou a nádhernou, uklidňující písničku.Můj mozek a voda ve mě dřímající mi dali na jevo spolu i s plným žaludkem, menší únavu.Nebránil sem se tomu a zavřel sem oči.Nevím za jak dlouho sem usnul.Docela mě překvapilo jak sem mohl spát v takovém rámusu.Kdo ví.

„Ni-chan, Ni-chan v stávej, jdem domů, vstávej Niii-chan.!“ uslyšel sem jakoby něčí hlas ale ignoroval sem to a nenechal se vyprostit ze spánku.
„Takhle ho neprobudím, áááá.......grrrr.Možná vím jak ho probudit.“chvíli váhal ale pak mě jemě políbil na rty.Pak se odtáhl a čekal co se bude dít.Měl štěstí, ztráta života mu nehrozila.Jen vykulené oči které na něj koukali ještě pořád v leže.Po pár vteřinách jsem se vzpamatoval a posadil se.
„P-proč si to udělal?“ zakoktal jsem a zrudl ve tváři.Sklonil jsem hlavu a díval se na zem aby Mikelo neviděl jak jsem červený.Mikelo se jen pousmál.
„Nemohl sem tě probudit tak sem to skusil takhle a vida funguje to.A těť už pojď práce mi skončila.
Zvedl sem se a šel za Mikelangelem, který si to už štrádoval k autu stojícího opodál na parkovišti.Byl sem rád že nás při tom nikdo neviděl.Ale čím víc sem na to myslel tím víc sem si uvědomoval že se mi to líbilo.Nad touto myšlenkou sem se na chvilku začervenal.
Nastoupil sem do auta a seděl na sedadle smrti.I když sem si v tuhle chvíli myslel že mě asi zabije moje srdce.Bušilo mi jako o závod a já sem z toho byl docela mimo.Nenechal sem to však na sobě znát a celou cestu sem mlčel.Mikelo také mlčel a já za to byl nesmírně rád.Obyčejně dokáže prokecat celý den.Bez přestání.Nakonec mu to nedalo a zeptal se mě.
„Co máš zítra v plánu?“prolomil hrobové ticho.
„Nic“ odpověděl jsem už uklidněný s náznakem úsměvu ve tváři.Mikelo jen zabručel a zaparkoval před domem.Tu noc se mi sice zdála noční můra, ale na konci sem nezemřel.Druhý den ráno to bylo jako vždy.Mikelangelo býval dříve na nohou než já a připravoval snídani.Došoural sem se s mého pokoje až do kuchyně.Ještě stále trochu rozespalý sem šel k rychlovarné konvici a zapl ji.Mikelo mi vyndal hrneček a nasypal mi do něj kávu.
„Dík“
„Nemáš zač“ a dále se věnoval přípravě jídla.Voda v konvici se uvařila a já si mohl kávu zalít.Vždy si ji zaliju do třičtvrtě hrnku vodou potom si dam dvě lžičky cukru a na konec doliju mlékem.Tak mi to chutná nejvíce.Přisedl jsem si ke stolu.Mikelovi to dlouho netrvalo a mohlo se začít jíst.
„Promiň“ řek Mikelo smutně.
„Za co?“ zeptal sem se opatrně a usmál se na něj aby se netvářil tak smutně.Moc dobře sem věděl za co se mi omlouvá, ale že ho to nejspíš trápilo celou noc sem nevěděl.
„Za ten včerejšek.“
„Aha......už se tím netrap.To je v pohodě.“ usrkl sem ze svého hrnku kávy.
„Eh-hm ….. co myslíš tím netrap a v pohodě? Nechápavě zvedl obočí.
„Co myslíš že tím myslím,moc dobře víš co tím myslím,tedy myslím.“ div sem si nezamotal jazyk.
„Fajn, ale pořád nechápu.“ a odklonil pohled.
„Pojď sem blíž.“
Chvíl dál nechápal, ale nakonec to udělal.Zrazu sem ho letmo políbil zas já.Odtáhl sem se o něho a ďábelsky se usmál.Pokračoval sem ve snídaní.
„Tos neměl dělat..“
„Pro-mmhh...“ vrátil mi to i s úroky.Nechtěl se mě tak lehce vzdát a já přistoupil na jeho hru.
Najednou zazvonil mobil.Byl to Mikelův mobil.Odtáhl se od demě.
„Promiň.“ a dál si všímal telefonu.
Vrátil sem se zpátky na své místo a tak trochu se divil co se stalo.Bál sem se že se něco mezi náma změní jestli to bude takhle pokračovat.Nechtěl sem aby se něco změnilo v našem vztahu.Ale možná sem začínal pociťovat že chci něco víc.Z přemýšlení mě vytrhl Mikelův hlas.
„Cože!“ vykřikl a poškrábal se na hlavě.
„Aha, a proč si sem přijel?“ zahučel naštvaně do telefonu.
„Fajn, ale to je jediný co udělám.“ zaklapl telefon a všiml si že na něho celou tu dobu zírám.Nikdy sem ho tak naštvaného neviděl.
„Co se děje, takhle naštvaného sem tě nikdy neviděl.“ zeptal sem se.
„Nic.Jen přiletěl můj bývalej kamarád a poprosil mě jestli bych ho nemohl odvést do hotelu.Vlastně to nebyl bývalej kamarád ale přítel.“
Nad slovem „přítel“ sem se trochu zarazil.Vstal sem a šel k malému věšáčku na klíče.Vzal sem klíče od auta a hodil sem jo po Mikelovi.
„Na co čekáš, jdi a vrať se brzy.“ zamračil sem se a odešel pryč.Na nic nečekal a s trochu nejistým výrazem ve tváři zmizel.