SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Neušlechtilý - 6. kapitola

„Klid,“ špitl jsem mu do ucha a pustil. Byl uražený, to se dalo poznat podle té pózy chlapce koukajícího pryč se zkříženýma rukama. Otočil se a tentokrát pomaleji odešel do svého pokoje, já za ním. Jakmile se zavřeli dveře pokoje, vrhl se mi kolem krku a odmítal pustit. Jeho oči teď převládali smutkem a vlhkostí, ani se mu nedivím, sám toto pociťuji.
„Já si nikoho nechci vzít, nechci… já prostě nechci,“ zamumlal smutně do mého ramena.
„Já vím, taky to nechci,“ špitl jsem mu na oplátku a trochu ho od sebe odtáhl, abych mohl sledovat jeho myšlenky v těch sladkých očích.
„Jenže,“ položil jsem mu ruce na ramena, „bohužel musíš. Musíš si vzít ženu, s níž budeš vládnout, porodí ti zdravé děti a následovníky trůnu. Tak to vždy bylo a tenhle zvyk se těžko změní.“
„Já vím, ale představa na to…“ hlesl a trhl hlavou na bok.
„Naneštěstí se každý musí řídit v takovémto případě moudrem a ne city. Ne našimi city,“ každým slovem, každou hláskou, cítil jsem, že umírám.
„Já vím, ale nejde to.“
„V tomto případě je naše láska úplně zbytečná a přitěžující. Ale ber to tak, i když si ji vezmeš, budeme spolu, ne?“
Hořce se zasmál.
„Jenže já nechci být s tebou s myšlenkou, že nejsme svoji. Nechci tě brát jako milence. Kdybych chtěl milence, mohl jsem najít na ulici několik mužů a střídat je podle potřeby. Jenže já si chci s tebou povídat, ne jen užívat. Chci, abys mi rozuměl bez toho, abych zahýbal mé ženě. Já manželství beru za něco jiného, než si myslí můj otec.“
Jeho řeč mě donutila, abych na chvíli mlčel. Sám jsem se zamýšlel nad jeho slovy. To, co řekl, byla pravda, ta nejčistší. Otočil se a sedl si do křesla, se smutnými povzdechy se snažil přemýšlet, co dál. Abych jeho pozornost přesměroval na mě, sklonil jsem se a letmo ho políbil. Párkrát zamrkal, pousmál se, ale znova se zabořil do svých myšlenek. A já taky. Klečíc u něj hleděl na zem a snažil se tuto věc nějakým způsobem vyřešit. Ale co zmůžu já, obyčejný sluha, proti smečce šlechticů? Skoro nic.
Princ nakonec promluvil.
„Řekni mému otci, že s ním pojedu do Atikarie a budu jednat společně s králem. Jestli se mu to nelíbí, ať se s Skidaií ožení sám, já mu nebráním. A večeřet s nimi nebudu, takže mi na večeři dones nahoru jídlo. Už jich mám dnes akorát dost!“ chtěl praštit pěstí do obruby křesla, ale těsně nad ní se zastavil, párkrát s rukou zlehka zatřásl a pak jemně položil.
„Ano,“ špitl jsem a zanechal tak smutného dědice trůnu za mnou.
Připadalo mi, že cesta chodbami, po schodech a přes zatáčky, byla tak neskutečně dlouhá. Nebo to způsobila moje chůze? Pomalá, přemýšlivá? Musel jsem vypadat v té chvíli zničeně. Ale také jsem se musel dát do pohody. Kdyby král viděl moje ztroskotaní… Zastavil jsem u jednoho z pár zrcadel, které jsou na zdech vyvěšeny, a honem jsem trénoval výraz a upravoval vlasy. Když mě přišlo, že by to mohlo být, odhodlaně jsem vešel do salónku, kde by šlechticové měli být.
Zaklepat a vejít.
Tím, že se otevřeli dveře, se na mě vrhla pozornost celého salónku. A když jsem k tomu kráčel za králem, každý chtěl vědět, jaké je rozhodnutí prince.
Hluboce jsem se poklonil.
„Nejjasnější králi, princ vám vzkazuje, že pojede s vámi do Atikarie a připojí se k jednání, případně zasáhne. A s princeznou se neožení, možná později, ale ne teď kvůli jednomu konfliktu,“ předal jsem zprávu, trochu upravenou, snad nebudu říkat přesné znění. Ještě bych skončil na laně v propasti.
„Kdo mu řekl, že jedu do Atikarie?“ zvýšil hlas král, zpráva se mu nelíbila. „nic takového jsem neřekl a kdybych… Určitě bych Evžena nevzal! To není jeho starost, aby se míchal do našich politických jednání!“ zavrtěl hlavou a odvrátil ji na bok, zároveň tak čekal, že už odejdu. Neodešel jsem. Musím něco podniknout, tahle reakce se mi vůbec nelíbí.
„Vaše výsosti, dovolte mi něco namítnout. I když jsem se snažil princi rozmluvit, nešlo to a zároveň s ním souhlasím. Právě jste řekl, že nechcete, aby se míchal do politických jednání, tak proč se musí oženit? Právě teď? Vy svého syna řádně neznáte. Nechte ho jednat. Řeknu vám, že máte od něj co čekat, a i tak předčí všechna vaše očekávání,“ nedívat se do očí, nedívat se do očí. Jinak by mne to draze stálo. Teď jen přemýšlím, jestli v Biena nevkládám moc velkou důvěru, ale to co mi vše řekl, předvedl… nijak ho nezveličuji, možná i podceňuji.
Chvíli jsem stál a čekal, co se stane, co mi král udělá za tu upřímnost k němu. Snad nic, pomyslel jsem si a s úklonem odešel ze salónku. Stále se na mne dívala. Dívala a zkoumala moudro v mém hlase. Je to nepříjemné. Při odchodu se naše oči střetly. Bodlo mě to do hlavy, její soustředěný výraz. Nevšímal jsem si toho o odešel. Konečně pryč od nich, od jejich logiky. Šel jsem se převléci, abych mohl pracovat na zahradě. Tam je mi dobře.
Každá květina, kterou jsem odřízl, aby zdobila chodbu zámku, nádherně voněla. Dneska zvlášť voní hezky. Normálně vůně květin nemusím, však teď, ta ovocná a svěží vůně mi stoupala do hlavy. Snad bych mohl pár natrhat do Bienova pokoje. Aspoň mu to tam provoní.
Konečně se blížila chvíle k večeru. Došel jsem do kuchyně, honem se převlékl a popadl tu speciální kytici růží. V Bienově pokoji nikdo nebyl. Zvláštní. To mi nebránilo popadnout vázu se starými a vysušenými květinami a naplnit ji novými. Pak jsem znova utíkal dolů, abych mu mohl donést večeři. Tentokrát už ležel na posteli, nejspíše s bolestí hlavy, jelikož si ji křečovitě svíral.
„Ehm, tady máš večeři,“ podal jsem mu opatrně tác, aby se nic nevylilo. S pohledem na mě se pousmál a uvolnil.
„Všiml jsem si nových květin,“ probleskl pohledem přes místnost k váze. Já se ušklíbl.
„Chtělo to změnu, ne?“
Bien pokývl a pustil se do jídla. Mezi jednotlivými sousty si se mnou povídal. Po chvíli jsem sebral odvahu a zeptal se ho. Nechci mu ublížit, ale tato otázka mne zaujímá.
„Proč si tak vykolejený? Normálně neležíš na posteli, ale procházíš se po zámku a nebo věnuješ hudbě. Tak co se děje? Je to…jí?“
Odložil lžící na kraj tácu a narovnal se. Nechce se mu o tom mluvit, ale musí se vypovídat. Jak je předvídatelný! A tím pádem i roztomilý, když si uvědomím, že dělá to, co očekávám.
„Je to vším. Můj otec je takovej…“ chystal se říct sprosté slovo, ale odolal, „jeho nápady jsou ještě více…“ znova se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, „a ta moje prej snoubenka je taková…“ praštil pěstí do postele.
„Ty si ji nevezmeš, přeci jsi jen můj, ne?“ snažil jsem se mu spravit náladu, předklonil se, až naše obličeje byly těsně u sebe. Zadrhl se, nastalo ticho. Nádherné ticho. Ta blízkost…vesele jsem si odfrkl a rukou mu utřel ústa od polívky. „Když už jíš, tak zkus slušně.“
Zašklebil se na mě. On se ani moc neumí šklebit, když už na to ale přijde, vypadá tak…dětsky, úplně jinak než ta vážnost a respekt před ostatními.
„Ale zpět k ní…ona, s ní bude problém. Viděl jsi ji, já taky. A i když je dost krásná a docela žárlím, straší mě. Nevypadá tak jednoduše, jako ostatní dámy, milenky či jiné ženy. Tahle má v sobě velmi silné charaktery a za svými cíly si jde i přes ležící mrtvoly. Tak to cítím a to je to nejhorší,“ zamyslel jsem se a poškrábal na bradě. Tohle téma mi přišlo nepříjemné. Vzbuzovalo ve mně špatný pocit a strach z budoucna. Nemůžu ani pomyslet, že by si Bien vzal někoho takového. Dvě silné a odhodlané osoby spolu nedokáží tvořit kompromisy. A už jen představa, že bude potřeba, aby měl dědice a-
„Dost bavení o té couře, máme chvíli pro sebe, tak ji využijme,“ odložil tác vedle sebe a skočil mi na krk. Super. Samé starosti a to malé děcko abych nosil na bedrech…Děcko? Ne. Někoho, s nímž bych mohl být i celou věčnost. Spustili jsme se do vášnivého polibku, díky němuž jsme se prohnuli a převalili na jeho postel. Slyšel jsem, jak se převalila sklenička s čajem, ale naštěstí byla skoro prázdná. Strhávali jsme ze sebe oblečení a ani nechápu, jak jsem mohl dovolit to takhle nechat plynout. Vždy se včas zadrhnu, nechci, aby měl Bien potíže, ale dnes jsme se potřebovali oba dva odreagovat z dnešních potíží. A taky to zapůsobilo.

Moje komnata…kde je moje komnata? Procházím chodbami a snažím se dorazit do mého a Ariánova pokoje. Stále ještě cítím jeho rty na mých, jeho dotyky…proč nám jenom osud nepřeje?
Je už ráno. Klečím u záhonu fialek a macešek a snažím se je sladit do předem určeného vzoru. Barvy musí být podobné, seskupení přesné. To je tvrdá práce, i když se to nezdá.
Jak se blíží odpoledne, je načase přinést princovi oběd do pokoje. Ano, zařídil si to tak, aby nemusel vycházet z pokoje a potkávat tak někoho na chodbě kromě mě. Převlečený do našeho černobílého komorního obleku se stříbrným podnosem kráčím po schodech nahoru k princově komnatě. S úsměvem se honem nadechnu, abych k němu přišel co s nejlepší náladou. Úsměv mi ale honem vyprchal. U dveří stál král a rozzlobeně na ně klepal.
„No tak Evžene! Otevři!“ hučel a běsnil vzteky. Já si musel odfrknout, ten král je tak otravný, tak…nechápavý a egoista. Právě tyhle lidi nemám v lásce.
„Dovolte,“ zdvořile pravím, aby mi uhnul a já mohl sáhnout nějak po té klice. Neuhnul, jen zavrtěl hlavou. Připadal si chytře. Ubožák.
„Tam se nedostaneš, Evžen se zamknul,“ hlesl a znova začal bouchat na dveře a kázat, aby otevřel, k tomu přidal i zmínku o moji přítomnosti. Já se jen neschopně díval.
„Nejvyšší králi, smím vědět, co se tak důležitého chystáte princi sdělit? Mohl bych to s ním prodiskutovat,“ nabídnu se čistě ze zájmu.
„Chci mu říci, že tedy domluvím schůzku a může jet a to už za měsíc, ale Skidaii si vezme i tak a to hned jak dovrší osmnácti. Potřebujeme upevnit vztahy s okolními zeměmi a tohle je způsob, jak toho docílit.“
He? To je teda pokrok, aby povolil takhle malou věc, i když ta druhá skutečnost mě děsí… svatba Biena a ní… On ve spárech ženy, v objetí někoho jiného než v mém…
„Choval jste se k princi Evženovi i jinak než jako král?“ vyřkl jsem a pak se divil, co vůbec z mých úst vyšlo. Král na mě zaostřil a pak se tupě zasmál.
„Jak to myslíš, chlapče?“
„No, jestli jste se k princi Evženovi choval někdy i jako otec,“ úsměv mu z tváře vyprchal. „Jestli ano, věděl by jste, že on dokáže upevnit vztahy i bez sňatků a případně k němu dojde, jen když bude chtít on sám. Nebude si brát nikoho na sílu, vyšly by z toho zbytečné potíže a zničený život. On sám si chce určit svoji budoucnost.“
Nasadil jsem nevinný úsměv a přikročil k dveřím. Král mi ustoupil a stále bez mrknutí mě pozoroval. Lehce jsem zaklepal na dveře a oznámil čas obědu. Buď to udělal princ schválně, ale krále to setřelo, když na mé zvolání ihned zvesela odpověděl a chystal se mi otevřít. I když se splnil králův cíl, aby se dveře otevřeli a on tam vešel, zůstal stát jako přimražený a já s tácem vklouznul opatrně do pokoje. Zpoza zavřených dveří jsem uslyšel jenom kroky váhavého odchodu.
„Uf, konečně jsem se ho zbavil,“ vydechl spokojeně Bien a svalil se na postel.
„Jo, to ano,“ špitl jsem předstírajíc stejnou radost, ale nešlo to. Okamžitě se přesunul do sedu a zvědavě na mě koukl.
„Co se děje?“
Chtěl jsem říci, že nic, ale kouknutí do jeho medových očí mě dalo jakýsi pomyslný zákaz lhaní a tak jsem vysvětlil své obavy.
„I když jsem to nějak domluvil, myslím, že se budeš muset oženit se Skidaiou tak i tak…“ sedl jsem si do křesla a bezduše hleděl na zem. Má pěkný vzor, pomalu v něm začínám hledat tvary a obrázky, dokud se něco nezavěsilo na krk a to Bien. Objímal mě a s úsměvem se tulil.
„To teď neřeš….Budeš už ale muset jít, ať tě Dalas nepodezírá z ulejvání se ze zahrady.“
Pokýval jsem hlavou. Má pravdu. Zvedl jsem se, letmo prince políbil a odešel zabořen ve vlastních myšlenkách.
Do večer jsem prince neviděl. Ale stalo se něco jiného. Král si mne povolal do komnaty a tam mi osobně představil princeznu Skidaii. Stála tam, úplně jinak ošacená, než byla předtím a s účesem zvýrazňujícím její dokonalý tvar obličeje. Vzadu sepnuté prameny vlasů tvořili jakousi květinu, jiřinu, a to doplňovala červená stužková spona. Prohlížela si mne a zkoumala do detailů mé reakce. Tak nepříjemné, ona nepříjemná, její skořicové oči mi hleděli do duše a provrtávali srdce. Ona si vezme Biena. A to nejspíš určitě.
„Ode dneška budeš i její sluha, hodiny zahradnictví se ti sníží,“ oznámil mi s líbezným úsměvem král a já měl chuť porušit moji zásadu antinásilnických sklonů. Chtěl jsem ukázat, jaká síla se ukrývá v mých pažích.
„Ale pane králi, na zahradu to bude mít nepříjemný vliv. Za míň hodin už nezvládnu o vše tak dokonale pečovat a navíc poslouchám rozkazy jen od mého pána, a to prince Evžena,“ hluboce jsem se uklonil a připravoval k odchodu. Už tu nechci déle strpět.
„Nařizuji ti to, jako nejvyšší král a ty mne budeš poslouchat, jinak skončíš na místě horším než to vězení, to mi věř!“ zvolal a věděl, že ho poslechnu, ale to neznamenalo, že zůstanu stát. Zavřeli se za mnou dveře.
Celý den nanic. A včerejší též. Nesnáším sebe, nesnáším všechny sobecké lidi, ale miluji nade vše Biena. Složité, že?
Do dalšího rána mě vzbudila z nádherného světa bezstarostných snů jenom představa, že s Bienem dnes budu trochu déle. Máme domluvenou lekci a to i na rozkaz krále. Proto jsem strávil na zahradě minimální dobu, naplnil se obědem a šel odnést podnos jak princi, tak hned nato i jeho donucené snoubence. Skidaia seděla v bohatě vyšívaném křesle, nohu měla přehozenou přes druhou a s dlaněmi před obličejem spojenými mě přímo propalovala.
„Paní, můžete mě prosím přestat sledovat při mé práci?“ nevydržel jsem to a když s tichým cinknutím stříbrný tác byl položen na stůl, zeptal jsem se. Lehce s pousmála, vstala a beze slova přikročila k oknu. Místo mě teď pozorovala motýly, kteří se na zahradě předbíhají v neznámém závodě. Bylo mi jasné, že jakmile začnu se zahradničením, bude tam stále stát. Co do mě má?
Odešel jsem. Ach, konečně. Mám půlhodiny volno na oběd a poté následuje lekce. Takže smůla, princezničko. Nezbývá ti nic jiného, než obdivovat moji práci bez hlavního tvůrce – mě.
„Ahoj, Biene,“ pozdravil jsem v místnosti, kde míváme lekce a svalil se s úlevou do křesla. Nejspíš pohled na zničeného sluhu je velmi zábavný, protože si můj společník neodpustil menší smích.
„Tam máš čaj, tvůj oblíbený,“ poukázal jsem na šálek teplé a voňavé tekutiny.
„Jo, díky,“ špitl a usrkl. Ups, nejspíš je až moc horký. Princ ihned porcelánový hrníček položil a vyprskl před sebe. Tentokrát jsem se smál já. Byl tak roztomilý, jak s vytřeštěnýma očima před ústy mával rukou, aby do nich nahnal trocha studeného vzduchu. Místo něj se na jeho ústa dostala ta má. Chvíli strpěl, poté se ode mě odtáhl, což je docela zázrak.
„Holký si to vázne nemusel elat,“ stále ještě ovíval svoji tvář a hleděl při tom na páru vycházející z hrnku.
„Promiň, omyl,“ klekl jsem si před něj a dlaně držel na jeho obličeji. Mé prsty přejížděli po hladkých křivkách, jemné pleti, měkkých a poddajných rtech. Byla tak teplá, horká a to nebylo tím čajem.
„Už se to víckrát nestane,“ mé šeptnutí bylo jen jako vánek, jako jediný zvuk v pokoji, kromě hlasitých nádechů a výdechů, když jsme se pustili do vášnivého líbání. To bude zase lekce, už to vidím…
Naše jazyky se pohybovaly v dokonalé souhře, rty tiskly na ty druhé. Horko proudilo v našich žilách a ovládalo ho. Byl to zážitek, který musel přestat. Přesněji – já jsem přestal. Se zarmouceným obličejem jsem se odtáhl a hleděl do země.
„Co se děje?“ špitl na mě a pak silně objal.
„Nevím,“ hlesl jsem a nechal se tisknout. Vážně nevím. Nebo něco málo vím. To, že mám jen minimum možností. Buď skončit a odejít ze zámku, říci že vše byla odplata za královu nevděčnost a ignorovat, nebo také být tím tajným milencem, o kterých se všude na královských dvorech mluví.
Já nechci nic z toho.
A to je hlavní problém, proč jsem právě tak nejistý, že nedokážu ani poddat se citům. Právě o to právo, právo na svobodu lásky, o ni bojuji. A boj prohrávám. Můj soupeř má navrch hned v několika věcech. Jsem zrozený k prohře.
Už jsme si do zbytku jenom povídali. Přeci jenom, je to lekce moudrosti. Tak bych si přál, abych tehdy skončil na té ulici. Nevadí mi, že mám problémy, že se trápím. Vadí mi, že se trápí osoba mě nejmilejší a nejmilovanější. A to je takové trauma a bolest v srdci, že si to člověk nedokáže ani představit.
Mé kroky zavítali na zahradu. Už zase v tom volnějším a otrhanějším obleku, rozepnutá košile odhalující hruď mě aspoň trošičku chrání před přímým sluncem a také před detailním zkoumáním té protivné ženské u okna. Bohužel, musel jsem to strávit, i když tam stála celou moji směnu. Zajímavé.
Někdo by možná řekl, že ta žena je do mě blázen, ale tohle není ten typ sledování. Tohle je… podezírání, zkoumání a ne nijaké okukávání z nudy. Tak moc jsem byl rád, když jsem zalehl do postele a usínal s čistou hlavou.

Dodatek autora:: 

Tak tedy.... trochu jsem se zadrhla, jak a kde mám vybrat při zařazování v real FF do shounen-ai... takže jsem to udělala ve FF. Snad to nevadí... kdyžtak to spravím. Ale když v nabídce není ani slash... v tom se nevyznám. No, děkuju za komentáře, vážně pro mě velká podpora... a teď vám zvěstuji šestý - předposlední dílek. Snad si ho co nejvíce užijete a bude se vám líbit:-)

4.64706
Průměr: 4.6 (17 hlasů)