Nezha – 7 – Epilog

„Hoď sebou!“ křičel na mě můj mladší bratr, který za posledních pět let řádně povyrostl.
Osobně jsem ho měl raději, když byl ve vejci. Od oněch událostech přišel o veškeré vzpomínky a magickou moc. Tudíž i jeho osobnost klidného a vyrovnaného následníka trůnu zmizela a nahradil ho hlučný spratek.
„Vždyť už jdu!“
Na zádech jsem táhl čerstvé pancíře. Sice mu říkám spratku, ale mám ho rád. Žijeme spolu v mém městě, které se vlivem velikého rozvoje o polovinu rozrostlo. Nángíni se dokonce stali běžnější součástí všedních dnů.
„No, vždyť ho vlastně může porodit i bez tebe,“ neodpustil si jedovatou poznámku.
„Ty!“ Napřáhl jsem ruku, ale rána nedopadla.
„Mazine!“ zakřičela na něj má adoptovaná dcera. Její vlasy byly delší, ale pořád stejně rozčepýřené. Na rozdíl od svých vrstevnic neměla zájem o ozdoby, to si radši dala pěknou rvačku.

Bleskurychle se za mnou krčil. I její osobnost se trochu změnila. Původně vypadala tiše, ale to jen dokud neotevřela pusu a nezačala druhé peskovat… a navíc oprávněně. Dali jsme jí jméno Nadia, ale moc se k její povaze nehodí.
A pokud někoho peskuje nejvíc, tak právě Mazina. Myslím, že se mu líbí.
„A ty taky Nezho! V takovouhle chvíli si nemůžeš dovolit chodit pozdě!“
„Já vím, já vím.“
„Když víš, tak mrskni ocasem,“ a vyrazila napřed.
„Jen běž, já ti to pak spočítám,“ řekl Firdos, můj dodavatel práce a příjemce mého zboží.
„Jo, díky!“ zamával jsem mu a mizel mezi domy.
Taky jsem byl pěkně nervózní. Měl jsem se stát otcem. S Aješou jsme se vzali dva roky po incidentu. Žádný doktor ji bohužel nemohl vrátit zrak. Nelitovala toho však. Přijala to s klidem a novým odhodláním pro život. Pro ni to byla nová kapitola… nová kniha.

Jusafa se vrátil ke své firmě a… o půl roku později objevil lék na hnijící nemoc. Pomohla mu k tomu náhoda a nově objevený pramen na místě města. Léčba od té doby zachránila mnoho životů a založil nadaci, která postiženým lidem pomáhala znovu zapadnout do společnosti. Rehabilitace trvala i víc než rok.
„Rychle!“ volal Mazim, před dveřmi nemocnice.
Nadia tam už čekala. Dal ji sem postavit Jusafa z jasných důvodů a vlastně díky němu došlo v celém městě k modernizaci. Obchod tu kvetl ještě víc než předtím.
„A, pan Nezha, že?“ řekla Dromtauří sestřička.
„Ano, jak je na tom?“
„Každým okamžikem čekáme na porod.“
Zavedla nás do jejího pokoje. Byla lehce opřená o stěnu a prsty četla knihu. Když jsme vstoupili, odložila ji a usmála se. Možná nás neviděla, ale dokázala poznat, kdo přišel. Už jen z toho důvodu že Mazim byl jako vždycky nejhlučnější a hned jí všechno práskl. Jak je moje chyba, že jdeme pozdě, že ho Nadia pořád jen peskuje a další drby.
Jeho pohladila ve vlasech a naslouchala mu.
„A že to bude kluk?“ naléhal.
„Bude to holka,“ namítla Nadia.

„Kluk!“
„Holka!“
Brzo jsem jejich hádku musel zarazit, nebo by nás sestřička vyhodila. Sedl jsem si vedle její postele.
„Jak se cítíš?“
„Dobře,“ a pohladila své veliké břicho.
Někdo si může říct, že spojení mezi člověkem a Nángínem nemůže fungovat, ale ono to jde. Oba rody mají dost společného DNA. Když je jedním rodičem člověk, rodí se děti lidským způsobem a vyžadují také takovou péči. Byl jsem na to opravdu zvědavý. Nevěděl jsem, jestli budu dobrým nebo špatným otcem, ale rozhodl jsem se do toho dát všechno.
V knihovně mi Ihab dokonce našel příběh o zrodu prvního Nángína. Prý to byl potomek člověka a velikého hada. Zní to hloupě, když však vezmu v potaz, co všechno se mi v Šádvale stalo, dokážu tomu věřit. Aješa se zatřásla.
„Už?“ Stiskl jsem jí ruku.
Přikývla.
„Už,“ řekla jen a sestra hned zavolala doktora a odvezli ji na porodní sál.

Já mohl jen čekat. Sotva se za nimi zasunuly dveře, už jsem byl nervózní. Opřel jsem se však o stěnu a snažil se to vydržet, ale čas se v takových chvílích tak děsně vleče.
„Nezho!“ zavolal na mě spěchající Ihab.
„Jdeš pozdě! Už jsi ve městě měl být před třemi dny!“ Konečně něco s čím se mohu zabavit.
„Promiň, promiň. Měli jsme v jedný přestupní stanici menší zpoždění kvůli pár opilcům.“ Omluvně se drbal za uchem.
„No, ale jelikož jsi můj dlouhodobý kamarád, tak ti odpustím,“ řekl jsem hodně povýšeným hlasem.
„Ó, děkuji vám,“ velmi hluboce se mi poklonil, „vaše hadočenstvo.“
„Cože?!“ Popadl jsem ho kolem krku a škrtil.
Dávali jsme si spolu takový malý wrestling, když přišla další dromedáří sestra.
„Jestli se nezačnete chovat slušně, dám vás vyvézt z nemocnice a zakážu vám vstup.“
Okamžitě jsme od sebe odskočili. Mile se usmála.
„A-Ahoj Hanio,“ pozdravil ji Ihab.
„Eh?“ vyhrkl jsem.
„Takže vy jste Nezha. Ihab mi o vás vyprávěl.“
„Vsadím se, že mluvil v superlativech…“ culil jsem se způsobem, který značil negativní superlativy.
Sestra se tiše zasmála.
„A jak to, že mi o vás nic neřekl?“

„No,“ začal Ihab, ale to ho přerušila:
„Ihab je stydlivý a citlivý typ, nesmíte na něj tlačit, nebo se poleká.“ Její pohled však značil, něco trochu jiného.
Velbtaur se skrčil a mlčel. Mazin se mu za zády chichotal, zatímco Nadia jen zakroutila hlavou.
„A jak jste se vy dva seznámili?“ udržoval jsem hovor v chodu.
„Ve hlavním městě. Byla jsem tam na praxi, když nám Ihab málem rozrazil dveře nemocnice. Nesl k nám vážně zraněného člověka. Ten den jsem měla na recepci službu, byla to hodně hektická chvíle, ale všichni jsme to zvládli.
Muselo se nechat, že vypadal úžasně, jak vběhl do dveří. Vypadal jako rytíř na bílém koni, který přijel zabít draka a zachránit princeznu,“ dodala s úsměvem.
Nadia si lehce odfrkla.
„Copak? Nelíbí se ti něco?“ zeptala se.
„Kdyby princezny nebyli takové slabé fifleny, nemusel by se nikdo táhnout půl světa, aby je zachránil. Místo nošení nosu nahoru je měli učit kopat.“

Teď si vzdechl Mazin.
„Z tebe nikdy holka nevyroste.“
Najednou se v chodbě rozhostila zima. Nadia se na něj pomalu otáčela.
„Cos to řekl?“
Mazin ustoupil… ale jen o kousíček, víc mu to strach nedovolil.
„Já… Já…“
„Ty jeden!“
Paží ho objala kolem krku a začala dusit. Jen bezbranně mrskal ocasem a modral v obličeji. Za chvíli ho však pustila. Lapal po dechu jako ryba a Nángínka se otočila pryč. Všiml jsem si přitom lehkého ruměnce kolem nosu. Navíc měla podobný zvyk jako já, když nejsem upřímný nebo něco nechci říct. Špičkou ocasu bodala do země.
Světlo nad porodním sálem najednou zhaslo, ale toho jsem si stejně nevšiml, dokud tedy nevyšla sestra.
„Můžete dovnitř, ale jen na chvíli.“
Opatrně jsem nakoukl a ještě opatrněji se přisunul k její posteli. Ležela tam obklopena dvěma mručivými balíčky.
„D-Dvojčata?“
Aješa přikývla. Byla unavená a tak jsem se jí na víc neptal, jen jsem sledoval dvě malé tvářičky tak jako ostatní.

***

O tři dny později přišli za novopečenou maminkou i pan Jusafa. Opět se mě snažil zlomit a přivézt do hlavního města, ale znovu jsem odmítl. Hlavně však přišel navštívit naše dva uzlíky. Nakonec se totiž vyplnila přání obou mrňat. Byl to kluk i holka.
Chlapec měl zatím světlé šupiny, ty se vybarví během prvního roku života a dostal jméno Malik. Vypadal jako normální Nángín, na rozdíl od jeho mladší sestřičky. Ta měla lehce zelené šupiny po skoro celém těle, ale dvě nohy a hadí ocas. Dali jsme jí jméno Nawra.
A jako vždycky došlo k vyprávění různých příběhů. Připomněli jsme si Šádvalu, život po ní i před ní. Plánovali jsme i návštěvu hrobu Jusafova dědečka. Ve všeobecném chumlu hovoru jsem se podíval na svoji ženu. Sice už nedokázala vidět, ale já moc dobře viděl, že její značka na rameni je pryč.

Nikdo se o její likvidaci nesnažil, prostě jsem jednoho dne zjistil, že je pryč. Připomnělo mi to mě samotného, po desetiletí ukrývání a honění, prostě zmizela. Napadlo mě, že ty značky jsou jako řetězy k minulosti. Jakmile je dokážeme přetrhat, dokážeme se zbavit i tohoto prokletí.
Když už o tom tak přemýšlím, tak jsem někde v novinách našel článek, který mluvil o rušení otroctví ve zbývajících zemí. Z okolního světa přišel veliký nátlak. Všechno se mění. Lidé se mění.

***

Byla noc a já seděl na svém oblíbeném místě na kamenných sloupech na dohled od města. Vítr foukal jen málo a hvězdy krásně zářily.
„Hodláš už někdy konečně vypadnout?“ zeptal jsem se jedovatě ducha, který se mi objevil za zády.
„Myslím si, že pár dalších let neudělá žádný velký rozdíl,“ odpověděl mi s úsměvem můj otec.
Odfrkl jsem si, zvedl se, protáhl se a roztáhl křídla. Sice jsem si je urval, ale asi před půl rokem jsem zjistil, že mi znovu raší. Udržuji to v tajnosti, pouze Aješa a Ihab o tom ví.
„Jsi si jistý, že toho nelituješ?“ zeptal se mě na tu stejnou otázku jako vždycky.
„Že jsem oživením Jusafy zkrátil svůj čas na lidské měřítko?“ Ohlédl jsem se přes rameno.

„Začínají se ti objevovat šediny.“
„Cože?!“ zarazil jsem se a prozkoumával vlasy, tedy dokud jsem nezaslechl jeho dušené chichotání.
„Ty bastarde!“
Vybuchl smíchy, roztáhl svá křídla a vznesl se k nebi. Následoval jsem ho a hned si vyslechl peskování o špatném odrazu. Vyplázl jsem na něj jazyk a vznesl se výš.

Tohle byl další začátek velkého dobrodružství.