Ninjaburai V2

Venku padal sníh a kolem krbu se semkl hlouček prcků. V houpacím křesle seděl dědeček a bafal z dýmky. Volnou rukou spočíval na kostkované dece na klíně. Děti k němu toužebně vzhlížely, očekávaje další z neuvěřitelných příběhů. Vyfoukl kouř a pustil se do vyprávění.

***

Kdesi v jedné rozlehlé ostrovní zemi jménem… uh… jak se to sakra… Prostě v jedné zemi, ale jen za třemi horami, šel mladík. Vlastně ještě poloviční škvrně. Vykračovalo si spokojeně po cestě a kašlalo na svět kolem sebe. Na hlavě mělo široký slaměný klobouk sando-gasu s okrajem ohnutým dolů a na zádech mu plandal cestovatelský plášť a velký červený deštník wagasa.

Nedbale natažená košile připomínala vrchní část kimona, volné kalhoty s odřenými koženými botami mu dávaly klasický vzhled věčného tuláka. Pod pláštěm ještě cinkala konvička s plechovým hrnkem, který už před lety ztratil svůj lesk. Cesta ho vedla lesem, až ke skupince banditů.
„Jestli je ti život milý, naval prachy!“ zakřičel ten ošklivější.

Skrček nadzvedl palcem okraj klobouku a zpod něj vykoukl otrávený obličej puberťáka. Červenýma očima přeběhl z jednoho páchnoucího zloděje k druhému. Zanedbané meče, rozcuchané vlasy, vypadané zuby a potrhaná a špinavá kimona… jo, tradiční pouliční verbež. Povzdechl si.
„Seš puchej!?“ zařval zloděj se třemi zuby, takže mu nebylo rozumět, ale význam byl jasný.
„Možná potřebuje trochu popostrčit.“
Muž stojící napravo udělal krok dopředu a šťouchl chlapce katanou mezi žebra, pak mu shodil klobouk a odhalil krátké rozježené vlasy bílé barvy s bambulkou uprostřed.
„No, už se máš k podpoře chudých?“
Bílý kopeček se zachvěl. Narovnalo se jedno ucho, zacukalo sebou a pak se zvedlo i druhé. Bandité na něj vyjeveně zírali. Koule se naježila, zachvěla, prohnula se a vykoukla malá hlavička králíka s jizvou přes levé oko. Zamžoural do sluníčka, zívl si a růžovým čumáčkem nasál vzduch kolem sebe. Nakrčil ho.
Pánové opravdu smrděli.
Prostřední muž zamrkal.
„Králík?“

„Ninžá~!“ Hlodavec mu zarazil zadní běh do obličeje a poslal ho na rande se zemí. Ve vzduchu mezitím udělal několikanásobné salto s ladným přistáním na zadních. Zbylí muži nejdříve hleděli dozadu a pak se otočili zpátky. Kluk se jen usmál a ukázal dolů. Mechanicky sklonili hlavy a nevěřícně hleděli na albína, který kouřil z tenké rovné dýmky kiseru s malou hlavičkou.
„Králík?“ řekli nevěřícně.
Hlodavci zablesklo v očích, vytáhl z vaku na zádech bílou ředkev a už to lítalo.
„Ninžá~~!“
Z tvorečka se stala bílá šmouha se zeleným ocáskem. Svůj útok ukončil ladným přemetem vzad a významně opsal ředkví půlkruh. Oblečení zlodějů se rozpadlo v cáry a zůstaly jim jen spodky. Zhroutili se na zem. Králík se otočil a nadzvedl obočí. Kluk držel v ruce přesýpací hodinky a zklamaně zakroutil hlavou.
„Ccc, pět vteřin. Tloustneš.“
„Ninžá.“

Vrátil lehce obroušenou ředkev do vaku a vyskočil mu na rameno. Chlapec zvedl svůj klobouk, oprášil ho a pokračovali v cestě.
Nad hlavou jim přeletěl malý drak.
„Není to drakoid?“ zeptal se chlapec, ukazující k nebi.
„Někde tu musí mít poštovní pobočku,“ odvětil králík a začmuchal ve vzduchu.
„Jo, už jsme blízko.“
Jejich kroky je zanesly do vesnice bílých domů se střechami z pálené hlíny na okraji pouště Sahagobi, která se rozprostírala ve středu země. Ulicemi pobíhaly malé děti lidí i atropů; zvířecích lidí. Jejich klanové rozdělení bylo velmi složité a málokdo se v něm opravdu vyznal. Největší zastoupení ve městě měli kočičí, psí a klokaní lidé. Nebylo však vůbec neobvyklé potkat konketsy, míšence mezi atropy a lidmi, kteří se podobali více lidem, ale se zvířecími prvky jako jsou uši nebo ocasy.
Na náměstí zahlédli komedianty a žongléry. Krásná kočičí provazochodkyně zrovna předvedla na laně salto, roztáhla deštníček a ladně přistála zpět. Bylo však poznat, že je to míšenka.

Oči neměla žluté, ale světlounce modré a místo kočičích pacek měla lidské ruce, přesto v ní převažovala krev kočičího lidu. V uších měla střapaté náušnice a kolem krku zlatý obojek, k němuž bylo nataženo hedvábí od náramků na zápěstích, které vytvářelo iluzi křídel.
Její srst byla modravě šedivá a měla chundelatou bílou náprsenku, kterou jí kryl modrý pás látky tmavší barvy. Poloprůhledné kalhoty se širokým pasem a uchycením nad kotníky odkrývaly její ladné nohy a na konci ocásku s bílou špičkou měla též náramek.
Přihlížející diváci radostně tleskali, někteří dokonce házeli peníze. Kolem projel vůz tažený velkými sagoty, kteří velikostí připomínali poníka se zadníma nohama valacha, ale přesto se nejvíce podobali kapybarám s extra párem dlouhých uší.
Provazochodkyně mezitím uvolnila místo hlavnímu bodu programu. Do kruhu vstoupil čtyřruký hudebník. Uši měl delší a špičatější než sami elfové a na koncích mu rostli jemné štětinky. Obě byly po celém obvodu ověšené jednoduchými náušnicemi a dlouhé černé vlasy měl spletené do copu.
Krátká světlá vesta s barevnou výšivkou různých květů a volné kalhoty mu dodávali ještě exotičtější vzhled. V rukou držel složitý hudební nástroj kytarfu, na který dokázali hrát jen oni. Laikovi mohl nejvíce připomínat harfu spojenou s kytarou.
Hudba byla nejdříve nesmělá, stejně tak jako pohyby kentauřího tanečníka. Což bylo nepřesné, protože se jednalo o jeho méně známého příbuzného unitaura.

Jejich stavba těla byla stejná, ovšem s několika odlišnými detaily, jako je stříbrná barva srsti, láska k umění a malý roh na čele. Přes záda měl přehozený béžový šátek s rudou kamélií. Mával kolem sebe hedvábnými šátky a do rytmu cinkal rolničkami na zadních kopytech.
Chlapec se ještě chvíli díval na opravdu jedinečného tanečníka. Jenže ve městě měli nějakou prácičku, a tak se nemohli dlouho zdržet.
„Tak… Kde tu máme poštu?“ rozhlížel se po hlavní ulici a jeho parťák mu pomáhal.
Minuli cestou ještě skupinku podsaditých trpaslíků s pořádnými plnovousy a jednoho mladíčka, kterému teprve začalo růst strniště. Jejich rod byl známý nejkvalitnějšími kamennými sochami, soškami, oltáři a značnou ranní nerudností.
„Ah, tamhle se podíváme!“
Puberťák se rozběhl ke skupince lidí a procpal se skrz ni. Jenže byl zklamán, hlouček neobklopoval informační ceduli, ale obdivoval temného elfa. Při takovém spojení si každý představí černou kůži, rudé oči, špičaté uši a spoustu krve na čepeli.
To jsou však jen knižní předsudky. Sice mají tmavší pokožku, ale vlasy jsou dvojí barvy a k pití si raději dají červené víno. Každého překvapí zlatou ofinou a předními prameny kolem hlavy, ale to je nic ve srovnání s výraznějším odstínem jejich očí. Druhou barvou je pak cokoliv od stříbrné po skoro bílou.

A víc než v umění meče, vynikají v krocení a ochočování zvířat, což dokazoval malí lvíček s mohutnou hřívou, dozadu zahnutými rohy a velkými předními humanoidními tlapami s drápy, který mu seděl na rameni. Neustále švihal tenkým ocasem a pozoroval lidi kolem sebe a nikdo od něj nedokázal odtrhnout oči.
„Tohle je malý raon, co?“ zabručel králík.
„Přesně tak,“ odpověděl chlapec, „prý to jsou dobří lovci a jsou neuvěřitelně věrní.“
Lvíček vyskočil do vzduchu, udělal přemet a přistál u nohou svého pána na předních tlapkách. Nad elfem v loveckém obleku zakroužilo několik modrých tříocasých ptáků o velikosti holuba s kudrnatou korunkou a přistáli mu na ramenou.
„Hezká show, ale už jsme se zdrželi dost,“ připomínal králík jejich hlavní povinnost.
Po průchodu několika ulicemi konečně stanuli před budovou pošty. Pyšnila se velikým nápisem a jejich logem – kolem s křídly.
„Zámořská pošta?“ přečetl překvapeně mladík na plakátě nalepeného na dveřích. Jelikož se město nacházelo na okraji pouště, bylo to vcelku neobvyklé. Cedule označující příjem zámořských zásilek, visela hned vedle vchodu a postávalo u ní několik lidí a také velmi neobvyklý pošťák, který vypadal jako humanoidní ryba s vážčími křídly.
„Koukám, že jsi o nových službách pošty ještě neslyšel,“ obrátil se na něj vesele postarší chlapík s vousy.
„Funguje to sice jen necelý půlrok, ale vesničané si to hodně oblíbili. Jednoduše tak mohou posílat dopisy svým příbuzným na druhém ostrově.“

Chlapec se jen poškrábal na hlavě. Dnešní svět je plný všemožných vymožeností. Pošťák přijal poslední dopis v láhvi a uložil ho do vyztuženého vaku se speciálními přihrádkami. Pečlivě zapnul zip, dal si brašnu na záda, zamával křídly a vyrazil k nebi jako šipka.
„To byl ale start!“ zakřičel a přidržoval si klobouk, aby mu neulétl.
Chvíli s králíkem pozorovali, jak mizí v dáli a pak konečně vešli na poštu. Dovnitř i ven neustále proudily davy, a tak o malé srážky nebylo nouze. Ať již lidé nebo atropové každý chtěl odeslat svůj balík či dopis, aby z téhle tlačenice mohl rychle zmizet. Mládence však zajímala jen jedna přepážka, kterou ale mezi návalem lidí nedokázal pořád najít.
Nakonec ji zahlédl a cpal se davem přímo kupředu. Seděl za ní kozel, četl si noviny a měl na sobě oblek s kravatou.
„Akary!?“ zavolal překvapeně, když mu je chlapec sebral.
„Zdravím, ty starý kozle. Jak to jde?“
„Jako vždycky, otravný zákazník sem a tam. Pět bomb doručeno, půl tuctu křehkého porcelánu rozmláceno a… jo, bylo nalezeno deset zásilek starších padesáti let,“ udělal krátký výčet měsíčního pozorování a přejížděl prsty po své udržované bradce.
„A máš to?“ Rukama se opřel o přepážku.

„Jasně!“ Sáhl za sebe a vytáhl Lovcův rajon, měsíčník podávající nejnovější informace o odměnách, pohybech zločinců a zajímavostech s nepostradatelnými sexy fotkami nejkrásnějších holek z branže. Akary nalistoval poslední třetinu sešitu, kde se nacházely ty nejlepší kousky. Pečlivě přečetl každou stránku a rozhodoval o svém novém cíli.
„Tenhle bude stačit. Co říkáš, Usi?“ Podíval se na svého králičího parťáka a ten jen šťastně přikývl.
„Perfektní,“ vytrhl stránku, složil ji a strčil do kapsy.
„Pff…“ odfrkl si kozel.
„Zase jdeš po áčkách? Proč nezkusíš občas béčko nebo céčko? Víš, jak to vždycky dopadá.“
„Nebuď takový pesimista,“ zašklebil se.
„Jsem realista.“
Akary se jen nevinně zazubil a vrátil mu časopis.
„Díky.“ Otočil se a utíkal pryč.
„Ne tak rychle.“ Kozel popadl prut, nahodil a přitáhl si Akaryho za límec zpátky.
„Hej, co je?!“
Houpal se a marně se snažil vyvléknout. Otočil si ho obličejem k sobě.
„Ne tak rychle, mrně. Pořád mi dlužíš sedmdesát pět ryo a další za časopis.“
„Cože?“
„Je ti patnáct, měl by ses začít chovat jako mladý odpovědný muž a splácet své účty.“
„Zrovna jsem na mizině, co třeba příští týden?“ Prosebně sepnul ruce.
Kozel jen zakroutil hlavou a zamával ukazováčkem. Při své řeči zásadně zavíral oči.

„Pouze pokud si najdeš pořádnou práci. Zrovna jeden obchodník shání výpomoc, můžu ti dát doporuče– Méééé!“ Vyděšeně vykřikl, když zase otevřel oči a podíval se do tváře nafouklé vycpané rybě.
„Promiň, ale mám schůzku s jedním zločincem! Jednou ti všechno zaplatím! Slibuji!“ rozzářeně mu zamával ode dveří a už byl pryč.
Kozel se opřel do křesla, uklidil prut a vzal si noviny.
„No, dočtu si tenhle článek o zelí a radši si sbalím saky paky… jen tak pro jistotu. Starý kozel by neměl na jednom místě zůstávat dlouho, ale občas i trochu cestovat… Ménenene…“ zasmál se kozlím způsobem.
Akary s Usem přišpendleným na jeho rameni zaběhl nejdříve ke stánku se zeleninou. Králík potřeboval naplnit svůj kouzelný vak. Bílé ředkve vypadaly čerstvě a pevně a pórek jakbysmet a to se už nešlo zmiňovat o krásně zelené a křupavé nati mrkve. Padly na to jejich veškeré úspory, zbylo jim už jen na popití čaje u rychlého občerstvení. Z kuchyně voněly rýžové koláčky, placky a čerstvá zelenina na grilu. Prohlíželi si procházející lidi v různorodých kimonech a dívky s velikými deštníky wagasa.

Králík si po čaji nacpal svoji dýmku kiseru, konečně mohl trochu relaxovat. Na kamenech před obchody cvakaly dřevěné sandály geta s vysokou podrážkou, do rytmu kroků zvonily kanzaši jehlice se střapci zabodnuté v drdolech vznešených dam a děti na ulici roztáčely kovové káči beigomy.
Us se ohlédl vedle sebe a spatřil lvíčka raona. Zastřihal nervózně ušima, neboť si ho prohlížel velmi hladově a slintal.
„Rao!“ okřikl ho jeho pán a cvičitel.
Přiběhl k němu a vzal ho do náručí.
„Doufám, že vás nijak neobtěžoval,“ optal se hned.
„Vůbec,“ odpověděl Akary.
Chvíli si je prohlížel, než se zeptal:
„Nechci být nezdvořilý, ale nejste náhodou lovci odměn?“
„Jo, jsme,“ odpověděl Us a neustále pozoroval svého přirozeného nepřítele.
„Možná bych pro vás měl práci.“
Chlapec vytáhl složený plakát z kapsy.
„Už jsme zamluvení.“
„Ale to je perfektní, zrovna tento zločinec okradl našeho ctěného principála. Když ten předmět najdete, rádi vám bohatě zaplatíme.“
Usrkl si trochu čaje a ledabyle řekl:
„No, když to máme při cestě.“

***

Tábor potulných komediantů byl na okraji města. Venku se rozcvičovali žongléři a pobíhali vycvičení prasopsi a jak jejich název napovídal, byl to kříženec prasete a psa. Na trávě se pásli velicí vebtauři. Stejně jako velbloudi měli hrby ale tři a nos byl dlouhý a ohebný jako chobot. Uši měly malé a špičaté a ocas byl přes dva metry dlouhý.
Akary si je chvíli prohlížel a nedával pozor na cestu, neboť šlápl do… Jeho parťák se mu patřičně smál. Maringotky byly rozestavěné do kruhu a uprostřed bylo vyhaslé ohniště. Zahlédli i onu kočičí provazochodkyni. Když se jejich pohledy setkaly, přejel mu podivný mráz o zádech, zatímco jí jiskřily oči.
„Hned přivedu principála, prosím, počkejte chvilku,“ vešel do maringotky s nápisem Veliký boss. Čas oba využili k dalšímu rozhlížení. Zvuk strunného nástroje prozradil cvičícího hudebníka a jeho čtyřnohého parťáka.
„Pane principále, to je ten mladý muž, o kterém jsem vám řekl.“
Byl to… velmi rozlehlý muž, začít se koulet, hned tak se nezastaví. Jeho kulaté hlavě vévodil dlouhý vodorovný knír se zakroucenými konci. Vlasy neměl skoro žádné, až na jeden zadní pramen, který měl spletený do copánku a dlouhý až na zem. Oči měl malé a přivřené a nikdo tedy nemohl říct, zda bdí či spí.

Oblečen byl do tak barevného kimona, že nešlo poznat, zda tam ten vzorek je, nebo jde jen o náhodnou směsici barev. To by ještě šlo přežít, ale vražda módního estetika nastane v okamžiku spatření širokého sladce růžového pásu uvázaného na velikou mašli, a navíc ještě vepředu.
Chlapec si jej dlouze prohlížel, nevěděl co říct a jeho parťák na rameni na tom nebyl o nic lépe. Principál si dal veliké ruce za záda a promluvil:
„Hmm… hum… ehm hmmm… ohmahn eh… eh.“
Akarymu jen zacukalo v koutku úst a elf si odkašlal.
„Dovolte mi přeložit… 'Já, principál Ehm, jsem poctěn vaší návštěvou.'“
„Hum, huam… hiah em on an.“ Rozpřáhl ruce nad sebe.

„'Váš příchod je znamením z nebes.'“
„Tahu Toh, a um.“ Sepjal ruce a poklonil se k severu.
„'Buď požehnán veliký Toh, a um.'“
Cukání v koutku přešlo i do druhého.
„Him oh oh uf uf tohah ehmn ouf.“ V očích se mu zaleskla slza a sepnuté ruce držel nad srdcem.
„'Prosím, vyslyšte moji prosbu.'“
Jen mlčky přikývl, neboť netušil, jestli 'ah' není náhodou urážlivé.
„Guh jik hum ham omh ohho oh.“ Zakryl si oči, jako by skrýval pláč.
„'Krutý bandita mě oloupil o můj nejcennější poklad.'“
„Ahůůů ach oh ohům!“ Významně dal ruce v bok.
„'Přines mi jej a odměna tě nemine!'“
Akary se konečně odvážil promluvit:
„A jak… ten poklad vypadá?“
„Houm to a ehuh mohut.“ Zaťukal si na tvář prstem.
Proč nemluví mým jazykem, když mu rozumí, rozčiloval se v duchu.
„'Je to malá dřevěná truhlička s mou pečetí.'“
„Pečetí?“
Ohlédl se na maringotku, kde byl na boku vyřezán jejich znak. Nejdřív ho považoval za kouli, přes kterou je položen srpek měsíce, ale teď spatřil neomylnou podobnost s principálem.
„Jo, v pohodě, najdu to.“
„Uáááááh!“ zařval kulatý muž tak, že Akary vyděšeně nadskočil.

Jeho radostné objetí se spíš podobalo drtičce a proud slz by stačil na potopu. Když jej pustil, rád se nadechl.
„Opravdu přinesete principálův poklad?“ zeptal se ho hudebník.
Přikývl za notného masírování boků.
„Můžeme však tak malého chlapce žádat o pomoc?“ zeptal se unitaur, i když z jeho úhlu pohledu, musel být každý malý.
„Možná na to nevypadá, ale je dost schopný,“ podpořil ho ne zrovna upřímně Us.
Zavrčel na něj. Najednou mu opět zamrazilo v zádech a než si toho všiml, zatáhlo ho něco daleko od tábora komediantů až na okraj kaktusového lesa.
„C-Co je?!“ křičel, když spadl na zem.
Králík ze zvířeného prachu neustále kýchal a mnul si čumáček. Mladík se zvedl a oprášil si oděv. Z „něčeho“ se vyklubala ona kočičí akrobatka. Stála kousek od něj a kroutila se jako had.
„Um, děje se něco?“ zeptal se opatrně.
„P-Prosím, přijměte tohle,“ hluboce se uklonila a v napřažených rukou mu nabídla dárek zabalený narychlo v šátku.
„Děkuji.“ Vzal si jej a rozbalil.
„Dala jsem do toho všechno.“
Akary zíral na ručně pletené teplé ponožky. Hýřily všemi možnými i nemožnými barvami.

„T-To je od vás milé,“ odpověděl velmi… nejistě.
Kočičí oči byly plné srdíček a jiskřiček.
„Proč nezůstanete s námi? Můžete se mnou vystupovat. Byli bychom úžasný pár!“
Z jejích představ mu tuhl úsměv na rtech. Byly plné růžové, klubíček, měkkých polštářků a mini deštníčků. Já v nich tančil v načančaném oblečení a usmíval se jako totální idiot.
„Zapomeňte na tu hloupou misi!“
Chytla mě za ruce a její toužebný úsměv byl plný zubů.
„Zůstaňte po mém boku!“
Nedokázal najít slov.
„Když jsem vás poprvé zahlédla, mé srdce vybuchlo v ohňostroji, který zářil víc než samo slunce.“
Pustila mě, otočila se zády a jednu paži si dala na čelo. Všechno kolem pohaslo, nás dva osvětlil reflektor a vzduchem začaly ladně plout okvětní lístky sakury. Z dálky se linula líbezná romantická hudba.
„Ach, osud je tak nevypočítatelný. Kdo by snil o tom, že tento den potká svoji životní lásku.“
Klesla na kolena a vložila do dlaní svoji bradu.
„Jsem ještě tak mladé děvče. Jsem již připravena na úděl obětavé manželky? Ach! Co mám dělat?“
Vrhla se mu kolem pasu.
„Ach, já ubohá.“
Akarymu celým tělem projížděla elektřina a hromadila se v mozku, který běžel na plný výkon a ještě dál.
„K-který muž… “ koktal a ona pohlédla nahoru s těmi nejsmutnějšíma kočičíma očima na světě.
„Který muž by tě mohl držet v náruči, když nedokáže splnit svůj slib!“
Paží si zakryl oči.

„Již jsem dal své slovo vašemu principálovi, kdybych jej nedodržel, pošpinil bych tě! Tak čistý tvor jako ty si zaslouží po svém boku ctihodného muže.“
„Oh, jsi tak šlechetný.“
„Je mi to líto, ale… ale nemohu se k tobě vrátit, dokud nedostojím svých slov.“ Položil jí ruce na ramena.
Ona své sepnula a oči se jí chvěly štěstím.
„Neboj se, já se vrátím.“
Vydala tiché mňau a objala ho ještě jednou. Jemně se od ní odstrčil.
„Musím jít, má mužská čest mě volá.“
Vysekl jí hlubokou poklonu.
„Ano, můj kocourku, vrať se živ a zdráv.“
Mávala mu na rozloučenou hedvábným šátečkem. Odcházel a rukou si vybral květinové lístky z hlavy, minul čtyřrukého hudebníka a nudli si utírajícího unitaura, který v druhé ruce držel poloprázdný koš s okvětními lístky. Kráčel dál, dokud nebyl na okraji města a pak se chytil za pusu, jako by měl v příštím okamžiku zvracet a dal se do šíleného běhu.
Us se ho držel všemi drápky, aby za ním neskončil v kotrmelcích. Vrazil do hospody a Us se musel ujat slova.
„Milosrdnou paní, rychle!“

Želví barman se měl co ohánět, aby stihl časový limit. Akary do sebe vyklopil lok červené tekutiny. V témže okamžiku v jeho ústech došlo ke výbuchu slunce. Z uší a úst se mu valil černý kouř a byl úplně mimo. Svalil se na pult a stěží zamumlal.
„D-Dezin… fek… ce… O… K!“
Koktej smrti, též známý jako Milosrdná paní nebo Poslední anděl, je jen pro velmi otrlé povahy a lidi, které omrzel život. Mixuje se z nejpálivějších přísad světa a podávat ji mohou jen speciálně vyškolení kuchaři a barmani. Asociace sebevrahů jistou dobu uvažovala o oficiální zařazení do výuky, ale její výroba je velmi drahá a nelegální varianty jsou nestálé a často ředěné, že musela od tohoto návrhu ustoupit a zůstat u létech prověřených metod.
Akary takhle ležel asi minutu a pak se prudce napřímil. Úkosem se podíval na barmana a zavrčel:
„Tys to ředil?“
Začal se potit, i když k tomu neměl správné žlázy. Sáhl do kapsy a hodil mu na pult jednu drobnou minci. Us mu vyskočil na rameno a odešli. Na sluníčku vyplázl kluk jazyk a oddechl si. Strčil ruku do kapsy a znovu si prohlédl plakát.

Jejich cílem se stal pouštní zloděj Goro a jeho veliká banda, čítající prý tisíc členů. Podle měsíčníku měli svoji základnu právě v nedaleké poušti a navíc plnou pokladů. Na druhém okraji města vyhledali půjčovnu tažných pouštních mývalů aragumů. Byla to ta nejlepší zvířata pro cestování přes poušť, pokud nepočítáme prehistorické velbloudy a koně, dokud nezískali po jedné písečné bouři nadprůměrnou inteligenci a odmítli nosit náklady jako tupá tažná zvířata.
Tyhle potvory byly velké jako nosorožec, měly delší tlustý pruhovaný ocas zakončený tuhými chlupy, krátkou srst pískové barvy s několika tmavými pruhy v oblasti mohutných nohou s tvrdými polštářky a veliké plachtovité uši. Většinu času je měly postavené, ale v případě pouštní bouře si jimi zakryly obličej a použily jako poloprůhlednou clonu.
Místní půjčovnu vedl starší gnóm, ale pořád byl v dobré kondici. Velká hlava s velkýma očima, špičaté uši, letecké brýle, umaštěné ledabyle nasazené tílko, nohy ve tvaru špičatých závorek, opasek s nářadím a krátké kalhoty – to znamenalo vynalézavého gnóma. Nikdo ještě nevymyslel zařízení, aby ho tenhle mužíček nedokázal opravit.
„Tak jednoho aragumu?“ optal se. Jen málo z nich se dávalo na obchodnictví, většinou v tom příliš nevynikali. Pokud však ano, byli velmi spolehliví, ale bylo obtížné s nimi smlouvat.

„Jo, jeden malý povoz.“
Akary zalovil v širokém rukávu kimona a vytáhl malý váček s penězi. Us překvapeně zastřihal ušima, ale nic neřekl.
„Pět ryo. Povoz, prosím, vraťte v nejbližší pobočce na druhé straně pouště.“
Zaplatil mu, usadil se na lavici kočího a jemně práskl otěžemi. Mýval zamručel a dal se do klusu. Jen co se však dostal víc do otevřené pouště, vyběhl tryskem.
„Kdes vzal ty peníze?“
„Půjčil jsem si je.“
Králík si ho podezíravě prohlédl.
„Od koho?“
„Od dobrého známého.“
Což v Akaryově podání znamenalo od kozla. Us si jen povzdechl a zakroutil hlavou.
„Nevěš hlavu, králičí brachu, za chvíli budeme za vodou.“
„Abychom spíš neskončili za katrem.“
Akary se jen usmál a znovu práskl otěžemi. Za sebou nechávali jen mračna prachu.

***

„Hej, šéfe! Někdo sem jede,“ ohlásil psí zloděj s dlouhýma ušima a podal šéfovi dalekohled. Nad pouští se táhla mračna písku.
„Nejspíš nějaký turista. Připravte mu řádné uvítání!“
Veliký rudý démon Oni s krátkými špičatými rohy hodil dalekohled zpátky svému pohůnkovi a odešel z rozhledny.
„Špíno, připravte se na nájezd! Máme tu kořist!“ zavolal z balkónu nad rozlehlým prostranstvím uprostřed dlouhé pevnosti.

***

„Podle mých informací se jejich sídlo nachází hluboko v poušti za třetí velkou dunou po pravoboku.“
„Tos našel kde, Usi?“
„V průvodci Po stopách zločinu,“ králík vykoukl zpoza rozevřené knížky.
„Co ty v tom vaku vlastně pořád nosíš?“ podezřele si ho úkosem prohlédl.
„Ředkev, mrkev, kiseru, plyšového medvídka, čepičku na spaní, králičí pacičku…“
„Pacičku? Cožpak nemáš vlastní!“ překvapeně se na něj otočil.
„Ale ty potřebuji, nemůžu je jen tak pověsit na dveře, nebo nosit po kapsách!“
Hodili po sobě očkem a radši pokračovali v cestě. Brzo se nad obzorem objevila špičatá a dlouhá pevnost zlodějů. Upínala se k nebi jako loď.
„Za druhou dunou nalevo zahni,“ řekl Us a přeložil mapu napůl.
„Proč bych měl zahýbat, když to mám před sebou?“
„No, to kvůli-- Uach!“
Oba přepadli dopředu, jak sebou vůz trhl a zastavil se.
„Co to bylo?“ ptal se Akary a sbíral se ze zadku pouštní aragumy.
„Ten důvod, proč jsme měli zatočit! Tohle je tekutý písek!“

„A kruci! Rychle ven-- ven?“ Akary naklonil hlavu do boku a pozoroval mývala, jak se kolem sebe ohání koupelnovým kartáčem a spokojeně si pobrukuje.
„Jakmile se aragumy přiblíží k tekutému písku, začnou se v něm koupat a celé hodiny je nedostaneš ven!“ vysvětlil nohou podupávající Us a tiše cvakal zuby.
„No tak, nemusíš na mě být hned naštvaný. Vždyť je to kousek.“
Akary rychle vyšplhal na konec vozu, sebral svůj deštník wagasu a seskočil na zem. Jeho parťák mu byl hned v patách. Cesta skrz zbytek pouště nebyla zrovna jednoduchá. Třebaže to byl kousek o délce necelých dvaceti kilometrů, tihle dva na to prostě nebyli zvyklí.
„Neříkal jsi, že je to kousek?“ řekl Us, zatímco se nesl na jeho rameni.
„Áááh! Tohle už říkáš po pátý!“ odpovídal Akary plazící se pouští ve stínu svého deštníku.
„Teprve po sedmý!“ odradil se dotčený Us.
„To je fuk! Jak jsem mohl vědět, že je jejich sídlo tak veliký!“
Zaklonil hlavu a zadíval se na špičku zlodějského doupěte, které se ztrácelo v záři slunce. Setřel pot z čela.
„Ledová limonáda! Čerstvá citrónová limonáda!“ křičel kojotí prodavač ve stínu budovy.

Akary k němu přišel se zvědavým pohledem a složil deštník. Trochu ošuntělé oblečení, páska přes oko, vybledlá látka krycí zboží a trouchnivějící dřevěná kostra stánku.
„Drahý cestovateli, jistě jste žížnivý, osvěžte se naší vybranou čerstvou limonádou. Vše je nahrazeno náhražkami. Ručím za to!“
„Čerstvá?“ Oba jen nadzvedli obočí.
„Ano, ano, všechny náhražky jsou připravovány čerstvé, abychom je mohli hned podávat. Žádné chlazení, žádné zmražování, žádné rozpékání, žádné přebalování!“ Prodavač horlivě přikyvoval a vychvaloval svůj nápoj. Akary jen pokrčil rameny, stejně měl žízeň.
„Jednu sklenku.“
„To bude dvacet ryo, pane.“ Prodavač si zamnul spokojeně ruce.
„Dvacet ryo!?! To je zlodějna!“ Akary z té ceny až nadskočil.
„Samozřejmě, pane, jste u zlodějského doupěte se zlodějským stánkem!! Bvachahaha!“
Kojot se divže nezadusil vlastním smíchem. Akarymu zacukalo v koutku úst.

„Ale když už jste tady, pane, mám pro vás speciální nabídku.“ Sklonil se pod pult.
„Co třeba jednu zadarmo useknutou hlavu!“ Vyskočil do vzduchu a zamával velikou mačetou, jenže Akary ho praštil do brady. Ve vzduchu udělal několik přemetů, než se zaryl do duny.
„Maminka mi říkala, abych nikdy nevěřil výrobkům zadarmo. Mají tendenci být závadné.“
Oprášil si kalhoty a vzal si připravenou sklenici s limonádou. Sotva se napil, už to plival.
„Teplý a odporný! Měl pravdu, je to fakt zlodějský stánek!“
U brány je už očekávala první stráž.
„To nebylo hezké!“
„Náš kamarád jen dodržoval tradice. Jak na něj můžeš být tak krutý?!“
Stěžovali si oba strážci, kteří vypadali jako vypelichaní psi, což vlastně i byli.
„Omlouvám se, ale nejsem příliš zběhlý v kriminálních obyčejích.“ Poškrábal se prstem na tváři.
„Je to naše lokální tradice a usilujeme o to, aby se rozšířila po celém světě.“
Druhý bandita-pes jen přikyvoval.
„Naším cílem je být nejoriginálnější zlodějská skupina pod měsícem.“
„Nemělo to být pod sluncem?“ zeptal se Us.
„Ne, ne, zloději zásadně pracují v noci,“ vysvětlil mu Akary.
„Ano, ano, je vidět, že konečně máme co do činění s trochu odborněji vzdělanějším civilistou.“ Oba bandité v otrhaných šatech si zamnuli ruce.
„Takže, dovolte nám, abychom přešli k formalitám.“ Levý zloděj si odkašlal a narovnal se.
„Pokud si ceníš všeho, co máš…“

„… dej nám svůj život!“ doplnil ho druhý neméně významně.
Zavládlo menší ticho.
„Promiňte, hoši, nerad vám fušuji do řemesla, ale nemělo to být trošku jinak?“ Akary pokrčil omluvně rameny.
Zloději se na sebe zmateně podívali a poškrábali jeden druhého na hlavě, až blechy skákaly samou radostí.
„Fakt?“
„Že bychom něco vynechali?“
„Správně to je…“ odkašlal si ještě významněji než oni a vykřikl:
„Pokud je nám život milý, ustupme mu z cesty!“ Široce se na ně zakřenil.
Zmatené zamrkání rychle vystřídalo naštvání.
„Ty si z nás utahuješ!“
„Víš vůbec, kdo my jsme!?!“ Zloději začali být opravdu rozzlobení.
„Nevýznamné postavy z příběhu?“ Akary si jen povzdechl.
Psí lupiči stáli a pak… a pak se objali. Jejich srdceryvný pláč vyděsil i supy.
„Máma vždycky říkala, že to takhle nikam nedotáhneme.“
„Maminko!!“
Oba se rozběhli do pouště.
Naši cestovatelé se za nimi jen dívali.
„Tak tohle bylo děsivé.“
Us mohl jen souhlasně přikývnout. Akary tedy strčil do dveří a nakoukl dovnitř. Před ním se nacházelo veliké nádvoří s otvory po stranách a podivnými velikými válci, ze kterých vedly trubky dál do budovy.

„Že by ústřední topení?“
„Spíš ústřední chlazení,“ namítl Us.
„Chachacha! Vítejte, cizinci! Vítejte na své poslední zastávce!“ smál se z balkónu naproti vstupním dveřím šéf banditů Goro. Byl veliký a měl rudou kůži. Za ním stáli jeho pohůnci. Jeden držel černý deštník a další mu masíroval ramena.
„Ne tak silně… Tak co na to říkáš, cizinče?“
„Sorry, ale podle mého rozvrhu vás mám do půlhodiny přivést na schůzku.“ Chlapec listoval svým diářem.
„Cože?! Můj inzerát do seznamky zabral?“ Démon Oni vyskakoval samou radostí do výšky. Jeho zlodějští kolegové mu gratulovali k úspěchu.
„To mohu odpřisáhnout! U vašeho 'inzerátu' byl veliký nával. Dokonce se tam strhla menší bitka, ale zvítězit může jen 'jedna'.“
Se slovy „Hurá!“ jim zloděj zmizel z očí a než bys řekl švec, stál před hrdiny s naleštěnou hlavou, mašličkami kolem růžků, vykartáčovaném saku s červenou kravatou a slušivých trenýrkách s hlavičkami dětských tygříků.
Ojoj… Lovcům odměn jen zacukalo v koutcích úst.
Tohle bude jednodušší než jsem si myslel, pomyslel si mladík.
„Tak kde je má vyvolená! Vyprávějte, zastírejte, přehánějte!“ žadonil jako malé dítě.
Chlapec ho tedy uchopil za loket a odváděl do pouště.
„Je to kráska. Řádně se na dnešek naparádila, už je na vás celá vytopená… tedy na vás celá nažhavená.“

„Myslíte, že se jí budu vážně líbit?“
Us se za sebe ohlédl. Zástup banditů mával svému šéfovi bílými kapesníčky. Některé už byly řádně posmrkané. Zaťukal si jen na čelo.
„Jste naprosto její typ. Její správce… tedy poručník vás dokonce doporučil díky vaší… pověsti.“
Démon Oni radostně zatleskal.
„Hele, co je tohle… ?“ Ohlédl se za sebe, jak zahlédl pohyb koutkem oka. Na zemi se válel kus papíru.
„No, to je…“
Oni už ale v rukou držel svůj plakát s odměnou, který Akarymu vypadl z kapsy.
„Ty seš lovec odměn?!“
„Nebudeme se přeci unáhlovat ke zbytečnému násilí.“ Chlapec kousíček ustoupil.
Jenže to už ho veliký Oni chytl pod krkem a hodil ho zpátky, až dělali kotrmelce. Odneslo to několik spolubanditů, ale jinak nevznikly žádné jiné ztráty na majetku. Akary se posadil.
„Kuck… A to to šlo tak dobře.“ Zatřepal hlavou.
„Cožpak ty neznáš hlavní poučku stratéga?“ Us si rovnal uši.
„A jakou?“

„Jakmile začne bitva, zahoď všechny plány a improvizuj.“
„Jak jsem mohl zahazovat plány, když už jsem improvizoval?“ Akary se zvedl, z kalhot se mu sypal písek.
„Výjimka potvrzuje pravidlo.“
„Fakt skvělý!“
„Tak ty sis myslel, že můžeš velikého Gora převézt?!“ řekl udýchaný Oni a ukazoval na ně prstem.
„Není slušné na někoho ukazovat,“ napomenul ho Us.
„Zničte je!“ zařval a už se po nich hnala celá banda. Vedle tradičních vlčích lidí, které však nelze zaměňovat s vlkodlaky, neboť nemají schopnost se měnit ve veliké zvíře, tu byli neméně obvyklí psí hlídači, kojoti a ještěří vojáci.
Jako nepříjemné zpestření tu měli vlastní kentauří kavalérii. Mávali oštěpy a vykřikovali nepublikovatelné nadávky, pro které stejně neexistuje abeceda. Naši hrdinové se museli rozdělit a každý se probíjel na jinou stranu.
O nájezdy na hlavu se jim starali supáci. Jejich rozpětí křídel bylo veliké ale prostor v chodbách příliš malý.
„Jedna nula pro kluka,“ křičel vesele Akary, když se ohlédl. Dva ptáci úspěšně blokovali vchod do chodby. Ta ho zavedla kamsi do hlubin budovy, kde se dostal do dalšího otevřeného prostoru. Bylo tu ještě víc velikých nádrží a několik kontrolních panelů, které už pár století neviděly prachovku. Mnoho různě tlustých trubek, ventily otevírané koly a spousta číhajících zlodějů.
Šakal mu sekl po nohou, ale Akary vyskočil do vzduchu a přetáhl ho deštníkem, o kterém bandita zjistil, že je ocelový. Uchopil ho jako meč.
„Kdo bude další pán na přetažení?“

***

Usa zavedla chodba do menší místnosti s jednou prosklenou stěnou a výhledem do veliké haly. S odvážným ještěrákem vyrazil sklo a oba přistáli dole. Po pravém boku měl obrovskou vrtuli. Po obvodu jejího kotviště bylo pět velikých krystalů zašlých časem.
„Dneska bude k večeři králičí pečínka.“
Usovi zajiskřilo v očích. Zase to slovo. Sáhl do vaku a v obou tlapkách držel pórek.
„Eh?“
„Ninžáá~!“
Odvážlivec skončil s X vyrytým na prsou.
„Hijáh!“ Us je kosil se svými pórky jako kukuřici.
První várka zlodějů brzo skončila na zemi, ale přihnal se hlavní chod. Bylo jich možná sto. Us založil omlácené pórky zpátky a vytáhl malé ruční dělo s hadicí vedoucí do vaku.
„Na něj!“
Us se jen uculil. Masakr rajčatovým kulometem mohl začít. Tahle rajčata nebyla jen tak obyčejná. Kluzká slupka a mazlavý vnitřek, nebylo nic lepšího pro vyvolání trochy chaosu. Zloději se klouzali, naráželi do sebe a všelijakým způsobem se omračovali i bez jeho asistence. On jen seděl v pozadí a spokojeně kouřil. Nakonec se přeci jen malé skupince podařilo rajčatové pole přejít.
Vrčeli a nadávali, ale Us jen schoval kiseru a vyskočil do vzduchu. Přistál na zábradlí visutého můstku, vytáhl svůj cuketový bumerang, hodil, chvilku počkal a pak ho stačilo jen chytit. Dokonce se mu vrátil s několika zářezy navíc.

***

Akary měl teď těžké chvíle. V úzkém prostoru slepé uličky byl obklíčen třemi kentaury s dlouhými oštěpy. Moc dobře to pro něj nevypadalo. Trochu krvácel ze škrábanců a měl potrhané kalhoty, ale jinak pořád stál v jednom kuse a na vlastních nohou.
'Tohle už nebude tak jednoduché.'
Prostřední kentaur se rozběhl. Chlapec uskočil do boku a následně nad sebe, aby se vyhnul druhému pakoni. Zavěsil se za trubku, zhoupl se, skočil mu na zadek a vytrhl pár žíní. Poločlověk zařval, vzepjal se a praštil se do hlavy, až to zadunělo. Náraz byl tak silný, že ho to vyřadilo z boje. Na nic nečekal a utíkal na začátek chodby s oběma koňmi v těsném závěsu.
Skočil do odbočující chodby a kentauři se srazili se svými dvounohými kolegy, zatímco Akary visel na stropních trubkách.
„Au, tohle muselo bolet,“ sykl, jak poslouchal jejich výkřiky.
Chvilku šplhal po stropě jako pavouk, než se spustil dolů na volné prostranství. Jenže jeho klid netrval dlouho, řítila se k němu velká skupinka lupičů natěsnaná do uličky. Mladý lovec se zazubil, zatočil svým deštníkem, vzal ho jako kopí a rozběhl se s válečným pokřikem:
„Panzán!“
Všechny v cestě pošlapal, nabodl, odstrčil nebo odhodil.
„Banzái!“ zařval mohutný zloděj na konci štrúdlu.
Akary k němu přiskočil.
„Panzán!“
„Banzái!“
„Panzán!!“ Akary se ještě víc vypjal.
„Banzái!!“ Veliký pes se ještě víc předklonil.
„PANZÁN!“ Akary málem skákal do stropu.
„BAN-zzzzz--- ai---“
Vzduchem letěly banditovy zuby a skácel se na podlahu.
„Když říkám 'panzán', tak 'panzán', jasný?“

***

Mladík se plížil chodbami a už poslal na pracovní neschopnost třetí skupinku banditů. Začínalo mu to připadat dost monotonní. Ať se podíval kamkoliv, nacházel jednu ocelovou trubku za druhou a každé dveře, které vyzkoušel, úpěnlivě skřípaly.
Kde může ten pitomý poklad být?
Podrbal blechy ve vlasech a dál se rozhlížel. Občas šlápl do louže nebo skoro zašlápl obyčejnou krysu. Ty neobyčejné by si ho daly ke svačině. Nakonec jeho pozornost zaujaly jedny dveře. Bylo těžké je přehlídnout. Nápis totiž jasně a neonově hlásal nevstupovat.
„Matkám vstup zakázán! … Bordelu volná zóna! … Můj pokoj! … Zmiz! … Tady bydlím já! … Já mám po ruce bejsbalku, co ty? … Podomní obchodníky střílím do tří dnů, důchodce u prahu. … Tak dobrou životní pojistku nemáš.“
Někdo tu musel mít hodně těžké dětství.

Prokřupal si prsty na rukou a vstoupil. Tedy chtěl, kdyby se dveře nezasekly o hromadu veteše za nimi. Stálo ho to nadlidské úsilí se aspoň protáhnout mezerou. Setřel si pot z čela, rozsvítil přenosnou lucerničku a hledal vypínač. Když ho našel, zjistil, že do každého pokoje se vejde více veteše, než kolik dokáže pojmout, aspoň před sebou měl důkaz.
„No, je to první místo, kde něco je, ale proč musím hledat zrovna tady?“ povzdechl si.
Nezbývalo nic jiného než se ponořit do neznáma a doufat, že časem nic nezmutovalo.
Bylo tu všechno – staré porno časopisy pro 13-, děravé ponožky, neprané slipy, vykuchaní plyšoví medvídci, zbytky jídla, konzervy, prošlé mléko, protitanková střela, letecká helma, prázdná flaška, lichá papuče s kopretinami, staré lístky k nákupům, neprocvaknutá jízdenka, šedivý klobouk, něco mazlavého, správně uleželé syrečky, rezavý hrnec, pánev bez ručky, ošuntělý obraz v ošuntělejším rámu a… spousta další veteše, co mohla vyprávět o světě před tisíci lety.
Avšak nic, co by Akary zrovna potřeboval. Když už potřetí sáhl do neidentifikovatelné hmoty, vyskočil na nohy a nakopl starý škrpál.

„Do meky na šneky, kde ta pitomost může být?!“
V témže okamžiku jeho pozornost upoutal obdivuhodně uklizený kout, v němž stál stoleček. Na něm ležela malá skřínka. Skokem byl u ní. S třesoucíma rukama ji vzal a prohlédl si pečeť na víku. Kruh s knírem.
„To je ono!“
Radostí skákal do vzduchu, pak se kolem sebe rozhlédl a opatrně nadzvedl víko.
„Co tam tak asi má?“
Nadzvedl víčko. Očekával cokoliv, ale ne kancelářské sponky. Každá u sebe měla lísteček.
„První série. … K výročí založení podniku Sponka spojka, společnost s ručením nulovým. … K narození presidentova syna. …První červená varianta. … Zmetek číslo 125.678.“
Pomalu zaklapl víko. Tiše se chichotal stylem naprostého šílence, až to nevydržel a vybuchl v řehot. Jakmile se uklidnil, svíral krabičku v rukou. Vztekle si ji strčil vaku u pasu a procedil se zpátky ven.

***

Po chvíli se králík i Akary sešli v podivné kruhové místnosti. Uprostřed byl obrovský terasovitý terminál, v jehož nejvyšším patře stál šéf banditů. Z centra pak vedla tlustá roura, spousta kabelů i menších trubek. Po zemi se válel prach, špína a všelijaké kusy kovu.
„Vzdej se!“ zakřičel Akary.
„To se ještě uvidí! Ten, kdo mi přinese jeho hlavu, dostane sto ryo!“
Zpoza terminálu se vyrojily další dvě skupiny ošklivých banditů.
„Kde je pořád bere?“ vzdychl si Akary.
„Počkat?!“ Trhl hlavou, jak si uvědomil význam jeho posledních slov.
„Sto ryo?“ zakřičel.
Útočníka za zády kopl do břicha.
„Moje hlava…“
Vyskočil do vzduchu a vykopl do stran. Dva hlupáci byli tak slušní, že vzali s sebou i své kolegy.
„… není tak levná!“

„Ninžá~!“ křičel králík a šermoval mrkvemi.
Zloději létali vzduchem. Na zemi pak dělali kotrmelce nebo přemety, podle toho, pod jakým úhlem dopadli na zem. Šéf banditů s každou velkou ránou zakrýval oči a bolestně skučel za ty, kteří už nebyli při vědomí. Akary si po další čistce přehodil deštník přes rameno a setřel si pot.
„Konečně. Doufám, že nemá další schované v rukávu!“
Červený Oni poskakoval po jedné noze a mával kolem sebe rukama.
„Vběhl mu do spodek křeček?“ zeptal se Akary a podíval se na Usa.
„Jak to mám vědět?“ Střihl uchem.
„Nejsou to tvoji vzdálení příbuzní?“
„Ty nenavštěvuji.“
Společně se znovu zaměřili na křepčícího muže. Konečně doskákal a unaveně oddechoval.
„Už vím!“ Usovi zastříhaly uši.
„Určitě to byl vyvolávací rituál ve velmi starodávném jazyce. Cožpak jsi to neslyšel?“
„Slyšel, ale nerozuměl jsem mu ani slovo.“ Mladíček si hodil deštík na záda.
„Já se nakopl do palečku.“ zasténal démon.
S oběma hrdiny to šlehlo na podlahu.
„A dost! Téhle komedie už stačilo!“ Akary se vymrštil na nohy a rozběhl se. Vyskočil do vzduchu a silně máchl deštníkem. Démon Oni uskočil… tedy, spíše se odvalil do strany. V terminálu to zapraskalo a postupně se jednotlivé kruhy rozzářily.

„D-Děkujeme… že jste si vybrali… naši cesto… společnost… Prosím, připoutejte se… vyrážíme,“ řekl mechanický hlas. Celá budova se zatřásla.
„Co se to děje?!“ křičel Akary, zatímco se křečovitě držel nejbližší trubky.
Us drápky zarýval do podlahy, ale stejně pomalu klouzal, jak se celá budova naklonila.
„Já… já nevím!“ křičel červený Oni.

***

Akary se podíval z okna a nevěřil vlastním očím. Celé lupičské doupě se pohybovalo.
„Tohle je pouštní loď?!“
Obrovský stroj plul skrz písek a za sebou nechával obrovská mračna.
„Musíme to zastavit!“
Rychle utíkali k zadní části lodi, kde byl motor. Obrovská vrtule, kterou předtím Us viděl, se točila. Pět krystalů ji nejspíše pohánělo.
„Rychle, musíme ty křišťály zlikvidovat!“
Akary zničil spodní dva a Us po horních házel dýňové bomby. Rozprskly se na kousky. Vrtule se postupně zastavila. Oba si oddechli.
„A proč nezastavujeme?“
„Máme setrvačnost, zastavíme až za chvíli,“ odpověděl Us.
„Takže ještě pojedeme a nemáme…?“
Zavládlo soustředěné ticho.
„Vesnice!!“
Vyběhli na příď. Nad pouští se schylovalo k večeru a čelní srážce.

„Usi, bomby!“ Králík házel pod loď dýňové bomby, ale bez valného efektu. Hodil melounovou verzi, ale ani ta příliš nepomohla.
„Nic většího nemáš?“
Vesnice se neustále přibližovala a loď příliš nezpomalila. Za nimi se přiblížil šéf banditů. Us zalovil hluboko do vaku a vylovil jahodu.
„Tohle!?“
Us se jen vesele zašklebil.
„A mám vás!“ zakřičel obr a vrhl se po nich. Akary ho odrazil, ale strčil do Usa a tomu vypadla jahoda z rukou. Dopadla pod loď a obrovský výbuch ji zvedl do vzduchu. Letěla nejméně deset metrů, než se znovu zabořila do písku. Písečná vlna smetla vše v cestě a že toho nebylo málo. Spousta domů byla vypísčena.
„Uááách!“ řval démon Oni, jak se chystal tvrdě přistát.
Oblouk nebyl nic moc, ale to trojité salto si už devět bodů zaslouží. Vyděšeně zamumlal:

„Už… už si vzpomínám… Nejzelenější králičí nindža… a samuraj s rudým deštníkem… Albíni, ta nejhorší přírodní katastrofa… uf…“ svalil se do směsice písku a zlámaného dřeva.
Akary se vyhrabal s Usem z trosek domu a spolu s ním i jeho majitelé.
„Albíni…?“ ozvala se mladá žena, která v ruce držela uraženou pánvičku.
„Tohle je vaše chyba!“ křičel její manžel a plival písek.
„No tak, přeci se nebudeme unáhlovat…“ Akary pomalu couval, jelikož se přibližovali další lidé a nezdálo se, že ho chtějí pozvat na kafe.
„M-Máte tu spoustu zdravých banditů, kteří vám vše milerádi postaví!“ křičel a neustále ustupoval.
Us nasadil ta nejsmutnější králičí očka, co dokázal.
„Huuum!“
Zaslechl známý hlas. Principál Ehm k němu běžel… nebo se spíš odrážel od země jako míč.
„Kocourku!“ křičela zase kočičí provazochodkyně.
Utíkala k němu s otevřenou náručí. Akary zařval a dal se na zběsilý útěk.

„Huuuum!“ zakřičel znovu, ale to po něm už Akary mrštil jeho poklad.
Trefil se doprostřed čela, muž přepadl dozadu a začal se valit a porážet vše v cestě. Jeho oči však jiskřily štěstím, když se nad ním rozpršely jeho milované kancelářské sponky.
„Uuu!“ valil se do dáli.
„Chyťte ho!“
„Lynčujte ho!“
Z hromad písku se vyhrabávali další vesničané.
„Héj, je libo svezení!“ křičel kozel a práskl otěžemi svého pouštního mývala.
„Díky.“
Akary se chytil okraje vozíku.
„Sto ryo za kilometr.“
Leknutím se pustil a válel se v písku. Pak znovu doběhl vůz.
„No tak, to nemůžu dostat dětskou slevu?“
„Devadesát devět ryo,“ řekl klidně.
„To je pořád moc!“ Chlapec mával rukama.
„Pořád si můžeš s nimi,“ ukázal rukou dozadu, „promluvit.“
Akary se ohlédl na pronásledující dav. Hned mu byla zima.
„Kocourků!“
„Fajn, beru to!“
Skočil na vůz a sedl si. Kozel znovu práskl otěžemi. Mýval přešel do trysku. Akary si úlevně vydechl. Konečně v bezpečí a opět na mizině.

Kočičí prskání přerušilo klid.
„Koucouříčku!!“ Seděla na pouštním mývalovi a mávala nad sebou bičem.
„Kozle, práskni do toho!“
Doháněla je.
„Rychleji to nejde!?!“
„Jsme těžší než ona,“ odpověděl.
„Rychle, co vyhodíme?“ Rozhlížel se po malém vozu, ale nic neviděl. Kozlovi v oku přeskočila jiskra. Chytil Akaryho za límec a vyhodil ven. Us se na něj z vozíku díval.
„Hej!“ křičel kluk, ale kozel se jen smál.
„Kocourku!“
Zahrabal nohama a utíkal seč mu síly stačily.

***

„… A pokud jej ještě nechytla, utíká dodnes,“ zakončil dědeček svůj příběh.
Všechna děcka hluboce spala.
„Ach, kocourku,“ řekla kočičí stařena a dala na stolek vedle jeho houpacího křesla šálek teplého čaje.
„Zase jsi jim vyprávěl ten starý příběh.“
„Ho, ho…“ zasmál se.
Žena se též usmála a brala děti do náručí a odnášela do jejich postýlek. Dědeček ještě jednou zabafal z dýmky.
„Tak… jakoupak příhodu jim budu vyprávět příště?“ a protáhl si nohy v barevných ručně pletených ponožkách.
Sníh tiše za oknem padal a ukládal i poslední opozdilce ke spánku.