Odraz Usagiho tváře: 5

„Prosím, prosím, to bude bolet, proč mi to děláš?“ Nepříčetný pláč malého chlapce rozrážel ticho a i samotná jeho slova v něm zanikala. Pokoušel se popadnout dech, zatímco jej hrubé velké paže natlačili na stěnu.
„Protože Tě miluju.“ Ozvalo se z temnoty. Ten hlas, zase si pro něj přišel, zase ho bude chtít jen pro sebe. Chlapec vnímal vlhkost a chlad odlupující se omítky, na kterou byl svým nahým tělem tisknut. Nemohl se bránit jinak, než křikem nebo pláčem. Sil mu ubývalo s další nevítanou návštěvou hlasu.
„Přestaň!“ Zakřičelo náhle dítě, jakmile ucítilo, že ruce po jeho zádech sjíždějí níž k jeho zadečku, který se ještě po minulém útoku nestačil nezahojit. Zaschlá krev společně s jakousi bílou tekutinou mu zaschla po vnitřku stehen a připomínala mu vlastní slabost i bolest. Jedna slza za druhou jako vodopád bez konce. Začal se divoce zmítat, ačkoli jeho ubohé snažení nezaznamenalo žádného úspěchu.
„Ššš, tiše, Usagi. Nechceš přeci vyděsit maličkého, viď.“ Zašeptal hlas chlapci do ouška a prsty zajel mezi jeho půlky. Následný bolestný výkřik utlumil druhou dlaní.

„Usagi? Usagi, posloucháš mě?“ Kioshi si nemohl nevšimnout Usagiho duševní nepřítomnosti. Byl zahleděný kamsi do kouta a nevypadalo to, že by vnímal byť jediné jeho slovo. Blonďák byl na tohle chování zvyklý, stávalo se často, že ušák prostě unikl z reality do minulosti, jakkoli trýznivá byla.
„Ehm…promiň. Říkal jsi něco?“ Postřehl konečně černovlasý, že je tázán a probral se ze vzpomínek. Dnešní rozhovor s Natsumi mu neudělal dobře a on se příliš ponořil do obrazů a zvuků z minula. Byl nepatrně podrážděný i tím neznámým chlapcem z parku, jež ho tak drze oslovil. Jak se jen jmenoval? Jako nějaký pták? Vrabčák, ano, Suzume. Usagi cítil, že dnešní dnen byl zkrátka jiný, než všechny ostatní, ne výjimečný ani speciální, jen jiný.
Seděli naproti sobě, vkusně oděni v drahých značkových oblecích, které ani jeden z nich nerad nosil. Samozřejmě, že Usagiho oblékl Kioshi, po práci se ještě stavil u svého rodinného krejčího, který šil obleky pro rodinu Hanzo už od ne paměti a vyzvedl si ten, jež věnoval ušákovi. Když zadával míry na oděv, přál si něco mimořádného, kouzelného, avšak neokoukaného. Něco, co by Usagiho krásu zvýraznilo, ne však předčilo. Teď tu před ním seděl v tmavomodrém obleku s nápadnými klopami, pod kterým vyčnívala bílá košile s límečkem. Kioshi si připadal, že večeří s princem.
Jejich útočištěm se pro dnešní večer stala malá, avšak luxusní restaurace v centru, kam obvykle modrooký chodil se svými klienty a kde sjednával obchodní schůzky. Jak si předsevzal – všechno bylo perfektní. Každičkou maličkost měl předem promyšlenou, všechno bylo domluvené, hodina příjezdu, jejich místo stranou od ostatních, dokonce i nekuřácký box. Kioshi se Usagimu obětoval a nechal svůj nevinný hřích doma. Dnes si bohužel nezapálí.
Ve středu stolu prostřeném světle žlutým ubrusem stála průsvitná váza ozdobená jedinou temně rudou růží a kol ní bylo rozeseto několik nízkých čajových svíček s vůní. Byl si jistý, že levandulí nic nezkazí, ačkoli nyní si uvědomil, že vanilka by byla nejspíše vhodnější. Ušák ovšem nevypadal, že by rozmýšlel nad vůní, květinou nebo celým tímhle místem. Byl duchem jinde.
„Ne, vlastně nic.“ Odpověděl mu Kioshi, přestože to co říkal, nebylo vůbec nedůležité. Neměl v úmyslu ušáka trápit svými problémy ani vytvářet další. Stále si připomínal slova, kterými jej Usagi odpoledne potěšil. „Dokázal jsem to. Kvůli Tobě, Kioshi. Nechtěl jsem Tě zklamat.“ Slzy jež následovaly byly nevyhnutelné. Ušák mu svou pevnou vůlí a rozhodností dokázal svoji lásku, přestože Kioshi už nedoufal, že by chlapec mohl své slovo dodržet. Věřil mu, to ano, ale po nesčetných zklamáních a porušených slibech si nemohl být jistý ničím. Nyní byl skutečně šťastný. Ještě před tím, než Usagimu prozradí to něco, jež nazýval překvapením, pocítil touhu se dozvědět něco z jeho dne. Poslední dobou se tak málo vidí, připouštěl si to. Chlapec zůstával většinou stále sám, ale nikdy blonďáka nepožádal o čas navíc. Buď byl tak ohleduplný k jeho práci a povinnostem, nebo o ten čas zkrátka nestál. Kioshi měl strach se zeptat, kdo ví, co by mu bylo odpovězeno.
„Pověz mi o terapii, dostali jste se dnes někam dál?“ Jenže co znamenalo někam dál? Nebylo už jiné cesty než té, jež černovlasý nesčetněkrát Natsumi vyprávěl. Už nebylo žádné dál. Usagi si povzdechl a nepřítomně se zadíval do plamenů jedné ze svíček. Věděl, že samotný plamen je svým životem odkázán jen na délku černajícího knotu, každou vteřinou kratší. Kéž by i on mohl takhle snadno vyhasnout.
„Zeptala se mě, jestli někoho mám.“ Jakoby i pouhá otázka mohla změnit samotný jejich vztah, kdyby byl prozrazen. Usagi moc dobře chápal, proč musí tajit s kým žije. Rozuměl Kioshiho pohnutkám, jenže on byl bohatý, jeho otec by se ho zřekl a nakonec by skončil s ostudou, bez práce, přátel i bez rodiny. Proto byl jejich vztah skrývaný. Naproti tomu ušák svým vztahem ke Kioshimu mohl jen získat. Ale neměl důvod k tomu jej zveřejňovat. Proč? Copak touží po penězích, slávě, publicitě? Ani jedno z toho jej nelákalo. Je lepší nechat draka spát, než se dívat jak ničí rodnou zem.
„Odpověděl jsi?“ Blonďák si byl jistý tím, že pokud černovlasý nemá náladu, nebo mu otázka nevyhovuje, jednoduše se zdrží jakékoli odezvy. Sám byl zvědavý, zda a jak jeho milenec reagoval, přičemž mu nešlo na mysl, jaký měla důvod doktorka Natsumi k tomuto dotazu. Je to sice terapeutka, Usagiho zná možná lépe než kdokoliv jiný, ale i sám Kioshi za tu dobu co ušáka znal, věděl, jak nemá rád vkrádání do soukromí. Usagi se na židli narovnal a odtrhl pohled od svíčky. Všiml si, že modrooký začal bubnovat prsty o stůl, jen tiše a zlehka. Nervozita. Samozřejmě, musel mít neodbytnou chuť na nikotin. Nic k tomu nepoznamenal a pohlédl blonďákovi do tváře. Ten levandulový smrad ho začínal obtěžovat.
„Ovšem, že jsem odpověděl. Ptala by se tak dlouho, dokud bych jí neřekl pravdu.“
„A řekl jsi jí, že máš mě?“ Ostrý tón hlasu. Kioshi se jen nerad nechával zapírat, ale přitom potřeboval mít jistotu, že ušák ví komu patří. Byl napjatý, ačkoli možná už tušil, jak se chlapec zachoval.
„Myslím…myslím, že jsem se o Tvém jméně zmínil. Neboj, jen křestním.“ Proč se náhle Usagimu lámal hlas? „Pověděl jsem jí, že jsme spolu dva roky. Promiň. Asi jsem neměl…“
„Neomlouvej se, Usagi.“ Přerušil jej vlídným hlasem blonďáček a obdařil ho milým úsměvem. On se skutečně nedovedl na Usagiho zlobit, nikdy. Ušák si pomyslel, že i kdyby byl vyzradil celou pravdu, Kioshi by se beztak nebyl schopen hněvat.
„O tom, jak dlouho jsme spolu, jsi lhát nemusel. Byla překvapená?“ Mladíkovi prsty zrychlily tempo a ťukání do desky stoku zesílilo, avšak černovlasý andílek prozatím mlčel, i když to jeho přemýšlení značně rozrušovalo. Začal vnímat i hlasy okolí, cinkání skleniček, talířů, příborů. Slyšel smích, někdy i vážné tóny, možná hádku, ale pro oddělení jejich místa od ostatních, nikoho neviděl. Byli obklopeni vysokými ratanhovými paravány, bohatě zdobenými znaky a jemnými výjevy krajiny. Všechno samozřejmě do barvy sladěné s prostory restaurace. Usagi se tady popravdě necítil dobře, avšak taktně mlčel, neb věděl, že Kioshi si z dnešním večerem dal záležet.
„Nevím. Odešel jsem dřív, než stačila cokoliv říct. Možná je to tak lepší. Jistě se k tomu vrátí příště.“ Odpověděl Usagi neurčitě a doufal, že už se k jeho dopolednímu programu už Kioshi nebude vracet. Mýlil se.
„Mluvili jste o Tvém bratrovi?“ Jen nejistá otázka, vždy bylo riskantní se ptát na toto téma. Rozhodně neměl úmyslu ušáka týrat vzpomínkami na minulost, ale byl zvědavý. Netušil, o čem černovlasý každý týden s Natsumi hovoří a možná si vzpomněl na něco nového. Znal Usagiho příběh, ačkoli určitě ne celý a do detailu. Chlapec se zachvěl a odvrátil od modrookého zrak. Už neměl chuť o tom mluvit, dnes už ne.
„Ne. Nemluvili!“ Utnul rázně tohle nepříjemné téma a jakoby měl ještě vztek, že mu to světlovlasý připomněl, obrátil se na něj. „A přestaň být nervózní. Pokud to nevydržíš bez cigarety, mohli jsme zůstat doma!“ Přistihl se, že zvýšil hlas. Lekl se, to nikdy nedělá, tak proč? Proč na Kioshiho, který byl z toho viditelně zmatenější, než sám Usagi a uvědomil si, že do téhle chvíle nenechal své prsty v klidu. Podíval se na Usagiho smutně, že je mu něco vyčítáno, ale to už chlapec litoval svých slov. Zase blonďákovi ublížil i když to neměl v úmyslu. Nedokázal se ovládnout, prostě už na minulost nechtěl myslet, copak tomu Kioshi nerozumí? Ne, modrooký má o něj starost, bojí se o něj, neměl by na něj být tak hrubý.
„Odpust.“ Ale tohle měl říct ušák, ne světlovlasý, jež pomalu paži stahoval pod stůl, aby nepůsobil zbytečně jako závislý na nikotinu. Dříve, než stačil ruku schovat se Usagi natáhl a chytil jej za ni. Zůstali nehybně s pohledy upřenými do očí. Jenže Kioshi svým zrakem uhnul jako první. Černovlasý nechápal, proč mu musí Kioshi neustále dokazovat svou podřízenost. Byl jako poslušný pejsek, věrný a oddaný. Už to nechtěl dovolit.
„Podívej se na mě.“ Mohla by to být prosba, nebýt rázného tónu Usagiho hlasu, jímž modroočka pobízel. Vnímal, že svírá jeho zápěstí možná příliš násilně, proto povolil, něžně přejel po hřbetu jeho ruky a proplel s ním prsty. Doufal, že mu bude za jeho drzost odpuštěno, přestože věděl, že by si Kioshi nikdy nepřiznal vůbec nějakou chlapcovu drzost. Jeho ohleduplnost a takt mu mohl jen závidět. Téměř dokonalé sebeovládání. To jen on musí vždy vše pokazit, ačkoli se Kioshi tolik snažil. Usagi se v sobě pokoušel potlačit náhlou touhu sáhnout po noži a potrestat se. Když viděl, že se na něj jeho přítel neobrací, neváhal by s říznutím. Tímhle ho trestal sám blonďák, ovšem v zápětí se mu opravdu zadíval do obličeje a usmál se na chlapce tak, aby si nemusel nic vyčítat.
„Máš pravdu, Usagi. Vidíš? Už bez toho nemůžu být.“ Zasmál se své vlastní slabosti a stiskl chlapcovu ruku. „To ty mi promiň. Moje chyba.“ Jako vždy, Kioshi vzal vše na sebe, naprosto odevzdaně a bez námitek. Nepotřeboval, aby byl ušák zbytečně neklidný, vždyť jde o maličkost, kterou si ani neuvědomil. Bubnování prsty o stůl, skutečně měl doplnit svou zásobu kouře v plicích než sem dorazili, ale ne. Nějak na ani nepomyslel, ale nyní jej to dohnalo a zvyk se mu připomněl. Pro jistotu se rozhodl změnit téma a přejít k tomu hlavnímu.
„Abych nezapomněl na to, proč jsme tady. Rozhodl jsem se, splnit Ti jeden Tvůj velký sen. Já vím, že se na to už možná necítíš, ale já vím, že na to skutečně máš.“ Usagi náhle zapomněl na předešlý spor a vytřeštil své hořce čokoládové oči na Kioshiho. Jen pomalu a matně mu docházelo o čem blonďák mluví. Je to už tak dávno, co projevil touhu dále studovat v tom oboru, který jej oslovuje nejvíce. Dříve, než stačil cokoli namítnout, modrooký svá slova doplnil.
„Včera jsem Tě byl zapsat. Pokud vše půjde dobře a zastavíš se tam do konce týdne, příští měsíc bys mohl nastoupit.“ Věděl, že Usagi bude zpočátku protestovat, ale nakonec svolí, už teď mu cukaly koutky v úsměvu, kterému oba nedovedli uvěřit. Ušák si připadal, že zamrzl v čase. Je to vůbec pravda? On půjde na univerzitu! Bylo to jeho velké přání už od doby, kdy skončil střední, k jeho smůle však neměl peníze ani na bydlení, natož na studium. Potom už o tom nikdy nemluvil, jakoby to bylo mrtvé, nemožné, naprosto nereálné začít opět ležet v knihách a stát před plátnem. Neskutečně se těšil. Do žil se mu začal uvolňovat adrenalin a vnímal, jak se celé jeho tělo chvěje vzrušením. Oči mu doslova zářily štěstím. Vzápětí si ale uvědomil, že na tom nemá vůbec žádnou zásluhu, všechno zařídil Kioshi a nepochyboval o tom, že už mu školné zaplatil do konce semestru. Už zase, ten pocit vydržovaného mazlíčka. Nesmí si odpustit námitky.
„Kioshi…to je…já… moc děkuji, vážně. Ale jsi si jistý? Víš, že se potom uvidíme ještě méně, budu potřebovat hodně času na učení. A taky, je mi už dvacet pět, myslíš že….“
„Nezáleží na tom, co si myslím já, Usagi. To ty na tu školu budeš chodit. Rozmysli se, prosím dobře. Věk by neměl být problém. Jak jsem řekl, máš čas do konce týdne.“ Usmál se Kioshi nevinně s pohledem sebejistého obchodníka, jež u něj chlapec příliš často nevídal. Černovlasý si pod těma očima vždy představil myšlenku typu „přijmy to, prokázal jsem Ti laskavost.“ Ale skutečnost byla zcela jiná, Kioshi by Usagimu snesl z nebe hvězdu po hvězdě, jen kdyby o ně projevil zájem. Sám si na svém krku uvědomoval přítomnost drahého zlatého šperku, schovaného pod oblečením. Tenhle dárek musel splatit a pokud peníze nepředstavovali problém, bylo snazší plnit Usagimu sny. O jeho výtvarném talentu ani na okamžik nezapochyboval a věděl, že pokud jej bude náležitě a pod dohledem znalce rozvíjet, jednou z něj bude vynikající výtvarník s dobrým jménem. Ovšem tahle zpráva nebyla jediná, kterou měl Kioshi pro ušáka přichystanou. Hodlal jej ukázat světu ještě dříve, než nastoupí studium. Ale Usagi měl ještě otázku.
„A na jakou školu jsi mě zapsal?“
„Tokyjská metropolitní. Letos otvírají novou fakultu. I já jsem tam studoval, vždyť to víš. Jistě tam budeš spokojený.“ Ano, blonďák mu zajistil místo na univerzitě, kde sotva před dvěma lety skončil. To už spolu chodili a hned jak Kioshi dokončil architekturu, přijal místo u otce v HanzoKi s.r.o. Usagi to ani neměl příliš daleko domů. O tom, kdo se o otevření umělecké fakulty s výtvarným zaměřením zasloužil, nemohlo být pochyb, i když to Kioshiho stálo celé ty dva roky čekání, než se mu podařilo najít uchazeče minimálně pro první ročník. Vše měl dlouho dopředu naplánované a netřeba zmiňovat, že jej to stálo nejen nezměrné úsilí, ale i nemalé peníze. Jen, aby měl Usagiho blízko sebe a aby byl šťastný. Na ničem jiném mu nezáleželo. Mnohdy se musel sám sobě zasmát, jak fanaticky zamilovaný je. Jenže on ušáka miloval celým srdcem, rozdal by se mu. Každičkou část těla by mu dal, cokoli po čem by zatoužil. Bolestně uvědomení, když mu Usagi denně připomínal, že není jeho majetkem a nemůže ho vlastnit. Pravda, chlapec se mohl kdykoliv rozhodnout, že Kioshiho opustí, nad kocem téhle lásky je lepší se nezamýšlet.
„Děkuji Ti, Kioshi. Moc to pro mě znamená, jsi hodný. Nikdy Ti to nebudu moct splatit.“ Tak nad tímhle černovlasý uvažoval, trápilo jej, že nemá co dát na oplátku. Netušil, že on sám, je pro modrookého nejkrásnějším a nejdražším darem. Blonďáček se na Usagiho vlídně usmál a stiskl jeho ruku ve své. Díval se na svého milence laskavýma blankytnýma očima a jakoby jej viděl poprvé, studoval veškerenstvo úchvatu jeho boží tváře. Opravdový princ, nyní maličko v rozpacích s mírně růžovými tvářičkami, ale i přesto to nejnádhernější, co Kioshi vídal ve svých snech. Cítil, jak mu buší srdce, jakmile pomyslel na chlapcovo nahé tělo. Byl čas povědět druhou část svého překvapení.
„Já nepotřebuji, abys mi něco splácel. Jediné, co mě udělá šťastným, je Tvoje štěstí, Usagi. A proto, pokud mi odpustíš mou troufalost, jsem se odvážil uspořádat Ti vernisáž. Asi za dva týdny, vše je už domluvené, jen se musíš spojit s nějakými lidmi a předat jim svá plátna. Doufám, že Ti to neva….
„Kioshi….já…“ Ale to už chlapec opatrně vstal a po tváři mu stékala slza. Proč? Copak modrooký něco pokazil? Zapomněl dýchat překvapením, když k němu ušák přistoupil a naklonil se nad něj. Slaná kapička stekla světlovláskovi na oblek a vpila se do něj. Možná, opravdu neměl být tak horlivý a nerozhodovat za Usagiho. Chtěl jen pomoct, opravdu v něj věřil. Smířený s faktem, že se na něj chlapec rozhněvá se neopovážil pohlédnout mu do tváře. Styděl se.
„Miluji Tě, Kioshi.“ V momentě vjely ušákovi prsty do světlých vlasů a jakkoli dobře upravené byly, trhly jimi na zad, aby Kioshi zvrátil hlavu. Hrubě se vpil do jeho rtů a líbal jej. Poděkoval paravánům za intimitu téhle chvíle, kdy si mohli užívat jeden druhého a téměř bylo slyšet kámen, jež konečně spadl blonďákovi z hrudi. Dech obou mužů se náhle zrychlil, jakoby ihned vyžadovali důvěrnou blízkost, nejlépe bez lidí, bez světel a zcela nazí oddání jen sobě. Kioshi chtivě ušákovi polibky vracel a beze strachu obětoval i jazyk, jímž se probojoval do sladkých úst jeho černovláska. Nečekal tuto odezvu, chlapec se na něj nejen nezlobil, ale nedovedl dát tak náhlou radost najevo jinak, než vroucími rty, ačkoli jeho oči stále rodily slané plody.
„Neplač, ušáčku, to je v pořádku.“ Chlácholil jej Kioshi a díval se, jak Usagi padá na kolena pokládá si hlavu do mužova klína. Gesto absolutního odevzdání, poprvé v životě. Nemohl to zkrátka rozdýchat, tolik nečekané radosti v jeden jediný den. Nikdy nebyl zvyklý na takové zacházení, až u modroočka našel víc, než si běžný člověk může kdy vysnít. Instinktivně tušil, co by měl říct, s hlavou v jeho klíně, kdy mu blonďák laskal vlasy, tiše šeptal.
„Děkuji Ti, miluju Tě…strašně moc Tě miluju, Kioshi.“ Nezáleželo na tom, zda to je, či není pravda. Důležité bylo, že právě tato slova chtěl světlovlásek slyšet. To jediné mohlo být odměnou, která vyváží všechny jeho dobré skutky vůči chlapci. Jeho bezmezná, oddaná láska.

***

„Už spinkej, ušáku. Musíš být unavený.“
„Ty nejdeš do postele? Máš ještě práci? Můžu Ti pomoct?“
„Kdepak, dnes už žádná práce. Dám si ještě sprchu. Než přijdu, tak usneš.“
„Neusnu, počkám na Tebe, Kioshi.“
„Hned jsem zpátky, miluju Tě.“
„Já Tebe.“

Černovlasý chlapec se zachumlal do měkké peřiny, nedávno čerstvě povlečené, kvůli krvi, jíž byla znečištěná. Avšak rudé kapky a stříkance na zdech nebylo proč odstraňovat. Tohle byl jejich byt, společné útočiště, kam směli jen oni dva, nikdo jiný. To bylo nepsané i nikdy nevyřčené pravidlo. Žádní hosté, žádné návštěvy, jen svět dvou milujících se lidí. Krev byla pouto, smísená jedna z druhou nevytvářela na stěně za postelí nic, čemu by se dalo jen vzdáleně říkat umění, nebo kresba. Cákance byly ledabyle roztroušené všude okolo. Někdy to byla osamělá kapka, jindy jejich rozmáznutý shluk při rychlé pohybu. Když byl Usagi v posteli sám a usínal bez těla, které by jej zahřívalo, často na ně dlouhé hodiny hleděl a představoval si, jak vznikly a čí by mohli být. Někdy je dokonce počítal, avšak nikdy se nedobral výsledku.
Po tom, co mu Kioshi v restauraci vylíčil vše o svém plánu s Usagiho výstavou, si konečně objednali a mlčky povečeřeli. Ušáka nadchlo, jak perfektně měl blonďák vše naplánované. Jako místo konání vybral oblíbenou kavárnu s velkými nevyužitými prostory nedaleko centra, kde se mohli i samotní, nic netušící zákazníci pokochat jeho výtvarnými skvosty. Dohodli se na pětadvaceti obrazech, to byl přiměřený počet, možná víc, než bylo třeba, ale chtěli zvolit množství, podle věku autora. Usagi měl samozřejmě všechna svá plátna doma, pečlivě uschovaná, jakkoli si nikdy podobnou akci nepřipravoval. Jen, chtěl je mít všechny u sebe. Každé pro něj mělo zvláštní hodnotu, přičemž Kioshimu odsouhlasil, že pokud budou žádané, několik z nich bude ochoten prodat.
Když nadšený Usagi poslouchal kolik významných lidí a přítel Kioshi pozval, jeho srdce nestíhalo tlouct, přestože si nemyslel, že by někdo z nich měl čas přijít. I kdyby ne, je vděčný, za snahu, jež mu jeho drahý věnuje. Neměl ponětí, jak se kvůli němu modrooký obětuje, ale věděl, že to dělá z vlastní vůle a není jím ovlivňován. Koneckonců byl čas, aby se o sebe začal ušák starat sám a pokud mu s vybudováním dobrého jména na poli umění Kioshi pomůže, nedovolí si odmítnout. Malování bylo vždy jeho zálibou i vášní a jestliže si díky němu vydělá na život, nedokáže být šťastnější.
Uslyšel téct vody v koupelně, jak blonďák pustil sprchu. Usagi si pomyslel, že nejen on musel být unavený, ale Kioshi chodil do práce a ačkoli se manuálně nenadřel, v jeho tváři se často odrážela slabost. Pocítil touhu jej obejmout a znovu poděkovat. Jakoby to za poslední dvě hodiny neudělal více než bylo nutné. Odkryl se, pomalu vstal a neslyšně našlapujíc přecházel do koupelny. Bral za kliku a do obličeje ho uhodila teplá pára, která se linula ze sprchového koutu. Usmál se při pohledu na Kioshiho, stojícího k němu zády s hlavou zakloněnou a nechávajíc na sebe padat horkou vodu. Usagi na moment ztuhl a zadíval se pozorněji. Tak krásný, hezky osvalený, avšak ne příliš, pouze aby vynikla jeho štíhlá, vyšší postava a snědá kůže. Dlouhá jizvy na předloktí byla stále ještě zřetelně patrná. Oči nyní schované za víčky a měkké plny rty pootevřené i když se do úst dostávala voda. Jeho milenec byl tak kouzelný, až černovlásek zalitoval, že žije právě s ním. Zasloužil by si někoho lepšího, kdo ho bude milovat tak, jako miluje i on. Proč to jen Usagi nedokázal?
Pro hlučný zvuk sprchy nebylo znát, že se chlapec jíž svlékl, pyžamo ledabyle přehozené v umyvadle. Všiml si také krabičky od cigaret, jež na něm ležela, ale nepřesvědčil se o třech nedopalcích v ní schovaných. Usmál se. Cupitavými krůčky se přiblížil k průsvitnému sklu sprchového koutu a co nejopatrněji jej začal otvírat, stále ještě neprozrazen. Tady bylo horko méně snesitelné, avšak každou chvíli bude Kioshimu dýchat na záda. Jednou nohou váhavě vkročil do sprchy a zatřepal hlavou, když mu voda stříkla do obličeje. Kout byl sice malý, akorát tak pro jednu osobu, ale oni jej měli již z dřívějška ozkoušený, vědomi si toho, že se v něm dá dělat více, než jen k čemu je určený. Tiše zavřel, přičemž už mu nic nebránilo, natisknout se na blonďákova vypracovaná rozpálená záda a spojit své ruce na jeho prsou v objetí. Kioshi se lekl.
„Usagi, já myslel, že už dávno spíš?“ Neotočil se na něj, cítil jeho křehkou postavu velice zřetelně a byl rád, že jej zde ušák navštívil. Neočekával to. Natáhl ruku a jedním pohybem pootočil úhel sprchy, aby tekla i na Usagiho. Nepotřeboval, aby nastydl.
„Kioshi? Proč jsi na mě tak hodný?“ Otázka, která mohla mít jen jedinou odpověď.
„Protože Tě miluju, ušáku.“ Jak snadné bylo tímto spojením ospravedlnit veškerou náklonnost k chlapci. Vzpomínka: „Prosím, prosím, to bude bolet, proč mi to děláš?“
„Protože Tě miluju.“ Černovlasý se zachvěl, ale takhle se ptal, kdykoli se cítil příliš opečovávaný. Nerozuměl té laskavosti z Kioshiho strany a i kdyby jeho odpověď byla skutečným důvodem pro ty velkorysé činny, jež chlapci prokazuje, nevěřil, že láska by měla takou moc. Políbil světlovláska na rameno. Jednou, po druhé, po třetí jemně vsál jeho kůži, aby na ni zanechal červené znamení. I když by modrooký mohl protestovat proti takovému zacházení nejen kvůli práci, ale i hrdosti, nedělal to. Být Usagim značkován jako jeho majetek mu vyhovovalo. Alespoň ví, že je k někomu připoután, byť už měl na krku svůj zlatý „obojek“.
„Proč mě miluješ, Kioshi?“ Poprvé vyřčená otázka překvapila Kioshiho naprosto nepřipraveného. Násilně roztrhl chlapcovy paže na své hrudi, propletené do sebe a obrátil se na Usagiho, aby jej popadl za ramena a hrubě přirazil na kachlovou stěnu. Ušák, jemuž z vlasů i tváře odkapávala voda neměl strach, vyčkával blonďákovi reakce. Ten se na něj náhle smutně zadíval, jakoby mu černovlasý tou otázkou ukřivdil. Políbil jej zlehka na rty.
„Kdo by Tě miloval, když ne já?“

***

V tu samou dobu bloudil ulicemi nočního města osamělý chlapec. Míjen kolonami vozů i zástupy těch, kteří nikdy nespali, neměl dnes cíle, jehož by dosáhl. Pro vyčerpanost těla, které ještě sotva před půl hodinou sloužilo jiným jako schránka jejich tělesných tekutin, si vzal na zbytek noci volno. Nikde nebyl, nikam nesměřoval. Opuštěná mysl prahnoucí po doteku někoho, kdo by jej nevnímal pouze jako spotřební zboží, nýbrž jako lidskou bytost schopnou citu. Ačkoli se pokoušel tvářit, že jeho opovážlivý výraz mu z obličeje nikdo nesmete, opak byl pravdou. Jen těžko hledat v městě zoufalejšího a nešťastnějšího tvora, než právě jeho. Ani chlad, jež mu zalézal pod strohé oblečení, jej nemohl donutit vrátit se nebo hledat přístřeší jinde. Chtěl být sám, ostatně, jako celý život.
Křiklavě rudé vlasy rozcuchával slabý větřík, stejně jako rozevlátou černou košili, odhalující ještě stále zarudlé bradavky. Ano, poslední zákazník byl velice hravý. Chlapec, ač bez zjevného směru, byl náhle zastaven pohledem na vývěsku. Zdálo se mu, že zahlédl jméno, avšak kdyby bylo obyčejné, nenutil by nohy ukončit setrvačnost pohybu. Nerozhodně přišel blíže k jakémusi plakátu, viditelně nalepenému před několika chvílemi. Stále byl ještě bílý a zdobené černé písmo i v té tmě vynikalo.
„VÝSTAVA OBRAZŮ“
„Autor: Shinseki Usagi“
Suzume se zasmál při vzpomínce na dnešní odpoledne a na to, jak černovláska nazval „amatérem“. Jistě to musí být ten samí Usagi, jako ten z parku. Jen těžko by se v širokém okolí našel někdo totožného jména. Žádný rodič nebyl takový blázen. Což se vlastně nedalo říct ani o Suzumeho rodičích, i když on byl na vzácnost svého jména hrdý. Spěšně si přečetl adresu a utrhl malý papírek po spodním okraji plakátu. Jeden z mnoha a přesto uškubl právě ten první, kde bylo opakovaně psané místo vernisáže.
„Rád Tě zase uvidím, sladký Usagi Shinseki.“ Jeho slova se rozplynula v hluku i samotných jeho krocích, když opět vystoupil vstříc nejisté temnotě.