Tajemství rasy 01

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.

KAPITOLA 1 – Nečekané setkání

„Sakra! Jdu pozdě, to zase bude řečí…,“ mumlal si Zero a přeskočil poslední dva schody eskalátoru. Po osmé večer už moc lidí v obchodním centru naštěstí nebylo, takže se mu nikdo nepletl pod nohy. Měl vyzvednout Yuki už před deseti minutami v cukrárně, ale nějak se zasekl v oddělení se zbraněmi a při jejich obdivování úplně zapomněl hlídat čas. Obvykle Yuki na nákupech doprovázel ředitel Cross, její adoptivní otec, a oba si to náležitě užili, ale dnes kvůli důležité schůzi ohledně přestupujících studentů na jeho akademii nemohl, a tak požádal Zera. Né, že by Zero nechtěl trávit čas v Yukiině milé společnosti, ale její nákupy ho zabíjely, takže se dohodli, že se sejdou v osm před cukrárnou a do té doby se každý z nich podívá, kam chce, nezávisle na sobě.
Zero lehce doskočil na špičky a okamžitě se rozeběhl. Cukrárna je za rohem, tak snad... Prudce zahnul a pak už se nestihl vyhnout osobě, která tam zrovna šla. V plné rychlosti do ní narazil a oba sebou praštili o podlahu, asi metr od místa nárazu, jak je Zerova setrvačnost ještě kousek poponesla. Náraz byl sám o sobě dost tvrdý a následný dopad ještě tvrdší.
‚No skvělý, právě jsem asi někoho zabil´, stačil si ještě Zero pomyslet, než přistál částečně na zemi a částečně na těle toho chudáka. Jeho obličej se zaryl do hrudi pod ním.
„Hek!!“ V hlase neznámého bylo slyšet překvapení a bolest z obou nárazů. S úlevou si Zero uvědomil, že to naštěstí aspoň není žena nebo dívka, takže následky by nemusely být tak špatné. Rychle se snažil zvednout hlavu z hrudi oběti, ale vzhledem k hvězdám před očima se mu to moc nedařilo a ve skutečnosti jen hlavu pootočil, aniž by ji zvedl. Zhluboka se nadechl a snažil se vzpamatovat.
„Moc se omlouvám, opravdu jsem nechtěl...Je mi to strašně líto...“ Mumlal Zero a snažil se nevnímat zvláštní, příjemnou vůni, kterou vdechoval a konečně zvednout hlavu. Na ramenou ucítil cizí ruce.
„Jsi v pořádku?“ zazněl tiše hluboký, melodický hlas.
Zero lehce zavrtěl hlavou a jeho pohled se vyjasnil. Stříbřité lila oči se v úžasu rozšířily. Přímo před sebou spatřil velké, tmavě hnědo-rubínové oči, které se na něj dívali zvědavě a se zájmem. Chvíli nebyl schopný vůbec ničeho a jen zíral, v hlavě naprosto prázdno. Ruce na jeho ramenou ho sevřely pevněji.
„Hmmm?“ a následoval tichý, měkký smích.
Zero sebou škubnul. Odtrhnul pohled od těch očí a rychle se začal zvedat. Znovu mumlal omluvy a snažil se pomoci neznámému zvednout z podlahy. Zachytil ruce, které sjely z jeho ramen, ale kupodivu žádná pomoc nebyla potřeba. Neznámý se ze země zvedl lehce, bez jakýchkoliv známek bolesti, jakoby ani k žádné srážce nedošlo. Zero stál v hlubokém předklonu se svým „líto“ na rtech a díval se upřeně na ty štíhlé ruce, které pevně držel ve svých. Cítil teplo a zvláštní, těžko popsatelný, příjemný pocit.
‚Tohle jsou jeho ruce?' proběhlo Zerovi myslí. Díval se na jemné ruce pokryté krémově zbarvenou, hladkou kůží, zakončené dlouhými štíhlými prsty. Lehce přejel po dlaních cizince a zkoumal, jestli ucítí cokoliv, co by naznačovalo, že dotyčný jimi někdy pracoval. Ne, necítil žádné otlaky ani zdrsnělou kůži, která by něco takového naznačovala. Nebylo tam nic, co mohl najít na svých dlaních.
Na co to proboha myslí? Skoro dotyčnému přerazil kosti v těle, a místo aby se zeptal, jestli je v pořádku, tak si prohlíží jeho ruce, jestli má mozoly?! ‚Zdá se, že ten náraz opravdu nezůstal bez následků´, pomyslel si Zero a uvolnil je ze svého sevření. Sledoval, jak pomalu opouštějí jeho dlaně a oči šly spolu s nimi v jejich směru. Když se zastavili podél boků cizince, Zero se váhavě narovnal a podíval se vzhůru do tváře neznámého.
„Doufám, že jsem Vám neublížil, pane..,“ vydechl Zero. Tvář, do které se díval, byla na muže až neuvěřitelně pohledná. Husté, tmavě hnědé, lehce zvlněné prameny vlasů spadaly do čela a na ramena a měkce rámovaly tvář a krk. Úzká, ostrá linie obočí se klenula nad těma nádhernýma, tmavě hnědo-rubínovýma očima, lemovanýma dlouhýma, černýma řasama. Lehce vystouplé lícní kosti propůjčovali tváři opticky užší vzhled a rovný nos té správné velikosti tento dojem jen umocnil. Tvar čelisti a brada ovšem nenechala nikoho na pochybách, že i přes jemné rysy tato tvář patří jednoznačně muži. Zerův pohled sjel od těch neuvěřitelných očí ke rtům cizince. Nádherné, jemně řezané rty byly teď vytvarované do lehkého úsměvu a propůjčovali tváři svůdnost.
‚Neuvěřitelné´, pomyslel si Zero a najednou si uvědomil, že na ně zírá naprosto neskrytě. Bleskově přesunul pohled zpět k očím druhého a cítil, jak začíná červenat, když uviděl ten pobavený výraz v očích neznámého. ´Bezva, tak ještě toho trochu…,' vrčel si Zero pro sebe, když cítil, jak se mu horko šíří z tváří k uším.
„Ne, jsem v pořádku. A co ty?“ Hlas byl stále stejně jemný, jako poprvé, bez známek zlosti nebo podráždění.
‚Huh, on mi tyká´, uvědomil si Zero se zpožděním. ‚No, vlastně, proč ne, vypadá to, že jsme věkově podobně, takže to bude možná trochu míň trapné´, blesklo Zerovi myslí.
„Eh, jo, jo, já jsem v pohodě,“ pokusil se Zero o trochu pokřivený úsměv. „Jsem rád, že se ti nic nestalo, ještě jednou se omlouvám“.
Zero se díval do těch tmavých očí a začal mít divný pocit. Zdálo se mu, jakoby se výraz v nich nějak změnil – možná trochu potemněl. ‚Tak - že by přeci jen dobře skytá zlost?´ pomyslel si Zero a ušklíbl se. ‚Vlastně se není čemu divit´.
„V pořádku“ zaslechl velmi tichou odpověď a byl si jistý, že i druhý se lehce ušklíbl. „Rád přijmu tvou omluvu při našem dalším setkání“, protáhl neznámý líně, napůl už skoro šeptem. Jeho hlas měl divný tón, byl vláčný, až to znělo skoro jako hluboké vrnění.
Zero vytřeštil oči. ‚Co? Jaké další setkání? A co se mu najednou stalo s hlasem?' přemýšlel zmateně, ale než stačil cokoliv říct nebo udělat, neznámý už odcházel. Zero tam stál a zíral za ním a vůbec nevěděl, co si má myslet. Na to, že na něj čeká Yuki, úplně zapomněl.
„Ah, a ještě maličkost“ ozval se cizinec již zády k Zerovi.
„Jmenuji se Kuran. Kuran Kaname“.

----------------------------------------

Kaname pomalu odcházel a musel se sám pro sebe usmát. Tohle nečekané setkání bylo překvapivě příjemné. Byl si jistý, že právě ´potkal´ adoptivního syna ředitele Crosse. Vlastně to byla jedna z prvních věcí, které se dozvěděl, jakmile se svými přáteli dorazil na zmíněnou akademii.
Ředitel Cross, jak se zdálo, byla milá, veselá osůbka, o které by nikdy nikdo neřekl, že byl schopen řídit celou agendu tak velkého institutu, jako byla akademie. Své dlouhé vlasy světle medové barvy měl stažené do koňského ohonu a velké oči skrýval za kulatými brýlemi. Úsměv, který nikdy břehem jejich hodinové konverzace nezmizel z jeho tváře, doplňoval šátek kolem krku s velkým uzlem na boční straně. Vřelé uvítání a šálek voňavého čaje s křupavými sušenkami, které upekl ředitel sám, přispěli k přátelské, až skoro domácí atmosféře.
Na jeho stole stály čtyři zarámované fotografie, otočené přední stranou směrem k vstupním dveřím, místo k sedícímu za stolem. Na jedné byla tmavovlasá dívka s velkýma hnědýma očima a rozpustilým úsměvem, skoro stejným, jaký měl ředitel. Na druhé byl mračící se chlapec s bílo-stříbrnými vlasy a světlýma, do lila zbarvenýma očima. Na třetí byli obě tyto osoby, ale již starší, dívka stále s úsměvem a chlapec s knedlíkem na vidličce v natažené ruce před sebou místo jeho vlastního obličeje. A na čtvrté byl usmívající se ředitel Cross společně s povědomým, vysokým, štíhlým, černovlasým mužem, který měl přes jedno oko pásku. Druhé oko bylo jasně modré a i z fotografie zářilo nezkrotnou energií.
Jakmile ředitel zahlédl, že si Kaname fotografie prohlíží, spěšně rozdělil šálky s čajem a nadšeně fota okomentoval.
„Aaa, vidím Kaname, že Vás zaujaly obrázky mých milovaných děti. Zdařilé, nemyslíte? Moc rádi se fotí…,“ cvrlikal ředitel.
‚Hah, to jistě´ pomyslel si Kaname, ale dal si pozor, aby měl na tváři stále drobný úsměv a v jeho výrazu se neobjevilo nic z toho, co si myslí. ‚Zvlášťě syn´.
„To je Yuki, když jí bylo šest. Už tehdy byla sluníčko a září i dnes. Často je slyšet její zvonivý smích, jsem si jist, že ji nepřeslechnete, když ji se svými přáteli potkáte“, pokračoval Cross a na chvíli se zasnil. „ Jo jo, no a tohle je Zero, když mu bylo deset. Milý chlapec, jen trošičku nevrlý, ale nic vážného, haha, určitě si budete rozumnět. S Yuki se navzájem skvěle doplňují, co Zerovi chybí na vstřícnosti k ostatním, to Yuki hravě dožene svou roztomilostí. Ale věřte mi, opravdu to není tak zlé, jak možná uslyšíte, Zero má dobré srdce…...“
Kaname se ještě jednou podíval na obě zarámované fotky. Ano, nebylo pochyb o tom, že dívka září dobrou náladou. Setkání s ní bude jistě příjemné. No a ten kluk – s ním se vlastně nemusí zabývat, až se potkají, bude vše jasné během prvních pár vteřin a hranice budou rychle vymezené.
Pak se rozhovor stočil čistě k jejich přestupu. Ředitele zajímalo, proč si Kaname se svými přáteli vybral právě jeho akademii pro další studium. Řekl, že je velmi polichocen, ale že by to rád věděl, protože je spousta dalších skvělých míst, kde by tak dobré studenty rádi uvítali. Kaname se podíval po svých přátelích a pak se ujal slova. Nejprve si dal záležet, aby dostatečně vyzdvihl fakt, že Crossova akademie má velmi dobrou pověst a je to jeden z nejvíce prestižních vzdělávacích institutů v zemi. Slova zapůsobila dle očekávání a ředitel se tetelil pýchou. Posunul si brýle, úsměv se rozšířil, poposedl na židli, a chvíli to vypadalo, že snad z ní i vyskočí, ale nakonec se asi ovládl, protože se spokojil jen s tichým potěšeným „Ach, ano?“
Pak Kaname poukázal na skutečnost, že tato akademie jako jedna z mála umožňuje studium ve speciálním režimu, přesně nastaveném dle potřeb a požadavků studenta a to byl další z rozhodujících faktorů pro něj a jeho přátele. Ředitel evidentně spokojen s Kanameho odpovědí již bez dalších otázek vyndal formuláře, které bylo ještě třeba vyplnit, a pak je doprovodil na ubytovnu pro chlapce. Kaname spolu se svými třemi přáteli zabrali celkem 4 pokoje na nejvzdálenější části chlapecké ubytovny, protože jedna z podmínek, kterou měli, byla, aby byli ubytováni v pokojích po jednom, bez spolubydlících a pokud možno, v co nejtišší části koleje. To pro Cross akademii nebyl žádný problém. Ubytovacích prostor byl dostatek a v této vzdálenější části ubytovny byly pokoje obsazeny opravdu málo. Po té, co jim ředitel Cross ukázal pokoje a předal klíče, se s úsměvem rozloučil, s tím, že „povinnosti volají“ a pak už byl pryč.
Kaname se podíval po zbytku. Všichni se tvářili trochu překvapeně na tak náhlý a rychlý ředitelův odchod, ale i zvědavě, jaké že jsou jejich pokoje. Bylo dohodnuto, že si je mohou na vlastní náklady dovybavit, čím jen budou chtít. Samozřejmě - jen po dobu jejich přítomnosti zde. Pokud by se rozhodli akademii opustit, musí pokoje uvést zpět do původního stavu.
„Takže, jdeme se podívat?“ zeptal se Kaname ostatních. Nadšené i neutrální přikývnutí mu bylo odpovědí. Ostatně, jak čekal.
Takuma Ichijo, jeho nejbližší přítel, byl samozřejmě nadšen. Jeho milá povaha mu vlastně ani nic jiného nedovolovala. Ovšem každý, kdo by se nechal jeho milou povahou zmást a myslel by si, že se dá lehce zmanipulovat, by brzy zjistil svůj velký omyl. Takuma byl tvrdý soupeř, když na to přišlo, logické myšlení a schopnost řízení druhých mu nebyla cizí.
Akatsuki Kain, zdrženlivý, uzavřený a jak se často zdálo, nedostupný pro ostatní, ale přesto schopný a spolehlivý přítel, dal lehké pokývnutí hlavy s trochu znuděným výrazem ve tváři. Kain klamal velmi dobře jak svým držením těla, tak výrazem a Kaname si toho byl dobře vědom. Ten, kdo ho neznal, ho mohl považovat tak trochu za namyšleného a bez zájmu o cokoliv, ale jisté bylo, že Kain byl jedna z velmi mála osob, se kterými se Kaname za svůj život setkal, které by pro skutečního přítele či někoho opravdu blízkého, bojovali do posledního dechu.
Další nadšené přikývnutí přišlo od Kainova bratrance, Hanabusy Aido. Aido byl zvídavý, roztomilý blonďák se světle modrýma očima a chováním playboye. Kamkoliv přišel, tam jej děvčata zbožňovala. S Kainem byli nerozlučná dvojka. Aido vlastně svého bratrance nutně potřeboval, protože jak se zdálo, Aido byl magnetem na průšvihy a jeho obětavý bratranec ho z nich většinou tahal a snažil se, aby i z těch nejhorších Aido vyvázl živý a zdravý. Kaname předpokládal, že i když budou mít tihle dva každý pokoj pro sebe, stejně budou většinou spolu v jednom.
Pokoje byly dostatečně velké, aby se tam mohli ubytovat i čtyři osoby. A vypadaly naprosto stejně. V každém byla jedna postel, jedna skříň, stůl se židlí a věšák na šaty u dveří. Velké okno bylo předností každé místnosti. V čem se ale pokoje lišily od těch ostatních, dvou-postelových na ubytovně, byla skutečnost, že každý z nich měl vlastní koupelnu a sociální zařízení. To byl také jeden z požadavků této skupiny studentů. Soukromí bylo něco, co si pečlivě hlídali. Ostatně, oni moc dobře věděli proč a své tajemství umně a za všech okolností střežili.
Po zběžné prohlídce pokojů bylo zřejmé, že případné úpravy a dovybavení je nutností. Přeci jen se zde chystali strávit nějaký čas a byli zvyklí na trochu více pohodlí, pokud to bylo možné. A to byl přesně ten důvod, proč se Kaname tento večer vydal do města a následně do nákupního centra, kde se tak nečekaně střetl – a to doslova – se Zerem.
Kaname pokračoval dál k eskalátoru a cítil Zerův pohled v zádech. Z nějakého i pro něj neznámého důvodu se cítil v opravdu dobré náladě. Nepochyboval, že je to Crossův adoptivní syn, protože, i když byla fotka na stole ředitele poněkud staršího data, moc stříbrovlasých kluků s lila zbarvenýma očima, tady určitě nebude. ‚Asi budu muset přehodnotit své dřívější stanovisko ohledně tohohle kluka,´ pomyslel si Kaname. ‚Jak je vidět, během prvních pár vteřin našeho setkání nebylo jasné vůbec nic,´ zasmál se pro sebe pobaveně.
Ale jedna věc přeci jen jasná byla – tedy alespoň Kanamemu. A to ta, že tento zamračený kluk z fotky ho ve skutečnosti začal velmi zajímat.

--------------------------------------

Když Kaname zmizel z dohledu Zera a on se konečně vzpamatoval z ohromení, zjistil, že je půl deváté pryč.
„Ehm, Zero!!“ ozvalo se za ním.
Úlek opravdu nešel skrýt. Zero nadskočil a srdce se mu na okamžik zastavilo. Yuki! Úplně na ni zapomněl!
„Yuki?!“ vyhrkl a rychle se otočil. Uviděl drobnou, tmavovlasou, našpulenou dívku.
„Co to tady vyvádíš, Zero? Na co tak upřeně koukáš? Měli jsme se sejít u cukrárny už víc jak před půl hodinou!“ chrlila Yuki ze sebe naštvaně.
„Já-já se moc omlouvám Yuki, trochu jsem se nechtěně zdržel a pak jsem někoho srazil a pak .….“ koktal Zero a rychle bral Yuki z rukou tašky.
Yuki vykulila oči. „Srazil? Tys někoho srazil Zero? A koho? A jsi v pořádku? A kde je ta osoba? Koho jsi to vlastně srazil?“ zasypala ho otázkami.
Zero na ni chvíli koukal, jako by mu uletěly včely. ‚Koho jsem to vlastně srazil?´ běžela mu její otázka hlavou. ‚No, to teda fakt nevím,´ pomyslel si ironicky. ‚Ne, počkat – ne, nevím, on mu vlastně řekl své jméno. Jak to bylo?´přemýšlel rychle Zero.
„Naštěstí to byl kluk Yuki, takže se to obešlo bez zranění a oba jsme v pořádku“ řekl a trochu si znovu oddychl. „Myslím, že říkal, že se jmenuje nějak na K – hm, myslím – Kuran“ zamumlal Zero.
„Kuran?“ vyhrkla najednou Yuki a oči se jí rozšířily. „Jako Kaname Kuran, Zero?!“
„Jo, myslím, že to říkal..,“ odpověděl Zero udiven reakcí Yuki. „Proč, ty ho znáš?“ zeptal se a skoro ani nechtěl slyšet odpověď. V hlavě se mu mihla vzpomínka na větu, kterou ten kluk řekl: ‚Rád přijmu tvou omluvu při našem dalším setkání.´
„Osobně samozřejmě ne, Zero, ale copak ty nevíš, že Kaname Kuran je jeden ze čtyř nově nastupujících studentů do Cross akademie?!!“