SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Heaven Remix III

„Ukliď si po sobě tu spoušť v pokoji, Kaele,“ ozval se Will a zamyšleně si ukousl ždibíček housky.
„Co tím myslíš?“ odsekl vzdorovitě zmíněný a naštvaně si patlal na chleba pátou vrstvu čokoládové pomazánky.
„Ty víš, co tím myslím. Předpokládám, že ten klon byl z popela. Bude tam teď pěknej bordel...“
Chvíli bylo v kuchyni ticho. Pravda, seděli tu jen oni dva, protože Raven s Vernealem vyrazili brzy ráno krmit kačenky.
„Jak to víš?“ zeptal se opatrně Kael a probodl Willa jedním ze svých žhavých pohledů. Myšleno opravdu doslovně.
„Nevěděl jsem, byla to prostě logická dedukce,“ pokrčil William rameny a stáhl si vlasy do pevnějšího ohonu. „Takhle by ses ty nikdy nechoval, z toho vyplývá musela to být nějaká náhražka, z toho vyplývá klon, jsi čaroděj ohně, z toho vyplývá popel.“
„Myslel jsem, že jsi čaroděj amatér,“ odsekl Kael kysele a zakousl se do chleba tak prudce, že se mu v koutcích úst vytvořil slušný čokoládový nános.
William se trochu pousmál a odložil housku na talíř. „Čaroděj amatér nerovná se idiot.“
„Stejně to nechápu,“ zahučel černovlasý, otřel si ústa cípem ubrusu a zarputile se podíval na klidnou pohlednou tvář svého týmového partnera. „Máš dost neuvěřitelnou sílu, nicméně naprosto paradoxně absolutně základní nedostatky v magii jako takové... A vypadá to, že to, co ti nikdo neřekl, jsi naprosto bez problémů dohnal sám přirozenou inteligencí. Vůbec ti nevadilo jen tak odejít z domu, i když jsi pravděpodobně starší než já a v tom případě je zase divné, že ještě bydlíš u rodiny. Jak to s tebou vlastně je?“
„Ale byl jsi to ty, kdo mě z ničeho nic naverboval,“ podotkl William s úsměvem.
„Správně, jak to, že jsi prakticky bez váhání souhlasil?“ vypálil okamžitě Kael.
„Pojď se projít,“ odpověděl zrzek a zvedl se od stolu.
Našel svůj černý kabát a po chvíli váhání si vzal i šálu, zatímco Kael zůstal zase jen v tílku. Vyšli z domu, místo zamykání Kael něco tiše zašeptal a pod klikou, tam, kde obvykle bývá klíčová dírka, na okamžik zazářila malá zlatá pečeť, která po chvilce zmizela. Branku jen zaklapli.
Když pak o několik minut později stáli na nábřeží, kde se poprvé uviděli, stejně jako tenkrát se opřeli vedle sebe o zábradlí a dívali se do řeky. Kaelovi se zdálo neuvěřitelné, že to bylo teprve včera, přišlo mu to jako věčnost. Věčnost, ve které jsem ho vůbec nepoznal.
William začal. Vyprávěl mu o rodině, do které se narodil, o dětství, které prožil, o snech, na které myslel ve dne a o síle, kterou nesměl používat. Nejdřív zněl jeho hlas tiše a váhavě, jako pěna, která se nesměle dotkne naplavého dřeva. Pak si uvědomil, že ho ten černovlasý impulzivní mladík vedle něj poslouchá. Co víc, že ho pravděpodobně chápe. A potom, když mu líčil události včerejšího večera, s ním už mluvil jako se starým kamarádem. Pro někoho, kdo neměl přátele žádné to byla velmi příjemná změna.

Lehce se rozpršelo.

„Myslel jsem, že ze mě vážně uděláš škvarek,“ ušklíbl se Will a odmlčel se.
Kael se uchechtl a pohlédl na šedivé nebe. Chvíli po sobě nechal jen tak stékat studené dešťové kapky a mlčel. William si všiml, že se z něj ty menší s tichým sykotem odpařují a s úsměvem se zadíval zase dolů na Temži.
„To ty?“ zeptal se po chvíli Kael a kývl na nebe.
„Ne. Kontrolu nad deštěm přebírám jenom když jsem extrémně naštvaný,“ pousmál se zrzek.
„Mhm, užitečný fakt,“ opáčil Kael. „Tak proto v Anglii věčně prší.“
„Debile,“ vyprskl William a chvíli se oba jen uvolněně smáli. Když ztichli, Will si vytáhl cigaretu, přetočil ji v štíhlých prstech a natáhl ji ke Kaelovi. Ten ji, stejně jako včera večer, zapálil dvěma prsty. Oba se z nepochopitelného důvodu pořád ještě usmívali. William nasál kouř, uvolněně ho vydechl a zadíval se na Kaela, který ho pozorně sledoval. Chvíli si navzájem prohlíželi oči. A v jeden moment oba naráz usoudili, že ten druhý je má opravdu velmi pěkné.
„Tým?“ řekl Kael, otočil pravou ruku a natáhl k Willovi zápěstí s malou černou značkou plamene.
„Tým,“ přikývl zrzek a přiložil svoje zápěstí s vlnkou na to jeho. Byl to pro ně zvláštně slavnostní okamžik a oba si uvědomili, že si na něj pravděpodobně budou pamatovat do konce života.
Ve stejný moment si pak oba odkašlali, protože jim tahle situace připadala příliš patetická.
„Kdy je ta Aréna?“ zeptal se pak William.
„Někdy.. Za tři měsíce myslím. Do té doby by ses měl ještě trochu vytrénovat. Máš vynikající postřeh a reflexy, jak už jsem zmínil, neuvěřitelnou sílu, ale řekl bych, že ses zatím soustředil spíš na intuitivní obranu než útok. Koneckonců, proti komu bys útočil,“ řekl Kael a prohrábnul si ofinu.
„Chováš se úplně jinak, když jsi se mnou,“ řekl William místo odpovědi a zkoumavě si ho prohlédl.
„Cože? Jak to myslíš?“
„Jsi mnohem klidnější. Prostě... Jiný,“ zopakoval zrzek pomalu a prohlédl si ho.
„Blbost,“ odsekl Kael rezolutně a potřásl hlavou.
Will pokrčil rameny, ale věděl, že má pravdu. „Kdy teda začneme trénovat?“
„Hned. Teda, hned co se ti dva vrátí.“
„My už jsme tu docela dlouho, ale nechtěli jsme rušit tu vaší romantickou scénku,“ ozvalo se pobaveně za nimi. Raven a Verneal tam stáli pod jedním deštníkem a vesele se culili.
„Cože?!“ zavrčeli unisimo Will i Kael a bezmyšlenkovitě se otočili do bojové pozice.
„Říkal jsem ti, že je to nažhaví,“ ušklíbl se Vern spokojeně a Raven přikývla. „Tak pojďte drahoušci, tady by jste s tou naší malou roztomilou rozmíškou asi pokračovat nechtěli.“
Otočil se a spolu s Raven se vydal někam pryč. Kael si vztekle odfrkl a uhasil ohnivou kouli, která se mu začala formovat v dlani. „Ty jsi v pohodě?“
„Jo, jo,“ odpověl roztržitě William.
„Nechalo to tě v klidu, jo? Respekt, já měl chuť ho zabít,“ zasyčel Kael.
„Jo, to já taky,“ zabrebtal zrzek a nenápadně začal ohniváka postrkovat dál od řeky. „Pojď, ať nám nezmizí,“ dodal nervózně na vysvětlenou.
Jakmile zašli za roh, rozbouřená Temže olízla nábřeží jedinou vysokou vařící vlnou.

Moje voda nikdy... Nikdy nezměnila teplotu. Vždycky byla ledová. Doteď.

„Poslyš, sice jsem přišel na to, že to byl klon, ale pořád mi unikají jisté podstatné detaily. Například proč se sakra choval takhle blbě?“ zeptal se William, když se pomalu ploužili zmáčeným Londýnem.
„Hm,“ opáčil nerudně Kael a naštvaně si ho přeměřil. „To proto, že... Podívej, když si vytvořím klon, teoreticky je to mé druhé já. Má být naprosto psychicky i fyzicky stejný. Jenže když jsem se o to pokoušel... Ehm..,“ řekl Kael vyhýbavě a propaloval očima chodník.
„Nepovedlo se ti to?“
„Ne!“ zavrčel vztekle. „Tak to není. Jen.. Má v povaze malé odlišnosti, no,“ zahučel a vrazil si ruce do kapes.
William pokýval hlavou a ušklíbl se.
„Co je?“ vyjekl Kael naštvaně a bojovně si ho přeměřil.
„Já jen.. To musely být dost velké odlišnosti, ne?“
Černovlasý si odfrknul a několik ulic mlčky trucoval.

Přibližně po čtvrthodině došli k černé kované bráně, kde na na ně čekal Verneal s Raven.
„To je hřbitov?“ prohodil Will překvapeně.
„Ano, je to perfektní místo na trénink. Pod ním máme něco jako velkou tělocvičnu... A místní si myslí, že tu straší,“ zachechtal se Kael.
K zrzkově zklamání branka temně nezaskřípěla, když ji otevřeli. Vydali se prostřední cestou sypanou pískem, dokud nedošli ke krásné masivní hrobce, která měla svou menší zahrádku i s dvířky. Jediný problém byl... Že už před ní někdo seděl.
„Neee...“ zašeptal Verneal a tvář se mu stáhla úzkostí. „Nenenenenééééé!“
Postava seděla uprostřed pečlivě nakresleného pentagramu plného podivných znaků a měla na sobě dlouhý černý plášť s hluboko do čela staženou kapucí. Když je uviděla, pokusila se dramaticky zvednout, ale bohužel, zakopla přitom o cíp pláště, zřítila se do bahna a začala tiše pofňukávat.
„Merline, prosím. Máš to vážně zapotřebí?“ zeptal se kysele Verneal a pochybovačně se díval, jak se zahalený zvedá ze země. Kápě mu spadla a odhalila Vernealovu mladší kopii, andělsky krásného chlapečka s nebesky modrýma očima. „Odstup, ty kdo nesloužíš ďáblu!“ odpověděl rychle a dramaticky zvedl ruku. Výsledný efekt zkazilo jeho tiché kýchnutí a následná prosba o kapesník.
„Nemáš být náhodou doma?“ pozvedl obočí Verneal a podal mu celý balíček. „Máma říkala, že jsi nastydnul.“
„Neřekneš jí to, že ne?“ zeptal se vyděšeně Merlin a sestoupil ze stoličky, takže byl teď o hlavu menší než oni.
„A co tu vlastně děláš?“ vložil se do jejich rozhovoru William.
„Já? Nevidíš, že trénuju?!“ nafoukl se chlapec naštvaně, ze záhybů pláště vylovil malou kůstku a slavnostně ji na zrzka namířil. „Já, Merlin Brian Arthur z Walesu, rozený okultistou, ti nyní slavnostně dovoluji pohlédnout na mou čarodějnou značku!“ dodal dramaticky a začal si kasat rukávy.
„Merline, nakreslil sis na zápěstí lebku lihovkou. To není čarodějná značka,“ zarazil ho Vern unaveně. „Uhni a pusť nás dovnitř, nebo o tom řeknu mámě.“
Merlin bleskově uhnul ke straně, ale když procházeli vrátky, ještě ho slyšeli mumlat něco jako náhodou, jsem okultista a jde mi to abyste věděli a jednou vám to ještě ukážu!
Kael nadzvedl kamenný poklop před náhrobkem, přiložil na zem pod ním ruku a po chvíli ji odtáhl. Na suché zemině zůstal černý obrys jeho ruky, po chvíli půda zmizela a odhalila žebřík vedoucí někam dolů.
William slezl jako první a zaujatě si prohlížel velkou podzemní halu. I když místy vypadala jako zahrada a dokonce zahlédl i nějaké jezírko, ale při pohledu na zářiče na betonovém stropu nebylo pochyb, že to vše bylo vytvořeno uměle.
„Pojď,“ kývla na něj Raven, dnes pro změnu opět oblečená jako d***a. „Nejdřív se do sebe pustí oni dva, aby jsi věděl, jak to probíhá.“ Poodešla stranou a usadila se na černý semišové gauč, postavený na začátku zelené zahradní zóny. William se usadil vedle ní, ale zatímco Raven seděla opřená, s nohou přes nohu, založenýma rukama a nezaujatým výrazem, on byl vlastně celý nakloněný dopředu, odhodlaný nepropásnout ani vteřinu z prvního čarodějnického souboje, který měl tu čest vidět.

Jediné, co si byl potom večer schopný vybavit, bylo to, že to bylo rychlé. Asi necelých pět minut. Boj spočíval ve velmi rychlém metání svého živlu na protivníka, a jak řekl Verneal, fantazii se mezi nekladou, takže zatímco Kael předvedl ohnivé koule, jakési žhavé krupobití, dlouhý bič z ohně, rychlé vytváření lávových jezírek a zapalování stále užších kruhů kolem protivníka, Verneal se bránil a útočil menšími tornády, proudy neuvěřitelně horkého vzduchu a odebíráním kostek vzduchu z míst, kde Kael potřeboval dýchat nebo kde zrovna něco zapálil. Když to vypadalo, že se schyluji k poslednímu střetu, Raven se zvedla. V ten moment oba přestali útočit, spokojeně na sebe kývli a zadýchaně se vrátili zpátky k Williamovi. Zbytek dne jim zrzek předváděl, čeho je schopen a oni se dohadovali, jak by se to dalo co nejlíp využít. Navečer odešel Verneal s Raven, protože ji doprovázel k jejímu bratrovi, kde dnes měla přespávat. Kael na ní pokřikoval, aby ho nezapomněla pozdravit a když se William ptal na důvod, nábožně mu sdělil, že je Thomas člen Krvavých andělů.
„Jenže nám neprozradí, jak se mu to povedlo,“ dodal zasmušile. „Ani o co jim teda vlastně jde.“
William pokrčil rameny a znovu se pokusil zvednout z jezírka pořádnou vlnu.

Proč vypadala Raven tak nejistě, když odcházela?

Pozdě večer se oba vrátili domů a zatímco se Kael vydal vyplenit ledničku, William se posadil ke klavíru v obývacím pokoji.
„Ho ho haješ?“ ozvalo se z kuchyně.
„Prokofjeva. Je to z Romea a Julie, baletu,“ odpověděl William a znovu se ponořil do hraní.
Když skončil, zjistil, že Kael stojí ve dveřích a ze zájmem ho pozoruje.
„Ty jsi to poslouchal?“ zeptal se překvapeně. „Myslel jsem, že jídlo je důležitější.“
„Mám úctu k jakékoli formě umění,“ pokrčil černovlasý rameny a usadil se gauč. „Sorry za ten včerejší večer. Potřeboval jsem vědět... Nevím. Co jsi zač. “
„Což se ti zjevně nepovedlo,“ usmál se William a zadíval se na něj hlubokýma modrýma očima.
„Zjevně,“ připustil neochotně Kael a na chvíli se odmlčel. „Udělal jsem už hodně chyb. Většinu z nich ve vztazích. Takže jsem chtěl zjistit, jak se zachováš, aby mezi náma bylo jasno,“ řekl, natáhl se na pohovku a ruce si složil pod hlavu.
„Nemusíš se bát, já-“
„Já se nebojím,“ zasyčel Kael a probodnul ho nebezpečně zlýma očima.
„Nech mě laskavě domluvit,“ řekl tiše William, ale jeho hlas zněl chladně a podrážděně. „Nemusíš se bát, protože já už jsem si nadělal ve vztazích tolik problémů, že nemám žádnou touhu ještě někdy něco podobného provozovat. Láska neexistuje a jestli je jo, je to pěkná k***a.“
„Jo,“ opáčil prostě Kael. Pak dlouho oba mlčeli, dokud William nezopakoval melodii, kterou hrál před tím, ale tentokrát mnohem pomaleji.
„Líbí se mi, jak hraješ. Je to dost procítěné,“ řekl pak Kael.
„Díky,“ odpověděl tiše William. „Kdy se tě naposledy někdo dotknul, Kaele?“
„Cože?!“ zeptal se nevěřícně Kael, posadil se na gauči a podíval se na Williama, jako kdyby ho viděl poprvé. „Jak to myslíš?“
„Jak jsem to řekl. Držíš si od lidí odstup. Jo, znám tě jenom den, ale stejně. Nikoho jsi se nedotkl, ani omylem, vždycky ucukneš. Proč?“
„Vern mě často praští, nebo tak,“ namítl Kael vyhýbavě a zadíval se do krbu, ve kterém se okamžitě rozhořel oheň.
„Jenže jeho bereš jako bratra.“
„O co ti vlastně jde?“ zasyčel nebezpečně, ale pořád ještě se díval do plamenů.
„Jen mě zajímalo, kdo ti mohl ublížit tak, že se bojíš mi podat ruku,“ odpověděl William prostě, zavřel víko klavíru a odešel z pokoje.
„Stejně ti to nikdy neřeknu,“ zamumlal si pro sebe Kael a dál bezmyšlenkovitě zíral do žhavé rudozlaté záře. „Nikdy.“

______________________________________________________________

„No matter who they are, I'll f*ckin' kill 'em all!“

Dodatek autora:: 

Můj bože... Je to pět měsíců, co jsem sem přidala kapitolu. o.O
Už mě tu určitě nikdo neeeeeznáááá! Laughing out loud A Heaven Remix taky ne.
Mno, uděláte mi radost, když si to přečtete a okomentujete, nevím, jestli na tuhle sérii bude ještě nynější a-m čtenářstvo naladěné. ^^

5
Průměr: 5 (13 hlasů)