Dej mi svůj úsměv 2 - 2. kapitola

„Dlouho jsme se neviděli, zlatíčko.“ Poví Veronika a sedne si vedle něj. Zdá se, že je potěšena tím, jak se na ně všichni nechápavě dívají. A obzvláště jí asi pobavil Martinův výraz, z kterého lze vyčíst: „Co ty tu sakra děláš?!“
Strašně moc by mě zajímalo, co je ta holka zač, ale budu muset počkat čtyřicet pět minut do přestávky, a on mi to stejně řekne až po škole, takže vlastně budu muset počkat sedm hodin! No to mě...!
Počkat, proč tak vyvádím? Fajn, řekla mu zlatíčko. No a? Třeba je to… No, žádné vysvětlení mě nenapadá, jedině, že by to byla jeho bývalá…
A to je blbost, o žádné blondýně jménem Veronika nikdy nemluvil. Nebo mi to jen nechtěl říct? Vlastně jeho poslední vztah skončil docela ošklivě. Proto byl taky tak nesmělý, když jsem se mu líbila já. No, alespoň ze začátku, dokud mi neuvěřil, že mu neublížím. I když myslím, že v tom mi stále nevěří. Byl nesmělý, to ano. A přestože teď je úplně jinou osobou, než do které jsem se zamilovala, pořád ho mám ráda. Zajímavé… No, zpátky k věci!
Moje teorie zní: je to jeho bývalá přítelkyně, která mu ublížila. A já nevím jak, ani jestli to je pravda.
„Lenko?!“ Zaslechnu profesora.
„Ano?“
„Dávejte konečně pozor! Je mi jedno, co se Vám honí hlavou, ale nebudu tolerovat rušení při hodině!“
„Vždyť nevyrušuju!“ Obhajuji se.
„Už jo!“
„Bomba, ale to jen díky Vám!“ Naštvu se.
„Co to s Vámi je?! Takhle se mnou mluvit nebudete, koukejte jít ven ze třídy!“ Rozzuří se.
„Cože?!“ Opáčím mu stejným tónem.
„Ven!!“ Zařve, až z toho uši bolí. A já poněkud vytočená, z neznámého důvodu, vyjdu na chodbu. Zabouchnu za sebou dveře a vydám se ke stolkům, co jsou kousek od třídy. Tam si naštvaně dřepnu. Teď už ale nejsem naštvaná na profesora, ani na tu blondýnu, ale na sebe. Co to se mnou je?!

„Ou, nevěděl jsem, že tu někdo je…“ Vyruší mě z mého naštvání na sebe samu neznámý mužský hlas. „Cos provedla, že tě vykopli ze třídy?“
„Co tě to zajímá?“ Odseknu podrážděně, aniž bych zvedla hlavu.
„Hoho, sorry děvenko, jen jsem se zeptal. To jsou všichni na týhle škole příjemní jak drát v pr*eli?“ Poví s podtónem rozhořčení a zároveň znechucení a sedne si ke stejnému stolku jako já.
„Očividně!“ Vyjedu na něj, aniž bych věděla proč.
„Hele kočičko, jestli na mě ještě jednou promluvíš tímhle tónem, tak ti něco provedu. Jasný?!“
On mi… vyhrožuje?! Projede mi hlavou, a to mě konečně donutí se na něj podívat. Oči má přivřené v téměř nenávistném pohledu. Černé vlasy mu trčí téměř do všech stran, jako by v životě neviděly hřeben. Vystouplé lícní kosti tak nějak doplňují jeho pohled a při tom na mě ukazuje vyzáblým dlouhým prstem.
„Nemám náladu, aby mi teď vyhrožoval pošahanec, kterej se neumí učesat!“ Seřvu ho, nehledě na následky.
„Cože?“ Zeptá se zaskočeně. Nedivím se mu, já sama jsem ze sebe trochu v šoku.
„Žádný cože, je to přesně tak jak říkám! Tak mlč!“ Zavraždím ho pohledem a náhle zazvoní zvonek ukončující hodinu. Ani bych neřekla, že uběhla taková doba. Zvednu se tedy od stolku, abych vyrazila do třídy.
„Ty malá…!“ Zvedne se i on, poněkud prudce, a snaží se mě dojít.
„Lenko? Co se s tebou stalo?“ Přiběhne Martin právě v čas.
„Nic… To neřeš… Jen takovej malej zkrat, znáš to.“ Usměju se, jako obvykle.
„Hoho, tak děvenka umí taky něco jinýho než vraždit pohledem.“ Ušklíbne se naštvaně ten otrapa.
„Víš kdo to je?“ Zamračí se Martin a prohlédne si Santu Clause bez jednoho „ho“, který měří tak sto osmdesát, čímž se stává o půl hlavy vyšší než on, od hlavy až k patě.
„Netuším, mě by zase zajímalo, kdo je ta Veronika…“ Zmíním jí jen tak mimoděk. A aby se neřeklo, objevila se před námi.
„Já tě táák dlouho neviděla, Márty! Co jsi dělal, zlatíčko moje?“ Poví zvláštním tónem a pověsí se Martinovi zezadu na krk. Já ztuhnu.