KS: Nesmím milovat tebe (5.část)

Dívka
Natsumi Maki
Seběhli jsme dolů a usadili se. Když jsme tak všichni čtyři seděli u stolu a jedli, tak si mí rodiče nedokázali odpustit určité otázky, určitého typu. Jako například…
„Satoshi-kun, ty chodíš s naší Natsu-chan?“ zeptala se mamka a já málem spolkla tu vidličku, kterou jsem držela v ruce. S tím parchant*m to ani nehnulo a ještě se na mě pousmál.
„Ne. Ale snaha se cení.“ řekl a já měla chuť ho zabít! Mamka se tak divně pousmála a táta jí napodobil. Vůbec jsem tohle jejich chování nechápala. Celej svět se proti mně spiknul!
„Aha. S naší Natsu-chan je to někdy opravdu těžké.“
„Potvrzuji.“ řekl Satoshi a usmál se tím hraným sladkým úsměvem. A co bylo horší, moje mamka ho žrala i s navijákem. Zaklela jsem si pod vousy!
„Tahle debata se mi nelíbí.“ řekla jsem a dala jim jasně najevo, ať toho nechají.
„Co? Tvoje mamka má alespoň smysl pro humor. To se o tobě říct nedá.“
„Ty jeden…!“
„Time out! Jezte.“ zavelel táta a tím nás uklidnil. Já a Satoshi jsme si ve stejnou chvíli nacpali stejné množství špaget do pusy a podívali se na sebe. Trochu jsme oba zrudli a pousmáli se na toho druhého. Byl to zvláštní pocit, ale byl příjemný. Nechtěla jsem, aby skončil.

„Dobrou noc.“
„Dobrou.“ řekla jsem a naposledy se na Satoshiho usmála. On mě napodobil a pak udělal pár kroků vpřed a zase se na mě otočil.
„Půjdeš tam semnou?“ nepřekvapilo mě to, jen potěšilo. Byla jsem úplně bez sebe štěstím, ač jsem si to nechtěla přiznat. Před ním jsem ale hrála ledovou královnu s úsměvem.
„S kým jiným.“
„Nějaká podmínka?“ řekl a já se zamyslela. Přece jsem jednu měla.
„Počkáš na mě tam.“ ani ho to nepřekvapilo. Věděl, že mu hodlám vyrazit dech.
„Dobře.“ řekl a odešel. Ještě chvíli jsem se za ním dívala, než jsem konečně zavřela vchodové dveře. Pak sem se o ně opřela a přemýšlela o svých citech. Takhle to dál nejde, já…Já ho miluju.
„Naruto?“ řekla mamka a prohlížela si mě. Nebyla hloupá, určitě to na mě poznala. Ani táta, který stál vedle ní nebyl slepej…mám to ale štěstí, že mám tak všímavý rodiče. Nebo smůlu?
„Jo.“
„Nechceš nám něco říct?“ zeptala se starostlivě.
„Ještě si tím nejsem jistý, mami.“ řekla jsem a zapomněla na to, že mluvím v mužském rodě. V tuhle chvíli to bylo fuk a ne jenom mě.
„Dobře. Teď si běž lehnout, ano. Zítra ti vyberu nějaké šaty.“
„Díky. Dobrou.“ řekla jsem šeptem a i v duchu jim oběma děkovala za to, že respektují mojí zmatenost. I když už jsem si byla na sto procent jistá, že Satoshiho miluju. Teď jen zjistit, co si s tím pocitem počít.

Sobota, 3. Října je tu! Očekávaná pleso-párty! Vůbec se mi tam nechce. Mám špatnej pocit, že se něco stane. I když stále nevím, jestli to bude dobré nebo špatné. Šaty jsem si prohlížela nejméně tři hodiny a stále nevěřila tomu krásnému zjevení, které se na mě usmívalo ze zrcadla. Tohle, že jsem já? Určitě ano, ale v trochu jiném vydání. Když mě táta viděl poprvé, vrazil do té ozdobné vázy, která stála na chodbě, a málem jí rozbil. Mamka se mu za to dlouho v autě pošklebovala a já se alespoň na chvíli uvolnila. Trochu jsem zrudla, když jsme zaparkovali a oba mí rodiče se na mě dozadu otočili s výrazem plným lásky a soucitu.
„Připraven, zlato?“ řekli oba najednou.
„Nádech, výdech, nádech…jo, teď už jo.“ řekla jsem a usmála se od ucha k uchu. Rodiče to dál neřešili a všichni jsme vystoupili ven na studený podzimní vzduch.
Společenská hala. Ve vnitř bylo příjemné teplo a navíc se do ní vcházelo po velkých dlouhých schodech směrem dolů. To aby si všichni všimli, kdo přišel. První šli mí rodiče a já zůstala schovaná za dvoukřídlými dveřmi, které byli to poslední, co mě chránilo před pohledy ostatních. Pak se vyšla já!

Kluk
Satoshi Umiya
Když jsem si všiml, že dorazili Natsuminy rodiče, zbystřil jsem. U vchodu stál ještě někdo, kdo se bál vylézt. Bylo mi jasný, že je to dívka, kterou miluju. Koneckonců, kdo jinej. Moje mamka stála vedle mě a zadívala se stejným směrem co já. Chytla mě za ruku a usmála se.
„Už je tady, Sasuke-chan?“ zašeptala mi do ucha, aby nás nikdo neslyšel. Přikývl jsem.
„Tam, na schodech. Teď půjde dolů.“ jak jsem to dořekl, Natsumi se rozhoupala k činům. Když vyšla a odhalila tak svojí krásu, všechno jako by pro mě utichlo. Existovala jen ona. Po chvilce jsem si uvědomil, že opravdu nic nehraje. Všichni mlčeli a hudba ztichla. Všichni byli omámení, tím stvořením, které zrovna scházelo schody.
Po asi pěti minutách si všichni v sále zvykli na její světlo a dali se pozvolna do řeči. Stále jí však každý i já s úžasem pozoroval. Hudba se opět rozezněla a já se probudil. Všechny holky v sále měli ty nejdražší šaty a taky kvůli klukům ty nejkratší, které sehnaly. Natsumi byla jiná. Nejen, že se nesnažila ukázat, co všechno má a nemá…ona…no prostě nevypadala jako štětka! Černo-stříbrné delší šaty na ramínka a k tomu jednoduché černé boty na podpatku. Vlasy měla vyčesané nahoru do drdolu, kromě jednoho neposedného kratšího pramene, který naschvál obkresloval její nádherný odhalený krk. Oči měla trochu namalované,…ale opravdu je trochu. To jí na kráse nijak neubíralo, naopak. Ty zmalované nádhery jsou něco strašnýho. No, Natsumi byla prostě nádherná.
„Asi se ti hodně líbí, když mě neposloucháš?“ řekla najednou mamka a já si uvědomil, kde stojím.
„Cože?“ nedokázal jsem se zeptat na jiné úrovni.
„Takže mám pravdu.“ odpověděla si mamka sama a usmála se. Upila kousek ze své sklenice vína a já si jen odfrkl. Takhle mě dostat, moje máma je fakt třída.
„Promiň, co si říkala?“ řekl se a doufal, že si za mě přestane utahovat a přejde k věci.
„Jestli chceš jít za ní, tak jdi.“ řekla jen a mrkla na mě. Přitom se koukala na jeden nový pár. „Kdyby si mě hledal, šla jsem poznat rodiče té krásné slečny.“ řekla a odešla. A pak kdo je tu zvědavej. Natsumi mě hledala, to bylo jasné z jejího výrazu. Koukala se všude kolem a chodila mezi spolužáky. Zdravila je, bavila se s nimi, smála se...stále mě ale koutkem oka hledala. Nedokázal jsem odolat a šel k ní. Za pár minut, co jsem se k ní prodíral davem, si mě všimla a nespustila ze mě oči. Trochu zrudla, ale neodvrátila se.
„Ahoj.“ pozdravil jsem jen a nedokázal říct nic jiného. To se mi ještě nestalo.
„Ahoj.“ odpověděla a dál se na mě koukala. Čekala, že něco řeknu a já fakt něco říct chtěl, jen jsem nevěděl co. Celej ten její příchod mě vykolejil.
„Asi by se hodilo říct, že ti to moc sluší.“
„To oceňuju, strávila jsem nad tím totiž tři hodiny.“ řekla a ušklíbla se. Tohle je moje Natsumi.
„No, já jenom půl.“ řekl jsem na oko zklamaně a prohrábl si vlasy.
„Ale sluší ti to.“ řekla Natsumi a přešlápla. Přivřela své modré oči. Ona mě svádí?
„Jo vážně?“
„Co? Mám ti říct, že si k sežrání?“ řekla upřímně a já se ušklíbl. Vážně je k nakousnutí.
„To ani nemusíš, já to vím.“
„Tss! Jste nějaký namyšlený, pane.“ složila ruce na prsou a hrála uraženou.
„To se vám přeci líbí, krásná slečno.“ řekl jsem a udělal krok k ní. Ani se nehnula a dokonce se nechala chytit za ruku. Pak jsem jí vyzdvihl k ústům a políbil jí na hřbet. Jako pravé princezně. Jasně jsem jí dával najevo, že chci mnohem a mnohem víc. Zrudla a poprvé se odvrátila.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, i když jsem to tušil.
„Nic. Jen musím na záchod.“ zalhala a donutila mě pustit její ruku.
„Támhle, na konci haly.“ poradil jsem jí, přece jenom tu byla poprvé.
„Díky.“ Vděčně a lehce se na mě usmála.
„Počkám tu.“ nic na to neřekla, jen rychlými kroky šla směrem k záchodům. Něco bylo špatně a pak když jsem šel za ní, zazvonil mi telefon.
brácha
Už si ho zabil?

Svědek
Naruto Uzumaki
Měl jsem v sobě najednou tolik příjemných pocitů, že jsem to nedokázal zvládnout. Navíc mě pronásledovali nepříjemné myšlenky. Satoshi mě očividně chce a já chci očividně jeho. Ale je tohle láska? Miluju ho, já ano ale zároveň si nejsem jistý tím, že by on miloval mě. Vždyť je to děvk*ř, než mě sbalí, určitě si užije nejmíň se třemi. Čím víc s ním ale jsem a víc ho poznávám, tím víc si uvědomuju, že to se mnou myslí fakt vážně. V lidských pocitech se vyznám…on mi nelže. Nejdřív lhal, sám sobě, že mě chce jen na sex, ale pak si asi něco uvědomil, protože se ke mně začal chovat s úctou. Nechce mi ublížit,…už ne. Tak moc jsem v jednu chvíli toužil, aby mě políbil na ústa, že jsem od něj musel rychle zmizet. Teď tu stojím v těch hrozných šatech a zakrývám si svojí rudnoucí tvář. Splašeně dýchám a opírám se přitom o nějaké dveře v tmavé uličce, kterou jsem našel a schoval se do ní. Věděl jsem, že tady mě nikdo hledat nebude. Jak jsem se mýlil…
„Natsumi?“ otázal se můj teď už milovaný hlas. Až teď jsem si uvědomil, jak je ta ulička úzká.
„Co tady děláš?“ řekl jsem trochu naštvaně. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl.
„Věděl jsem, že nepůjdeš na záchod.“ řekl jen. Nevysmíval se mi. Ani se nešklebil. Jen si mě tak prohlížel a jemně se na mě usmíval.
„No a?“
„Natsumi, poslyš, já…vím, že mi nevěříš.“ řekl. Znělo to dost smutně a zoufale ale já se rozhodl na to nebrat ohledy. V mezích samo sebou.
„A ty se divíš?“
„Ne. Jen bych chtěl, abys mi dal šanci.“
„Na co?“ řekl jsem a sledoval každej jeho pohyb. Všiml si toho a usmál se. Tenhle úsměv jsem neznal. Byl pravý nefalšovaný. Plný něhy a lásky. Zkameněl jsem a nechal se natlačit na stěnu.
„Teď tě políbím. Můžeš mi vrazit, jestli chceš? Ale stejnak tě políbím.“ řekl jen a začal se ke mně přibližovat. Sklonil se až ke mně. Měl jsem protestovat, jenže já jsem nechtěl.
Tenkrát jsem ho měl zastavit.
Přejel rukou po mé rudnoucí tváři a pak i po mých rtech. Vdychl jsem a už se nedokázal bránit svým vlastním emocím.
„Satoshi.“ zašeptal jsem.
„Šššš,…já vím.“ zašeptal jen a lehce mě políbil do kraje rtů. Když se oddálil, já jsem se k němu sám naklonil a dožadoval se něčeho víc. Touha mi úplně zastínila zdravé myšlení a zdálo se že Satoshimu také. Když viděl mojí pozitivní reakci, rozhodl se dovolit si víc. Chvíli jsme jen zkoušeli, co si kdo z nás může dovolit,…lehké doteky našich rtů mě strašně vzrušovali…, musel jsem se uklidnit. Jenže ono to nešlo. A když se potom natlačil svým tělem k tomu mému a já ho objal kolem krku a pustil ho mezi své nohy, pustil jsem k vodě všechny zábrany, co jsem měl. Pak se Satoshi dostal se svým jazykem k tomu mému a já zapomněl, kde sem a kdo jsem…nestaral jsem se, že nemám už moc vzduchu, chtěl jsem ho navždy takhle mít u sebe a navždy jsem chtěl, aby mě takhle líbal. Po deseti minutách, které trvali v mé hlavě jako věčnost, jsme se od sebe oddálili a snažili se chytnout druhý dech.
„Dobře. Ale mám podmínku.“ řekl jsem a v hlavě si přiznával fakt, že s ním chodit chci.
„Jsi třída, když po tomhle dokážeš ještě myslet.“ řekl ten blbec a už se ke mně znovu nakláněl.
„Satoshi!“ řekl jsem naštvaně a trochu ho od sebe odstrčil.
„Jakou podmínku?“ řekl a plně mě zase vnímal. Byl jen pár cm ode mě a mně se to strašně líbilo.
„Na rovinu! Jsi děvk*ř. Takže potřebuju jistotu, že mě po prvním sexu nepustíš k vodě.“
„Aha. To dává smysl…Takže, co navrhuješ?“ řekl a dál se ledabyle opíral o stěnu za mnou.
„Smíříš se se vším?“ nadzvedl jsem jedno obočí a ušklíbl se na něj. On mě napodobil.
„V mezích.“
„Fajn. Moje podmínka: Jestli spolu budeme chodit, já budu jediná…“nenechal mě ani domluvit.
„Beze všeho.“
„Ne, ty mi nerozumíš! Budu jediná z nás dvou, kdo to bude moct ukončit.“ dodal jsem a sledoval ho.
„To znamená, že tě nebudu moct pustit k vodě…To je mazaný.“ řekl uznale a pohladil mě po tváři.
„Díky.“ řekl jsem a plácl ho do té ruky, která mi tak náruživě zkoumala kontury obličeje.
„A co teď? Když s tebou oficiálně chodím?“ řekl Satoshi a po očku mi hleděl na ústa. Nešlo odolat.

Vrah
Sasuke Uchiha
Už pár minut mi stále brní mobil v kapse. Já ho ale ignoruju a věnuju se teď už svému andílkovi. Ta zpráva od Itachiho mě probrala z mého do teď krásného snu. Dnes jsem ho měl šanci zabít. Chtěl jsem to udělat ale, když jsem ho viděl stát opřeného v té úzké chodbě, neodolal jsem. Musel jsem vyzkoušet chuť jeho rtů. Na boku jsem cítil studený kov a v hlavě si přitom říkal všechna pro a proti. Když ho zabiju, vše se vrátí do normálu,…do toho nudného normálu, který nenávidím! Anebo ho nechám žít a odsoudím se k smrti…a pravé lásce. Co teď? Zbraň mám ale chuť zabíjet ne. Naposledy mi zavibroval mobil. A já se na Naruta pousmál, vytáhl ho a podíval se na display.
brácha
Tak co? Odpovíš už?
bráška
Na co jako?
brácha
Nastala změna. Šéf se vrátil.
bráška
Dostal si výprask?
brácha
Ne, ale nebylo to příjemné. Doufám, že si ho nezabil?
bráška
Ne. I když jsem se zrovna teď chytal.
brácha
M. nařizuje, abys ho nespouštěl z očí.
bráška
Žádný problém.
Poslal jsem poslední odpověď a zandal mobil zpět do kapsy. Usmál jsem se. Naruto se divil mému spokojenému výrazu.
„Kdo to byl?“
„Můj starší bráška. Mám u něj brigádu.“ řekl jsem popravdě a čekal na jeho reakci.
„Aha. Nevěděla jsem, že máš bratra.“ řekl překvapeně a já se opřel spokojeně vedle něj.
„Nevíš toho dost, Natsu-chan.“ řekl jsem a sledoval jeho rudé nafukující se tváře.
„Blbče!“ řekl uraženě a otočil hlavu jinam. Nehnul se ale ani o krok.
„Měli bychom se vrátit.“ řekl jsem s klidem a usmál se na něj. Otočil se na mě a pousmál se taky.
„Jo, asi jo.“ řekl jen Naruto a chvíli mi hleděl zpříma do očí. Já jsem neodolal a vlepil mu jednu pusu na tvář. Začervenal se a nechal se chytit za ruku. Bylo příjemné vědět, že teď patří jen mě. A ruka, kterou ho smím držet, naznačuje, že je to pravda.
„Zatancuješ si se mnou?“ zeptal jsem se, když jsme stáli kousek ode všech, kteří už dávno tancovali a překvapeně si náš pár prohlíželi.
„Ne,…no víš, já to tak trochu neumím a…“ Naruto značně znervózněl a začal se vymlouvat. Já se ho ale rozhodl ignorovat a táhl jsem jeho neochotné tělo na parket. Postavil jsem se naproti němu a pomohl mu dostat se do taneční pozice. Byl neuvěřitelně nervózní nešika a pořád se koukal na naše nohy. Přišlo mi to komický, ale po chvilce mi začalo vadit, že se mi nekouká do očí. Zvedl jsem jeho bradu a usmál se na něj. On zrudl a zasněně mi hleděl do tváře. Krok sem, krok tam a…
„Jauvajs!“ řekl jsem, když mi ten andílek šlápl plnou vahou na nohu.
„Promiň. Říkala jsem, že to neumím.“ řekl Naruto a přidržoval mě, dokud bolest z nohy neustoupila natolik, abych si na ní mohl stoupnout.
„Tak já něco zkusím…Nelekni se.“ řekl jsem a přitáhl si jeho tělo, které bylo zahaleno jen šaty, těsně k tomu svému. Vyzdvihl jsem ho a postavil ho na své nohy. Chytl jsem ho u pasu, aby nespadl a pomalu se s ním houpal do hudby. Všichni na nás koukali, mě i jemu to bylo ale jedno. Díval se mi do očí a já do těch jeho modrých. Naše rty byly jen kousek od sebe, ale já se rozhodl toho nezneužít. V tuhle chvíli jako bych to ani nebyl já. Kam se poděli profesionální zabiják a jeho oběť? Jdou spolu do pekla.