KS: "Překážka" je jen slovo (11.část)

Otec / právník
Minato Namikaze
Přišel jsem, jak mě Ibiki žádal. Bohužel jsem nečekal, že mě narve do skříně a nechá mě špehovat sezení vlastního syna. Tohle mu jen tak nedaruju! Naruta to zřejmě hodně naštve ale,…když se tak zamyslím, tak tohle je proti tomu, co jsem udělal v minulosti, úplná prkotina.
A tak jsem jen potichu smířeně vzdychl a poslouchal, co se děje jen pár metrů ode mne.
"Dneska jsi nějaký veselý. Stalo se něco dobrého?" zeptal se Ibiki a já se podíval malou skulinkou ve dvířkách. Naruto se nehraně usmíval, což bylo samo od sebe divné. Posledních pár let to totiž neudělal, jen se tak šklebil nebo se mračil a byl pořád vážný…ale v tuhle chvíli, je to ten starý Naruto.
"Takový jsem už dva dny, Ibiki-san." řekl, aniž by se snažil cokoliv ze svého šťastného postoje zatajit. On chtěl, aby si všiml jeho štěstí…to je taky záhada.

"Může za to něco konkrétního?" zeptal se Ibiki, i když odpověď mu musela být velmi známá.
"To je snad jasný, ne?" řekl Naruto a vesele se zašklebil. Pak si složil ruce za hlavu a jeho tváře mírně zrudly…Poznal jsem to! Tohle gesto znamená jen jediné.
"Od kdy jsi tak vstřícný?" zeptal se Ibiki a pousmál se šibalsky. Ten ho dobře rozebírá. Toho si ale Naruto všiml a začal jednat. Fuj, to jsem si oddechl. Tak přece mu něco z toho jeho druhého sebevědomého hajzlíka zbylo v krvi. Nedalo mi to a pousmál jsem se…
"To jsem byl vždycky, ne?" řekl Naruto a nasadil pravidla svojí hry. Stále mu ale zůstával ten zářivý úsměv…oči však měl dost přivřené…vychytralý jako liška. Dobře.
"Poslední čtyři roky vůbec. Co tě tak vykolejilo?" řekl Ibiki napřímo.
"Vykolejilo?" řekl Naruto a dělal dost dobře hloupého.
"Ano." řekl klidně Ibiki.
"Nevím, co tím myslíte? Jsem šťastný a vy říkáte, že mě něco vykolejilo?" řekl Naruto a stále s tím samým úsměvem čekal na odpověď.
"Tak jinak, Naruto. Co tě dostalo tak moc, že si to zase ty?" řekl Ibiki, pousmál se a odložil svoje desky na stoleček, který je odděloval.
"Zase já? Jak…?" řekl Naruto hloupým hlasem…musel vědět, že teď už to přehání.
"Moc dobře víš, co tím myslím." řekl Ibiki přísně ale klidně. Pravý gentleman.
"Jako,…moje starý já. To, který jsem zahodil, když…" řekl Naruto a poprvé za celou dobu sezení jeho obličejem přejel mráz a bezcitnost. Trochu jsem se zalekl ale…
"Schoval si ho. Nezahodil." řekl Ibiki stále klidný i v této ošemetné situaci. Narutův obličej se vrátil do původního a zase se drze po usmíval.
"Schoval? Před čím jako?"
"Přestaň dělat idiota. Víš moc dobře, co s lidmi udělá ztráta milované osoby. Sám si to zažil." řekl Ibiki a ve mně hrklo, když se na Narutovi objevil zase ten ledový obličej…myslel jsem, že to je to nejhorší, co uvidím ale to, o čem vyprávěl…
"Zarazí vám kůl do srdce a ještě několikrát do něj bouchnou. Pak když se ho snaží ostatní vyndat, nepovede se jim to,…jen to zhoršují, protože ho vytahují ven a dovnitř…ven a dovnitř…docílí jen toho, že se rána prohloubí a teče z ní víc krve. A nakonec to vzdají a jen se ztrápeně a bezmocně dívají a říkají: Je mi to líto. A podobný keci." řekl a pak se podíval z okna. Uklidnil svou mysl a schoval svůj nelítostný obličej zpět někam do svého nitra. "Později čekáte ale marně. Pomoc vám jen tak nikdo dát nemůže. Protože by pro vás musel být speciální…A pak se objeví speciál a na jeden tah vám vytrhne kůl ze srdce. Bolí to ale ne tak jako, když vám ho tam vrazí. Stará rána začne zase krvácet, ne že by to do teď nedělala, ale…připomene se v plné síle." řekl Naruto a podíval se zpět na Ibikiho. Pousmál se a čekal. Ibiki pochopil a dokončil, jemu, dost známí příběh. Nebyl jistě první.
"Později se začne pomalu uzdravovat, ale ne dost na to, aby přestala bolet." řekl a pokýval hlavou.
"Přesně tak." řekl Naruto a postavil se. Sezení bylo u konce. Neuvědomil jsem si, kolik času uplynulo.
"V jaké fázi jsi ty?" zeptal se Ibiki, než Naruto otevřel dveře.
"V té, o které jste se zmínil sám." řekl, pousmál se a otevřel na chodbu. Tomuhle Kakashi neuvěří.
"A kdo je tvůj speciál?" zeptá se Ibiki. Naruto se po něm podíval a…vyplázl jazyk???
"Tudle, nudle." Dlouho potom, když už jsem nebyl ve skříni, jsem o tomto sezení diskutoval s Ibikim.

Vrah
Itachi Uchiha
Rozděl a panuj!
Každý měl nějaký svůj samostatný úkol, aby všechno klaplo. To byl koneckonců můj nápad.
Zatím, co Kisame zabaví naší malou překážku, v podobě ochranky korunního svědka, já se postarám o samotného Naruta. Strašně rád to vyřídím osobně, a navíc, chci vidět jeho obličej, až bude umírat!
Hidan a Kakuzu dostali za úkol najít a zabavit dva případné nezvané hosty alias Minata Namikaze a Kakashiho Hatake. Vše už nyní bylo v pohybu. Teď si počkám na hlášení, abych mohl vyrazit. Usměju se a podívám se, se skleničkou alkoholu v ruce, na mobil.
Jen se těš, Naruto!
Jdu si pro tvou hlavu!
Říkal jsem si, jak dlouho to těm mým pitomcům asi tak může trvat. Ale dost překvapili, když mi za pár hodin hlásili polohu Naruta a jeho otce. Byl zrovna na tom svým sezení v psychiatrii a prý teď odchází domů. Minato-san tam podle všeho zůstal a povídal si ještě s Ibiki Morinem. Psychiatrem Naruta. Byl to specialista, jak jsem slyšel. A to ne jen v rozhovorech s blázny. Jeho specialitou byly především výslechy podezřelých. Můj otec se s ním párkrát setkal. Říkal mi, že je lepší střelit si do hlavy brokovnicí, než být s tímto mužem zavřen pár minut v jedné místnosti…Přesto to byla skvělá zpráva. Mohli jsme dostat víc zvířat najednou.
Zvedl jsem se a odložil sklenici s alkoholem. Musím taky vyrazit. Ale zatím musím postupovat opatrně. Kisame se ještě neozval a to byl pro můj plán tou hlavní postavou…
Kde sakra jsi, ty blbče?
Jako by slyšel moje obavy…zazvonil mi telefon!
"Ano?" řekl jsem a rovnou vyrazil k autu. Dupnul jsem na plyn a rozjel se.
"Mám ho. Ale…Musí to vědět, Itachi. Je dost dobře připravenej na mini válku." řekl Kisame a já si představoval jeho natěšený obličej. Pošuk jeden!
"Je dobře informovaný od někoho nepodstatného a přitom důležitého." řekl jsem a zrychlil.
"Přesně…Nasedl do auta a čeká až se Naruto vrátí." informoval mě Kisame a já zajel do uličky vedle.
"Měl by tam být každou chvíli." řekl jsem, když jsem zastavoval z druhé strany Narutova bydliště.
"Kdy mám vyrazit?" zeptal se Kisame, když zaslechl, jak vypínám motor a kontroluju si zbraň!
"Až Naruto zajde do domu, zbav se toho Stínu." řekl jsem s úsměvem…Je mi líto, Sasuke! Prohrál si!
"Rozumím…A hele, my o vlku… Můžeš vyrazit, tvůj cíl dorazil." na nic jsem nečekal a vylezl z auta.

Vše šlo podle plánu. Slyšel jsem výstřel a řev smíchaný se smíchem z Kisameho strany! Bitva začala! Otevřel jsem si tedy dveře a dostal se dovnitř. Naruto má byt…nahoře. Mezi tím, jsem občas koukl z okna a sledoval průběh souboje, šlo to dobře…Taky mi Hidan napsal zprávu, že třetí účastník zájezdu do pekel, dorazil. Tak jsem mu dal svolení, aby je všechny s Kakuzuem zlikvidovali.
Teď jsem byl na řadě já. Došel jsem k Narutově dveřím a chtěl je vykopnout…jsem slušný chlapec. Jenže jsem nečekal, že se sami otevřou a že v nich bude stát Naruto s bouchačkou v ruce! Bohužel nestačil zavřít ani vystřelit dřív, než já. A tak jsem ho střelil do zápěstí, ve kterém držel zbraň a donutil ho vrátit se do bytu. Zabouchl jsem rázně dveře a namířil na něj! Už věděl o té přestřelce venku. Tím se vysvětloval i jeho náhlý záchvat lidskosti, když se vyřítil ven na pomoc…
"Tvůj pořadník se změnil, co?" řekl Naruto, když se postavil bez špetky strachu v očích.
"Tak nějak." řekl jsem a pousmál se. Naruto chvíli stál a držel si ruku…pak se na mě ledově podíval.
"Na co sakra čekáš?!" řekl a vypadal naštvaně. To, že krvácel, mu zřejmě bylo jedno…
"Na obličej plný strachu." řekl jsem a zašklebil se.
"Toho se nedočkáš, Itachi." řekl mi a ušklíbl se.
"Tvoje škoda." řekl jsem a zamířil pořádně na jeho hrudník. Natahoval jsem to, aby mu vyletěli nervy.
"Tak už mě k***a zastřel, ty hajzle!" řekl, ale strach v jeho očích stále nebyl. Škoda…
"Jak si přeješ." řekl jsem a v duchu se radoval z vítězství. Je konec, Sasuke...
...
"Pozor na hlavu, Itachi." ozvalo se za mnou společně s natažení zásobníku! "Mohl by si o ní přijít."
"Shi-Shikamaru?" řekl Naruto překvapeně a hleděl za moje záda. Cože? Co ten tu sakra dělá?!

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Po tom, co od Nary odešel jsem, zbrojit začal jsem!
K Narutovi se nikdo nedostane!
Ne žívej!
O to se tedy postarám. Nic jinýho taky poslední dobou nedělám…

Den druhý vše připraveno bylo a já čekal v autě na začátek bitvy krvavé! To Naruto vracel se měl od Ibiki-sana a sezení jeho, a taky že vracel…sotva však zmizel za stěnami domu svého, okno u auta mého někdo prostřelil mi. Začala zabijačka tučná! V tom nejlepší vždy byl jsem. Nedalo mi to a úšklebem na obličeji svém vykouzlil!
Kisame a kulomet? Katanu má asi u pasu.
Toho jsem vždycky toužil poslat do kytek!
Pche! Mám já to ale kliku! Nabil jsem svou Katsumi!
Z auta vystoupil jsem a čekal, až zásobník mu dojde! Kusy skla kolem létali. Praskot plechu auta ozýval se jen. Já v klidu zůstával schován. Pak došel zásobník jemu a já vyrazil!

Ten hajzl mě ale podělal! Ten kulomet zahodil ve chvíli, kdy mu došli baterky a teď jde na čelní útok! A to tou svojí zkurv*ně nebezpečnou katanou. Dvakrát jsem na něj vystřelil, ale vždycky to elegantně vykryl! To se mu musí nechat, parchantovi. Tohle mu vždycky šlo! Já se ale nevzdával. Musel jsem najít slabinu a tak jsem střílel dál a z větší razancí. Odrážel moje kulky, jako bych po něm házel jen plechovky od piva. Zatraceně!

Vzdálenost naše snížila se, já na dosah byl jsem kataně jeho! To nebezpečné začalo být. Nepřítel můj rozpřáhl se a s lehkostí samurajů sekal katanou svou kolem mě, až konečně zasáhl mne samotného však! Do boku sekl mne, bolelo to víc, jak rána střelná …

Musel jsem se vzdálit od té jeho krasavice! Zasadil mi docela slušnou ránu a tak se zaběhl mezi stromy, které byly kousek od mého rozstříleného auťáku. Takhle jsem nekrvácel dlouho a k*rva! Došel mi zásobník! Musím…
V tom po mě zase sekla obří katana! Uhnul jsem jen taktak! A odnesla to špička ramene. Tohle nedopadne moc dobře, jestli nenabiju. Kisame se ke mně s šíleným smíchem zabijáka zase přibližoval a rozmáchl se, když jsem byl v dosahu ostří!

"Dlouho utíkat nebudeš, hošánku!" křikl na mne, když na chvíli poslední uhnul jsem a odběhl dál z dosahu jeho! Za stromy schoval jsem se a nechvíli mu ztratil se z očí jeho mrtvolných. Mé podobnou auru mít začaly. A tak jsem nabil zbraň svou, co teď zbraní byla!

Zaslechl jsem vzdálenou střelbu! Soustřeď se. Tohle nesmíš podělat! Vzhlédl jsem nahoru k Narutovým oknům a bylo mi hned jasný, o co tady jde! Proč mi to jen nedošlo dřív. Idiote, nadrženej! Zásobník jsem měl zase plnej ale jak se zbavit toho úchylnýho Kisameho? Střelit ho do hlavy byla jediná možnost a upřímně jsem se na to vždycky těšil. U tohohle parchanta snad nejvíc za všech!
Proto jsem vyrazil s ledovou maskou svojí i tou umělou a běžel přímo na Kisameho a jeho katanu, která už byla dost špinavá od mojí krve. Neváhal jsem a začal střílet! Ten hajzl každou mojí kulku přesekl nebo jí nasměroval jinam! To mě strašně štvalo, ale zároveň mě napadlo jako ho podělat i stou jeho přechválenou zbraní číslo jedna. Přiběhl jsem až k němu na dosah a…
Kisame měl za to, že mám prázdnej zásobník, ale hlavně si myslel, že se nechám zasáhnout. Opak byl pravdou. Svojí pistolí jsem zastavil jeho útok a ještě k tomu z ní vystřelil proti němu! On mi ale z posledních sil strhl z obličeje masku! Tohle jsem nečekal ale…bylo to fuk…ušklíbl jsem se a sledoval jeho překvapený obličej! Pak jsem si vyměnil zásobník za poslední, co jsem měl u sebe a namířil.

"Ty jsi…" zašeptal, já hlavu jeho nemilosrdně prostřílel mu! Krása…Pak do domu rychle vyrazil jsem.

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Už jsem myslel, že je po mně! Proto jsem se držel za krvácející ruku, která strašně bolela, a čekal na výstřel, který mi měl provrtat hlavu…spíš bych uvítal srdce. Dech jsem měl klidný, i když jsem nebyl v dobré situaci…jako bych si na ten pocit zvykl. Přece už jsem něco zažil…
Nádech, výdech…zřejmě můj poslední.
Poslední…poslední…
Sas…

Byl jsem dost překvapenej svým zachráncem, který se jen tak objevil za Itachim a mířil mu na hlavu! Začal jsem přemýšlet, co tu sakra dělá? A jak vůbec ví, kdo je ten muž, co mě přišel zabít? A jak to, že drží zbraň s takovou jistotou?
"To jsem zanechal tak prchavý dojem?" řekl Shikamaru a pousmál se na mě a mojí reakci obličeje.
"Co tu blbneš, Shikamaru?!" zeptal jsem se a pomalu se přesouval z Itachiho dosahu.
"Říká se, děkuju." řekl Shikamaru ale nepřestával se soustředit. Mě napadla myšlenka, moje ložnice, pod mým polštářem…moje zbraň. Přešel jsem tedy do ložnice a našel, co jsem hledal. Pak jsem se vrátil do obýváku, kde stály ti dva.
"Děkuju a teď,…co tu sakra děláš a jak…?" řekl jsem a obvázal si ze všeho nejvíc tu pravou krvácející ruku…pak jsem nabil a pevně sevřel svou zbraň v levé ruce.
"To vím…? Já jsem jeden z těch, co na tebe měli dávat pozor." řekl a byl dost pozorný. Nehlídal jen Itachiho ale i mě a moje reakce. Co si sakra myslel, že ho zastřelím?
"Jeden z těch…?" podivil jsem se a začal přemýšlet, kdo všechno tohle ví! Začal jsem byt dost vytočenej, že zase nic nevím jen já.
"Správně a teď,…Itachi. Mohl byste odhodit svou zbraň, prosím?" poprosil Shikamaru jako pravý gentleman a Itachi to opravdu s úsměvem splnil. I když se situace zdála být pod naší kontrolou, stejnak jsem se vůbec neuvolnil.
"A co teď?" zeptal se Itachi posměšným tónem a díval se na mě.
"Teď počkáme na zbytek policejního sboru, co vy na to?" řekl Shikamaru a podíval se na mě tím svým jistým a sebevědomým obličejem. Tahle se tváří jen, když si je stopro jistej situací a svými výpočty a spekulacemi na ní samotnou. Přivřel jsem oči a věděl, že už dávno se tvářím jako ten největší zabiják. Svůj stávající a vzrůstající neklid jsem ani trochu nedal najevo. Neklepal jsem se, i když rozhovor mezi Itachim a Shikamarem neměl dobré vyhlídky.
"Blafování je tvoje specialita, co?" řekl Itachi a nepřestával se usmívat.
"Ani ne. Copak sis nevšiml?" řekl Shikamaru a poprvé, jak mojí tak Itachiho pozornost strhl k oknu! Nic se nedělo, kromě normálního šumu města. Došlo mi to a ne jen mě. "Přesně tak, venku už se nestřílí." dodal Shikamaru a pousmál se taky. Věděl jsem, co mi tím naznačuje. Suzume…
"Odtud není jisté, jestli je vítězem můj nebo tvůj kůň." řekl Itachi a nijak neztrácel naději na možnost, že se za minutu či dvě objeví Kisame ve dveřích a všechny nás oddělá.
"To ne. Ale to se včas dozvíme." řekl Shikamaru a pár minut na to se ozval rachot z chodby a cinknutí výtahu! Všichni jsme napnuli uši a já namířil na vchodové dveře svojí zbraň.
...
"Bohužel." řekl Itachi, vzdychl, a když šramot ustal s bouchnutím jiných bytových dveří, využil situace!
Tak tohle jsem nečekal ani já ani Shikamaru!
Itachi rychlostí blesku vyrazil Shikamarovi jeho zbraň z ruky a vzal si i tu svou! Teď měl dvě a před sebou dvě objeti. Nadechl jsem se a připravil se na novou bolest.
...
Když tu se rozrazily dveře a v nich stál muž s rudými vlasy a potěšeným úsměvem na rtech začal okamžitě střílet po Itachim, ten přišel o obě zbraně dřív, než stačil vystřelit a v posledním pudu o záchranu vyskočil za ohromného rachotu mým velkým zaskleným oknem! Pak jsem slyšel tupou ránu o chodník a ticho…ale to mě překvapivě nijak nerozházelo…
To, co ale moje srdce rozpumpovalo šílenou rychlostí, byl pohled na Suzumeho, který přešel k oknu a díval se všude připraven vystřelit na případné přeživší. Byl zraněný od nějaké sečné zbraně a…jeho maska byla pryč…takhle, otevřel jsem pusu…takhle ve mně snad ještě nikdy neškublo! Bolelo to…
"Sasuke." řekl jsem skoro šeptem a pohlédl do černých ledových očí.