Mal aimé 06

6.

Tykki a Takki dva bratři, kteří se od sebe ani na krok nehnuli, právě teď procházeli krizí, protože… Mohla za to jen jedna hloupá hádka o to, na jaký program v televizi se dnes budou dívat.
Na jednom z programů právě teď vysílali oblíbený pořad staršího bratra, a na druhém byl seriál s oblíbenou hvězdou mladšího bratříčka. Sice se říká, že moudřejší ustoupí, ale… byly to jen děti.
„Víš, já chtěl vždycky být jako on… i když to byl totální odpadlík… dokázal se vyšplhat tak vysoko i přesto, že neměl žádný talent. Nebyl jako my, jako já anebo ty!“
„Chápu tě, ale je to fikce! Naopak on to dokázal doopravdy! Nezáleží na tom, že jeho rodiče,“ slovo rodiče téměř vyplivl z úst jako něco odporného. Vyplivl to, jako kdyby málem polkl švába a udělalo se mu z něj zle, „byli slavní a možná mu tam pomohli, ale jeho síla jej tam udržela poté, co se na ně zapomnělo.“
„Víš co,… já…“
Než mohl větu dokončit, televizi zapnula jedna z trojčat, která před chvílí přišla. Nudila se na pokoji se sestrami, protože už jen jejich společnost jí lezla na nervy. Pořad o hudbě mohl začít.
„Super!“ zavrčel starší a svalil se na pohovku.
Mladší následoval jeho příkladu, složil svoji hlavu do staršího klína, aby se jím mohl nechat výskat ve vlasech, což jej příjemně uklidňovalo.
Blaženě přivřel oči jen pro ten pocit být s ním a s úsměvem hleděl na to drobounké stvoření téměř se ztrácející
v jeho objetí.

V tu samou dobu v pokoji - Tří grácií
Tři téměř identické dívky si vyměnily pohledy.
Thea si olízla rty a mrkla na Misu, která se rozesmála jako malá holka, Dita ji totiž začala lechtat.
„Ne-nech toho, já se nechci… Chi, hi…“ téměř hýkala v očích slzičky.
Sundala si brýle a po čtyřech se přiblížila až těsně k očividně se bavící dvojici. Naklonila se nad Misinu tvář. Pousmála se a vystrčila jazýček, aby z ní slízala všechny slzičky.
Misa se zachvěla, na chvíli přestala dýchat a poté vzdychla, když lechtání přešlo v hlazení.
Přirazila boky k tělu Dity a ta se uchechtla. Přivřenýma očima pozorovala sestřinu reakci a opatrně jí vyhrnula tílko, aby se mohla dostat k mírně vypracovanému plochému bříšku mladší sestřičky. Milovala hladit a laskat to sportem vypracované tělíčko, které se tak rozkošně chvělo, když se mu dostávalo pozornosti od jedné z nich.

POZNÁMKA
Athéna
– moudrá a sečtělá, tohle bylo její předností. Zakládala si na spravedlnosti.
A stejně tak jako i ostatní sestry i ona měla své negativní vlastnosti.
– občas se nechala ovládnout vlastní arogantností, že je něco víc než obyčejní smrtelníci.
Blonďatá kráska, vždy perfektně upravená, co ji však odlišovalo od sester, bylo, že nosila brýle.
Nechala si říkat – Thea.
Afrodita
– stejně jako její jmenovkyně z bájí i ona se od svých sester odlišovala jednou výraznou vlastností – smyslnost, dokázala si jen pohledem kohokoli, kdo měl slabou vůli, podmanit.
– neustále na sebe pohlížela jako na nedosažitelnou, stále sama sebe pozorujíc v zrcadle
Taktéž blondýnka s po pás dlouhými vlasy, které nosila rozpuštěné. V jejich smaragdově zbarvených očích se dokázal ztratit každý, pokud si nedával dostatečně pozor.
Nechala si říkat – Dita.
Artemis
– tato ze sester měla schopnost nejenom léčit, ale i smrtelně zranit. Mohlo se to však i obrátit proti ní, pokud by nebyla dostatečně silná.
– ráda manipulovala s lidmi jako Athéna, jen s tím rozdílem, že byla lehce labilní a bylo lehké ji naštvat či urazit.
Blond vlasy střižené nakrátko, hlavně proto, aby mohla bojovat.
Nechala si říkat – Misa.

S povzdechem se otočila na bok a spustila nohy na zem. Sestřičky ležely v pevném obětí napravo od ní, na druhé straně postele a tulily se k sobě. Thea vklíněným stehnem mezi Ditiny nohy jím občas ve spánku pohnula a ta vždy nepatrně vzdychla. Pousmála se, naklonila se nad obě tváře a líbla je tak lehce, aby se neprobudily. Každá z nich se jen sladce usmála a spaly dál.
Potichu došla k zrcadlu, aby se upravila. Nechtěla ani v nejmenší znovu poslouchat Jessii a tu její řeč, která vždy začínala stejnou větou: „Chovejte se zodpovědně!"
Misa mrkla na svůj odraz v zrcadle a našpulila rty, aby si na ně nanesla lehkou růž. Poté koukla na hodiny na stěně a vyjekla: „Za chvíli to začíná!“ Ze země posbírala zbytky oblečení, které tam ležely jako pozůstatky po nějaké epické bitvě. Z hromady vylovila kalhotky, které si oblékla. Pak na sebe hodila jen krátkou sukni a topík, který toho více odkrýval, než skrýval. Nazula se do domácích ťapek a potichu vykročila ke dveřím, kde se naposledy na sestry ohlédla. Otevřela dveře, prošla jimi a tiše je zavřela.
Klapnutí dveří ji probudilo z polospánku. Zamžourala kolem sebe a pak se její pohled usídlil na profilu Ditiny tváře, která se leskla šťávičkami z předchozího dění. Pousmála se, nepatrně přejíždějíc prstíkem po těch smyslných rtících, které ji dopřávaly vždy vrcholnou rozkoš. „Diti, vstávej, lásko.“
Tiché zamňoukání uniklé z těch rtů způsobilo, že se zachvěla a teplo proudící jí ze středu bříška do slabin ji v ten moment zcela omámil.
Zamrkala. Když si dostatečně uvědomila, kde se nachází, pousmála se a líbla Theu na tvář. „Kde je Misa?“
„Deset! Neděle!“
Jen ty dvě slova stačila na to, aby pochopila. „Jasně. Kde jsme skončily?“ šeptla a vrhla se na hrudník té smyslné krásy, jakou pro ně obě byla Thea.

Štáb? V pravé poledne druhého dne
„Sakra, sakra…!“ zavrčel nasraně a promasíroval si ztuhlé svaly na zadku. Doopravdy ho to sralo. Dlouhé čtyři hodiny musel sedět na tvrdé židli a poslouchat komandování jak z úst plukovníka tak generála. Oba dva si jej pozvali na kobereček z jednoho prostého důvodu: Nechal jít jejich divokou kartu, kartu, na kterou si vsadili obrovskou sumu peněz. No, a právě teď ho byli ochotni pustit. „Do pr**le práce!“
Rozhlédl se kolem sebe ve snaze najít někoho, na kom by si mohl vylít vztek a pak ho uviděl. Přímo naproti němu si to kráčel Darcyho asistent v doprovodu nesměle se tvářícího muže, snad ještě chlapce, který se zmateně rozhlížel kolem sebe. Starší si vykračoval jako pán světa ve tváři nadřazený výraz.
„Hoj!“ oslovil jej dříve, než se dokázal zastavit. „Proč jdeš s tím snobem?“ postavil se mezi ty dva a upřeně se podíval do rudnoucí tváře mladíka.
Chlapec se zastavil – jeho umolousané tváře a šmouha krve na tváři, která začínala v koutku úst, Friese vyděsila a tak se otočil kolem osy, aby stanul tváří v tvář, jistě šílenému asistentovi plukovníka Darcyho. „Co to má znamenat!“
„P-pane,“ ozval se chlapec dříve, než mohl asistent zareagovat, „je to moje chyba.“ šeptl slabě.
Vyšlo to z jeho úst zcela tiše avšak i přesto to slyšet bylo. Fries se znovu otočil na mladíčka. Z kapsy vytáhl kapesníček a opatrně mu začal z tváře otírat špínu a ne zcela ještě zaschlou krev. „Nejsi přece Popelka, chlapče.“
Mladík zrudl a upřel pohled na zem. Přešlápl z nohy na nohu, zhluboka se nadechl a chtěl něco říct, ale trhnutí jeho ramene mělo za následek, že zavrávoral a pozadu dopadl do náruče asistenta. Zaklonil hlavu a jeho pohled se setkal s vražedným pohledem nadřízeného.
„Nešahej na něj!“ odsekával postupně všechna slova.
Fries na něj hleděl jako na švába, kterého je potřeba zašlápnout, ale nepromluvil. Jen se znovu obrátil na chlapce. Tahle slova patřila jen jemu a tak je přenesl přímo do jeho mozku. Další situace, u které byl rád, že dokáže svoji schopnost tak mistrně využívat. „Víš, kde mě najdeš, chlapče.“
„Apollo,“ šeptl tiše.
Znovu ochotně následoval muže, který jej neslyšně vyzval, aby šel za ním.
Povzdechl si. „Jaký pán takový pes. Ten zasranej parchant!“

Darcy, který to tiše z povzdáli sledoval, se uchechtl. „Štěňátko vystrkuje drápky. Měli bychom je zastřihnout?“
„Hmm a co jeho křídla?“ ozvalo se mu za zády.
Neotočil se, moc dobře věděl, kdo za ním stojí. „Rád bych viděl, jak daleko s nimi dolétne v tomhle prostředí. Byl bych doopravdy nerad, aby si je ušpinil. I když jej tolikrát srážím na zem, vždycky povstane a o dost silnější. Je jako fénix, ten také vždy povstane z popela o dost krásnější a silnější.“
„Hlavně nenech svého asistenta, aby naši druhou divokou kartu moc poničil. Moc ochotně se od tebe přiučuje. Své temné stránky si nechávej pro sebe a ukazuj je jen v soukromí. Nechci tě varovat potřetí!“ zavrčel a s tím svého podřízeného opustil.
„Jistě, pane,“ odpověděl. Generál jej však již neslyšel, byl pryč.
Opřel se o zeď a pomalu vydýchával své vzrušení. Nejraději by se na Friese právě teď vrhl a na chodbě si jej vzal, ale věděl, že varování z úst generála nebylo proneseno jen tak. Ještě nechtěl zemřít.
V dlani si sevřel probouzející se erekci a přivřel oči. Teď musel myslet na něco odpudivého.

V Hayatově úkrytu
Bylo to už neskutečně dlouhou dobu, co viděl nějakého člověka o to děsivější to, však bylo. Vždy si myslel, že tohle místo je dost daleko od civilizace. Podle jeho vlastního průzkumu sem nepřišel člověk nejméně pět let. Kdysi zde byl střed válečné zóny a lidé dnes měli za to, že se zde zjevují duše zemřelých, které nedošly klidu.
Ta atmosféra byla doopravdy naplněna temnotou, ale nikdy zde nepociťoval strach, protože tady mu nikdo z nich nemohl ublížit.
Přesto věděl, že ten cizí člověk nemá sílu na to, aby mu ublížit dokázal. Byl to jen obyčejný bezdomovec, ztroskotanec, kterého ta dnešní lidská chamtivost po moci odkopla. Neměl jim už co dát. Byl starý, bezmocný blázen myslící si, že jej čeká odměna za život, který žil.
Jediné co mu však zbylo, bylo… opovržení. Vlastní rodina jej nenáviděla za to, že vůbec existoval, že ještě stále žil i když měl být dávno mrtvý. A pro ně tomu tak už dávno bylo.
Jen položka na seznamu obyvatel.
Lidé v téhle době se nedožívali vysokého věku z jednoho prostého důvodu. Neměli už co nabídnout.
Hyato se pousmál. I on byl už jen odpad. Vše mu vzali a pak jej odhodili – neměl pro ně využití, protože se vzpíral, měl svoji vlastní osobnost, které se nikdy nemínil vzdát.
„Pane,“ natáhl ruku před sebe, nabízejíc muži svoji ruku, ale ihned ji stáhl. Muž se na něj zadíval šíleným pohledem, cosi vykřikl v ruce drže nůž. Vyrazil vpřed, aby chlapce probodl, ale ten udělal krok do strany a vmžiku byl za starcem – pro něj to nebyl žádný protivník, stačil jediný pohyb a muž spadl k zemi se zlomeným vazem.
V Hayatově očích se zaleskly slzy, dopadl na kolena.
Kolikrát ještě?

Zapíchl rýč kousek od sebe do země a setřel si pot z čela. Slunce pálilo do jeho těla silou, která se téměř rovnala výbuchu bomby. Tohle místo bylo zaneřáděno toxickým odpadem stejně tak jako bezprostřední okolí města. Metropole však byla chráněna před touto zhoubou jakousi membránou, filtrem, který nepropouštěl nic pro lidi nebezpečného. Žili ve skleníku své nanicovaté životy a vůbec se nezajímali o to co se děje kolem nich.
Mrknul koutkem oka na mrtvolu a sklonil hlavu k tiché modlitbě.
I když byl pro většinu lidstva již Bůh dávno po smrti, bylo to pro něj cosi uklidňujícího.
Chytil muže za nohy a stáhl jej do metr hlubokého hrobu, který by mohl dostatečně dobře skrýt následný rozpad a tlení masa. Nechtěl, aby jej našli díky mrchožroutům, kteří se kolem takových míst objevovali.
Armáda měla své špehy všude a neodpouštěla těm, co zběhli.
„Sakra! Co je špatné na tom chtít žít si svůj vlastní život bez toho být kontrolován na každém kroku!“
Znovu se rozhlédl kolem. Z kapsy vytáhl šátek a ovázal si s ním hlavu, aby vzal znovu do rukou rýč a tentokrát začal tělo zasypávat hlínou a pískem smíchaným s vápnem.

Bar ve středu města
Nancy do sebe klopila již druhou skleničku, když se k baru opět vrátil Naill. S úsměvem se na něj otočila, opírajíc si tvář jednou z dlaní. Pootevřela rty, které následně olízla a skousla spodní ret zuby. „Nepopojedeme?“
„Hmm,“ přimhouřil oči. I on si vzal z baru skleničku a pomalu z ní usrkával lahodnou tekutinu. Naklonil se k ní blíže a palcem jí z koutku úst setřel alkohol. Poté vlastní prst olízl a pousmál se nad smyslností toho pohybu. Žena si poposedla, aby se vzápětí svezla ze židličky a položila mu ruce na stehna. „Hmm?“ zopakoval opět, čekajíc co bude dál.
Přejížděla celými dlaněmi po jeho stehnech a prohýbala se v zádech. Poté přiblížila špičky prstů k jeho klínu a přejela po zipu, který podle výrazného vyboulení skrýval něco úchvatného. Sklonila hlavu a….
Chytil ji za bradu a donutil ji, aby se na něj podívala. Ten pohled v jejích očích… byla zcela zchvácená vášní. Přitáhl ji ještě blíže k sobě a vášnivě ji políbil, zkoumajíc vnitřek jejích úst, bojujíc o nadvládu.
Nancy se zachvěla chtíčem.
Chytil ji za stehna těsně pod její prdelkou a posadil si ji na svůj vlastní klín. Třela se o něj nevnímajíc okolní svět.
Tiché zakašlání je vyrušilo z toho rozdat si to právě teď a tady.
Zamrkal a naštvaně si přeměřil právě příchozího zakaleným pohledem plným vášně a chtíče.
„Nechci rušit, ale jste na veřejnosti.“ začal, ale byl zastaven vražedným stiskem na svém krku. Snažil se dýchat, ale pomalu se mu přestalo dostávat kyslíku a pak všechno pominulo. Klečel na zemi a kašlal. Vždycky si nadával za to, že prvně koná a až pak přemýšlí, ale tahle reakce na první pohled zcela nebojovného muže, jej vyděsila.
„Om-omlouvám se,“ zaslechl omluvný ženský hlas, a když pohlédl výše, spatřil bohyni. „Nevím, co to do Nailla vjelo, ale obvykle se takhle nechová, jinak…“ Blýskla se po svém doprovodu varovným pohledem, který říkal jediné – Omluv se mu!
Naill si povzdechl. Doopravdy to ani on nechápal. Vždy a za všech okolností byl klidný. Co mu ta ženská provedla? „Sorry, ale právě jsem měl něco rozdělanýho. Myslím, že i tebe by n*****o… Omlouvám se, moje chyba.“ dodal nakonec a vyrazil na záchodky. „Musím si ulevit.“
„Počkej,“ zvolala na něj a připojila se k němu. „měli bychom pokračovat tam, kde jsme skončili.“ mrkla na něj a následovala jej.

Domov jednoho z mnoha?
Zapnul si poslední knoflíček uniformy, pečlivě si uhlazujíc všechny její záhyby a upřeně se zadíval do zrcadla na odraz, který mu vracel tvář sebevědomého muže.
Prohrábl si vlasy, padající mu do čela a našpulil na sebe rty. Z toaletního stolku vzal brýle a nasadil si je na nos. Na cestu se hodily, ale během akce byl nucen používat kontaktní čočky a tak si je vzal s sebou do kapsy.
Na hlavu si nasadil čepici a poupravil si ji tak, aby z ní lehce vyčuhovalo několik pramenů vlasů, na které byl právem hrdý – platinově zbarvených. Poupravil si kravatu, otočil se do nitra domu a zahlaholil: „Tak já jdu!“
Odpovědí mu bylo ticho. Jak samozřejmě očekával, matce nestál ani za rozloučení.
Povzdechl si a vyrazil na další akci, která jej mohla stát život, ale kdo by se obával o život nemilovaného a nechtěného dítěte. Alespoň, že se ho nevzdala. To jediné ho mohlo uklidňovat, ale nebyl by šťastnější bez ní? Mihlo se mu hlavou, ale to už byl v autě a mířil na místo srazu jeho jednotky.

Tajná základna Organizace
„Kde ses flákal, Tsu!“ oslovil jej jako první jeho přítel z dětství s úsměvem od ucha k uchu. „Obávali sme se, žes to vzdal. Dokonce tu na to byli sázky!“
„Fajn, fajn,“ mávl nezúčastněně rukou a přidal se do řady ihned za Jamese.
Obdivoval toho kluka od té doby, co se poznali ve slamu, kde oba dva žili. Oproti Tsubakimu však druhý chlapec patřil k těm, co neměli štěstí a jejich rodiče se jich zřekli ve prospěch systému. On však byl za všech okolností veselý a proti své rodině nikdy neřekl křivého slova. Stále je miloval a doufal, že jeho mladší bratříček, který se matce narodil rok předtím, než on odešel k Organizaci, unikne osudu těch méně šťastných.
Řada se pomalu přibližovala k výdeji zbraní a jejich krok se zpomalil. „Co se to tam děje?“ houkl na přítele, který měl lepší výhled než on. Ten jen zavrtěl hlavou. „Jaká je dnes tvoje mise, Jamesi?“
Mladík před ním se na něj s úsměvem otočil a pokrčil rameny. „Nechám se překvapit, ale slyšel jsem, že tě přidělili na misi S. Držím ti palce!“
„Snad pěsti, v**e!“ drcl do něj a úsměv mu opětoval. „Setkáme se potom a mohli bychom…“
„Nezdržuj to tady, idiote!“ vrazil do něj muž stojící v řadě napravo od nich. „Moje mise má přednost přede všemi a takový bažanti jako seš ty, mě jen a jen serou!“
„Pa-pane?!“ vykoktal ze sebe mírně naštvaně a založil ruce na hrudi.
„Copak? Snad sem tě nenaštval, panenko?“ uchechtl se posměšně a změřil si drobnou postavu před sebou povýšeným pohledem. „Určitě pod tou uniformou neskrýváš nějaký tajemství?“ chytil chlapce za bradu a naklonil jeho tvář na stranu, aby se ujistil.
Řada za Tsubakim se zastavila, když uslyšeli hlas muže, který za všech okolností musel vyvolávat rozbroje. Byl to všude známý poručík Zeiman.
Ticho jaké nastalo by se snad dalo i krájet a bylo rušeno jen… klapot bot pomalu sílil až se zastavil kousek od dvojice. „Zeiman!“
„Pane!“ zamumlal, ale chlapcovu tvář nepustil.
Bylo slyšet jen hluboké povzdechnutí a pak se znovu ozval odměřený hlas právě příchozího. „Poručík Zeiman ihned sundá ruce ze svého podřízeného! Tsubaki Taylor patří do tvé jednotky, takže jej vem s sebou! Jak vidím tak seznámení již proběhlo a tak…“
„Ale, ale… tak tahle princeznička teď patří pode mě? Tak to si užiju!“ pousmál se znovu. Pustil chlapcovu bradu a jemně jej palcem pohladil po tváři a následně rtech, aby se otočil a v mžiku byl pryč.
„Kdyby se cokoli dělo…“ začal kapitán Fries, ale pohled chlapce jej zastavil.
Tsu se kousl do rtu a zasalutoval: „Kapitáne, pane. Vše je v pořádku, děkuji Vám, pane,“ sklonil hlavu níže a vystoupil z řady, aby následoval svého nadřízeného.
James jej pozoroval do té doby, dokud mu přítel nezmizel z výhledu a pak pokračoval v husím pochodu.