Odraz Usagiho tváře: 10

Dopoledne se loučilo s ránem. Budova se už hemžila zaměstnanci, kteří neustále někam spěchali, něco zařizovali a někam telefonovali. Nezasvěcenému to mohlo připadat zmatené a chaotické, avšak oni s řádem mravenců prakticky plnili zadané úkoly, jak měli v popisu práce. Pevné linky vyzváněly, varné konvice s již připravenou kávou udržovali nápoje teplé a všichni se tvářili, že nemají jedinou chvíli navíc a zarytě se věnují svým povinnostem. Všichni, až na jednoho
Blonďatý mladík se na kožené otočné židli ošil, ale jinak nejspíše neměl v úmyslu se probudit. Tam, za zavřenýma očima mu bylo daleko lépe. Nikdo ho nebude odsuzovat, zneužívat, podvádět, naléhat na něj, ať už kvůli práci nebo vztahu. Vztah? Má ještě nějaký? Těžko říct, když v noci nebyl schopen dorazit domů a splnit své povinnosti milence, byť jen slovy útěchy, natož na lůžku. Zklamal, ať se to bere z jakéhokoliv úhlu.
Hruď se mu pravidelně vzdouvala a zase klesala, jak mělce a klidně oddechoval, s hlavou natočenou stranou, položenou na opěradle. Do tváře se mu tiskl vzor kůže a jakmile procitl, vyrušen zvoněním telefonu, bolestivě ji odtrhl. Očka měl maličká, sotva rozlepená, ale pokusil se vzpamatovat. V kanceláři bylo stále zvláštní přítmí, neb zatažené žaluzie plnili svou funkci účelně a vpouštěli do prostoru jen minimum světla.
„Co to…,“ zahuhlal Kioshi ihned, jak si uvědomil, kde je a že mu na stole zvoní telefon. Nestačil se ani rozhlédnout kolem sebe, natož si vzpomenout, co se včera stalo. Rozhlédl se okolo, po jeho noční společnici se nejspíše jen zaprášilo, neb v místnosti nebyla. Musela odejít už ráno, nebo ještě lépe, v noci. Aspoň, že tak. První co udělal bylo, že sáhl po mobilu a zvedl ho bez ohledu na to, kdo byl na druhém konci.
„Hanzo, slyším,“ ohlásil se do přístroje a nemotorně si ho přitiskl k uchu. Opět zavřel oči, byl příliš vyčerpaný na všechno. Nejraději by spal, zapomněl na všechno, co se stalo a klidně se natáhl na podlahu. Zamručel, snaže si nepřipouštět, jak jej za chvíli rozbolí hlava.
„Tadashi? Jaký Tadashi? Žádného neznám,“ odsekl a už měl v úmyslu hovor ukončit. Rozhodně se mu nechtělo přemýšlet, ať to byl kdokoliv, když v tom najednou měl v hlavě otcova slova. Dnes měl přeci schůzku. Ráno. Došel mu dech, jak se jen mohl takhle zřídit? Ještě, že Tadashi byl jeho přítel a jistě z toho nebude dělat tragédii. Být to někdo jiný, co by si býval o řediteli pomyslel? Kioshi vzdychl a znovu promluvil, tentokrát už příjemněji.
„Promiň, Dashi. Úplně mi to vypadlo, samozřejmě Tě čekám.“
„Cože?! Ty už jsi tady? Jdeš nahoru?!“
„Ne, ne, ne…samozřejmě v tom není problém. Tedy…dej mi chvíli, ano?“
„Počkej, ne! Neber za kliku…ty bastarde!“ Telefon už nebyl zapotřebí, neb Kioshi se díval do tváře svému dlouholetému příteli z dětství, který naprosto neomaleně vtrhl do blonďákova soukromého prostoru. Prudce otevřel dveře a byl by vešel i dál, kdyby ho nepřekvapil vzhled místnosti a do nosu neudeřil zápach alkoholu společně s jakýmsi parfémem, který neznámý nedokázal identifikovat. Na podlaze se válející zbytky jídla, prázdné i rozlité lahve, papíry, nedopalky. Zarazil se, a aby nezpůsobil světlovlasému hanbu před procházející zaměstnanci, bez řečí vstoupil a zavřel za sebou. Mobilní telefon svírající do té doby v dlani si zastrčil do vnitřní kapsy saka, čekajíc, zda mu druhý situaci nějak vysvětlí. Napjatá atmosféra mezi nimi byla hmatatelně citelná. Upřímné pohledy do očí střídaly nevyřčené otázky. Na okamžik se dokonce zdálo, že se Tadashi rozhodne přeci jen odejít a zanechat tu modrookého se svou ostudou. Zasloužil by si to, to oba věděli.
Náhle se však oba velice hlasitě rozesmály, jakoby to všechno bylo jen dobře promyšlená hra, jejíž účel je druhého ohromit. Tadashi promluvil první a vykročil ke stolu.
„Blondýno, blondýno,“ pokýval hlavou, přičemž se z pod jeho naleštěné polobotky ozvalo křupnutí, jak na něco šlápl. Znechuceně se ušklíbl a zvedl nohu. Wasabi. „Sakra, cos dělal? Divoká noc?“ Zeptal se příchozí, otírajíc si podrážku do koberce. Rozhlédl se kolem sebe a možná by to tipoval na víc, než jen na divokost. Pach sexu poznal i bez viditelných důkazů. Koutky úst se mu roztáhly v úsměvu.
„No, dá se to tak říct. A neříkej mi blondýno, Dashi. Už nejsme malí. Mám na Tebe snad volat Teddy?“ Napomenul ho vesele Kioshi, ale za žádnou cenu se mu nechtělo jít druhého přivítat blíž. Odhalil by tak jeho očím fakt, že je jen ve spodním prádle s kalhotami staženými téměř až u kolen. Zasunul se ke stolu, hlavu si položil na desku a prohlížel si muže naproti sobě.
Haguro Tadashi byl jen o několik centimetrů výškově menší než Kioshi, zato však v ramenou mohutnější, s výrazně svalnatou postavou, štíhlým pasem a malým, pevným zadečkem. Zahalen do světle hnědého obleku, zajisté nejlepší značky, škrcen žlutooranžovou kravatou na černé košili, vypadal nepřehlédnutelně úžasně. Ostatně on vždy vzbuzoval dobrý dojem, ať byl oblečen do čehokoliv a barvy k sobě nemusely vůbec ladit. Nejspíš to bylo osobní kouzlo, kterým na všechny okolo působil svou nenuceností, přátelským výrazem a tak trochu tajnůstkářstvím. Také v obličeji byl hezký, jakkoli se jeho oči mohli zdát nepřístupné. Měl pichlavý, ostrý pohled, který snad skrýval jeho pravou tvář, ale takové přesvědčení vyvracoval svými vždy usměvavými rty a drobným nosíkem, který krčil, kdykoliv se mu něco nelíbilo. Bradu měl mírně špičatou, ale to vynahrazovaly plné tváře s nevyhraněný lícními kostmi, ačkoli se nedalo tvrdit, že má kulatý obličej. Měl tmavě hnědé husté vlasy, na krátko ostříhané a rozcuchané. Tadashi byl prostě Tadashi. Nemusel oslňovat vzhledem, ale všichni ho zbožňovali. Byl jen o rok starší, než Kioshi, ale znali se už odmala, kdy bývaly nerozluční.
„Tak to bych vážně nechtěl,“ zasmál se Dashi a jakoby byl doma se natáhl pro krabičku cigaret na stole a nabídl si. „Teddy, jsi mi neřekl už hodně dlouho,“ zapálil si a potáhl. Byl zamyšlený a blonďák čekal, co vzejde z jeho úvahy. „Vlastně ano, vzpomínám si. Naposledy jsi mě tak oslovil, když jsme se sprchovali. V jedné sprše, samozřejmě. Kolik je to už let zpátky? Tehdy jsme byli ještě na střední a já Tě učil, jak máš držet, abych se do Tebe dostal co nejvíc. Až na doraz. Jo, to byly časy, pamatuješ?“ Zasnil se Tadashi, uculoval se na mladšího a rukou se opřel o desku stolu přímo před Kioshim. Prožili toho spolu hodně, jako chlapci. K tomu, aby se uvolnili nepotřebovali dívky, stačila jim jen jejich těla a touha. Díky tomu, že byl hnědovlasý více autoritativní a nebojácný, se mu povedlo nevinného blonďáčka přimět k sexu. Byl ve všech ohledech zkušenější a měl podstatně volnější výchovu než Kioshi, takže se nebál vyzkoušet kde jakou šanci pohrát si s jinými, ale svého nejlepšího přítele nikdy nevyužil, jen jej učil to, co sám znal. Když do maličkého blonďáka poprvé vstoupil, věděl, že nikdy nebude toužit po jiném těle, neb jakmile začal mladší plakat a křičet bolestí, pro něj to byl důkaz toho nejhlubšího citu. Odjakživa byl drsný v milování, měl rád bolest a ještě raději ji způsoboval jiným. Liboval si ve stenech, v slzách, v krvi a veškeré hrubosti. Neostýchal se Kioshiho naučit totéž a vyžadoval od něj podřízenost. Chlapec jej vždy přijal se slzamy, aby se zavděčil a prokázal mu tak úctu tím, že dělal to, co na něm chtěl Tadashi vidět. Trpěl. Ale naučil se to snášet a postupně se do druhého zamilovával bez ohledu na způsobená muka. Možná proto si Kioshi tolik oblíbil ušáka hned po prvním milování, jeho způsob soulože a touha po bolesti mu připomínala to, co on tak dobře znal.
Nicméně Kioshi i Tadashi jednali jako děti jen ze zvědavosti, která však po čase přešla v lásku a chtíč. Milovali se, kdykoli to jen šlo, střední škola jim patřila. On a hnědovlasý byly dvě strany jedné mince, bez sebe bezcenné. Kde byl jeden, byl druhý. Všechno dělali společně a také sdílely společné problémy. To Tadashi mu nastřelil piercing do obočí. To Tadashi ho přinutil k účesu z bodlinek tak, aby se mu líbil a modrooký bez řečí poslechl. Chtěl se zalíbit staršímu, byl jeho nejlepší přítel - byl jeho jediný přítel. Záviděl mu, že si může dělat co chce a není otcem tak tvrdě kárán za každou maličkost. Obdivoval Tadashiho v každém ohledu. Tenkrát si poprvé uvědomil, že je homosexuál. Nikdy to hnědovlasému neřekl, dokonce ani když je rozdělila vzdálenost mezi jejich internáty vysokých škol. Stýskalo se mu po Tadashim, připadal si sám, ale jen do doby, než poznal Usagiho. Haguro byl jeho první láska.
Když dostudovali, oba převzali určitou část odpovědnosti, dospěli a většinou se o minulosti nezmiňovali, jakkoli ty kradmé, letmé pohledy křičely do světa jejich prohřešky. Dokonce i když byly sami, jejich těla se chvěla, pamatujíc si ty vášnivé doteky druhého. Stále to mezi nimi viselo jako hrozba toho, že se jednoho dne nemusejí zachovat dle pravidel a vrhnout se po sobě s dravostí hladových šelem. Nesměli, každý už byl někde jinde. Měli své životy a vídali se jen zřídka, kvůli pracovní vytíženosti. Shodou okolností byl Tadashiho otec společníkem Hanza Kioshiho staršího, tudíž jedním ze sponzorů HanzoKi s.r.o. Nechával svého syna jednat jeho jménem dříve, než se Hanzo vůbec rozhodl, že Kioshiho ve své firmě zaměstná. Bylo to sice samozřejmé, ale blonďák nikdy neměl otcovu důvěru tak, jako měl Tadashi tu svého rodiče. Nyní takto spolu už schůzovali po několikáté, ale vždy to spíše dopadlo jako přátelský rozhovor, než pracovní jednání. Opět se sbližovali, tak jako tenkrát. Ale nikdy už to nebude stejné, jakkoli by si Tadashi chtěl Kioshiho znovu přivlastnit, on už mu nikdy patřit nebude. Bylo frustrující být v jedné místnosti s tím, po kom ze srdce toužíte, ale nesmět se ho dotknout. Nic, už to bylo pryč, už byli jiní. Netušili o sobě dokonce ani to, zda mají stále slabost pro stejné pohlaví. Kioshi by mu to také nikdy nepřiznal, ale Tadashiho občasné narážky značily, že i on zůstal stejný a měl raději muže, než ženy.
„Mohl bych snad zapomenout? Tenkrát jsem si myslel, že mě máš v úmyslu roztrhnout, Dashi a málem jsi to udělal. Nezapomenu, jak jsem Tě potom nesnášel, nemohl jsem si týden sednout. Zmetku,“ zasmál se Kioshi a vzpomínal. Nebylo mu cizí o tom s hnědovlasým mluvit, i když by neměl, ale občas nebylo na obtíž připomenout si, kým bývali. Nerozlučními přáteli, které spojila bolest a láska, jež je jen jako loutky zase odvrhla daleko od sebe, aby je oddělila. Kioshi si přál aspoň chvíli soukromí, aby se mohl obléknout a upravit, ale nezdálo se, že Tadashi má v úmyslu mu umožnit, byť jen chvilkovou samotu. Věděl, že si ho starší prohlíží, vnímajíc jeho oči na své obnažené hrudi. Bylo mu to velice nepříjemné a tak, aby dal vědět, že se mu to příčí, začal si knoflíčky zapínat.
„Ale no tak, blondýno. Úplně jsi mě vydráždil, neudržel jsem se. Víš, jak mi v Tobě bylo dobře? Co si to někdy zopáknout, hm? Jen jestli jsi to nezapomněl,“ navrhl mu nevkusně a troufale hnědovlásek a upřel na Kioshiho, jenž se zahaloval, jeden vyzývavý pohled. Málokterá žena by odmítla, ale tohle už měl blonďák za sebou, včera si užil až dost. O takovéhle nabídky nestál a opětoval příteli o poznání pohoršenější oči. Tadashi byl zvrhlík až za hrob, dívky z něj šílely, on je odmítal. Modrooký netušil, jestli Dashi někoho má, ale pokud ano, nepochyboval o tom, že je to muž. Tahle stránka v hnědovlasém zůstane navždy, stejně jako v něm.
„Ne, díky. A řekl jsem Ti, aby sis odpustil tu blondýnu,“ zvážněl Kioshi a i starší pochopil, že to přehnal. „Když mě teď omluvíš, rád bych se upravil. Potom můžeme začít jednání.“ Blonďák byl jasný, stručný a přímý. Pokynul Tadashimu rukou ke dveřím, zda by se vzdálil, ale to bylo dokonale v nesouladu s jeho plány. Stále opřený o stůl a v bezprostřední blízkosti od ředitele, znovu potáhl, vydechujíc mu kouř do obličeje. Ano, byl to také on, kdo vnutil mladšímu tenhle odporný zlozvyk. Dokonce kouřili stejnou značku cigaret.
„Tak se uprav. Nebráním Ti snad, ne? Snad Ti nevadí, že se bud dívat, i když není nic, co bych na Tobě už neviděl, že?“ Znovu ten přátelský úsměv, tentokrát bez zabarvení, čistě nevinný. „Ale řekni mi, dnes v noci, byl to muž nebo žena? Tady s Tebou.“ Zeptal se drze Dashi a típl kuřivo do popelníku, taktéž na stole. Všiml si, že sebou Kioshi škubl, neb neočekával, že si toho vůbec starší všimne, ale také, že stále spekuloval o jeho orientaci. Jakoby se chtěl ujistit, že by do sebe stále zapadly, jako dva díly jedné skládanky, avšak blonďák jej vyvedl z omylu a vstal. Začal si natahoval shrnuté nohavice, už to bylo stejně prozrazené, nač skrývat pravdu. Pokrčil rameny, zapnul zip i knoflíček, obešel stůl a zadíval se Tadashimu do očí. Ten nečekal, že se světlovlasý dostane tak blízko, znervóznělo jej to, jakkoli si sám hrál na to, že by si ho ihned vzal. Polkl a srdce slyšel jasněji než jindy. Jeho oči se střetávaly s těmi Kioshiho tak, že se v nich mohl pomalu utápět a lokat jejich modř. Miloval ty oči, jen ony jej dovedly tak vzrušit. Ony a slzy, které ronily. Jejich dechy se mísily, když se rty skoro dotýkaly. Tadashi byl vzrušený, jeho tělem procházely dunivé elektrické impulsy, zavřel oči. Tak konečně, Kioshi zase bude jeho, aspoň na chvilku.
„Nebuď blázen, Dashi. Samozřejmě, že to byla, žena,“ řekl zostra světlovlasý, jakoby bylo jeho záměrem příteli co nejvíce ublížit a dát mu tak najevo, že není stejný. Lhal a styděl se za to. To, že se miloval s ženou bylo potupné, zvlášť, když ho nepřitahovala, ale nepotřeboval dávat hnědovlasému najevo, že je taktéž orientovaný na chlapce. Zbytečné, jen by mu dal naději, která neexistovala. Věděl, že ho Dashi chce, ale bylo lepší ho tímto odmítnout rovnou, než jej trápit tím, že má jiného. Nechtěl mu ubližovat, vážil si ho, ale jen jako přítele a obchodního partnera, nic víc. Okamžitě se od něj odtáhl a vyrazil ke dveřím. „Jdu se umýt, počkej tu, hned jsem zpět,“ rozkázal blonďák a věděl, že se musí především vyzvracet. Ne po včerejším alkoholu, ale po sexu s Noriko a taky po tom, co si uvědomil, že Usagimu o své nevěře řekne. Nedovedl by mu lhát. Sic to může mezi nimi všechno zničit, ale lepší, než ho nechat v iluzi, že se nic nestalo. To on neuměl, chtěl být upřímný i za tak vysokou cenu. Zvedl se mu žaludek, když za sebou zavřel dveře a nechal v místnosti dalšího člověka, jemuž ublížil.

***
Tadashi netušil, co si má o blonďákově chování myslet. Jistě to udělal schválně, to s jakou jistotou mluvil o ženě s níž strávil dnešní noc. Jakoby mu musel dokázat, že by už na muže nevztáhl ruku a jen ta samotná představa se mu hnusí. Byla to přetvářka, poznal to, neb prve mluvil o jejich minulém spojení tak otevřeně, bez známky nelibosti. Tak proč? Tadashi si přiznal, že ho to ani nezamrzelo, musel mít nezlomnou povahu, aby dokázal dělat to, co dělal. Nic jej nesmělo zviklat a tak ani Kioshiho slova nehnula s jeho přesvědčením, že jestli bude blonďáka chtít, prostě si ho vezme, bez ohledu na to, jestli je gay nebo není. Nepochybně by bylo lepší, kdyby se mu poddal sám, ale na to byl příliš hrdý a neústupný. Znal Kioshiho většinu života, tak už si o něm mohl udělat svůj závěr a také mohl soudit jeho činy. Nevyvracel, že tu dnes v noci byla žena, cítil ji. Kioshi se s ní mohl milovat a jistě také miloval, ale nebylo to z lásky nebo vášně. Nebyl v tom cit, jinak by ji tu ráno našel, nebo by se o ní alespoň blonďák zmínil mezi řečí. Ne, ať byla kdokoliv, byla to jen jeho hračka na jednu noc, nic víc a on toho teď litoval. Dashi poznal lítost v přítelových očích a s ní i výčitky, kterým ale nerozuměl. Pokud Kioshi nikoho neměl, tak nebylo co si klást za chybu. Prostě se jen odvázal a užil si, ale ne. V jeho výraze bylo něco zvláštního, jakoby ho bolelo to, co udělal a zároveň byl bezradným. Snažil se před ním vypadat, že je vše v pořádku, že jeho nic netrápí, ale ke zhroucení neměl daleko.
„Doufám, že víš, co děláš, Kioshi,“ povzdychl si hnědovlasý a promnul si víčka prsty jedné ruky. Na světlovláskově blahu mu skutečně záleželo a rád by mu pomohl, kdyby měl možnost, ale pokud o to nebyl žádán přímo, neměl v úmyslu se do toho plést. Pomalu prošel okolo stolu, aby vytáhl žaluzie a vpustil do místnosti denní světlo. Sáhl po provázku a jedním silným pohybem vyzvedl všechna žebra clony nahoru. Kancelář najednou změnila tvář na příjemnou, útulnou komůrku, kde se mohl kdokoli ukrýt před světem, nikoli před sebou samým. Zařízení bylo vkusné a luxusní, přesně tak Kioshiho odhadoval. Byl tu poprvé, nikdy před tím neměl do jeho kanceláře povolen přístup, avšak byl mu zatajen důvod. Nebylo tu nic, co by muselo být ukrýváno. Až na nepořádek.
Poté, co se otočil zpět, že se postaví tam, kde předtím, si na podlaze a částečně pod stolem všiml lesknoucího se předmětu. Zamračil se a shýbl se pro to. Opatrně, jakoby jej to mohlo ukousnout, uchopil do prstů silnější řetízek, vytáhnuvši jej z pod nábytku. Překvapilo ho, že na jeho konci se houpe kulatý zploštělý přívěsek, překrásně zdobený ornamenty a drahými kameny. Vydechl a vzal jej do dlaně, aby si ho mohl lépe prohlédnout. O tom, že je ze zlata se nespekulovalo, to byl fakt. Kioshi si zasloužil vždy jen to nejlepší. Na jedné straně bylo kamínky vyzdobeno písmeno K, kdežto na té druhé U. Co to znamená se mohl Tadashi jen domnívat, ale už jen kvůli tomu K věděl, že patří blonďákovi. Bylo to nádherné umělecké dílo, jistě dělané na objednávku, klenot mezi šperky. Řetízek byl neporušený, takže není možné, aby byl přívěsek strhnut, ale někdo jej rozepnul a odložil. Ale kdo? Sám Kioshi, nebo ta žena, co tu byla s ním?
Převaloval ozdobu v dlani. Nepřišel na to, že je to medailon a dá se otevřít, potom by mu bylo všechno jasné, ale dá se to spíše považovat za štěstí. Co teď s ním? Má ho vrátit? Položit na stůl, jakoby se nic nestalo a on tam ležel od začátku. Ale… svědomí ho hlodalo, přece nemůže krást, krom toho, něco tak drahého. Ovšem lákala jej myšlenka, že by vlastnil něco, co bylo Kioshiho. Jako talisman, jako ujištění, že je mu blízko. Mohl by ho nosit skrytě, pod košilí a vědět, že má jeden světlovláskův kousíček. Dost bylo pochyb, uložil medailon do kapsy saka. V tom se dveře otevřely a vešel bledý, strhaný muž s ještě vlhkou tváří.
„Kioshi? Je Ti dobře?“ Zeptal se starostlivě Tadashi, pokoušeje se zamaskovat svou nervozitu, neb se mu zdálo, že ho kradené v kapse snad pálí.
„Co myslíš, vypadám na to? Asi se mi rozskočí hlava, Dashi,“ postěžoval si modrooký a vpotácel se do místnosti. Byl rád, že stojí na nohou, dolehlo to na něj, když zjistil, že už není nic, co by mohl vyzvrátit. Náhle se cítil neskutečně slabý, ale musel pryč. Musel za ušákem. Proč spěchat vstříc smrti, ale on už nemohl čekat. Nešlo to… i když mu měl říct tolik špatných věci, musel ho vidět. Možná naposledy. Bez pomoci se dostal za stůl a těžce dosedl. „Přehnal jsem to. Sakra, asi dnes nebudu schopný přemýšlet, promiň. Omluvíš mě, když to jednání necháme na jindy? Já… potřebuju nutně odjet. Má něco naléhav…“
„Odjet? Takhle? Se svým štěstím omdlíš na schodech a odjedeš tak maximálně v sanitce, pokud ne v pohřebním voze, blondýno. Co máš tak naléhavého?“ Neptal se ze zvědavosti, spíše to chtěl vědět, aby onu naléhavost mohl prohlásit za směšnou a vymluvit mu tak rychlý odchod. Krom toho, on tu schůzku dokončit musel, bylo do důležité, nemohl to přejít jen kvůli tomu, že Kioshi nezvládl ustát svou noční zábavu. Práce je práce a bohužel i zdraví přítele musí stranou. Tadashi se natáhl přes stůl, aby sáhl světlovláskovi na čelo, zda nemá horečku. Vypadal příšerně. Naopak, byl studený.
„Musím domů, Dashi. Nic se mi nestane, já jen…,“ zasekl se, neb se mu opět zvedl žaludek a měl nutkání opětovného dávení. Předklonil se a vydýchával. Ne, už ne, teď potřeboval být silný. Nesmí si dovolit podlehnout, ušák na něj čeká. Doma. Nakonec z něj vyšlo jen tlumené říhnutí, ačkoli si byl jistý, že nebude poslední. Povzdechl si a otřel si ústa rukávem košile. Nechutné.
„Bohužel, Kioshi. Ty papíry, co tu mám, musíš podepsat. Jinak to nejde. Poslouchej, vím, jak to uděláme,“ navrhl mu hnědovlasý. „Vysvětlím Ti oč v tom jde, vyjednáme podmínky a ty mi k tomu řekneš svůj názor. Podepsat můžeš nebo nemusíš, popřípadě sepíšeme novou smlouvu. Zdržím Tě asi půl hodiny a potom mě necháš, abych Tě odvezl, ano? Souhlasíš?“ Zdálo se to jako dobrý plán. Měl Kioshi vůbec na výběr? Povzdychl si a zaklonil hlavu, začínal se potit i přes to, jak cítil třas ve svalech. Brzy dostane zimnici, tohle skutečně nebyl vhodný čas pro práci, avšak souhlasil. Nic lepšího ani čekat nemohl. Přikývl.
„Dobře.“ Necítil se na to, že by mohl vydržet ještě několik minut, natož půl hodiny, přesto se na židli namáhavě napřímil, aby mohli mluvit jako sobě rovní. „Posaď se a za ten nepořádek se dodatečně omlouvám. Uklidím to hned jak budu moct. Prosím, aby ses o tom nezmiňoval otci, nerad bych, aby…“
„Kioshi?“ Oslovil ho hnědovlasý a mile se na něj usmíval. Ředitelova starost byla zbytečná. Usadil se do měkkého křesílka, kde sedávala Noriko a vytáhl z pod saka úzké průhledné desky s listinami.
„Hm?“ Vzhlédl k němu blonďák v očekávání.
„Jsme přátelé. Nikdy se mi nemusíš omlouvat a nikdy se přede mnou nemusíš ospravedlňovat, jasné? Všechno je v pořádku, klid. Nepletu se do věcí, které se mě netýkají, neboj se,“ ujistil ho Tadashi a v jindy zlověstných očích měl laskavost. Usmál se na svého obchodního partnera velice vřele a příjemně. Blonďák v tu chvíli poznal, jak věrný je mu dlouholetý přítel i bývalý milenec a že čas mezi nimi nic, krom intimního vztahu nezměnil. Věřili si. Opětoval mu milý pohled a jakoby se mimoděk potřeboval ujistit, že je vše v pořádku a on se nemusí obávat jakékoliv hrozby, sáhl do poslední zásuvky ve stole. Chtěl ušáka vidět, jen se podívat na ten slastný výraz, který měl na fotce a sám sebe ujistit, že už brzy bude u něj, byť možná naposled. Otevřel šuplík. Strnul, hledíc na své klíčky od auta, položené na dokumentech, které neměl nikdo vidět. To, co hledal a neobešel se bez toho, tam ale nebylo. Věděl jistě, že to tam večer schoval. Nemohl se splést, jedině, že by… Tělo do krve v mžiku napumpovalo dávku adrenalinu a vzteku, když si uvědomil, čí je to vina. Tadashi se na něj díval vyplašeně a nadskočil, když blonďák vstal a bouchl pěstí do pracovní desky. V očích měl běs.
„Ta mrcha!!“

***

O necelou hodinu později se blonďatý mladík před dveřmi svého bytu rozhodoval, zda vejít, či nikoli. Ale už tu byl, mohl zase odejít, aniž by dal o sobě jakkoli vědět. Až teď si uvědomil, že třas a chvění těla nezpůsobuje zimnice, ale strach. Bál se toho, co řekne a bál se toho, že už se do tohohle bytu nikdy nevrátí s tím, že bude očekáván. Uvnitř se zdálo být ticho, snad tam jeho černovlasý obyvatel ani nebyl, aby ho od sebe odvrhl za zradu, jež na něm byla napáchána. Co záleželo na nějakém polibku od nevyzrálého chlapce, když on, Hanzo Kioshi jej pošpinil svým hříchem nečisté noci. Neměl v úmyslu se před Usagim vymlouvat na opilost, na rozrušení, na beznaděj. Poví mu to na rovinu. Vyspal se s Kazumi Noriko a podvedl ho. Pak bude moct klidně stát a přijímat urážky, nadávky, dokonce i údery, kterým se nebude bránit. Potom se Usagi rozpláče a požádá ho, aby odešel, že už ho nikdy nechce vidět. Kioshi to pochopí, vezme si svých několik nutných věcí a poví ušákovi, že mu dává byt, může v něm dál bydlet, jak dlouho bude chtít, klidně navždy. Aspoň bude mít jistotu, že je v pořádku a nespí na ulici. Už by nikdy nedovolil, aby chlapec skončil tam, kde ho našel. Takhle si to celé Kioshi představoval. Pokoušel se s tím smířit a věděl, že je pozdě na omluvy, je pozdě na všechno. Za chyby se platí a pokud se už nebude smět Usagiho nikdy dotknout, zaplatí sám nejvyšší cenu. Neuměl si představit, že by dokázal bez černovláska dál žít, bez ohledu na to, co bude po jeho smrti. Ne, na takovéhle úvahy bylo příliš brzy.
Když ho Tadashi odvez k domu, zeptal se, zda ho nemá doprovodit nahoru. Mohlo se to zdát čistě zdvořilostní, ale u hnědovlasého byl podtext zcela jiný. Jakmile by se Tadashi dostal dovnitř, Kioshi by si nestihl ukrást ani vteřinu, aby měl možnost protestovat, když by si muž podmaňoval jeho tělo. Proto se s ním blonďák rozloučil jak nejsrdečněji uměl, poděkoval a vzhlédl k oknům nahoře. V kanceláři tu smlouvu nakonec podepsal, ačkoli poslouchal tak na půl ucha, co se od něj požaduje. Bylo to jasné – víc práce, méně volného času, další a další telefonáty, schůzky, projednávání, smlouvy. Bude to mít vůbec někdy konec? Možná se pravý závěr ukrývá za těmito důvěrně známými dveřmi. Rozhodl se, musel to udělat. Bylo odemčeno, vešel.
Zavřel za sebou a vyzul si boty. Stále neslyšel nic, co by nasvědčovalo, že není jediným obyvatelem bytu. Neshledával nic neobvyklého, až na to, že v botníku scházel jeden pár obuvi. Ten, jež měl na nohách včera Usagi. Bílé kožené polobotky se nepovalovaly ani nikde okolo. Že by tu ušák přeci jen nebyl? Ale kam by šel? Pravděpodobnost, že by byl venku se mu zdála mizivá, pokud ovšem neodešel s tím červenovlasým klučíkem ze včerejška. Ne, to by neudělal. Ne po tom, co mu napsal, že miluje jen jeho. Takhle by se nikdy Usagi nechoval. Nicméně ani po hluku ze zabouchnutí dveří se nic neozývalo, Kioshi jej proto opatrně zavolal a dával si pozor, aby nepřeslechl jediný náznak chlapcovi přítomnosti.
„Usagi?“ Nic, ticho, klid. Blonďák znervózněl, něco nebylo tak jak být mělo. Samozřejmě okrem toho, co se stalo včera. Bylo to zvláštní, jakoby vytušil, že se něco událo. Něco bolestně znepokojivého, co se vznášelo ve vzduchu jako předzvěst slz a křiku. Nebylo to vidět, cítit, slyšel, ale bylo to tam, to něco, co pronikalo světlovlasému do žil a mrazilo jeho alkoholem zředěnou krev. A to bylo také to první, co spatřil, jakmile vstoupil do kuchyně. Po podlaze se napínal temně rudý až černý škraloup zasychající krve a jako vadnoucí květ nechával doznít svou krávu ve světle poledního slunce, jež dovnitř nahlíželo oknem. Okvětní lístky se v podobě jednotlivých červených kapiček tetelily okolo hlavní louže životadárné tekutiny, jež se jako nejlacinější víno rozlila po zemi. Kioshi se od toho nemohl odtrhnout pohledem, nevěřil. Krev? Bylo jí hodně, ale kolik je hodně? Blonďákovi by se i jediná krůpěj ušákovi krve jevila jako nepřijatelně vysoká cena za jeho provinění. Mohl by se na tu kaluž dívat hodinu a netušil o tom, jeho mysl byla ochromená, neschopná uvažovat a dát si souvislosti do smysluplného závěru. Naštěstí tomu byla sotva minuta, než se probral, modř jeho očí vybledla a neměl ponětí, jestli se mu ještě podaří ustálit chod srdečního svalu, jenž se mu zmítal v hrudi.
„Usagi!!!“ Vykřikl a strhnutím těla vyrazil k ložnici. Nezaměnitelně správnou cestou ho vedly další karmínové stopy na podlaze, nábytku, všude kam se podíval. Otisky dlaní, prstů, podrážek bot. Ještě, že slzy nebyly vidět. Svou zbrklostí a stále neustálenou rovnováhou se mu podařilo uklouznout po koberečku před stolkem v obýváku a udeřit se do hlavy. Jindy by byl býval vyjekl bolestí a ujistil se, že mu z rány na hlavě neteče krev, ale na to teď neměl čas. Jakoby tu té červené bylo málo. Naštěstí pro něj si vážněji neublížil. Rychle se zvedl, pokračujíc tam, kde měl končit jeho dech. Stanul ve dveřích do ložnice.
Světlo i přes zatažené závěsy pronikalo dovnitř a odtajovalo to, co se chlapec snažil skrýt. Sebe.
„Ne, to ne,“ zašeptal Kioshi, jakmile mezi zkrvavenými přikrývkami uviděl nehybné, polonahé tělo svého anděla. „Bože, né!“ Zajíkl se a dech se mu usadil v krku. Byla to otázka vteřiny, kdy se vrhl na lůžko, stále ještě v šoku a neschopný si vysvětlit, jak se to mohlo stát. Bezvládný Usagi ležel na zádech, naprosto bez hnutí a odevzdaně, připraven na to, až jeho tělo Bůh stráví a jako oběť s pažemi rozpřaženými do stran se mu nabízel. Obě, dříve hezky zahojená zápěstí měl dravě rozřezaná a zakrvácená. Těžko soudit, jak hluboké rány byly. Nahá, odhalená hruď se také mohla pyšnit několika dlouhými řeznými šrámy, z nich nejhlubší a zdálo se i opakovaně prováděná byla ta uprostřed. Snad byl příliš slabý, než aby zaútočil na srdce. Ale snažil se, to bylo znát díky nejistotě řezů a různé hloubce zranění. Nejspíše už neměl tak pevný stisk na rukojeti nože, jež stále svíral v dlani. Překrásné, hořce čokoládové oči byly zavřené, jakoby spal. Skutečně, hrudník mu ještě pracoval, docela jistě a přesvědčivě. Možná bude naděje, možná ano. Propadlé břicho shromažďovalo v prohlubince pupíku rudou tekutinu, která znesvětila vše okolo stejně hanebně, jako jeho samotného. Jejich domov byl zároveň vězením pro jejich skutky a očistcem všeho zlého. Odtud nikdy nic nezmizí, stěny v sobě udrží křik a pláč, prostor nezapomene železitou vůni krve. Nebylo snadné uvěřit, že je to skutečné, tyhle scény patřily do smyšleného světa něčí brutální a zvrhle fantazie, takhle se netváří pravda. Nejhorší ovšem bylo, že Kioshi už to nemohl spravit. Už to nešlo. Byl zlomený, zničený obrazem svatokrádeže chlapcova úchvatu a nevinnosti. Kam zmizel? Všechno se to rozplynulo, jakoby ani nikdy neexistovala stabilita, jež je držela spolu a ta pouta bylo tak snadné přetrhnout. Jen rezavějící čepel, víc potřeba nebylo, i tak málo je rozdělovalo. Tisíckrát víc to bolelo světlovlasého, který do ticha zoufale volal jediné jméno.
„Usagi! Prober se, Usagi! Tak dělej!!“ Prudce ho popadl na ramena začal s ním třást, zatím neplakal. Na slzy bude čas později, až bude po všem a zase bude dobře. A bude? Zmocnila se ho tíseň a panika, dokonce ani nemohl prožít šok z toho, co se stalo. Měl to tušit, mohlo ho to napadnout, že se Usagi potrestá. Proto se na něj nesměl zlobit, ale on udělal opak, odjel aniž by mu pohlédl do očí, nebo ho vyslechl. Musela to být pro něj muka, jen Pán věděl, kolik si toho černovlasý vytrpěl. Chlapcovo tělo sebou neživě zmítalo, jak jím druhý cloumal, nechtělo se budit, nemělo důvod. Co jej čeká? Výčitky? Samota? Život? O nic z toho nestál.
„No tak, Usagi! Sakra, ne! Takhle to nedopadne, rozumíš?!“ Blonďák zuřil, zuby měl zaťaté a svíral černovláskova štíhlá, kostnatá ramena možná příliš silně. Všechna ta krev, to ticho, nehybné tělo. Tohle se nemělo stát, mohl něco udělat. Kdyby se včera dostal domů, kdyby se neopil, kdyby se na Usagiho nerozčílil, kdyby neodjel z výstavy. Jen kdyby mu zvedl ten zatracený telefon. Pozdě, anděl bez křídel už nikdy nemůže vzlétnout a těšit se z oblohy. Pro něj život skončil. „Usagi!! Usagi!! Vzbuď se, ušáku! Jsem tady! Prosím Tě, Usagi!“ Začínalo to být marné a i blonďákovi pohyby ochabovaly. V koutku modrého oka se objevila slza. Vzal do ruky nůž, jež černovlásek do té doby dřímal v dlani a mrštil jím do kouta. Cítil, že to vzdává. Síla v pažích jej opouští, stejně jako vůle k dalšímu pokusu o záchranu. Ubohé, ale on slábnul pod tíhou vlastní hrozivé viny. Měl chlapce chránit, milovat ho, odpouštět jeho chyby, ale místo toho ho právě nechával zemřít. Ne, tohle si nemohl dovolit, byl to jeho přítel, jeho důvod k dalšímu dechu. Pro něho by se dopustil čehokoliv, zabíjel by pro jeho potěchu. Všechno, co mu chtěl kdy dát bylo jen žalostnou náhražkou citů, jež k němu skutečně choval. Byl jím posedlý, je dva nespojovala jen láska ale i jedno srdce. A byl to Kioshi, který se je včera pokusil od sebe oddělit, když zraňoval chlapcovu tepnu svou nevěrou a dovolil mu krvácet.
Chytil Usagiho za vrané vlasy a naklonil se nad něj. Jeho tvář byla stejně nádherná, jako kdykoliv jindy, nemohlo být krásnějšího stvoření, jež by se mu rovnalo. Nyní poskvrněná čistota umocňovala pochybení, jehož se oba dopustili, avšak ve vzájemné náklonnosti k sobě chované. Usagi líbal s úmyslem dobra pro milence, Kioshi podváděl s myšlenkami na něj. Chlapcova tvář se zachvěla. Dopadly na ni dvě slané, čiré kapky, čelo se opřelo o čelo. Musel prosit, když už nemohl bojovat. Zavřel oči a hystericky plakal.
„Usagi… vzbuď se. Potřebuju Tě tady! Prosím, prosím… už Tě neopustím, Usagi. Já… slibuju. Promiň! Odpust mi. Jen, kdyby… Bože můj! Bože můj, ušáku, cos to udělal?! Cos to provedl? Proč?“
„Kioshi?“ Šeptaný, ale jistý hlas utnul jeho zmučený nářek. Nezdálo se mu to? Nezešílel strachem? Jmenovaný otevřel slzamy zvlhlé oči, hledě to kakaové hnědi očí milovaného, který se na něj snažil smutně usmát. Nebyl to sen? Ale bylo to tak skutečné, jako opravdové. Přísahal by, že se na sebe dívají. Poraněný znovu pomalu promluvil, ale slova mu vázla na jazyku.
„Já…já jsem Ti volal. Volal jsem Ti a Ty… zlobíš se? Zlobíš se na… na mě?“ Polkl a vydýchával se. Zdálo se, že ho i těch několik málo vět stojí nesmírné úsilí. Pohled měl zastřený a lítostivý. Pořád mu obličej skrápěly slzy, avšak s jinou příchutí, tentokrát už nebyly hořké. Kioshi žasl. Probral se, jeho Usagi žije. Věděl, že nikdy v životě nebude šťastnější, než tu chvíli, kdy svou radost nedokáže dát plně najevo. Jen se díval, studoval ty oči, ta ústa i nosík jako něco posvátného, co nesmí nechat zahynout, neb na tom závisí osud i životy mnohých. Špatně, podléhal tomu jen tlukot srdce jeho samotného. Oplatil chlapci lehký úsměv a tím víc slzel. Pustil jeho černé vlásky, pohladil jej po tváři a potom si ho velice majetnicky přivinul do náruče. Podepřel ho v zádech, aby se neprohýbal, přitisknuvši si jej na prsa. Jednou rukou držel zlehka jeho hlavu, utěšujíc se, že je naživu, dýchá a mluví s ním. Jak by se na něj mohl zlobit? Nikdy se necítil blaženější.
„Usagi… ušáčku můj,“ oslovil jej blonďák mezi vzlyky, kdy si tlačil jeho tělo na hruď, aby byl schopný ho více vnímat. Něžně ho políbil na odhalené rameno a ještě chvíli tak setrval, než se ho černovlásek optal.
„Kioshi? Odejdeš… odejdeš zase do práce? Nechci tu zůstat sám.“ Byl viditelně zmatený, netušil, co mluví. Značná ztráta krve ho uvrhla za jakousi clonu neuvědomění, kdy se s dětskou prozíravostí snažil vydedukovat proč druhý pláče a tak pevně jej tiskne. Dle jeho uvažování se nic zlého nestalo, byl jen v trochu jiné realitě. Sice nebyl s to zvednou ruce a obejmout sobě drahého, ale měl pocit, že právě to dělá. Modrooký blonďák ho od sebe mírně odtáhl, hledíc mu do zmatených očí, netušících, co se to děje. Znovu ho políbil, tentokrát na rty.
„Kdepak, nikam už nepůjdu, ušáku, ano?“ Ujistil ho, přemýšlejíc, zda ho má odvést do nemocnice. Bylo by to nejlepší řešení, jediné správné. Věděl, že by ho tam dostat měl, ale stále tu na ně číhala hrozba. Kdyby jim řekl, jak se to stalo, Usagiho by zavřeli do ústavu. On nebyl blázen, jen si ubližoval, aby si ulevil od psychické bolesti. Měl přeci psycholožku, ačkoli nyní se zdálo, že i její práce přišla na zmar. Kioshi věděl, že ušák je v tomhle jiný, hned jak uviděl jizvy na jeho zápěstí. Měl je dřív, než se poznali, ale nikdy ho za to neodsuzoval. Miloval ho, ať byl, jaký byl a nenechá si ho vzít lidmi, kteří netušili, co musel prožít, jak vyrůstal, ani s čím každý den bojoval. Tomu by nikdo nerozuměl, považovali by ho za pomateného a nesvéprávného. Zavřený v jedné místnosti pod dávkou tišících drog, aby si neublížil, dál chřadnoucí, by pomalu umíral. Bez naděje, pochopení, lásky. To by udělal Usagimu to nejhorší, co mohl. Nemocnice tedy nepřipadala v úvahu. Bohužel. „Zůstaneme spolu, Usagi. Slibuju. Dneska budeme celý den jenom spolu, nebudeš sám. Už nikdy nebudeš sám.“ Jakkoli byl dříve světlovlasý přesvědčený o tom, že chlapci o svém podvodu poví, nyní to rázně zavrhl. Nemohl to říct, snad někdy později, ale ne teď.
„Miluju Tě, Kioshi.“
„Já vím, ušáku. Taky Tě miluju.“ Potom chlapce zvedl, odnesl jej do koupelny, kde ho svlékl z kalhot a bot, opatrně umyl a ošetřil rány. Nakonec ho položil na pohovku a přikryl. Vyměnil povlečení, vytřel krev, dal si sprchu a přemýšlel, co by dělal, kdyby se byl Usagi už neprobudil.

***

„Kioshi?“
„Ano?“
„Chci se s Tebou milovat.“
„Usagi, víš, že to teď nejde.“
„Hnusím se Ti? Kvůli tomu, že jsem políbil toho…“
„Ne! O tom už jsme mluvili. Zapomeneme na to. Nemůžu se s Tebou milovat protože Ti nechci ublížit, ušáku. Měl bys být v klidu a odpočívat, ne se přepínat.“
„Ale já chci, Kioshi. Prosím, vezmi si moje tělo. Chci se Ti dát, chci Tě cítit. Neodmítej mě, prosím Tě.“
„Nemůžu, Usagi. Pochop to, nejde to. Copak Ti nestačí bolest, kterou sis způsobil sám? Nebudu Tě zraňovat, jakkoli moc bych si Tě chtěl vzít. Nezlob se.“
„Víš, že Ty bys mi nikdy neublížil. Takže mám pravdu, už mě nechceš.“
„Přestaň, ušáku! Už spi.“
„Jestli chceš, půjdu si lehnout na pohovku. Rozumím tomu, že Tě takhle nepřitahuju. Můžeš mi to říct rovnou a ne… ehmmmm.“ Kioshi už ten nátlak nedokázal dále snášet, jak byl směšný a zbytečný, tak se rychle natáhl a umlčel svého milence žhavým polibkem, jímž mu zabraňoval v nesmyslných nařčeních a ponižování sebe i celé situace mezi nimi. Nicméně, v něčem měl Usagi pravdu, neublížil by mu, kdyby chtěl. Dotýkal by se ho jen letmo, opatrně s váhavostí motýla a jeho snahou nepoškodit okvětní plátek na němž se usadil, aby nakrmil svou potřebu po sladkém. Jen tak něžný by byl, uměl milovat jemně, jakoby obcoval s prchavým přeludem anděla, jež ho navštívil ve spánku, ačkoli rány na těle okřídleného boleli více než živě. Šlo spíše o to, že s ním nechtěl spát, po tom, jak jej zahanbil svou nevěrou s Noriko a trestal sebe tím, že si odpíral vztáhnutí ruky na milovaného. Připadal si jako ten největší pokrytec, soužilo to jeho provinilou duši. Věděl, že podvod ušák nikdy nepřijme, byť by mu vyjevil okolnosti, co jej tomu vedli. Zraňovalo to. Měl pocit, že kdyby ho nyní pomiloval, bude to horší, než cokoliv, co učinil do této chvíle. Jakoby se nestyděl si černovláska bez výčitek přivlastnit, zatímco minulou noc si užíval s jinou. Bylo to zahanbeni hodné.
„Prosím, Kioshi,“ zakňučel mu do úst zraněný černovlásek, jež měl všechny nestvůrné rány pečlivě ošetřené, některé zašité, potřené hojivou mastí a ovázané. Víc pro něj Kioshi udělat nemohl, pokud nechtěl do nemocnice. Nechtěl.
„Ne, Usagi, promiň,“ omluvil svou odmítavost, jakkoli byla oprávněná. Přesto se nepřinutil přestat ho líbat, nakloněn nad něj se jednou paží podpíral v lokti o matraci, zatímco tou druhou mu prsty hladil hladkou tvář. Rád by se jej dotkl více, ale pro ohleduplnost k citlivosti nezhojené pokožky si to nedovolil. Kéž by ušák mohl spatřit jeho ustaraný pohled, jímž se na něj díval, avšak okolní tma mu neumožňovala oční kontakt. Hluboká noc, jindy protkaná jejich tichým spánkem jim štědře nabízela čas na intimitu, tak dlouho odpíranou a přece vyžadovanou více tělem, než slovy. Líbali opatrně, zlehka, nespěchajíc na druhého, i když se jim příčilo držet svou nespoutanou touhu v neviditelných řetězech taktu k druhému. Nesmělo to zajít dál, ačkoli Usagi Kioshiho neustále podněcoval k další aktivitě a rty dobýval jeho ústa. Neodbytnost s jakou jednal, svědčila o skutečné potřebě světlovláskova tepla, byť za cenu opětovného krvácení, nebo bolesti, která už ovšem nemohla být horší, než byla.
Blonďák se velice pomalu, jen s ostražitostí nad svými pohyby vyhoupl nad chlapce, nedotýkaje se ho, podpírajíc se pažemi vedle jeho těla. Jedno koleno lehce vklínil mezi jeho nahá stehna, jež se černovlasý rozhodl nehalit, aby se starší nemusel zaobírat kraťáskami, kdyby si jej přeci jen pokusil vzít. Usagi ochotně spolupracoval, kňučením se pozornosti přímo dožadoval, aby dal najevo nezbytnou nutnost blízkosti. Natáhl ruce, stále líbající svého milence a položil mu je na obnažené boky, aby je mohl tisknout na svůj rozkrok a prozradit druhému své vzrušení. Jak moc ho chtěl, už by se nevzdal, když byl tak blízko. Kioshi se mu pokusil vzdorovat a odtáhnout svou pánev zpět, nechtěl vědět, jak moc jej trápí tím, že opovrhuje teplem vybízejícím se mu. Pomilovat jej ale odmítal, místo toho se však pokusí podmanit si jeho tělo jinak. Váhavě se odtrhl od chlapcových úst, které mu ztěžka dýchaly do tváře, neb byl ještě stále slabý, aby klidně prožíval i samozřejmost polibků. Kéž by měl modrooký možnost polaskat jemu známé a choulostivé bradavky černovláska, které se ovšem skryté pod vrstvou gázy, stejně jako většina hrudníku, musely obejít bez doteku, jenž neubližuje, hojí. Proto, postupujíc rty opatrně přes šíji, klíční kosti a poté s dlouhou absencí pokračující na odhaleném, nepoškozeném bříšku se vydával níž k chlapcovu klínu. Ten se musel spokojit přinejmenším s touto péčí, když si byl nucen uvědomit, že jeho přání vyslyšeno nebude. Snažil se chápat důvody druhého, jimiž hájil předně jeho zdraví a až poté svou neschopnost zachovat se hanebně vůči němu. Druhou příčinu však Usagi neznal, prozatím lépe, že tomu tak bylo.
Jakmile se Kioshi dotkl bradou růžové a horké špičky černovláskova údu, jazykem hýčkající podbřišek, ušák zasténal, boky se mu vybízejíc. Skousl si spodní ret, naběhlý pod prudkostí blonďákových polibků a zaposlouchal se do jeho hlasu.
„Nevezmu si Tě, ušáku. Ale dovol mi potěšit Tě, alespoň takto,“ zašeptal a okamžitě do úst nasál měkkou pulsující hlavičku penisu, kde dráždění umělec snášel nejraději. Slastné vzdychnutí znemožnilo Usagimu jakékoliv protesty a beztak by k nim kvůli líbivosti prožívané rozkoše nenašel jediný podnět. Zamručel snad v souhlasu s milencovým počínáním, snad v povzbuzení dalšího výpadu proti jeho rozkroku. Chtěl víc, bez ohledu na bolest jež si způsoboval v zápěstí, zatínaje nehty do prostěradla. S domněním, že vše je tak, jak být má a jejich vztah pozbývá cokoliv s podstatou rozdělujícího, naplno si užíval chvíli absolutního štěstí. Jak naivní byla jeho nevědomost, že nepoznal pravý důvod odtažitosti milence, který toužil po jejich splynutí možná více, než Usagi sám. Nevyřčené tajemství mezi nimi rozlévalo hořkou pachuť nedůvěřivosti a zklamání, jež se zatím nedostala ušákovi na jazyk, aby ochutnal tíživost své prostoduchosti, když byl bezvýhradně přesvědčený o světlovláskově věrnosti. Mohl bez výčitek přijímat pohledy, doteky i vyznání lásky z úst toho, který jej miloval a zradil. Lepší nikdy se nedozvědět o opileckém zakolísání zoufalého muže.
Hladově si bral veškerenstvo voňavé jemnosti naběhlé chlouby svého jediného a rty ji pomalu stimuloval, pokoušeje se o vyvolání hlubších chtivých stenů, dovolávajících se rychlejšího tempa, neb bestiální zdlouhavost pohybů mučila úpěnlivou touhu po okamžitém uspokojení. Ale Kioshi si jej záměrně uchvacoval zvolna, bez spěchu, sám si užívajíc blízkost a chvíle, kdy může být s ním, nezatracován pro nikdy nezamýšlený podvod. Nechtěl na to myslet. S ušákovým penisem v ústech jej jazykem laskal po celé délce, přičemž opakovaně sjížděl od kořene po žalud, občasně opustivši vzrušení se věnoval varlatům, jež opatrně sál. Vnímal i zdánlivě nepatrné reakce, na své počínání, shledávaje, že druhému dává přesně to, co darovat chce. Odměnou mu bylo šeptání jeho jména tónem hlasu zastřeným citem.
Chlapec se na lůžku prohýbal, pokoušeje se udržet a příliš se pánví blonďákovi nevybízet, aby svou prudkostí nevzbudil u druhého dávení, jakkoli moc dychtil po zrychlení rytmu falešných přírazů do jeho úst. Sténal s nespoutaným dechem i tepem. Natáhl méně zmrzačenou paži a pro podpoření Kioshiho starostlivosti vjel prsty hrubě do jeho vlasů, nikoli s důvodem uspíšit laskání, ale spíše jako němé poděkování za blaho, na něm prováděné. Ale opravdu už nedokázal svést jen hraní si s ním.
„Kioshi, já… už to nevydržím. Prosím…,“ požádal nakonec milence, který ihned, jakoby právě na ta slova čekal, uspíšil své pohyby a s tím, že Usagi je na to zvyklý a hrubost vyžaduje, jej často rty silněji stiskl, nebo kousl. Ano, přesně to chtěl, nyní už byly světlovláskovy podněty rychlejší a tempo nabíralo směru, kdy chlapcův penis prudce tvrdnul a drobné žilky jimiž byl protkán, citelně tepaly blonďákovi na jazyku. Černovlasý už nemohl vnímat, že se s nerozvážností nezkušené nevěstky boky vypíná proti svému milenci a náhle jej zcela bez předchozího varování, plní svým spermatem, jež bude brzy spolykáno. Chvěl se, tělo stažené křečí se snad pokoušelo z nitra vypudit co nejvíce bílé tekutiny, jakoby její množství mělo být přímo úměrné kvalitě orálního sexu. V tu jedinečnou chvíli, kdy už v sobě nedokázal udržet důkaz svého vzrušení, bolest opadla, trápení zmizelo, nezbylo nic, co by mělo sílu podkopat chlapcovu jistotu blonďákovou láskou. Miloval a byl skutečně milován, nic se nemohlo ani zdánlivě rovnat tomu, co cítil ke Kioshimu. Jak ta slova dříve říkal pouze z přesvědčení, že milenec touží právě ta slova slyšet, nikoli, že by je sám cítil, nyní to bylo pravdivé. Miloval Kioshiho tak, jako nikdy a jak se vždy čas dlouze vlekl mezi tím, kdy nebyly spolu, Usagiho myšlenky bloudily k němu čím dál častěji, možná ve snaze podvědomě si jej přivolat k sobě. Každičkou vteřinou zapomínal na světle čokoládové oči, které ho v parku okouzlily i na svou rudou barvou podmanivé vlásky mladšího chlapce, jehož rty ochutnal jen jednou. A i za tento první prohřešek následoval trest krutější, než by pro anděla bylo odtržení křídel a věčná samota. Trest v podobě prozatímní nevědomosti o podvodu jeho lásky, kterou modrooký klamal i sebe, když si vynutil milující slova z úst obelhávaného.
„Miluju Tě, Kioshi,“ zašeptal mu ušák do ouška jakmile se blonďák jazykem postaral o dokonalou očistu umělcovy ochabující erekce a opět se k němu vytáhl, přilehnuvši si po jeho boku, paží jej objímajíc. Ač věděl, že si ona vyznání nezaslouží, nestydatě se vyhříval v jejich pravdivosti. Bral co mu nepatřilo, okrádal chlapcovu důvěru, ale mlčel. Povědět o svém včerejším selhání, raději by okamžitě se vzdal života bez nároku na odpuštění. Pevně, ale opatrně si k sobě přivinul pořezanou nevinnost, na důkaz vděku jej líbající. Vděku za čas s ním strávený, nejspíše jeden v posledních, vzácných. Kéž by to tak zůstalo navěky, ale Bůh nikdy nenechává štěstí sedlé na někom příliš dlouhou dobu, aby pro zvyk z jeho přítomnosti člověk nezapomněl být ostražitým a viděl to, co by s ním přehlížel.
„Sladké sny, Usagi,“ popřál nejistě blonďák, doufaje, že tím v černovláskovi nezažehne podezření, když neodpověděl stejným vyznáním. Nestalo se tak. Dostal příjemně děkující polibek na čelo, jak to ušák někdy dělal, když cítil, že polibek na rty by jej mohl vydráždit opět k něčemu víc, ale byl spokojený.
„Krásné sny,“ odpověděl, zachumlal se více pod čistě povlečenou přikrývku, natisknuvši se na prsa staršího, aby vnímal jeho blízkost a brzy, vyčerpán prudkým dechem, zavřel své kakaové oči. Jen Kioshi nemohl zaspat, tuše, že tato prchavá nádhera nezůstane stát a brzy, možná dříve, než by kdo čekal, se z ní stane jen stín dávno zapomenuté doby, kdy existovali dva lidé, jež se z hlouby duše milovali.