Otoshiana atarashī jinsei 02

Léto skončilo a na scénu přišla škola. Bylo 1. září a já jsem nevěděl, jestli se mám na další den těšit nebo ne. Michika byla tehdy zvláštní. Byly jsme z ničeho nic snad takoví kamarádi, že jsme málem zapomněli na Ren.
Já si toho tehdy vůbec nevšiml, ale byl jsem rád, že si mě všímá víc než obvykle. Znali jsme se už od čtvrté třídy a já už tehdy věděl, že ji mám rád. Později z toho vzešlo, že je pro mě vším a najednou jsem se dozvěděl něco úžasného.
"Máš rád Michiku, Kioshi?" Zeptala se mě červenající se Ren.
"No, mám ji rád, proč? … Tebe mám taky rád…"
"Líbíš se jí, pořád o tobě mluví. Říkala mi, že za ta léta co s tebou prožila s tebou, nechce být jenom kamarád. A co ty? Nemluvíš o ní, ale vypadá to, že se ti taky líbí, že jo?" Nedala pokoj Ren, ale bylo to dobře. Celkem hezky se to poslouchalo.
"Je to úžasná holka, mám ji strašně rád, ale nevím, jak se jí mám vyznat."
"Pomůžu ti, ale bude tě to něco stát."
Nedočkavě jsem ze sebe vyhrkl jenom "Cokoliv chceš."
"Slíbíš mi, že spolu zůstanete navždycky, dobře Kioshi?"
"No jinak by to ani nešlo," byla má poslední slova před odjezdem domů.
Ten večer jsem onemocněl. Nic vážného, měl jsem jen angínu, ale byl jsem týden doma. Když už jsem neměl co dělat, využil jsem Facebook k tomu abych jí něco napsal. No dlouho mi trvalo, než jsem jí napsal obyčejné "Ahoj".
Nakonec jsme si tři dny psali normálně a já se jí jen tak (abych to nějak začal) "Hele neznáš náhodou nějakého Kioshiho? Co si o něm myslíš?"
"Kioshi? No je to super kluk a můj nejlepší kamarád. Proč, ty ho taky znáš?"
Samozřejmě s vtipnými smajlíky a v pohodové atmosféře "No něco jsem o něm slyšel, hele musím jít taky zatím Ahoj" Jen netuším, proč ukončil konverzaci, i přes to že jsem měl fůru času. Přece jenom jsem ležel s nemocí.
Druhý den v pátek jsem Michice ráno napsal něco jako "Víš jak si říkala, že jsem pro tebe nejlepší kamarád? Nechci být jen kamarád, miluju tě. " Já vím, vyznání přes zprávu, ale nedalo se čekat, až půjdu do školy.
Čekal jsem celý dlouhý den, než jsem se dočkal odpovědi. Nakonec byla odpověď tou nejlepší zprávou, co jsem kdy dostal. Uzdravil jsem se, přišel jsem do školy a hned po té skvělé zprávě mě nečekalo moc příjemných věcí.
Nedokázali jsme spolu skoro mluvit. Oba jsme se styděli, ale i přesto jsme se měli rádi. Zanedlouho nám každý záviděl. Byl to úžasný pocit. Poprvé jsem měl pro koho ráno vstávat, pro koho mít srdce, pro koho žít.
Všechen svůj volný čas jsem strávil s Michikou a když jsem zrovna nebyl s ní, aspoň jsme si psali. Kdybych mněl počet našich zpráv přirovnat k nějaké knize, asi by nestačil papír.
Nastali Vánoce a i přesto, že jsem poslouchal metal a měl alergii na One Direction, kterou ona milovala, jsem jí udělal radost náramkem 1D. Ovšem 24. Prosince jsem šel za ní, ale nebyla doma.
Nemohl jsem se jí dovolat ani jí napsat zprávu. Bylo už asi šest hodin večer, vzdal jsem to a šel domů. V tu chvíli mi volala Ren. Netušil jsem a ani dodnes netuším, proč mi volala, ale ani jednou
jsem jí nezvedl telefon. Opravdu netuším, proč jsem jí to nezvedal, ale mám takový pocit, že i přes to že mi nevadilo na Michiku čekat. Tušil jsem, že je venku s Ren, i když věděla, že mám přijet já.
No zase tolik mi to nevadilo, ale bylo mi to líto. Dva dny po Vánocích jsem za ní jel znova, že jí konečně dám dárek, a povedlo se. Jenomže dodnes netuším, jestli se jí líbil nebo ne, protože si ho chtěla rozbalit, až bude doma a už jsem se to nedozvěděl, ale myslím si, že radost měla. V ten den jsme se šli projít a došli jsme až k nám domů. Tak jsme šli dovnitř, dali jsme si Caro a dál jsme se na něco dívaly. Přeci jen to nebylo včera, tak si přesně nepamatuji, co jsme dělali. Večer jsem ji vyprovodil domů a hned po tom, co jsme byly oba dva doma, zase nastala ta facebooková konverzace.
Byly to opravdu nádherné dny…