SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pecora (1.kap.) Jako Gossip girl

Dnes jako obvykle trávím svůj veškerý volný čas na lenošce, která je pro mé vlastní potřeby umístěna přesně v nejklidnější části naší menší zahrady, která čítá něco málo přes třiadvacet akrů.

Pomalým tempem popíjím už druhou sklenku brandy a pozoruji ty příživníky skákající kolem mě, jak se ve svém vlastním potu topí už několik dlouhých dusných hodin. A to jen proto, aby získali tučnou výplatu od mých rodičů, o kterých si jistě potají v kumbále,… po skupinovém sexu…, špitají, jací jsou to ve skutečnosti prohnilý za zobanci. Nesnáším ty jejich falešné úsměvy a přehnaně dlouhé a čím dál tím víc složitější úklony. Nikdo jiný z mé velké rodiny, která vlastní asi dvě třetiny průmyslu a obchodu v Yokohamě, si na tenhle přehnaný luxus ale nestěžuje. Podle mě se těm lidem ani moc nekoukají do obličejů. Na co taky, polovina z nich jsou jen patolízalové. Zejména ti, kdo mají vyšší funkce, než třeba jeden z našich jedenáct zahradníků nebo šestadvaceti služek v domě.

Upřímně nesnáším svojí pozici v rodinném kruhu. Jsem nejmladší a tím pádem dost přehlížený ale to by zase takový problém nebyl. Co mi vážně vadí je fakt, že se mi snaží diktovat, co a kam mám jít. Vůbec jim nedochází, že třeba vůbec netoužím po jejich pomoci a že rozhodně nechci ve své budoucí kariéře nijak záviset na jejich kličkách a druzích protlačování do vyšších vrstev společnosti. Pochybuju, že někdo z nich alespoň trochu tuší, po čem vlastně toužím.

Nechci si tu ale jen stěžovat jako rozmazlený fracek, který dostal vždycky všechno a o nic se moc nikdy snažit nemusel. Jako že je to pravda pravdoucí, hold stálá výchova malého princátka ze mě udělala arogantní, sobecký druh, který je navíc tvrdohlavý a zvyklý na to, že má vždycky pravdu. Popravdě jsem si asi jen nechtěl nikdy přiznat, že mi tenhle život vyhovuje, i když na něj nadávám, tak si moje hlava nedokáže představit nic jiného, než se každé ráno probouzet v saténovém povlečení v posteli s nebesy a s předem připravenou snídaní a služebnou, která už deset minut stojí ve vedlejší místnosti sloužící jako šatník, aby mi mohla předat čerstvě vyžehlené sako. Na co já si vlastně stěžuju?

K tomu všemu jsem před týdnem odpromoval na soukromé Vysoké škole Touhou se zaměřením na ekonomii a byznys s důrazem na problematiku tržního hospodářství v Japonsku, která se nachází kousek od centra města Yokohama. Původně to ani nebyl můj nápad, ale tenkrát jsem hold chtěl vyhovět otci a splnit tak jeho sen o dalším dokonalém synovi, kterého bude moc v budoucnu dobře využít, jako ostatní členy našeho velkého klanu. Tak nám říkají v novinách, klan mocných.

Nelíbilo se mi, jakým směrem to jdu, ale bohužel jsem zatím nezahlédl žádný jiný a tak jsem se prozatím nevědoucně nechal ovlivňovat svojí mocnou rodinou, i když nerad. Yahiko-nii-san mi dokonce párkrát řekl, ať si s tím zatím hlavu nelámu, že jednou přijde důvod, který mi dá sílu nejen jít mou vlastní cestou, ale dokonce i že budu schopný postavit se našemu otci. Tomu jsem ale věřil jen napůl, a teď, když je další kapitola života za mnou přijde konečné rozhodování. Na které ještě nejsem vůbec připravený, natož abych se o svém osudu vůbec hádal do krve.

Vzdychl jsem a upravil si černé sako, které jsem si vzal na poslední loučení absolventů za tenhle rok, které se konalo v budově státní Vysoké školy Chibaru, která je také zaměřena na ekonomii jen je o dost skromnější a navíc její velké mínus je její poloha. Škola leží skoro na hranicích města Yokohama, takže se hodně lidí občas diví, že nepatří pod Chibu. Sám jsem byl dost překvapený, ale výlet na jiné místo, které je tak moc odlehlé od našeho domu, se mi docela zamlouvalo. Pousmál jsem si, když jsem nasedal do tmavě modré limuzíny značky Rolls Royce, která je má oblíbená. Stačilo o něj jen před pěti lety požádat před mými narozeninami a hop, druhý den stál na příjezdové cestě i se spolehlivým řidičem. Dobře, to ode mě bylo fakt povýšenecký, ale já si prostě nemohl pomoct.

Jízda na pohodlných sedačkách netrvala ani příliš dlouho a tak jsem brzo stanul před vraty na školní pozemky Chibaru, kde už se poslušně pohybovalo pár hloučků studentů. Některé se stejným sakem jako jsem měl já, jsem dobře poznal. Chodili jsme spolu do ročníku, některé jsem ale jako vždy přehlížel. A pak tu byli ti ostatní, dalo by se říci ti chudí z Chibaru, kteří na sobě měli světle modrou uniformu s tmavě modrými košilemi. Vážně vypadali chudě, takže se na první pohled dali odlišit od naší smetánky. Přesto se absolventi k sobě navzájem chovali zdvořile a nekonfliktně, pokrčil jsem rameny a nasměroval si to k mým známým. Zejména ženské osazenstvo málem vyletělo z kůže, když jsem se přiblížil na vzdálenost dvou metrů.

„Jako vždy pozdě, Ren-chan.“ řekl mi na přivítanou kluk s tmavými hnědými vlasy a rovnou mě přátelsky plácl přes záda. Ne, že bych to nějak miloval, ale bylo to tak lepší.
„Nikdo mě nevzbudil.“ poznamenal jsem jen a naschvál si urovnal pomalu sako tam, kde se mě můj hnědooký spolužák tak majetnicky dotkl. Hana Saburo na to ale reagoval okamžitě, díky dlouholeté známosti už věděl jak semnou má komunikovat a taky to, že provokace je můj hlavní obor.
„Jo ták, služebná si tě chtěla vychutnat i ráno, co?“
„Tak nějak, Sabu-chan.“ přitakal jsem a ušklíbl se na něj. Přitom jsem samozřejmě nezapomněl přivřít svoje oči, abych svojí větě dal náležitý a tajemný nádech. Dlouhovlasé rusovlásce, která stála těsně vedle vyvinutější černovlasé spolužačky, se přestávala naše hádka líbit. No, jako pokaždé od doby co jí znám, upřímně větší naivku jsem neviděl. Ale co, moje plus do postele.
„Musíte do sebe pořád rýt?“ zeptala se Fumiko Mayu tónem vystrašeného medvědího mláděte, které zrovna přišlo o maminku. Černovláska si jen upravila dlouhý cop a položila Maje ruku na rameno. To dělala často, asi si prostě chtěla šáhnout.
„Nech je, za chvíli si stejnak budou všímat jen místních holek.“ řekla Hideharu Cho a hlavou ukázala do prostor školního pozemku Chibaru, která se pomalu začala plnit zbylými absolventy.
„Zatím to jde, ale nic extra jsem zatím neviděl, Cho.“ uzemnil ji Saburo a nenápadně se přemisťoval za její záda tak, aby se mohl kochat výhledem na její pozadí. Jeho celou marnou snahu jsem nepozoroval jen já ale i Dai Juugo, kterého naše rozpravy nikdy moc nezajímaly a tak se tvářil jako staletý dub. A jeho pohled neušel ani Matsuri Nobu, který si jako jediný barvil vlasy a to na bílo. Říkal, že je to projev jeho drahocenného rebelství vůči rodičům a hlavně bratrovi, který vystoupal trochu výš, než se čekalo.
„Protože se díváš jen očima.“ řekl jsem mu, ale v mysli mu dával za pravdu. Hezkých holek mělo Chibaru vážně nedostatek. I když sem tam se našla nějaká, která stála víc, než za hřích.
„O, čekala jsem nějaký to moudro.“otočila se na mě Maja a udělala tu svojí svůdnou grimasu, kdy jemně našpulila rty a ukazováček si položila na jednu jemně zrudlou tvář. Ušklíbl jsem se, přitáhl si jí těsně k sobě a chytil jí za bradu, kterou jsem následně využil ke krádeži jejich úst. Neprotestovala, ještě aby. Celý roky jsme v našem světě ukázkovým párem zbohatlíků, což mi trochu připomíná ten hloupý americký seriál Gossip girl, ale co. Ne, že bych jí miloval, nebo tak něco, ale jako partnerka mi vyhovovala. Navíc se přizpůsobila za těch pár let mému životnímu stylu, takže jí vůbec nevadily moje jednorázové večerní návštěvy, nebo sexuální výstřelky, kterými jsem občas obohatil náš sex.
„Nežárli. Víš, že na chatě v Maou čeká moje postel jen na tebe.“
„Už se nemůžu dočkat, Ren-kun.“ řekla mi a znova se pustila do práce výstavní děvky, která měla to štěstí a i mocenské výsady k tomu, ucházet se o mojí tolik žádanou pří…
„Ááá, nechte toho. Jeden z těch budoucích sluhů jde sem k nám.“ řekl naším směrem Saburo a nenápadně pokýval hlavou směrem k příchozí osobě.

Byl to blonďatý kluk, stejně vysoký co já, oblečený do barev jeho levné školy. Očividně ne moc chytrý, jelikož mu po cestě párkrát upadl stejný kus papíru, ale jeho velké modré oči jakoby říkaly něco úplně jiného. Přeci jenom byl jedním z absolventů a tak musel něco vědět, alespoň základ ano.
.
„Ahoj, nerad ruším, ale mám vaší skupinu odvést do haly.“ řekl nám zvesela a s úsměvem se snažil mezi papíry najít ten správný, který potřeboval bůhví k čemu.
„Tak nás veď, Chibaru-chan.“ řekl naschvál Saburo a ušklíbl se na našeho chvilkového průvodce. Ten blonďák se ale nenechal rozladit, což mě překvapilo a dělal, jako že jeho poznámku vůbec neslyšel.
„Nejdřív mi nadiktujte vaše jména, ať si vás tu odškrtnu.“ mluvil dál stále stejně vesele, i když menší změna v jeho tónu byla poznatelná, tedy alespoň v mém případě.
„Hej! Nejsi trochu drzí, Chibaru?“ řekl mu naštvaně Saburo, ale stále si zachovával klidný tón arogance.
„Umím to i hůř. Stačí jen říct,… Touhou-sama.“ odpověděl mu ten blonďák a poprvé za celou dobu se pobaveně ušklíbl, jako by čekal na tuhle chvíli, která měla mého kolegu dostat do varu. Můj první dojem byl vážně dost špatný, tenhle kluk je fakt vychytralý jako liška.
„Ty jeden…!“

„Himura Ren, odškrtni to.“ řekl jsem najednou a hodlal tím tohle vystoupení ukončit. Blonďák na mě stočil svůj modrý pohled, nadzvedl jedno obočí a pak začal mé jméno hledat na listě. Když ho našel, odškrtl ho propiskou a dvěma kroky zmenšil vzdálenost mezi námi. Podal mi list s deskami a předal tužku. Ani nemusel nic naznačovat, abych věděl, že se mám podepsat. Udělal jsem to a vrátil mu je klidně a nezáživně společně s tužkou. Přitom na mě lehce kývl a zase se usmál.
„A vy ostatní?“

.
Po asi devíti minutách, kdy jsme se mu všichni podepsali, dokončil docházku a uklidil si tužku do jednoho lemu modrého saka. Pak se podíval po ostatních svých kolezích, kteří prováděli to samé u dalších skupin z naší školy, až zůstal s milým úsměvem u jednoho kluka, který měl delší hnědé vlasy svázané do culíku. Ten na něj klidnýma očima starce dělal posuňky typu: Co se děje? A blonďák mu je odpovídal tichými posuňky nazpět typu: Nic. Ti to pak řeknu. A tím jejich oční kontakt skončil.
„Díky. Teď pojďte za mnou, prosím.“ A moje skupina ho následovala dovnitř.

.
****
.
„Tak jsme tu. Posaďte se někde na levé straně, kde je volno.“ řekl nám blonďák, když jsme po jeho boku stanuli ve velké hale, která zatím vypadala nejlépe z celé školy. Jeho nezjasněný tón opět Saburoa vytočil, proto mě celkem překvapilo, že se slova ujal někdo jiný.
„Přestaň nám rozkazovat, Chibaru. My nejsme idioti.“ řekla Cho a pohodila svými výstavními vlasy na znamení vyššího postavení. Blonďáka to nijak nerozhodilo a jen pobaveně nadzvedl jedno obočí.
„Ale rozmazlení očividně jo.“ oznámil s menším úšklebkem, což moje kolegy dost popudilo, ani nevím proč ale jeho drzost se mi zamlouvala.
„Co si to sakra dovoluješ, ty…!“ začal Saburo, který se rozhodl postavit za Cho jen z důvodu, že jejich rodiče byli dlouholetí obchodní partneři, což každý věděl ale nijak to nikdo nerozváděl. Najednou už se na blonďáka chtělo sesypat mnohem více potencionálních nepřátel, z čehož si očividně nedělal moc velkou hlavu a otočil se na podpatku a vydal se směrem od nás k těm svým.
„Jak se jmenuješ?“ vypadlo ze mě tak rychle a spontánně, že jsem si to ani nestačil ospravedlnit ve své jinak dost výmluvné mysli. Ostatní se po mě překvapivě podívali, než jim došlo, proč bych se asi tak ptal. Zničení rodiny, což se za jako první možnost dalo pokládat. Proč jen jsem jen já věděl, že to bylo něčím jiným. Něčím, co jsem ani já sám nedokázal vysvětlit. Zvláštní pocit nejistoty…
.
Blonďák se otočil zpět na nás, prohlédl si mě a zřejmě ho napadlo něco podobného jako mé kolegy, kteří byli poprvé v mém životě zcela mimo mojí chápající sféru.
„Proč, abys požádal tatínka, aby dostal mojí rodinu na ulici, za nějakou domnělou urážku?“
„Možná.“
„To zní, jako bys uměl i horší věci.“ řekla pobaveně a naschvál si mě přejel očima od hlavy až k patě, což mě nehorázně a nečekaně uvedlo do menších rozpaků. Co si o sobě sakra myslí?!
„Taky, že jo.“
„Mně strach nenaženeš, princátko.“
„Takže co. Zariskuješ?“zeptal jsem se a čekal, co udělá a neudělá. Měřil si mě tím svým modrým pohledem a čím dál tím víc se v něm objevovala nespokojenost spojená s očekáváním.

Blonďák se nakonec rozhlédl po hale, podrbal se v kratších vlasech a vzdychl. To byl jasný signál. Vyhrál jsem. Pak se na mě podíval zpět s nespokojeným výrazem, který se změnil na lehký úsměv s mírným uznáním.
„Jeremy Lane.“ prozradil nakonec a spokojeně odpochodoval ke své bandě, která na něj už dvě minuty mávala a snažila se o to, aby se k nim připojil. Nedalo mi to a pousmál jsem se.

.
Upřímně jsem ho doopravdy chtěl zničit, dostat ho na kolena za ty jeho keci na nás, říkal jsem si, proč ne? Přeci mi toho hodně hrálo do karet. Jeho škola, tím pádem i snadné zjištění bydliště a k tomu jako třešnička na dortu jeho jméno, které mi sám s úsměvem nakonec prozradil. Na druhou stranu mě vytáčelo, jaký postoj to k nám měl, sice si Saburo začal, ale to nehrálo roli. My jsme páni a on bude jednou sluha, tak co si to sakra dokazoval? Hm… nechtěl jsem to teď řešit ale ve chvíli…, kdy jsem ho opět zahlédl mezi jeho lidmi a to jak se ze srdce něčemu řehtá,… jsem se musel mlsně olíznout. Jo, tak ti ukážu, co doopravdy znamená mít moc a peníze, ty jeden drzoune.

Ale až později…
.
Hlavní ceremoniál začal docela brzo, pár minut potom co jsme se usadili někam doprostřed. Na menším pódiu přišli, za menšího potlesku, skoro všichni profesoři z Chibaru i Touhou.

.
Měl jsem za to, že jejich každoroční letitá spolupráce nese alespoň pro jednu stranu nějaké ty výhody. To se ale dalo očekávat, vzhledem k situaci a parametrech téhle staré a ošemtilé budovy. Zprvu jsem si skoro ani nechtěl sednout na tu studenou, nekomfortní dřevěnou židli, která byla tak obyčejná, až mě to děsilo.

Předmluva a děkovačky trvaly asi hodinu a pak se začali konečně věnovat důležitějším věcem, které ani svou větší vahou neupoutali moji pozornost. Pak mi přišla sms-horor!
Před asi dvěma mi minutami poslal Nii-san textovku, ve které mi sděloval bezva zprávu: Domů se musíš vrátit sám. Poraď si. Miluju tě, Yahiko. Dokonce nezapomněl ani na to přidat nakonec textu takovou tu usmívající se potvůrku. Upřímně málem jsem s tím telefonem přede všemi švihl o zem a křikl něco sprostého! Naštěstí jsem se ovládl a párkrát se zhluboka nadechl a zase vydechl.

Výlet mimo srdce Yokohami se mi prodloužil. Znovu jsem vzdychl a se všemi ostatními v sále zatleskal, aniž bych věděl čemu. A tak jsem nakonec měl cestu domů relativně hodně, hodně a hodně dlouhou.

.
****
.
Nástupiště Tateba. Lidi sem a lidi tam v dlouhé studené nekonečné chodbě osvícené jen pod umělým světlem. Ponuré místo, ze kterého vyzařovalo něco temného a deprimujícího stejně jako ze hřbitovního prostoru kolem kostela. Tak k tomuhle jsem tedy nikdy citovej vztah neměl. Veřejná podzemní doprava tohoto typu mě dost znechucovala a to nejen svojí zdánlivou čistotou. Možná proto tu nikdo neměl dobrou náladu, v každé tváři bylo znát napětí a menší netrpělivost. Čekání se tu stalo očistcem, i když to byla nejbližší nástupní stanice. To jsem to tedy dopadl.

Dlouhé minuty mě přiměly k nepřítomnému zamyšlení mimo toto hrozné místo…
.

Na budoucí rozhovor s otcem jsem vůbec nebyl připravený. Netušil jsem, co mi oznámí, ale jasné bylo to, že se mi to nebude moc zamlouvat. Vyslechnu si hold přísnou řeč, při které mi stroze a přesně nadiktuje, kam mám jít a co tam mám dělat. A to dokavaď nerozhodne jinak nebo ho dostatečně něčím nenaštvu. Tenhle den je za trest.
Upřímně… chtělo se mi utéct někam daleko, mimo Yokohamu, mimo Japonsko. Tam, kde by mě neznali, tam kde moje jméno nic neznamená. Já vím, zase si stěžuju. Proč mi to jen nikdo nevyčítá?
.
A k tomu všemu ten blonďatej ubožák.
.
Jeho hloupá, ale pravdivá poznámka se mi stále promítala před očima jako velký světlý billboard. Vzdychl jsem a rozhlédl se po ostatních čekajících lidech na stanici. Nečekal jsem, že bych zahlédl něco, co by mě zaujalo natož něco, co by mě vyvedlo z míry. Proto jsem se proti své vůli ušklíbl směrem na východ nástupiště. Asi patnáct metrů ode mě, stál ten drzej blonďák a něco si prohlížel.

Neměl bych se zajímat, přeci jen je z jiné vrstvy, která s tou mou nemá nic společného. On sám si jistě myslí to samé. Navíc mám jiné starosti, než je on a jeho nečekaná blízkost.
.
Pohlédl jsem na nedalekou informační tabuli a snažil se najít nejrychlejší spoj domů, což bylo těžší, než se zprvu zdálo. Nepomohla ani nenápadné přiblížení k její legendě. A to jsem si myslel, že jsem chytřejší. Jak mě informace normálních společenských vrstev totálně vyvedla z omylu. Takhle mě snad žádná holka ještě nedostala.

„Chceš pomoct?“ ozvalo se pobaveně najednou za mými zády. Nic jsem neřekl a jen se mu podíval do usměvavé tváře, ve které se začal rýsovat úšklebek. Tohle je zlý sen. Blonďák se postavil vedle mě a snažil se nenápadně zjistit, kam to chci jet. Pak se koutkem oka podíval na mě ve chvíli, kdy jsem na něj ledovým ostřím hleděl sám.
„Ani ne.“ vypadlo ze mě nakonec, což nebylo zrovna nejlepší sebevědomé slovní spojení.
„Já jen že i z té dálky si vypadal bezradně.“ řekl blonďák a otočil se k přijíždějícímu vlaku. Zřejmě byl jeho, protože kouknul na hodiny a vzdychl. „No tak nic, zatím.“
Jeho záda a to jak se ode mě vzdaloval, ve mně způsobilo náhlou a nečekanou paniku!
Jakoby se moje jediná naděje na to dostat se odsud rozplývala s každým jeho krokem navíc až…

.
„P-počkej!“ Ve chvíli, kdy se rozeběhl k vlaku, jsem ho zcela nečekaně až instinktivně chytil za ruku! Ani jsem nečekal, že to udělám, proto jsem byl na okamžik dost nervózní z jeho zkoumavého modrého pohledu, který stejně jako ten můj hleděl střídavě z mých očí na naše nečekaně spojené ruce. Když jsem si to uvědomil stejně jako on, rychle jsem ho pustil a podíval se nervózně jinam. Proč sakra jsem najednou tak nesvůj a proč má on naprosto stejné reakce?
„Co?“ zeptal se po chvilce, kdy koukal na svůj odjíždějící spoj.
„No já… L-lhal jsem.“
„Jedeš metrem poprvé?“
„J-jo…“ šeptl jsem nervózně tak, aby mě nebylo moc slyšet ale jemu to neušlo. Z ničeho nic se začal šíleně smát, až si musel zacpat pusu, aby nás jeho ozvěna neohlušila.
„Nahlas jen tak nic nepřiznáš, co?“
„To není tvoje věc.“ řekl jsem ledově a díval se na jeho změnu v postoji. Přestal se smát a ukazováčkem mi cvrknul do nosu, což mě neskutečně podráždilo. Jeho pohled zvážněl.
„Tak hele, to ty tu potřebuješ pomoc, takže se podle toho vyjadřuj.“
„Chovám se normálně.“ bránil jsem se pravdou, jako že to vážně byla pravda a ne trik. Blonďák se pobaveně ušklíbl a tak pohrdavě sykl, než se zase vrátil do svého režimu neodsuzovat nikoho, ať už jde o kohokoli a kdekoliv.
„Tam u vás je to možná normální, ale tady se na tebe za takovej tón každej vybodne.“
„Zase poučuješ.“ řekl jsem a snažil se, aby to vyznělo jako jeho hovorový tón. Překvapeně si mě prohlédl a pousmál se nad mojí zjevnou snahou napodobit jeho přehnaně milé způsoby.
„Jen rada.“
„Fajn.“ šeptl jsem a s pohledem upřeným raději na informační tabuli čekal, co udělá.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

První, po prologu tedy, dílek nové story Laughing out loud Užijte si pohled prvního z vypravěčů Tongue

PS: Celý příběh se odehrává v reálném Japonsku, to znamená že části města, ulice i stanice metra nejsou vymyšlené ale čerpala jsem z mapy Laughing out loud

0